"Poznámky" připojují (s. 71) také text "Milostné písně krále Václava" i její německý originál, "patrně" německy složený králem Václavem II. Tuto "Milostnou píseň krále Václava", praví se v "Poznámkách", nalezl 1819 (psána již 1818?), knihovník Zimmermann a poslal v dubnu t.r. nejv. purkrabí; ale již 16. září 1818 (v předmluvě k vydání RK 1819) se tázal V. Hanka: "Zdaž sám král Václav, otec Otakarův (Ĺ 1253) nezpíval? česky? a snad některé jeho písně Němci sobě přeložili?" - a když toto zvláštní proroctví se takto v několika nedělích vyplnilo, pojal Hanka tento domněle prastarý originál r. 1829 do sbírky nejstarších básní českých, spolu s RKZ. Ukázalo se ovšem záhy, že domnělý originál je špatný překlad z němčiny; důkaz nepravosti provedl 1857 Jul. Fejfalik (v S B. d. Akad., Wien), ukázav, že překlad opakuje chyby německých vydání z r. 1794 a 1803. Na jeho naléhání byla ustanovena palaeografická a chemická komise při Museu a tato podala 17. února 1857 zprávu výboru Musejnímu (otisk v Musejníku 1858, 136/7), že tento domněle staročeský zlomek jest moderní padělek "s úmyslem podvodu". Na zadní straně této "Milostné písně" jest necelý opis zpěvu "Jelen" z RK, padělek téhož rázu jako píseň Václavova. - Kdo čte pozorně tento překlad, pozná ihned shodu s jazykem písně Vyšehradské a RKZ (v chybách i výrazech jiných), ale neubrání se zároveň dojmu, že tento jazyk je ještě chybnější nežli jazyk RKZ. Kdo by myslil, že tohoto uznaného padělku Hanka nebyl schopen, najde snadno vysvětlení, že jej upravoval Jos. Linda. Jinak ovšem soudil 1868 Ing. I. Hanuš, jenž ve svých "Die gefälschten böhmischen Gedichte 1816 - 1849" za padělatele prohlásil nálezce.
Takto nabízejí "Poznámky" čtenáři dohad, že Hanka provedl toto moderní falsum s "úmyslem podvodu", aby totiž opisem "Jelena" z RK s písní krále Václava písmem 13. století opatřil dokument pro pravost RK a že tento dokument podstrčil knihovníku universitní knihovny a censorovi Zimmermannovi jeho tehdejší amanuensis Jos. Linda. Tento dohad, tato insinuace, jest utvořen ve smyslu hlavního předpokladu: Hanka, notorický falsátor; ale ničím neusvědčený.
Ano, povstává tu otázka, jakým způsobem komise r. 1857 usvědčila MpkV i zápis Jelena palaeograficky a chemicky jako moderní falsum? Šafařík prohlásil do protokolu komise z r. 1886 6. července: "Jest tomu v těchto dnech třicet let, co jsem se potkal v Berlíně s Fejfalikem, kterýž mně tvrdil: Váš Rukopis Královédvorský je také falsifikát; já toho sice posud nemohu dokázati, ale já Vám to ještě dokáži." - Téhož roku v prosinci Fejfalik útok na MpkV, totiž nepřímo na zápis "Jelena" na druhé straně téhož listu. Útok se podařil, "Jelen" byl odstřelen. Potom ihned následoval útok na RK. Fejfalik v prosinci 1856 přijel schválně do Prahy přednášet v Král. Společnosti nauk o filologických důkazech podvrženosti MpkV a vymohl tím zřízení komise k jejímu palaeografickému a chemickému prozkoumání.
Výsledek tohoto zkoumání odpovídal napřed uvedeným důkazům filologickým. Byl upraven tak, že palaeografický a chemický důkaz moderního falsa "s úmyslem podvodu" byl evidentní, každému zřejmý: Pergamen MpkV (Jelena!) je palimpsest, původní písmo bylo vyškrabáno, až na zbytky, které vystoupily na jevo chemickou reakcí; ale tyto zbytky ukazují na latinský text psaný písmem 15. století. Jestliže tedy na místě písma 15. stol. bylo po jeho vyškrabání psáno písmem 13. století, je toto písmo později napodobené, tudíž padělané.
To je přece důkaz, proti kterému není možna žádná námitka. Ale jeho evidence závisí na evidenci, že původní písmo bylo vyškrabáno a že z jeho zbytků možno poznat latinský text písmem 15. stol. To možno právě přezkoumat podle fotografie Vojtěchovy (je zde též soukromá fotografie první stránky listu s MpkV) a podle protokolů komise z r. 1857. Tyto protokoly nebyly uveřejněny v Musejníku r. 1858, s. 136 (jako praví Flajšhans); tu jest jen zpráva musejního sekretáře V. Nebeského, která se nekryje dokonale s protokoly. Praví se v ní:
"Na první pohled vzbudilo písmo i inkoust v komisi podezření, které došlo užitím lučebních prostředků úplného stvrzení. Potřena totiž některá místa po krajích a v textu sirníkem amonným a později v přítomnosti dra Rochledera, profesora chemie na pražské universitě, ferrocyanovodíkem; i zjevily se docela patrně písmena, ozdoby a známky dřívějšího textu, a sice nejen na kraji, ale pod a mezi řádkami nynějšího textu. Nemůže tedy býti pochybnosti, že nynější český text na palimpsestu napsán jest. Původní, škrábáním odstraněný latinský text nese ale, jak písmena, ozdoby a známky užitím prostředků chemických se zjevivší patrně dosvědčují, na sobě ráz mnohem novější doby, než písmo písně milostné. Onyno se musejí totiž do 15. stol. klásti, kdežto nynější český text za písmo 13., ano 12. století jmín býti chce; nemůže tedy býti pochyby, že výrobek mnohem později doby a s úmyslem podvodu předsevzaté nápodobení staršího písma jest!" Podepsán V. Nebeský, sekr. Mus. kr. Č.
Z této zprávy nevychází na jevo nic, než jen závěr z návěstí sotva naznačených. Ovšem závěr určitý, nad pochybnost, tak že byl a je stále přijímán beze všeho přezkoumání. Přezkoumání nebylo by ani možné, kdyby Hattala jakožto člen komise ke zkoumání Rukopisů r. 1886 nebyl vymohl, aby byly přečteny a otištěny protokoly komise z r. 1857, ježto jsou důležity pro obranu RK. I jsou tyto protokoly otištěny v Č. č. M. r. 1887, za zprávou komise z r. 1886. Tím učinil Hattala pro obranu RK více, než odpůrci, třebas i sám té obrany neprovedl. (Obr. 1.)
Podstatné věci z těchto protokolů jsou tyto.
Protokol z 18. ledna 1857. § 1. Hned na první pohled zbudil rukopis tento pro způsob písma a černidla u komisí podezření. Při tom pozorovaly se již pouhým okem a mezi řádkami nynějšího textu známky barvy hnědé, kteréž se pozůstatky staršího seškrábaného písma býti zdály. Zvětšovacím sklem známky ty patrněji se objevovaly.
K tomu možno poznamenati: "podezření na první pohled" samo je podezřelé. Byly-li obě strany pergamenového listu popsány r. 1818, jak naznačují "Poznámky", jak to, že byl Dobrovský, tak skeptický v posuzování starých rukopisů, byl nepoznal na první pohled r. 1819, že způsob písma a černidla je čerstvý, což ona komise o 40 let později poznala - na první pohled? A jak to, že ani Palacký r. 1829 nic nepoznal - na první pohled?
§ 3. Potřela se ammonium-sulfhydratem některá místa jak v textu písně Václavovy a písně o Jelenu, tak i po krajích dotčených textů. Objevily se docela patrně některé ozdůbky a písmena textu šeškrábaného, a sice:
1. "V textu písně Václavovy v 3. řádce zdola ve slově roztomile po straně písmena l příčná čárka a za posledním písmenem (e) jiné e."
Na fotografii, kterou mám před sebou, je za l zřetelná čárka, jako bod. Ale jiného e nevidět. Čte se tu zřetelně: roztomile tielczko. Žádných písmen latinského textu tu není.
2. "V textu písně o Jelenu v 8. řádce shora ve slově hrdu za písmenem h známka jako s dlouhé, a před h mezi -" (věta nedokončena) - - Na fotografii Vojtěchově (tab. XXXVI) 8. řádka počerněna, ale přece český text čitelný: boie hrdu bran na sobie nosiva. Za h ve slově hrdu není vidět známky jako s, ale nad r ležatý křížek, jako přetržená virgule, znatelná nad každým r v tomto rukopise. Ani stopy po nějakých písmenách latinského textu.
