TEXT SE UPRAVUJE
ZPRÁVY
ČESKÉ SPOLEČNOSTI RUKOPISNÉ
------------------------------------------------
Obsah
1) Místo úvodu.
2) Zpráva o XIII. řádné valné hromadě.
3) Historie zákazu časopisu Společnosti.
4) Chemie o Rukopisech.
5) Rukopis Chebský.
6) Sté výročí narozenin prof. Dra J. L. Píče.
7) Sté Výročí úmrtí Josefa Jungmanna.
8) Jubilejní vzpomínka na historika Dra J. Slavíka.
9) Rukopisy a Sir John Bowring.
10) Úlehlovy studie slovanských národních písní.
11) Drobné zprávy.
--------------
1. WII. 1947
1) Místo úvodu.
Místo úvodu.
Když po zákazu časopisu Společnosti za okupace v době
soustavných útoků nacistů na "padělané" Rukopisy a na "vylhanou
minulost" českého národa, upínaly se naděje našeho členstva do
budoucna s pevnou vírou v konečné vítězství pravdy a práva,
nepřišlo nikomu z nás ani zdaleka na mysl, že v osvobozeném
státě přijde doba, kdy naší Společnosti budou přiznány tytéž
publikační možnosti, jaké ji své doby přiznal Wolfram von
Wolmart - totiž žádné.
Neuvěřitelné stalo se skutkem. Nouzový způsob, jakým
vydáváme tuto zprávu, je důsledkem skutečnosti, že další
vydávání časopisu Společnosti nám nebylo povoleno. Zákaz byl
vydán "s hlediska hospodařeni papírem". Ve skutečnosti
rozhodovaly důvody jiné. Jsou patrny v zevrubné zprávě, kterou
v dalším uvádíme pod číslem 3/ "Historie zákazu časopisu
Společnosti".
Tak mařeno je úsilí Společnosti, která publikováním
výsledků vědeckých prací může platně přispět k revisi
dosavadních bludů pramenících ze závislosti českého myšlení na
myšleni německém. Rukopisný spor není ukončen. Nové a nové
poznatky z různých oborů vědeckých dovršují rozpad hypotés o
"zbožném podvodu" buditelů. Uvědomme si nepřetržitou řadu
německých útoků na RZK od Büdingera až po K. Hermana Franka a
mějme na paměti, oč v tomto sporu vpravdě jde. Jde o víc než
jen o záležitost ryze paleografickou; jde o víc než jen o
záležitost literatury pouze české; ten spor týká se všeho
Slovanstva a má nápadnou analogii ve sporu o pravost staré
památky ruské "Slovo o pluku Igorově". Zde je konkrétní
pracovní pole, na němž by bylo možno vykonat velké dílo v duchu
slovanské vzájemnosti, netoliko o ní mluvit. Ale místo toho,
aby se nám dostalo podpory při publikování fakt prokazujících
původnost staré české osvěty, ukládá se nám mlčení. Předkládáme
tuto skutečnost soudu členstva i soudu ,
budoucnosti.
V Praze, 1. prosince 1947.
ČESKÁ SPOLEČNOST RUKOPISNÁ
Praha I. , Konviktská 13.
2) Zpráva o XIII. řádné valné hromadě.
Dna 2. června 1947 konala se XIII. řádná valná hromada naší
Společnosti. Přítomno bylo 48 účastníků. Valnou hromadu řídil
úřadující místopředseda ing., Vilém Götzl; jenž v úvodu
vzpomněl zesnulých členů společnosti
Františka Boháčka, vrch. magistr. rady, v Praze,
Ing. Josefa Jareše, sekč. šéfa v. v., v Praze,
Zdenka Kuffnera, profesora gymnasia v. v., v Praze,
F. Poláka sládka v Táboře,
Bedřicha Říhy, sen. presidenta Nejv. správ. soudu v, v., ,
v Praze,
Karly Votýpkové, vdovy po notáři ve Střele,
jichž památku uctili přítomní povstáním. - V další části
svého projevu poukázal předsedající na zvýšenou činnost výboru
Společnosti, a to zejména v první polovině roku 1947; tato
činnost nebyla prozatím na venek patrna, svědectví o ní vydává
však mimořádný přírůstek, archivu korespondence; jenž je v
uplynulém období největší za trvaní Společnosti. Počet členů
Společnosti vzrostl o dalších 43 členů.
Následovaly zprávy funkcionářů. -
Druhý jednatel, Ing. Urban, vylíčil činnost výboru v
uplynulém období, mimo to hlavní události roku v kulturním
životě, mající význam pro rukopisnou obranu; podstatnou částí
této zprávy bylo vylíčení jednání Společnosti s ministerstvem
informací o povolení časopisu. Tato záležitost je zde podána v
samostatné stati 3/" Historie zákazu časopisu Společnosti".
Pokladní zprávu přednesl za onemocnělého pokladníka min.
radu Schmidta přehližitel účtů taj. V. Režný. Ze zprávy
pokladní vyplynulo, ze z celkových úhrnných výdajů Společnosti
v roce 1946 ve výši Kčs 17.999,50 téměř polovina, totiž Kčs
8.514.- připadla na tisk Oběžníku. Ostatní, výdajové položky
představují úhradu nákladů spojených s pořádáním přednášek,
nákladů za uskladnění, převoz a vazbu knih všeobecnou režii.
Hlavním pravidelným zdrojem příjmovým jsou členské příspěvky,
jichž se v r. 1946 sešlo úhrnem Kčs 7.820.-. Obětavost členstva
a příznivců zračí se v příjmové položce darů, která dostoupila
částky Kčs 7.018.-. Mezi dalšími příjmy vykazuje pokladní
zpráva: Kčs 2.341.- za rukopisnou literaturu prodanou zájemcům
ze zásoby Společnosti; Kčs 3.000.- bylo uvolněno k výběru z
vázaného vkladu Společnosti; jakožto záloha pro další výdaje
/při čemž se počítalo s náklady na časopis/ byla uzavřena
zápůjčka Kčs 8.000.- na vázaný vklad Společnosti, Bez této,
zápůjčky a docíleného výběru vkladu jevil by se v hospodářství
roku, 1946 schodek Kčs 820.50.
Jednatelská a pokladní zpráva, doplněná zprávou
přehližitelů účtů, byly vzaty jednomyslně na vědomí a výboru
uděleno, absolutorium.
Archivář řed. J. Šohájek podal zprávu o stavu archivu
Společnosti. Poukázal na přírůstek archivu 247 kusů svědčící o
mimořádné aktivitě Společnosti. Archiv obsahuje nyní 1.361
čísel, archiv po Dr. Perkovi 318 čísel, úhrnem tedy 1.679 kusů.
Svoji zprávu doplnil bibliografickým přehledem literatury a
zpráv o Rukopisech.
Ve zprávě knihovníka popsal Dr. J. Hlávka stav knihovny
Společnosti a nesnáze spojené s jejím uložením.
Ve volbě výboru, jež následovala, byl jednomyslně zvolen na
příští správní období výbor v následujícím složení: Předseda:
univ. prof. Dr. Viktorin Vojtěch; I. místopředseda: Ing. Vilém
Götzl; II. místopředseda: Dr. Jan Hlávka; členové výboru:
František Adámek, prof. Ing. Karel Andrlík, Ing. Cyril Nebuška,
Jindřich Pazelt, Miloslav Schmidt, Ing. Bohumil Střemcha, Jan
Šerý, Jindřich Šohájek, Ing. Karel Urban; náhradníci: gen.
Karel Heřman, Jiří Veselý, J. S. Vopravil, prof. Leopold Zubr;
přehližitelé účtů: Václav Režný, Ing. Lubor Skokánek.
Valná hromada pak schválila pokladníkův návrh, přednesený
přehližitelem účtů, aby počínajíc rokem 1947 byly členské
příspěvky činných a přispívajících členů upraveny na jednotnou
výši Kčs 50.- a příspěvek nově přistupujících členů
zakládajících, aby byl zvýšen s Kčs 200.- na Kčs 500.-; toto
zvýšení je však podmíněné; bude uskutečněno pouze tehdy,
jestliže bude Společnosti možno vyvíjeti, v roce 1947
publikační činnost.
Stým narozeninám Josefa Ladislava Píče věnoval jubilejní
vzpomínku archivář J. Šohájek. Zhodnotil Píčův význam pro
rukopisnou obranu, rozebral některé okolnosti týkající se
rukopisného zápasu z konce Píčova života a poukázal na
rehabilitaci Píče a jeho vědeckého díla, jíž jsme byli svědky u
příležitosti letošních jubilejních oslav.
V závěru programu valné hromady byla podána zpráva o t.zv.
Rukopisu Chebském. Podstatné části. této zprávy uvádíme zde pod
bodem 5/.
3) Historie zákazu časopisu Společnosti.
