Sami odpůrci pravosti RKZ přiznávají, že ještě toho mnoho je “nejasno a nevysvětleno (univ. prof. Dr. Šimák). Podle prof. Hýska není pevného bodu, na př. v korespondenci falsátorů, který by pomohl rozřešiti rukopisový problém. Na těchto nejasných a nevysvětlených faktech je zajímavé jedno: že s podivuhodnou důsledností svědčí ve prospěch RKZ. Z odpůrců nikdo neprojevil tolik objektivnosti, aby si dal práci s bilancí; snad se o to pokusil leda kdysi prof. Flaišhans na úzkém poli filologickém r. 1896 - ale kde zůstalo poctivé zhodnocení tolika příznivých faktů materielních (chemických a fototechnických), archeologických, paleografických a konečně i literárně historických? Má-li býti theorie nepravosti ryzí pravdou, nesmí nic svědčiti proti ní.
Za falsum nebyly Rukopisy prokázány ani historií, ani paleografií, ani literární historií: tyto vědy spolu s filologií přinesly jen námitky a dohady, nikoli správně stavěné důkazy; argumentace stavějící na těchto námitkách se dopouští logické chyby. Za falsa byly již za to mnohé rukopisy prohlášeny na základě zkoumání chemického. Byly to - což je velmi důležité - zejména ty památky, které podle tvrzení moderní vědy vyšly také z té dílny, která prý vyrobila RKZ. Tudíž by RKZ měly mít s oněmi dokázanými návrhy něco společného. Ale prokázané podvrhy jsou od RKZ zcela rozdílné jak vzhledem, tak rozsahem a materielní strukturou. RKZ odolaly chemickým zkouškám Bělohoubkovým; dokázané podvrhy, ač jsou časově pozdější a tedy by měly býti dokonalejší, jsou materielně chatrné. A přece to zkoumání, které vedlo k závěru o pravosti RKZ, nebylo nijak povrchní. Zpráva prof. Antonína Bělohoubka o chemickém prozkoumání některých rukopisů musejních” obsahuje přes sto tištěných stran věnovaných hlavně RK. Výsledky jeho doplněné výsledky fotochemických výzkumů univ. prof. Dr. V. Vojtěcha z doby nedávné, dají se shrnouti v této souvislosti:
Hmota písma starých rukopisů během věků se jednak zažírá do pergamenu, jednak podléhá chemickému rozkladu, jehož zplodiny jednak zetlí a oddrobí se, jednak zůstanou vězet uvnitř pergamenu. V žádném případě to nejsou zplodiny podobné původnímu inkoustu. Chemický pochod trvá řadu let. Podle jeho pokročilosti se mění také barva písma, Tento pochod nelze urychliti žádnými známými prostředky, ani klamat barvou nebo stupněm vniknutí do pergamenu. Kdo by se o to pokoušel, zanechá zřetelné stopy svého počínání v písmě i v jeho okolí.
Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský mají písmo zažrané do pergamenu. Na povrchu pergamenu už skoro nic není, částečky zplodin chemického rozkladu inkoustu zetlely a odpadly, máme jen těžko rozpustné sloučeniny uvnitř pergamenu. Neexistují železité inkousty té barvy, jaká je dnes u písma RK a RZ; a takové hmoty, z níž by mohly povstati v krátké době zplodiny nalezené v RK a v RZ. Pergamen ani písmo nenesou stop urychlovacích snah a písmo i pergamen vypadaly stejně už při nálezu, jako vypadají dnes.
Z toho plyne závěr, že rukopisy Královédvorský a Zelenohorský byly a jsou pravé.
Platí-li dnes jiné mínění, je nutno učiniti revisi. Odbývání tohoto názoru tím, že pravost Rukopisů je už dávno “odbyta” či “vyřízena”, je známkou duševní pohodlnosti, libující si v tom, že zůstane - chaos. - Je nepravda a chaos vědeckým ideálem?
Pomíjíme stíny rukopisového sporu. Rukopisy samotné jsou přednější. Není to otázka malého dosahu. Na jejím rozřešení visí i obraz staré češtiny, obraz literárně i kulturně historický. Dále je to otázka cti mnohých mužů, kteří se zúčastnili na našem národním obrození. Pak jest požadavkem cti národní, aby problém RKZ byl už jednou definitivně rozřešen. Masaryk soudil, že čest národa vyžaduje obhájení, resp. poznaní pravdy. Proto je to stále problém aktuální.
Chemické a fotochemické zkoumání dokázalo, že RKZ nebyly psány r. 1817, nýbrž mnohem dříve. Poněvadž jde o nálezy věd exaktních, stávají se veškeré dohady o jejich podezřelém, původu bezvýznamnými.
Při zkoušení rukopisů je se nutno seznámiti především s hmotou písma. Odedávna používalo se ku psaní jednak barev a jednak inkoustů.
Barvy (saze, rumělka, minium a pod.) jsou barevné prášky, které nutno předem rozmíchat s vhodným pojidlem (klovatinou, klihem). Při psaní barvou zůstávají mikroskopicky malé částečky barvy přilepeny na příkladu (pergamenu nebo papíru), s vlákny pergamenu se nepojí, do hloubky podkladu nepronikají a pravidelně se stářím barevně ani chemicky nemění. Barvou kresleny bývají nejčastěji na př. iniciálky.
Inkousty jsou roztoky připravené z . tříslovin (taninu) a soli železnaté neb měďnaté nebo jejieh směsi. Podatatou inkoustu je tanát železnatý, zahuštěný klovatinou a okyselený minerální kyselinou, aby se inkoust nesrážel. Inkousty nejsou látky chemicky stabilní, neboť písmo inkoustem napsané podléhá stárnutím chemickým i barevným změnám. Sledujeme-li chemické změny písma psaného inkoustem, můžeme je stručně vyjádřiti takto: Působením vzdušného kyslíku mění se tanát železnatý v černý tanát železitý. Dalším okysličováním mění se tanát železitý v hydroxyd železitý, který je světle rezavý. Proto písmo původně černé postupem času hnědne; velmi staré rukopisy jsou světle rezavé, neboť u nich byla přeměna tanátu železitého v rez již ukončena.
Exaktní vědy poskytují nám naprosto přesné výsledky. Proto klade se na ně také takový důraz v praktickém životě na př. v soudnictví, kde často chemický nález rozhoduje i o životě. Zvláště chemie kovů, o které právě jde u inkoustů, je tak přesná, že omyl není možný.
Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský byly podrobeny nejpodrobnějšímu chemickému zkoumání koncem minulého století prof. techn. Ant. Bělohoubkem a univ. prof. Vojt. Šafaříkem.
