Několik důkazů starobylosti vyplývá již z textologického zkoumání.
Ve své hlavní práci o jazyce RZ a RK, z níž je tu proveden jen nejstručnější možný výtah, konstatujeme též rozdíly jazyka obou Rukopisů. V RK lze kromě toho konstatovat a statistickými výpočty dokázat starší a mladší vrstvu textu.
Metaplasmy, jimiž je OSL téměř přesycena, zde teprve počínají. Jazyk R není ani "jazyková strakatina" (Zubatý), ani tu nevidíme "rajský stav gramatiky" (Flajšhans). Padělatel by byl mohl snad postihnout deklinaci kmenů vokalických, ale nemohl znát sklonění konsonantické, jež je v R provedeno vzorně (n-kmeny, r-kmeny a zbytky s-kmenů). Důslednost je i tam, kde to překvapuje: "v rovečce" jako dodnes v některých východočeských oblastech.
U-kmeny jsou poněkud potlačeny, ale jejich zbytky jsou nepochybné: na vrchu (v jiném "falsu", v jedné glose Mater verborum je správným nom. plur. "vrchy"), spolu, ledovitý, snad i gen. "sadu" (čtení nejisté). Velká obliba starých i-kmenů: bratř, šíř, vz výši (je nutno brát za dativ jako "vz dolě" u Kopečného), přieč.
Původní akusativ se zákonitě drží proti genitivu po předložkách a possesivech, kdy byl zřetelnější. Odchylka dat. plur. "bohovôm" (doložena i jinde) odůvodněna tím, že toto subst. se vyskytovalo hlavně v plurále (van Wijk).
Jmenných adjektiv v přívlastku od starších částí RK k mladším ubývá. Jejich užití je podporováno rytmickými a metrickými ohledy, někdy též vnitroslovným rýmem, jindy jde o ustálená spojení (formule, formulové obraty).
Přesné jsou i deklinace zájmenné. U bezrodých zájmen takřka bez odchylek, gen.fem. "jejie, jejé, jejá" není ještě nikde adjektivisován. Uvedená forma "téj dobréj" spojuje RK s Leg.Kat. a s leningradským rukopisem Flaškovy "Rady otce synovi" i s dalšími texty východní provenience (Cuřín). Zájm. "veš" (správněji "ves"), je-li spojeno s přívěsky, vždy správně deklinováno, totiž v obou částech.\par
Odchylky: "bratry jejá" v RZ ukazuje, že tvar byl původně nasalisován, jak odůvodnil např. Manczak.
Gen. "vsia" místo "všeho": buď analogie podle "pěša" nebo petrifikát, neboť toto zájmeno mívalo deklinaci jmennou (Hattala), jak lze dovodit z baltských i jiných jazyků.
Tázací "če" je důrazové a přízvučné proti žádanému "č6", které bývalo neurčité. Proto vždy "čeho, čemu", nikdy "čho, čmu".
Spojky "ače, lěče" jsou původu pronominálního (Maretič). Tázací "pročeže", čakavské "ča", oravské "če". Doklad též v Igoru.
Číslovky: v RK bývá i masc. "tři, čtyři"(nom.). Žádané "třie" pokračuje v
lidovém "tří chlapí", to je cizí oblasti RK. Tvar "třie desět" - zbytek
souhláskového sklonění a složeno jako "zástup čtyřie hlukóv" v Čestmíru.
Změna "sai-si-ši" odůvodněna nejlépe Bulachovským - analogií po úzkých vokálech u nejpočetnějších sloves, totiž u typu "prosíši".
Aorist: doložen v R ve všech druzích. Silných forem je přes padesát, ač je objevil teprve Šafařík. K povšimnutí: "jiskry vzprchú", silný aorist vedle forem jako "vzpršechu".
