Triumf a bolest
Letos si naše publicistika připomíná triumf spisovatele Ivanova, od jehož odchodu letos uplyne právě 5 let. Česká věda se jeho zásluhou zbavila chemického komplexu, který pramenil ze soudu chemiků, že Rukopisy zelenohorský a královédvorský, jejichž padělanost prokázali realističtí učenci, chovají se po stránce chemické jako pravé středověké památky. Ivanovova cesta k odstranění zmíněného rozporu mezi stanoviskem věd společenských a exaktních nebyla lehká. Jeví se v mnohém velice zvláštní. Nechybí jí originalita, výjimečnost a tajuplnost.
Její počátek logicky sahá do doby první republiky.
Když se roku 1936, připravovala výstava k 50. výročí protirukopisného vystoupení, vyžádala si Filosofická fakulta stanovisko Přírodovědecké fakulty k verdiktu profesorů Bělohoubka
a Šafaříka z roku 1887 o stáří Rukopisu královédvorského.V odpovědi dotázaní potvrdili správnost Bělohoubkových a Šafaříkových závěrů.
O chemických zkouškách se totiž většinou sdělovalo, že neprokázaly padělanost, nebo dokonce, že prokázaly novodobý původ Rukopisů. Původní jejich interpretace, které předkládal např. prof. Mareš nebo Vrzalík se vysvětlovaly jako politicky motivované. Avšak vyžádaný soud pěti universitních profesorů, přednostů ústavů Přírodovědecké fakulty se už takto vysvětlit nedal.
Když se po 30 letech blížilo 150. výročí nálezu Rukopisů, aktivovala ČSAV příslušné badatele k přípravě Sborníku o Rukopisech. Přírodovědce nikoli. První odborné práce byly veřejně prezentovány na přednáškovém cyklu v Městské knihovně na podzim 1967. Později byl z přednesených materiálů vydán známý sborník “RKZ - dnešní stav poznání”, v němž se překvapivě doznává, že chemické zkoušky z roku 1886 svědčily pro pravost. Jakoby se už tušilo, že rozpor bude brzy odstraněn a vysvětlen. O věc se totiž začal silně zajímat vlivný spisovatel Ivanov, jenž dle vlastních slov absolvoval bezpočet jednání v saloncích ministrů. O jednom takovém poskytl více podrobností roku 1972 v Tvorbě:
“V roce 1967 se nenašel chemik, který by se odvážil vyvrátit vědecké zkoušky z roku 1886 – 1887, hovořící pro pravost Rukopisů.
Proto jsem po předběžném jednání požádal v zimě 1967 tehdejšího ministra kultury ing. Karla Hofmanna (dnešního předsedu ÚR ČSROH), aby se Rukopisy znovu prozkoumaly právě po stránce chemické. Domníval jsem se, že socialistická věda je na takové úrovni, že úkol zdolá. Vysvětlil jsem ministrovi podrobně celou záležitost (i svou hypotézu s malířem a Hankovým svědkem F.Hořčičkou) – a ministr souhlasil.”
Zkoumáním Rukopisů byl z rozhodnutí Ministerstva kultury pověřen Kriminalistický ústav. Proč to nebylo nějaké pracoviště vysokých škol nebo Akademie věd, vysvětlil spisovatel Ivanov tím, že v Kriminalistickém ústavu mají nejlepší přístroje. To dozajista svědčí o obdivuhodném rozhledu v dané problematice, neboť kromě přístrojů hraje zde roli metoda a odborné zaměření řešitelů.
Byly zde ovšem i jiné důvody, které by zůstaly skryty, kdyby je slovutný spisovatel nevtělil do korespondence s Janem Vrzalíkem, jehož 100. výročí narození si letos rovněž připomínáme.
9.9.67 mu píše:”Proto jsem domluvil s ministry, aby to dělal Kriminalistický ústav, poněvadž jsem počítal s tím, že kdyby to dělala Akademie,a priori by existovala zaujatost. Jestliže kriminalisté - kterým osobně na výsledku nezáleží -- dokáží, že je to pravé, budou mít jedině oni tolik autority, aby se to sdělilo veřejnosti. A zase i opačně: dojdou-li k závěru, že je to falešné, věřím, že i obhájci to čestně přijmou.”
Dopis z 8.1.68 svědčí o mimořádné starostlivosti o dokumentaci zkoušek, která mimochodem veřejnosti dodnes chybí:
“Připomínal jsem, že na všechno musí mít protokoly, jinak že jim do toho nechci a nebudu mluvit. Dal jsem jim čestné slovo, že dokud zkoušky nedokončí, že o dílčích výsledcích nebudu hovořit, tak se na mne nezlobte.”
Čtenáři literatury faktu většinou nejsou seznámeni s prvotními představami, o zveřejnění dokumentů výzkumu. Dobře to osvětluje list z 22.5.1968:
“ …dokončil jsem svou knihu - má 603 stran...
Kniha vyjde příštího roku v nakl. Mladá Fronta v edici Kolumbus a vzadu budou připojeny protokoly Kriminalistického ústavu....”
Později dospívá spisovatel Ivanov k jinému řešení:
“ A teď dále: poněvadž v mé knize budou jen části protokolů,
navrhl jsem, aby všechny protokoly vyšly jako další samostatná kniha.”
Že s vydáním Protokolů byly pak velké potíže, je všeobecně známo.
Dokonce zákaz jak sděluje spisovatel. Zlé jazyky sice tvrdí, že to s tím zákazem bylo jinak, než podává spisovatel, nicméně Protokoly podepsal obhájce Šonka. A současný ředitel Kriminalistického ústavu se nedávno vyjádřil s uznáním o činností slavného spisovatele. Triumf završen.
Málo se ví, jak se objevená fakta dotkla autora potvrzené hypotézy. Počátkem zkoumání(9.9.67) píše takto:
“Jak jsem Vám už dříve sdělil: Jde mně o pravdu, padni komu padni.
Nevěřím ničemu, o čem se nepřesvědčím. Byl bych šťastný, kdyby má
Hypotéza s Hořčičkou byla nesprávná a RKZ byly pravé. Dám na zkoušky.”
6.5.69:”Rukopis zelenohorský byl shledán padělkem. Je to b o h u ž e l smutný fakt, vědecké důkazy hovoří jasně a zcela přesvědčivě. Protokoly podepsal i dr. Šonka, obhájce, který čestně uznal, že RZ
je podvrh…..
Je mně z toho smutně, ale nedá se nic dělat; stále jsem říkal, že se podrobím vědeckým výsledkům, nuže nyní jsou tady a nedají se vyvrátit.
...
I dr. Šonka je z toho zničený...
Chápu, že tento dopis Vám způsobí smutek, i mně nebylo vesele.”
Je těžko říci, zda tyto pocity zapřičinily nechuť připomínat v jisté době svoje zásluhy o rozřešení chemické záhady Rukopisů.
V rozhovoru pro časopis “Český dialog” v němž slavný spisovatel v roce 1997 vypráví o své literární činnosti, se o Rukopisech ani nezmiňuje. Možná zde sehrálo úlohu i to, že Kriminalistický ústav v té době ještě setrvával na svém původním odmítavém stanovisku k činnosti Ivanovova týmu. Nakonec se i on musel podrobit. Fakta jsou fakta.
Jiří Urban