Zkoušením hmoty písma RK zjistili oba chemici, že jest psáno inkoustem železitým. Aby vyšetřil stáří písma vypracoval prof. Bělohoubek k tomu metodu: Vyluhoval písmo kyselinou solnou a pak destilovanou vodou. Hydroxyd železitý rozpustil se na chlorid železitý, který byl odssát a písmo zmizelo. Na to zkoušelo se reagenciemi, zda mezi vlákny pergamenu nezůstaly ještě stopy železa. Písmo RK vystoupilo jasně. Bělohoubek neomezil se jenom na zkoumání RK. K srovnávacím zkouškám použil řady rukopisů od století XIV. Rukopisy z let 1780 až 1820 a mladší naznačené reakce neposkytly, reakce rukopisů starých souhlasily však dokonale s výsledky u RK. Prof. Bělohoubek přistupoval ke zkoumání Rukopisů nijak neovlivněn. Byl spíš odpůrcem jejich pravosti. Po provedených zkouškách stal se však pevným jejich přívržencem. Jeho závěr zněl, že RK se chová tak jako rukopisy nepochybně starobylé.
Rukopis Zelenohorský je pravzorem toho, co dokáže chemická analysa. Písmo jeho bylo původně černé. Když je nálezce Kovář přetřel houbou; písmo zezelenalo. Podobné písmo nacházíme v mnoha jiných rukopisech, na př. Missale Vetustissimum a Opera divi Augusti (XIII. stol.), které byly původně také černé, jak na některých místech můžeme dosud viděti. Tam, kde však se černá šupina sloupla, objevilo se písmo zelené. Totéž se jeví v rajhradském Martyrologiu. Již Aug. Corda r. 1840 tušil v zelené hmotě písma měď. Ale teprve V. Šafařík zjistil r. 1886 ji mikrochemicky, za pomoci ferrokyanidu draselného. Tento nález potvrzen byl v nové době fotografickými výzkumy prof. V. Vojtěcha pomocí paprsků Roentgenových. Tyto krátkovlnné paprsky jsou totiž pohlcovány těžkými kovy. Železo jich nepohlcuje., měď ale již částečně. Na roentgenogramech RK, který je psán inkoustem železitým nevidíme proto žádného písma, roentgenogramy RZ ukazují nám však písmo jako stíny. Písmo RZ tedy skutečně obsahuje měď. Nerosty, z nichž se síran železnatý vyráběl; obsahovaly často sloučeniny měďnaté a tak se do inkoustu RZ dostal také síran měďnatý.
Při fotografování RZ ultrafialovými paprsky cestou nepřímo t. zv. fluorescenční ukázal se na snímcích vedle obrazu písma strany jedné také zrcadlový obraz písma strany zadní. Hmota písma pronikla tedy tak hluboko do pergamenu, že se již projevuje i na fluorogramech strany druhé.
Oba Rukopisy jsou tedy psány inkoustem. Rukopis Královédvorský inkoustem železitým, rukopis Zelenohorský inkoustem železitým s přísadou mědi.
Uvážíme-li, že písmo jejich bylo již při nálezu zlatě rezavé resp. zelenavé a že barva tato se od nálezu ani v nejmenším nezměnila, je naprosto jisto, že nemohly být psány v době nálezu, nýbrž daleko dřív. Umělé stárnutí, inkoustového písma nelze provést bez znatelného poškození pergamenu, které by se při zkoumání muselo prozradit.
Víc nepotřebujeme. Odpůrci ovšem mají o chemii názory poněkud - filologické.
Jako téměř všichni z naší generace, byl jsem i já přesvědčen, že RKZ jsou padělány. Zvláště přispělo k tomu nalezení t. zv. kryptogramu "Hanka fecit" Dolanským r. 1899. Roku 1913 usnesla se Česká akademie vydati ku stoletému jubileu nálezu Rukopisů (r. 1917) jejich přesné fotografické faksimilové vydáni a já byl vyzván k fotografickému jejích zkoumání, zvláště RZ. Problém mne velmi zajímal, ač jsem tušil, že nebude jednoduchý. Po prohlídce RKZ na podzim ve fysikálním ústavě za velké účasti pánů z Akademie, došlo k prvým orientačním zkouškám fotografickým v lednu 1914 a téhož roku o prázdninách pak k soustavnému zkoumání. Avšak tyto práce byly záhy válkou přerušeny a sporé tehdejší výsledky, o které se jevil malý zájem, jsou publikovány v časopise "Knihomol" r. 1927.
Po válce, když se metody fotografického zkoumání zdokonalily a já jsem si mohl opatřiti příslušné přístroje a získati nové zkušenosti, odhodlal jsem se k dalšímu zkoumání RKZ. Požádal jsem proto správu Národního musea o laskavé zapůjčení RKZ za tímto účelem. Bylo mi ochotně vyhověno a Rukopisy byly všestranně zkoumány ve Státním pokusném ústavě grafickém. Celkem bylo učiněno přes 400 zkoušek, a to o prázdninách r. 1927 a pak v prosinci 1927 a v prvé čtvrti r. 1928. Bádání směřovalo jednak ku zjištěni různých rasur hlavně v RK, a dále k tomu, zda by se nedalo objeviti někde staré písmo, třeba vyškrábané, podle kterého by se dalo souditi na stáří RZ, a posléze mne zvláště zajímalo ono tajemné místo, na kterém měl býti "kryptogram" "Hanka fecit". Přes to, že bylo fotografováno jak paprsky viditelnými pod různými filtry, tak i paprsky neviditelnými, a to jednak infračervenými, jednak i ultrafialovými a Röntgenovými, nebylo možno objeviti žádné jiné písmo. Zdálo-li se někde, jako by se tu a tam stopy i nějakého písma objevovaly, při bližším zkoumání se ukázalo, že je to struktura pergamenu. Rovněž nebylo možno zjistiti v onom kryptogramu, co má znamenati, jisto je jenom, že tam "Hanka fecit" čísti nelze ani s velkou fantasií.
Šlo nyní o to, jak nalezené výsledky učiniti přístupnými širší veřejnosti, totiž, najíti nakladatele. Věc byla obtížná, ježto šlo o podnik nákladný, měly-li se výsledky vydati dokonalou technikou reprodukční. Rozřešil to prof. V. Flajšhans, který se obrátil na "Unii" a také tam našel ochotu vydati Rukopisy s jeho poznámkami v dokonalé úpravě k desítiletému jubileu trvání republiky (v r. 1928), jako doklad vyspělosti techniky reprodukčního umění československého. Česká akademie věd a umění přispěla na vydání jednak přímou podporou, jednak tím, že se zavázala koupiti určitý počet výtisků pro své členy.
Bohužel dílo nemohlo vyjíti včas, jak bylo míněno, nýbrž až začátkem r. 1930. Bylo třeba překonati četné překážky rázu technického, aby výsledky byly po každé stránce dokonalé. K reprodukci byl volen světlotisk, jakožto jedna z nejlepších metod pro podání jemných detailů, metoda však zvláště pro barevné obrázky velmi pracná. Po mnohých zkouškách se věc podařila a zásluhou Unie, jež věnovala dílu velkou péči, dostala se do rukou čtenářů kniha, která může dobře sloužiti k studiu Rukopisů, nejsou-li přístupny v originále.