Imperfektum: vyhynulo u nás asi nejdříve, za Husa již nebyla
jednoduchá preterita v užívání. V RK tvary správné, ale i odchylné:
proměníše, pustiáše, smáhše - toto poslední buď ustrnulé participium nebo
skladatelův neologismus, ač existují i doklady na tento typ. Falsátor by byl
imperfektum jistě "uniformoval".
V RZK a také v našem EJ a v Mater verborum jsou častěji zastoupena primární slovesa než v OSL. Viz zejména:
Univerbisační proses se v R dosud nerozvinul. Děj se rozkládá podle svého zdroje nebo cíle. Kde by dnešní básník řekl "chtějí nás potlačit", vyjadřuje se pěvec Jaroslava "potlačiti dušu našu". Těchto příkladů je v R příliš mnoho, než aby mohly vzniknout mechanickým napodobením. Sem patří též figura etymologica = opakování téhož slova nebo slovního základu v téže větě (řváše řvaniem býka) nebo figura synonymica (oběť vzdámy). První způsob je velmi archaický a je vlastní R i OSL.
Shoda podmětu s přísudkem: K povšimnutí "sedieše kněz (s)starostami", nikoli "sediechu", to je způsob mladší. Důležité zde shody numerické. Duálu je dbáno přísně. Jsou tu i jemnosti, jež snad neznal ještě ani Dostál: jde-li o dva pojmy, k nimž se druží ještě další části, bývá i v R plurál (u slov jako ňadra, líce, ústa, snad i vrata). Kde má pěvec na mysli více lidí najednou, ale tvořících dvojice, nastává kombinace duálu a plurálu ve shodě se skladatelovou visí ("týkáchu sě druh druha ... plecema"). V mladší vrstvě RK je i náležitý duál na dvou nebo třech místech nahrazen plurálem ve shodě s celkovým vývojem této mluvnické kategorie.
Protiklad určenosti a neurčenosti byl ve starším stadiu jazyka vyjadřován jinak než dnes, kdy si vypomáháme nejčastěji užíváním zájmene "ten", jež nabývá funkce členů. Také R užívají prostředků sobě vlastních, a to velmi důsledně, přestože pro dosavadní výzkumy nepostižitelně. Všímáme si těchto jevů:
Pádové vazby Zkoumání pádových vazeb v R dokazuje, že i zde jsou zachovány hlavní znaky archaičnosti, např. to, že pády prosté mají převahu nad předložkovými nebo jinak rozvinutými.
Po sponě se druží k podmětu nominativ, jde-li o vlastnost nebo stav trvalý. V opačném případě může být instrumentál. "Ty si parob - ač sě hrdinami zváti chcete". Genitiv vyjadřuje, jak již bylo řečeno, předmět neplného zásahu. Měrový u číslovek| častý je gen. vlastnosti. Jinak bez rozdílu proti nové češtině.
U dativu se vyskytuje běžné spojení typu "rozrazi Sbyhoněvi hlavu" (většinou s tímto pořádkem slov). Bývalo nahrazováno typem "kto rozplaka vaše hlasy"" Obě vazby živé odedávna. Hojný je přivlastňovací dativ. Nejde o latinismus, jak vytýkal Flajšhans, ale o starší způsob vyjadřování proti dnešnímu "míti", kde ještě převládal význam "jmieti, chápati se čeho". V R i starobylý účelový dativ v přímých otázkách: čemu ty našu krev piješi? - Akusativ je daleko nejpočetnější pád. Proto i "jechu se náspy rozkotati", neboť jde o přímý nápor na určité náspy. Akusativní rekce je po "jieti sě" i v OSL doložena, byť nepříliš často, neboť častěji jde o něco obecného, neurčitého. Archaismy: mácháchu meče, pohýbal Vyšehrad. Srv.i lidové "třesu bez". Jde tu o plnou "objektivizaci", i když po přesunutí dějového těžiště na sloveso býval spíše instrumentál, jenž získával povahu adverbia. Doklady z Brn, nauč. aj. K věci samé např. Lomtěv. - Akusativ vztahový: pěješ srdce k srdcu.
