Moje dosavadní pojednání k těmto otázkám vycházelo hlavně z jazykových problémů Rukopisů. Snažil jsem se o výklad sporných míst v textu, o upřednostnění nebo odmítnutí jednotlivých čtení, případně konjektur, jež uveřejnili vydavatelé. V tomto doplňku se budu zabývat spíše otázkami, jak vznikaly opisy našich textů; rozdíly, s nimiž přistupoval písař k reprodukci nebo k opravě jednotlivých zpěvů; pokusíme se konfrontovat hlavně RK s jiným pravděpodobně starším textem, který sloužil jako předloha. Zde však lze poukázat jen na jeden konkrétní příklad, totiž na píseň "Jelen" v RK, jejíž převážná část je zaznamenána na rubu jiného domnělého falsa, totiž Milostné písně krále Václava (MPKV). Ale razury nebo opravy v našem RK nemohly, jak dále uvidíme, vzniknout bez konfrontace s jiným rukopisem. Zde tedy máme vedle RK i jeho starší variantu, kterou budeme označovat RK 1. Dále se chceme obírat i předpokládanými psychickými pochody, jimiž písař při své činnosti procházel. Konečně nám prokazuje dobrou službu žánr, k němuž sledované památky patří, totiž ke středověké orální epice a lyrice. Zde lze poukázat na některé formulové výrazy nebo obraty, jimiž jsem se zabýval ve své druhé hlavní práci, v Estetice RKZ (Vznik...). Tu jsem ovšem sepsal až po dokončení svého jazykovědného rozboru. Rozumí se, že si v následujících řádcích nikdy nemohu činit nárok na nějakou neomylnost. Vše je při nedostatku konfrontace s jinými památkami velmi hypotetické.

Z chyb (písařských nebo grafických) budeme zde přihlížet jen ke skutečným případům, kdy je omyl zřejmý a přetrvávající, ne takový, že jej opravil písař sám, anebo jej ponechal v dobré vůli, neznaje pochopitelně mnoho z české historické gramatiky. Třeba přepisy "vnuž" místo "vňuž, vniuž" nebo "Vneslav" místo "Vněslav" se nebudeme zabývat. Kromě těch zcela jasných nedopatření se budeme zabývat i některými problémy textologicky závažnějšími a pro poznání vnitřní hodnoty RKZ občas rozhodujícími.

V krátkém zlomku RZ je možné a potřebné se zamyslit nad těmito případy: ve slově "vojevodí" (Sn. v.1) chybí koncové -í. S analogickými opomenutími se potkáme i v RK častěji. Důvod je pro zápisy orální poesie jasný: písaři více záleželo na tom, aby začátky a konce řádků byly v jedné rovině, než aby dbal náležité slovní nebo dokonce veršové formy. LS, v.70: před "počechu" je třeba doplnit "i", oprava je samozřejmá. Verš 105 čte "ký by vládl (jednoslabičně!) vám po železu krutu". Vpisek "crutu" je doplněn touž rukou a týmž pravopisem jako ostatek LS. Ve verši 45 je mezera, kterou je nutno metricky doplnit x´x x´x a stejně i ve v. 50, "Dvě věglasně děvě x´x x´x. Flajšhans tady nadhodil "vystúpistě". To zde určitě nebylo, protože je-li uváděn do písně nový děj nebo nová osoba, bývá sloveso na počátku věty nebo verše. Flajšhans ovšem psal "vystúpistě" s duálovou koncovkou -tě, jež byla podle něho chybna, aby také zde zesílil své námitky proti RZ. Jeho názor však nelze akceptovat.

