in: Časopis přátel duchovních nauk 26 (20.4.1996) 1. pokrač. in: ibid. 27+28 (9.7.1996) 2. pokrač. in: ibid. 29+30
V tomto roce byl v rámci cyklu "Kapitoly z fyzické a metafyzické logiky" publikován v Časopise přátel duchovních nauk velmi zajímavý článek zabývající se problematikou Rukopisu zelenohorského. Zmíněný časopis se zaobírá duchovními vědami, a to podle obsahu spíše s některými jinými stanovisky než "oficiální" věda. V podobném duchu se nese i zmíněný článek, jehož hlavní náplní je otázka správného čtení některých veršů RZ. V článku se kromě toho autor pokouší o novou hypotézu s místem nálezu RZ, které přesouvá ze Zelené hory u Nepomuka na Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou. K tomu používá výklad opírající se o esoterické a mystické premisy. Přesto, že většina jeho názorů bude pravděpodobně jak odpůrci, tak rukopisnou obranou považována za extravagantní a mnohdy i nepřijatelná, objevuje se v článku několik zajímavých podnětů, které stojí za to zde odcitovat:
Odhlédneme-li od sporu o formální pravost RZ
(o pravost pergamenu, inkoustu, jazyka a písma)
a přihlédneme pouze k věcné pravosti obsahu RZ,
stane se sporným subjektivní obsah RZ,
objektivně formální stránka však nespornou.
Tu, protože dědictví subjektivního obsahu nelze vnucovat tomu,
kdo ho subjektivně dědit nechce, ani upírat tomu,
kdo ho subjektivně dědit chce, je bez ohledu na pravost dědicem RZ obhajoba.
Protože o pravosti či nepravosti RZ může definitivně rozhodnout teprve
"poslední soud", musí být s RZ do té doby nakládáno jako s pravým
(presumpce neviny), což garantují obránci RZ, a proto musí být RZ po
tu dobu v jejich držení. Anonym tvrdí, že ačkoliv obsah rukopisu nezná,
přece ho ukradl Němcům, aby mohl být zachráněn v českém muzeu. Odkud věděl,
že je rukopis vhodný pro české muzeum, a že by se jeho obsah nelíbil
německému pánu?
Ačkoliv anonym neuvádí, kdo pergamen umyl, přece se obecně tvrdí,
že je důchodní Kovář odnesl do své kanceláře, kde z nich prý setřel
prach mokrou houbou, přičemž se prý vylekal, když s prachem umyl také
černý inkoust, na jehož místě se ukázalo písmo zelené.
Ať již RZ umyl kdokoliv, je nám tu vnucována nepřijatelná představa
člověka, který po omytí prvního listu lituje, ba se leká, že z něj
setřel také černý inkoust, a jakoby se nechumelilo pokračuje dál
ve stírání černého inkoustu i z ostatních listů. A to prosím ani
zdaleka nemohla být u všech stránek RZ táž míra zaprášenosti.
Podle všeho byly oba dvojlisty RZ vloženy do sebe (dle pořadí stran).
K tak důkladnému umytí všech stránek RZ tedy chybí jakákoliv motivace,
pokud chceme rukopis pouze číst. Chceme-li však něco připsat pak je
třeba umýt velmi důkladně vše. Již pouhá představa, že ten,
kdo chce číst text napsaný inkoustem, umyje ho nejdříve mokrou houbou,
je prostě absurdní.
Kuriózní na věci je, že obsah RZ máme uchován starým inkoustem na starém
pergamenu a přece ho máme za novodobé falzo, zatímco obsah pohádek máme
uchován pouze v novodobých zápisech a přece je za novodobé falzo nemáme.
Závěrem lze konstatovat, že článek je jistě přínosem
do rukopisného sporu a řada výše zmíněných podnětů je
velmi vhodná k zamyšlení.
Karel Nesměrák
Data, jména a fakta k politickému,
kulturnímu a církevnímu vývoji
v českých zemích.
Panevropa, Praha, 1995;
editor: Rudolf Kučera;
redaktorka českého vydání: Marie Raková
V kapitole Kultura a duchovní život z pera Ernsta Nittnera nacházíme
na str. 159 následující text:
Osobitou cestu - rovněž při základním zaměření na dějiny - nastoupil
knihovník Václav Hanka, spisovatel Josef Linda a překladatel Václav Svoboda,
když se rozhodli nedostatek originálních starých českých lidových písní
a hrdinských zpěvů nahradit literárními podvrhy. Roku 1817 byl nalezen
Rukopis královédvorský, zlomky s údajnými zprávami z doby Sámovy a ranných
Přemyslovců, a roku 1818 Rukopis zelenohorský s básněmi z 9. a 10. století.
Význam Rukopisů pro vývoj českého národního vědomí byl veliký, neboť byly
většinou pokládány za pravé. Třebaže je za falzum označil již Dobrovský,
byl spor o rukopisy definitivně rozhodnut v neprospěch tvrzení o
jejich pravosti teprve ve 20. století za pomoci filologů a chemiků.
Naše dvě otázky:
V ARO II jsme přinesli citace z knihy Češi v dějinách nové doby, kde
autoři (Pithart, Příhoda, Otáhal) tvrdí, že: "rukopisný problém
byl Němcům jasný nejméně o generaci dříve".
