První stopou předkřesťanské kultury v Rukopisech je sám literární žánr. Orální poesie, kam Rukopisy můžeme bezpečně zařadit, se vyznačuje četnými typologickými znaky, které vznikaly již v nejrannějším vývojovém stadiu literatury. Jazyk Rukopisů, jako každé poesie tohoto druhu, nese v sobě stopy několika staletí a jak konstatuje J.Enders, musí se nutně lišit od jazyka kronik, právních a církevních spisů, mají-li být Rukopisy pravé.
K přednesu orální poezie patří hudební nástroj. V pohanském Záboji je označen slovem "varyto" v tomto kontextu:
Stúpi Záboj najnížeje dolóv,
vze varyto zvučno:
Mužie bratrských srdec i iskreních zrakóv,
vám pěju najníží z dola piesn.
Převládá představa, že jde o strunný nástroj, ale přívlastek "zvučno" by podle Enderse mohl ukazovat i na jiný typ nástroje. Odpůrci Rukopisů ovšem konstatují, že selhávají veškeré snahy o výklad tohoto slova a přisuzují je fantazii padělatele. Kromě varyta se v písních Rukopisů setkáváme s dalšími instrumenty, o nichž lze předpokládat, že u nás byly v užívání už v pohanské epoše, třebaže se o nich dočítáme v písních, které neřadíme k pohanským. Jsou to: trúby, kotle, bubny a lesní rohy. Nutno ovšem podotknouti, že i tyto objekty byly terčem kritiky a jejich výskyt v písních byl považován za anachronismus. V roce 1858 dovozoval Max Büdinger, že bubny nebyly v roce 1004 v Čechách známy. Později dokazoval Zdeněk Nejedlý, že lesní rohy, které zazněly v bojích s Tatary, jsou nástroje, vynalezené pro orchestr v 17. století v Německu pod názvem Waldhorn, a že "lesní rohy" z RK jsou překladem německého slova. U nás prý přicházejí v úvahu až v 17. století, kdy do Čech přivezl koncertní nástroj hrabě Špork. Historik Pekař usoudil, že takovýto důkaz samotný stačí, aby zabil pravost RK a že je to stejné, jako kdyby se v rukopise z 15. století vyskytoval termín "strojní puška".
V Rukopise zelenohorském se líčí některé zvyklosti ze života našich předků. Ve fragmentu Sněm, který stojí na začátku Rukopisu zelenohorského, např. stojí:
Vsiak ot svéj čeledi vojevodí,
Mužie pašu, ženy ruby stroja.
I umre-li glava čeledina,
děti vsě tu sbožiem v jedno vladú,
vladyku si z roda vyberúce,
ký plezně dle v sněmy slavny chodí,
chodí s kmetmi, s lechy, vladykami.
Vstachu kmetie, leši i vladyky,
Pochválichu pravdu po zákonu.
Toto a další pasáže z RZ sloužilo mnohým badatelům jako pramen poznání staroslovanského života. Naproti tomu horlivý odpůrce Rukopisů historik Peisker se vyjádřil v dedikaci svého spisu "Slovo o zádruze" Janu Gebauerovi takto:
" Mistře! Vyřadiv Rukopisy Kralodvorský a Zelenohorský z literatury staročeské, prokázal jste věcnému studiu pravěku slovanského službu neocenitelnou. Zejména Rukopis Zelenohorský, nepatrná tato blanka, dráhu do minulosti tarasila balvanem, jehož nebylo lze obejít, ni překlenouti. Vy jste dráhu tu uvolnil: i nesiž prvý pokus bezrukopisné rekonstrukce života staroslovanského v čele jméno Vaše. " Právní historik a Peiskerův oponent Kadlec ukázal, že existenci staroslovanské zádruhy lze doložit z jiných pramenů a že tudíž zádruha nebo-li rodinný nedíl nestojí a nepadá s pravostí RZ.
Předmětem sporu byly též ordálie. V Libušině soudu je atmosféra soudního obřadu líčena takto:
Dvě věglasně děvě,
vyučené věščbám Vítězovým,
u jednéj sú desky pravdodatné,
u vtoréj meč křivdy kárajúcí,
protiv ima plamen pravdozvěsten
i pod nima svatocúdná voda.
Dobrovský mínil, že ordálie u nás neexistovaly v době Libušině a že přišly do Čech teprve od Němců. Avšak moravský archivář Vincenc Brandl prokázal existenci ordálií u Slovanů od nepaměti. Nicméně slova jako "pravdodatný, svatocúdný, pravdozvěsten, Vítězovým" byly ještě v roce 1930 V. Flajšhansem označeny jako nedoložené a ve staročeštině nemožné.
