V konferenci prezentováno 14.7.98
Štaifova kniha I
s titulkem: Staifova kniha
Dobrý den,
minulý příspěvek vybízející k návštěvě Palackého výstavy v NM
přinesl ironickou zmínku, že na výstavě "SAMOZREJME" není nic o
Rukopisech. Kdo by snad chtěl pochybovat o oprávněnosti této
ironie, nechť zavítá do Národní knihovny, kde je výstava o
Palackém rovněž a tam není o Rukopisech také nic.
Pro vaši představu zde podávám výčet názvů panelů,
informujících o životě a díle
"Největšího Čecha 19. století",
jak je tato výstava nazvána:
1. Palackého rodiště Hodslavice
2. Školní vzdělání v Trenčíně a Bratislavě
3. První vědecké práce před příchodem do Prahy
4. Zakladatel a redaktor Časopisu Vlasteneckého muzea v Čechách
5. Stavovský historiograf Království českého
6. Pal. zájem o encyklopedické slovníky
7. Dějiny Čech a Dějiny národu českého
8. Edice historických pramenů
9. Politická činnost 1848-1849
10. Husictví a pobělohorská epocha jako poselství českých dějin Evropě
11. Uctívaný patriarcha českého národa
12. Mezinárodní uznání Pal. vědecké práce
13. Závěr života a úmrtí 1876
14. Sté výročí narození 1898
15. Pražský pomník Palackého 1912
16. Úcta k Palackému v meziválečném Československu
17. Palackého Dějiny jako posila národního uvědomnění
18. Vědecké poznávání života a díla Palackého od r. 1945
19. Zahraniční odborné práce o Palackém
Domnívám se, že by zde našly uplatnění minimálně tyto tři panely:
- Rukopisy v díle Palackého
- Kritikové Palackého díla
- Palacký jako kritik komunismu
O tom, že Rukopisný problém je ústřední problém nejen doby
Palackého, svědčí nedávno vydaná publikace Jiřího Štaifa:
HISTORICI, DĚJINY A SPOLEČNOST
Historiografie v českých zemích
od Palackého a jeho předchůdců po Gollovu školu, 1790 - 1900
Vydala FF UK 1997
Podrobněji se k publikaci vrátím v příštím příspěvku. Pro tuto
chvíli ocituji jedinou pasáž:
"Roku 1840 Palacký vydal společně se Šafaříkem nejproblematičtější
edici své badatelské dráhy, jež byla nazvána "Die ältesten
Denkmäler der böhmischen Sprache". Edice vyšla nákladem "Královské
české společnosti nauk" a obsahovala domněle nejstarší památky
české literatury: podvržený Libušin soud a evangelium sv. Jana,
dále pak české glosy ke slovníku "Mater verborum" a tzv.
litoměřickou zakládací listinu. Ve svém komentáři pak oba editoři
HÁJILI SVOU ROMANTICKOU VÍRU V PRAVOST (důraz J.U) zejména dvou
prvých dokumentů proti slovinskému učenci Bartoloměji Kopitarovi
(1780-1844). Kopitar byl oficiálním vídeňským slavistou, který se
považoval mj. za přímého následníka Dobrovského v jeho kritickém
tažení proti podvrženým Rukopisům. Další analyticko-kritické
studie Palackého z této doby byly ovšem daleko šťastnější...."
Této části Štaifovy knihy lze vytknout značnou povrchnost a
předpojatost. Editoři v Ältesten Denkmäler nehájili památky proti
Kopitarovi, jako spíše proti Dobrovskému. A nehájili víru. Jejich
obranný spis má vysokou informační úroveň a exaktnost. Kromě
jiného jsou zde posudky mikroskopika a chemika Augusta Cordy a
vzorné paleografické dokumenty, které jsou pozoruhodné právě dnes
při posuzování pracovních výsledků tzv. Ivanovova týmu.
Mimochodem. Nezdá se vám ta blesková přeměna Palackého z věřícího
romantika na autora veskrze šťastných analyticko-kritických studií
poněkud novoromantická?
Jiří Urban