Mezi současnými odpůrci pravosti Rukopisů převládají dva hlavní názorové proudy. Jeden se opírá o důkazy z konce minulého století, které byly před 110 lety shromážděny zásluhou realistických učenců v čele s T.G.Masarykem a J.Gebauerem, druhý o "chemické" zkoušky, započaté před 30 lety tzv. Ivanovovým týmem v Kriminalistickém Ústavu.
Obě ty etapy dnes slaví svá jubilea a není tak od věci porovnat jejich atmosféru. Jestliže ta starší se vyznačovala prudkým názorovým střetem, ta druhá vykazovala pravý opak. Ne snad proto, že by nebylo obránců nebo že by zaháleli, ale byla jim odejmuta možnost projevu. Když se koncem 60. let, kdy se mohlo psát o ledasčem, pokoušela moderní obrana umístit Endersovu jazykovědnou stať do odborného časopisu, platil zákaz o RKZ něco publikovat ... do vyjití Protokolů.
Ale vraťme se k etapě první, jejíž těžiště můžeme vymezit lety 1886 - 1887. Spravedlivému zhodnocení přínosu tehdejších "velkých bojů" pro vědecké poznání Rukopisů brání mnohdy uplatňování zvláštních kritérií. Nehledí se na kvalitu vyslovených námitek, ale zdůrazňuje se jen odvaha vyslovit je. Jejich pravdivost se nezkoumá.
My se dnes odvážíme postupovat jinak. Naše oficiální věda neposoudila kriticky vystoupení Masarykovo a Gebauerovo. Nedala jasnou odpověď na otázku, které z jejich námitek nadále uznává, které odmítla, nad kterými váhá. Objevují se jen značně zastřené náznaky rezervovanosti. Příkladem může být Opatova monografie{1} v níž vědeckou dimenzi Masarykova působení zcela pomíjí a přiznává, že s jednostrannostmi a jistou uspěchaností musíme v Masarykově publicistické činnosti té doby počítat.
V poměrně krátké době (1886 - 1887) Masaryk vyprodukoval pro Atheneum poměrně značné množství článků{2} , jejichž vědecká hodnota je značně problematická. Zasahovaly do různých vědních oborů: estetika, sociologie, historie, paleografie, textologie, ba i chemie.
Není v moci tohoto příspěvku se o nich více šířit. Stručně jen tolik, že s estetickým hodnocením Rukopisů zůstal Masaryk téměř osamocen. Naopak nejvíce následovníků nalezl při hledání tzv. paralel, tedy výrazů z Rukopisů, které by svým obsahem měly prozradit ducha doby nálezu Rukopisů. Toto úsilí dospělo tak daleko, že snad pro každý obrat z Rukopisů bylo nalezeno hned několik vzorů ve světové literatuře. Tím se podvrátila důkazní logika, neboť se ukázalo, že existuje společný fond básnických obrazů, metafor a podobenství, společný všemu evropskému lidstvu.
O hodnotě Masarykova vědeckého přínosu vznikly pochybnosti dokonce i v táboře realistických učenců a přispěly později k jeho rozštěpení na křídlo tzv. vědeckých a politických realistů. Ti vědečtí v čele s Gollem, přiznávali Masarykovi jen žurnalistickou horlivost. Proti takovému pojetí se postavil Masarykův nejbližší spolupracovník Herben. V Masarykově životopise v roce 1910 napsal:
"Především prof. Masaryk provedl na Rukopisy útok literárně estetický a podvrátil je rozborem sociologickým. Oba jeho útoky byly a jsou stejně odborné a odbornické jako důkazy filologické a historické. Nikdo nemá práva je snižovat. Příspěvky k estetickému rozboru RK a RZ, když vyšly v dubnu 1886 v Atheneu působily drtivě..
Ať tak, či onak, většina současných publicistů ponechává vědeckou stránku Masarykova vystoupení nepovšimnutou a akcentuje spíše odvahu názory vyslovit. Vědeckost bývá spatřována spíše ve vystoupení Gebauerově.
Jan Gebauer
Ve srovnání s mladým Masarykem byl Gebauer v době vypuknutí sporu uznávanou autoritou ve svém oboru. Nelze též nevzpomenout, že původně hájil pravost Rukopisu královédvorského proti námitkám Vaškovým a Šemberovým, které pak převzal. Jeho obrácení z obránce na odpůrce přičítá oficiální věda hlubšímu poznání jak soudí Komárek{3} , jenž se dovolává poučky o přeměně kvantity ve kvalitu anebo změnou pracovní metody, jak soudí Šlosar{4}. Před obratem prý Gebauer pracoval nekriticky, potom kriticky.