Pokud se týče pohanské mythologie, nefiguruje v Rukopisech mnoho božských jmen. Nicméně o poměru k božstvům vypovídají mnohé verše. Soudní výrok kněžny Libuše se dovolává božího zákona:
Po zákonu věkožizných bogóv:
budeta im oba v jedno vlásti,
či sě rozdělíta rovnú mierú?
V Záboji se mluví na mnoha místech o bohu a bozích, ale jmenovitě je uváděna jenom Vesna a Morana:
I prijide cuzí úsilno v dědinu
i cuzími slovy zapovídá
i kak sě zdie v cuzéj vlasti,
ot jutra po večer,
tako bieše zdieti dietkám i ženám
i jednu družu nám imieti
po púti vsiej z Vesny po Moranu.
I vyháně z hájev vsě krahuje,
i kací bozi v cuzéj vlasti,
takým sě klaněti zdě,
jim oběcati oběť.
I nesměchu sě bíti v čelo přěd bohy,
ni v súmrky jim dávati jésti.
Obvykle se o zpěvu Záboj soudí, že zde máme co činit s násilnou formou šíření křesťanství do našich zemí v době vlády Karla Velikého. Rušení posvátných hájů samozřejmě tento proces provázelo jakož i úprava milostného života ("i jednu družu nám iměti").
Úcta k ptákům jako poslům božím se v Rukopisech objevuje často. V Libušině soudu je to vlašťovka, která přináší na Vyšehrad zprávu o rozepři bratrů Chrudoše a Staglava:
Priletieše družná vlastovica,
priletieše ot Otavy krivy
sědě na okénce rozložito
v Lubušině otně zlatě siedle,
siedle otně, světě Vyšegradě.
Běduje i naríkaje múto.
Kdy se slyše jejú rodná sestra,
rodná sestra v Lubušině dvorě,
sprosi kněžnu utr Vyšegradě
Pohanský názor, že duše bere na sebe ptačí podobu, když opouští tělo, nalézáme jak v Záboji, tak i Čestmíru:
"Aj, bratřie, aj šerý vrch!
Bozi ny tamo vícestvem dařili.
Tamo i viele dúš těká sěmo tamo po dřěvech.
Jich bojé sě ptactvo i plachý zvěř,
jedno sovy nebojá sě.
Tamo k vrchu pohřěbat mrch
i dat pokrm bohovóm
i tamo bohóm spásám dat mnostvie obětí
a jim hlásat milých slov
i jim oružie pobitých vrahóv!"
V Čestmíru je podobně:
Aj, a vyjde duša z řvúcéj huby,
vyletě na drvo a po drvech
sěmo tamo, doniž mrtev nezžen.
Duše nepohřbených straší zvěř i ptactvo, dokud tělo není pohřbeno. Dělo se tak žehem, jak prozrazuje poslední verš. Citovaná pasáž ze Záboje také výstižně dokumentuje, jak vítěz projevuje vděčnost bohům. V eposu Čestmír je podobných dokladů také velké množství. Zde aspoň tato ukázka:
Nynie vsedni ty na ručie koně,
prolétni lesy jeleniem skokem tamo v dúbravu.
Tam s cesty skála bohóm zmilená,
na jéje vrchu obětuj bohóm,
bohóm - svým spásám,
Za vícestvie v zádech,
za vícestvie v předě.
Rukopisy obdivuhodně korespondují tomu, co víme o životě pohanských Slovanů dnes. V mnohém se však příčí představám, které o starých Slovanech panovaly v době nálezu Rukopisů na počátku 19. století.
Holubičí povahu Slovanů sotva potvrzují verše:
"Vzhóru na koně,
s koni za vrahy přěse vsě vlasti,
ručí koně neste v patách za nimi nášu krutost."
I vzkočichu hluci vz ručie koně
I skok na skok po vrazéch sě hnachu,
Ránu na ránu soptichu krutú krutost.
O "slovanské lípě" není v Rukopisech ani zmínky, ale na mnoha místech se setkáváme s dubem, který byl jako posvátný strom přisuzován Germánům.
Rukopisy jsou ojedinělou slovesnou památkou, která dává nahlédnouti do života našich pohanských předků. Je třeba hluboce litovat, že byly zavrženy a že rukopisný spor je pro oficiální vědu uzavřen, jak rozhodla Vědecká rada AV ČR v roce 1998.
Jiří Urban