V konferenci prezentováno 20.10.99
Kořalka o Palackém II
s titulkem: Koralka o Palackem II
Dobrý den,
dovolím si nyní připojit komentář k druhé pasáži Kořalkovy hnihy
o Palackém, týkající se tentokrát výhradně RZ.
Komentáři zde předchází souvislý citát z kapitoly
"Vůdčí postavení v české vědě"
str. 194:
"Po bezmála osmiměsíčním přerušení lákala Palackého v Praze opět
vědecká práce. Již během svého pobytu v Itálii, ale hlavně po
návratu do Prahy, se Palacký útržkovitě dovídal o útocích
bojechtivého Jerneje Kopitara nejen proti českým rukopisným
podvrhům, nýbrž i proti obhajobě krále Přemysla Otakara II. v
Geschichte von Böhmen II/1, a k tomu účelu vyhledával pomoc u
všech protivníků Palackého, zejména u Josefa Georga Meinerta,
Josefa Leonharda Knolla, Řehoře Volného a Antonína Bočka.
Palacký prohlašoval, že se o to příliš nestaral, protože
předpokládal, že čím více budou odborníci zkoumat dějiny krále
Přemysla Otakara II, tím více se přesvědčí o tom, že měl pravdu
Paklacký.
Daleko svízelnějším problémem byla skutečnost, že ohlášená
obhajoba pravosti Libušina soudu a dalších podvržených rukopisů
proti Kopitarově kritice se v tehdejších politických poměrech
stávala spíše otázkou národní cti, než vědeckým sporem, zvláště po
vydání nové Kopitarovy práce z roku 1939 [963].
Za života Dobrovského se Palacký jen s velkým sebezapřením
podřídil autoritě svého učitele, který veřejně označil Libušin
soud, později známý jako RZ a Hankův zlomek Evangelia sv. Jana za
padělky.
Když pak koncem roku 1834 Palacký oznámil přátelům a hned poté
veřejně v ČČM, že svůj názor změnil, zdá se , že v této otázce
podlehl nejen očekávání téměř všech aktivních českých vlastenců,
nýbrž i své vlastní touze prokázat starobylost a původnost české
národní kultury. Palacký odůvodnil změnu svého hodnocení tím, že
před několika lety ještě nebyl ve čtení starých rukopisů tak
zběhlý a že se dal zavést do rozpaků argumenty Josefa
Dobrovského. Po osmi letech, právě roku 1834, si však dal v
muzejní knihovně znovu předložit dva pergamenové dvoulisty
Libušina soudu a po několika minutách vyhlásil své přesvědčení o
jejich pravosti. Neodradil ho nečistý vzhled blány, zelený
inkoust s červenými iniciálami ani sotva čitelná neobvyklá písmena
v textu, která nebyla známá z jiných středověkých pramenů. A tak s
odvoláním na svůj cit a intuici, získané dlouhodobým studiem
starých písem, potvrdil Palacký své datování sporného rukopisu
ne-li do 9. století, věku moravského knížete Svatopluka, pak jistě
do první poloviny 10. století. Ještě týž den sdělil svůj poznatek
Šafaříkovi, který ho ujistil, že o pravosti rukopisu nikdy
nepochyboval, a oba se rozhodli vystoupit před mezinárodní
vědeckou veřejnost s kritickou edicí a obhajobou čtyř sporných
rukopisů.
Pro jiné naléhavé úkoly se Šafařík a Palacký k sepsání knihy
dostali až během tří měsíců od prosince 1839 do února 1840, kdy
odevzdali Královské české společnosti nauk obsáhlý rukopis ÄD.
[Nejstarší památky českého jazyka] s podtitulem, že se to týká
Libušina soudu, Evangelia sv. Jana, zakládací listiny litoměřické
kapituly a glos v rukopise Mater verborum [967]. V rámci rozprav
Královské české společnosti nauk a jako samostatná publikace pak
bylo toto dílo vydáno 19. července 1840 [968] Šafařík, uvedený v
autorské dvojici na prvním místě, a Palacký vyslovili osobní
přesvědčení, že starobylý vzhled, obsah ani jazyk zmíněných
rukopisů nebylo možné vyrobit uměle roku 1818, kdyb se rukopis
objevil, a dali si tento názor potvrdit obsáhlým posudkem chemika
Augusta Cordy [969].
Celé vystoupení, jakkoli to podle jejich vyjádření byla pro
zvláštní okolnosti práce nepříjemná a trapná, označili Šafařík a
Palacký jako povinnost vůči svému národu, jemuž chtěli zachovat
to, co mu patří. Pokud prohlásili na adresu Josefa Dobkrovského,
ačkoliv ho přímo nejmenovali, že i jiní velcí vědci se dopouštěli
omylů, aniž by to snižovalo význam jejich životníhodíla, je vhodné
uplatnit toto hodnocení i na vystoupení Palackého a jeho přítele
Šafaříka na obranu podvržených rukopisů."
######## konec citátu ### začátek komentáře ##################
Autor uvádí, že Kopitar vyhledával pomoc u všech protivníků
Palackého, zejména u Meinerta, Knolla, Volného a Bočka. V
publikaci se mi ale nepodařilo nalézt sebemenší doklad pro
protivenství u jmenovaných badatelů kromě Knolla. Za protivníka
by se neměl považovat každý, kdo v nějaké věci zastává odlišný
názor.
Tvrzení, že se Palacký za života Dobrovského podřídil autoritě
svého učitele je v rozporu s Palackého výpovědí. Palacký uvedl
[Spisy drobné III, str. 659], že z počátku pod vlivem Dobrovského
pociťoval určité "rozpaky" k RZ. Na rozdíl od Dobrovského, který
bez rozpaků RZ prohlásil za padělek. Pokud se dále akcentuje
Palackého výrok, že změnil názor, pak tedy jen od pochybnosti k
jistotě. Že by Palacký podlehl očekávání vlastenců rozhodně
nemyslím. Jsem naopak přesvědčen, že Palackého výrokům postaveným
na důkladné všestranné analýze RZ (nikoli pouze několikaminutové
prohlídce) můžeme stoprocentně věřit.
Dnešního čtenáře by mělo zaujmout, proč historik na sklonku 20.
století se nemůže opřít o výzkum prováděný v Kriminalistickém
ústavu a případně vysvětlit, proč se Corda mýlil a uvedl v omyl
Palackého, aniž by byla brána v pochybnost mravní dimenze
zúčastněných badatelů.
Místo toho se zde operuje zlehčujícím obratem "nechali si
potvrdit", a údajným vyjádřením Palackého a Šafaříka, že to byla
práce nepříjemná a trapná, odvedená z povinnosti k národu.
Ing. Jiří Urban