Jar 11,18 "suualichu" (citujeme zde i dále podle listů pergamenu, nikoli podle vydání), dittografie, t.j. omylem napsáno dvakrát písmeno nebo slabika; Jar 13,2 "těžcí meči", "c" je nezřetelné, ale co číst jiného?; Jar 13,27 "srazistasta", dittografie místo "srazista sě"; Čest 15,8 "pokrych", chybí koncové -u a Ben 6,23 "vyžehach", dvakrát totéž. Jde o konce řádků, důvod stejný jako výše ve Sn, RZ; Čest 17,16 psáno "vzdad" místo "vzad", opět dittografie, patrně proto, že se celé slovo opakuje; Čest 18,5 "Vlaslaslava", totéž. Snad chyba psychologická vlivem obdobných slabik "vla" a "va". Lud 18,30 "přepřetrže", dvakrát táž slabika, jednou normální přepis, jednou zkratka. Lud 19,16 "Sipoše" místo samozřejmého Srpoše, jenž je všude jinde; Lud 20,2 za "praděd" se doplňuje "mój", jinak by nebyl verš správný ani věcně, ani metricky. Lud 20,2 a Op 28, 21 - 22, "očík" místo "otčík", ale to je asi fonetická krajová výslovnost. Možná, že píseň byla původně diktována, odposlouchávána a teprve potom opravována dle jiného textu. O tom dále. Záb 23,25 "Zavoj" místo "Záboj", snad tanulo písaři na mysli časté slovo "voj, vojsko, vojska, vojivný, vojevati" atd. Záb. 24,9 "zozepě" místo "rozepě" (rozepjal křídla). Předcházelo slovo "ostřiež", ostříž, písmeno "z" opsáno omylem třikrát. Ben 17,18 "knnez" místo "kněz", slovo přišlo do dvou řádků. Proto i "moohla" místo "mohla" Skř 18,26 - 27. Názor, že by to mohlo být označení délky u tohoto slovesa, která se někdy vyskytuje, je mylný, neboť RK - na rozdíl třeba od Písně Vyšehradské - kvantitu samohlásek nikdy takto nevyznačuje. V Ol 5,29 čteme "uitre", ale mělo to být zřejmě "jutře", tedy "iutrse". Slovo bylo písaři paleograficky obtížné, a proto je patrně mechanicky opsal. V Jar 12,11 je psáno "bratrse", ale mělo být spíše "bratrsie, bratřie", neboť je oslovováno více bratří, kdežto naopak je v Záb 24,20 "bratrsie", třebaže Záboj mluví jen k jednomu bratrovi. Slova, která se vyskytovala často, bývala psána mechanicky, nepozorně. V Čest 14, 11 je "CTSMIRSE" místo zamýšleného "ČSTMIRSE".

Vážnější problémy: tu snad ani nelze začít jinak než rozpory "genitiv - akusativ", tedy "Vlaslav" nebo "Vlaslava". Zde je v RK více případů, že je koncové "a" vyškrabáno nebo naopak dopsáno. Odpůrci RKZ se snažili z toho těžit a poukazovali na "Hankovu umělou archaisaci" a podobně. Je to námitka velmi scestná, neboť dával-li domnělý padělatel přednost tvarům starším, tedy v tomto případě na pohled rovným nominativu, byl by to činil i třeba v Lud, kde je při osobních jménech i při jiných pojmech téhož typu zásadně jen novější akusativ: "Střebora, Ludislava, Srpoše, Spytibora, Lubora, Bolemíra, Ruboše, přede kněze, diva tura…" Píseň je původem značně mladší než Čestmír nebo Záboj. Zejména v Čest. se jeví po této stránce skloňování značné kolísání. Jde o tato místa: Čest 15, 1 Vojmír; 15, 2 Neklan; 14, 26 na Kruvoj; 15, 33 totéž; 16, 8 Vlaslav; 17, 32 Vlaslav; Záb 22, 1 "na král". Naskýtá se řešení, k němuž dojdeme v těchto úvahách ještě častěji: náš RK byl konfrontován s jiným textem, zde zřejmě starším, a podle toho opraven. Vnucuje se domněnka, že snad jde o exemplář RK, který byl podle nedosti jasných zpráv zaslán do Prahy z Polska, ale prý se ztratil. Tomuto názoru napomáhá i to, že Čestmír vznikl zřejmě blízko polského území, jak jsme dovodili v Rozboru i jinde. Že naše písně kolovaly kdysi v početnějších opisech, není nic divného; uvažme, že PV (Píseň Vyšehradská) se dochovala třikrát nebo dokonce čtyřikrát a že máme také Jelena v RK 1. Dochovalo se tedy z těchto materiálů ještě poměrně hodně, uvážíme-li činnost husitů, Švédů, Josefa Druhého, nacistů a komunistů na našich územích.

