Julius Enders se narodil 13.4.1920 v Čáslavi, kde byl jeho otec státním úředníkem, matka učitelka. Maturoval v roce 1938 na klasickém gymnáziu v Písku, kam se Endersovi z Čáslavi přestěhovali. Téhož roku začíná studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy obor klasické filologie (latina a řečtina). V listopadu 1939 studium přerušeno, když Němci uzavřeli české vysoké školy. Totálnímu nasezení do Říše uniká jako učitel němčiny na písecké učňovské škole. Po válce se vrací ke studiu na UK a v roce 1948 je úspěšně dokončuje doktorátem. Z politických i jiných důvodů (obor na vymření) je mu přiděleno učitelské místo na škole nižšího stupně na Bruntálsku, kde vystřídal několik škol. V roce 1951 konvertoval z "bez vyznání" k římskokatolické církvi a rok na to se oženil s Marií Netopilovou. Téhož roku je opět přeložen na Jesenicko, kde byl v listopadu zatčen a obviněn ze sabotáže ve školství dle paragrafu 85 a odsouzen na 7 let.
Tím byly přerušeny a znemožněny práce, kterými se ve volném čase zabýval. Přeložil z řečtiny do češtiny sedm Aischylových tragedií a začal obdobné práce na řeckém básníkovi Pindarovi. Léta nesvobody strávil pracemi na různých objektech: tábor a šachta "Dvanáct", Ležnice, Svatopluk, Bytíz, Jakubčovice. Všude tam poznal mnoho vzácných a vynikajících lidí, z nichž někteří se stali jeho dobrými přáteli. Vzpomíná zejména na filology Augustina Valentoviče, Ladislava Aranyho, kněze Štefana Baláže a Jana Bártu, publicisty -- spisovatele Karla Pecku, Eduarda Kirchbergra, básníka Rotrekla, katolické filosofy -- laiky Mečislava Razika, Aloise Rozehnala, Josefa Maslivce.
Z "nápravného zařízení" byl podmínečně propuštěn v dubnu 1956. Situace v té době byla dost tíživá, neboť soud vyslovil i dodatkové tresty (ztráta majetku, čestných práv občanských na několik let, náhradu soudních výloh) a kromě toho měl pracovat "ve výrobě". Byl tedy zaměstnán jako pomocný dělník na různých místech. Počátkem šedesátých let získává práci v administrativě bruntálského Oděvního družstva, kde byl zaměstnán až do nastoupení do důchodu v roce 1980. V té době hraje závodně šachy a dosahuje dobrých výsledků i v nejvyšších soutěžích.
Když v roce 1967 rozvířil spisovatel Ivanov zájem o Rukopisy, dal nechtěně impuls k Endersově soustavné badatelské práci na tomto poli. Od té doby vzniká řada jeho drobnějších studií k dílčím problémům, které jsou v omezeném počtu samizdatových výtisků šířeny jen mezi nepočetnou skupinou obránců Rukopisů. Viz celkový soupis Endersových prací. Prvotní naděje, že by menší příspěvek mohl být publikován ve Sborníku Národního muzea byla zmařena podmínkou, že dříve musí být publikovány Protokoly o zkoumání Rukopisů tzv. Ivanovovým týmem.
V roce 1981 dokončuje monumentální Jazykovědný rozbor a koncem 80. let dokončuje obdobně rozsáhlou práci, zaměřenou na stylistickou stránku Rukopisů.
Po změnách v roce 1989 se Endersovo dílo stává nejvýznamnější oporou moderní rukopisné obrany.