Níže uvádíme drobné připomínky k nedávno vyšlým publikacím, dotýkajícím se nějakým způsobem Rukopisů. Posudky si ovšem nekladou za cíl podat komplexní charakteristiku publikací, ale jen toho v nich, co se zvláště týká našeho tématu a k čemu jsou vážné výhrady. Některé další připomínky nebo jejich hlubší rozvedení lze nalézt v příspěvcích elektronické konference, resp. jejím archivu:
https://sympa.fsv.cvut.cz/wws/info/rkz-l
O Rukopisech se v knize soustavněji pojednává na třech místech. Celkem asi na 8 stranách.
Podobně jako v mnoha jiných pracích našich současných historiků se zde nerozlišuje u Dobrovského, že RZ zavrhoval ale RK měl za pravý. Autor též nalézá mezi současníky Palackého více antagonismu, než doložil. Uvádí např. Bočka, Volného a Meinerta jako Palackého protivníky, ale nedokládá to. Jen u Meinerta ukazuje jeho odlišný názor na stáří dvou zpěvů z RK. Ale Palacký sám v té věci s Meinertem nepolemizuje jako s "protivníkem" Svůj odchylný názor sám uvedl takto:
... jelikož bádání moje vedla mne k jiným názorům o této věci a zájem vědy sám nejvšestranější zkoumání předmětu nejen dovoluje, ale i přikazuje, doufám, že se poznámky moje nebudou pokládati za zcela zbytečné.
Nejzávažnější pochybení ovšem spatřuji v tom, že Kořalka podsouvá Šafaříkovi pochybnosti stran pravosti RZ:
Na rozdíl od Šafaříka, který se i nadále zabýval nejstaršími památkami a ke konci padesátých let 19. století začal pochybovat o pravosti Libušina soudu,1918 přesunul se Palackého vědecký zájem jednoznačně na dějiny 14. a 15. století, v nichž se stal mezinárodně uznávaným odborníkem.
Odkaz 1918 směřuje do Poznámek Šafaříkova syna Vojtěcha, které zveřejnil Čeněk Zíbrt v ČČM 1909. Tam se sice hovoří o Šafaříkově nedůvěře k MPKV, PV a Libušině proroctví, ale o Libušině soudu (RZ) tam naopak stojí toto:
" Co jsem tehdá z filologického stanoviska o pravosti sněmův vynesl, na tom trvám i podnes a neodstupuji v ničem."
Pokud se Palackého týče, i jemu jsou nakonec imputovány jisté pochybnosti: Autor se při tom dovolává zápisu v deníku Karl Augusta Vernhagena von Ense, který si zaznamenal při návštěvě Prahy 25.7.1857: ... úvahy mnoha lidí, že Václav Hanka slavné Rukopisy nenalezl, ale vytvořil, a že prý tento názor sdíleli dokonce Palacký a Šafařík.
Věřiti tomuto zdroji informací, znamená věřiti v augurství jmenovaných buditelů, neboť ti dle svých vlastních slov byli jiného přesvědčení.
Krom toho se autor dovolává výroku Palackého z roku 1872, jenž v Zur böhmischen Geschichtschreibung uvedl, že Sporná otázka staročeských rukopisů, o níž se tolik hovoří, není uzavřena. Ze souvislosti ovšem plyne, že se jedná o jiné rukopisy, než RZ a RK. A nad to připuštění neuzavřenosti je jen konstatování existence různosti názorů a neříká nic o vlastním přesvědčení či pochybnostech.
Kořalka se tak zřejmě snažil odstranit rozpor, který se musí jevit každému věřícímu v padělanost Rukopisů, mezi neobyčejnou erudicí Palackého na straně jedné a domněle zjevnou padělaností Rukopisů na straně druhé.
Velice zajímavá kniha pro historiky rukopisného sporu, neboť dotčený spor je jakousi alfou-omegou pro hodnocení badatelských směrů historických v 19. století. Jak sám autor v závěru prohlašuje, snažil se o napsání průvodce po dějinách historiografie v českých zemích v letech 1790 - 1900.
Takový průvodce by - přes úzkou souvislost s rukopisným sporem - neměl být závislý na tom, zda se nám dle dnešního stavu poznání Rukopisy jeví jako středověké či obrozenecké nebo barokní. A také se na mnohých místech Štaifovy knihy zdá, že se takový přístup daří.
Nicméně lze nalézt jiná místa, kde líčení přestává být "průvodcem po historiografii", ale samo nabývá rysů historiografie a stává se poplatným současným dogmatům nejen o Rukopisech samotných, ale i o dějinách sporu.
Štaif na mnoha místech užívá terminologie "podvržené Rukopisy", kde by se dalo vystačit s jednodušším termínem "Rukopisy".
Zavádějící je též pasáž na počátku knihy, kde bylo lze očekávat poučení o Dobrovského rozdílném postoji k RK a RZ. Stojí tam ale:
Důkazem této civilizační kontinuity pro Jungmanna byly i podvržené Rukopisy. V tomto případě šlo o otázku, ve které stál nadšený Jungmann se svými přívrženci a věcně kritický Dobrovský ostře proti sobě.
Styl průvodce je např. opuštěn na str. 76, kde se autor vyjadřuje s velkým despektem o publikaci Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache. Nedotýká se ale žádného konkrétního problému a pouze konstatuje, že oba editoři (rozuměj Palacký a Šafařík) hájili svou romantickou víru.
Na druhé straně Štaif vysoko vynáší vědeckost a kritičnost Wattenbacha, který zařadil Rukopisy mezi falza, aniž je viděl. Jaký to rozdíl proti "romantické víře" Palackého a Šafaříka, kteří sami prozkoumali RZ z mnoha hledisek a navíc pověřili mikroskopickým a chemickým průzkumem RZ Augusta Cordu.
Je pozoruhodné, jak křečovitě naše oficiální věda stále operuje s vírou. Nemůže použít termínu omyl patrně proto, že by pak mohla povstat nežádoucí diskuse o tom, v čem omyl spočívá. Víra je ovšem mimo diskusi. A tak, použijeme-li terminologie autora, vnášejí se do hry komponenty, které nejsou vědecky verifikovatelné.