V letošním roce máme nejeden důvod připomenout si osobnost prof. Františka Mareše, filozofa, fyziologa, senátora a dvojnásobného rektora Karlovy univerzity a samozřejmě také velkého obránce pravosti Rukopisů.
Kdysi kdosi napsal, že jeho život byl plný bojů a nemohl tak toho muže charakterisovat lépe. Narodil se právě před 140 lety tam, kde má svoje kořeny Hus, Žižka, Chelčický, po jejichž bok Mareše můžeme směle postavit.
Když mladý Patočka provedl počátkem 30. let klasifikaci českých filozofických směrů, zaznamenal silné zastoupení idealismu, jehož předním představitelem byl právě Mareš. Ale dostalo se Patočkovi výtky, že při zvoleném noetickém pohledu se jaksi vytratilo filosofické dílo Masarykovo. V pozdějším nazírání na českou filosofickou scénu pak převládla měřítka, dle nichž převažuje Masaryk a positivisté. Tento názorový posun se udál v době doznívání velkého zápasu mezi idealismem a positivismem u nás, jehož předními antagonisty byli Mareš a filosof František Krejčí.
Jeho počátek můžeme položit do roku 1901, kdy vyšel Marešův filosofický spis Idealismus a realismus v přírodní vědě, jenž je považován za jeden z našich nejdůležitějších filosofických spisů.
Mareš zde podrobil kritice materialistický výklad světa a vyvolal tak kritiku Krejčího, jenž posléze vydal rozsáhlou učebnici Psychologie, která vycházela z mechanisticko-materialistického názoru a stala se terčem kritiky přívrženců Marešových. Ten sám ji podrobil kritice ve spisu Psychologie bez duše.
Materialistický světový názor, ať už ve své formě mechanistické nebo dialektické, se neomezoval jen na odborné revue filosofů, ale postupně pronikal do všech oblastí života. A Mareš vykročil do boje i proti tomu. Svůj polemický spis Dialektický materialism (filosofie Leninova) uvedl citátem z "Učitelských novin", jenž jasně ukázal, kde je třeba hledat pravé příčiny zhoubného vývoje.
"Stojíme na pevné půdě dialektického materialismu, který jedině vyslovuje fakta a pramení v obsahu lidského poznání a předpokladu, že se na souhrnu relativních vědeckých pravd v jejich vývoji skládá absolutní pravda. Náš program, pokud v něm jde o pravdu školy a učitelstva, je tedy rozvíjení ideí dialektického a historického materialismu v pedagogické teorie a praxi. Tím jsme se už také samozřejmě oddělili od těch vlivů buržoasních pedagogických teorií a jejich autorit, které se konec konců vždy sejdou na linii své staré idealistické praxe v protilidové frontě, která opět a opět nalézá nové a nové cesty, ktera nezajistit a nedopřát dětem dělnické třídy a hospodářsky chudých a sociálně odstrčených rodičů vůbec možnosti, aby v plném rozsahu rozvíjely své přirozené vlohy a tak politickou rovnost formální demokracie změnily v rovnost skutečnou. O tuhle spravedlnost vůči dítěti v €eskoslovensku, ukládanou demokraciím Condorcetem už r. 1792 -- a dosud nikde, krom Sovětů, nesplněnou -- budeme tedy i v \uv{Učitelských novinách } i v r. 1937 poctivě usilovat ..."
V závěru polemického spisku Mareš shrnuje:
"Dialektický materialism jest více než revoluce, je to vzpoura proti kritice lidského poznání, proti filosofii od Plat¢na až ke Kantovi. Vzpoura naivního realismu aneb \uv{zdravého rozumu} proti jeho kritikům, kterých bylo tak málo, že jsou vzácnější nade všecky krále. Ale je to vzpoura i proti samotnému naivnímu realismu, zdravému rozumu všeho lidstva, které i v nejprimitivnější formě dospělo k uznání tvůrčího ducha nad smyslovou skutečností, k uznání absolutní pravdy v duchovních hodnotách, předně mravních."