Výbor České společnosti rukopisné má za potřebné podat
členstvu úhrnnou zprávu o vývoji jednání souvisících s
vydáváním časopisu. Činí tak jednak proto, aby se ospravedlnil
vůči možným a pochopitelným výtkám, že snad nebylo učiněno vše,
aby časopis byl obnoven - jednak proto, aby i pro budoucnost
byl zachován obraz doby a překážek kladených v cestu naší
činnosti.
Zastavení časopisu /Zprávy Č. S. Rukopisné/ za okupace
považovali, jsme za událost přechodnou. Měli jsme za
samozřejmé, ze tento zákaz padne po vyhnaní okupantů. První
porady o opětném vydávaní časopisu konal se již na jaře r.
1945. Tiskárny s nimiž jsme jednali, požadovaly vesměs povoleni
ministerstva informací.
Obrátili jsme se tudíž na toto ministerstvo. Při návštěvě v
ministerstvu bylo nám naznačeno, že vyřízení žádosti o opětné
vydáváni "Zpráv" jako časopisu periodického, vyžádalo by si
značné doby. Bylo nám doporučeno, abychom prozatímně pro
informaci členstva zvolili formu tiskoviny neperiodické. Při
dalších návštěvách v tiskovém odboru bylo smluveno, že
Společnost bude vydávati neperiodickou tiskovinu nejvýše
třikrát do roka, jejiž jedno číslo nepřesáhne 8 stran a že
nebude použito dřívějšího názvu "Zprávy", nýbrž názvu
"Oběžník"; byly též stanoveny, další podmínky určující vnější
úpravu listu, aby snad nevznikl z úpravy listu mylný dojem, že
kde o list periodický. Bylo nám řečeno, že při dodrženi
stanovených podmínek budou příslušné žádanky bez průtahu
vyřizovány, že však bude třeba dát tisk předem vysázet a k
žádance připojit hotový kartáčový otisk, aby úřad mohl
posoudit, zda jsou splněny podmínky vnější úpravy,
charakterisující tiskovinu jako neperiodicum: Za těchto
podmínek vydali jsme Oběžník číslo 1/ ze dne 1. února 1945 a
Oběžník č. 2/ ze dne 1. září 1945. Při povolovacím řízení
postupoval úřad přesně dle podmínek, jež vytyčil, a které
Společnost se své strany rovněž přesné plnila.
Změna nastala u Oběžníku číslo 3/ vysázeného, v prosinci
1946. Toto číslo obsahovalo jakožto hlavní příspěvky: úvodní
článek na paměť stých narozenin prof. Dra J. L. Píče z pera
archeologa F. Adámka, dokončení studie "Chemie o Rukopisech" od
prof. Ing. K. Andrlíka; posléze redakční stať o novém hodnocení
cyrilometodějského písemnictví ruským slavistou R. Jakobsonem;
v řadě dalších drobnějších zpráv byla též polemika s časopisem
Věda a život.
Když byl úřadu předložen kartáčový otisk tohoto čísla spolu
s předepsanou žádankou, bylo schválení odmítnuto s tím, že jde
o časopis, který má znaky tiskoviny periodické. Když jsme
poukázali na skutečnost, že při úpravě čísla řídíme se pokyny
danými úřadem, bylo opět vytčeno, že v tomto čísle je obsažena
polemika s revui "Věda a život" a že činnost polemická se
nesrovnává s posláním, neperiodického Oběžníku, určeného jen
členům. Nabídli jsme tedy úřadu, že tuto polemiku vypustíme;
doslova přes noc pořízen byl náhradní text, který tiskárna
nenásledujícího dne vysázela. Urychleně předložili jsme úřadu
nový kartáč, jenž podle přání úřadu byl na první straně opatřen
nad to poznámkou "Pouze pro členy". Nato nám referent v
tiskovém odboru ministerstva sdělil, že se musí poradit s
představenými. Výsledkem porady bylo sdělení; že musíme podat
zvláštní žádost ministerstvu, pouhá žádanka že nestačí. Na náš
dotaz zda a za jak dlouho lze očekávat kladné vyřízeni,
žádosti, sdělil referent otevřeně, že vyřízení může trvat velmi
dlouho. Referentu bylo namítáno, že Společnost postupovala
přesně dle, udělených směrnic; že dala napřed vysázet text, aby
podle přání úřadu mohla k žádance přiložit kartáčový otisk; že
pořízenou sazbu musí tiskárně hradit i kdyby k tisku nedošlo. S
poukazem na tyto skutečnosti jsme žádali, aby předmětem
zvláštní žádostí stalo se vydávání dalších čísel časopisu, aby
však Oběžník číslo 3/, který dala Společnost sázet ve víře v
platnost sdělených podmínek, byl vyřízen krátkou cestou na
podkladě žádanky. Uznávaje jinak naše důvody, prohlásil
referent, že tak učinit nemůže, že rozhodování o České
společnosti rukopisné si vyhradila vyšší místa. Podrobnosti o
tom odmítl uvést. - Mohly-li snad dřív být jisté pochyby o tom,
zda při rozhodování tiskového odboru hraje roli otázka
hospodaření papírem či nikoli, v tomto stadiu jednáni tyto
pochybnosti zmizely. O papír zde nešlo. Zřetelně se ukázalo, že
tu jsou kriteria jiná. Dne 11. ledna 1947 podali jsme na
tiskovém odboru ministerstva informací dvě žádosti; v jedné
bylo žádáno o schválení vysázeného již Oběžníku, v druhé o
obnovení Zpráv zastavených za okupace. Současně jsme zahájili
řadu informačních návštěv u vedoucích úředníků odboru. Tyto
intervence neomezovaly se jen na jednání ústní; předložili jsme
kompetentním úředníkům obsáhlá memoranda, shrnující historii a
podstatu rukopisného sporu a zachycující činnost Společnosti za
uplynulá léta. Tato memoranda byla příjemci příznivě posouzena.
Někteří z nich se netajili překvapením nad poznatky snesenými
moderní rukopisnou obranou a prohlásili, že o řadě skutečností
dovídají se teprve z tohoto memoranda. Byla také uznána dobrá
úroveň dosud vyšlých Oběžníků č. 1/ a č. 2/. Zdálo se, že se
uplatní fakta Společnosti uváděná a bude uznáno její oprávněni
k vydávání časopisu.
Ukázalo se však, že konečné rozhodnutí v tiskovém odboru,
ministerstva informací spočívá jinde než jak by vyplývalo z
úřední hierarchie. Rozhodující osobou ukázal se být na konec
nikoli přednosta odboru, nýbrž novinář tomuto odboru přidělený,
pan redaktor Richard Slánský. Ten zaujal vůči Společnosti
naprosto nepříznivé stanovisko. Odkázal ji na ostatní tisk, kam
prý může příspěvky zadati k otištění, neuznal její potřebu
vydávat časopis vlastní; dovolal se mínění universitních
profesorů a prohlásil, že rukopisný spor byl jíž jednou
pokrokovým způsobem definitivně rozřešen. Názor delegáta
Společnosti, že vědecká práce zná jen buď řešení vědecky
správné nebo řešeni nesprávné, nikoli řešení pokrokové a
nepokrokové - jakož i poukaz na ustavičný vývoj vědeckého
poznávání - pan redaktor Slánský nepřijal. Po tomto rozhovoru,
k němuž došlo počátkem března, bylo zřejmo, že výsledek našich
podání v tiskovém odboru nebude příznivý. Neočekávali jsme
příznivou změnu ani od skutečností; že ministerstvo informací
postoupilo obě naše žádosti k vyjádření ministerstvu školství a
osvěty. Tento postup znamenal, že naše žádosti putovaly od
Anáše ke Raifášovi. I kdyby bývalo ministerstvo školství podalo
posudek nám příznivý, nebylo by jím ministerstvo informací
vázáno; v řadě případů rozhoduje samo, bez slyšení jiných
ministerstev. Ale příznivé stanovisko ministerstva školství
nedalo se očekávat z toho důvodu, že kompetentní úředníci
vyjadřují oficielní mínění odpůrců. Strana ve sporu zúčastněná
stala se tak arbitrem ve vlastní při. Tato křiklavá
inkompatibilita je bohužel možná v poměrech, kdy ani znalci
ústavního práva nejsou zajedno, v tom, zda a do jaké míry platí
občanské svobody zaručené ústavní listinou /zejména co do
volnosti projevu a co do svobody vědeckého bádání/ a do jaké
míry záleží na vůli či svévoli úřadu.
Bez naděje na úspěch, ale s vědomím povinnosti vykonat vše
co třeba, obrátili jsme se i na ministerstvo školství. Referent
pověřený vyřízením našich žádostí postoupených tomuto
ministerstvu, prohlásil, že o nich bude rozhodnuto podle
směrnic udělených mu vyššími místy. O jaká vyšší místa jde,
zůstalo i v tomto případě zahaleno úředním tajemstvím.
Dne 13. června 1947, tedy po více než 4 měsících od podání
žádostí, došla konečně písemná odpověď ministerstva informací
na naše podání. Dopis ministerstva, datovaný 6. června 1947 a
nesoucí číslo 23. 986/47 T. O. zní takto:
V Praze dne C. června 1947.
