Ti, kteří studovali ve třicátých letech střední školu, se jistě setkali s některou učebnicí, tabulkami nebo příručkou, podepsanou jihočeským autorem ing. Karlem Andrlíkem. Rozsah jeho odborných zájmů byl ale daleko širší. Málokdo dnes ví, že byl otcem myšlenky a přihlášky čs. vynálezu na pohon výbušných motorů cukrem.
Karel Andrlík prožil svá první léta na venkově. Narodil se v Drahonicích na Strakonicku 13. října 1894. Jeho otec měl v Drahonicích kupecký krám, Karel byl jeho nejstarším dítětem. Po něm se v rodině narodily ještě tři dcery. Karel Andrlík vystudoval v Písku reálku - stejně jako před pár lety jeho bratranec, rovněž ing. Karel Andrlík, přední český cukrovarnický odborník. Po ukončení studií na pražské Vysoké škole chemické působil jako profesor na středních školách, nejdéle na I. státní průmyslové škole v Betlémské ulici v Praze.
Profesor ing. Karel Andrlík byl pozoruhodnou osobností. Vzdor svým obsáhlým odborným vědomostem se nikdy nestal nějakým vědeckým "sucharem". Krátce, studenti ho "brali". Nejen proto, že učební látku - i tu náročnou - dokázal vyložit nejvýš srozumitelně a výstižně, ale i proto, že dovedl s úsměvem přijmout i nějaký ten studentský žertík, byl-li skutečně vtipný. Sám občas používal při výkladu některá vtipná a nečekaná přirovnání. Jihočeská povaha inženýra Andrlíka se projevovala i tím, že se nespokojil s nějakým povrchním poznáním, ale snažil se všemu přijít "na kloub".
Život - chemický děj
Chemické příručky jím psané byly vždycky přehledné, názorně uspořádané a nejvýš srozumitelné. "Dnes nestačí, aby měl člověk zručné ruce, potřebuje také jasnou hlavu, musí ovládat umění zkoumat a řešit nové problémy, s nimiž se na svém pracovišti denně setkává. V tempu dnešního života si ani neuvědomujeme, že všechno, co v denním životě prochází lidskou rukou, nese stopy chemického zásahu, že konečně i náš život (trávení, dýchání atd.) je v podstatě chemický děj".
To jsou dvě věty z úvodu Andrlíkovy příručky Chemie pro techniky, vydané v roce 1960. A těmto skutečnostem podřizoval i uspořádání jím napsaných učebních textů.
Mlsné motory
K myšlence nahradit naftu jako pohonnou látku cukrem, vedly ing. Andrlíka dvě skutečnosti. Za doby první republiky chrlily naše cukravary bedny a pytle cukru, pro který nebyl u nás náležitý odbyt, takže jsme značnou část cukru vyváželi za cenu hluboko pod výrobními náklady, které se tehdy pohybovaly kolem 3 Kč.
Rozdíl v ceně pak musel zaplatit náš spotřebitel tím, že za cukr místo 4 Kč platil kolem 6 Kč za kilogram.
Za druhé - všeobecně byla známá i výbušnost cukrového prachu. Kdybychom odebírali z cukrovarů pro náhradu pohonných hmot cukr za výrobní cenu, nemuseli bychom pod cenou cukr vyvážet a ušetřili bychom si úhradu milionových ztrát a navíc ušetřili valuty za část nákupu ropy.
Pro svoji převratnou myšlenku získal ing. Andrlík i předního cukrovarnického odborníka, který shodou náhody se jmenoval ing. Zucker.
Po teoretické výzkumné práci a vyřešení přívodu práškového cukru do válce Dieselova motoru, který si postavili ve strojních dílnách průmyslové školy, začali svůj vynález zkoušet prakticky. Již při první zkoušce se ukázalo, že výbušnost cukru byla tak mocná, že se válec motoru roztrhl.
To přivedlo ing. Andrlíka na myšlenku rozpustit cukr v lihu a teprve touto látkou pohánět motor. I lihu z brambor jsme měli tehdy velké přebytky. Cukr se ale v lihu běžně nerozpouští. Ing. Andrlík však rozřešil i tento chemický problém. V tekutém stavu se přísun pohonné látky do válců motoru zjednodušil. Navíc různým poměrem obsahu cukru v lihu se daly ovládat vlastnosti této nové pohonné látky. Dieselův motor na tuto látku pak už šlapal jako hodinky.
To už se ale psal rok 1938 a v roce 1939 okupovali i zbytek Čech a Moravy nacisté. Jak jsem později slyšel "z druhé ruky", dalo ing. Andrlíkovi a ing. Zuckerovi dost běhání, aby stáhli přihlášku svého vynálezu a aby byly odstraněny i všechny příslušné záznamy. Byla oprávněná obava, že by němečtí chemici mohli celou myšlenku ještě rozvinout a "sladkou" pohonnou látku pak používat i pro svou válečnou techniku.
Osvojené děti
Ing. K. Andrlík patřil k významným obráncům pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského.
Po druhé světové válce byl zvolen i místopředsedou České společnosti rukopisné. O pravosti byl plně přesvědčen poté, co sám patřil - jak za doby první republiky, tak po druhé světové válce - ke kolektivu vědců z oborů exaktních věd, kteří pravost Rukopisů zkoumali.
Za svou vědeckou pravdou stál, i když mu to žádné výhody nepřinášelo, spíš nevůli školských úřadů.
Málokdo asi ví, jak to bylo s jeho třemi dětmi, uvedenými na policejní přihlášce, když sám po celý život zůstal svobodný. Jeho sestra Marie se provdala za Václava Vedrala. Ten si za věno své manželky zařídil v Praze na Pankráci výrobu divadelních kukátek. V roce 1947 ale zemřel a o rok později celou výrobnu, vybavenou drahými přesnými stroji , komunisté vdově bez náhrady znárodnili. Ta pak zůstala i s třemi dětmi zcela bez prostředků.
Ing. Andrlík bez rozmýšlení pomohl. Podporoval celou její rodinu a její tři syny také adoptoval. Všem třem umožnil vystudovat. To všechno jen ze svého nevelkého profesorského platu a autorských honorářů.
V sanitce vyprávěl vtipy
Příznačná pro ing. Andrlíka byla i jeho smrt. Ještě když působil jako profesor, jezdíval na prázdniny do svého rodného domku v Drahonicích. V době, kdy byl v důchodu, zůstával tam až do podzimu.
Tam jej také postihla náhlá srdeční příhoda. Když ho převážela sanitka do strakonické nemocnice, vyprávěl řidiči okénkem vtipy. Když zmlkl a pointu nedopověděl, řidič zjistil, že mu pacient v sanitce zemřel. Do nemocnice už dovezl jen jeho mrtvé tělo. Ing. Karel Andrlík ukončil svoji životní pouť 13. října, ve věku 68 let. Pohřben je ve Skočicích nedaleko Drahonic.