3. "Po kraji textu písně o Jelenu vpravo u řádky 12 latinské slovo licet, mezi řádkou 5. a 6. zdola na též straně několik písmen (cich) (?), pak nějaké čáry k hrubým ozdobám podobné. Na levé straně u řádky 2. a 3. zdola známka paragrafu 9."
Zkoumán tedy předně zápis "Jelena". Na fotografii Vojtěchově vpravo od řádky 12. za slovy zlobu zapo zřetelné li- ostatek začerněný; kdo chce, může čísti licet. Může číst i na konci 1. řádky po slově wlas jakési písmeny, i všude po okrajích všeliké zbytky znamének, na levém okraji uprostřed vidět ukazující ruku. Na konci 5. a 6. řádky zdola, na okraji, z části mezi řádky, slovo v sucích, které nezní latinsky, nýbrž může se vztahovat na český text ř. 5.: dub rozkládá se v suky šíř.
Závěr protokolu zní: "Nemůže tedy býti pochyby, že texty písně Václavovy a písně o Jelenu psány jsou na pergameně škrábaném tak zvaném palimpsestu."
Možno namítnouti, že slova licet, cich, tak jako ukazující ruka a jiné známky, jsou na volných okrajích a že mohly být připsány později k českému textu.
Ale další závěr protokolu zní určitěji: "Taktéž pochyby býti nemůže,
1. že písmo písně Václavovy a písně o Jelenu napodobovati chce způsob písma věku 13., ano někdy 12."
Všechna určitost mizí před slovy: písmo napodobovati chce, ježto vyjadřují čistou subjektivnost, nejen pisatele, nýbrž i, a to zvláště u posuzovatelů, kteří tu již předpokládají, co mají dokázat. To dovršuje další odstavec:
2. "Slovo pak licet a písmena cich (?) patrně jeví způsob psaní věku pozdějších než 13. neb 12.; věku totiž 15., jak dalece z několika písmen těch souditi lze."
Slova "jak dalece souditi lze" praví, že tu může být pochyba. Zlomky obou slov, jednoho domněle latinského a druhého zřejmě českého, stojí na okraji českého textu a mohou být o staletí pozdější. V českém textu samém dotud nevyšlo na jevo nejen žádné latinské slovo, nýbrž ani zlomek nějakého písmene, které by bylo možno čísti.
Protokol druhé schůzky kommissí k vyšetření "Milostné písně krále Václava" dne 25. ledna 1857 obsahuje toliko hovory členů komise o poměru českého textu MpkV k starému německému, o námitkách Hauptových, o tvrzení p. Fejfalika, o kterých sekretář musejní V. Nebeský se pronesl, že pravé podstaty nemají, poněvadž český text ani překladem není, nýbrž jen jakési ovšem nemotorné a na mnoha místech chybné zpracování. Nejpodstatnější námitka Hauptova, že v českém textu slovo liebe vzato ve smyslu láska, kdežto prý, jak jmenovitě Fejfalik tvrdí, slovo liebe v staré němčině nikdy lásku, nýbrž jen blaho znamená, nezdá se míti té váhy, aby sama sebou a nevyvratně dokazovala, že český text v dobách novějších složen jest. Ačkoliv kommissí úmyslu nemá starý původ českého textu zastávati, zdá se přece, že z vnitřních důvodů od p. Haupta a Fejfalika uvedených nový jeho původ nevyvratně dokázati nelze, ano mohlo by se připustit, že snad přes to přese všecko český text starého původu jest a že impostor, jenž nynější rukopis napsal, starý text v nějakém rukopise nalezl a do starší doby položiti chtěl. Tato domněnka, jejíž možnost toliko se připouští, skutečnost ale nikterak nezastává, vzniká z některých zvláštností textu samého a též některých okolností zevnějších.
Členové kommissí měli tedy starost předně o MpV, na kterou útočili Haupt a Fejfalik. Nezpozorovali, že odpůrcům jde především o zápis "Jelena" písmem 13. stol. A sami zkoušeli palaegraficky hlavně písmo "Jelena", kde objevili slova licet a cich na okraji českého textu. Písmo MpV, zcela stejné, poskytlo jim jen kratičkou čárku za l.
Protokol třetí schůze komise ke zkoumání českého textu MpV ze dne 1. února 1857, k níž byl pozván profesor chemie na pražské universitě dr. Friedr. Rochleder, je sepsán německy. Prof. Rochleder potřel ferrocyanovodíkem 11. a 12. řádku zdola v textu písně "Jelen": "i vystoupily najevo zřetelně písmeny písma pod nynějším textem, nemohly však býti čteny, ježto jsou právě pod nynějším textem a vystupují jen tu a tam mezi písmenami nynějšího textu, nad nimi nebo pod nimi."
Tento nález komise volá o pomoc! Vystoupily na jevo zřetelně písmeny písma, nemohly však býti čteny. Fotografie Vojtěchova ukazuje zřetelně, jaký to byl nález. Řádek 12. zdola, poněkud začerněný onou reakcí, má přes to dobře čitelný český text: (sie vyletě pěkn) - im tahlim hrdlem z hrdla kra (snýma rtoma). Mezi písmeny českého textu není nikde vidět žádného zřetelného písmene žádného jiného textu, zejména ne latinského. Nad řádkou českého textu je vidět šikmé čárky (virgule), které jsou v obou textech tohoto pergamenu psány nad každým r. Jsou tu i puntíky, čárky a kličky, které však nikde ani nenaznačují žádné zřetelné písmeny.
V § 2 protokolu P. J. Šafařík potřel sirníkem amonným pravý okraj dole básně "Jelen", a tu vystoupilo z řádky 2. zdola najevo staré písmo, a to slabiky taque se zkrácením que v qz. To by byl jediný doklad latinského slova na samém konci řádky českého textu, nejen na jeho okraji jako ono licet. Podle protokolu tvořila by slovo to písmena taqz. Na fotografii Vojtěchově zní český text básně "Jelen" na 2. řádce zdola takto:
(ru) ciech wzhoru w listie piena tahle (hrdlo). Podle toho latinské slovo taqx by spadalo v jedno s českým táhlé. Na fotografii je ta zcela zřetelné, h má dřík prodloužený a ztluštělý; a konec řádky je vůbec nečitelný. Nález latinského slova taqz, na místě českého táhlé, je, podle fotografie, velmi pochybný.
Protokol uvádí dále, že na druhé straně listu (MpV) potřen sirníkem amonným levý okraj dole, kde mezi 4. a 5. řádkou zdola vystoupilo najevo znaménko, které by mohlo být čteno: No 7. Potom že byla znovu potřena sirníkem amonným táž místa, co v první schůzi komise, ježto tehdy vystoupivší písmo poněkud vybledlo.
Konečně připojen protokol o zkoušce, kterou vykonal sám prof. Rochleder v chemickém ústavu universitním, kam mu donesl rukopis musejní sekretář Nebeský. Mělo být zkoušeno ferrokyanovodíkem zvláště slovo taqz, ježto nemohlo být při zkoušce sirníkem amonným 1. února se vší jistotou čteno. Prof. Rochleder potřel všechna místa, zkoumaná prve sirníkem amonným, ferrokyanovodíkem, čímž vystoupivší písmena zmodrala. A tu vystoupily najevo před slabikou cich nové písmeny a su (a sucích). Dále: nad posledním slovem první řádky MpV, milost, vystoupilo latinské slovo ex; a na pravém okraji nahoře mezi řádkou 3. a 4. znaménko, které možno čísti jako arabskou číslici 16; ale mohlo by to být i pouhou okrasou. (Obr. 2.)
Na fotografii MpV, kterou mám před sebou, je zřetelné ex nad slovem milost na konci první řádky; též známky podobné arabským číslicím 7 a 16. Ale všechny tyto známky jsou mimo vlastní český text; čitelné jest jen ex, poukazující na latinu, a sucích, poukazující na český text básně. Jediné "latinské" slovo taqz, na místě českého táhlé, které však nemohlo být po natření sirníkem amonným se vší jistotou čteno a mělo být od Rochledera zvláště zjištěno ferrokyanidem: nebylo zjištěno, není o tom v příslušném protokolu ani slova. A toto domnělé taqz bylo jediným důvodem, že český text písmem 13. stol. je psán do řádků původního latinského textu z 15. století!