Když Karlova universita v Praze nevyvinula dosti energie v protirukopisové kampani, což ji bylo nesčetněkrát vytýkáno v části denního tisku, dosud neinformovaně nadržujícího odpůrcům pravosti Rukopisů, vyšel k ní nový soustřeďující podnět odjinud, tentokráte z Brna, z Masarykovy university. Redaktor měsíčníku “Věda a život” (nakl. F. Borový), šířícího “poznání vědecké práce a jejich výsledků”, se rozhodl uveřejnit několik rekapitulujících článků z pera moravských odborníků, zapracovaných v jednotlivých disciplinách, zasahujících do rukopisové otázky. Jako první z nich vyšel (v čis. 3., roč. 3.) článek doc. dr. Jindřicha Š e b á n k a, opatřený pozoruhodným redakčním úvodem, jehož silácká stylisace věru neposlouží šíření poznání vědecké práce a jejích výsledků. Po stručném vylíčení dějin rukopisové skepse se tam totiž praví:
“Přes všechny snahy těchto obránců vzbuditi dojem, že otázka pravosti Rukopisů je stále při nejmenším sporná, není v této věci již vědeckého sporu; pro vědu byla věc vyřízena nesporně a definitivně odsudkem Rukopisů jako podvrhu. Poněvadž však se přes to činí pokusy klamáním neodborné veřejnosti zneužíti domnělé “otázky” rukopisné k politickým účelům, a poněvadž zejména mladší generace, vzdálená rukopisných bojů, snadno v té věci podléhá klamu, rozhodla se redakce “Vědy a života” uveřejniti několik článků, které by stručně, ale přesně vyložily neodbornému čtenáři důvody, které tyto pseudopamátky usvědčily z podvodu - Red.”
Nezná-li či nechce-li znát red. “Vědy a života” bezpředsudné opory moderní obrany Rukopisů, založené na vědeckém rozboru hmoty jejich písma, tu ptáme se, kde je objektivita, slušící vědeckému časopisu. Jen tak si vysvětlujeme, že se tu výsledky vědecké práce představují jako odhalené klamy, podvrhy, podvody. Velmi zlý a pro redakci “Vědy a života” nebezpečný jest její výrok, že se “činí pokusy klamáním neodborné veřejnosti zneužíti domnělé “otázky” rukopisné k politickým účelům”. - Redakce “Vědy a života” vystupuje tu jako sama Věda, ale jak může zjišťovat účely? To je věc Soudu. Účel obránců Rukopisů je jasný a zřejmý: jest čistě kulturní, zachovat českému národu drahocenné kulturní památky a očistit jeho buditele od utrhačství, že byli podvodníky, a že naši první vědcové, Palacký, Šafařík a dlouhá řada jiných, byli vědecky tak zaostalí, že se dali oklamat tak zřejmými podvrhy. Tento účel jest dostatečným důvodem k usilování obránců. Kdyby měli nějaký účel politický, tedy by jej právě tímto úsilím mařili, jak zřejmě ukazuje přítomná skutečnost.
Jestliže však redakce “Vědy a života” obráncům vytýká, že zneužívají domnělé “otázky” rukopisné klamáním veřejnosti - k politickým účelům, tedy tím sama o sobě dosvědčuje, že její počin má politický účel. Staví se tím po bok časopisům politických stran od “Národních listů” až k “Právu lidu”, a podle toho také bude nutno pohlížet na hodnotu článků, které mají vyložit “důvody, které ty pseudopamátky usvědčily z podvodu”. Próton pseudos takového vědy jest, že falsa předpokládá. Vychází-li se však od předpokladu klamů, podvodů a podvrhů, nemůže se dospět jinam, než k jejich rozmnožování.
Red.
Věda, která hledá důkazy pro předpojatou třesi, přirozeně si vybírá skutečnosti, které se ji hodí a odsunuje skutečnosti odporující. Takový vědecký duch se projevil hned v prvním článku “Rukopisy po stránce paleografické” od J. Šebánka. Praví, že z literatury, kterou vyvolala v posledních letech v život touha po rehabilitaci Rukopisů, především Královédvorského a Zelenohorského (Šebánek, jak slušno, nevytýká “politické účely”), které čtenář míní se poučit o Rukopisech po stránce paleografické, postřehne, že se tyto práce znovu a znovu vracejí k některým otázkám, které náležejí v soubor daného thematu (totiž paleografie), na př. k otázce, na jakém pergamenu jsou Rukopisy psány, jaké jsou iniciálky v nich, obstojí-li t. zv. proužkový důkaz proti RK, k domnělému Hanka fecit v RZ i k rasurám v obou Rukopisech, že však se práce ty velmi málo zabývají tím, co je nejvlastnějším úkolem paleografie, totiž studiem písma Rukopisů. Všímají si tak otázek víc technického rázu, z nichž se jedny týkají jednotlivostí a druhé stojí na samých hranicích poznání paleografického, tam totiž, kde se stýká paleografie s vědami jinými, tak s dějinami umění, filologií a především s chemií a vědeckou fotografií. Zjev ten je aspoň z části vysvětlitelný, protože práce, o které jde, jsou do značné míry pod vlivem výzkumů, jimž se stanoviska dokumentární fotografie podrobil Rukopisy před několika lety prof. V. Vojtěch. Šebánek, maje úkol vyložiti neodbornému čtenáři “stručně, ale přesně” důvody, které tyto pseudopamátky usvědčily z podvodu po stránce paleografické, měl by se také vyjádřit o těchto výzkumech: o proužkovém důkazu, o Hanka fecit, o rasurách, které stojí na samých hranicích poznání paleografického, ale sotva se toho dotkl. Vytýká, že přece dokonalé reprodukce Rukopisů v publikaci Vojtěchově vybízejí k tomu, aby obhájci Rukopisů podrobně zkoumali jejich písmo. Vojtěchovy fotografie byly přece uskutečně ny z podnětu odpůrců, měli by tedy tento úkol především provést sami a ne jen stále ukládat úkoly obráncům. Ti již po materielní stránce uvedli tolik důkazů starobylosti RKZ, čerpaných právě z písma jejich (mezi jiným to, co nejvíc bije do očí, že na fluorescenčních fotografiích RZ vychází písmo z obou stran listu), že Šebánek jako odborník by je měl znát, zařadit je a zhodnotit.
