Kořalka o Palackém III

V konferenci prezentováno 18.11.99
s titulkem: Koralkova kniha III

Nejrozsáhlejší pasáž o Rukopisech se nachází v odstavci "Obnovený 
boj o Rukopisy" zařazeném do kapitoly "Poselství českých dějin 
 Evropě".

Nejvíce nesouhlasu u mne vzbudily tyto tři body:

1. Tvrzení, že P.J.Šafařík pochyboval o pravosti Libušina soudu (RZ).
2. Hodnocení Palackého reakce na Büdingerovo vystoupení.
3. Zpochybňování Palackého stanoviska k pravosti Rukopisů.




1. ŠAFAŘÍK, str. 385:

"Na rozdíl od Šafaříka, který se i nadále zabýval nejstaršími 
památkami a ke konci padesátých let 19. století začal pochybovat o 
pravosti Libušina soudu [1918], přesunul se Palackého vědecký 
zájem jednoznačně na dějiny 14. a 15. století, v nichž se stal 
mezinárodně uznávaným odborníkem."

Odkaz [1918] směřuje do Poznámek Šafaříkova syna Vojtěcha, které
zveřejnil Čeněk Zíbrt v ČČM 1909. Tam se sice hovoří o Šafaříkově
nedůvěře k MPKV, PV a Libušině proroctví, ale o Libušině soudu,
resp. Sněmech, které stojí na počátku RZ, tam výslovně stojí:

"Co jsem tehdá z filologického stanoviska o pravosti sněmův
vynesl, na tom trvám i podnes a neodstupuji v ničem."

Tento Šafaříkův výrok soustavně uniká pozornosti některých 
historiků.



2. BÜDINGER, str. 385:

"V článku o Rukopise královédvorském a jeho sestrách [1925] se Max
 Büdinger pro neznalost češtiny dopustil několika věcných omylů,
 ale ve svém jádře byl přesvědčivý tím, jak upozorňoval na 
 nesoulad mezi obsahem Rukopisů a dochovanými středověkými 
 prameny."  .....

str. 387:

"Naprostou většinu Büdingerových námitek však ponechal Palacký bez 
 odpovědi a omezil se na to, že dobře poučenému odpůrci Rukopisů
 vytýkal jeho nekompetentnost v různých oborech."


Nemohu přisvědčit tomu, že by Büdingerovy omyly byly způsobeny 
 neznalostí češtiny. Je možno připustit, že Büdingerova neznalost 
 češtiny mu neumožnila seznámit se náležitě s českými dějinami. 
 Nesoulad hrdinských zpěvů se skutečností je věc normální, (uznaná 
 i Sborníkem ČSAV RKZ - dnešní stav poznání).  Poukazování na 
 neshody nemůže být přesvědčivé. Proto se také historikové spíše 
 snažili nalézt shody a pomocí nich dokázat závislost Rukopisů na 
 pokud možno pozdních předlohách.

Büdingerovy závěry, vyslovené autoritativně a prozrazující 
neznalosti, ať už způsobené čímkoli, rozhodně nezavazovaly 
největšího znalce českých dějin k nějakému poučování. To zastal 
plně V.B. Nebeský.


3. PALACKÉHO DOMNĚLÉ POCHYBNOSTI str. 387:

"Je velice nesnadné odpovědět na otázku, zda Palacký jako zkušený 
historik a znalec velkého množství středověkých pramenů mohl 
alespoň sám pro sebe pochybovat už v té době o pravosti obou 
Rukopisů, když po velkém zdráhání připustil podvrženost Písně 
vyšehradské a Milostné písně krále Václava. Tehdy 
dvaasedmdesátiletý pruský publicista a dávný Goethův 
spolupracovník Karl August Varnhagen von Ense si zaznamenal při 
návštěvě Prahy 25. července 1857 úvahy mnoha lidí, že Václav Hanka 
slavné Rukopisy nenalezl, ale vytvořil, a že prý tento názor 
sdíleli dokonce Palacký a Šafařík."

Autor má dvě nesnadné otázky k vyřešení:
1. zda Palacký pochyboval UŽ V TÉ DOBĚ (1858)
2. zda pochyboval o RZ i RK nebo jen o jednom z nich.

Tím se nepřímo tvrdí, že není pochyb o tom, že Palacký pochyboval,
otázka má znít jen, kdy pochybovati začal.

Pochybovati sám pro sebe a veřejně něco jiného zastávati je ale 
augurství, které je zde imputováno Palackému zcela neprávem.
Poznámce v deníku jakéhosi návštěvníka Prahy v roce 1857 který si 
zaznamenal "úvahy mnoha lidí" nemůže být dána žádná váha.

Pokud se rukopisné problematiky týče,  obsahuje Kořalkova
kniha hojnost hypotéz a málo Palackého citátů.

                                    Ing. Jiří Urban
                                    Katedra inženýrské informatiky