BEZE STUDU

Setkáváme se občas s názorem, že Rukopisy jsou naší velkou národní ostudou.

A někteří se s odporem odvracejí nejen od samotných textů, ale i od jejich domnělých tvůrců a považují za svoji mravní povinnost je řádně pranýřovat. Například Petr Pithart: "Hanka je výlupek té nejpokleslejší, nejcyničtější verze českého nacionalismu. Rádoby liberálního, morálního relativismu, oportunismu osobního i politického, náboženské lhostejnosti...“

A přes to všechno se najdou odvážlivci, co dnes vytahují Rukopisy na světlo boží, dokonce na divadle. Před třemi roky to  byl záhadný pokus Sasíci v Čechách aneb Marnost bojů proti RKZ na scéně Stavovského divadla v Praze a minulý měsíc dopředu ohlášené představení „Rukopis královédvorský“ v brněnském divadle Husa na provázku. Někteří čekali, že inscenace Evy Tálské bude bohapustá sranda, ale dle soudu  jiných odborníků zde byl zaznamenán patos a dokonce v míře nadbytečné.

Na rozdíl od pražské inscenace, která vyšuměla bez povšimnutí tisku, byla akce brněnská  provázena přívalem  starých, ba prastarých  frází o padělcích, podvrzích, lži, sebaklamu a pod. Nikde nazaznělo nic o nejnovějších „poznatcích“, zprostředkovaných kriminalisty pod vedením spisovatele Ivanova, nemluvě o stanovisku rukopisné obrany.

Zjevně vlídný postoj Evy Tálské ke zpěvům RK  nevyvolal žádnou kritiku od exponentů mravní očisty, odmítající „podvrhy“ totálně a brutálně. Není ani divu. Vždyť takovéto aranžmá, byť k Rukopisům zdánlivě shovívavé, nedává žádný záchyt pro otevírání otázky pravosti a zároveň dobře umožňuje vštěpovat čtenářům staré floskule a tak odsunout v zapomnění nebezpečné Ivanovštiny, na nichž se spálili historici jako Soubigou a Šmahel.  

 Jiří Urban