Transkripce této staročeské památky, považované neprávem za podvrh z imaginární padělatelské dílny Václava Hanky, je celkem jednoduchá. Kromě rukopisu, známého od roku 1816 a otištěného velmi pěkně a zřetelně v publikaci M. Ivanova (Tajemství RKZ, Praha 1969, ilustrace č. 12), máme ještě shodný opis – až na poslední slovo, kde se čte místo “chu…” doplněné(!) “chuda…” – objevený Peiskerem ve Štýrském Hradci v roce 1893 nebo 1894 jako negativní otisk, připevněný ke knize z 15. století. Nezaujatý čtenář se jistě v duchu otáže, proč text, ukazující už svou pouhou existenci na patnáctý věk, je řazen do století devatenáctého.

Ačkoli se Peisker sám (dle přiznání V. Flajšhanse, Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, Praha 1930, str. 70) blíže k věci nevyslovil, byl přece i tento druhý rukopis prohlášen bez bližšího odůvodnění za “padělek padělku”. K tomu přistupuje ještě německý překlad PV z roku 1958, který nebudeme v této studii hodnotit; jisté je však to, že jazyk tohoto textu nepochází z roku 1724, ač je toto datum uvedeno pod čarou, protože němčina s počátku osmnáctého století se již mnoho nelišila od němčiny dnešní. Je tedy nasnadě domněnka, že tento “padělek padělku padělku” je opisem staršího originálu.

Náš níže uvedený přepis nemá být pokládán za pokus o řádné kritické vydání, ale pouze za nutnou pomůcku k dalším kapitolám práce. Opírám se o versi Flajšhansovu a Ivanovu, ale na některých místech transkribuji jinak než Fl., nehledě k tomu, že text, psaný “in continuo” rozvrhuji do veršů podle jiného systému. Flajšhansova verse měla totiž za účel dokázat jak slovnou, tak i metrickou shodu PV s písní “Ach, ty náš baťuška, Jaroslavlъ gorod” z Moskevského Pděsenniku, 1810, č. 127 od Čulkova. Nevím ovšem, jak si autor PV představoval členění svého originálu; jediným vodítkem při naší restaurační práci může být usus RZK, na nějš jsme poukázali jinde, a který záleži v tom, že konec myšlenky nebo ohraničené části věty splývá zároveň s koncem verše, k&la nebo řádky. V transkripci se snažím o to, abych užil tradičního způsobu vydavatelů staročeských textů.

Ha, ty náše slunce, Vyšegrade tvrd!

stojieš i všem ciuziem postrach.

Po krajiu řěky Vlhtavy čisty

i když vše milost budie,

Pomiluj chuda…

Co lze z tohoto přehledu vyvodit? Předně, že pravopis všech tří sledovaných památek se vzájemně značně liší, ač mají pocházet od jednoho nebo dvou lidí v rozmezí necelých dvou let. Zvláště hlásky č, š, ř, ž, pro přepis nejobtížnější, se neshodují vůbec. Je to vždy jiná ruka, jiný pravopis. Nyní několik poznámek k jednotlivým hláskám:

1. R je psáno v “pravém staročeské” jako r, tak i v PV. V RK a v MPKV i jako rr. To je způsob vzácný, ale bezpečně doložený,
2. Ch jako h se vyskytuje pouze v textech nejstarších. V RZ je na místě, ale v PV je to umělý archaismus, protože zde je h psáno jako h, nikoli jako g. RK i RZ jsou zde důsledné (RK se tu chová jako většina textů ze 14. století, v nichž je h i ch zřetelně lišeno).
3. H je psáno v PV jako h s výjimkou slova “Vyšehrad”, kde spatřujeme opět starobylé –g-. Tento rozpor je jedním z hlavních důvodů, proč máme PV za napodobeninu starších památek a k tomu za text rozporný, jehož první polovina se zdá pocházet z jiného zdroje než druhá.
4. Hlásky s a z jsou v PV psány bez zdvojení a bez užití dalších hlásek. To by ukazovalo buď na dobu velmi starou (RZ) nebo naopak velmi pozdní (RK – před vystoupením Husovým). Zde je nutno se vyslovit pro druhou možnost, neboť archaické období zpravidla neodlišuje s a z (tak i v RZ), kdežto v RK jsou oba fonémy běžně jinak transkribovány.
5. Podivné ypsilon s tečkou je známo ze staršího období spřežkového pravopisu. Vyskytovalo se zejména po d, t, an jako i. Gebauer ve své Historické mluvnici (I, Praha 1963) ještě tento grafický způsob vůbec neuvádí, ale M. Komárek (HM, I., Praha 1958, str. 64) cituje v této spojitosti úryvek z Legendy o Pilátovi: dozzt£; z nyu = s ňú atd. V PV však není šetřeno pravidla, kdy je možno použít této methody. Pochází tedy text od někoho, kdo tento usus znal, ale nevěděl již, kdy je náležitý.
6. Přepis c jako cz je starší než psaní RK; při š je v PV nedůsledné kolísání; rz je v příkrém rozporu proti RK, kde je této spřežky užito snad jen jednou.Dokonce je v PV jednou psáno -ž- jako cz (ve slově “kéž”, a to je asi jedinečný doklad).

Celkem je tedy možno konstatovat, že PV psal někdo, kdo četl starší české texty a rozuměl jim, ale zcela zabloudil ve složitých systémech spřežkového pravopisu; je tu mateno období před Husem s velmi starými formami; archaisace je umělá a nedůsledná. Naproti tomu jsme tu zjistili i některé jevy, jichž Hanka nebo jeho současníci neznali. Myšlenku, že by nějaký padělatel po roce od zkonstruování Písně pod Vyšehradem dokázal zcela bezúhonně transkribovat památku z 10. století a hned vedle ní text ze století čtrnáctého, nelze označit jinak než jako absurdní.

Do našich úvah o pravopise je třeba zařadit též “rusismus” “malyj”, jak přepisuje Flajšhans na uvedené místě. K tomu jsme oprávnění položit odpůrcům tři otázky: 1/ proč se tento tvar vyskytuje v RZ a v RZ, kde by pro něj byly daleko lepší “podmínky”? 2/ Proč je hned vedle psáno správné “všeliký”? 3/ Proč Flajšhans vysvětluje tuto formu z ruštiny, aniž se dříve pokusil, jak je povinností každého bohemisty, čerpat ze zdrojů domácích? Protože nám naše lingvistika odpovědi na tyto dotazy nedala a pravděpodobně ani v budoucnu nedá, učiníme to místo ní. Jsou dva možné výklady. Buďzde –yi-, jak jsme již uvedli, označuje délku: doklady jsou u Gebauera HM I., str. 279 – všelikyy Pror. 10a, tijžt = týžť, Štít. Uč. 88a aj.