Při společném zkoumání originálu MPV a "Jelena" v Museum dne 24. února 1931 přesvědčili jsme se, jak profesor chemie Rochleder zacházel s tímto listem pergamenu hledaje tu latinských slov: celý list je potřísněn namodralými skvrnami z potírání ferrocyanovodíkem, při čemž však nevyšlo na jevo nic, než jen ono ex v MPV, a v Jelenu a sucích.
Na základě těchto protokolů zpracována německým jazykem zpráva k slavnému výboru Č. musea, v podstatě tohoto znění:
Ač šlo vlastně jen o zkoumání MPV, zkoumala komise přece také druhou stranu pergamenového listu (Jelena), ježto písmo a inkoust na obou stranách tak přesně a úplně se shodují, že co platí o jedné, platí i o druhé. Ale i bez toho pomocného přivzetí druhé strany nebyl by výsledek zkoumání nijak pochybným, ježto strana, na které je napsána MPV, při zkoušce poskytla dostatečných opor k utvoření zcela určitého úsudku, který byl takřka přebytečně potvrzen zcela stejnými zjevy na druhé straně.Pominouc podrobností, zapsaných v přiložených protokolech, podává komise stručně jen výsledky. Písmo a inkoust rukopisu jsou takové, že hned za první pohled vzbudily podezření komise. Již pouhému oku, ale ještě zřetelněji pod lupou ukazovaly se stopy jiného, škrabáním odstraněného písma pod přítomným textem. Z toho i z povahy pergamenu samého čerpaná domněnka, že přítomný text MPV i J. je psán na palumpsestu, stala se jistotou použitím chemických prostředků. Na některých místech básní, která byla potřena sirníkem amonným a ferrocyanovodíkem vystoupily zcela zřetelně písmeny textu dřívějšího, který však nebylo možno čísti, ježto řádky nynějšího textu jsou psány právě nad řádkami textu dřívějšího. Tato okolnost nedopouští také poznali se vší určitostí charakter starého písma. Komise chtěla šetřiti text rukopisu proto, aby příští kriticism, kdyby uznal za nutné opětné zkoušení toho rukopisu, měl k tomu dosti místa.
Proto byly zkoumány hlavně jen okraje textu, ježto i tu byly zpozorovány stopy nějakého dřívějšího písma. Reagenciemi vystoupily tu najevo okrasy, známky a písmo, které nutně ještě dříve, než byl na pergamen napsán nynější text, musily býti mechanicky odstraněny. Mohlo by se totiž namítnouti, že písmo vystoupivší najevo jsou snad později připsané marginalie k latinskému textu, jehož zbytky po obou stranách textu českého tu ještě jsou, které později opětným škrábáním okrajů byly odstraněny.
Tato námitka však není v nejmenším platná, ježto jednak část vystoupivšího písma nemůže být pokládána za okrajovou poznámku, jednak stojí tato písmena tak těsně vedle nynějšího českého textu, ano vystupující na jednom místě přímo z jeho řádky jako konečná slabika latinského slova (taque, zkráceně taqz). Na jiném místě je vsunuto mezi řádky jeho (cich), takže při jeho škrabání by byl musil i český text být odstraněn.
Není tedy žádné pochybnosti, že nynější český text obou písní mohl být psán na pergamenu teprve po odstranění písma, které reagenciemi tu vystoupilo najevo. Tím však je podvod (Impostur) českých textů dokázán. Texty ty chtějí totiž, ovšem způsobem poněkud neobratným, představovat písmo 13., ano 12. století: ale písmo vyzdvižené reagenciemi musí na první pohled beze vší pochybnosti být uznáno za mnohem, ano o staletí mladším, ježto je dobře možno klást do 15. století.
Tím komise splnila svůj úkol, ježto měla zkoumat rukopis jen palaeograficky. Avšak komise dotkla se kromě toho, zvláště ve své druhé schůzi, také literární stránky českého textu MPV, aniž měla nejmenšího úmyslu probrati tuto otázku všestranně a úplně, ježto náleží před literárně historickou a filologickou kritiku, která není úkolem této komise. Námitky Hauptovy, hlavně filologické, opakoval nověji ve dvou schůzích Král. Spol. Nauk p. Julius Fejfalik. Byly-li důvody Hauptovy takové, že sice uváděly český text v podezření, ale jeho nepravosti s určitostí dokázati nemohly, nezjednalo jim vystoupení Fejfalikovo větší průkaznosti, ježto ve své kritické horlivosti se nechat strhnouti k tvrzením neodůvodněným.
Čeští literární historikové, i když snad se zdál některým rukopis pochybným po stránce palaeografické, pokládali celkem píseň tu (MPV) za příliš bezvýznamnou a poeticky málo cennou, než aby ji v tom směru zkoumali; a to tím méně, ježto znalci jako Dobrowský a Palacký, kteří jinak neuznali tak snadno, bez důkladné kritiky, nějaký starý rukopis za přesný, proti této básni neuvedli žádných palaeografických námitek, ano, Palacký soudil ze stáří rukopisu na dobu Václava I., nikoli Václava II.
Ježto však palaeografické zkoumání rukopisu této písně dokázalo podvod (Impostur), nabývají vnitřní důvody, uvedené od Haupta, většího výzkumu. Přes to však nemůže komise tvrditi s apodiktickou jistotou, že český text této písně jest nutně výtvorem falšovatele z novější doby. Přes to vše je možno myslit, že impostor měl starý text písně, ale v pozdějším opise a jen jej přepsal do dřívějšího století. Toto mínění však komise nechce předkládat jako hypothesi, k jejíž obraně by byla v každém případě hotova - -
K tomu poznamenáno v Č. č. M. 1887: Psáno rukou sekr. V. Nebeského, ale nedokončeno a bez podpisu a datum.
Tato zpráva musejního sekretáře Nebeského prohlašuje za naprosto nepochybné, co je v protokolech zkoušek docela pochybné. Tvrdí, že české texty obou básní jsou psány do řádek vyškrábaného textu latinského, jejž na první pohled beze vší pochybnosti nutno klásti do 15. stol.; v protokolech však se mluví o zbytcích "nečitelných písmen" v řádcích českého textu, a jediné "čitelné" taqz vůbec tu nezjištěno, kdežto domněle licet a ex jsou na okrajích, a sucích mezi řádky českého textu. Prohlašuje-li tedy nepodepsaná zpráva, psaná rukou musejního sekretáře, že je tím dokázán podvod, je to výrok pythický, který možno obrátit naopak, totiž na "latinský text z 15. století". Z velmi pochybných nálezů komise činí tato zpráva až příliš určitý závěr: není žádné pochybnosti o podvodu, impostura je dokázána. A přece zase sama připouští, že nelze "poznati se vší určitostí charakter starého písma", ač tvrdí, že "musí na první pohled beze vší pochybnosti být uznáno za mladší o staletí, než je písmo českého textu." A konečně doznává, že komise sama nebyla si jista svými nálezy a šetřila proto rukopisu pro opětné zkoušení, kdyby příští kriticism je uznal za nutné.
Musejní výbor, ochránce tohoto rukopisu, nalezeného od skriptora universitní knihovny a od něho Museu věnovaného, rukopisu tak důležitého pro RK, schválil 1. prosince 1857 tuto zprávu, nepodepsanou, zprávu tvrdící nade vší pochybnost jistě, co sama uznává za nejisté; a odložil MpV mezi "usvědčená falsa". Nikomu tehdy nepřišlo na mysl, že Fejfalikův ůtok na MpV je maskovaným útokem na "Jelena" a přípravou k útoku na RK. A podvrh MpV byl důvodem ku podezřívání dalších nálezů "notorického falsátora".