Zdá se, že přílišné jasno a černé díry budou příčinou jistých bolestí
a že naši i německou vědu čeká hodně práce na poli rukopisném, bude-li
se chtít dobrat serioznějších poznatků, než zprostředkovávají
autoři tzv. literatury faktu.
Autor statě si toho je patrně dobře vědom, když v předmluvě poznamenává:
Protože byl tento náš malý svazek -- i jeho český překlad! -- přijat
vlídně a se zájmem, je třeba vydat ho znovu. Zejména také, protože falšování
a překrucování společných dějin Čechů a Němců, které už nemá vůbec nic
společného s vědeckou seriózností, dosáhlo mezitím nepřijatelné míry.
un
Neklan, Praha 1996, 160 str.
Polemický spis k Protokolům o zkoumání RKZ, které vyšly tiskem
ve zkrácené podobě počátkem roku 1994 ve Sborníku Národního muzea, č.XXXVI,
řada C, Literární historie.
Jsou zde přetištěny posudky z utajované oponentury, která proběhla v roce
1975 v Kriminalistickém Ústavu, dále pak současné stanovisko Národního
muzea k Protokolům a konečně stanovisko moderní rukopisné obrany, která
shledala naprostou nedostatečnost Protokolů a neopodstatněnost tvrzení,
že by některý ze zkoumaných rukopisů byl palimpsest nebo snad vykazoval
známky padělanosti. Kromě jiného je zde ukázáno, že výsledky zkoumání
nespočívají na chemických zkouškách kriminalistů, ale především
na optických pozorováních malíře Josefíka, která nejsou doložena náležitou
fotografickou dokumentací a jsou nesprávně interpretována.
Za doplněk zmíněné publikace je možno považovat stať o palimpsestu
na WWW stránkách k Rukopisům{2},
kde jsou barevné zvětšeniny zkoumaných míst.
un
Autor se v článku o 5 stranách dotýká Šafaříkovy mluvnice jen
velice letmo. Ukazuje na některé její nedostatky, ale částečně
i tratí slovo na Šafaříkovu omluvu s poukazem na nízký stupeň
znalostí staré češtiny v té době.
Zevrubnější komentář dr.Enderse k této problematice přineseme
až v příštím Almanachu.
Ač titulek to neprozrazuje, je větší část textu věnována problémům
kolem Rukopisů i z doby pozdější.
Autor se od Šafaříka dostává k Palackému a vyslovuje kritiku na adresu
celé tehdejší české vědy, která prý selhala. Toto paušální odmítání zahrnuje
tedy i přírodovědce Cordu, o jehož hmotný průzkum se Šafařík s Palackým
též opírali.{3}.
Šlosarova stať se vyznačuje vysokou frekvencí užívání slov "
kritičnost, kritický" a pod. Kriterium kritičnosti je jednoduché.
Veškeré projevy na obranu Rukopisů byly způsobeny nekritičností,
zatímco za kritické lze považovat vše, co směřovalo k popírání jejich
pravosti. U Gebauera rozlišuje fázi nekritickou, kdy Rukopisy hájil a
pozdější kritickou.
Bylo by zajímavé vědět, zda se autor též kriticky zamýšlel nad Protokoly
Ivanovova týmu nebo nad Utajenými Protokoly anebo zda věří, že není účelné
přihlížet k výsledkům hmotného průzkumu Rukopisů.
un
Sborník Národního muzea XXXVII, řada C, literární historie
Po článku Karla Krejčího z roku 1974,
o němž jsme referovali v ARO III, dostává se po 20 letech
do oficiálního odborného časopisu další studie, která se
rukopisných otázek dotýká v netradičním duchu.
Daneš rovněž považuje za nereálné pokládat vznik Rukopisů do 19.
století, ale oproti Krejčímu posouvá jejich vznik ještě dále, a sice
na rozhraní 15. a 16. století.
Ačkoli autor věnuje zaslouženou pozornost zjištěním rukopisné obrany,
akceptuje částečně i některé námitky odpůrců proti jazyku Rukopisů.
Z velké části je vysvětluje osobou skladatele, který dle Daneše
přicestoval z jihoslovanských zemí kolem roku 1500 do Čech, kde písně Rukopisů
tvořil zřejmě i na základě neznámých starších předloh pro potřeby nějakého
významného šlechtice.
Populární zpracování dané problematiky je též obsahem
velice čtivé knihy
Rukopisy bez tajemství a záhad,
vydané nakladatelstvím OBZOR v Jihlavě.
Čtenáře jistě zaujmou nejen originální názory na jazykové
a historické otázky kolem Rukopisů, ale i vzácný náhled na to, jak
by se mělo v řešení rukopisných otázek postupovat.
un
{1}
{2}
{3}
Tisíc let česko-německých vztahů.
F. Bauer, H. Glassl, H. J. Härtel, F. Machilek,
E. Nittner, R. Ohlbaum, D. Salomon
Fakta o Protokolech RKZ
Urban J., Nesměrák K.
Šafaříkovy Počátkové staročeské mluvnice
Dušan Šlosar
Slavia 22, 1966
Jsou RKZ jihoslovanského původu?
Zdenko Frankenberger Daneš
Autor patrně čerpal ze starší beletristické tvorby
spisovatele Ivanova, kde se o "chemii" hodně hovoří.
V novější jeho pojednáních se "chemie" nahrazuje
širším pojmem "věda", skýtající širší operační bázi.
https://rukopisy-rkz.cz
Viz ARO III.