V říjnu roku 1858 uveřejnil Časopis Tagesbote aus Böhmen sérii anonymních fejetonů nazvaných Handschriftliche Lügen und paläographische Wahrheiten, tedy "Rukopisné lži a paleografické pravdy".
Tyto články nejprve navodily vhodnou atmosféru jakousi rekapitulací případů z historie, kdy různá díla pokládaná za pravá byla odhalena jako falsa. Mezi jiným uvedly např. tehdy slavné zpěvy Ossianovy, domněle starou keltskou památku, z jejichž autorství byl usvědčen skotský básník James Macpherson žijící v 18. století a v nichž je občas spatřován jeden z inspiračních zdrojů padělatelů rukopisu Královédvorského a Zelenohorského (RKZ). Tehdejší čtenář, na rozdíl od nás, zatím ještě netušil, oč autorovi těchto článků šlo.
Teprve po takovém sugestivním úvodu přešel anonym k jádru věci a napadl pravost do té doby relativně nezpochybňovaného RK a Václava Hanku, jeho nálezce, označil za vedoucího "staročeské" písařské školy, která vyvíjela svou činnost ne v dávné minulosti, jak se soudilo, ale na počátku 19. století a potajmu vyráběla staré rukopisy.
Autor přitom využil faktu, že již dříve byly vyslovovány mnohdy závažné pochybnosti o pravosti jiných staročeských rukopisů objevených přibližně ve stejné době jako RK a s ním od té doby spojovaných a vydávaných. Např. RZ byl za podvrh prohlášen rezolutně již Dobrovským brzy po jeho nálezu. Anonymní pisatel využil dále například i toho, že v té době bylo již známo, že Hanka jakožto vlastník resp. později bibliotekář Národního muzea poněkud neštastně písmo napadaného RK na několika místech "občerstvoval", tj. dopomáhal k lepší čitelnosti vybledlých písmen jejich obtahováním. (To může z ryze současného hlediska vypadat opravdu podezřele, ale před zhruba sto padesáti lety to mohlo být spíše projevem doznívání způsobu myšlení, které k větší slávě boží neváhalo zbořit starý kostel a na jeho místě postavit zbrusu nový a kdy se současné pojetí ochrany památek teprve rodilo).
Stručně řečeno, anonym se snažil vytvořit atmosféru nejistoty a podezřívání, která by do mysli veřejnosti zasela a popř. rozvinula pochybnosti o pravosti RK, jakožto důležitého dokladu starobylosti a vyspělosti českého národa v soutěži s národem německým a symbolu českých emancipačních snah. V souvislosti s Hankou se pak používalo obratů jako "český Cagliostro" a "citování (rozuměj vyvolávání) ... duchů staročeského básnictví paleografickou magií".
Proti takovým nařčením samozřejmě vznikl ze strany obrozenců silný odpor a Hanka sám se ohradil podáním "žádosti o zavedení trestního řízení pro přečin tiskem na něm spáchaný proti bezpečnosti cti". Byla to soukromá trestní žaloba, kterou nepodávalo státní zastupitelství, ale přímo poškozená osoba a státní zastupitelství k ní pouze udělovalo svůj souhlas. Dnes by se podobná záležitost řešila např. podáním občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti či podáním trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle paragrafu 206 trestního zákona. "Žádost", kterou podal Hanka, představovala tedy jakousi směs dnešních prostředků obrany a její podání znamenalo zahájení historicky prvního tiskového procesu v Praze.
Jakožto žalobce nesl Hanka takzvané důkazní břemeno. To znamená, že musel sám soudu předložit fakta, o která by se jeho tvrzení opřela. Této skutečnosti vděčíme za to, že dnes známe bližší okolnosti nálezu RK, protože do té doby byly o nálezu známy prakticky jenom skutečnosti, které Hanka uvedl v prvním vydání roku 1818, tj. že rukopis byl nalezen 16. 9. 1817 ve Dvoře Králové.
V soudním sporu se pak mělo dokázat, že Hanka rukopis nalezl a tudíž ho nemohl padělat. Nešlo tedy o pravost RK jako takovou, ale pouze o otázku, zda jeho autorem je či není Hanka. Proto soud také postupoval metodou vyhledání a výslechu svědků a nikoli metodou opatření znaleckého posudku, jak by se asi v takovém případě stalo dnes.