Šebánek praví, že paleografie, založena jsouc na methodě srovnávací, pokročila d n e s již tak daleko, aby sama odpověděla, zda ta či ona památka je tím, zač se chce vydávati. Ale proti RZ dovolává se Dobrovského, jenž již r. 1824 pronesl svůj klasický soud o písmu RZ: “Kdo zná staré spisy z několika století, zavrhne tu mazanici na první pohled, jako nepravou.” - Písmo RZ hájili Palacký, Šafařík, Brandl, Emler, ale Šebánek míní, že to, co o písmu RZ zjistili, samo o sobě již znamená vážné námitky proti jeho pravosti. Vytýká mi, že se opírám o starý článek Brandlův a postihne mne tu v chybě: na s. 48 že píši, že takový tvar a jako v RZ se vyskytuje ojediněle na konci XII. stol. a teprve v XIII. stol. nabývá většího rozšíření; ale na s. 49 že jsem napsal: třebas i tvar písmene a se vyskytoval až ve XII. stol. - I vytýká Šebánek: Jen o stránku výše Mareš dobře ještě ví, že tento tvar podle Emlera, jehož se tu dovolává, je doložen o sto let později! - Velká nouze o chyby, děkuji.
Palacký, Tomek i paleograf Emler, píše Šebánek, neshledávají písmo RK podezřelým (ani Dobrovský ne). Heslo, že RK na mezinárodním soudě paleografů skvěle obstál, které i dnes slýcháme, praví Šebánek, je založeno na posudcích, které opatřil r. 1911 od několika paleografů, francouzských a italských nešťastný prof. L. Píč. Ve skutečnosti, praví Šebánek, jsou ony posudky tak neurčité, ba zdrženlivé, že je vskutku odvážné z nich cokoliv ve prospěch RK odvozovati. - Šebánek snad připustí, že z nich lze odvozovati aspoň to, že nezavrhly RK jako padělek n a p r v n í p o h l e d. Neštěstím jest J. L. Píč pro odpůrce RK.
Šebánek za to uznává, že prof. J. Friedrich uveřejnil velmi cenné články o písmu Rukopisů v Nár. Listech 1914 a 1927: ve stručné formě jsou tu shrnuty proti písmu obou památek námitky vskutku neobyčejně závažné. - Tak zvláště, že RZ je psán zelenou b a r v o u, proti zvyklostem středověkým; jinak se osvědčil Friedrich na Paměti Přibyslavské.
Nyní však přijde zlatý hřeb - ultima necat - článku Šebánkova: nejpodrobnějším rozborem Rukopisů, který shrnuje námitky starší, zejména Friedrichovy, a přináší množství nových velmi jemných poznatků podrobně doložených, je práce V. Hrubého v ČČH. r. 1917: P s a l H a n k a R K? Hrubý nezůstává jen při studiu písma oněch dvou nebo lépe tří nejpopulárnějších památek, o jejichž rehabilitaci novotným obráncům Rukopisů především jde, totiž RK, RZ a Milostné písně krále Václava (PMil - Šebánek vytýká tu v poznámce Marešovi omyl, jehož objasnění ke konci), nýbrž Hrubý pojímá ve svůj rozbor i oněch 5 dalších kusů, které se vynořily v objevitelských letech a o nichž ani obránci mlčky nebo výslovně nepochybují, že jsou moderní padělky. Jsou to: Zlomek překladu evangelia sv. Jana (JE), padělané glossy v Mater verborum (MV), překlad žalmu 109 a začátku žalmu 145 (Ž), Píseň na Vyšehrad (PV), a Libušino proroctví (LP). Srovnávacím studiem písma všech těch kusů dochází Hrubý k úsudku, že jsou psány všechny jednou rukou moderního falsátora; srovnávají pak s písmem padělků písmo Hankovo, nachází mezi obojím písmem několik shod, které jej vedou k závěru: všechny padělky, o které jde, napsal Václav Hanka. - Tak soudil také grafolog Saudek v přednášce před Českou akademií. Jenom že staré přísloví praví: Kdo chce dokázat příliš mnoho najednou, nedokáže nic.
A tak i Šebánek opatrně zmírňuje rozběh: “není ovšem možné v rámci této stati ukázati čtenáři krok za krokem, jak Hrubý k svému úsudku došel. Je to už osud všech analytických prací a zvláště tak drobnohledných, jakou je právě práce Hrubého, že se jejich důkazová stavba nedá shrnouti do několika řádek. Všimněme si však aspoň hlavního myšlenkového postupu práce. Hrubý vychází od EJ, MV a Ž. Všem těm kusům, hlásícím se na prvý pohled do X. a XIII. stol., je společné to, že to jsou pouhé meziřádkové vpisy do staré latinské předlohy, která byla, aspoň JE a MV, původcem vpisků graficky napodobena. Hrubý však shledal doklady toho, že se ony vpisky v JE a MV od svých předloh přec jen graficky uchylují a že některé takové charakteristické úchylky se tak v obou falsech zase opakují. Odtud mu vyplynul první závěr: vpisky do JE a MV jsou dílem jedné osoby: tytéž písmenné znaky (na př. nápadně vlevo nakloněné a, jehož bříško bývá nahoře nebo dole otevřené, b a i obyčejně tupě nasazené a ohnuté dole náhle vpravo, podobně tak i l) shledal dále v Ž a usoudil, že jeho český text pochází proto od téhož falsátora. Povšechně zjistil Hrubý a příklady doložil ve všech třech padělcích zcela neobvyklou nejistotu vedení pera, duktu písma. Písmena nejsou psána, nýbrž kreslena, v detailech se od sebe liší táž písmena, i když stojí blízko sebe; tak na př. v JE písmena e je psáno osmerým způsobem.”
“Poněkud jiné povahy,” píše Šebánek, “Je zbývajících 5 kusů,” totiž RK, PMil, PV a LP. “Nevznikly totiž podle nějakého nám známého grafického vzoru. Na prvý pohled se zdá zajisté nemožným, zachytiti v nich stopu toho, že by snad mohly být dílem jedné ruky. Nelze však zapomínati, že jejich paleografická tvář zase m u s í být různá už proto, že jde o kusy, které se svým písmem chtějí p a t r n ě hlásiti do různých dob. Tak RZ snad ještě do stol. IX., PMil do stol. XIII., RZ do stol. XIV. Pravím p a t r n ě, protože ve skutečnosti ani jediný z těchto kusů není psán písmem, které by bylo pro určitou dobu typickým. Každý z nich přestavuje vlastně směs tvarů písmem dob různých. Jen tak se vysvětlí velké rozdíly v odhadech paleografů, kteří se pokusili tyto kusy datovati... A dále: mají-li snad padělky společného původce, musilo mu přece jít především o to, aby se neprozradil totožností písma v nich.”
Šebánek uzavírá podrobný výklad o výzkumech V. Hrubého takto: “Jak p a t r n o, podařilo se, Hrubému shromážditi dosti i n d i c i í k p o d p o ř e jeho závěru, že všechny kusy, kterými se zabýval, byly napsány jednou osobou moderního falsátora. Pokusil se pak i o to, hledati tytéž charakteristické znaky písemné, s kterými se setkával v padělcích, v písmu toho, na nějž především padá podezření, že je původcem oněch padělků, totiž V. Hanky. Ani tu Hrubý nevyšel naprázdno a upozornil na několik pozoruhodných detailů. Než s touto věcí nemíním se tu již blíže obírati a to proto, že d ů k a z, k t e r ý H r u b ý p o d á v á, n e m ů ž e, domnívám se, b ý t j e š t ě o z n a č e n z a ú p l n ý a d o k o n a l e p ř e s v ě d č u j í c í. Bude tu ještě třeba d a l š í s v í z e l n é p r á c e, bude tu třeba zkusiti i novější methodu, která se v paleografii nyní uplatňuje, totiž sledování tak zv. úhlu písma (Schriftšinkeltheorie).” - (Zdůrazněné ode mne. F. M.)