Čestmír byl tedy v RK snad nejvíce opravován. Není to nic divného, protože tyto texty nebyly ve středověku ani zdaleka předmětem pozornosti tak jako spisy theologického obsahu a zaměření. Četl jsem také, že orální poesie se měnila jako mythický Proteus, a to vlastně platí o cestujících lidových písních dodnes, pokud jsou ovšem ještě někde pěstovány. Z RK je třeba dále poukázat na časté podtečkování některých slov, jímž dával písař na srozuměnou, že to neb ono slovo se číst nemá, nebo že je třeba převrátit slovosled. Tento paleografický prostředek je zase nejhojnější v Ludiši, a to 19,10 se má číst "zemanóm svým", nikoli "svým zemanóm"; 19,29 ne "z dráhy chlapi", ale "chlapi z dráhy"; původní 20,12 "z dubového věnec listie" správně "věnec z dubového listie". V Záb 22, 31 je podtečkováno "zlobivo" a nemá se tedy číst. Že by to písař vypustil z estetických důvodů (totiž že se to rozumí samo sebou, mluví-li se současně o "hořících očích", jistě nelze připustit. Všude je tu porovnání Lud i Záb (který je podle názoru některých rukopisců zachován dosti neúplně) s jinými texty téhož obsahu. V Lud se mimo to projevuje záliba skutečného "autora" klást přívlastek, ať adjektivní nebo zájmenný, ať shodný nebo neshodný, za substantivum, k němuž patří; v jiných písních RKZ to není. Ale v Ludiši nacházíme "kněz zálabský... kněz slavný, bohatý, dobrý, dceř jedinú... dceř sobě i vsiem milú... těla urostlého... vlasi zlatostvúcí... vlasi skadeření... hody veliké... den ustavený... jedenie divá... pitie medná... hodovánie hlučné... hodovánie velké... na pavlači krásné... zemanóm svým... dřevce ostrú hrotú… chrabrost moju... oř jarobujný… věnec z dubového listie". Výjimky samozřejmě jsou, ale dá se pozorovat, že se týkají přívlastků, jež vyhlížejí stereotypně nebo méně důležitě, třeba "ostrú hrotú" nebo "z tvrda sedla", případně "předlúhé stoly". Snad by bylo zajímavé srovnat Lud s "pravou" středočeskou rytířskou poesií (?) po této stránce. Viz též moji Est., 280.

K záhadné trosce "-linhem" na Proužku Ol jsem napsal úvahu v Rozboru (str. 275). Zde k tomu doplňuji jen to, že předpokládané jméno německého spojence Oldřichova jako třeba "Adelinhem" zde mohlo být bez "ideologických" potíží. Pěvec nazývá jen Poláky zlými, nikoli "cizince", tedy Němce, jak je u něho jinde obvyklé. Jde tu o Proužek 1., str.2.

Vedle dittografie nacházíme v RK i "haplologie", při nichž vynechal písař buď náležité písmeno nebo i celé slovo. Velmi často tu jde o -r- nebo o reflexivum -sě-. První z obou chyb mohla vzniknout z důvodů fonetických, když totiž dělalo -r- potíže při výslovnosti. Je nutno mít stále na paměti, že středověké texty - u poesie orální tím více - byly recitovány a teprve po uplynutí kratší nebo delší doby zapisovány. Máme v Jar 9, 25 "czni" místo "černí", v RK 1 "kasnýma" místo "krásnýma", v Čest 14, 28 "kutost" místo "krutost", tamtéž 16, 31 vypuštěno -r- ve slově "červená", ale čtení zde není zcela jisté; na Proužku 4, 10 "tvda" místo "tvrda". U slova "tvrda" lze pochybení snadno odůvodnit tím, že slovo bylo původně vyslovováno jednoslabičně a také jinde padala na váhu obtížnější výslovnost při slabikotvorných likvidách. Jinde však toto vysvětlení nestačí. Pomýšlel jsem při slově "kasnýma" na nějaký derivát od "kasati, kasati se", ale nevím, zda takové adjektivum v nějakém slovanském jazyce existuje. Kromě toho by to zcela odporovalo pěvcově dikci, neboť "krásný" patří k jeho básnickému fondu, je to formule a zároveň epitheton constans. Totéž lze říci o té "kutosti - krutosti". Zde by bylo ovšem možné pomýšlet na sloveso "kúti, kovati". Jinde jsme již odůvodnili, že v RK je dávána přednost slovesným sufixům je/jo, i když byla tu snesena řada námitek. Ale v RK bychom nalezli spíše "kuju", nikoli "kovu, kovám", stejně jako je zde dávána přednost formám "vzduju, pleju, plyju a ždaju", nikoli "dmu, plevu, plovu, ždu". Ale musíme akceptovat korekturu "krutost" z důvodů výše udaných.