Bezpředložkový lokál v R není. To nepřekvapuje, neboť tento jev se váže na menší frekvenci adverbií na -ě. Instrumentál: místo i čas se vyjadřuje pádem prostým. Za nedoložený byl považován - zcela neprávem - instrumentál srovnávací. Dle Bernštejna je to pozůstatek starého animismu: zařval, (jsa stav se pro tu chvíli) jarým turem, RZ. Instrumental comitativus: hořúciema očima v Luděk vyrazi.
Zajímavé jsou případy, kdy nalézáme starou ie. vazbu známou z řečtiny
"kath' holon kai kata meros" - podle celku a části. Staroruské "v tatbě
lošadech" - v krádeži koní - není asi asimilace pádů, ale spíše tu
předchází celek před částí jako v homérském "min stéthos bale" = udeřil jej
hruď, t.j. do hrudi. V RK: nadivno vám sluchu, zráči sě kořist Neklanu oku,
snad i "koho vy žizň trápí".
Vazby předložkové
Předložky v R jsou téměř výhradně jednoduché. "V"
je takřka monopolní, v korelaci je tu s ním "z", snad jen jednou "iz". Proti
"na" stojí "s,se". "Do" se vyskytuje sporadicky a značí postupné vnikání,
směr. Napadené (Komárkem) "v zemiu pade" je třeba brát jako "do hlíny", země
jako hmotný předmět. "Do" bývá sdruženo s "až": až do oblak. Předložky "s,z"
jsou v pravopise lišeny celkem důsledně, takže nelze označovat ortografii R za
ryze fonetickou. U předložky "ot" se projevuje zřetelně jemný rozdíl proti "s"
v tom, že jde o význam "okolo něčeho", tedy s menší určitostí: ot země do
oblak, ot jutra po večer. Proto i v EJ: "ot Boha vyšel jesi spíše než "z
Boha". Zvlášť důležitá je rekce u předložky "po", která se pojí v RZ (a také v
Písni Vyšehradské PV) výhradně s akus. a s daltivem, v RK skoro vždy s
lokálem. V RK je posloupnost v místě nebo čase vyjadřována předložkou "za".
Dlouho se zbytečně debatovalo o smyslu verše ... krupo je po sobě hnachu
(Tataři křesťany) a soudilo se, že tu má být "před sebou". Nejlépe vysvětlil
Komárek (ale již i starší obránci): hnali jednoho za druhým. Srv. "kněz
všechny z chrámu vypósobil", u Štítného.
"Dle" značí v R jednak skoro totéž co "dělja", kvůli, jednak - a to bylo předmětem námitky - též "podle". Je to původně lokál k "dla" = délka. Bývalo i "dlja", k tomu je v sch. a ruských dialektech "dli, zli, vzli".
"Vz" je v OSL vzácné, v RZK však v plné síle. Pojí se s akus., ale jednou i s dat., "vz výši". Doklady Maškovy a jiných je nutno uznat už vzhledem k dokladu Kopečného "vz dolě". Doloženo např. u Georgie Hamartola.
Z řeckých originálů se tak překládá "endon". Kolkol - zdvojeno, doloženo z kladského nářečí "kolemkol" (Kubín). Etymologicky sem snad patří i "koukol", květ kolem rostoucí.
Vidové poměry: proti OSL se zde i v užívání časů jeví větší přesnost a plastičnost. K vyjádření vidu jako gramatické formy ve slov. jaz. poměrně mladší sloužila jednak starší derivace, jednak pozdější prefixace. V R máme příklady starobylých derivací: Cházievati, pienati, palovati, zývati. Nejsou to "mylné dekomposice", neboť tvoření vidů kmenostupem je starší než změna prefixů původně plnovýznamových v prefixy "mrtvé", čistě vidové. V RZ je "priletieše vlaštovica" zřejmě nedokonavé, jako bychom řekli"letěla" nebo "letěla sem"| prefix má plný význam místní, směrový. Následuje tu aorist "siede" na ukončení děje dosud "nekomplexního". Uvedených "mrtvých" prefixů je v R poskrovnu.