Tit.
Spolek "Česká společnost rukopisná"
v Praze I, Konviktská 13.
Ministerstvo informací /tiskový odbor/ nebere na vědomí
Vaše oznámení ze dne 10. ledna l947, že hodláte vydávati
neperiod. tiskovinu v časopisecké úpravě s názvem "Zprávy české
společnosti rukopisné" a neuděluje Vám žádané povolení k jejímu
tisku, poněvadž s hlediska účelného hospodaření papírem není
potřeba vydávati zvláštní časopis spolkový s poměrně malým
počtem zájemce. Pokud by šlo o vskutku hodnotné vědecké studie
o Rukopisech a otázkách s nimi jakkoli souvisejících, mají
jejich autoři možnost otisknouti je v příslušných odborných
časopisech již vycházejících.
Pokud jde pak o "Oběžník České společnosti rukopisné", je z
jeho obsahu patrno: že nejde o neperiodickou tiskovinu v
oběžníkové úpravě, nýbrž v úpravě časopisecké a již z, toho
důvodu a z důvodů shora uvedených nelze ani tuto tiskovinu
povoliti.
Přednosta:
Dr. Bauer v. r.
Za správnost vyhotovení
Regal.
Uzavíráme tuto zprávu slovy Josefa Jungmanna z roku 1810:
"Ještě. Slované otročí; ale Bůh dá i tomu konec."
U.
Prof. Ing. Karel Andrlík:
4) Chemie o Rukopisech.
/Dokončení. /
Níže uvedená stať byla vysázena v 3. čísle Oběžníku, jež
nevyšlo z důvodů popsaných v předchozí stati: Zde ji nezkráceně
uvádíme, protože představuje dokončení první části otištěné v
Oběžníku č. 2/.
Jinými cestami, na konec však ke stejnému výsledku to jest
k potvrzení pravosti RZK - ubíral se výzkum fotochemický, jehož
korunou jsou práce univ. profesora Dra Vojtěcha.
Již prostá fotografie p o p i s n á je s to doplniti
novými zjištěními obraz, vnímaný pouhým okem. Když byl RK po
prvé fotografován J. Rokosem 1861, přinesly získané obrazy
mnohá překvapení. Zřetelně na nich vystoupila některá nejasná
místa až dosud špatně čtená, zejména vynikl kontrast pozdějších
přípisků a oprav provedených Hankou., Po druhé byl RK
fotografován Husníkem roku 1889, za použití modrého filtru
komplementárního na barvu písma RK /jež je, jak známo, rezavě
žlutá až hnědá/. Husníkovy fotograf je zachytily RK neobyčejně
výrazně a posloužily také I. B. Maškovi - kromě originálu - k
jeho jedinečnému rozboru a vyvráceni t.zv. "proužkového důkazu
Gebauerova. Husník fotografoval roku 1889 též RZ. - K
fotografickému zkoumání RZ přikročil roku 1913 Ing. B.
Střemcha, jenž na žádost Davorina Zunkoviče fotografoval RZ s
cílem zjistiti zda RZ je palimpsest, jak tvrdil Petruszewicz v
roce 1875, či nikoli. Při těchto pracích zjistil m. j., že
domnělý zbytek "vyškrabaného písma'' je písmo prosáklé s druhé
strany listu. Fotografií RZ zabýval se též Horák. Všechny tyto
pokusy lze úhrnem označiti. jako fotografii dokumentární,
popisnou, zachycující povrch Rukopisů, nepronikající však do
jejích nitra.
Novou epochu na poli f o t o c h e m i c k é h o v ý z k
u m u značí moderní Fotografování neviditelnými paprsky. Tato
výzkumná methoda opírá se o použití paprsků nacházejících se za
fialovým i za červeným koncem spektra. Mezi paprsky za fialovým
koncem spektra, jež všechny nejsou ve svých účincích ještě
zcela probádány, je skupina t.zv. z á ř e n í u l t r a f i a
l o v é h o. Záření ultrafialové je neviditelné. Je možno uměle
je vyrobiti na př. rozžhavením rtuťových par elektrickým
proudem. Každé světlo je při dopadu na nějaký předmět zčásti
odraženo, zčásti absorbováno. Ultrafialové krátkovlnné paprsky
jsou však rozdílně absorbovány i takovými látkami, jež jinak
absorbují stejně dlouhovlnné paprsky obyčejného světla. To
znamená, že na př. dvě látky
v obyčejném světle na pohled stejné objeví se při ozáření
paprsky ultrafialovými jako látky různého složení,
Tímto způsobem dají se velmi rychle rozeznati na př. oleje,
papíry, barvy a jiné hmoty, jež v bílém světle se jeví jako
shodné, ale jejichž hmotná podstata je různá.
Čtenář se nyní nepochybně optá, jak tuto rozlišovací
schopnost ultrafialového záření postihneme, když přece jde o
paprsky neviditelné? .
To se může státi buď obtížnou cestou fotografie přímé, nebo
snadněji methodou nepřímou, t.zv. f l u o r e s c e n č n í.
Podstata fluorescence tkví ve vlastnosti některých hmot měniti
dopadající ultrafialové záření krátkovlnné v záření dlouhovlnné
viditelné oku. Fluorescenční záření dá se fotografovati, při
čemž fotografické deska zachytí - zejména při použití vhodných
filtrů i fluorescence slabé, okem těžko postižitelné. Ozáří-li
se na př. pergamenový rukopis ultrafialovými paprsky, tu
zejména intensivně fluoreskují hmoty organické /pergamen/,
kdežto látky minerální /na př. kovové inkousty/, fluoreskují
slabě. Fotografie takto fluoreskujícího rukopisu zachytí pak i
písmo, jež zraku nebo obyčejné fotografii zůstalo by skryté.
Jinou skupinou krátkovlnných paprsků jsou známé p a p r s k
y R o e n t g e n o v y . Mají tak krátkou vlnovou délku, že
pronikají hmotou různých předmětu a ve stínových obrazech,
zachycených na stínítku nebo na fotografické desce, rozliší
hmotné složení prostředí, kterým procházejí. Procházejí
přirozeně nerušeně organickou hmotou jako je pergamen;
nesnadněji procházejí kovy, zejména kovy těžkými.
Paprsky i n f r a č e r v e n é jsou neviditelné paprsky
dlouhovlnné, nacházející se za červeným okrajem spektra. Tyto
paprsky hrají důležitou roli ve vojenství; pronikají mlhou,
kouřem, lze jimi fotografovati za tmy. Dvě zajímavé novinky
americké armády, vyzkoušené v této válce proti Japonsku -
"sniperscope" a "snooperscope" spočívají na principu
infračervených paprsků /Sniperscope je puška vybavená miřidly,
umožňujícími vyhledání cíle za trny; snoopersoope je optický
přístroj, namontovaný na zvláštní přilbě, umožňující pozorování
za noci./ S hlediska zkoumání psaných textů je významné; že na
rozdíl od paprsků ultrafialových pronikají paprsky infračervené
do hloubky pozorovaného předmětu; je tedy možno fotografovati
jimi i to, co je pod povrchem. Jich zviditelnění prostředkuje
fotografická deska, opatřená emulsí citlivou na tyto paprsky.
Při zkoumáni RZK bylo profesorem Dr. Vojtěchem použito
všech tří druhů paprsků ultrafialových, Roentgenových a
infračervených. Popud k těmto pracím dala r. 1913 Česká
akademie věd a umění, která ke stoletému jubileu nálezu RZK
/1917/ hodlala vydati jejich přesné fascimilové snímky.
Profesor Dr. Vojtěch přistoupil, k této práci s vírou v
padělanost Rukopisů. Napsal o tom. "... jako téměř všichni z
naší generace byl jsem i já přesvědčen, že Rukopisy jsou
padělány. Zvláště přispěla k tomu, zprava Dolanského o nalezení
tak zvaného kryptogramu Hanka fecit r. 1899..."
První orientační práce provedl prof. Dr. Vojtěch v lednu 3,
914. Válka však jeho činnost přerušila. K jejímu obnoveni se
vrátil až v míru. Bylo to na prospěch věci, neboť - jak prof.
Dr. V. líčí - "methody fotografického zkoumaní se, zatím
zdokonalily, mohl jsem si opatřiti příslušné přístroje a
získati nové zkušenosti." - Hlavni výzkumné práce byly učiněny
v r. 1927 a na počátku r. 1928. Celkem bylo zhotoveno na 400
snímků, pořízených jak paprsky viditelnými při použití různých
filtrů, tak i paprsky neviditelnými.
Na žádném z obou Rukopisů nenalezly se stopy po vyškrabaném
písmu; nebylo prokázáno, že by Rukopisy byly palimpsesty.