Nebo je “malyj” místo “malej”; zúžené formy existují dodnes hlavně na Chodsku. Změna ý v ej je velmi raného data a cituje se již z 12. století “Teinec” (Bergmann, Listy fil., 48, 1921, str. 236), z 13. století třeba Cheynov = Chýnov (Komárek, doplňky ke Gebauerově HM, str. 756). Tyto útvary se v některých nářečích zúžily; viz F. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, str. 109: dobrij, zavolij (m. zavolej), moudřijší místo –ej- atd. Sovo “všliký” působilo v době složení nebo opisu PV ani knižně, a proto podrželo tvar původní, kdežto “malý” patří k nejširší slovní zásobě a podléhalo proto rychlejším hláskoslovným změnám. Je to týž úkaz jako známá skutečnost, že lidově každý v Čechách řekne: “Von už Vodešel”, ale v modlitbě se stále drží “Otče náš”.

Začátek postupného mizení různé kvality obou samohlásek se nyní klade do 15. století; jinými slovy, ještě ve století čtrnáctém bylo iota a ypsilon vyslovováno rozdílně a je známo, že Hus káral Čechy, kteří nedbali správné výslovnosti obou f&némů. Tento fonetický rozdíl obou hlásek se projevuje i v mnohých staročeských textech tím, že jak “y”, tak “i” jsou v nich kladeny na místech celkem náležitých, tedy zhruba ve shodě s dnešním pravopisem. Odmyslit si ovšem musíme texty, jež užívají výhradně buď jen tvrdého nebo jen měkkého znaku a k nimž patří mj. též RK, a dále všechna místa, na nichž y a i plní toliko funkci spřežky a nevyslovovalo se tedy vůbec.

V PV máme tato “správná” i: mil, milost, všeliký, velím, pomiluj. Dále tu jsou správná “y”: ty, Vyšehrade, čisty, malý, všeliký, bych. ”Nesprávná” i chybějí; nesprávná “y”: prřýkřě, čysty a třikrát ve spojce y, což lze vysvětlit jako ustálenou písařovou praxi. Z toho vyplývá, že v rukopise má převahu pravopis, který obě hlásky rozlišuje, ale že je tu již i několik chyb. Není tedy ani po této stránce PV jednotlivým celkem, ale zřejmě výtvorem, který vznikl v době, kdy oba fónémy již výslovnostně splývaly; jakýkoli systém, ať jednoduchý nebo složitý, nelze v textu vyvodit, a tak i tento jazykový jev ukazuje na dobu pravopisných i hláskoslovných nejednotností a zmatků, tedy na 15. století.

Zkoumání těchto jevů je pro posouzení jazykové stránky PV snad nejdůležitější, protože se tu při úzké operační basi poměrně velmi často vyskytují, takže jsou pro datování našeho textu zvlášť průkazné.

Frajšhans vytýká přebytečnou jotaci ve slovech “smělě, želie, lěpá a na skálě). Dále kárá psaní –ie- místo í (zvratnou analogii nebo hyperkorektní způsob) ve slovech: stojieš, stojieši (??), siela, chodie, cuziem, slavieček, neboščiek a snabzenstviem. Na jednom místě zde Fl. nepracoval přesně ani podle měřítek odpůrců. Je nutno si totiž ujasnit, co znamenají slova “sěla chvrastia”: zda je to “síla chrastí”, jak interpetoval i Hanka, nebo “sedátka z chrastí”. Tento druhý výklad je správnější, neboť jednak je to po stránce textové kritiky lectio difficilior, jednak by básník neřekl o chrastí, že “stojí”, ale spíše že “roste”. Ale při prvním z obou výkladu měl se Flajšhans pozastavit i nad chybou “stojie” místo správnějšího “stojí”; v druhém případě je plurál “stojie” správný, ale potom zase není chybou “siela” místo “síla”, ale spíše zbytečná jotace “sěla” místo “se/d/la”. Toto jazykové nedopatření je ovšem zanedbatelné, neboť sloveso “seděti” má kořeny “sed” i “sěd” (sěsti) a oba se často zaměňují.

“-ie” místo –í-: V RZ se tato odchylka nevyskytuje, neboť “v Němcech” místo “v Němcích” je nutno vyložit jinak, totiž jako starou analogii podle i-kmenů. V RK je takových případů více (ač usus je pro druhou polovinu 14. století dostatečně doložen), převažují však vysoko tvary správné. Zato z PV je právě většina forem odchylných; jejich poměr proti správným je asi 8:2! Sporné je, jak zde vysvětlit “snabzenstviem”. Instrumentály typu “znameniem” jsou v RZK starobylé, náležité; zda také v PV, nelze říci; snad máme i v tomto případě zvratnou analogii: v úsilí o správnost a archaičnost tvůrce nebo napodobitel PV věc přehnal. Také tento způsob psaní, totiž –ie- místo –í-, je charakteristický pro 15. století.

Obdobné pozorování lze učinit o jeraci v PV. Poměrně značnou přesnost zachovávání jerového pravidla v RK jsme zdůraznili na jiném místě; dosvědčuje ji také M. Komárek ve “Sborníku” tím, že tento zjev komplexně neanalysuje. V PV je ovšem jen jeden ožehavý případ, podle něhož můžeme jeraci posuzovat, totiž nesnadné slovo “pochládeček”, který se zde objevuje místo očekávaného “pochládeček”. Plný stupeň s –e- by bylo možno vysvětlit lépe, kdybychom jej nalezli ve století jedenáctém nebo dvanáctém, a to buď jako “opozdilý” jer nebo jako vkladnou hlásku v nesnadno vyslovitelné skupině fónémů, kdežto v pozdejší době bychom očekávali zánikový stupeň v příslušné slabice. Je tedy pravděpodobné, že i zde si autor PV slovo mechanicky vypůjčil z RK bez zřetele ke hláskoslovným zákonům. V RK je “pochládček” dvakrát, totiž v Jah. 26,26 a 26,29, ale v lokále, a zde je –e- náležité.