Vidové stupnice v R jsou neobyčejně bohaté a už to by měl být výrazný důkaz pravosti, uvážíme-li, jak zde tápali obrozenečtí literáti na počátku minulého století. Nová postnominální slovesa chybějí. Tak máme v RK "síliti", ale ne "posilňovati", je tu "žéci, vyžehati", ale ne "rozžhnouti", máme "viezti, věziti, vázati", ale ne "věniti", staré "sieti sě, svět, svěť" proti novému "světlo, osvětlovati" (Němec, Šlosar). Průkazná je též aplikace Trávníčkova dělení slovesných vazeb na tyto typy:
V R nalézáme nejstarší i střední stupeň. Řecká tmesis "se tuču sypavši" není ve slovanských jazycích zaznamenána.
Pěvci R dovedli vyjádřit i děj dlouhodobý, podle Dostála "opakovaný, obvyklý, distributivní". Třeba "Róže pomrzavši usvědla" (dodnes na Moravě "zmrzati") vyjadřuje děj složený z úseků, ale dokončený. Žádané "zmrznuvši" by nebylo tak plastické. Tak i RZ "búria sesypavši tuču" je přesnější než Flajšhansem žádané "ssuvši".
K některým odchylkám nebo námitkám: "rozkotati" je nedokonavé, neboť dokonavé je tu "skáceti" a "skotiti". Také "sdieti" je v RK jednou nedokonavé, vzniklo stažením ze "sdějati". Pozůstatek nedokonavosti je ve "zdieti", zdáti se. Nebyl původně rozdíl mezi "dieti" = činiti a "dieti" = říkati Ondruš). Také "nadieti se" je nedokonavé, viz dále OJ se sdi-, zdi- (condere), Svoboda.
Užívání časů: praesens má vedle obvyklého významu též funkci
přítomného času historického, který je "uralt volkstümlich" (Delbrück).
Mísí se v R v krátkých intervalech s jinými časy. Námitka proti existenci
tohoto druhu je nepodstatná, neboť známe mnoho příkladů z lidových vyprávění
na Polensku, tedy v oblasti blízké RK. Dále znají R praesens gnómické a
"propheticum" (místo futura).
Futurum: buď od dokonavých sloves nebo s opisem "budu". V tomto druhém
případě bývá účasten moment volní. Váže se na "zabýti" = zapomenouti (RK) a
na aorist "bych".
Aorist není, stejně jako imperfektum, forma vidová. V R se tvoří od sloves
dok. i nedok, a také od iterativ. Ta se tvořila, dokud byla jednoduchá
preterita ještě monopolní, takže námitka proti nim je lichá. "Nosívati"
od participia "nosiv7" odvozuje Otkupščikov. Nejstarší vrstvou aoristů byly
formy silné od sloves jednoduchých. Těch je v R asi 160, od složených je
těchto časů asi 300. Grafika však mnohdy nedovoluje odlišit aorist od
imperfekta.
Imperfektum: Námitky bývaly vyslovovány proti tomuto času, je-li tvořen od sloves dokonavých. Ale takové jsou ty formy někdy jen zdánlivě. Mnohdy je takto vystihována iterativnost, a to nejen v čase, ale i v prostoru, ba i v nitru jednající osoby (Maslov, Trávníček, Koschmieder). Někdy nahrazuje takové imperfektum případy, kdy bychom dnes užili slovesa se dvojitým prefixem: v RK "ruče sě vsě proměníše" (na jaře), t.j. rychle se vše poproměňovalo.