Roentgenogramy jasně ukázaly odchylnost inkoustu použitého u RZ
od inkoustu, jímž psán RK; železitá substance inkoustu RK;
propustila Roentgenovy paprsky, kdežto inkoust RZ Roentgenovy
paprsky, zadržel; tím byla v inkoustu RZ prokázána přítomnost
kovu větší hustoty než je železo. Jak již bylo vyloženo, písmo
RZ obsahuje sloučeninu mědnatou. Na roentgenogramech vystoupily
jasně sloučeniny těžkých kovů v iniciálkách /rumělka a minium/.
Zvláštní pozornost věnoval prof. Dr. Vojtěch proslulému
"kryptogramu Hanka fecit", který již v r. 1911 označil Zunkovič
jako klam. Prof. Dr. Vojtěch fotografoval příslušné místo RZ
mnohokráte, při různém směru osvětlení za použití různých
paprsků a různých filtrů a ve značném zvětšení. Výsledkem
zkoumání bylo, že tak zv. ''Hanka fecit'' definitivně se
ukázalo být buď osudným omylem nebo podvodem. Tak skončil
důkaz, který spolu s "berlínskou modří" přivodil rozhodující
zvrat v mínění české veřejnosti na zlomu století a vedl k
proniknutí názoru že RKZ jsou falsa. Dnes je prokázáno, že v té
spleti čar, různými barvami provedené, Hanka podepsán není.
Vojtěchovy výzkumné fotografie vyvrátily také jednou pro
vždy Gebauerův tak zvaný "proužkový důkaz". Silně zvětšené
výzkumné fotografie proužků ukazují, že bylo psáno až ke kraji
nezkomoleného původního listu pergamenu; lze na nich dokonce
jasně rozeznati místo, na němž bylo písmo strženo.
Výsledky, k nimž prof. Dr. Vojtěch dospěl, byly, ovšem
nemalým překvapením pro ty, kdož od fotochemického zkoumaní
očekávali pro RZK "hřeb do rakve". Byla zda fakta, získaná
bezvadným vědeckým postupem a nebylo možno sprovoditi je se
světa. Byl tedy učiněn aspoň pokus neutralisovati je. To se
stalo tím způsobem, že k Vojtěchovým fotografiím, vydaným r.
1930 Unií, přidány byly "Poznámky", psané odpůrcem pravosti,
profesorem V. Flajšhansem jenž - jak známo - není ani chemik,
ani fysik, nýbrž filolog. Profesor Flajšhans shrnul v
Poznámkách vše, co odpůrci RZK kdy vytýkali bez zřetele k
materiálu, který snesla obrana. Opakoval námitky dávno
překonané a vyvrácené. Oproti tomuto zastíracímu
verbalistickému pokusu tím výmluvněji se uplatňuje suchá mluva
fakt, jež kniha podává na fotografických tabulích Vojtěchových.
Ta se nedají oddiskutovati.
5) Zpráva o Rukopisu Chebském.
Následující stať je toliko výtahem z obšírnější zprávy,
podané na XIII. valné hromadě Společnosti:
Roku 1945 byly při obsazování pohraničí zajištěny
pergamenové proužky, pocházející ze svazků aktů, obsahujících
listiny o sporu města Chebu s řádem německých rytířů. Proužky
objevil archivář Dr. Sturm, restauraci provedla Dr. Mladějovská
a zjistila, že zlomky představují trosky rukopisu české legendy
o blahoslavené Anežce, dceři Přemysla I. Dochovaný text zlomků
nemá dějové souvislosti. Zachycuje pomazání Anežky a její
rozmluvu s řádovou sestrou, výpravu Přemysla I. proti Rudolfu
Rakouskému a jeho zajetí /1276/, pak návrat z Říma a její smrt
/kterou kladou k r. 1366/ - ale zde je rasura a nedokončené
popsání zázraku.
Celý fragment má 95 veršů na třech listech, z nichž, dva
jsou neúplné. První list se skládá ze dvou celých částí, druhý
list je zlomek 8 proužků, které vznikly rozřezáním listu svisle
na půl a vodorovně čtyřmi řezy; tak vzniklo 10 kousků, ale
zachováno je 8. Podobně je rozřezán list třetí, u něho se však
dochovalo všech 10 kusů. Velikost pergamenu: dvojlist RK,
postaveny svisle.
Na pergamenu jsou patrny vpichy, které sloužily k
linkování; linky naznačeny rydlem. Také rámování stránky je
provedeno rydlem. Písmo je větší než písmo v RK; je goticky
lomené naproti zaokrouhlenějšímu drobnějšímu písmu RK. Verše
jsou od sebe odděleny tečkou. Rozdělování slov naznačeno
rovnítkem, tence provedeným. Slova na konci řádků často
překračují rámování. V rukopise je jedna velká červená
iniciálka P a několik začátečních velkých písmen označených
červenou čarou nebo červeně obtažených.
Vzhledem písma hlásí se rukopis do 14. století. Ze
zvláštních znaků Rukopisu Královédvorského /vytýkaných tomuto
rukopisu odpůrci/ má rkp. Chebský ten, že zachovává vedle
spřežek starší pravopis jednoduchý, kdy č, š, ř, a ž se psalo
jednoduchými písmeny. Rukopis nemá přesnou pravopisnou
soustavu, čte se podle smyslu. Jotace je v něm vyznačena "y"; v
RK však měkkým i. Toto "y" značí v RCh měkčení: bozye, tyelo.
Ale několikrát užito i měkkého i: tobie, sobie. Osobní zájmeno
zvratné sye pzse se s "y" - ale ke konci zlomku asi čtyřikrát s
"i".
V rukopise je dlouhé "s" i koncové kulaté "s" jako v RK.
Dvě dlouhá "s" označují "š" /sessla = sešla, zpowiedawsse/; ale
dvě dlouhá "ss" jsou psána i tam, kde se čte "s" /mussyli,
wzneysse/; ve slově "dessyet" jsou dvě dlouhá "s" a "y", kterým
se znaci "š". Pak "myesyeczye" - jedno dlouhé "s" a "y"; je to
obdoba Gebauerova "sluncie" a "vsie". - Koncové kulaté "s" je
na konci slova: hlas.
Ve slově "as" nutno čísti "až".
Spřežka "ř" je psána rz: katerzyna.
Zajímavá je spřežka "cz", značící č: rzeczena, czasie,
strucznye. Avšak tatáž spřežka se píše za "c": w nemoczy, bez
pomoczy . . . Jak již poznamenáno dvě dlouhá "s" značí podle
smyslu buď "š" nebo "s" /rakusskem, éredessta/; jedno dlouhé
"s" však nutno naopak čísti jako "š" - otewrzyesy. Příslovce
wezdý z RK je psáno wessdi s dvěma dlouhými "s".
Rukopis Chebský rozmnožuje doklady, které dokazují
oprávněnost stanoviska obránců Rukopisů že každý středověký
písař zanechával v rukopise kus svého názoru na pravopis řeči;
tyto názory se až do Husovy reformy značně lišily; nebylo
ustálených pravidel a čtenáři četli podle smyslu slov.
6) Sté výročí narozenin prof. Dra J. L. Píče.
19. 1. 1947 - + 19. XII. 1911.
S vývojem české a slovanské vědy archeologicko-
prehistorické je navždy nerozlučně spjata mohutná osobnost J.
L. Píče, od jehož narození uplynulo 19. I. 194~ sto let. Ba
možno říci, že, bez Píčova jedinečného díla, nebyly by naše
archeologie a prehistorie dosáhly nynější vznikající úrovně, a
nejlepší pověsti ve světě. Původním školením historik,
ovládající zejména dějiny slovanské a státoprávní, vyrostl záhy
ve skvělého archeologa a prehistorika a v tomto směru je Píčův
význam v mnohém průkopnický.
Píčovým úmyslem bylo připojit k Šafaříkovým "Starožitnostem
slovanským" vylíčení hmotné kultury starých Slovanů na základě
pramenů historických a archeologických. Poněvadž však dosud
získaný chudý archeologický materiál k tomuto úkolu naprosto
nedostačoval, podnikl Píč, za pomocí svých přátel /Hellich,
Pozarecký, Vaněk., Felcman, Hlavka/ přímo obrovsky dvacetiletý
soustavný výzkum země České v rozměrech, jímž nebylo tehdy
rovných ani v cizině, a které v souhrnu u nás nebyly dodnes
překonány. Výsledkem a pomníkem tohoto Píčova dvacetiletého
nadlidského výkonu jsou skvělé a r c h e o l o g i c k é s b
í r k y m u s e a č e s k é h o v P r a z e, jejichž
instalace podávala výstižný obraz pravěku země České. Píčem
získaný materiál tvoří dodnes hlavni část muzejních sbírek a
podstatně se o ně opírá naše i středoevropská prehistorie.
Zásluhou Píčovou také bylo, že své výzkumy zachytil pečlivě v
nálezovém archivu a kartograficky, dále že bezprostředně po
provedených výzkumech přikročil k uveřejněni svých objevů.