Zkouškami hmoty písma MpV, totiž hlavně "Jelena", r. 1857 bylo zjištěno, co v protokolech ani ve zprávě není vysloveno: český text je psán inkoustem železito-duběnkovým; není psán barvou, jako glossy v Mater. verb. a v. Event. sv. Jana, což u těchto později bylo přijímáno za důkaz podvrženosti. - Příští kriticism obíral se MpV r. 1886 při chemickém zkoušení RK, ale neuznával za nutné přezkoumávat důkaz její podvrženosti. Zkoušení RK tehdy počalo zkoušením "určitých fals". V protokolu první schůze 16. června 1886, § 3, se praví: Vzal se nejprve rukopis pergamenový tzv. MpV. K žádosti prof. Hattaly přečtena zpráva o výsledku zkoumání r. 1857 a přistoupeno k chemickému zkoušení tohoto rukopisu. Prof. Šafařík diktoval pak výsledek zkoušky: natřeno sirníkem amonným poslední slovo čtvrté řádky laskavosti, po němž vystoupily silné sledy spodního písma, ale jeho povahu, pro slití písmen starých a nových, bylo by možno konstatovati teprve zdlouhavým rozbíráním. (Tedy písmo nezjištěno; na fotografii slovo laskauosti čte se docela zřetelně, reakce sirníkem a slití se starým písmem neubraly mu určitosti). Avšak, praví se dále v protokolu, již r. 1857 vystouplo nad první řádkou z původního latinského textu slovo "ex", které p. prof. Emler asi do 15. stol. klade. (Jenžto toto "ex" je psáno na volném okraji nad slovem milost a nepatří k domnělému původnímu latinskému textu, jestliže český text byl psán do jeho vyškrabaných řádek). Ve druhé schůzi komise dne 19. června 1886, § 3. protokolu, přistoupilo se ke zkoumání básně "Jelen", napsané na témž kusu pergamenu, jako píseň Václavova, která zkoušena ve schůzi předešlé. Jednatel přečetl originální protokoly z r. 1857 o zkoumání obou řečených skládání. Projeveno přání, aby se tyto protokoly z r. 1857 vydaly tiskem. K návrhu pak prof. Šafaříka schváleno, že netřeba více zkoušeti tohoto rukopisu básně "Jelen".
Ani tu nikomu nenapadlo, jak důležitá je tato báseň právě pro RK, jehož pravost měla tato komise r. 1886 zkoumati. Stačilo "ex" nad slovem milost v MpV, aby bylo uznáno, že český text je psán písmem 13. stol. do řádek vyškrábaného latinského textu psaného písmem 15. století. A "Jelen", vůbec nezkoušen. Jedině Hattala snad poznával dosah toho: žádal za přečtení a otištění protokolů z r. 1857; žádal, aby chemikové konstatovali, zdaliž pergamen tohoto rukopisu uznávají za palimpsest a zda celý tento falsifikát psán jest inkoustem. Sneseno, že vyšetření toho může se státi příště, načež že p. chemikové výsledek zkoušky své oznámí. - Neoznámeno nic, a - Hattala sám dále nenaléhal.
Jak vysvětliti tuto - "nepozornost"? Palacký byl r. 1852 vypuzen z Musea policejním nátlakem, postaven pod policejní dozor a i žalářem mu hrozeno. Členové musejní společnosti neodolali tomuto tlaku. "Když jsem měl r. 1852 znovu do výboru musejního volen býti, společnost celá, vyjma jediné dva muže (Šafaříka i Bergra), příkladem potud neslýchaným odepřela mi hlasu svého. To byla pro mne rána, nad niž bolestnější jakživ nepocítil sem" Taková byla "nálada" doby. Policejní tlak doléhal i na přírodovědecký sbor Národního Musea, v němž počal se ozývat svobodný hlas Purkyňův; mírný policejní ředitel Sacher-Masoch nahrazen Pajmannem, jenž zavedl proti Museu krutý režim. Tu Fejfalik, chopiv se Hauptových filologických námitek proti pravosti českého textu "Milostné písně krále Václava", přijel r. 1856 schválně do Prahy a přednášel v Král. Společnosti Nauk dne 9. a 15. prosince o filologických důkazech podvrženosti MpV; přítomni byli: Wocel, Vrťátko, Hanka, Hattala, Hanuš aj.; tedy předně členové příští komise zřízené potom od musejního výboru ku palaeografickému zkoumání MpV, k naléhání Fejfalikovu. Byli tedy členové komise od Fejfalika napřed připraveni, a snad i přesvědčeni, ačkoli ve zprávě komise tomu odporují. Kromě toho, útok byl nastrojen proti českému textu MpV, které nepřikládána literární cena. Neuvědomili si, že běželo vlastně o "Jelena" a potom o RK, ač přece zkoušeli nejvíce písmo této básně. A tak uznali podvrženost milostné písně krále Václava, nemluvíce o "Jelenu", napsaném stejným písmem na druhé straně téhož listu. A potom teprve Fajfalik "provedl důkaz podvrženosti MpV v "Sitzungsber. d. Kais. Akad. in Wien r. 1857. Tím však uznána i podvrženost "Jelena" z 13. stol., a otevřena brána k útoku na RK, podniknutému hned na to.
Zavržení českého textu MpV prohlášené musejním výborem bylo přijato bez námitky, významu "Jelena" nikdo si nevšiml. Sám Palacký, ač nebyl účasten zkoumání, poznamenal, že se ukázalo, že překlad český MpV, a jak se domníváno souvěký, podvržen byl teprve za věku nového. A pod vahou takového přesvědčení stála také komise ke zkoumání RK, neporozuměvši významu básně "Jelen" a pominuvši docela jeho přezkoumání.
Nedostatečnost palaeografického důkazu podvrženosti MpV vytkl poprvé Žunkovič v německy psaném archivu "Staroslovan" r. 1914 (r. II, str. 141 a násl.), vydávaném v Kroměříži (H. Slovák). Upozornil mne na to p. Bohumil Střemcha, poskytnuv mi také fotografie textu obou básní. Žunkovič vytkl zároveň důležitost básně "Jelen" pro RK: existuje-li báseň "Jelen" z 13. století, nesložil ji Hanka r. 1817. Na tomto ocelovém důkazu pravosti RK odrazí se zbraně všech odpůrců. Šlo jim tedy o to diskvalifikovat tohoto korunního svědka. O to pokusil se Fejfalik se zdarem. Žunkovič mluví ostře, ale ne bez příčiny: "Tento geniálně koncipovaný, třebas i snadno poznatelný podvod, založený na indolenci musejního výboru r. 1857, měl neočekávaný úspěch, neboť zemské Museum v Praze neví dodnes, jakým šarlatánstvím se nechalo oklamat. Že však musejní výbor po celých 57 let (dnes již 73) přece se aspoň jednou na zavržený rukopis blíže nepodíval, zůstane hádankou, a český národ nechť soudí tuto nepochopitelnou pasivnost a lehkověrnost. Po této smutné události bylo teprve možno útočit na pravost RK r. 1886 s poměrným úspěchem, poněvadž nejpádnější doklad pro jeho pravost, že totiž báseň "Jelen" existovala již v 13. stol, byl tak "hladce" odstraněn. Útočníci na RK mohli o "Jelenu" jako o MPV mluvit jako o věci odbyté, ježto byly obecně uznávány za nemotorný falsifikát. (Ano, a odtud mohlo se mluvit o Hankovi jako "notorickém falsatoru".)
Toto nápadné odstranění oněch básní jevilo se mi, píše Žunkovič při přezkoumávání českého sporu o Rukopisy od prvního dne podezřelým, ale nemohl jsem proti tomu vystoupit, pokud jsem neměl důkazů, zda vyškrábané písmo skutečně pochází z 15. století a obsahuje latinský text. Že ten rukopis je palimpsest, uznával jsem beze všeho. Má skepse kořenila v tom, že vím, jak je přímo nemožno na vyškrabaném písmu poznati s jistotou století, kdy psáno, ježto i o prvním písmu rozcházejí se v tom mínění i o několik století. Na palimpsestu je takový odhad, vymezený na určité století, pochybný. Svědomitý palaeograf neudá nikdy určitého století, nýbrž jen jako možné nebo pravděpodobné, ježto není nemylné známky v přechodech písma. (Obr. 3).
Od té doby však, pokračuje Žunkovič, zasadil jsem všecky páky, abych onen palaeografický úsudek, podezřelý již v principu, přezkoumal fotograficky, totiž fotografií palimpsestovou. Konečně dospěl jsem k cíli. Ukázalo se, že komise r. 1857 se dopustila neuvěřitelně opovážlivého omylu vědeckého (Žunkovič užil tu příliš zlého slova). Neboť palimpsestové fotografie přiložené na tabulce III. a IV., ukazují, že pod viditelným písmem nenachází se naprosto žádné písmo vyškrabané a tudíž ani žádné latinské písmo z 15. století, tím méně nějaký čitelný text. Pergamenový list s MpV a s básní "Jelen" není vůbec žádný palimpsest. Tím jest odstraněn hlavní kámen úrazu v otázce, pravosti RK.
Žunkovič podal též popis methody ku palimpsestové fotografii, připojil také palimpsestovou fotografii 4 stránky R. Zelenohorského, kde skutečně vystupuje původní vyškrábané písmo. RZ jest podle toho palimpsest; také Vojtěch pozoroval na něm zbytky původního písma, ovšem nečitelné.