Hanka musel při výpovědi nejprve pod přísahou uvést, jak k nálezu došlo, jak ho místní kaplan Pankrác Borč pozval do kostelní věže prohlédnout si tam se nacházející "husitské šípy", jak za velkou skříní našel několik listů pergamenu a na nich pak rozpoznal, že písmo na nich není latinské, ale české, jak pak požádal město, aby mu rukopis věnovalo a jak ho on sám věnoval po založení Národního muzea do jeho sbírek. Poté uvedl seznam svědků, kteří mohli uvést okolnosti svědčící o tom, že rukopis byl opravdu, tj. náhodně nalezen.
To byl úkol velice těžký, protože šlo o prokazování událostí 41 let starých (v době nálezu bylo Václavu Hankovi 26 let a v době sporu již 67) a žijících svědků bylo jen pár. Navíc samotnému nálezu byl kromě Hanky a uvedeného kaplana, který však byl v době procesu po smrti, přítomen jen pověžný Trnka a syn kostelníka Šafr. Posledně dva jmenovaní však vypátráni byli a při výslechu vypověděli ve prospěch Hankův. Ostatní navržení a žijící svědkové měli pouze informace z druhé ruky.
Uvedené výpovědi však spolu s ironickým tónem článků stačily k tomu, aby byl Hankův protivník ve sporu, redaktor časopisu David Kuh soudem první instance shledán vinným a odsouzen "ke dvěma měsícům vězení s posty v první a třetí pátek v měsíci, k propadnutí kauce 100 zlatých a k úhradě soudních výloh". Jeho obhajoba, v níž k nejpádnějším argumentům patřilo tvrzení, že označení Hanky za autora Rukopisů by pro něj nebylo urážkou, ale komplimentem, se ukázala v očích soudu nedostatečná.
Hanka sám se přelíčení neúčastnil a nechal se zastoupit advokátem Dr. Fričem. Z veřejnosti však bylo při jednání přítomno přes šadesát významných českých politiků a literátů.
Kuhův odsuzující rozsudek byl potvrzen i odvolacím soudem a teprve nejvyšší soud ve Vídni Kuha osvobodil, ačkoli šlo o postup protiprávní (!), protože věc rozsouzená shodně v první i druhé instanci se do třetí instance, podle tehdy platného práva a podobně s českým právem současným, už dostat nemohla. To se psal rok 1860.
Tak vypadá stručný popis celého procesu z vnějšku. Ještě zajímavější fakta se však dozvíme, nahlédneme-li pod jeho povrch. Než tak učiníme, připomeňme si nejprve několika slovy, v jaké době se náš příběh odehrával.
Po revolučním roce 1848 nastalo období známé z učebnic jako "bachovský absolutismus". Karel Havlíček Borovský byl v roce 1851 deportován do Brixenu, Josef Václav Frič byl opakovaně vězněn a v roce zahájení našeho soudního sporu propuštěn pod podmínkou, že opustí Čechy. Vydávání jakékoli vlastenecké literatury podléhalo přísné cenzuře.
Obrozenci však svůj boj za sebeurčení nevzdávali a jedním z nejvýznamnějších symbolů a nástrojů tohoto boje byl právě RK. Tolik důležitý byl přitom právě proto, že přes svůj na některých místech do značné míry protiněmecký obsah unikal při vydávání jinak téměř všemocné cenzuře, a to právě pro svou starobylost. Kdyby se tedy prokázal jeho novodobý původ, nemohl by být dále vydáván. Každý, kdo se o RKZ zajímá, přitom ví, že vydávány (a úspěšně vyprodávány) byly tak často, že je bylo právem možno označit novodobým "českým" slovem bestseller.
Jejich význam se přitom neomezoval pouze na oblast uměleckou a kulturní (za všechny příklady vzpomeňme jen slavnou Smetanovu Libuši, jejíž děj je založen na RZ!), ale právě pro své občasné protiněmecké ladění měly vliv i politický.
O situaci, jaká tehdy panovala, svědčí například následující událost. V roce 1857, tedy rok před naším soudním procesem, byla u příležitosti oslav čtyřicátého výročí nálezu RK ve Dvoře Králové slavnostně odhalena socha Záboje, hlavního hrdiny jedné z básní RK. Tato akce byla předem povolena a měla pokojný průběh. Nicméně ji pak některé noviny popsaly jako "ultračeskou demonstraci". AČkoli o "ultračeskosti" této demonstrace by se asi dalo s úspěchem pochybovat, ukazují tyto reakce na stupňování napětí v rakousko-českých vztazích.