Perfektum: Vyjadřovalo původně děj minulý, sahající svými následky do přítomnosti. V OSL se střídá s jednoduchými preterity bez výběru (i v Leg. o Jidášovi). V RKZ jsou ještě zbytky stavu původního, třeba "róže rozkvetla, pomrzla, usvědla"; kněz k Otě zajel apod.
Plusquamperfektum se tu chová obdobně jako perfektum, ale zde trvají
následky děje do bližší minulosti. V RK dva případy: "paže bieše dorostla"
a "Lumír, ký bieše pohýbal Vyšehrad". Zde se význam blíží našemu "jaký to
byl hýbatel".
Kondicionál: V RZK a v OSL převažuje přítomný, neboť "bych"
stačilo k vyjádření minulosti.
Participia na -n,-t: typ "jsem milován" není ani v R, ani v OSL (Kopečný).
"Psáno jest" znamená "napsáno", význam je dokonavý, třebaže sloveso je
nedokonavé. Také v R máme: "ňadra věnčena, travička stúpána, rozenú krású"
apod.
Subst. verbale: postupem doby vzrůstá i v R počet forem dokonavých.
Přechodníky: řídily se jinými zákonitostmi než dnes. Přítomný, dok. i nedok.
značil vždy současnost, minulý rovněž bez ohledu na vid předčasnost. Mívají
plnou syntaktickou platnost, jako by byly celou větou.
Adjektivní participium "byvšie blahost" zde stojí proto, že nejde o stav
trvalý, který by sahal následky do přítomnosti. Proto zde nemohlo stát
"bývalá". Štěstí v dědinách bylo, ale bylo přerváno. Doklady jsou i v OSL.
Kladlo se převážně u sloves podmětových, jak je tomu i zde (Kuzněcov).
Supinum: v RK též s akuzativem a videm dok. Tak i ve stsl. Je to starší
stav, neboť máme před sebou tvar slovesný, nikoli pozdější
lexikalizované subst. Dějová stránka převažuje (Vondrák, Chodova). Důvod pro
střídání rekcí u Svitavského. I zde nacházíme vazbu na korelaci genitiv -
akusativ. Dokladů v OSL je dosti, ale vydavatelé považují tyto formy za
zkrácené infinitivy.
Infinitiv: námitka proti jeho užití ve spojení "uzřieš krváceti vrah svój"
je od Komárka, který tu žádá vazbu participiální. Doklady obdobného spojení
jako v R jsou však v Hrad. Zdá se, že je to úzus sch.; více bude známo, až
bude zpracována nějaká monografie o slovanském infinitivu.
"Sbierati stanú" v Jar. není "začnou" sbírat, neboť pro to užívá RZK
výhradně sloves počieti nebo jieti sě, ale smysl je "ustavičně sbírají".
Doklady svědčící pro RK např. u Štítného. Větu lze však chápat i "vstanou"
aby sbírali. Mimochodem: "Duchovník neustal modle se ..." u Jungmanna, jenž
je také někdy uváděn mezi potencionálními padělateli.
Věta jednoduchá a její slovosled: v RZ formována archaicky. Také v RK
hojnost uvozovacích slůvek "aj, ach, hoj, nalit, ande, ta". Partikule -že,
nikoli -ž jen na místech náležitých a ve starobylé podobě (Hattala).
Aktuálné členění větné: i když bereme v úvahu případy "okasionální" intonace,
zdá se, že rhema stávalo ve starém jazyce častěji před thematem než naopak a
než tomu bývá v nové češtině. Je to vidět zejména na postavení slovesa. Při
skutečném rozvíjejícím se ději bývá na počátku, při vyprávění spíše
kronikářském, při popisu i v tzv. gnómách na konci věty. V R se toto pořadí
zachovává velmi důsledně, zejména v RZ - také v RK, v Jar.