To jest slabý výsledek Hrubého jemné, hlavní stěžejní práce. Šebánek vytkl mi, že ač jsem věděl o této práci Hrubého z r. 1917, že polemisuji jen s mladší prací tohoto autora z r. 1919 “RK, padělek Hankův”. Že neznaje nebo nechtěje znát příslušné doklady prostě je ironisuji, že bojuji pouhými slovy, nikoli důvody. Šebánek sám ironisuje ty “doklady” jejich v ý s l e d k e m, k t e r ý m j s o u p o u h é i n d i c i e, takže bude třeba ještě další s v í z e l n é práce. Tu vykonat náleží tomu, kdo dokazuje, že všechny ty pseudopamátky psal Václav Hanka. Hledal jsem několikrát ČČH. z r. 1917, vždy byl v ruce někoho, jenž mi tím ušetřil marnou práci.
Šebánek se táže: zda se podařilo něco z námitek, o nichž jsme právě slyšeli, vyvrátiti obráncům pravosti Rukopisů? Praví, že v podstatě vše, co bylo o písmu Rukopisů od obránců řečeno, najdeme již v hlavním spise vůdce obrany prof. Mareše z r. 1931. Nebojoval jsem proti nálezům Hrubého jen slovy, nýbrž také důvody a doklady. Šebánek sám praví (s. 124), že Hrubý také doložil, že ten, kdo psal RK na s. 12-23 chtěje napsati ř, zapomněl celkem sedmkrát, že je zpravidla píše rs, a proto přepsal po r následující písmeno, které již začal psáti, na s. Na jiných stránkách Rukopisu, praví Šebánek, našel Hrubý sice také případy toho, že písař na s po r zapomněl, že oprava je tu však provedena jiným způsobem: písař prostě chybějící s mezi r a následující písmeno připsal. Šebánek soudí: i středověký písař se mohl sice mýliti a vynechati nějaké písmeno; sotva však se mohl tak nápadně mýliti právě při psaní ř (rs), když byl zvyklý takto psáti. Nápadné mýlky jsou za to vysvětlitelné snadno u falsátora moderního, který byl zvyklý psát ř prostě jako r s háčkem. (Z toho potom šířena pověst, že v RK se píše ř s háčkem.) Šebánek zamlčel, že v Marešově “Pravdě o Rukopisech” s. 94-95 je tento klam, z něhož Hrubý dovozoval, že “proužky” byly psány naposled, důkladně vyvrácen. Způsob psaní rs je v celém RK stejný. Šebánek jen poznamenal, že “snad je poněkud upřílišněna domněnka, kterou z toho chce Hrubý vyvozovati, že ten, kdo RK psal, napsal nejdřív stránky, kde je první způsob opravy, a pak teprve stránky před tím jdoucí a následující, ale že jeho pozorování je přec jen cenné”. - Ano, velmi cenné pro obránce Rukopisů, jako jiné k l a m y odpůrců: pr oužkový důkaz, Hanka fecit, berlínská modř pod starým zlatem.
Šebánek, pravě, že bude tu třeba zkusiti i novější methodu, která se v paleografii nyní uplatňuje, totiž sledování t. zv. úhlu písma, přehlédl, že v Marešově knize “Pravda...” na s. 101 jest již této methody užito. Tu jest fotografický doklad, že Hanka r. 1817 nedovedl napodobit sklon písma RK, ač jej před tím krátce měl sám celý napsat. Na rasuře vepsal místo co - cie, ale virguli na í, která v celém RK má velký sklon, napsal téměř kolmo; a nedovedl napsat písmeno e, ač měl vzory (ie) těsně v řádce nad tím. Hrubý ani Šebánek nedbají rozdílu v písmě PMil a RK; tam se neoznačuje i puntíkem ani virgulí, která je tak význačná pro RK. Šebánek si ani nevšiml, co jest o tom psáno na s. 20 Marešovy “Pravdy...”.
Za to vytkl mi Šebánek omyl v příčině PMil. Poznamenal (s. 118), že této písně se dnes ujímá také Mareš, hlavně ovšem proto, že na témž listě a týmž písmem je opsána jedna báseň z RK (Jelen). Svůj důkaz pravosti PMil zakládá Mareš na odmítnutí posudku komise z roku 1857, která shledala, že na pergamenovém listě, na němž je tato píseň napsána, jsou patrny stopy vyškrabaného písma, které náleží do XV. stol. - Odmítl jsem onen posudek komise na základě jejích vlastních protokolů: její nejurčitější nález zní: vystoupily najevo zřetelně písmeny písma pod nynějším textem, nemohly však býti čteny. Tedy žádný důkaz latinského písma z XV. stol. v řádkách textu, čímž měla býti podvodnost českého textu dokázána. Výslovně jsem uvedl (s. 17), že PMil a Jelen, písmem XIII. stol., není žádný palimpsesta, a poukázal na palimpsestové fotografie, které neukázaly ani stopy po vyškrabaném písmu.
Ale Šebánek píše: “ať už soudíme o odmítnutí Marešově jakkoliv (nesmí se soudit jakkoliv), jedno je jisto: Mareš sám připouští, že PMil je psána na pergameně, z něhož bylo písmo, jímž byl původně popsán, vyškrabáno. Jde tedy o t. zv. palimpsest. Ale můžeme si představiti u nás palimpsest v XIII. stol.?” - Kde vyzkoumal Šebánek to “jedno jisté”: Mareš sám přepouští, že PMil je palimpsest? V “Marnosti” s. 190 stojí: v řádkách textu Jelena a PMil nejsou zjištěny žádné zřetelné písmeny latinského textu. A kdyby i to byly palimpsesty, není tím dokázán jejich novodobý původ. A to pochopil Šebánek, jako bych připouštěl palimpsesty. Nesmí se soudit j a k k o l i v !