Přehlásku u-iu-i nalézáme v PV ve čtyřech slovech, a to: krajiu, ciuziem, čuje a túžu. Podle mého mínění je Flajšhansův přepis (bez počátečního i) aspoň v prvních dvou slovech chybný, neboť je psáno “czyu” a “krajiu”; v dalších dvou výrazech může být –i- měkčícím znakem (jako v RK a v některých moravisujících památkách, jako v Event. 01. i v Leg. Kat.), ale také nemusí; Fl. se i zde stůj co stůj snažil nalézt koincidenci s RK, ačkoli čtení “czy” jako “c” je velmi nepravděpodobné. Jak známo, provedla se přehláska, o níž zde pojednáváme, ve východních nářečích přímo (u-i), kdežto ve středočeském dialektu se uvádí mezistupeň –iu-, a ten právě v PV, která ovšem jotací hýří skoro tak, jako ji RKI zanedbává, nepochybně máme. Je tedy tato přehláska v PV formována zcela jinak než v RK a nechápu, proč by “padělatel” v době jednoho roku svoji praxi změnil, nebo jak by se byl mohl seznámit s těmito jemnými rozdílnostmi, k nimž dospěla jazykověda až téměř sto let po objevení obou památek. Chronologie této hláskoslovné změny se vymezuje pro druhou polovinu čtrnáctého století a pro údobí velmi krátké. Ale nepokládám to za průkazné pro datování PV, ježto všechny ostatní gramatické jevy svědčí buď o původu pozdějším nebo o nedůsledné archaisaci. Patrně jsou slova “ciuzí” a “kraju” mechanicky přepsána z nějaké předlohy; u druhých dvou výrazů kolísají dodnes obě varianty, přehlasovaná i nepřehlasovaná, neboť máme k “čuji” jak “čich”, tak i vulgární “čuch” a vedle “túžu”, resp. “píšu” a zdánlivě správnější a spisovnější “píši”.

Přehláska a-ie-e a vývoj nosovky e. Při řešení této otázky se ocitáme v zásadě v téže rovině jako v předchozím odstavci. Napodobením je asi starobylé “chvrastia”. K tomu by patřilo spíše “stojá” (dvakrát v Čestm.) jako “strojá” v RZ. “Lecial” (tj. “lěťal”) je vlastně chybné místo “letěl” a je to opět hyperkorektní útvar, uzpůsobený podle sloves typu “slyšal”. Odchylka je však i v nepochybných staročeských textech tak hojná, že Komárek od příslušné námitky vůbec upustil (Sborník, str. 272). Pokud nám dává nepatrný rozsah PV právo k nějakým závěrům, jeví se tu opět dvě, ne-li tři jazykové vrstvy, kdežto v RK je přehláska – až na Jaroslava, jenž je moravský zcela nepochybně – v zásadě provedena a v RZ je nutno její zpomalení vysvětlit analogií podle skloňování hlavně substantiv (původní stav se udržuje tam, kde je chráněn souběžným paradeigmatem: oráče vedle hada).

Střídání souhlásek –t- a –c-. Flajšhansovo porovnávání slova “lecial” v PV s “leťal” v RK je zcela neodůvodněné. V RK je psáno vždy “vícez”, ale v RZ “vitz” a stejně kolísá způsob psaní nebo výslovnosti u slovesa “letěti” v RK a v PV. Při tom PV asi není památkou dialektickou, neboť jinak bychom tu našli “chrasci” místo “chrastia”. Záměna –t- za –c- a naopak je ve staročeštině velmi hojná v textech západních i východních, starších i mladších; za nejstarší doklady bývají považována některá místa z Alx.H.

Skupina –dl-. Mám zde opět na mysli “sedla”, tj. sedátka z chrastí. D je v PV v tomto případě vymítnuto, ale i tento jev je ve staré i nové češtině dosti běžný (Sedlčany i Selčany). Pozoruhodné však je, že v RK (Ludiše, 19,14) je “siedlo”, tedy jiný tvar než v PV. O této jazykovědné otázce jedná např. Gebauer, HM I, str. 410.

Z deklinace substantiv není možno v PV mnoho vytěžit, neboť “padělatel” jako by se vyhýbal obtížnějším vzorům (hlavně souhláskovým), jejichž úžasnou znalost dokázal již o rok později hlavně v RK. V PV není ani jeden souhláskový kmen, z i-kmenů pouze “radost”; u-kmeny rovněž chybějí. Lze tedy předpokládat, že správné tvary o-kmenové, jako třeba “v luzě” jsou kopírovány podle jiných starých textů.

Pozoruhodné je však spojení “po kraju”. Je to nepochybně lokál a chybný místo “pokraji”. V RZK nalézáme velkou důslednost v lokálu všech vzorů, zejména v básních, které pokládáme za starší část kodexu. Omezíme-li se jen na spojení s předložkou “po” v RK (jak jsme již uvedli, je v RZ a také v EJ tato předložka spojována jen s dativem nebo akusativem), lze vypočíst z RK tyto příklad: po nebi, po jutře, slově, slunci, chrastí, ráze, ščítě, srdečce – tedy ani jednou –u s výjimkou “po tichúnku” Jah. 26,30, ale to není ani substantivum. “Po jutru” v Jar. 8,5 je složeno z jiného “po”, totiž ve významu “za” při prostorovém nebo (zde) v časovém sousledu: záře se svítí po příchodu jitra, kdežto “po jutře” v 01.5,28 je jako “toulati se po noci”, tedy “rozsah v prostoru, dění nebo bytí na povrchu, něčeho, podílnost a jiné funkce” (V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vydání, Praha 1968, š.v. “po” 2. Od dob velmi starých jsou ovšem v češtině obě “po” zaměňována, tím spíše proto, že lokál s dativem obvykle tvarově splývají; v RZK se však – jak ukážeme při vhodnější příležitosti – hodně rozdílnosti ve funkci této předložky ještě zachovalo. Jo-kmeny samotné jsou v lokále v RK bohužel velmi málo zastoupeny. Je tu jeden tvar “správný” (na dubci, Žež. 28,12), druhý odchylný (“v povodňu Jar. 10,12). Uzavíráme: “po kraju” je umělá, nesprávná archaisace, vysvětlitelná tím, že autor PV nevěděl nic ani o funkcích předložky “po” s dativem a “po” s lokálem, ani o náležitých koncovkách lokálů různých deklinací. “Večerem”, “luzě” a “snabzenstviem” byla “snazší” a tudíž správně tvořeno.

Ze skloňování adjektiv nás zvlášť zajímají jmenná přídavná jména v přívlastku. Nejdříve je opět třeba ujednotit text: Flajšhans transkribuje “řeka bystra”, ale “Vhltava jará”, tedy jednou jako adjektivum složené, podruhé jako jmenné. Nelze to vysvětlit jinak než buď jako výsledek nepozornosti nebo jako svrchované pohrdání textem.