Postavení podmět -- sloveso -- předmět je ve starším stadiu slovanských jazyků vzácné (Berneker). Pro příklonky platí zákon Wackernaglův, jehož R dbají přísněji než OSL. Výjimky jsou asi tak početné jako u Dalimila, provedli jsme statistiku. Dokonce se zdá, že kompaktní, příp. volnější postavení reflexiv je v Dal. i u R u týchž sloves! Enklitik bylo v době složení, ano i opsání R mnohem méně než dnes. Starší příklonka je kladena mezi mladší: "sě mu" - nikoli "mu sě". V umisťování průvodních členů, zvláště příslovečných určení, se jeví rozdíly mezi jednotlivými skladbami RK. Důležitější přísl. urč. bývají častěji v čele věty, méně důležitá v závěru.
Okasionální intonace se projevuje - jako dnes - předsunutím nejdůležitější části věty na její počátek. Ale je to prastarý způsob, z něhož vznikla anafora, pokládaná pro R - ovšem neprávem - za cizí výpůjčku.
Souvětí souřadné je v R daleko častější než podřadné. Při živém líčení bývá beze spojek. "A" mívá význam odporovací nebo je "rekursivním konektorem", spojka "i" je konektorem prospektivním. Až asi na dvě výjimky je tato nápadná zákonitost, nadmíru důležitá pro posouzení starobylosti, přesně zachována. Tyto zásady osvětlil např. Kurz. Příklad: Němci tahú a sú Němci Sasíci ... ale: i by pótka ... Spojky jsou vždy archaické, krátké a bez přívěsků. Ve významu odporovacím vedle "a", též "jedno" a "ne", nikdy "ale", komponent "le" se v našich textech nikde nevyskytuje! Vysvětlovací a důvodové věty mají v R jen -ť a -že. Nepravé věty vztažné zastoupeny jednou konektorem "načeže". "Če" se váže na celou předchozí větu, žádané spojení se zákl. "jo/je" by bylo nezřetelné. "Načeže" znám jinak až z Komenského ve formě "načež", ale časté je v OSL "pročež(e)", jehož vznik se vysvětluje podle jerového pravidla! Tedy žádné "worauf", ale starý slovanský způsob.
Souvětí podřadné: Zde je jedním z nejpůsobivějších důkazů pravosti R
důsledné rozlišování vět s původními demonstrativy a interrogativy.
Vrcholem správnosti je RZ, který má ovšem ještě napadené (!) "ideže" nebo
"iděže". Mnohem zákonitěji se projevuje korelace:
jenž - který,ký
jako - kako
doniž - dokud
ideže - kde
Lze tu uvést ještě další příslovce a spojky zejména se zřetelem k EJ. Takto
nahrazují slovanské jazyky jiné prostředky v ostatních řečech, které si
vypomáhají oposicí indikativu proti subjonctivu, konjunktivu, optativu
střídnému aj. V R lze toto pravidlo sledovat v otázkách přímých i nepřímých,
doplňovacích, zjišťovacích a ve větách příslovečných všech druhů. Tam, kde se
uvedený protiklad neuplatňuje, lze sledovat archaičnost i na jiných jevech,
např.
Při logickém řazení souvětí následuje thema a rhema, jak již uvedeno bez stylistických prohřešků. V jednotlivých skladbách RK se pozorují individuální rozdíly mezi přímočarým Zábojem a kultivovanějším Jar. Pojem o nějž zvlášť jde, je někdy opakován, jindy zamlčen, nahrazen synonymem nebo vystřídán jiným objektem.
Slovný výraz RK a RZ: m Dosud bylo - přes téměř nepřehlednou literaturu - málo vykonáno ve zkoumání "možnosti" a "doloženosti " jednotlivých výrazů. Slova "nemožná" tu vůbec nejsou (F.Mareš). Četl jsem kdysi v denním tisku - autora jsem si nepoznamenal - že jen asi šest výrazů v R zůstává temných nebo odjinud neznámých. Hlavní důkazy stáří R:
Zvláštní problémy: Při skrovnosti prostoru, jež je nám zde vyměřen, může poukázat jen na otázky vskutku nejdůležitější, na námitky, s nimiž se musili a bohužel stále musí obránci vypořádávat nejdříve a nejčastěji.