Gebauer shledal jisté shody, čili koincidence mezi Hankovými představami o staré češtině a odchylkami v Rukopisech a právě to ho utvrdilo v novém přesvědčení. Sám se vyjádřil, že všechny jazykové odchylky Rukopisů by se daly vysvětlit, nebýt těch nešťastných koincidencí.
Z odpůrců jako první to byl vídeňský slavista Jagič, jenž poukázal na slabinu Gebauerovy argumentace z koincidencí a nabádal, aby jazyk Rukopisů byl zkoumán bez zřetele k předpokládané osobě padělatele. Stejně jako obránci pravosti, tak ani on nebyl brán na vědomí. Teprve v nedávné době odmítl důkaz z koincidencí reprezentant tábora odpůrců - jazykovědec Komárek{5}.
Kromě koincidencí předkládal Gebauer další jazykovědné důkazy, které byly postupně také vyvráceny nebo zeslabeny. Šlo především o slova a tvary nedoložené. Zikmund Winter, který nepatřil ani k obráncům, ani k odpůrcům, vyjádřil se o tom následovně:
"Ke svému mínění, že otázka Rukopisů jest dosud nerozřešena, došel jsem takhle. Od počátku boje byly námitky filologické pokládány za hlavní věc! Gebauer uváděl hromadu slov a forem, tvrdě, že ve staré češtině jsou nemožny. Z námitek takové autority neměla padnout ani jediná! V těch měla být pravda, které nedají se nohy polámati.
Zatím však i při nedostatečné obraně Rukopisů padala jedna námitka po druhé. Já sám, nehledaje, nacházel jsem ve starých knihách slova podle Gebauera nemožná."
Gebauer sehrál významnou roli při zhodnocení chemických zkoušek, k nimž sám dal podnět.
"Budou-li tyto zkoušky (chemické a paleografické) s to, aby {\it bezpečně dokázaly starobylost RKZ}, podřídí se tomu pochybnosti filologické a pro odchylky zejména jazykové bude nám očekávati a hledati pravděpodobných výkladů jiných."
Oznámil Gebauer na počátku sporu, ale neučinil tak. Když Antonín Bělohoubek a Vojtěch Šafařík sdělili muzejní komisi výsledky svých zkoumání, svědčících o velkém stáří Rukopisu královédvorského, prohlásil je za neprůkazné a dokonce se vyjádřil, že chemie nemůže podat přesvědčivé důkazy pro pravost rukopisů.
Svoje odmítnutí zkoušek zveřejnil v Atheneu ještě dříve, než zprávy obou nezávislých expertů byly vydány tiskem. Jeho odmítnutí vycházelo z poznámek, které si činil v průběhu čtení zpráv před muzejní komisí.
Podstatné části Gebauerových námitek proti chemickým zkouškám následují:
Rukopis Královédvorský dostali jsme z rukou Hankových. O Hankovi ví se všeobecně, že rukopisy staré padělal a padělky tyto za památky staré a pravé vydával; k důkazům toho starším přibyl nový, když naše komisse podle nálezu znalcův nahoře jmenovaných uznala, že také zlomek Evangelia svato-Janského je padělán, a tento nejnověji uznaný padělek spolu nás poučuje, jakým mistrem jeho původce byl v umění svém smělém a nemravném. ...
Přednesená dobrozdání pánův prof. Šafaříka a Bělohoubka důkazu takového neobsahují. Poznávám to dílem sám, pokud totiž jako laik ku posouzení postačuji,- dílem byl jsem o tom poučen se stran jiných, totiž od odborníkův, ke kterým jsem se obracel. Tito odborníci promluví o naší věci odbornicky, jakmile budou nálezy pp. prof. Bělohoubka a Šafaříka authenticky dány na veřejnost. Já jsem prozatím jenom nabyl ujištění, že v tom, co jmenovaní pp. zkoumatelé nalezli, důkazu nahoře žádaného není. .......