Žunkovič nastupoval proti klamům v otázce pravosti Rukopisů s velkým důrazem; jako v otázce kryptogramu "Hanka fecit" v RZ, což jsou podle palimpsestové fotografie Střemchovy zbytky původního vyškrábaného písma; tak i tu v otázce palimpsestu MpV a "Jelena". Ale ostrost jeho výrazů jest jen ohlasem drsnosti, s jakou jej odbývají ti, jejichž klamy odhaluje. Snad se mýlí Žunkovič v mnohých otázkách staroslovanských; ale mýlí se asi též jeho vědečtí odpůrci. Možná že jsou Slované praobyvateli Evropy; ale není možná, že by byli žili a tak velice se rozmnožili jako amfibie v pripetských močálech; také spíše možná, že se stěhovali jen bojovné hordy, a ne celí národové. Ale nemyslil se Žunkovič v těchto konkretních otázkách, objektivně fotograficky zjištěných. O tom přesvědčil jsem se uvedeným rozborem protokolů komise z r. 1857 i komise z r. 1886. Tu viděl Žunkovič lépe než kdokoli jiný. Je methodou naprosto nevědeckou, třebas i byla velmi pohodlnou, odmítat a umlčovat nálezy a důkazy odpůrcovy předstíráním, že není z "vědecké odborné školy a že nezná pravé vědecké methody". Obhájci pravých staročeských památek proti podvrženým falsifikátům měli by uvážiti slova staročeského mudrce Tómy ze Štítného: "dojde-li šlechetného učeného, jemuž by mila byla pravda slyšeti i od oslice a jenž nemá té závisti, by jen sám chtěl rozumem býti?"
V "Poznámkách" k "Jelenu" v RK (str. 53) se praví, že "prvních 31 veršů je zachováno také na zadní straně listu, na němž je zpředu napsána tzv. "Milostná píseň krále Václava". Snímek tohoto zápisu, jenž se písmem hlásí do 13. stol., podává tabulka XXXVIa). Je to doslovný opis, s některými chybami, textu RK; objevil jej 1819 J. W. Zimmermann, skriptor universitní knihovny pražské (v ní byl tou dobou zaměstnán jako jeho amanuensis J. Linda, důvěrný přítel a spolubydlitel V. Hanky); chemickou zkouškou v lednu a únoru 1857 shledala komise (Šafařík, Erben, Wocel, Tomek, Nebeský), že tento zápis "Jelena" je moderní falsum, palaeograficky i chemicky usvědčené."
Spíše se podobá pravdě, že "Jelen" v RK je doslovným opisem "Jelena" psaného písmem 13. stol., a to opisem s některými chybami, kterých v tomto není. Tak s. 27, ř. 19: uderi těžným mlatem v prsi. Nad těžným mlatem nepozastavily se "Poznámky", ač by se mohlo jevit slova těžný mlat v češtině staré i nové v tomto spojení nedoloženým a nemožným. Těžný mlat mohl by býti, kterým se něco vytěží, např.: mlat v stodole. Štítný mluví k "těhařóm", mezi nimiž jsou první oráči; těženie jest úroda polní. A jinde v RK píše se: tobě těžek železný mlat (Zbih.); ulečě sě těžka mlata (Záb.). Těžný mlat v RK jest asi pisecký omyl. Neboť v "Jelenu" psaném písmem 13. stol. píše se k nízké, podobné n, jen že druhá nožička je podklesnuta v kličku. Tak v 2. řádce: poskakova; v 12. řádce: zraky. A hned 13. řádka: - lena uderi tiezkim mlatem; ale toto k má druhou nožičku málo podklesnutou, podobá se n, ač se přece liší od n v (zapo) lena v téže řádce. Písař RK četl toto k za n, ač slovo samo žádá k. Toto píše se v RK vždy stejně s dříkem nahoru prodlouženým a s kličkou nahoře. (Obr. 4. a 5.)
Druhá chyba v "Jelenu" RK je na s. 27, ř. 20: zevzněchu mutno žalostní lesi. "Poznámky" praví, že falsum Zimmermannovo má žalostiví lesi, tak též Hanka 1819. Tak jest, na fotografii tab. XXXVI. ř. 15. Toto je správné, neboť nejde tu o lesy objektivně žalostné, nýbrž subjektivně žalostivé, srv. milostný a milostivý. Chyba je tedy v RK.
Třetí chyba: Aj tu leže, verš 21. "Poznámky" praví: "leže", tak četl Hanka; v rkp. nejasno, snad opravováno "lezie", falsum "lezie"; to chybně m. leží." Ale na fotografii (s. 27, ř. 22) stojí lezí, zřetelná virgule nad í, ale písmeno zalité inkoustem, e neprovedené. Na fotografii "falsa" (tab. XXXVI, ř. 18) řádek začerněný chemickou zkouškou z r. 1857; možno však rozeznati lezii, e neprovedeno.
Čtvrtá chyba. V RK se čte (s. 27, ř. 25): I by v každej děvě po žalním srdece. K tomu "Poznámky": "žalním, tak 1819 Hanka; rkp. žalním možno čísti buď takto (a to je chybně m. žalniem), anebo žalným (a to je chybně m. žalném); je konečně možno předpokládati chybu piseckou m. -ém". Tak jest, neboť "falsum" Zimmermannovo (tab. XXXVI, ř. 21) má zcela správně "Poznámkami" požadované žalniem.
K tomu ještě zvláštnost palaegrafická. Písmo RK neužívá písmene y, kromě slov ny, vy, piyesi, kiyi, yedinu aj. místo j, jak se uvádí také v "Poznámkách", nýbrž vždy jen í označeného šikmou čárkou (virgulí), jak ukazuje zvětšená fotografie tab. XX (kde je též vidět význačné e). Těmito virgulemi nad í je prostoupen celý RK; podle nich Vrťátko r. 1862 na fotografii zjistil, že se má čísti v Beneši v. 31 (tab. III, str. 6, ř. 29) tajno a ne tamo; a v Čestmíru v. 110 (tab. VIII, str. 15, ř. 29); prud pražan jarno přes zdi teče, a ne urno, jak četl Hanka (a jak se přepisuje i v "Poznámkách", že původně bylo jarno, obojí _tení nedoložené a nemožné). Podle virgule nad í čte se též v "Jelenu": aj tu leží, a ne leže, jak jsem ukázal v třetím svém spise.
Naproti tomu v "Jelenu" psaném písmem 13. stol., a tamtéž v MpV na témž listě, píše se střídavě y nebo i, ale toto beze všeho označení puntíkem nebo čárkou. tak hned v prvním slově: Bieháše; v ř. 5 ai ta iunoše, atd. Tak i v latinském písmě ta tab. I. v předposlední řádce: dommi sui: israel, jsou i bez označení putníkem nebo čárkou. V českých rukopisech ze 14. stol., v legendě o Jidášovi, o sv. Jiří, o sv. Kateřině užívá se převážně y; a kde se tu vyskytne i, jest označeno virgulí, jako v RK. Tak v leg. o sv. Kateřině počátek rukopisu má samá y, až v 6. řádce jméno Maxencíus má í označené virgulí. Význam této virgule pochopil Vrťátko již r. 1862 jako diakritického znaménka pro i, vedle m a n. Spina r. 1913, ve svém vydání legendy o sv. Kateřině, nenalézal v jejím písmě diaktrických znamének; nedbal ve svém přepise čárky nad i vyskytující se tu několikrát, ježto je libovolná a neznamená kvantitativního rozdílu; Pečírka že se nechal ve svém přepise svésti touto pouhou písařovou, která se nachází i v jiných českých i latinských rukopisech, že měl čárku tu za diaktrické znamení měkkosti, např. u končícího ť. - Podle toho nebylo u nás ještě ani r. 1913 jarno, co znamená ona virgule nad i.
Před rokem přišel jsem v Larousseově Revue (encyklpoedique) z 15. července 1895 na tuto poznámku: Jistý milý učenec znepokojoval se, aby zvěděl, od které doby se dělá puntík na i; a hle, co vypátral. Putník na i, který se nedělal v starém písmě římském, počal se dělat v době, kdy se ujímalo písmo zvané gothickým, které mělo jednotávrné nožičky pro několik písmen, souhlásek i samohlásek: u, m, n. Ježto i mohlo působit zmatek označovalo se nejprve akcentem (totiž šikmou čárkou, virgulí), ze kterého se stal puntík asi v 16. století.