Dbáme-li obvyklého filologického usu a čteme-li jmenná adjektiva jen tam, kde není vyhnutí, získáme tři příklady: Vyšegrade tvrd, Vhltavy čisty a pochládeček mil. K detailnímu rozboru těchto tří případů – zejména při nutném ohledu na adjektiva složená, jichž je v PV přece jen většina (cuziem, slevieček malý, v zeleném luzě, velím snabzenstviem, všeliký živok) je ovšem báseň příliš krátká. Pozoruhodný je však vokativ “Vyšehrade tvrd!” Ten se nikde jinde ve sporných památkách nevyskytuje, ač není třeba ve staroslověnštině ničím vzácným, ať už je adjektivum ve formě vokativu nebo nominativu; bývalo “služebníče věren” i “služebníče věrne”. Tak bývalo nepochybně i ve staročeštině, ač Gebauer (HM III, 2, str. 277) popírá, že by doklady v Žalt. Wittb. “převysoce, přesilne” sem patřily; jsou to prý adverbia, kontext však není uveden. Zcela jistý doklad je však v Pass. 592 “Milostive bože”, odůvodnitelný jako náboženský archaismus. Gebauer však zde užil své politováníhodné methody protirukopisného boje a prohlásil tento citát za písařský omyl místo “Bože milostivý”, jistě neprávem.

Sporné je, jak interpretovat “na skálě příkřě”, zda jako adjektivum složené nebo jmenné. Podle našeho pravidla o přízvuku, kvantitě a básnické praxi autorů RZK by to mělo být spíše adjektivum složené, neboť kmenová samohláska je dlouhá a původní přízvuk by tedy měl být “přikrъ”, nevhodný pro přízvučné verše; ukázali jsme, že adjektiva tohoto typu (bielý, krásný aj.) v RZK postrádají jmenným forem. Jestliže je však “příkřie” tvar složený, odporuje usu RZK, neboť tam bychom nalezli důsledně starší podobu “příkřiej” (tak asi v rukopisu Jelena z 13. století) nebo po ztrátě jotace “příkrej”. Tak máme “v hustej trávě” v Jah. 26,25, ale v “hustě tmě” v Jar. 10,25: první je forma složená, druhá jmenná. Lze tedy soudit, že i skloňování adjektiv je nápadně odlišné od praxe RZK.

Naprosto nic nelze vysoudit z posledních slov básně “pomiluj chu” v rukopise, objeveném v roce 1816, a “pomiluj chuda” ve “falsu” Peiskerově. Theoreticky lze totiž doplnit kusý verš na “chuda, chudák, chudáka, chudáček, chudáčka, chuda junoše” a snad ještě jinak. Flajšhans se vyslovil pro čtení “chuda” (zpodstatnělé adjektivum), aby objevil o “chybu” více, ale spíše prospěl obraně, neboť se tím objevil další rozdíl mezi PV a RZK. V lyrických a epických skladbách RZK se totiž zřídka vyskytují zpodstatnělá adjektiva ve složené formě, ve jmenné pak vůbec ne. Je tu jen ustálené “cuzí”, tj. nepřítel (2x v Záb.), jinak vždy jen ve spojení se substantivem, a dále “drahého” ve Skřiv. 28,31. Častější je ovšem “milý” a “milá” – ale spíše s přivlastňovacím zájmenem “můj”; kromě toho je většinou užito těchto tvarů o osobách, o nichž se již mluvilo, kdežto v kratičkém úryvku PV jsou hned tři takové tvary “drahá, lěpá, chuda”, ač jde vlastně o lidi čtenáři nebo posluchači dosud neznámé.

Skloňování zájmen: “Pod tobú”, tvar archaický a správný, má obdobu v RZ (mezu sobú), ale v RZ je pouze v Jar. 22,17. Zde je však stará razura místo novějšího “sebú”. U zájmene “ty” v RZK instrumentál vůbec nemáme. Spíše se zde tedy RZK a PV v tomto směru liší, než aby se daly vyvozovat nějaké koincidence; napodobitel asi tápal v kořenech těchto zájmen, jež jsou –e- i -o-. Naproti tomu jistě mu potíže nečinil archaismus “jáz” (v RZK důsledně s jedinou výjimkou), který ležel jaksi “na dlani”.

Ale hned v zápětí se při “obtížnějším” problému od RZK odchýlil, a to použitím tvaru “všeliký”. Dokázali jsme již, že zájmeno “veš” je v EJ a v RZ bez přívěsků, kdežto v RK nalézáme též “vešcek” a “vešken”. Je však důležité, že se tu skloňují obě části, kdežto “všeliký” (ač doloženo v jiných atč. spisech bohatě) je už ustrnulina. Pro nejstarší dobu bychom předpokládali “vešliký” nebo “vešlik” se skloňováním “všeho likého” nebo “vša lika” atd.

Výmluvný rozdíl, a to zásadní, se projevuje v použití zájmene “ona”, vlastně “ja = jie” ve spojení “jejie želie”. Tvar jejie (v RZ ve starší podobě “jejá”) se totiž objevuje jak v nepochybných památkách, tak i v RK snad výhradně jen jako zájmeno přivlastňovací vždy v téže formě. V RK bychom našli: próvodu jejie, na jejie vrše, jejie púti. Stejně tak ustrnul i genitiv “jej)” v duálu, který se vyskytuje v RK na čtyřech místech. Jen v EJ objevujeme “nechajte jejie” a jako zájmeno osobní, kdežto v RK zní tento tvar důsledně jen jiej a něj.

Náhle se však objevuje “jejie” z PV jako zájmeno osobní. Co z toho všeho vytěžit a jak věc vysvětlit? Předně je jasné, že by se nikdo z českých lingvistů nebyl dokázal na počátku minulého století bezpečně orientovat ve skloňování zájmene “jen” (ona, ona, ono). Nebyl by věděl, že se musí vystříhat přivlastňovacího zájmene “její”, jejího, jejímu; nebyl by věděl, kdy má napsat “jejie”, kdy “jiej”, případně “jie” (v mladším RK). Vývoj genitivu od zájmene “ona” šel u nás zřejmě touto cestou:

1. jeje, jejie (jejá) jako přivlastňovací i osobní, (EJ, snad i RZ)
2. jejie (přivlastňovací)

jiej, později jie (osobní) v RK i v ostatních stč. památkách

3. její – přivlastňovací se skloňováním, v pozdějších dobách i dnes jie, jí – osobní dodnes.

Jak si tedy máme vysvětlit, že “jejie” jako zájmeno osobní nalézáme překvapivě v PV? Je to náhoda nebo chyba, která ku podivu “vyšla”? Snad se tento archaismus v některých nářečích udržel nebo byl z dosud neznámých důvodů obnoven. Gebauer skutečně cituje, zda dva doklady, a to ze slezských listin z 16. století (HM III, 2, str. 476).