Zvláštní kapitolou je tzv. Insigniáda, v jejímž pozadí je zákon, který navrhl Mareš v roce 1920. Dle něj měly po vzniku ČSR připadnout insignie a historické budovy české části Univerzity Karlovy. Zákon byl několikrát vrácen k přepracování a po jeho schválení se řadu let neplnil. Teprve po velkých studentských manifestacích se v roce 1934 stalo skutkem to, co Marešův zákon žádal od roku 1920 v duchu zakladatele univerzity. Toto důsledné uplatňování práv, daných zákonem, vyneslo Marešovi řadu hanlivých přívlastků ze strany intelektuální levice. Studentské manifestace za provedení Marešova zákona byly dokonce nazvány fašistickými výtržnostmi. Nicméně Insignie byly německou stranou nakonec předány do správy české Karlovy univerzity, aby byly zakrátko opět uloupeny.
Spor o výklad Kantovy filosofie, který vedl s Masarykem byl akademičtější povahy a ze všech těch zápasů byl snad nejméně příkrý. Dokonce i dnešní vlivní intelektuálové se odvažují dát v tomto ohledu Marešovi za pravdu.
Stále však přetrvávají silné předsudky v hodnocení Marešova vystoupení na obranu Rukopisů. Emanuel Rádl se v dobách prvorepublikových vyjádřil, že využívá Rukopisů k útokům na Masaryka. Mareš se samozřejmě při obraně Rukopisů nemohl názorům Masarykovým vyhnout, ale cíl jeho počínání byl jiný, než určil Rádl. Prvně Mareš zasáhl do rukopisného sporu v roce 1906, kdy se v jubilejním 20. roce od velkých bojů mírně rozvířila polemika. Marešova stať s názvem Německá kultura a její zkažené plody u nás platila anonymnímu pisateli, který v "Přehledu" napadl čest obránců Rukopisů. Další a daleko významnější počin následoval až po 20 letech, kdy proslovil přednášku Vědecké metody realismu, obzvláště v otázce Rukopisů. Ta byla též vydána tiskem a zahajuje řadu jeho osmi monografií k rukopisné otázce. Marešovi odpůrci se snažili snížit váhu jeho spisů poukazem na jeho hlavní odbornost.
Fysiolog prý nemůže hovořit do staročeštiny a pod. Mareš byl značně vzdělán v přírodovědeckých i humanitních disciplinách. V jazykovědě přinesl originální postřehy, které by mohly sloužit ke cti filologickým odborníkům. Nehledě na to, že většina protirukopisných námitek spočívala v nesprávné interpretaci faktů, což Mareš ukázal svojí pronikavou logikou.
Mareš se ovšem účastnil politického života v první republice. Byl senátorem za Národní demokracii a stal se ideovým vůdcem národoveckého studentského hnutí Vlajka. Tato organizace pranýřovala vzmáhající se marxismus, partajnictví a korupci. V jejích řadách stály osobnosti jako rektor UK Karel Domin, básník Viktor Dyk, Karel Schwarzenberk, Jan Vrzalík a sympatisovali s ní četní publicisté jako Karel Horký, F.X. Šalda a další. Kromě jména neměla nic společného s kolaborantskou protektorátní Vlajkou Jana Rysa, jejíž zrádcovskou činnost Mareš i Vrzalík v tisku odsoudili.{1}
Naši někteří publicisté, ve snaze diskreditovat rukopisnou obranu, záměrně zamlžují tyto skutečnosti, anebo o pravém stavu věcí skutečně nic nevědí. Hradní historik prof. Werstadt se snažil zhodnotit vzájemný poměr Masaryka a Mareše. Vyslovil při tom podiv, že stáli proti sobě muži, kteří měli tolik společného.
Dezinformovanost naší veřejnosti o osobě Prof. Mareše je obrovská. Jestliže se dnes ozývají hlasy po tom, aby se už o Rukopisech začalo mluvit věcně, objektivně, bez osobních útoků a urážek, pak totéž musíme žádat i pro nositele idealistické filosofie, který je neprávem snižován.
{1}
Národní výzva, 8.12.1939