Šebánek dále píše: “Mareš chce také dokázati, že báseň Jelen na témž listě jako PMil psaná, není opisem této básně RK, nýbrž že poměr je opačný. Charakteristická je tu jedna podrobnost: Mareš opětovně tvrdí, že na ř. 13 v Jelenu (PMil) je psáno “uderi tyezkim mlatem”, v RK že však na témž místě je chyba “tyeznim”, tedy místo těžkým. Ale tvrzení Marešovo spočívá na omylu.” - Mýlí se Š e b á n e k; nedal si práci, aby pochopil souvislost důvodů, vyložených na s. 18 - 21 “Pravdy ...”. Vrahy uderi tyeznim mlatem v prsi, jak je psáno v RK, jest jazyková chyba třebas i filologové ji přehlížejí a vykládají slovem obtížný. Těžný mlat jest, kterým se něco vytěží, na př. Mlat v stodole, jímž těhaři těží polní úrodu (Štírný). Tato chyba dostala se do RK patrně nedbalým opisováním a to snad právě z foliantu pergamentového z k t e r é h o b y l a P M i l s J e l e n e m v y s t ř i ž e n a. Tvrdí-li Šebánek nyní, že v Jelenu PMil je již tato filologická nesprávnost, pak jenom tím dotvrzuje mé mínění, že RK je opisem Jelena PMil. Ostatně ukázal jsem v Pravdě a Marnosti, že opis Jelena v RK zatížen je i novými chybami proti správným tvarům v Jelenu PMil: zevzněchu mutno žalostiví lesi, RK žalostní lesi; - i by v každé děvě po žalniem srdečce, - RK po žalním; těmito důvody se již Šebánek ovšem nezabýval.
Pruh pergamenu, na němž je napsána PMil a Jelen písmem XIII. stol., je v y s t ř i ž e n z f o l i a p o p s a n é h o a s p o ň n a t ř e c h s l o u p c í c h. Zbytky písma jsou patrné nahoře a po obou stranách toho pruhu; to jest p r o u ž k o v ý d ů k a z p r a v o s t i. Šebánek jako paleograf měl si toho především všimnout. Ale takto první článek v časopise “Věda a život”, který měl s t r u č n ě, a l e p ř e s n ě vyložit neodbornému čtenáři důvody, které tyto pseudopamátky usvědčily z podvodu, vydal svědectví pravdě proti pseudovědě. Obránci Rukopisů mohou tedy v naději očekávat články další.
VORBEMERKUNGEN.
Die altböhmischen Handschriften von Zelená Hora (Grünberg) und Dvůr Králové (Königinhof) sind Pergamentfragmente, benannt nach den Orten, wo sie im Jahre 1817 aufgefunden wurden. Es sind dies augenscheinlich Reste mittelalterlicher Sammlungen von epischen und lyrischen Volksgesängen. Der Kampf um ihre Echtheit, welcher in seinem letzten Abschnitt schon über 50 Jahre währt, kann mit Rücksicht auf seine Ausdehnung nur mit dem Kampf um die Echtheit der Bibel und um die Autorschaft Shakespeares oder um die Echtheit der bekannten altrussischen Dichtung "Sage über Igors Zug" werglichen werden.
In allen Werken über böhmische Literatur, besonders in jenen, welche zur Information des Auslandes bestimmt sind, werden beide Handschriften als Machwerke junger böhmischer Patrioten aus der Zeit des Neuerwachens des böhmischen Volkes bezeichnet. Diese jungen Männer, Václav Hanka und Josef Linda hatten angeblich die Absicht die damals an Belegen arme altböhmische Literatur nach dem Muster der romantischen Fälschungen Macphersons zu bereichen. Sie haben angeblich ihre eigenen neuböhmischen Dichtungen*) ins Altböhmische übersetzt und in mittelalterlicher Schrift auf altes Pergament geschrieben, das sie sich beschafft hätten. Die realistischen Sprachforscher behaupten, dass sich die Mehrzahl der Abweichungen von der altböhmischen Grammatik nicht anders erklären lasse. Diese Behauptung ist nach den bisheringen Erfahrungen strittig und das umsomehr als die erdrückende Mehrzahl der für "unmöglich" oder "unbelegt" erklärten Worte in anderen, zur Zeit der Auffindung der beiden Handschriften unbekannten Urkunden und Dichtungen, aufgefunden wurde. Übrigens kann man doch nicht auf einem "argumentum ex ignorantiam" bauen, denn beide Handschriften sind dialektischer Art. Andere Gelehrte begründen die Fä1schungen mit ihrem angeblich typisch romantischen Geist voll Macphersonscher Romantik und Herderscher Ideologie.
Der moderne, real denkende Mensch gesteht auf Grundlage von Tattsachen, dass auch im Mittelalter Motive möglich waren, welche wir heute als romantisch bezeichnen, ja er gibt auch die Möglichkeit eines wahren geistigen Wunders zu, schliesst aber die Möglichkeit eines materiellen Wunders aus. Er kann also die Grünberger Handschrift (G. H.) und die Königinhofer Handschrift (K. H.) auf Grund von chemischen Tatsachen nicht als Fälschungen erklären.
Die G. H. und die K. H. haben den Aufschwung der Nationalkultur and das Selbstbewusstsein des böhmischen Volkes in bewunderungswürdiger Weise gefördert. Auch einer der deutschen Dichterfürsten, J. W. von Goethe, hat ihnen seine Achtung als bodenständigen Werken altböhmischen Geistes gezollt. Die Meister der böhmischen Vetrskunst haben sich durchwegs für unfähig erklärt, etwas diesen Dichtungen ähnliches zu verfassen, diesen Dichtungen, welche heutzutage offiziell für Machwerke geradezu obskurer junger Schriftstellcr erklärt werden.
In den ersten 50 Jahren nach ihrer Auffindung, resp. so später Wertschätzung wurden diese Handschriften in die Mehrzahl der europäuschen Sprachen übersetzt. Angriffe gegen ihre Echtheit waren mehrmals unternommen woren, die Einwendungen wurden aber immer wieder gründlich widerlegt. Der letzte Kampfabschnitt begann im J. 1886 und dauert bis heute.
Wie ist das möglich? Der auf dem Sandboden falscher Beweisgründe fundierte Widerstand müsste doch vom Jahre 1886 längst überwunden sein! Da wolle wohl bemerkt werden: Die Verteidiger der Echtheit sind seit langem wüstem Kulturterror ausgesetzt. Ihr, auf Grundlage unermüdlicher Studien insbesondere auf dem Gebiete der exakten Wissenschaften erlangtes Wissen büsen sie selbst mit ihrer Existenz. Die offizielle der Gegner, ihre Erben und Anhänger verbreiten über sie die ärgsten Verleumdungen. Gegen die Handschriften werden heutzutage mit ernster Miene die stumpfsinnigsten Einwendungen erdacht, welche anderswo höchstens mitleidiges Lächeln verursachen würden. Die beliebteste Waffe in diesem wissenschaftlichen, standrechtlich geführten Kampfe gegen ernste Beweisgründe ist das planmässige Totschweigen, wiewohl es den Verteidigern gelungen ist, die überwiegende Mehrzahk der sprachwissenschaftlichen und geschichtlichen Einwendungen zu widerlegen und überdies gegen die auf blossen Indizien und wahrem Klatsch ähnlichen Vermutungen gegründete Fälschungstheorie eine Reihe von gewichtige Beweisen anzuführen, welche nicht widerlegt wurden und sugenscheinlich auch nicht widerlegt werden können!