Hle, co by byl musil "falsátor" vědět r. 1817-19, a co se u nás nevědělo ani roku 1913, ale bylo určitě poznáno teprve r. 1895: že nad i se neklade ani puntík ani čárka v latinském písmě v 13. století; tedy ani v MpV ani v "Jelenu". Že se klade akcent anebo šikmá čárka v gothickém písmě 14. století, jakožto diaktrické znaménko mezi i, u, m, n; tedy v RK! To byly by u "falsátora" divinační schopnosti a dovednosti "nad uvěření", kterých by byl mohl užíti mnohem výnosněji. Kromě toho, automatičnost psacích pohybů nedovolí, aby novodobý písař neudělal maní puntíky na í, leda by písmo 13. nebo 14. století pozorně napodobil, tak že by jej prozradila právě tato pozornost, jako při napodobení cizího podpisu, kterému právě chybí nedbalá automatičnost podpisu původního. Takovéto psychologické důvody svědčí, že celý RK psal jeden a týž písař, avšak MpV a Jelena písmem 13. století že psal písař jiný. Srovnejte např. v "Jelenu" slovo shluky v RK, tab. XIV, str. 27, na začátku řádky 17. shora a na tab. XXXVI na začátku ř. 10.: vidíte zřetelně, jak se liší tvary písmen s, h, k i, písmen zvláště význačných, jejichž rozdílný tvar se zachovává přesně v každém z obou rukopisů. A Hanka, psal-li třebas, ač není usvědčen, píseň pod Vyšehradem, tedy nepsal a nemohl psáti MpV ani "Jelena" písmem 13. stol., ani RK písmem 14. stol., a zvláště ne RZ písmem naprosto odlišným. Kdo tvrdí, že to vše psal jeden a týž písař novověký a to zejména Hanka a to v krátké době před r. 1817, ukládá nám jménem "vědy" - víru k neuvěření. "Poznámky" praví (s. 77), že "palaeograf Hrubý a grafolog Saudek srovnali písmo RK s rukopisem Hankovým a shledali, že obojí písmo je psáno touž rukou - tedy pravý opak toho, co soudil Palacký (a ovšem mylně) o Hankově umělosti pisecké." Ale opominuto poznamenat, s kterým rukopisem Hankovým srovnali tito grafologové písmo RK; z které doby a jak dlouhým. Ostatní grafologie má jiný úkol než znalectví písma; divno, že se uchylují k takovým důkazům - vědečtí odborníci. Ostatní palaeografické otázky v jiném oddílu.
II. Romantická věda o původu Milostné písně krále Václava.
Vydáním fotografie rukopisu básně "Jelen" písmen 13. století prokázána veliká služba národní veřejnosti, které záleží na RK. Neboť, jestliže jest onen rukopis pravý, tedy jest originálem, z něhož opsána (s některými chybami) báseň "Jelen" do RK; tento je tedy sbírkou básní od různých básníků z různých dob, které sebral a zapsal jeden písař, jenž však opisoval mechanicky, nedbale, s četnými chybami, i mluvnickými, jak zřejmo právě v "Jelenu". Záleží tedy především na pravosti - "Milostné písně krále Václava", ne pro tuto píseň, jak se obmyslně předstíralo, nýbrž pro báseň "Jelen" zapsanou týmž písmem na témž pergamenu. Příliš lehce se uvěřilo v klamné důkazy podvrženosti. "Milostné písně krále Václava"! Důkazy, nastrojené proti této písni, mířící však na "Jelena", jevily se v "čistém názoru" mathematicky evidentními. Ale konkretní názor, poskytnutý nyní uveřejněnou fotografií "Jelena", a jeho srovnání s protokoly komise z r. 1857, ukazuje klamnost řečí, že text písmem 13. stol. je vepsán do vyškrabaných řádek latinského textu z 15. století. Příliš lehko se uvěřilo v Museum takovýmto řečím, opakovaným stále až podnes beze vší, kontroly, kterou zanedbala i komise r. 1886, přes vybídnutí Hattalovo.
Důležitá je tu historie nálezu rukopisu "Milostné písně krále Václava" (ponecháme věci tuto masku). Universitní bibliotekář Ing. J. Hanuš, nechav se jako všichni "přesvědčiti" o podvrženosti tohoto rukopisu, zjistilo, ve spise "Die gefälschten böhmischen Gedichte 1816-1847", z r. 1868, že pergamen ten zaslal poštou nejvyššímu purkrabí Kolovratovi skriptor universitní knihovny křižovník J. W. Zimmermann r. 1819, pro Museum, s latinským přípisem: vetustissimum litteraturae bohemicae fragmentum saeculi XII.-XIII, s podpisem J. W. Z n. Zamlčel však, kdy a kde rukopis nalezl. Pozdější zprávy o nálezu nejsou jisté. Svoboda r. 1829 praví, že Z. nalezl lístek, na němž napsán "Jelen" písmem z let 1230-1250, tedy zápis o 100 let starší než RK. Palacký r. 1829 uvádí, že pergamen nalezený od Z. na desce knihy v universitní knihovně, je popsán písmem z polovice 13. století. Šafařík r. 1845 uvádí, že fragment nalezený r. 1823 (v dubnu 1819 zaslán) od J. W. Z. byl sňat z desky starého rukopisu, že však bohužel nálezci uletělo několik podobných lístků téhož rukopisu, když je neopatrně sušil na otevřeném okně.
A skutečně: na Vojtěchově fotografii "Jelena" jsou zřejmy, po pravé i levé straně i nahoře písmeny, jimiž v levo končí a pravo začíná jediný text. Takové písmeny jsou zachovány také na první straně listu, vedle MPV. Tak tomu též na originálu. Podle toho byl tento list vystřižen z velkého listu pergamenu, popsaného stejným písmem ve třech sloupcích vedle sebe, z nichž se zachoval jen částečně sloupec prostřední; jsou na něm zřejmy vlnité kraje střihu. Nepodobá se právě, že by nálezce Zimmermann byl ten list rozstřihal; sotva by byl střihal do textu sousedního; a nejméně je pravděpodobno, že by nějaký "falsátor" byl se namáhal napsatí na okraje listu zbytky nějakého písma sousedního. Tyto zbytky písma svědčí tedy pro pravost MPV i "Jelena", stejně jako první dva proužky svědčí pro pravost RK.
O pravosti tohoto rukopisu se nepochybovalo. Dobrovský, zavrhnuv RZ, psa Bowringovi r. 1824 o padělcích, jejichž původce by mohl jmenovat, kterýž dopis uveřejnil Jungmann v Č. č. M. r. 1832. Z toho padlo podezření na Hanku. Ale MpV Dobrovský neměl za padělek, nýbrž za překlad písně krále Václava, pročež ji kladl do 13. století, což poznamenal s vlastním podpisem na listu samém, jak viděti také na fotografii MpV, kterou mám před sebou. Palacký uznal písmo MpV za příslušné do polovice 13. stol., ale píseň samu za aggregát poetických obrazů a frází bez organické souvislosti, za sladké verbiage bez určitého rázu a ideje. Ježto tedy s povolaných stran, zvláště se strany Dobrovského, velmi skeptického v posuzování starých rukopisů, nebylo námitky a MpV neuznávána za literárně cennou, nebyla palaeograficky zkoumána. Teprve když r. 1847 Haupt vyslovil námitky proti jejímu českému textu z filologického hlediska, ač bez dostatečné znalosti českého jazyka, sekretář českého Musea Nebeský v Č. č. M. r. 1854 v studii o králi Václavu I. mlčky mezi řádky připustil možnost podvržení MpV, vytknuv, že nalezení toho listu nebylo řádně vyšetřeno. Potom zakročil Fefjalik r. 1856 přednáškami v Král. Spol. Nauk a vymohl na musejním výboru palaeografické zkoušky MpV, provedené hlavně na "Jelenu", jejichž negativní výsledek jsme uvedli, jakož i positivné prohlášení musejního výboru, že podvrženost obou textů byla zjištěna nade vši pochybnost. Nyní nastalo hledání původce tohoto podvrhu. Šembera, učitel Fejfalikův ve Vídni, jmenoval přímo Lindu a Hanku za původce. Bylo na ně hádáno již od dopisu Dobrovského Bowringovi, ježto Linda byl nalezl r. 1816 "píseň pod Vyšehradem" a oba spolu bydleli, že Hanka sepsal a Linda napsal obě tyto milostné písně. Tak také "P". nabízejí tuto domněnku pouhým podotknutím, že tou dobou, kdy Zimmermann objevil rukopis MpV a "Jelena" v universitní knihovně, byl tu zaměstnán jako jeho amanuensis J. Linda, důvěrný přítel a spolubydlitel V. Hanky (s. 53). A dále (s. 72): "kdo by myslil, že tohoto uznaného padělku Hanka nebyl schopen, najde snadno vysvětlení, že jej upravoval J. Linda." - Takovéto podkladky pro snadná vysvětlení sotva posilní hejno důkazů pro všechny "uznané padělky". Linda r. 1819 nebyl amanuensem skriptora Zimmermanna v universitní knihovně; a i když měl s ním styky, sotva by mu byl mohl podstrčit nějaký padělek, aby ho byl nepoznal - tak ostrý potomní censor.