Příznačné je, že se v PV vyskytuje pouze praesens sloves. Srovnáme-li báseň s Jahodami v RK – této možnosti občas využijeme hlavně pro slovo “pochládeček”, které je pro odpůrce jakýmsi esem, arci schovaným v rukávě – vyjeví se příkrý rozdíl. Jahody mají totiž vedle dalších starobylých forem nejméně 14 jednoduchých preterit, aoristů a imperfekt. Vnucuje se otázka, proč se “padělatel” nepochlubil svým přehledem po staročeském slovese v PV. Nebo chce někdo tvrdit, že nešťastný Hanka nějakým záhadným způsobem nahlédl do budoucnosti a nastudoval nejen Gebauerovo HM III, 2 (časování) o 555 stránkách, ale i souvztažnost jazyků baltických a slovanských na tomto poli, případně i další otázky, jimiž se bude Obrana musit ještě v budoucnu zabývat?

Všimneme si však přece těchto tvarů PV: stoješi (??), jesm (?), želie a ktážu”. Ostatní tvary byly již analysovány v odstavci o hláskosloví. Otázka slova “stogessy” je snad neřešitelná a budoucí vydavatelé by tu měli přičinit crux philologorum. Aby získali další koincidenci “chyb”, čtou odpůrci ovšem “stoješi”, ač koncovka je pouze starobylá, nikoli chybná. Obránci právem namítali, že hned nad tímto záhadným slovem je “správnější” “stoyess” a že by žádný písař neopsal tak krátce za sebou totožné slovo různým způsobem. Pokus najít v tomto výraze jiný kořen než má sloveso státi učinil, jako známo, např. Žunkovič, který doporučoval čtení “stoh”, tedy snad “stoh jesi?” Věčně a básnicky to arci pramálo vyhovuje, ač skutečně máme horu Stoh v Krkonoších, Stoh na Malé Fatře, Stožce na Šumavě a v Brdech. Bylo by však bývalo lépe, kdyby naši oponenti, v první řadě Flajšhans, kteří mívali, pokud se jim to vyplácelo, plná ústa humanity, demokracie a lásky k vědecké pravdě, byli hledali lepší emendaci tohoto místa místo šermování blázincem a blbincem (Mareš, Marnost bojů proti RKZ, Praha 1933, str. 194). Myslil jsem na kořen teg- nebo tog-, tedy “toužiti”, “státi teskně”, ale bez hlubších oprav nelze toto sloveso do textu vpravit. A tak je snad přece lépe podržet tradiční čtení. Koho znepokojuje koncovka –ši, může výraz rozložit na přechodník “stoje” a zvratné “si” nebo mnohem lépe na “stoješ” – “i”. Tím sice nejsou všechny nesnáze odstraněny, ale výklad je to možný a logický smysl verše se dokonce prohloubí: Vyšehrad stojí na příkré skále, je tvrdý, tedy pro nepřítele nedobytný, ale může být i “postrachem cizích”, tedy výpadní branou proti nepříteli.

Jiná kritická potíž je ve verši 20, kde rukopis praví “kéž jáz ism slovieček”. Mám dojem, jako by odpůrci od řešení tohoto tvaru prostě utekli.

Povšimněme si adverbií na –o a na –ě, protože z této mluvnické kategorie naši odpůrci dodnes čerpají. V PV se objevují tři příslovce prvně jmenovaného typu (veselo, mútno, pozdno) a 2x typu druhého (smělě a hrdě). Vyskytují se ve zcela opačném umístění, než bychom čekali. Jestliže je úvodu PV opsán z nějaké starší epické skladby, měl by spíše obsahovat adverbia na –o, jež jsou podle všech známek starší než druhá skupina příslovcí; není tomu však tak, a proto se nám objevuje další nedůslednost v jazyce PV; která opět němá obdoby v ostatních sporných textech. V zásadě se totiž v RK mísí obojí adverbia jen v básních, u nichž jsme jasně rozpoznali dialektické prvky. V Čestmíru je také radostně a hadlivě, ale častěji nalézáme adverbia na -o:–bujno, jasno, vratno, slušno, skryto. V Jar. je jediné “chrapavě”, jinak vždy -o. V EJ a v RZ máme výhradně adverbia na –o, v MPKV – a to je zvlášť důležité – pouze na –ě, v Jelenu, Záb., Zbyh., Ol. a Ben. –o. Neprávem bychom vytýkali nedůslednost i Ludiši, kde sice užil básník forem “kruto” a “prudko”, ale tato příslovce jsou doložena i v památkách nepochybných (udržela se tedy zřejmě déle); jinak je v LL krásně a křepce, takže se dá říci, že tu převládají spíše adverbia na –ě. Nikde se tedy neukazuje taková směsice, jako nakupil autor PV v těch několika verších!

Ze skladby nás zaujala tato místa: pomiluj chuda, sěla chvrastia, chodie večerem a syntaktická stavba veršů 22 až 28.

Sěla chvrastia; genitiv je nutno chápat jako “materiae” nebo “copiae”, který býval ve starším jazyce daleko častější než dnes. My bychom užili pádu předložkového “sedátka z chrastí”. Ale tento usus je v RK nedoložen, v RZ máme jen jednu obdobu: Klenovica roda stara…

Stejně lze označit za výjimku spojení z PV “chodie večerem”, protože ani k tomuto instrumentálu časovému nenacházíme paralely v RZK. Nesmí nás mýlit řada takovýchto příslovečných určení v Záb. “dnem, nocú, jutrem” (je pronásledovali), protože zde jde o metonymická označení místo “noční krajinou” atd. přimknutím adverbia ke slovesu. V PV máme pouze časové určení bez hlubšího vnitřního dějového vztahu.

Za nejdůležitější pro nás považuji však verše PV 22 nn. Jejich smysl je tento: “rychle bych letěl (jako slavíček) tam, kde má milá chodí a kdy vše budí lásku” atd. Vztah obou vedlejších vět, zejména druhé z nich, je čistě časový, čistě místní, řekli bychom “souřadný”, a proto by zde byla v nejstarším jazyce na místě zájmena nebo spojky od demonstrativního kmene “jo-, nikoli od tázacího “kъ”. Kdyby byl tyto verše psal autor RZ nebo překladatel EJ byl by bez váhání užil spojek “ideže, jegda, jeda, jady” a podobně. Písař nebo recitátor RK by byl možná váhal nad těmito tradičními slovci a byl by posléze použil – ve snaze o to, aby zpěv byl posluchačům nebo čtenářům srozumitelnější – spojek kda, kdaže, kdyže, kdeže, kehdy. Ale autor PV, jsa synem patnáctého nebo v nejlepším případě čtrnáctého věku, užil spojek soudobých, protože jej ani nenapadlo, že by i zde měl archaisovat, natož aby věděl, jak; a nedal si ani práci, aby napsal –že místo –ž, i když máme příklonku –že mnohokrát doloženu v Alx. apod.