V mnohých jeho pracích zvláště významné místo zaujímají
rozsáhlé "S t a r o ž i t n o s t i z e m ě č e s k é ", které
souborně v řadě objemných svazků a v krásné úpravě podávaly
slovem i obrazem vše, čím se země Česká archeologicky dosud
projevila. Úchvatný je způsob, jimž Píč dospíval ke svým
svérázným závěrům; nezapřel historika, postavil se proti
methodě typologické a proti pojímáni prehistorie na podkladě
přírodovědeckém, jako základu jedině rozhodujícím. Méně
stopoval jednotlivé kultury a různá údobí pravěku z časového
jejich určení, za hlavní podklad své prehistorie položil
hledisko národopisné. V archeologii hledal především "stopy
národů v jejich vývoji na tom základě, že v hrobech pohřbeni
jsou lidé, kteří za živa mluvili národním jazykem svým, měli
víru svou, která se jeví v ritu pohřebním a měli národ. ní kroj
svůj, jehož pozůstatky zachovaly se v hrobech..." Toto
přímočaré ethnograficko-historické hledisko Píčovo vzbudilo v
tehdejších našich archeologicko-prehistorických kruzích
houževnatý odpor; různé pojímání základů české vědy
prehistorické a odchylné způsoby práce rozdělily naše vedoucí
pracovníky ve dvě skupiny: Píčovu školu "musejní" a školu
"universitní" v čele . s L. Niederlem s níž se Píč nesmlouvavě
utkával v tvrdých vědeckých půtkách.
V zápalu boje tvrdil na příklad L. Niederle v r. 1897 /Na
obranu/, že, "kdo ještě nyní vyhledává a vykopává stopy
Zábojovy a referuje o tom ve vážném časopise" /Píč, Památky
archeologické 1893/ toho "přece nelze míti za badatele, který
pracuje vážně a s dostatečným porozuměním cíle, a prostředků
nauky archeologické." Důsledky těchto bojů odrážejí se dodnes v
české prehistorii a zabraňují, aby význam Píčův byl spravedlivě
doceněn třebaže naše generace již plné uznává jeho nadměrnou
průkopnickou práci po stránce prehistorické i praktické
archeologie.
Početná obec přátel RZK má zvláštní příčinu, aby vzpomněla
vděčně tohoto skvělého slovanského badatele. Píč po stránce
archeologicko-prehistorické položil pevný most k uznání a
pochopení starobylosti RZK. Obraně RZK dostalo se té cti, že
vedle, nesmrtelných Šafaříka a Palackého čítá do svých řad i
nesmrtelného Píče; badatele, který za pravdu R položil svůj
život.
Připomeňme si v rámci této jubilejní vzpomínky závěrečné
události Píčova života. - V září roku 1911 podnikl Píč cestu za
hranice se dvěma listy RK, s rukopisem "Sermones" a s
fotografií legendy o sv. Jiří, aby seznal úsudek zahraničních
paleografů, především paleografů francouzských. Věrný druh
Píčův, prof. Dr. Kryštůfek v úvodu knihy "Píčův poslední odkaz"
z roku 193. 4 prostými., ale lapidárními slovy líčí pohnutky
této Píčovy cesty: "...Jako při líčení pravěku byly Píčovi jako
empirikovi par excellence vodítkem vykopávky, tak i v líčení
dějin pozdějších, kdy svítá již světlo dějin, chtěl práci svou
míti dle možnosti opřenu o památky soudobé. - A jelikož v něm
nikdy neumřela víra v pravost Rukopisu Královédvorského, chtěl
i této památky užíti jako pramene pro svůj nový svazek
Starožitností; o němž pracoval."
Odborníci, kterým Píč v Paříži listy RK předložil; byli:
Camille Couderc a Omont z Bibliotheque Nationale, dále
profesoři Elie Berger, M. Chatelain a Maurice Prou. Jejich
dobrá zdání vyzněla rozhodujícím způsobem pro pravost, přestože
- jak se dovídáme z deníku Píčova - temperamentnost p. Zouis
Legera, se kterým Píč v Paříži rovněž vešel ve styk, v prvních
dnech poněkud pokazila ono objektivní prostředí, jež Píč v
Paříži hledal. Berger kladl RK na počátek XIV. století;
Chatelain na konec XIV. až na začátek XV. věku; Prou datoval RK
do XIV. století, rovněž tak Couderc.
Z Paříže odebral se Píč do Milána, kde si vyžádal dobrá
zdání ředitele historického archivu Dra Ettore Vergy a ředitele
Ambrosiánské knihovny Msgre Achille Rattiho. Dr. Verga položil
RK na počátek XIV. století. Monsignore Ratti /potomní papež
Pius XI./ datoval Rukopis /podobně jako Chatelain/ do XIV. až
XV. století; projevil při tom názor, že inkoust podobného
zabarvení viděl v krajinách dolnorýnských na rukopisech
flamandských.
Dne 17. prosince 1911 uveřejňuje Píč v Národní politice
slavný článek "Rukopis Královédvorský před mezinárodním soudem
paleografů skvěle obstál". Nazítří po tomto článku vyšel
posměšný článek "septimánův" v Čase a musejní výbor odložil
projednávání Píčovy zprávy. Den nato se Píč zastřelil: Možno
říci, že zahynul způsobem typickým pro české poměry: byl uštván
vlastními krajany.
Člověk odešel, dílo trvá. Význam tohoto díla pro českou a
evropskou archeologii byl oceněn i v cizině: Vedle České
akademie a Královské české učené společnosti byly to zejména
vědecké ústavy ruské /Akademie a učené společnosti v Moskvě,
Petrohradě, Oděse, Rjazani/ a polské, které čítaly Píče ke svým
členům:
Obrovské je dílo Josefa Zadislava Píče v české vědě
archeologicko-prehistorické, která dosud z jeho odkazu žije.
Dávno už necítíme rozdílu "vědy museální" a "universitní"; naše
prehistorie šťastně vyrůstá právě z naprostého sloučení toho,
co v bájích za doby Píčovy věcně rozdělovalo. Jen uznání
starobylého původu. RZK; pro něž Píč tolik vytrpěl,
nespolutvoří dosud základ starožitností slovanských, jak káže
pravda a naše povinnost národní a slovanská.
František Adámek
Článek archeologa F. Adámka z něhož je vyňat hořejší výtah,
byl napsán a vysázen před jubilejními slavnostmi Píčovými,
zahájenými v lednu 194?. Jako doplněk k němu dlužno uvést ještě
toto: Projevy slavnostních řečníků v Museu, přednesené
představiteli dnešní archeologie, vyzněly v manifestační
přiznáni k Píčovi a k jeho dílu. Zejména pozoruhodné byly
projevy, učiněné dne, 19. III., 1947 v Museu na Píčově výstavě.
Oficiální mluvčí musejních archeologů vyznali otevřeně, že se
vracejí zpět k Píčovi a navazují naň jak pokud jde o jeho
metody vědecké tak i o výsledky k nimž dospěl. Dnes padla
představa, proti které Píč své doby marně, bojovali jakoby
totiž pro určitou dobu platila v Evropě v daném území určitá a
nejiná kultura a ta že k určitému datu úhrnem a jako na povel
se přeměnila opět v kulturu jinou. Ředitel pravěkého oddělení
Národ. musea výslovně řekl ve svém projevu, ze Píč byl veliký
vědec i člověk; když po 35 letech se ukazuje správnost jeho
vědeckého díla, je to svědectví o jeho genialitě.
Žádný řečník se však slovem nedotkl důsledků, jaké z této
dalekosáhlé rehabilitace Píčovy práce plynou pro Rukopisy.
Překvapilo také, v jak skrovném rozsahu byly obsáhlé a vřelé
proslovy našich archeologů o Píčovi reprodukovány v tisku.
7) Sté Výročí úmrtí Josefa Jungmanna.
Když v červenci roku 1873 došlo v Praze k oslavám stých
narozenin Josefa Jungmanna, stala se tato jubilejní příležitost
celonárodní manifestací ojedinělého významu. "Již slavnostní
podvečer" - píše o tom Zákrejs v Osvětě - "uchvátil, každého
netušeným obdivem; neboť počet světlonošů při pochodňovém
průvodu, beroucím se po nábřeží a Ferdinandovou třídou k
náměstí P. Marie Sněžné, kde stála prozatímní socha
Jungmannova, zvící příštího pomníku, přesahoval šest tisíc.
Avšak počet hlavního průvodu dne 13. z Letné přes Příkopy,
Ovocnou ulicí a kolem, téhož pomníku přes Ferdinandovu třídu na
nábřeží postupovavšího obnášel kolem padesáti tisíc hlav ze
všech tříd národa, ač smí-li u nás o třídách národa býti
mluveno. Vrcholem slavnosti pak byla řeč, kterouž při památníku
k českému národu pronesl doktor Rieger. Odpolední společná
hostina soustředila zástupce všech Slovanův a důležitosti při
ní nabyl přípitek Palackého, proslovený na počest zásluh
Jungmannových a bratrské přípitky jihoslovanských hostí ...".