Pozoruhodné je v RK vynechávání reflexiva "sě, sie". Bylo zkonstatováno nejméně na pěti místech: "Na rovni sě valnej položichu" Jar 8, 21; "vzdámy-li sě... vrahóm" Jar 12, 16; "nezjařte sě, bozi, sluzě" Čest 16, 17; "Otvořie sě vrata" Sbyh 25, 26; konečně "upěchu sě vzhóru" Čest 18, 5. Tento poslední případ je moje konjektura, jediná, kterou jsem si dovolil v RKZ; význam je "vyšplhali se", lze číst i "vypěchu sě". Důvody jsem upřesnil v Rozboru, str. 302 nn. Důvodem všech těchto haplologií mohla být písařova únava. Vždyť opsal takových stránek, jako nacházíme v RK, mnoho desítek, ne-li stovek! Kromě toho se reflexivum "sě" mohlo mást s obdobně znějící předložkou "s, se", s tvary zájmena "sien", s koncovkou imperfekta "-se" a snad i s citoslovcem "se"="hle, vzhůru". V Lud 18, 26 je psáno pravděpodobně "bodrost", ač se soudí, že tu bylo původně "bedrost". Slovo nadělalo tolik hluku, že se téměř zdálo, jako by s ním stála i padala pravost RKZ. Možnost obou tvarů opět v mém Rozboru, str. 57.

Ol 6, 3 "sbory (nebo sboři) chorúhve na most vraziu": Samozřejmě od "vraziti", nikoli "vrážeti", to by byla i dnes hrubá mluvnická chyba. Psaní slovesa není dost zřetelné, správně by mělo být "vrazia, vrazie", ale takovýchto metaplasmů je v RK více. Lze sem přiřadit i (sovy) "nebojá sě", lépe než "nebojú". Že skutečný autor RK, lze-li o něm při orální epice vůbec mluvit, znal tyto konjugace, viz třeba Jar. 13, 2 "meči visá".

Přicházíme k podrobnějšímu výkladu o poměru RK 1 a RK. Jsou tu rozdíly v textu na několika místech; zde nás zajímají zvláště tyto případy: RK 1 "po žalniem srdečce", RK "po žalním"; RK 1 "těžkým mlatem", RK "tiežným"; RK 1 "žalostiví lesi", v RK "žalostní"; "LEZII, LEZIE" nebo "LEZE", RK 27, 22. První tři případy jsou jasné, jak již dovodil Mareš. Spor by bylo možné vést o dvojici "těžký - tiežný". Dalo by se chápat "tiežný" jako vhodnější, neboť by to byla "lectio difficilior, čtení nesnadnější. Jestliže totiž má textový kritik volit mezi dvěma výrazy, jež lze vidět v předloženém textu, volí zpravidla ten méně častý, vzácnější a tudíž spíše takový, jemuž písař nerozuměl, takže jej nahradil slovem běžnějším. Ale je nutno se uchýlit opět k formulím orální poesie. Mlat nebo meč jsou tu vždy "těžké", i když někdy také "ostré", ale "tiežný", samo o sobě možné (od tíha) v RK není vůbec. Obdobně musíme postupovat při hodnocení slov "žalostní" a "žalostiví". I zde následuji Mareše, který klade "žalostiví" na první místo stejně jako "milostivý" proti "milostný" a podobně. "Žalostný" je sice v RK také, ale jen na Proužku 2, 27, kde chybí kontext. Naproti tomu je jedenáctkrát "žalostivý" v RK, kromě "žalný" (jednou). Je to tedy opět formulový výraz, který značí "žalost" projevovanou jaksi navenek, kdežto "žalostný" se blíží významu "ubohý". Naproti tomu je to "lezii" skutečná hádanka. V RK je konečné "e", ale patrně tu bylo také "i", jak ukazuje virgule. RK 1 je zde po chemických zkouškách z r. 1857 začerněn. Někdy se zdá, že ti experimentující učenci nadělali na RKZ za více než stoletého působení více škody než užitku. Pokládám čtení "lezie" v RK ještě za nejpravděpodobnější. Máme ovšem před sebou analogické praesens, jako by tu bylo "on prosie". Skupina "ie" není v RK znakem měkčícím.