Jinak ovšem soudil r. 1868 Ig. J. Hanuš, universitní bibliothekář: Hanka neměl na podvrhu MpV účastenství, neboť přijal rukopis ten do Musea, vystavil jej, pojal i do vydání RK, což svědčí o jeho nevinnosti, ano naivnosti. Pravým původcem podvrhu byl sám nálezce Zimmermann. Ten nebyl mužem, jenž by se byl nechal oklamat od Lindy; ale sám oklamal Lindu a skrze něj i Hanku. A Linda r. 1819 nebyl amanuensem v universitní knihovně, kam se dostal teprve o tři léta později, 1822-25; r. 1819 byl studujícím práv, ale znal se již s Zimmermannem, u něhož docházel podpory v knihovně. Zimmermann, narození 1788 v Tomicích (tedy Čech rodem), skriptor universitní knihovny a správce knihovny křižovnické, od r. 1820 vládní censor českých knih, ten je padělatem MpV. Pracoval o českých literárních památkách, vydal staročeské spisy, měl hojně palaeografických pomůcek v obou knihovnách. Jeho četbou byly staročeské milostné písně, zanedbávané od českých literátů. Jsou zachovány jen z pohusitské doby (Májový sen); bylo však třeba starých, o kterých Štítný poznamenal, že učenci jsou proti českým spisům vážným, ne proti básním, které smilné posilují v smilnosti. (Zachována je "Píseň Závišova"). Tedy recept: vezmi pohusitské písně a podle nich udělej staré, slovem i písmem. A tak utvořena píseň pod Vyšehradem, MpV....
Avšak Hanuš vystihl též motivy, které vedly Zimmermanna k těmto padělkům. Zimmermann byl misantrop a pesimista, smál se enthusiasmu Lindovu, chtěl si udělat potěšení oklamáním českých literátů. Podstrčil Lindivo knihu, do které byl vlepil svou píseň pod Vyšehradem. Podařilo se, Hanka chytil se na tuto vnadu. I udělal Zimmermann 1818 druhou píseň, MpV; a aby oběma českým enthusiastům se zvláště zalíbil, opsal na druhou stranu listu téměř doslova jednu z nejkrásnějších a nejstarších básní RK "Jelena"; (tedy by byl v opisu opravil chyby, které jsou v RK: těžným mlatem, žalostní, žalním); a poslal to, jako Kovář RZ, v dubnu 1819 nejvyššímu purkrabí pro Museum. A hle, smělý vrh se zdařil, Hanka se zase chytil na novou vnadu.
Zimmermann chtěl si připravit démonickou radost a učinit si posměch z českých literátů, svých úhlavních nepřátel; tak soudí Hanuš. Nepřátelství vyplynulo z toho, že universitní knihovna se stavěla příkře proti Museum. Zimmermann byl od r. 1820 censorem knih; všecky české knihy musily před jeho censuru. Slova: svoboda, osvěta, vlastenectví, byla mu odporna. Byl pyšný, ješitný, s sebou spokojený. Patriarcha slavistiky měl uctívat jako národní svátosti podvrhy opovrženého skriptora; a Hanka, jeho pokorný ministrant, měl je opatrovat jako nejdražší klenoty. A tak se stalo. To byla pomsta malého ducha, nejtrpčího nepřítele Pátera Dobrovského.
Avšak Ig. Hanuš přece jen nevěří, že by Zimmermann byl také básníkem oněch podvržených milostných písní. Sám označil se za nálezce, ale nepředložil universitní knihovně exempláře, ve kterém list nalezl. Nezbývá než míti za to, že nalezl staročeský překlad Milostné písně krále Václava, snad z 15. století, a že jej přepsal písmem 13. stol. a originál nechat zmizet. Takový organism, jaký MpV jest, nebyl by Zimmermann aniž kdo jiný a takovými slovy dovedl, aby byl mohl oklamat sama Dobrovského a Šafaříka, kdyby nebyl měl před sebou pravý staročeský kmen. Neboť některá místa této písně jsou výtečná: "Kak róže z pupy idúcie po rose sladce žže, celovach medná ústa, o blaže, blaže mi! to mysliu nevymysli, spasen přiezňú tvú! Žel lásk zapudí; žel těší, láska tuží." Hanuš dokazuje, že byly sbírky staročeských milostných písní (Vydal je Fejfalik: Alttschechische Leiche.)
Ovšem i tato hypothese má své obtíže, obmezuje se Ing. Hanuš. Zimmermann, hluboce raněný, prahnul po pomstě. Dobrovský nechtěl nic vědět o Vyšehradu a praotci Čechovi; tedy sepsal píseň pod Vyšehradem, podstrčil ji juristovi Lindovi, a Dobrovský upadl v léčku. Jaký démonický požitek měl asi Zimmermann! Tak se posmíval patriarchovi Dobrovskému, ochromil vážnost Hankovu, dal své výtvory oslavovat v Museum. Kdyby v jeho výtvorech nebylo pravého jádra, nebyly by dlouho přežily jeho smrt (1836). Nastražil také r. 1829 prameny tak, že z nich vyšli dva Janové z Nepomuku. Tak r. 1868 Ig. J. Hanuš.
To je přece námět pro komedii charakterů, podle vzoru Shylock- Tartuffe. Ale Chestertonův otec Brown byl rozřešil otázku asi takto: Co je nejjednodušší, to je pravdivé; Zimmermann skutečně nelezl v universitní knihovně rukopis z 13. století, na jedné straně MpV, na druhé - originál "Jelena" v RK. Ale "romantická věda" nespokojí se s nejjednodušší pravdou. Ig. J. Hanuš r. 1868, jako tehdy všichni Čechové, neměl žádné pochybnosti o pravosti RK., proto jim nezáleželo na tomto zápisu "Jelena" z 13. století a tím méně na MpV. Když však někteří Čehové, ze zřetele k odpůrcům, povstali proti Rukopisům, prohlašujíce, že jsou tím povinni nejen "vědecké pravdě" nýbrž i cti českého národa, tu "romantická věda" počala tvořit jiné pravdy. Druhý Hanuš, Jos., zahloubav se r. 1900 láskyplně do Rukopisů, jakožto plodů básnické činnosti V. Hanky a Jos. Lindy, jejich prokázaných původců, uznal, že nemáme nic básnicky cennějšího, že obsah Rukopisů představuje vrchol básnického tvoření V. Hanky a J. Lindy a vůbec druhého desetiletí 19. věku. I měl, psychologicky, zcela zvláštní osobní důvod, aby dokazoval, že Rukopisy byly udělány a podvrženy od Hanky, jenž "sepsal" do nich básničky lyrické a dal epickým básním, sepsaným od Lindy, staročeskou formou. V tom následoval Jos. Hanuše, velmi přesvědčivě, V. Hrubý. Hanuš psal o Hankovi českém Macphersonu, ačkoli tento měl své anglické básně, ale neměl gaelských rukopisů, kdežto Hanka měl staročeské rukopisy, ale neměl svých básní. Prvním výtvorem v tajné dílně firmy H. & L. byla, tvrdí Jos. Hanuš, píseň pod Vyšehradem, hlásící písmem i jazykem do 13. stol., která svedla i Dobrovského, jindy tak kritického, jejíž padělanost potvrdila palaeografická zkouška r. 1857, (ač v protokolech tehdejší komise není ani slova o ppV). A tak tvrdí Jos. Hanuš i o MpV, že víme, že povstala na základě Tieckova vydání Minnesängrů a že "patrně" byl tento padělek hotov již v září 1818, a že za jejího "nálezce" nastrčen censor Zimmermann (o "Jelenu" na druhé straně téhož listu Jos. Hanuš se nezmínil). Ale míní také, že dost možná, že dost možná, že Linda, básník RZ a epických skladeb RK (ovšem novočesky!), povaha mravně hlubší a seriosnější, měl původně na mysli jen "takovou mystifikaci pro žert"; jeho nápadné mlčení o nálezu písně Vyšehradské a zvláště pověstný kryptogram v RZ (V. Hanka fecit) i báseň "Volmír", parodující zřejmě "staročeštinu" RK, jimiž zřejmě přiznal nový původ RZK, že silně tomu nasvědčují. Podvodem, a to nízkým, jenom s počátku lze mluviti o pia fraus - že mystifikace stala se v rukou staročeského textatora RZK - V. Hanky. - Jiné vývody Hanušovy o Lindově účasti na padělání RKZ ještě poznáme. Tuto jaksi rozhřešuje Lindu od viny, že byl povahy mravně hlubší a "zřejmě se přiznal."