Porovnejme obraz, podávající se z tohoto úryvku líčení
Jungmannových oslav z doby nesvobody, se skrovností jubilejních
projevů I. letošních, učiněných ke dní 14. listopadu.
Tentokráte nebylo celonárodní manifestace. Nebylo také
jihoslovanských hostí. Není tak důležitý rozdíl v zevních
znacích porovnávaných oslav, ač i ty mají svou váhu. Neběží o
pochodňové průvody. Jde především o obsah toho, co při letošní
oslavě bylo psáno a prosloveno. Zaznamenejme proto především v
krátkosti hlasy, jež v českém denním tisku k tomuto jubileu
zazněly:
Nad průměr vynikly dva referáty: Národního Osvobození a
Lidové Demokracie.
V Národním Osvobození Emanuel Chalupný, zasloužilý
průkopník Jungmannovy rehabilitace, podal hutný příspěvek, v
němž zobrazil skutečnou Jungmannovu velikost a vytkl české
veřejnosti dluh, který vůči. Jungmannovi má. Chalupný vytýká,
že ani Jungmannovo vytvoření moderního českého jazyka nebylo
dosud ve svém ohromném rozsahu a dosahu zjištěno; říká, že "ta
práce až bude vykonána, uvede svět v úžas tak, jako jej uvedl
kdysi v úžas obrovský rozsah Slovníku."
Znamenitý úvodník o Jungmannovi, nadepsaný "Genius
národního obrození" napsal do Lidové Demokracie Mílo Pražák. I
on vytýká nedocenění Jungmanna a líčí pravý jeho význam na
pozadí ideového střetnutí romantismu s osvícenstvím; odmítá
odsouvání Jungmanna na prospěch Dobrovského.
Klidnou střízlivou vzpomínku přinesly Svobodné Noviny z
pera F. Trávníčka. Autor jako filolog soustředil se hlavně na
hodnocení zásluh jazykozpytných. Činí tak slovy uznání, jež
nebývalo pravidlem u odchovanců Gebauerovy školy. Porovnávaje
úkoly Dobrovského a Jungmanna, zdůrazňuje, že Jungmannovi
připadla část nepochybně obtížnější; ukazuje na jeho "opravdový
tvůrčí rozmach spojený s velkorysou odvahou". O sporu o
Jungmanna pomlčel.
V Práci z 16. XI. /u ostatních cit. listů, kde není uvedeno
datum běží vždy o vydání z jubilejního dne, tedy 14. XI.
/věnoval F. Hampl Jungmannovi celostránkový článek "Osvoboditel
_eské řeči". Sporu o Jungmanna se autor nedotkl. Ale jeho vřele
psaná úvaha, vhodně doplněná básní J. E. Wocela z r. 1847 a
Jungmannovými výroky jistě vykonala dobré poslání v širokých
vrstvách.
Mladá Fronta vynikla nade všechny listy rekordní krátkostí
svého zastrčeného sloupku o Jungmannovi., čítajícího 14 řádek.
Zemědělské Noviny přinesly několik vlídných vět o
"šlechtiteli jazyka".
V Obraně lidu Dr. František Šimek zdůraznil zásluhy o
jazyk, předností Jungmannovy ve srovnání s Dobrovským a jeho
polonofilství a rusofilství. - Tentýž autor však v týdeníku
Svobodný zítřek z 13. XI. vytýká Jungmannovi víru v pravost
RZK, jež prý "rušivě zasáhla do jeho prací".
Svobodné slovo vzpomnělo Jungmanna v jubilejní den na 4
místech. Ten, kdo pro Své velké vědomosti zejména byl povolán
ke zhodnocení Jungmanna, V. Flajšhans, napsal v úvodním článku
podivnou, nic neříkající causerii, v níž toho o Jungmannovi
bylo málo. Za to se soustředil na dávno překonané a vyvrácené
"paralely" - což je známý Flajšhansův koníček v rukopisném
sporu., Dle Flajšhanse je stíhání nepřátel v Záboji ''doslova
opsáno z Jungmannova překladu Lenory". Neviní však z toho
Jungmanna, nýbrž jeho vrstevníky. Flajšhans by byl dobře
udělal, kdyby oba texty hned vedle sebe otiskl. Jako známý
"paralelář" nemohl Flajšhans v této "jubilejní vzpomínce"
zapomenout ani na Chateaubrianda.
V témže vydání Svobodného slova vice porozumění a
skutečného uctění Jungmanna přinesl feuilleton "Člověk
Jungmann" podepsaný "fc". Tentýž autor vhodně připomněl též v
denní kronice památný výrok Jungmannův z r. 1810 - já třebas v
chlévě češtinu učit budu". V rubrice "Kultura" bylo pak
otištěno Kollárovo "Zalkání nad smrtí J. J.".
Mimo týdeník S, Z. dva deníky považovaly za vhodné přičinit
ke slovům uznání a kladného hodnocení Jungmannova díla výhrady
a osočení v nichž zračí se vliv někdejších kampaní
protijungmannovských. Byly to listy Právo Lidu a Rudé Právo.
V Právo Lidu zhodnotil Karel Polák v článku "Tichý genius"
buditelské zásluhy Jungmannovy. Uvedl, že jak v slovníku tak v
bibliografii nebyl Jungmann dosud předstižen, nikým ani z
našich současníků a celých jejich organisací. Uvedl též přehled
děl k Jungmannovu výročí vydaných nebo přichystaných /Vladyka,
Marek, Dolanský, Vodička, Havránek/ a vytýká nedostatek vydání
nekterého vlastního spisu Jungmannova či jeho korespondence."
Avšak Masaryk a jeho vyznavači stihli Jungmanna přísnou mravní
výtkou nedostatku pevné povahy, také za jeho pravděpodobnou
účast při padělku rukopisném, který se ovšem zcela hodil do
rámce Jungmannovy podzemně a zároveň umělecky translátorské
odbojové činnosti" - praví Polák. Pak následuje nejapná
Polákova věta, v níž autor jaksi blahovolně udílí Jungmannovi
odpustky i za špatný charakter i za "pravděpodobnou účast na
padělku" podivuhodnou argumentací "ale kdo by nechápal
Jungmanna dnes, když jsme znovu prožili útlak tajné policie a
poznali jak je třeba si počínat, aby se Čech udržel na vlivném
místě ... Takové zkušenosti patrně už vyřešily trapný mravní
spor, v němž nebylo dáno Jungmannovi ani vyhnanství ani
mučednická smrt, nýbrž vítězství práce a života. všemu navzdory
a všemi prostředky."
Ten spor je trapný - ale pro ty, kdo Jungmannovu památku
kdysi napadli. A nedá se vyřídit nějakými blahovolnými
kompromisy chápajících a odpouštějících Karlů Poláků: Nechť je
dobojován do konce. Zásada "účel světí prostředky" byla pravě
do krajnosti uplatněna kritiky Jungmannovými z tábora, odpůrců
Rukopisů kteří vskutku používali všech prostředků ke snížení
cti buditelů - až do klamů s berlínskou modří a s "Hanka
fecit". Zahalené narážky na kollaboranství, jež prý lze
prominouti, míjejí určený cíl. Ale vynucují otázku: proč je
takové hrobové ticho u fakta pro české kollaboranství
nejzávažnějšího - jakým byl historický článek Huberta Gordona
Schauera, doporučující, aby, se český národ nevysiloval marným
bojem, ale přimkl se k silnějšímu sousednímu národu německému?
Schauer byl právě mluvčím těch, kdo Jungmanna napadli.
Do Rudého Práva napsal jubilejní vzpomínku Mil. Novotný
nadepsanou "Sté výročí života J. J.". Ke slovům uznaní
připojuje i Novotný, ale zahalenější formou, výtky Jungmannu
člověku. Řekl v závěru: "Z díla psaného člověkem pro věčnost, z
jeho věčných hodnot nemizí nic, i když se člověk Josef Jungmann
v svém životě dopustil některých omylů/ víra v spasitelnost
časoměrného básnictví, napjatý poměr k Josefu Dobrovskému,
lehkověrnost pokud šlo o Váceslava Hanku a jeho rukopisné
padělky/ pro něž byl dáván některými jeho vykladači a soudci i
jeho přízvisku tichý genius - v duchu celého jeho života, jak
jsem se jej pokusil naznačit - opět smysl dvojlomý, dvojklaný,
rozeklaný."
