Jako v loňském roce tak i v roce letošním pokračovala Česká společnost rukopisná ve své započaté činnosti. V pravidelném jednoměsíčním intervalu se ukutečnila řada pracovních schůzek. Kromě toho se od vydání druhého Almanachu sešlo členstvo v hojnějším počtu na dvou valných hromadách, jejichž uspořádání alespoň jednou do roka předepisují stanovy společnosti.
Zde účastníci vyslechli několik odborných příspěvků, jimž dominovalo vystoupení nezávislého jazykovědce a dlouholetého badatele v oblasti rukopisné PhDr. J. Enderse. Jednatelem Společnosti byl opět zvolen Ing. Jiří Urban. Počet členů vzrostl na 32.
Na základě jednání s Archivem hl. m. Prahy o archivu původní České společnosti rukopisné, které se uskutečnilo na podzim loňského roku, došlo k zpřístupnění tohoto archivu, čímž se pro zájemce o rukopisnou problematiku otevírá jedinečná možnost studovat mnohdy jinak už nedostupné publikace a písemnosti z dob první republiky. Vzhledem k výjimečnosti zde uložených materiálů bylo však v depozitní smlouvě uzavřené mezi Společností a Archivem hl. m. Prahy stanoveno, že je možné studovat uvedené dokumenty jen po předchozím předložení písemného souhlasu jednatele společnosti. V současné době navíc provádí Archiv novou katalogizaci materiálů Společnosti.
V loňském roce došlo k vydání Protokolů o zkoumání RKZ, které v letech 1967 - 1971 provedl takzvaný Ivanovovův tým. Opožděná publikace Protokolů se uskutečnila ve Sborníku Národního muzea v Praze (řada C, svazek XXXVI, ročník 1991 - číslo 1-4), avšak stalo se tak způsobem, který značně redukuje jejich obrazovou i textovou část (přitom obrazovou část zhruba o 80 \%). To mohli zasvěceně posoudit ti členové Společnosti, kteří Protokoly ještě před jejich publikací studovali v Archivu ministerstva vnitra. Naprosto opomenut zůstal v současném vydání Protokolů i oponentní posudek z roku 1975, přestože - nebo spíše protože - jeho závěry vyzněly většinou odmítavě k Protokolům. Byly shledány zásadní nedostatky v metodice i v interpretaci některých zjištění. Nezveřejněna zůstala i další oponentura z roku 1992, kterou provedla komise jmenovaná ředitelem Národního muzea po předchozí dohodě s ministrem kultury.
Tím se vytváří situace, která podle názoru členů Společnosti vůbec nesvědčí vědeckému hledání pravdy o Rukopisech a navíc může vést i k domněnce, že jakékoli informace, které nejsou v souladu s linií zastávanou etablovanými oficiálními vědeckými kruhy, jsou záměrně odsouvány stranou. V této souvislosti jistý dokument dokonce hovořil o nebezpečí zneužití určitých informací obránci pravosti.
Proto Společnost zaslala dopis ministru kultury panu Pavlu Tigridovi, ve kterém ho na výše uvedené skutečnosti upozorňuje a vyzývá ho, aby v tomto směru podnikl kroky, neboť k hmotnému průzkumu Rukopisů bylo před lety přikročeno právě z podnětu ministerstva kultury. Pan ministr se ve své odpovědi vyslovil o potřebě diskuse v rukopisné problematice, dal však Společnosti na vědomí, že se ministerstvo nepovažuje za garanta náležitého zveřejnění hmotného průzkumu Rukopisů. V odpoveď na podnět Společnosti a její následné upřesňující stanovisko vyzval dále ředitele Národního muzea, aby se k problému fundovaně vyjádřil.
Generální ředitel Doc. RNDr. Milan Stloukal, DrSc. pak ve své odpovědi zdůvodnil redukování rozsahu Protokolů ekonomickou situací muzea a k nepřítomnosti oponentních posudků poznamenal, že první oponentura zůstala ve vlastnictví Archivu ministerstva vnitra a tudíž nebyla k dispozici a druhá je přístupná v knihovně NM.
Jde podle našeho názoru o věc mimořádně důležitou. Rukopisná problematika si jednak v důsledku činnosti ČSR, jednak díky publikaci Protokolů Miroslava Ivanova získala i zájem novinářů a publicistů (např. Reflex 22/1994, Magazín Rudého Práva z 9. července 1994 ale i řada deníků, 3. února tohoto roku dokonce televizní pořad na ČT2 v rámci cyklu Lapidárium) a přitom mnohdy dochází k publikaci informací zjednodušených a zkreslených. A tak se ukazuje potřeba poskytnout i širší veřejnosti možnost konfrontovat závěry Ivanovova týmu s podklady, ze kterých vycházel.
Originály Rukopisů má z pochopitelných důvodů možnost vidět na vlastní oči málokdo a dosud publikované reprodukce jsou v mnoha ohledech naprosto nedostatečné. Bylo proto také ze strany Společnosti zahájeno jednání s vedením Národního muzea ohledně zařazení RKZ do souboru rukopisných památek, které mají být fotografovány a mikrofilmovány moderními metodami ve spolupráci s francouzským Institut de recherche et d'histoire des textes.
O něco později Společnost také podala žádost o finanční příspěvek od ministerstva kultury, a to na Společností předložený projekt publikace textů RKZ a výše zmíněné nepublikované oponentury Ivanovových závěrů.
Vzhledem k nejistému výsledku těchto jednání zároveň Společnost také začala hledat sponzory ochotné podpořit finanční částkou její badatelskou činnost. Menší příspěvek takto již předběžně přislíbil obchodní ředitel akciové společnosti Rakovnické keramické závody. Půjde však o projekt finančně velmi náročný a i další, především vydavatelské aktivity Společnosti si budou v budoucnu žádat nemalých investic.
V rámci propagace Společnosti, jejích aktivit a cílů bylo také rozhodnuto, že se Společnost zúčastní První výstavy nestátních, neziskových a veřejně prospěšných organizací, která se za přispění Nadace pro rozvoj občanské společnosti konala ve dnech koncem roku 1994 ve Veletržním paláci. Společnost rovněž navázala kontakt s Ústavem pro jazyk český, který požádala o stanovisko k pracím Julia Enderse (jazykovědný a estetický rozbor) vytištěným v nakladatelství Neklan.
Významnou událostí v životě společnosti byla také veřejná přednáška Ing. Jiřího Urbana v Malém sále Městské knihovny dne 21. ledna 1995 kritizující některé aspekty práce tzv. Ivanovova týmu před čtvrt stoletím, na kterou se kromě členů Společnosti dostavila i početná veřejnost.
Z dalších aktivit společnosti je ještě třeba zmínit to, že se stala členem Společnosti přátel starožitností, jejíž cíle jsou v některých ohledech příbuzné cílům ČSR.