Štaifova kniha III

V konferenci prezentováno 15.7.98
s titulkem: Staifova kniha II

Dobrý den,


již dva příspěvky byly věnovány první části Štaifovy knihy
"Historici, dějiny a společnost". Část druhá je ovšem natolik
prostoupena rukopisnou tématikou, že by  podrobné připomínkování
patrně přesáhlo míru, akceptovatelnou účastníky konference.  Proto
se zde o této části zmíním jen rámcově. Podrobnější rozbor bude
zveřejněn v Almanachu rukopisné obrany V.

Pro konkrétnější představu, jak výrazně je zde rukopisná
problematika zastoupena, "přetiskuji" tu část obsahu,
která se týká začátku druhé části:

ČÁST II.

IV. kapitola: Historiografický pozitivismus a Gollova škola

1. Spor o pravost Rukopisů, jeho předpoklady a důsledky
  A. Palackého historiografické dědictví
  B. Masarykovo "Athenaeum" a počátky moderní vědecké diskuse
  C. Česká a evropská historická věda
  D. Masaryk a Gebauer na počátku sporu o Rukopisy
  E. Goll proti pravosti Rukopisu královédvorského
  F. Tomek a Kalousek proti Gollovi
  G. Masarykova sociologická metoda a pravost Rukopisů
  H. Bezprostřední dopad sporu o Rukopisy
2. Zrání historiografického pozitivizmu v Čechách
                     ......

Jestliže se v dalších položkách obsahu druhé části již Rukopisy
explicitně nefigurují, je nicméně příslušný text rukopisnou
problematikou rovněž značně nasycen.

Štaifovo hodnocení významu rukopisného sporu
je tedy na hony vzdálené od toho, co lze vyčíst z nedávno
vydaných Dějin Univerzity Karlovy. (Referoval o tom kolega
Nesměrák v červnovém příspěvku "RKZ a Dějiny Univerzity
Karlovy".)

K dokreslení stručné charakteristiky Štaifovy knihy
nechť poslouží pasáž z předmluvy:


"Na mnoha stránkách jsem se dotkl osobnosti a historiografického
díla Františka Palackého. Čtenář si při této příležitosti možná
povšimne, že přesto, že jsem se přitom držel Gollova poznamenání
"non iurare in verba magistri", neuměl jsem se vymanit ze svého
hlubokého respektu k tomuto velkému člověku, od jehož narození
uplynou v roce 1998 již dvě století.  Tento respekt mne provázel a 
provází přesto, že jsem si vědom toho, že do dalšího století (a
shodou okolností i tisíciletí) bude česká historiografie vstupovat
mnohem spíše bez Palackého než s Palackým."


Toho se lze vskutku obávat. Doufejme však, že
náležitá pozornost, věnovaná problematice Rukopisů,
učiní tyto obavy bezpředmětné.
                                    J.Urban