Ta rozeklanost, dvojlomost, Novotnému nepochopitelné
"splývání rozumářství i romantismu" je právě dokladem malosti
Jungmannových kritiků. Nemohou postihnout velikost osobnosti,
která všestranností geniálního talentu, šíří zájmů a svým
svérázem prostě nevejde se do připravených kadlubů kritického
škatulkování, Způsob jakým se Novotný a Polák ve svých
jubilejních vzpomínkách Jungmanna dotkli, je dědictvím osudné
kampaně, která před lety dala u nás jméno Jungmannovo do
klatby. Tato kampaň, v níž neběželo jen o Jungmanna, nýbrž o
samotný smysl českého obrození, souvisí úzce s rukopisným
sporem. Proto o ní několik slov:
Když v druhé půli 19. století nastoupil český realismus
cestu za "osvobozením národa od falešné rekopocty", stal se
Josef Jungmann cílem soustředěného náporu s několika stran.
Jungmannovo dílo vadilo novému dogmatu o smyslu českých dějin;
vadilo též novému dogmatu o české prosodii; v prvé řadě však
vadil Jungmann jako autorita obráncům ve sporu o Rukopisy. Bylo
nutno jeho památku snížit a jeho význam utlumit. Nejostřejší
útoky proti Jungmannovi vedl v devadesátých letech univers.
profesor Král. Král byl typem doktrináře, který předpisoval
básníkům prosodická pravidla. Zle zkritisoval Erbena, protože
Kytice se těmto pravidlům příčila. Připamatujme si výrok,
Jungmannův: "Neposvátne prsty gramatiků nedotýkejte se jejich
/básníků/ varyta." Je mimo diskusi čí názor je dnes moderní -
zda Jungmannův požadavek, tvůrčí volnosti, nebo recepty
Královy. Ale Král šel ve svém útoku na Jungmanna tak daleko že
zkreslil jeho účast v historickém sporu mezi přízvukem a
časomírou. Obvinil ho /přejímaje staré nedoložené klepy/, že k
napsání "Počátků" navedl nezkušené mladíky /Palacký, Šafařík/
proti Dobrovskému a sám zůstal skryt v pozadí. To vytkl Král
jako charakterovou vadu. Marné bylo vyvracení provedené M.
Červinkovou Riegrovou, která r. 1894 otiskla důležitý dopis
Šafaříkův marné pronikavé studie Chalupného. Královi
spolupracovníci a druzi z rukopisného boje nepřetržitě
opakovali snižování Jungmanna jako člověka. Kéž by jen
literární kritikové šli vždy do pramenů a co vytěží, také
veřejnosti předali. Na doklad Jungmannova věcného pojímání
sporu přízvuk kontra časomíra buď zde připamatován významný
názor Jungmannův v dopise A. Markovi z 24. 2. 1818. Ve sporu o
časomíru považuje Jungmann za rozhodce hudbu. "Hudba jediná to
rozsoudí" - napsal Jungmann 6 let před narozením Bedřicha
Smetany. Fráze o špatném charakteru Jungmannovu staly se
obecným přesvědčením; opakoval je na konec kde kdo - stejně
samolibý rétor Arne Novák jako středoškolský studentík
reprodukující to, co slyšel od profesora. Tento úspěch lživé
propagandy v Českém národě je jednou z psychologických záhad,
kterou /a ještě jinými/ měl by se obírat některý, sociolog.
Degradování Jungmanna bylo znakem důležité společenské přeměny;
znamenalo zeslabení tradičního duchovního vlivu spisovatele-
buditele - do popředí vstoupila důležitost činného vedení lidí
a záměrného organisování veřejného mínění. Methody, jichž při
tom užito, vyvolávají vzpomínku na Machiavelliho a Goebbelse
současně. Lež mnohokráte opakovaná přijata národem posléze jako
pravda.
V letech 1908 až 1912 vystoupil na obranu Jungmannovu E.
Chalupný. Vyvrátil tvrzení Jungmannových hanobitelů na základě
studia pramenů; novými poznatky doložil velikost Jungmanna jako
vědce i člověka. Ale jeho práce neměla náležitého ohlasu. Proti
Jungmannovi psalo se dále. Dodnes je česká literární historie
prosycena protijungmannovským duchem. Na doklad toho několik
citátů z autorů, kteří jsou považováni za sloupy literární
historie a jejichž spisy jsou běžně používány příručkami.
J. Jakubec praví na příklad /"Dějiny literatury české", díl
II. z r. 1934/:
"Realistická kritika redukovala také ustálenou představu o
Jungmannovi jako o světecké postavě české literatury. Jeho
povaha nebyla bez stínů . . ."
"... Jako středověké cítění náboženské byl také Jungmannův'
nacionalismus nekritický a nespravedlivý k těm, kdo s ním nešli
k stejnému ideálu touž cestou a volili k tomu jiné prostředky -
zejména spojovali lásku k národu s humanitou ..."
... V nedostatku smyslu pro výboj náboženských ideí se u
Jungmanna uplatňují názory osvícenské."
Jaké to jalové fráze! Ale v, jejich duchu byly vychovány
tisíce učitelů, profesorů, vzdělanců vůbec. - Jakubec přirozeně
vytýká Jungmannovi, že "i padělané výtvory domnělých českých
bardů uvádí jako nejspolehlivější data literární"; proti němu
pak ve srovnaní staví dílo Dobrovského, pracované prý "s
neomezeným šetřením historické pravdy".
Jungmannovi je určena i takováto Jakubcova záškodnická
poznámka:
"Romantici se vzdalovali skutečného všedního života a
ustálených norem průměrného vzdělance jako všelikého realismu v
umění. Zamítajíce přemety v politice, ocitali se mnozí z nich
ve službách politické reakce."
Zřídkakdy se najde ve dvou větách universitního profesora
tolik plev, povrchností a falešných představ najednou. Pitvání
té snůšky nepravd by vydalo na článek. Podržme se jen jedné
věci - toho "vzdalování se života ... a všelikého realismu v
umění". Historický boj klasicismu s romantismem na příklad na
poli malířství je již uzavřenou kapitolou, náležitě zhodnocenou
výtvarnými kritiky dávno před tím než prof. Jakubec svou knihu
vydal. Romantické malířství, representované v tomto slavném
výboji hlavně malířstvím francouzským, vybojovalo své vítězství
proti "Škole" právě na podkladě horlivého studia životní
reality a poznání přírody; z toho čerpalo svou sílu a osobitost
- i když se jinak podřizovalo nadvládě výtvarné myšlenky. -
Vraťme se však k Jungmannovi:
Jiný literární dějepisec, Arne Novák, soudil takto:
/"přehledné dějiny literatury české" J. V. Novák a Arne Novák,
vydání z r. 1922/:
"Epiteton tichého génia, jež mu /t. j. Jungmannovi/ po celé
půlstoletí bylo dáváno, ukázalo se novějším šetřením vědeckým
jako nepřípadné. Rozhodně stojí Jungmann jako vědecký pracovník
... výše než Jungmann člověk ... nedůvěřivé opatrnictví,
obmyslné volení vedlejších cest, příkré stranictví, rysy to,
jež se odrážejí od skvělých vlastností. Stinné rysy charakteru
Jungmannova zjevily se především v některých polemických
srážkách, zejména v boji o pravopis, o prosodii, o pravost
podvržených rukopisů, při jejichž vzniku snad Jungmann nebyl
neúčasten ..."
"... ať J. projevoval své nadšení slovanské či své city
dynastické, vždy přikláněl se vědomě a těsně k cizím vzorům ...
"
Novákova výtka "citů dynastických", je protějškem k
Jakubcově poťouchlosti o romanticích "ve službách politické
reakce". Žádný z obou kritiků neuvede nic konkrétního, jen
slinu stříkne. Při tom bije do očí, že na příkladu Dobrovského,
jenž roku 1792 přednesl Leopoldu II. slavnostní řeč "Ueber die
Ergebenheit der slavischen Völker an das Erzhaus Oesterreich"
se city dynastické nekonstatují, ač tomuto činu /kdyby bylo
vůbec správné posazovat jej s dnešních hledisek/ bylo by možno
vytknout oportunismus dvojího stupně: zde mimo vyjádření citu
dynastického šlo i o to, že tento cit vyjadřuje osvícenec-
josefinista vůči monarchovi ztělesňujícímu reakci proti
josefinismu.
Nápovědi a nactiutrhání obou slovutných literárních kritiků
ustupují však do pozadí před tím, jak Jungmanna podal filosof
prof. Dr. Emanuel Rádl ve svých "Dějinách filosofie" z r. 1933.