Pan prof. Bělohoubek z pergamenů popsaných vyluhuje písmo kyselinou solnou stejným množstvím vody rozředěnou, pak vymývá místa, vyloužená, odstraňuje tím veškeré stopy písma, a potom navlhčuje táž místa vodným roztokem žluté krevní soli; v rukopisích nepochybně starých písmo po tomto navlhčení prý ostře a zřetelně oživne (zbarvíc se modře nebo zelenomodře), v rukopisech nových (od roku 1767 do 1880) prý nikoliv. Písmo RKého při zkoušce takové ožívá prý jako v rukopisech nepochybně starých, a z toho prý vyplývá, že RKý je velmi starý a nepochybně starý. Nález tento byl by zajisté nad jiné vážný, ale byl jsem poučen, že je klamný z důvodů následujících:
I. Pan B. zkoumal pergameny (pergamenové rukopisy) ze stol. XIVtého a z doby nové (z let 1767 až 1880), a co tu nalezl rozdílného, toho příčinu spatřoval v rozdílném stáří. V tom však chyboval; neboť pergameny tyto nejsou rozdílné jenom stářím, nýbrž také svou přípravou, a co pan B. nalezal v nich chemicky rozdílného (ožívání a neožívání písma), nemá svou příčinu v rozdílném stáří písma, nýbrž v rozdílné jejich přípravě. ....
II. Pan prof. Bělohoubek, chtěl-li míti výsledek bezpečný, měl zkoumati písmo staré a nové, ale oboje na pergamenech stejně připravených t.j. oboje na pergamenech starých. Takovým způsobem zkoumali znalci, kterých jsem se o dobré zdání obracel.
Zkoušení nemohlo by se díti jinak než cestou srovnávací: srovnáváním mělo by se nalézti, je-li RKý psán r. 1817 (nebo nedlouho předtím), či ve XIV. stol. (nebo vůbec před několika sty lety). K tomu konci bylo by zapotřebí, aby zkoumatelé měli jeden nebo raději několik rukopisů z roku 1817, a jeden nebo raději několik rukopisů ze stol. XIVtého; bylo by potřebí, aby oboje rukopisy mimo stáří byly stejné s RKým, to jest:
aby byly psány na pergameně tak starém jako je pergamen RKého (XIVtého stol.);
na pergameně také kvalitativně takovém a tak připraveném jak je pergamen RKého;
aby byly psány touž tekutinou jako je psán RKý;
aby spotřebované kvantum té tekutiny bylo na stejných prostorácj poměrně všude stejné a takové jako v RKém;
aby písmo bylo všude stejně a tak hluboko perem vryto jako v RKém;
aby oboje rukopisy od napsání svého do dnešního dne byly podlehaly týmž vlivům zevním jako RKý, a nijakým jiným.
Jenom když by byly pohotově dvoje rukopisy takové, t.j. veskrze stejné a jen stářím rozdílné (jedny ze XIV. stol., druhé z r. 1817), mohla by chemie a mikroskopie souditi bezpečně,- ....
Zde Gebauer předkládá podmínky naprosto nesplnitelné. Chemie však může soudit na základě komparace bezpečně i tehdy, když porovnávané rukopisy nejsou naprosto stejné. Je jen otázka správné interpretace odchylek naměřených výsledků a správného posouzení vlastností komparačního materiálu, který nikdy nemůže být takový jak požadoval Gebauer.
Zde poskytl dosti neutěšený pohled do své duchovní dílny. Ukázal, jak lze interpretovati odchylky, v tomto případě fyzikální, dle libovolného záměru. Otázka odchylek a koincidencí je červenou nití, která se vine dílem Gebauerovým.
Dokázati pravost RKého chemie zkouškou nynější nedovedla. Ale naopak přispěla k tomu, že vyšla na jevo nová svědectví proti pravosti RKého. Svědectví tato chci zde vyložiti.
I. P. prof. Bělohoubek nalezl v iniciále N na str. 14 (ve slově Neklan) berlínskou modř. Berlínská modř vynalezena jest r. 1704, předtím a zejména ve středověku známa nebyla, a jest tedy při RKém nezvratným důkazem manipulace novověké. To se připouští; aby se však obhájilo stáří ostatního textu RKého, praví se dobromyslně: toto že nadělal do RKého prý někdo novověký (totiž Hanka), vlastní text RKého že prý je starý. Omluva zajisté velice benevolentní, ale nikoli kritická. Kdyby kdekoli jinde nějaký člověk jako Hanka "objevil" nějaký prý starý Rukopis, kdyby tento Rukopis byl se všech stran jiných naskrz podezřelý, a kdyby pak ještě chemie týž Rukopis zkoušela a nalezla v něm látku novověkou jako je berlínská modř, nikde nevyskytla by se omluva, že "Hanka" nalezl rukopis pravý a že do něho nadělal oprav novověkých z "manie" nebo "z nerozumu". Toto pak jednání, jehož by kritika nikde nedopouštěla, nemůže být dopouštěno ani při RKém.
