Kořalka o Palackém I

V konferenci prezentováno 18.10.99
s titulkem: Koralka o Palackem

Dobrý den,

v nedávné době jsem se dostal k tomu, abych nahlédl do publikace
historika PhDr. Jiřího Kořalky DrSc. s názvem František Palacký.

Tato objemná kniha o 660 stranách, vydaná 1998 nakladatelstvím 
ARGO, se samozřejmě dotýká i Rukopisů.  Soustavnější pasáže k 
tomuto tématu jsou pouze tři.  První se nachází na str. 146--147 a 
je zařazena do 2. kapitoly, nazvané "Vzestup historika a 
organizátora národního života".  Druhá pasáž je rovněž krátká a 
nachází se na str 194 a 195 v kapitole "Vůdčí postavení v české 
vědě".  Jen třetí pasáž je obsáhlejší. Zabírá v kapitole 
"Poselství českých dějin Evropě" téměř 5 stran a je jako 
samostatný odstavec nazvána "Obnovený spor o Rukopisy".

V tomto příspěvku se zaměřím na první pasáž, v níž shledávám
několik nepřesností, a omylů.


I MEINERT  A SVOBODA

 str. 146:
 "Soustředil se na to, aby odmítl dřívější pokusy Josefa Georga 
 Meinerta a Václava Aloise Svobody (v historicko-kritické 
 předmluvě edice) o datování rukopisu do předkřesťanského období, 
 a sám umístil jeho nejstarší báseň do 12. nebo 13. století, 
 ostatní do doby ještě pozdější."

a) Je tu malá nepřesnost, která by se mohla stát nepříjemně 
zavádějící. Zde běží jen o datování dvou zpěvů, které svým dějem
spadají do pohanských dob.  Nikoli tedy celého rukopisu, který 
obsahuje i píseň o vítězství Křesťan nad Tatary.

b) Nemyslím, že by se Palacký nějak soustřeďoval na odmítání 
názorů Meinerta či Svobody. Prostě předložil jiný názor, který sám 
uvedl slovy:

".. jelikož bádání moje vedla mne k jiným názorům o této věci a 
zájem vědy sám nejvšestranější zkoumání předmětu nejen dovoluje,
ale i přikazuje, doufám, že se poznámky moje nebudou pokládati za 
zcela zbytečné."

Tento citát svědčící o noblesním způsobu Palackého diskuse mohl 
být v knize spíše uveden, neboť je pro Palackého charakteristický.
 A krom toho je tu krásně formulován požadavek všestranného 
 zkoumání, o kterém se v dnešní době může jen zdát.


II DOBROVSKÝ

Se zájmem jsem sledoval, jak bude v Kořalkově knize podána
skutečnost, že Dobrovský uznával RK za pravý a RZ odmítal.

Nalézáme tam na str. 146 tuto větu:

"Protože ani Dobrovský po oznámení Hankova nálezu v září 1817 
nepochyboval o pravosti rukopisu neměl Palackého článek ještě 
obranný ráz."

Tato formulace je zavádějící, protože připouští výklad, že třeba 
Dobrovský později o pravosti RK pochyboval. Hned na následující 
straně totiž čteme:

"Pokud se Palacký na rozdíl od Dobrovského a Kopitara nedokázal
povznést k čistě osvícenskému posuzování podvržených rukopisů, bez 
ohledu na jejich význam pro povzbuzení národní hrdosti a 
sebevědomí, souviselo to do značné míry s jeho filozofickým a 
hodnotovým pojetím dějinného vývoje".

Zjevný rozpor těchto dvou výroků, má zřejmě čtenář odstranit
domyslem o změně ve vývoji Dobrovského nazírání na pravost RK.
Kniha mu to usnadňuje když zdůrazňuje, že Dobrovský nepochyboval
 "po oznámení Hankova nálezu".


III HANKA A LINDA PŘEKVAPENI

V této konferenci jsme již dříve poukázali na dosti rozšířené 
mínění, že Rukopisy byly zfalšovány proto, že jsme je potřebovali.  
A nositelé tohoto přesvědčení, poukazují na positivní vliv, který 
měly Rukopisy na posílení sebevědomí národa ale neříkají přesně 
kdy a jak se ten vliv projevil.  Kořalka navíc připojuje mínění, 
že původci byli sami překvapeni:

" Údajně středověké rukopisy, které koncem druhého desetiletí 19.
století předložili pravděpodobně Václav Hanka a Josef Linda,
promlouvaly k tehdejší české veřejnosti tak aktuálně a byly 
přivítány tak nadšeně, že to jejich původce zčásti překvapilo 
(700)."

Vysvětlující poznámka 700 zní:
" Zřejmě s tím souviselo nové vydání Hájkovy kroniky
 roku 1819 z podnětu Josefa Lindy".


Není mi jasné, proč vydání Hájkovy kroniky z podnětu J.Lindy se 
chápe jako doklad nadšeného přivítání RKZ a PŘEKVAPENÍ na straně 
domnělých původců.

V životě Palackého je ovšem hojně dokladů toho, že vliv Rukopisů 
nebyl všeobecný a okamžitý a že zde po nálezu přišly doby krize.
Vzpomeňme např.  okřídlený výrok Jungamannův "..pomozte Františku 
hyneme".

Zajímavý doklad toho útlumu též stojí v dopise
Palackého Šafaříkovi  z 15. března 1839:

 "Nemilo bylo mi také doslýchati z nejedné strany o jakémsi 
 vlastencův našich oblenění se na poli národní literatury. Znaje z 
 dějin i ze zkušenosti navždy svíží, hebkou a plodistvou sílu 
 ducha českého, nemohu sice a nechci ustání toho považovati za 
 znamení hasnoucího života"

Ten pozitivní vliv Rukopisů je nepopiratelný,
ovšem věc není tak jednoduchá, jak se podává.
Hovořit o překvapení domnělých falzátorů je značně spekulativní.

                                                    Ing. Jiří Urban