A právě v této době také nastupuje v Praze do úřadu nový policejní ředitel Anton von Päumann, skrytý, ale pravý protivník Hankův v popisovaném sporu.
Jak bylo později jednoznačně zjištěno studiem příslušných archivů, byl to právě tento muž, kdo svým nadřízeným do Vídně referoval negativně a s přehnaným důrazem o zmíněné demonstraci. Pak pokračoval informacemi o otázkách souvisejících s Rukopisy a o údajné Hankově schopnosti "napodobiti každé písmo různými inkousty, jichž má prý ve své pracovně pěknou zásobu". A byl to také on, kdo navrhl napadnout pravost RK pomocí článku podstrčeného do novin. Z Prahy do Vídně pak putoval i první koncept takového článku. Referent Nejvyššího policejního úřadu, který věc dostal "k dobrému zdání", se však z neznalosti místních poměrů v českém království vyjádřil zamítavě, dovolávaje se přitom na úspěšně dovršenou germanizaci.
Päumann ale nesložil zbraně a psal do Vídně dál. Když byla zveřejněna informace, že snad prý existují lidé, kteří RK ve Dvoře Králové údajně viděli již před jeho nalezením Hankou, jmenovitě soudní adjunkt Josef Pelikán, byl i tento údaj s c.k. důkladností prověřen a naštěstí pro osnovatele útoku se ukázal jako lichý.
V tu dobu je však Päumann již rozhodnut jednat na vlastní pěst. Teprve dodatečně, poté co vyšly v Tagesbote na začátku zmíněné fejetony, pochlubil se svým nadřízeným v dopise, který se opět zachoval, že byly redakci dodány pražským policejním ředitelstvím a Tagesbote byly vybrány právě proto, že u nich bylo nejmenší podezření ze spojení s vládou.
Nicméně domněnka, že za útokem vězí zájmy politické a nikoli pouhá touha po poznání pravdy, se téměř okamžitě objevila a projevila se např. v rozhořčené reakci Františka Palackého otištěné v Bohemii. "Jak nápadně něžná to péče o ryze literární otázky u listu, jenž dosud stavěl bursovní zájmy na prvé místo", píše na adresu Tagesbote, což naznačuje, že Päumannův výběr periodika nebyl nejštastnější. Navíc Palacký nebyl sám, kdo rezolutně vystoupil na obranu RK, a v tisku se rozpoutala obsáhlá debata.
Víra v pravost RK však zůstala v české veřejnosti ještě po jistou dobu neotřesena. Spíše byla posílena Hankovým vítězstvím v soudním sporu, jakož i pozdějším podivným Kuhovým osvobozením, které potvrdilo Palackého podezření, že ve skutečnosti jde o politiku. Sám Päumann pak musel čelit nepříjemným dotazům ze strany svých nadřízených, kteří si nemohli nevšimnout, že jeho akce měla v určitých ohledech za následek pravý opak toho, co si od ní policie, resp. Päumann sám, slibovali.
Nicméně sémě podezření zůstalo a po čase začalo růst a nést plody. Samozřejmě se dlouho pátralo po skutečném autorovi štvavých článků z Tagesbote. Z osobností, které ještě dnes máme v povědomí, byl podezříván mimo jiné např. i Václav Bolemír Nebeský. Do jaké situace ho takové podezření muselo přivést, to jistě není třeba nijak rozebírat. (Dodejme, že teprve v roce 1913 se k autorství na smrtelné posteli přiznal bývalý člen muzejního výboru Němec Anton Zeidler.)
Trvalo však dalších třicet let, až do Masarykova útoku proti pravosti RKZ v roce 1886, než se situace obrátila natolik, že RKZ začaly být obecně považovány za padělky a "důkazní břemeno" se z pochybovačů přeneslo na obránce RKZ. A to přesto, že každý z důkazů o padělanosti se dříve či později ukázal jako problematický, a měla by tudíž stále v případě RKZ a Václava Hanky platit nějaká literární resp. vědecká obdoba právního institutu "presumpce neviny", tzn. že na každého podezřelého se má pohlížet tak, jako by trestný čin nespáchal, až do doby, kdy je bezpečně dokázán opak.