O nesprávné interpretaci nálezu berlínské modři bylo napsáno již mnoho. Faktem zůstává, že tento "důkaz" rozšířil se přičiněním slovesného umění Jana Gebauera.
Setkáváme se s pokusy zjednat Gebauerovi jakési oprávnění pro jeho unáhlenosti a přehmaty při interpretaci chemických zkoušek. Jazykovědec Komárek soudí{6} , že
"zjištění chemie bylo v podstatě jen negativní -- nenašla v RKZ stopy nepravosti. Gebauer si tuto situaci velmi jasně uvědomoval, a z toho vyplývalo i jeho zdůraznění argumentů jazykovědných. Jeho stanovisko bylo za dané situace zcela oprávněné"
RZ se nezkoumal a u RK doložil Bělohoubek pokročilý stupeň procesu stárnutí písma, kterého nelze uměle dosáhnout. Tedy pozitivní doklad, svědčící o vysokém stáří zkoumaného rukopisu.
Nemůžeme tedy být spokojeni s vědeckou hodnotou Gebauerových jazykovědných námitek, ani s jeho interpretací chemických zkoušek.
Jaroslav Goll
Třetí autoritou, která při zmínkách o době velkých bojů bývá také jmenována, je historik Jaroslav Goll. Goll přispěl v boji proti Rukopisům r. 1886 velmi podrobným rozborem básní Oldřich, Beneš Heřmanov a Jaroslav. Ale -- na rozdíl od Masaryka a Gebauera -- svoje námitky neprohlašoval za nevývratné důkazy a hájil práva vědecké kritiky na zkoumání pravosti Rukopisů. Nepřihlásil se k podpisu tzv. silvestrovského manifestu roku 1911{7} a předpověděl, že spor dlouho potrvá, protože rukopisné vědecké záhady náleží do různých vědních oborů.
Kde jest autorita tak neomylná, která by prohlásiti směla, že spor možný není, která by i moc měla mlčení uložiti, obávati by se musila, že se dříve nebo později ozve : a přece se točí!
Závěr
Útok na pravost Rukopisů započatý v roce 1886 neskončil přesvědčivým vítězstvím odpůrců. Vědecká obrana, reprezentovaná především Kalouskem, Bělohoubkem, Jirečky, Tomkem vyvrátila již v samém počátku většinu "nevývratných důkazů" a chemickým zkoumáním podala exaktní důkazy pravosti Rukopisu královédvorského. Každá z bojujících stran setrvala na svém přesvěčení.
Posun veřejného mínění v neprospěch Rukopisů se dostavil až později a nastal ze dvou hlavních příčin. Administrativním zákrokem Gautschova ministerstva vyučování, z podnětu A.Krause byly v roce 1893 Rukopisy přeřazeny v učebních osnovách do literatury 19. století.
Posledním hřebíkem do rakve Rukopisů pak byl "objev" kryptogramu "Hanka fecit" na samém konci 19. století. Tuto hypotézu L. Dolenského, prezentovanou ovšem jako fakt, zveřejnily Listy filologické. Dlouho se nenašel nikdo, kdo by se o věci chtěl přesvědčit. Když vyšel klam najevo, povstaly snahy o revizi sporu a ty trvají dodnes.
{1}
Opat, J.: Filosof a politik T.G.Masaryk 1882-1893
{2}
Dle Laiskeho bibliografie
je to 16 podepsaných článků. Krom toho je Masaryk zřejmě autorem
drobnějších redakčních příspěvků nepodepsaných.
{3}
RKZ - dnešní stav poznání, Academia, 1969,str. 200
{4}
Slavia 22, 1996
{5}
RKZ - dnešní stav poznání, str. 217
{6}
RKZ - dnešní stav poznání, str. 214
{7}
Viz oddíl "literární archiv" tohoto sborníku.