Ukázali jsme na příkladě RZK, že čím více jdeme do minulosti, tím více se nám objevuje substantiv (částečně též adjektiv a sloves) bez suffixů a praefixů, tedy slov kořenných, jež mohou tvořit nejen jmenný, ale i slovesný základ (vid – viděti, běh – bieci atd.), případně podstatných jmen se suffixy základními, která se nám dnes zdají suffixů prosta (jery), jako “dub”, “muž”, ale i “žena”, kdy koncovka vyznačuje vlastně jen deklinaci. Teprve s pokročilejším jazykovým stadiem se zvyšuje počet přípon (děva – dievka, děvče, dievčicě, děvojenství atd.). Tak i slovesa používala dříve k vyjádření vidu derivací (bieci – běhati, běhnúti) než prefixací. Ale mechanický propočet takovýchto útvarů v PV a v RZK by nám mohlo neřekl, protože je především vzít v úvahu druh a styl poesie, kterou posuzujeme; epiku je třeba srovnávat opět s epikou, lyriku s lyrikou. Ale při tomto rozboru musíme obeplout ještě jedno úskalí. Písně RK totiž, i když je jejich děj sebeskrovnější, vždy obsahují nějaký “dynamický” motiv, kdežto PV je pouhým citovým výlevem a blíží se tak v tomto směru spíše Milostné písni krále Václava. Tato rozdílnost motivů – proti “dynamickým” se kladou “statické” se projevuje pochopitelně hlavně u sloves.

“Základní” slova v PV (substantiva) jsou: Vyšegrad, skála, postrach, řěka, kraj, žal, luh, tudy 7. Složená: slunce (i když se suffix již jako zdrobnělina necítí), Vhltava (ovšem: jak jinak? Kromě toho je etymologie slova dosud sporná), sělo, chrastí, pochládeček, slavíček, srdéčko, večer (!), živok, milost, snabzenstvie, neboščík. Jednoduchá slovesa: státi, valiti se, pěti, dúti, letěti, býti, choditi, želeti, túžiti, tedy 10. Složené toliko jedno, pomilovati.

Proveďme stejný pokud u Jahod, jež jsme zvolili z důvodů již známých. Zde jsou základní substantiva: bol, tráva, máti, roba, ludie, kóň, suk, děva, trn,m záchod, dom, tedy 11. Složená: jahoda (jak jinak?), borek, trnie, nožica, zmilitka, pochládček, boreče, palúček, konieček, junošě, sniežek, uzda (!), děvče, srdce (totož jako “slunce”), slunce, slunéčko, náručie, tedy 18. Jednoduchá slovesa v Jah: jíti, moci, pásti sě, ždáti, žalovati, jieti sě, řieci, řiekati, chovati sě, býti, skočiti, viezti, celovati, laskati sě, milovati sě, - 15 sloves. Složený je 14: zadřieti si, vstúpiti, zdieti, vymýtiti, poždati (nebo požesti), doběci, přijeti, objeti, zabýti, pojeti, zajíti, vskočiti, objieti, vzieti.

Z výsledků vyplývá odlišnost stylů obou básní, i když jak opakujeme, naše these o postupném zvyšování počtu složených slov proti jednoduchým při vstupu od minulosti k pozdějším podám se nepotvrzuje. Ještě důležitější je však tato úvaha: PV má celkem 89 slov, Jahody 159, tedy nejsou kvantitativně ani dvakrát rozsáhlejší. A přece počet slov, která jsme tu zaznamenávali, je v PV 31, ale v Jahodách 58. To znamená, že poměr slov vůbec je u obou skladeb asi (Jah: PV) 1,78, ale poměr těchto vybraných výrazů je vyšší, totiž 1,89. Z toho plyne, že bohatství slovníku fondu RK je vyšší než PV, jak se ostatně dalo předem očekávat. Pro slovesa samotná je tento rozdíl ještě vyšší, totiž asi 2,64.

Základní substantiva v MPKV jsou: mysl, děva, úhona, láska, žel, oko, prúd, róže, pupa, rosa, vóla, tedy 11; složených je 16: dobrodružství, milost, důstojnost, srdečenství, laskavost, žádost, spesenie, blaženstvie, srdce, účastenství, slast, početie, radost, ústa, přiezeň, tělíčko; jednoduchá slovesa (20 případů): sténati, želeti, chlubiti se, moci, dáti, nositi, drbiti, prositi, rváti, puditi, lúbiti, růsti, býti, jíti, žéci, celovati, těšiti, túžiti, viniti, stvieti se. Složených je necelá polovina, totiž vyjeviti, pomníti, přijíti, otdati, vymysliti, spasiti, zapuditi, objieti, zajieti.

Je tedy celkový poměr jednoduchých slov k složeným v PV (15. století) asi 1,2, kdežto v MPKV (13. století) zhruba 1,3. Ještě nápadněji se objeví tato tendence, spočteme-li nikoli po jednom dokladu od každého slova, ale jejich frekvenci, totiž kolikrát se vůbec složený nebo jednoduchý výraz v básních objevuje. Po tomto propočtu dostáváme v PV poměr jednoduhých sl v ke složeným 25:20, tedy 1,25, kdežto v MPKV již 49:35, tedy 1,4. Přitom je nutno uvážit, že v MPKV sice také není líčen žádný děj, ale zračí se v ní aspoň psychologické pochody, takže trend “čím mladší, tím více složenin a zdrobnělin” je tím v tomto případě pozdržen. V Jah. je poměr pro frekvenci těchto skupin slov opačný: jednoduchých je celkem 25, ale složených 48 (hlavně zásluhou sloves, vyjadřujících děj této lyricko-epické skladby).

Rekapituluji ještě jednou: U PV se jeví více složených výrazů než u MPKV. Obě básně lze mezi sebou dobře srovnávat, ježto jejich ráz, styl i stavba je dosti blízká; přesto však se PV jeví mladší než MPKV. U Jahod, které jsou přes pověstný “pochládček” jiným literárním druhem, nelze tato hlediska přímočaře uplatňovat, ale dostáváme se k závěru, že autorem této básně nebo písně byl někdo úplně jiný. Zvláště pak ne jeden člověk, jenž by básnil tolika slohy a styly v rozmezí necelých dvou let.

Slovník PV. Společné výrazy, vyskytující se jak v RK, ta i v PV, jsou tyto: “ty, náš, slunce, Vyšehrad, tvrdý, hrdý, i, na, skála, stati cizí, veš, v, pod, řeka, bystrý, valiti se, Vltava, jarý, po, kraj, sě (d) lo, chrastí, pochládeček, milý, tu, malý, pěti, mútný, jaký (-o), srdéčko, radost, žal, zelený, ručí, tamo, lětěti, drahý, choditi, večer, milost, velí, túžiti, lepý, tedy 45. Lexémy, jež nelze umístit do slovníku RK: ha, smělý, příkrý, postrach, čistý, slavíček, veselý, čúti, kéž, pozdný, buditi, všeliký, živok, snabzenstvie, želeti, neboščík, pomilovati, chudý, tedy 18.

