Mám před sebou studii Taťány Vykypělové "RK očima jazykovědy k problematice tvoření slov". Není třeba ani předesílat, že tato úvaha, jež vyšla v "Přednáškách a besedách z XXXIII. běhu LŠSS, Brno, Masarykova univerzitas (snad universitas!) 148-157. 2000 je psána z nekompromisního stanoviska odpůrců pravosti Rukopisů. Naše společnost ovšem uznává za nutné zaujmout k řádkům paní Vykypělové své vlastní kritické stanovisko. Tedy nejdříve ke slovu "Sasík".

Mínění autorčino, že "padělatel" použil podle "pravé" staročeské literatury formy "Sasic" je mylné; dokazuje se to dosti složitými úvahami. Ve skutečnosti je tu skutečně "Sasík", jak lze zjistit prostým nahlédnutím do textu ze dvou důvodů. Pisatelka přehlédla, že v RK Ben je také dativní "Sasíkóm" Ben 6,30 vedle běžného "Sasóm" a ovšem vedle "Sasíci". A druhá stránka věci: narážíme zde na problém, v němž došlo k rozporu (ovšem mimo RKZ) mezi Gebauerem a jeho následovníky na jedné straně a Trávníčkem na straně druhé. Ten by uznal tvary "Sasicév, Sasicém" za starší a správnější, opíraje se jednak o logické předpoklady, plynoucí ze slovanské historické mluvnice, jednak o nejstarší doklady z uznávané staročeské literatury a z jiných slovanských literatur. Mínění, že sufixy -év, -ém vznikly přehláskou z óv, óm je nesprávné. To jsem odůvodnil ve svém Jazykovědném rozboru se samozřejmým poukazem na naše texty, kde je skutečný stav zachycen v RZ, v RK, v našem EJ a dokonce i v podezřelých citátech ze Žaltáře Glosovaného.

Forma "Sasic" je nověji přejatá a vlastně nesprávná. Tento sufix se ovšem vyskytuje ve velkém množství u místních jmen na -ice; jmenuji zde aspoň Nezamyslice podle jména mythického (?) knížete Nezamysla a "Mnětice" podle Mnaty. Byly ovšem také Litoměřice, Domaž(e)lice, známe i kmeny Luticů a Bodrců nebo Bodriců. Do dnešní doby se uchovala slova, která někdy vypadají starobyle a knižně: kralevic, knězic, panic (panský syn), dědic, šlechtic. Vzpomínáme též Kublajevice, protože je v RK, Jar. Vždy šlo tedy o koncovku, jež vyznačovala výsadní postavení, urozený původ, významnou úlohu, kterou sehrál vynikající jedinec při zakládání obce a podobně, viz třeba Děpoltice. V dobách, kdy byl tento sufix velmi plodný, došlo tedy k jeho převzetí ke jménu "Sas". Nevím, v jaké souvislosti jsou Sasici uváděni v jiné staročeské literatuře, ale snad stačí poukázat na sloveso "sasiti", které podle Malého stč. slovníku (J.Bělič, A.Kamiš, K.Kučera, Praha 1979) znamenalo "pyšnit se, vést si pyšně". K tomu ovšem Sasíci z RK neměli nejmenšího důvodu. Pěvec je líčí jako tlupu zlodějů, lupičů a žhářů, kteří byli pobiti kyji a kamením od "kmetských lidí", tedy od vesničanů. Beneš Heřmanóv tu neměl důstojného odpůrce, žádného Luděka, Vlaslava, Kruvoje nebo Kublajevice. To ostatně trochu přiznává i Vykypělová, která píše v této souvislosti o "emocionálním (snad negativním) zabarvení".

Ostatně máme ve staré češtině i jména národů jako "Uhřík" nebo "uhříšek", jak na to poukazovali již staří obránci. Ke jménu "Bavor" byl utvořen "Bavorák" a snad bychom se smířili i s "Bavoříkem", ale sotva s "Bavoricem". Pokud bychom se dovolávali dnešní češtiny, zjistili bychom, že substantiva na -s mají vždy sufix -ík, třeba les, lesík, kos, kosík, pes, psík. Kdysi dávno se prodávali v Potravinách i "rusíci", zda to souvisí se jménem "Rus", ovšem nevím. Byly to nějaké drobné šproty nebo sardinky. Analogií bychom ovšem k tomu nalezli v "pravé staročeské" literatuře poskrovnu. Ale na váhu snad padá i to, že "Sasík" žije v řeči dodnes, "Sasic" už dávno vymizel. Zde si dovolím ještě poznámku jaksi na okraj: "Sasín" není výlučně staročeský, je to jméno osobní, s nímž jsem se v našem kraji, na severní Moravě nebo ve Slezsku, setkal několikrát.