Osobní jména v R: vyznačují se hlavně těmito znaky starobylosti:
správností tvoření, kterou Komárek uznává. Zpřesňujeme zde: po
o-kmenech, tvořících první část složeniny, pravidelný vokál -o- (ve švu), po
adverbiích, která jsou ve tvaru původním, neakomodovaném, šev chybí, po
slovesných základech je dvojí možnost: buď pouhý kmen, jak jsme již viděli v
kapitole o tvoření slov nebo tvar imperativu, resp, aoristu. K povšimnutí
starobylé slovesné základy k nimž ještě připočítáváme:
"Lu-" od zaniklého slovesa "lúti", litev. "lauti", dnešní relikt (u)leviti.
Tak je třeba vysvětlit jména Luděk, Lubor, Lumír. Jsou i jinde doložená stč.
jména: Luběd, Luběch(ov), Ludehna nebo Ludechna. Je nutno dělit Lu-běd, ne
Lub-ěd apod.
Místo konjektury "Svatoslav" v RZ ponecháváme rukopisné "Sutoslav", "pokrytý slávou", viz i "Sutomír" a jiná komposita s tímto základem. Dále sem náleží Sby-hoň, Sta-glav, Kru-voj, možná dokonce Vla-sla, k základu známému z lat. "valeo", vlásti, k tomu -d podle Otkupščikova.
Některá jména jsou v R "nomina - omina". Sem počítáme: Chrudoš = člověk
drsný, naježený, Staglav = tvrdohlavý, Tetva Popel k základu tet, značícímu
praotce rodu, Trut - kdo postupně ubíjí, utíná dračí hlavy (stsl. trot7,
stč. trutiti, lat. trucidare). Čsitmír má i druhotvar Csmir, možná Čmyř jako
ruské Čmyrev, lstivý, důmyslný bojovník, Luděk - snad "uvolňující běsy", k
"dikij" = divoký, ale bylo by možné spojit též se základem "děk-", děkovati,
spláceti vděčností. Není to z německého Ludwig, hláskové obtíže jsou příliš
velké. Záboj = obránce proti stč. Přěboj = kořist(ník). Sbyhoň - stl. goněti,
Gonimír sch., člověk, který chce vše mít, kdo touží po blahobytu. Milewski
srovnává základ s řeckým "fontés" v obdobném smyslu.
Poznámka Tyto řádky jsou maximálním zestručněním mého jazykovědného rozboru R a dalších stč. památek s nimi spojovaných. Tam jsem analysoval též Píseň pod Vyšehradem, Milostnou píseň krále Václava, Libušino proroctví, Paterovy glosy B v Mater verborum, zlomek Evangelia sv. Jana, úryvek z Glosovaného žaltáře, skutečnou nebo předpokládanou Hankovu interpolaci k Leg. o sv. Prokopu a zlomek z Paměti Přibyslavské.
První čtyři zde vyjmenované památky patří stejně jako RZ a RK ke skrovným zbytkům národní české literatury, EJ je církevně slovanský text jižního zabarvení, vzniklý na české půdě překladem z latiny. Dokumentární význam všech těchto textů, jež ovšem lze jen podmíněně esteticky hodnotit, není o mnoho menší než význam samotných Rukopisů. Po jazykové stránce se všechny tyto texty s Rukopisy v něčem shodují, jak je při přibližně stejné době vzniku samozřejmé, ale ve mnoha zásadních věcech se až propastně liší a naprosto nemohou být připisovány jednomu zdroji ať starobylému nebo novodobému. Proti "pravosti" žádné z těchto památek nelze vést přímou a positivní argumentaci. Ve studii, kterou bylo možno zařadit do tohoto sborníčku, je k nim přihlédnuto jen výjimečně.