S tím je v úzkém kontaktu jiné bolení hlavy, které způsobilo učencům také ne zcela jasně transkribované místo Jar 12, 12. Po rekonstrukci se tu čte "rozhořalé póldne". Předtím tu však bylo "rozharalé", avšak -a- se smylo vodou. Já bych však to čtení tak šmahem neodmítal; kdo ví, jak zde pergamen původně vypadal a zda tam nebyly nějaké stopy po -a-. Svědčily by pro to důvody: "rozhořalý" není ve slovní zásobě RK; kromě toho by písař asi transkriboval "rozhorsalé", neboť tak je přepsáno desetkrát, zvláště však "den sě rozhořieva". Patří sem i "hoře, hořeti". Ale i základ "har-" nebo "gar-" je bohatě doložen, zvláště ovšem ve východních nářečích a ve východních slovanských jazycích vůbec. Máme valašské "ogary", t.j. snad mladé opálené, osmahlé muže (je-li tato etymologie správná). Viz i slovo "oharek" a ruské OJ Ogarev nebo Ogarjov; lidový název "Ohře" je "Oharka", jež svědčí, mimochodem řečeno, i pro slavinitu tohoto názvu. Výše uvedená teorie o "lectio difficilior" by také svědčila pro čtení "har-", i když akceptujeme zprávu o smytí původního (?) textu a skutečnost, že se někdy píše v RK i "-r-" za "-ř-", zejména ve slovech (jménech) písaři hůře srozumitelných. Obě čtení jsou tedy co do hodnověrnosti asi v rovnováze.

Zajímavé je poslední slovo v RK, Jel 28, 2, kde je psáno "děvice" (plur.), ale poslední slabika vyškrabána, takže se má číst "děvy", jak je v RK dvanáctkrát, kdežto "děvice" jen na tomto sporném místě. Kratší, základní a také správně epická forma musí dostat přednost. V RK 1 bohužel závěr chybí, kus pergamenu je odtržen. Zcela nevhodné by bylo pro orální poesii "dievky", už proto, že by to ve staré češtině znamenalo i chlapce.

Jah 26, 30. To je snad jediné místo, které opravil skutečně Hanka, jenž se také k tomuto zásahu přiznal. Bylo zde původně "co řekne máti", ale Hanka opravil na "če". Toto tázací a někdy vztažné zájmeno je v RZ, RK i ve zlomku Svatojanského evangelia (EJ) v užívání výhradně, takže lze Hankovu textologickou činnost na tomto místě snadno pochopit. Proč tam bylo "co", na to lze nabídnout dvojí možný výklad. Jeden by záležel v tom, že se písař dopustil omylu z jakési roztržitosti, neboť v době jeho práce bylo již "co" běžné. Ale snad je i možné, že "co" je ještě chápáno jako původní genitiv "čso" nebo "česo". Smysl dívčiny řečnické otázky je "co asi řekne...", jako dnešní vulgární "čeho?" místo "co, prosím?" Slůvko "asi" je v některých nářečích velmi řídké.

Záb 23, 29 s podivným přepisem "BOJISTCE" (nebo "BOJISTIE"), jako by si písař nebyl jist, zda má číst "bojišče" nebo "bojiště". První způsob byl ve starší češtině obvyklý, na Moravě mnohde přetrvává dodnes. Ale soudím, že i -št- leckde existovalo od pradávna, neboť je ve staroslověnštině. Razilo si cestu i pro snazší výslovnost. Původně bylo "šč", ale písař udělal z "c" druhé "i". To by naznačovalo původní archaičtější -šč-.

Jel 27, 17 podskoči naň. Jediný příklad, jindy je vždy "něj, jej", podle Flajšhansova slovníčku šestkrát. Některé z těchto dokladů prý opravoval Hanka na "-ň". Tato vzácná forma je i v RK 1. To by dávalo za pravdu Marešovi, který soudí, že RK vznikl m. j. opisem z RK 1 jakožto starší předlohy. Je to skutečně možné, ale RK 1 má - při svých archaismech - také několik závažných chyb, takže bych spíše akceptoval, že oba tyto rkpy měly starší, možná západočeskou předlohu.

Námitky a dohady způsobila v RK slova "vrch, vrchy," ale i "vrchole"; o té není třeba se zde zmiňovat, vzali jsme si za thema jiné problémy, snahu o proniknutí písařovy praxe, pokud lze. Zde je třeba řešit Čest 16, 19 "na vrchu" a snad i Ol 5,25 "za vrchy". První případ je celkem jasný, původní a správně u-kmenové "vrchu" bylo radováno, patrně proto, že toto substantivum se všude jinde skloňuje v RK jako o-kmen. Ale v Ol 5, 25 se vede ještě spor, zda tu byla nebo nebyla razura. Mně dovoluje Husníkova fotografie jen zjistit větší mezeru na konci řádku, který vybočuje z řady. To se stalo jistě úmyslně, ale nevím dobře proč. Buď tu bylo skutečně kdysi správné "vrchmi" podle u-kmenů, anebo se písaři nevešlo původně zde zamýšlené "wz" (ve slově "vzchod"), a udělal zde proto vynechávku, aby mohl tuto prostorově náročnou skupinu souhlásek napsat na počátek řádku dalšího.