Ložice, srdice, větvice, zbožice, vlastice. Autorka polemisuje jen proti prvním dvěma výrazům, další tři přidávám pro úplnost, s níž je třeba přistoupit ke zkoumání tohoto jevu. Vykypělová říká - na základě Šlosarových pojednání - že ve "spolehlivých staročeských textech bývají odvozovány sufixem "ice" jen substantivní -6jo-kmeny". V dalším odstavci pěkně dokazuje možnost slova "ložíce", které je doloženo v dokladech staročeských, i když vzácně, a moravských. K těm druhým si dovoluji připomenout, že "co psal jsem stokrát, píšu po sto jedné", jak řekl básník, myslím, že to byl opět Puškin. Na východní původ RK, na jeho vznik v severovýchodních Čechách, na Moravě a ve Slezsku s případnými výběhy do Polska i na Slovensko jsem již častěji upozorňoval.

Sufix -ice je nadmíru plodný, jak jsem uvedl hlavně ve svém Jazykovědném rozboru, str. 131. Nebudu tedy citovat znovu své staré výsledky. Snad bych jen zdůraznil, že Flajšhans vytýkal nedoloženost a nemožnost i slovu "vlastice" a žádal místo toho "vlastce" v Ben, ač spojení "sirá vlastce" v 6,19 vypadá téměř strašlivě nebásnicky. Ono osudné -i- je jistě možné číst krátce i dlouze u feminin i neuter. Tento sufix lze snad připojit ke všem plnovýznamovým kategoriím, od substantiv ke slovesům a číslovkám. Dodávám ještě, že "ložice" se dá opřít nejen o moravské a srbochorvatské formy, ale snad také o sloveso "ložiti", jež nacházíme v našem Ev. sv. Jana a jež slýcháme v některých východních krajích republiky dodnes ve významu "nakládati". Ostatně námitku vyvrátil nebo aspoň velmi oslabil i sám Komárek, jenž cituje ze staročeštiny tvar "piesnice" i "piesnce" (RKZ Dnešní stav poznání, Praha 1970, str. 258), též podle Gebauera. Po svém Rozboru jsem uveřejnil ještě svou druhou hlavní práci, estetiku RKZ pod titulem "Vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poesie", ke které se lze odvolat po stránce básnické. V mladších částech RK se totiž počínají uplatňovat rýmoidy, rýmy nebo asonance. To si místy vynucuje právě Sbyhoň, z něhož Vykypělová čerpá nejvíce. Snad se pěvci líbily stejnozvuky "větvice, ložice, srdice", k nimž by se dala přiřadit možná i "holubice". Konečné slovo nemůžeme říci pro krátkost zachovaných písní. Pokud jde o gramatiku, zůstává jako skutečně nedoložená forma jen "srdice", jež by se dala opřít častým zejména ruským slovesem "srditi se", hněvat se. Ale což snad nesmíme dovolit pěvci aspoň jeden novotvar utvořený též z důvodů rytmických? Forma Sbyhoně je totiž dosti náročná, pravidelné schema je x´x x´x x´x x´x x´x x´x s pochopitelnými variacemi. Slovný přízvuk byl v kraji, kde píseň vznikla, asi penultimový, na předposlední slabice, jako dnes v polštině i v přilehlých krajích.

Dozvěděl jsem se - je-li ta zpráva plně spolehlivá - že autorka se hodlá věnovat Rukopisům i nadále. Jestliže bude ještě excerpovat Sbyhoně, z něhož zde nejvíce čerpala, snad se soustředí na největší Komárkovu námitku, kterou v uvedeném spise uplatňoval, totiž na domnělý protiklad nebo rozpor slovesných tvarů "válel bysi" a "piješi". První "provinění" se týká nestaročeských souvětí podmínkových, formovaných daleko moderněji než archaické "piješi". Protože nehodlám bojovat proti větrným mlýnům, chci počkat, dožiji-li se toho, až příslušná invektiva vyjde. Námitku považoval Komárek za tak závažnou, že jí věnoval zvláštní odstavec v častěji citovaném Sborníku.

Zajímavá by byla pro přátele RKZ starší práce Vykypělové "Podmínky zániku duálu v češtině", Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, Brno, Masarykova univerzita A 49 s., 167-176, 2001. Pochybuji, že zde přihlédla k RKZ, ač to jsou texty, v nichž je duál snad nejpěkněji zachován, i když tu nejde o nějaký "rajský stav gramatiky", jak bylo také kdysi Rukopisům vytýkáno. Přechod ke koncovkám plurálovým se tu jeví jen u zájmen. Komárek nepodchytil plně jen podmínkové věty v RK, jak uvádím výše, ale neprozkoumal přesně ani důležitou kategorii duálu. Že je tomu tak, dosvědčuje přepis "rohama" v Kašparově edici, ač je na pergamenu zřetelné "rohoma", tedy žádný metaplasmus podle ženských a-kmenů, který je ovšem v "pravé" staročeštině již častý. Komárkův "poslední významný počin české jazykovědy" v této (totiž v Rukopisné) problematice má tedy vážné mezery. Tím trochu poopravuji velmi kladné hodnocení, jak je podala Vykypělová na str. 149 své studie.