Podobné mínění vyslovuje se nyní též v "P". Str. 72: J. Linda 1823 "patrně", vlivem odsudku Dobrovského, ztratil víru v úspěch fals a otiskl t.r. ve svém "Vlasteneckém Zvěstovateli" následující persifláž "Nová starožitnost". od B. L.Bružka: Volmír, bujarostí znojený - v tvrzi na komoni běsnil - atd. ("P" otiskují celou "báseň"). Jos. Truhlář, praví se tu, poznal správně r. 1866, že tato drobotina takřka výlučně paroduje jazyk RKZ a že "patrně" ani skladatel ani redaktor Linda nevěřili v pravost "nových starožitností".
Avšak z toho by mohlo být stejně "patrno" i něco jiného, že Linda nic nevěděl o padělání Rukopisů a že je nechal parodovat ve svém časopise jen k libosti svého "humoru", jaký v něm pěstoval. Ig. J. Hanuš, bližší jeho době, mínil, že asi byl muž, který se nevyjadřoval ušlechtile, jak svědčí jeho článek o pivě, uveřejněný v Pražských novinách r. 1818. Ale druhý Jos. Hanuš (L. fil. 1901) vytkl, že Linda v Pr. nov. psal články o vzdělanosti v Čechách, r. 1818 o Krokovi, 1820 o Libuši, ale že až zaráží, že tu nikde nečiní ani zmínky o Rukopisech, které se musily téměř vnucovati jako přední pramen o vzdělanosti staročeské; a tak ani v "Záři n. pohanstvem". Hanuš však v tom vidí "zřejmé" doznání, že Linda nepokládal básně ty za staré, že věděl o jejich vzniku. A také o nálezu RK 17. září 1817 zmínil se Linda v Pražských n. až v dubnu r. 1818 zcela, suše, o odtržku z nějaké knihy, o prachu ve věži, podal jakýsi obsah a dodal, že nálezce Hanka hodlá pozůstalost tu vydati tiskem. Z toho soudí Hanuš, že je zhola nemožné, aby Linda byl nevěděl o padělku: proč by odkládal oznámení celých 7 měsíců? Jakmile však víme, tvrdí Hanuš, že Linda věděl o falsifikaci, pochopíme, že odkládal s ohlášením: vyčkávali skladatelé RK souhlasu přední autority, dříve než se odvážili s falsem na veřejnost. Dobrovského rozprava o RK byla vytištěna v Besch. d. böhm. Sprache u. Lit. před 10. červnem 1818.
Možno míti takové "přesvědčení" o Lindovi. Ale možno také souditi, že se choval tak zdrženlivě k nálezu Hankovu a Kovářovu proto, že neměl na nich žádné účasti, že mu byly lhostejné a snad i nemilé. O pohnutkách konání a nekonání člověka nelze jiným vůbec nic vědět. A tak skončila též výprava za důkazy, že Linda sepsal epické básně RKZ: "Poznámky" s. 42 uvádějí jen Hanku samého jako původce všech padělků; na s. 50 praví, že úsudky o Lindově účasti na nich jsou pouhé dohady, dokonce málo pravděpodobné, že však je jisto, že o těchto padělcích, věděl, s ním souvisí nález prvního falsa (p. p. V.). Jeho "Záře" jest jen ohlas RZ, a ne naopak, jazyk "Záře" svědčí rozhodně proti jeho autorství RKZ. A na s. 58 vyznávají "P". Jestliže někteří hádali na osobu Lindovu, byl to omyl.
Tolik důkazů, jistého přesvědčení, dokonce i vědění, a na konec - omyl. Jestliže odpůrci Rukopisů je prohlásili za plod vlastenecké romantiky na počátku 19. století, tedy jsou jejich důkazy plodem vědecké realistické romantiky z konce století.
"Milostná píseň krále Václava" jevila se básnicky a literárně tak málo cennou, že její staročeský původ zapřen hned na první nátlak, v době útisku, a že k tomu provedena "palaografická zkouška" naprosto klamná. A nepozorováno, že tu šlo vlastně o báseň "Jelen", psanou týmž písmem 13. stol. na "druhé" straně téhož pergamenu, originál to téže básně v RK, tedy o přímý důkaz jeho pravosti. Romance "Jelen" uznává se za nejkrásnější z lyricko-epických básní RK. B. Vydra uveřejnil v "Bratislavě" (1929, III., s. 34) studii "České padělky rukopisné v polské literatuře", v níž uvádí šestero různých překladů této básně, o které se pokusili Zaleski, Brodzinski, Nabielak, Goszynski, Siemienski, aniž se podařilo dostihnouti formy básně staročeské. "Vědecké přesvědčení o podvrženosti Rukopisů", v němž je psána tato citově teplá studie, nemůže nepřijít do konfliktu s citovou pravdou. Neboť končí takto: "Zájem o literaturu a věci české vzrůstal v Polsku každým dnem. V tom je též hluboký význam těchto rukopisných padělků českých; byly cenným prostředkem k šíření zájmu o našeho kulturního ducha v cizině." Z tohoto konfliktu přece jen citová pravda vyjde vítězně: těžko uznati, že by podvodné podvrhy mohly vzbudit mravní povznešení. Vědecká kritika česká přec jen měla "reagovat na výpady nadšeného obhájce Rukopisů mezi polskými spisovateli, Boguslavského." - Jiní Slované obhajují a obhájí staročeský Rukopis proti - nevěrným Čechům, kteří podlehli cizím vlivům.
Avšak ani "Milostná píseň krále Václava" není bez literární ceny, jak uznal již Ig. J. Hanuš. "P." předkládají vedle staročeského textu také text staroněmecký (s. 71). Je zřejma stručnost českého textu vedle rozvláčnosti německého, jako by tento byl rozředěním textu staročeského. Není vyloučeno žádnými důkazy, že staročeský text je původní. Žunkovič (Staroslovan, II. 288; 1914) míní, že list pergamenu, na jehož jedné straně je MpV, na druhé "Jelen", pochází ze sbírky básní, o níž se zmiňují staročeská svědectví, zvané "Carmina bohemica". MpV je zbudována cituplně a logicky, praví Žunkovič; je lakonicky stručná, praegnantní, proti mnohem rozsáhlejšímu a nabubřelému textu německému. Nelze mysliti, že by staročeský nebo i novočeský básník vytvořil z rozvleklé básně německé tak koncisní a jadrnou staročeskou báseň. (Podobný poměr je mezi Libušiným Soudem v RZ a Herderovou básní "Fürstentafel".) Nejlepší důkazy, že staročeská MpV jest originál a předloha básně německé, vidí Žunkovič v tom, že německý překladatel českému originálu dobře nerozuměl, právě tak, jako později Hanka. To ukazuje na verších: "žel lásku zapudí; žel tieší, láska tuží", což přeloženo v německé textu: "mit leide liebe wart gaiaget, daz leit war frô, die liebe klaget." Žunkovič míní, že zapudí znamená: zapudí kořeny do země, zakoření; a tuží = utužuje, posiluje. Smysl by byl: žel (želání, toužení) lásku zakořeňuje, želání, toužení těší, láska posilňuje. Německý text: strast zapudila lásku, strast byla radostná, láska naříká, - nemá toho smyslu.
Poznámky a komentáře
- Tento text byl převzat z Marešovy publikace "Pravda o rukopisech Zelenohorském a Královédvorském jak se jeví z dokumentárních fotografií a z poznámek k nim připojených. Praha, 1931.
- "Poznámkami" je zde míněna textová část sepsaná V. Flajšhansem, připojená k výzkumným fotografiím V. Vojtěcha. Praha, 1930.