Den werten, deutschsprechen Interessent wird im Folgenden eine Reihe der wichtigsten schon veröffentlichten Artikel im Auszug unterbreitet, in welchen die eben erwähnten Beweise behandelt werden.
Die, auf der philosophischen Fakultät der Prager Karlsuniversität vereinten Gegner verschieben immer wieder die schon seit langem angekündigte Zusammenfassung und endgittige Formulirung aller Einwendungen gegen die Echtheit der Handschriften Schon einigemale war die erregte öffentliche Meinung mit dem Hinweis darauf beschwichtigt worden, es sind aber wieder drei Jahre verstrichen und ihre gemeinsame Arbeit erscheint nicht. Es ist dies zum Schaden für Kultur und Sitte, weil diese Handschriften einen der Grundpfeiler der böhmischen literarischen Kultur bilden.
Aus diesem Grunde haben die Verteidiger selbst die Initiative ergriffen: Sie hahen gegen die Verleumder die tschechoslowakische Gesellechaft für die Handschriftenforschung (Československá společnost rukopisná, Praha I., Konviktská 5, Tschechoslowakei) gegründet, deren Programm darin besteht, auf streng wissenschaftlichem Wege dieses hundertjährige Problem seiner endgiltigen Lösung zuzuführen und sämtliches zu seiner Beleuchtung nötige Material zusammenzufassen. Wir wollen durchaus nicht zum Glauben an die Echtheit der besprochenen Handschriften überreden; sondern neues Interesse für die, in ihrer eigentlichen Bedeutung fast vergessenen, vernachlässigten Handschriften erwacken und naeh Möglichkeit dazu beitragen, dass sich jeder ein unvoreingenommenes Urteil bilden kann. In vollster Überzeugung der Unvoreingenommenheit der wissenschaftlichen Kreise auch ausserhalb unseres Staates ersuchen wir diese um gefällige Unterstützung durch Bekanntgabe methodischer Vergleichungen in ähnlichen Fällen der Prüfung alter Urkunden, Die Wege mögen verschieden sein, aber in der Wahrheit werden wir alle einig werden.
ARTIKELAUSZÜGE
Wiewohl allgemein behauptet wirdm dass alles in dieser Frage klar sei, gestehen viele Gelehrte, darunter auch Universitätsprofessoren, dass darin bisher noch vieles ungeklärt ist. Zu diesen "ungelösten" Fragen gehört auch das Verhalten der Handschriften in chemischer Hinsicht.
Im Jahre 1886 wurde die K. H. Im Vergleichswege mit einer ganzen Reihe von Handschriften aus dem 13. Bis 18. und dem Beginn des 19. Jhdts. Von den hervorragenden Chemikern Prof. A. Běhounek und V. Šafařík äusserst gewissenhaft untersucht, ja es wurde sogar das chemische Veerhalten mehrerer eigens zu diesem Zwecke von anderen Chemikern auf alten Pergamentstreifen hergestellten Nachahmungen mit jenen der anderen Handschriften verglichen. Alle vorgenommenen chemischen Versuche erwiesen klar, dass sich die K. H. Vollkommen so verhält wie die vergleichsweise untersuchten Handschriften aus dem 14. Jhd., während die eigens hergestellten Nachahmungen leicht enthüllt wurden. Die Grünberger H. war schon viel früher, u. zw. im J. 1839, vom gebürtigen Reichenberger Aug. Corda, einem bervorragenden Mikroskopiker, mikrochemisch untersucht und auf Grund dieser auf Ansuchen F. Palackýs vorgenommenen Untersuchungen für äusserst alt erklärt worden. Später hat V. Šafařík in dieser Schrift Kupfer festgesteĺlt (basisch kohlensaures Kupfer), was die grüne Farbe derselben erklärt.
In den letzten Jahren bat Universitätsprofesor Dr. V. Vojtěch die modernsten fototechnischen Methoden bei beiden Handschriften erprobt und auf diese Weise die Untersuchungsresultate seiner Vorgänger vollkommen bestätigt.*)
Es möga hier nur kurz die Grundlage der chemischen Untersuchungen dargelegt werden.
Im Laufe der Zeit dringt einerseits die Tintensubstanz in das Pergament ein, andererseits unterliegt sie chemischen Veränderungen, deren Produkte an der Oberfläch des Pergaments verwittern und abbröckeln, aber im Immeren desselben mit dem Pergament chemische Verbindungen bilden, die mit der ursprünglichen Tintensubstanz in chemischer Hinsicht nichts gemein haben. Diese chemischen Veränderungen gehen langsam in einer Reihe von Jahren vor sich und dementsprechend ändert sich auch fortschreitend die Farbe der Schrift. Dieser chemische Prozess lässt sich auch heute trotz des hohen Standes der chemischen Wissenschaft nicht beschleunigen und zwar weder in Hinsicht auf die Farbe der Schrift noch bezüglich des Eindringens in das Pergament bei gleichzeitiger Erzielung der durch die lange Jahre dauernden Einflüsse unbekannter Agentien verursachten chemischen Veränderungen. Wer dies zu erreichen versuchen würde, hinterliesse deutliche Spuren seines Unternehmens in der Schrift selbst wie auch in ihrer Umgebung.
Die G. H. sowie die K. H. weisen keinerlei Tintenreste mehr an der Pergamentoberfläche auf und die Schrift ist ausschliesslich in der Form von unlöslichen Verbindungen im Pergament. Es gibt keine Eisentinten, welche eine solche Farbe hätten wie beide in Frage stehenden H. und welche so zusammengesetzt wären, dass in kurzer Zeit solche chemische Verbindungen entstehen könnten wie sie die GH. oder die KH. aufweisen.
Weder das Pergament noch die Schrift weisen die geringsten Spuren eines Beschleunigungsbestrebens auf und das Ausschen der beiden Handschriften war schon bei der Auffindung das gleiche wie heute, d. h. der stabile Zustand der chemischen Produkte war schon damals erreicht worden.
Daraus folgt, dass die Grünberger und die Königinhofer Handschrift echt sind.
Wenn eine andere Meinung geltend gemacht wird, so muss eine Revision durchgeführt werden!
Dr. Fr. Mareš, Professor der Karlsuniversität in Prag:
Die Wichtigkeit der objektiven Befunde bei der G. u. K. H.