Při obdobné statistice, kterou jsme vykonali při RZ a EJ, jsme dostali, řídíce se týmiž zásadami, totiž započítáním jak hapax legomen, tak i slov z nejběžnější zásoby jazyka, výsledek, že jen asi polovina výrazů z obou památek, jež jsme zkoumali (RZ a EJ) je doložena též v RK, ač je EJ poutáno textem předlohy, což je nutno míti vždy na paměti. V PV, je vidno, je z celkového počtu 63 výrazů jen 18 zcela samostatných. Z toho plyne jednoznačný závěr: autor PV znal RK a částečně se o něj výrazově opíral, ač zřejmě čerpal i z jiných předloh.

Důkladný sémantický rozbor všech těchto památek bude možno podat až po vyjítí chystaného velkého Staročeského slovníku; ale již nyní pozná i laik důležité významoslovné rozdíly, jež se jeví v PV proti RK na několika místech. Tak třeba “túžiti” je v RK “býti těžké mysli”, v PV má již význam dnešní. Milost znamená v RK, v MPKV i ve mnoha dalších staročeských spisech “slitování”, v PV “lásku” jako v nějakém minnesangu.

Uvedeme ještě několik pozoruhodných jednotlivostí. V RK i v MPKV čteme “žel”, v PV “žal”. Proč užil “padělatel” krátce po sobě v různých svých výtvorech jiného kořene při témže slově? “Žal” je z obou forem mladší. RK má citoslovce “aj, ajta”, ale v PV čteme “ha” s antihiátovým náslovím. V PV je výraz “postrach”, ale v RK místo toho třas, strach, hrůza, třes. Slova PV celkem běžná jako “smělý, veselý, buditi, příkrý, kéž” a další, pro něž by “padělatel” jistě naše uplatnění i v RZK, marně bychom v Rukopisech hledali.

Pozoruhodné je slovo “živok”, jež je podepřeno dobře doloženým “živůček”. Odpůrcům zde stačilo zde stačilo zjištění, že formu “živok” akceptoval Dobrovský jako základ uvedené zdrobněliny, k vytvoření další koincidence. Kolik staročeských spisů by bylo nutno odepsat jen proto, že se to neb ono slovo shoduje s konstruovaným nebo doloženým kmenem u Dobrovského! To je obdobné uvažování, jako kdyby si kriminalista řekl: A.B. byl nalezen mrtev; vinen je X.Y., protože jednak je to podezřelé individuum, jednak je nezvratně dokázáno, že měl možnost si opatřit zrovna takovou zbraň, jako byla vražda spáchána. – “Prvok” je novotvar obrozeneckých přírodovědců.

K metrické stavbě PV. O slovním přízvuku PV není pochyby; je to přízvuk dnešní a rytmus je daktylotrochejský. Flajšhans, který cituje na uvedeném místě Máchala, tvrdí, že metrum PV je obdobné nebo shodné s básní Čulkovou “Hoj, ty náš baťuška”. Ale nikdy by o tom nepřesvědčil ani Jakobsona, jenž vždy poukazuje na naprostou rozdílnost české a ruské prosodie, ani nás, třebaže vidíme věci v jiném světle než Jakobson.

Vyznačíme-li v začátcích obou písní přízvuky (ikty), přesvědčíme se, že pouze první a šestý verš ukazuje metrickou obdobu, jinak je tu paralela zcela nereálná. Posuvný ruský přízvuk totiž častěji dovoluje, aby i závěry veršů byly ostře intonovány; a ztratí se i vnější shody, jestliže rozpíšeme PV jinak než Flajšhans, jak jsme učinili v úvodu tohoto pojednání. Připomíná-li PV v našem rozpise vůbec nějaký vzor, blížila by se ještě nejlépe kadenci hexametrů nebo elegických distich (arci přízvučných), a i to by mohlo konečně ukazovat na jakýsi ohlas českého i italského humanismu a renesance, jak se ještě zmíníme.

Zajímavá je pro nás rytmická stavba veršů PV 15-19, z nichž vysvítá, že tu zájmeno “jeho” bylo již bezpřízvučné a že plnilo funkci příklonky jako dnes. Ve starším jazyce musíme předpokládat přízvuk “jèmu” atd., zvláště v důrazových tvarech. Je to zároveň pádný důkaz pro zájméno “če”, jež jako tázací slovce mělo samozřejmě také velmi silnou intonaci; proto se udrželo v této podobě, nikoli ve zkrácených formách “čho”, “čmu” atd. Toto “jeho” a podobné tvary jsou v RZK vždy přizvukovány výše uvedeným způsobem. V PV je však “jeho” již jako příkonka. Srovnáme-li si pořádek slov na sledovaném místě, vyjde tento slovosled: slavíček …pěje …jako jeho srdéčko čuje radost, žal. Proč jsou slova “jeho srdéčko” tak daleko od sebe odtržena? Z důvodů metrických, neboť pořadí “jako jeho srdéčko radost, žal čuje” by bylo méně vhodné:

Odedávna se vytýká Písní pod Vyšehradem myšlenkový rozpor: báseň, začínající hrdou apotheosou Vyšehradu, končí milým pochládečkem a slavíčkem. O tomto “mozaikovém” napodobování starých vzorů, k němuž dochází hlavně ve století 14. a 15., tedy v podivuhodné chronologické obdobě k PV, pojednal v ruské literatuře D. S. Lichačev, Poetika drevněrusskoj literatury, Leningrad 1967, str. 185, str. 185 nn. Tato neorganická koncepce básně v PV nepochybně je a jsem ochoten připustit, že lze něco takového vysledovat i v Hankově původní tvorbě; ale nikdo nedokáže něco takového pro RZK, jehož všechny básně se vyznačují vzornou myšlenkovou i formální jednotou. To platí i pro Róži, v níž nevidím logické mezery, ale jen touž myšlenku vyjádřenou třemi různými obrazy. To však zde ponechávám nestrannému esthetickému rozboru v budoucnu. Zdá se, že intimní lyrika “seděla” básníkovi PV lépe než žánr hrdinský. Tím se vnitřní rozpolcenost skladby, jejíž původce nebyl než nadání, ovšem ještě stupňuje.