Die Chemie kann nicht sagen in welchem Jahre dieses oder jenes Dokument geschrieben worden war, wohl aber ob die Substanz der ursprünglichen Tinte alt geworden ist. Wenn die Urkunde mit einer chemisch stabilen Substanz (mit in Wasser unlöslicher Farbe, welche mit der Pergamentfaser keinerlei Verbindungen eingeht) geschrieben ist, kamn eine verlässliche Analyse nicht durchgeführt werden. Bei der G. und K. H., wo die Verbindung der Schriftsubstanz mit den Pergamentfasern udgemein innig ist, handelt es sich aber um Tinten, resp. um deren Zersetzungsprodukte. Die chemische Analyse der Professoren A. Bělohoubek und V. Šafařik (1886) und die fotografische von Prof. V. Vojtěch (1930) bawiesen, dass die Zusammensetzung der Schriftsubstanz zur Zeit der Untersuchungen den chemischen Zersetzungsprodukten von Eisentannat (bei der G. H. gemischt mit Kupfersulfat) entspricht und dass auch der Grad des Eindringens der Schrift in das Pargament mit alten Handschriften übereinstimmt, die mit solchen Tinten geschrieben worden waren. Weil die Substanz der K. H. schon im J. 1817 definitiv in Eisenhydroxyd (bei der G. H. in basisches kohlensaures Kupfer) übergegangen war, schliessen wir mit vollem Recht, dass beide Handschriften nicht in diesem Jahre geschrieben werden konnten sondern viel früher.
J. Pekař, Professor der Karlsuniversität in Prag, brachte gegen die K. H. die Einwendung vor (1927), dass das Wort "tábor" vor der Gründung der gleichnamigen Stadt (1420) nicht bekannt gewesen sie. Mit diesem Worte begann man angeblich die Husitenlager zu bezichnen und dann sei es in andere, namentlich slavische und orientalische Sprachen übergegangen. Die magyarischen Gelehrten j. Melich und Jul. Németh hingegen bewiesen (1935), dass das Wort t a b o r, t a b u r in allen turkotatarischen Sprachen vorkommt, ihnen allgemein eigen ist und in ihnen eine ganze Reihe von verwandten Worten hat. Sie geben auch eine passende semasiologische Erklärung der Komponenten dieses Wortes. Der einzige Irrtum, welcher Melich unterlaufen ist, ist die irrige Anführung ders polnischen Beleges für das Wort "tabor" aus dem XIV. anstatt aus dem XVI. Jahrhundert.
Der Autor betont, dass die heutige Bedeutung des Wortes "tábor" (Wagenburg, befestigtes Lafer, castra) mit dem Sinn des in der K. H. einzig und allein im "Jaroslav" (Tatarenschlacht bei Olmütz) und ausschliesslich als Bezeichnung des tatarischen Heeres benützten Worte "tábor" nicht übereinstimmt. Dabei ist es interessant, dass dieses Wort als Bezeichnung für "Heer", "Abteilung", also in demselben Sinne wie in der K. H., in einer ganzen Reihe von turkotatatrischen Sprachen und in den ältesten nicht biblischen Zitaten vorkommt. Darauf hat schon Miklosich aufmerksam gemach und F. Mareš behandelt diese Frage in seinem Werke "Pravda o Rukopisech Zelenohorském a Královédvorském" (Praha 1931), S. 215-217 in gleichem Sinne.
Professor V. Flajšhans behauptet, dass der Fälscher der G. und K. H. den Stoff zu "Libušas Gericht" (G. H.) aus Herders "Die Fürstentafel" entnommen und sogar dasselbe Versmass - den Zehnervers der serbischen Heldenlieder - angewandt habe. Der Schwepunkt der in der G. H. geschilderten Begebenheit liegt aber an ganz anderer stelle als bei Herder und eine charakteristische Eigenschaft der Verse bezeugt, dass wir es hier weder mit Herder oder seinem Nachalumer noch mit einer modernen Schule überhaupt zu tun haben: Diejenigen, welche in den ersten zwanig Jahren des 19. Jhdts. den serbischen zehnsilbigen Vers nachahmten, dichteten in einem Zehnervers, welcher (wohl nicht immer) eine regelmässige Pause nach der wierten Silbe hat, beachteten aber nicht die Tatsache, dass wir im echten serbischen Zehnervers nie ein "Enjambement" vorfinden. Ähnlich verhält es sich auch bei anderen Versen der Volkspoesie. Alle Nachahmer haben gegen dieses Gesetz mehr oder weniger gesündigt. Der Sutor fürt diese seine These an einer Reihe von Beispielen aus serbischen und spanischen Volksliedern vor und weiters an einer Anzahl von Beispielen des Enjambements bei böhmischen Dichtern aus der Zeit des Wiedererwachens des böhmischen Volkes, ferner bei Herder und Aug. von Platen. Hingegen kann in der G. H. und K. H. nicht ein einziges richtiges Enjambement nachgewiesen werden. Dies ist ein klarer Beweis hiefür, dass Dichtungen niemand verfassen konnte, welcher dieses Gesetz der Volksdichtung nicht "im Blute hatte."
Dr. V. Vojtěch, Professor der Karlsuniversität in Prag:
Konnten die Grünberger und Königinhofer Handschrift im 19. Jahrhundert verfertigt worden sein?
Zu Beginn des 19. Jhdts. stedkte die Chemie sozusagen in den Kinderschuhen. Nur ein wahrer in der Chemie ideal bewanderter Genius wäre fähig sein Falsifikat gegen alle chemischen Prüfungen der modernen Wissenschaft zu sichern und noch im Jahre 1886 misslang das Bestreben einiger Chemiker vollkommen, kleine Nachahmungen von Handschriften zu erzeugen, welche in der Zusammensetzung und dem "Alter" der Schrift echten Manuskripten entsprochen hätten, trotzdem sie doch im vorhinein wussten, welchen Prüfungen sie unterzogen werden würden. Überdies fehlt uns jede Nachricht, ob um das Jahr 1817 irgendein Böhme in der Chemie so hervorragend gewesen wäre. Keiner der der Fälschung verdächtigten Männer war Chemiker. Ein so hervorragender Geist, welchem es gelungen wäre selbst die moderne chemische Wissenschaft zu täuschen, hätte in dem damals so engen Kreise der böhmischen Intelligenz seine gewiss ungewöhnlichen Fähigkeiten sicher nicht geheimzuhalten vermocht. Auch in dieser Hinsicht würde die Herstellung der G. H. und K. H. um das Jahr 1817 ein Wunder bedeuten - die Wissenschaft glaubt aber nicht an Wunder!
F. Mareš: Důležitost objektivních nálezů na RKZ
V. Vojtěch: Jak jsem dospěl ke zkoumání RKZ
Red.: Corpora delicti, která usvědčují - obžalobu
F. Mareš: Poznámky k článku doc. Jindř. Šebánka: “Rukopisy po stránce paleografické”
Auszüge aus bemerkenswerten Artikeln
AUSZÜGE aus bemerkenswerten, in N° 1-4 der Zeitschrift “Nachrichten der tschslow. Gesellschaft für die Handschriftensforschung” (Zprávy Čsl. spol. rukopisné) veröffentlichten Artikeln.
K. T.: Der heutige Stand des Handschriftenkampfes
Dr. Fr. Mareš: Die Wichtigkeit der objektiven Befunde bei der G. u. K. H
K. T. "Tabor" - ein vorhusitisches Wort
K. T.: Wenn Herder nicht gewesen wäre...
Dr. V. Vojtěch: Konnten die Grünberger und Königinhofer Handschrift im 19. Jahrhundert verfertigt worden sein?