Další rozdíl PV proti RK – kromě již zjištěné dějové chudoby – tkví v rozdílném pojetí role, která je přisouzena přírodě, jež je rámcem motivu. V RZK buď zasahují řeky, ptáci, lesy, vůbec okolní bytosti nebo předměty přímo do děje (vlaštovka v RZ, Skřivánek ve stejnojmenné písni, atd.) nebo aspoň projevují, abychom tak řekli, svou psychickou spoluúčast na příběhu. Tak i ve Slově o pluku Igorově chrání Dněpr a Don své hrdiny, vlny přenášejí poselství, tráva cítí se zármutkem poražených, strom se sklání se soucitem nad mrtvým vojínem atd. To, v čem nacházejí naši odpůrci s notnou dávkou slovní ekvilibristiky preromantismus, chápou správně obhájci a s nimi i ruští a sovětští vědci jako pozůstatky středověkého dvojnáboženství, křesťanství smíšeného s pohanstvím (Lichačev, Aničkov a další). Jindy slouží v RZK i v ruských zpěvech příroda jako vděčný objekt pro volbu metafor, metonymií, alegorií a dalších tropů. Boj, útočící hrdina, truchlící dívka atd. bývají v RZK i ve “Slově” připodobňovány k různým jevům z říše rostlinné, živočišné, “meteorologické” apod., nebo je abstraktní dění, kosmický zákon i závažná dějinná událost symbolisována alegorickou postavou. K první kategorii můžeme řadit příměry muže k útočícímu lvu, sokolu, nepřátelská vojska, stojící proti sobě, vypadají jako srážející se hory atd.; v Igoru i v RZK se jeví v tomto směru pozoruhodné shody, ale i jemné rozdíly. V druhé skupině uměleckých prostředků vystupuje třeba v Igoru “děva Obida”, personifikované neštěstí, Div jako divý muž, obraz panického strachu v lese; v RZK se setkáváme s Vesnou, Moranou, snad i Třesem a Strachem. Maně zde vzpomínám na výtku, proč nejsou v RZK jmenováni pohanští bozi, jako Perun, Veles, Svantovít, Mokoš a další. Ruští a sovětští učenci by odpověděli, že tu jde o krátkodobou renesanci pohanství v době, kdy staré kulty již nebyly nebezpečné, totiž ve 12. a 13. století, ale kdy platilo pravidlo, že jména těchto model nemají být vyslovována (D. S. Lichačev, Vydání Igora, Leningrad 1967, str. 25). Zda si to uvědomil Linda ve své Záři nad pohanstvem a na jiných místech, ponechávám k vysvětlení našim odpůrcům.

Tuto (mnohomluvnou) odbočku, jež obsahuje body zpracované jinde, jsme sem zařadili proto, abychom si lépe ověřili, jak rozdílný je duch PV proti RZK. Zde sice též létá a zpívá slavíček, ale není ani nositelem příběhu, ani soucitným druhem hrdinovým; zde si naopak jinoch sám přeje, aby se v ptáka proměnil! Takové obraty jsou běžné u nástupců a epigonů Anakreontových nebo v novější lidové písni, ale nikdy bychom nic takového nenašli ve středověké nebo i starověké hrdinné epice nebo i v začátcích lyriky.

A trochu pantheisticky vyznívá i závěr PV, kde se láska i zármutek vztěluje do přírody, chápané universálně, ale i zjednodušeně. Místo individuálně voleného obrazu nebo určité jednající bytosti, ať skutečné nebo mythiceké, říká PV “Všeliký život jejie želie” a “vše milos budie”. Zkrátka: z PV nevane ani polopohanský animismus, ani imaginární předromantismus Hankův nebo Jungmannův, ale spíše duch patnáctého století, poplatný Petrarcovi, jeho českým napodobitelům a nástupcům, třebaže snad duch mikroskopicky zmenšený, “plešatý, zpocený, s přistřiženými perutěmi”.

V těchto kapitolkách jsme se snažili dokázat, že PV je lyrická báseň nejspíše z patnáctého století, kterou složil někdo, kdo znal RK a snad i další staročeské skladby podobného typu, jež napodoboval. Tam, kde se mohl v předloze snadno orientovat, kde bylo lze prostě převzít archaický výraze nebo tvar, jenž nepůsobil potíže, dílo se celkem dařilo; jakmile se však octl tváří v tvář složitějším gramatickým jevům, dopouštěl se nesprávností a nedůsledností, z nichž vznikl dojem, jako by mezi jednotlivými částmi skladby byl časový rozdíl několika staletí.

Popěrači pravosti RZK šli volky nevolky touž cestou jako básník PV: chytali se jednotlivých slovíček, sporadických odchylek hláskoslovných nebo morfologických a konstruovali koincidence chyb s únavným a unavujícím dohadováním, zda Hanka – předpokládaný, ale nikdy a ničím neusvědčený falzátor – znal to nebo ono, odkud to převzal atd. Ale i nejprostší čtenář poznal, že PV, MPKV, RZ, RK a EJ se graficky a paleograficky, lexikálně i gramaticky, slohově i metricky výrazně liší. Kdo se zabývá těmito památkami déle, rozporná, že i jednotlivé mluvnické kategorie ukazují na rozdílný původ časový a místní; kdo se propracuje i tímto objevem, rozdělí všechny tyto texty na

Přestože jsme se snažili rozpitvat PV velmi podrobně, zbývá zde ještě hodně práce jako pro lingvisty, tak i pro literární historiky; zvláště k pravopisu, paleografické stránce textu i k jeho zařazení do příslušné literární skupiny je nutno ještě mnoho vykonat. Bude-li Písni pod Vyšehradem vykázáno příštími rozbory, objektivně provedenými, v historii českého písemniství příslušné, zasloužené místo, získáme tím další postupný cíl k vyplnění prázdnoty v našem pojetí středověkého národního jazyka i kultury v období mezi desátým a patnáctým stoletím – a to není jediná povinnost, k níž nás nutí protirukopisné spiknutí a vše, co s ním těsně souvisí.

V Bruntále dne 30.6.1971.

V době, kdy byla tato práce koncipována, ověřil si pisatel, že novodobí vydavatelé českých středověkých textů (např. V. Vážný, Alexandreis, Praha 1963) přepisují “mílo”, míle atd., tedy s dlouhou kmenovou samohláskou. V PV čteme “ochládčekmil” (nebo “míl?”). Je-li tato transkripce správná, potvrzuje se naše pravidlo, že adjektiva tohoto typu netvoří v RZK neurčitých forem v přívlastku. V RK je slova užito dvanáctkrát a ani jednou ve tvaru jmenném; výjimkou je opět PV. Byl by to nový doklad jak pro odlišnost obou textů, tak i pro pochopitelnou nevědomost autora PV o této zákonitosti.