Jak je autorova mysl posedlá zaujetím proti Jungmannovi, je
patrno na příklad z toho, že v odsuzování filosofa Bayleho a
jeho povahy praví pojednou: "V zápiskách J. Jungmanna máme
opožděný český dokument tohoto nepěkného smýšlení: "Trochu
pokrytectví je tu nevyhnutelno"". - Jungmannovy Zápisky jsou
jednou z nejupřímnějších památek, vyznačujících se životní
moudrostí i jistou skepsí starce životem unaveného; Jungmann je
psal dva roky před smrtí. Aby čtenář poznal míru zlé vůle,
jakou filosof Rádl zde osvědčil, je třeba aby si příslušné
místo u Jungmanna přečetl. Je ve statí "Autobiografie". Zápisky
vyšly m. j. v ČČM z r. 1871. - Zvláště hodno pozoru je však
toto místo Rádlovy knihy:
/str. 329/
"... Ideové vedení přešlo v Čechách s Dobrovského na
Jungmanna, na Slovensku se ho ujal Kollár. Kdežto osvícenství
bylo pokrokové, mezinárodní, vědecké, praktické; romantikové
byli teď ustrašeni, lokálně vlastenečtí, pouze literární ...
nešlo už o poznání přírody, o prohloubení národního
hospodářství, o povznesení lidu, nýbrž šlo o český jazyk. Spisy
J. S. Presla ... díla na oko přírodovědecká, kde však autoru
nešlo o poznání přírody, nýbrž jen o to, vyjádřit českými slovy
to, co už bylo jinde vyjádřeno po německu. Také J. E. Purkyně
upadal do tohoto nezpůsobu ...
Tuto zvrhlou myšlenku si Rádl patrně zvláště cenil, protože
málo obměněnou ji najdeme i na jiném místě jeho knihy: /str.
283, kde líčí vystřídání osvícenství romantismem/:
"... Místo přírodovědy, která studuje podstavu věci,
nastoupilo teď uctíváni české řeči jako pouze formálního
výrazového prostředku; i přírodovědci jako J. S. Presl a J. E.
Purkyně působili u nás v podstatě jen jako spisovatelé, t. j.
kladl se větší důraz na českou řeč než na obsah jejich spisů.
Generace aristokratů a abbé i ideologie toleranční ustoupily.
Místo toho nastoupil "spisovatel" /uvozovky jsou Rádlovy/,
jehož vzorem byl Josef Jungmann. Teprve Masaryk se postavil
proti tomuto německému pojetí kultury ..."
Dle Rádla máme tu tedy co činit s německým, pojetím
kultury, jež se vyznačovalo uctíváním české řeči; hloupý
Jungmann to neprohlédl, sedl na lep a skutečně se mu podařilo,
že českou řeč "jako formální výrazový prostředek" vzkřísil a
pozvedl. Teprve realismus udělal tomuto kollaborantství konec.
- Kdo by nevěřil, že český filosof mohl něco takového napsati,
nechť nahlédne do originálu. Rádlova kniha vyšla u Laichtra v
roce 1933, v roce nástupu Adolfa Hitlera k moci. - A je opět
prazvláštním rysem české povahy, že plné rehabilitace
Jungmannovy jsme se sice ani v letošním jubilejním roce
nedočkali - ale už je tu pokus o rehabilitaci jeho hanobitele,
E. Rádla, v podobě apologetické knihy Hromádkovy letos vyšlé
/Don Quijote české filosofie/.
Všechny tyto útoky byly a jsou k něčemu cenné. Příliš velká
křivda burcuje. Třeba se opětovně tázat: proč, k čemu to vše?
Jak bylo možno tolik špinit zjev tak ryzí, toho významu, té
velikosti? Odpověď zní: zde nešlo tolik o osobu; byl to boj o
ideje a trvá ještě. Proto si na rehabilitaci Jungmannovu ještě
počkáme. V tomto boji hlavní nápor je určen onomu směru
myšlení, či světovému názoru, jenž zkratkově a nepřiléhavě je
nazýván romantismem. - Nám chybí pojem, výměr českého
romantismu. Český romantismus - to není jen Mácha, to nejsou
jen jednotlivci vyznačující se musickou tvorbou. Sem patří řada
geniálních badatelů, lidi rozvinutého intelektu, pracovníků
uvyklých přesné vědecké práci a postupujících bezvadnými
metodami vědeckými, sem patří m. j. Palacký, Šafařík, Wocel a
především ovšem také Jungmann. Kdo si představuje pod slovem
romantismus jen literáta byronovského střihu, octne se ovšem na
rozpacích vůči těmto zjevům. Uplatňuje se tu snad nevhodně
tradiční označení "romantismus", jeho náplň, daná tradičním
užíváním - ale uplatňuje se tu též zlá vůle a úmyslné nechápání
některých vykladačů, kteří romantismus podávají tak, jakoby
vědcům zařadivším se pod jeho prapor bylo nezbytno upřít dar
logiky a rozumu. Co vyslovených racionalistů podalo fantastické
doktriny, jsoucí v rozporu s životem! Co "romantiků" ukázalo
naproti tomu smysl pro realitu a život. Rozlišovací znak obou
táborů není dán pracovními metodami, nýbrž teologickým pojetím
smyslu fakt získaných vědeckou prací a konečně smyslu lidského
snažení vůbec. Co odlišuje české buditele "romantiky" od
skeptických osvícenců, jejich víra, je jejich idealismus, ne
pracovní metody vědecké. A celý spor, jenž svojí podstatou je
spřízněn s obdobnými spory jiných dob a jiných národů zní
vpravdě - racionalismus proti idealismu. Je přímo stupidní
vypichovat na př. u Šafaříka nebo u Jungmanna, že u nich jde o
"vědu romantickou" s přídechem "nespolehlivou", Jejich vědecké
poznáni mělo své meze, které by v jejich době nepřekročil sebe
větší racionalista /a nevykonal daný úkol lépe/. Racionalista
Dobrovský i "romantik" Jungmann byli oba velcí jazykozpytci.
Ale jazyk nevzkřísil Dobrovský, nýbrž Jungmann. Spisy
Dobrovského dle slov Wocelových /ČČM 1849/ "důkaz to bystrého
rozumu a hluboké účelnosti, nebyly způsobeny k povzbuzení
svatého národnosti zápalu; ano zdálo se spíše, že ve spisech
těchto jazyk český co mrtvola na anatomickém stole leží,
jejížto drobné kůstky a nejtajnější žilky velký jazykozpytec
ostřím vtipu svého probíral a zpytoval."
Každý směr myšlení, vypořádávající se nějak s minulostí,
vyzvedá z ní osoby, jež byly nositely duchovní affinity. K
racionalistovi Dobrovskému přihlásilo se racionalistické hnutí
realistické. Po pochybách Dobrovského ozvaly se otázky Huberta
G. Schauera. Zžíravá skepse obrátila se proti všemu, co patřilo
do duchovního inventáře idealismu, ztělesněného tehdy v českém
národě především buditelským romantismem. Takto, odvozeně,
zahájen i útok na Rukopisy jako na domnělé podvrhy, tak začalo
tažení proti Jungmannovi.
Držíce se nauky realistů, měli bychom zcela utilitaristicky
hodnotit oba směry i jejich representanty podle toho, jaký
prospěch z nich vyplynul národnímu životu. Shledáváme jako
paradox, zvláštní a možný zase jen v českých poměrech, že
duchovní směr idealistický, jemuž vděčíme za národní obrození,
je již zhruba šedesát let v klatbě. Je na místě otázka, zda
dnešní úpadek mravní a kulturní i jistá monopolní jednotvárnost
nesouvisí také s tímto jednostranným vybočením.
Fakt, že na počátku 19. století, jako chudý živořící národ,
měli jsme jedince velikosti a ryzosti Jungmannovy, kdežto dnes
se po takovýchto duchovních vůdcích marně ohlížíme, měl by být
mementem.
U.
8) Jubilejní vzpomínka na historika Dra J. Slavíka.
Na paměť stého výročí narození jindřichohradeckého advokáta
Dra J. Slavíka /13. 9. 1846/ objevilo se několik vzpomínek na
význačnou osobnost kulturní a politickou. Vyšel také spisek o
jeho umlčené "Germanii" /1903, přes 400 stran/. V tom spisku
autor k nerozeznání proplétá názory své s namnoze zcela
protichůdnými názory s Slavíkovými, ale vlastní význam této
práce, nesmírně důležité pro český pravěk, zůstal zcela utajen.
- Je to zvláště objev, že antická Bohemie nejsou nynější Čechy,
ale krajina od Čech na západ, jejímž centrem bylo, přibližně
Durynsko. Krajina ta podržuje své jméno až do 9. století, kdy
vedle ní vystupují nynější Čechy. Této země týkají se zprávy o
Bojích a Markomanech. Sem patří Samo, výpravy r. 791 a 805
proti Avarům a Boemanům. Zde u Gery je dosud marně v Čechách
hledaný Kannberg, zde zjistil Slavík 14 kostelů založených
lechy z Bohemie, pokřtěnými r. 845 v Řezně. Z této země
Markomany vypuzení Bojové utíkají k Helvetům, odtud Římany na
Moravské pole převedení. Markomané přinášejí jméno starých
sídel: Baimi, které potom přechází na celý národně jednotný
/slovanský/ prostor od ústi Moravy až do Durynska a Saska
/Ptolemeus: Veliký národ Baimů!/.- Objev Slavíkův odstranil
záhady vyplývající z dosud neřešitelného proplétáni, jmen
Markomanů, Baimů, Hermundurů, Durynků, Boemanů.
Druhý objev Slavíkův týká se přesného určení některých míst
mapy Ptolemeovy v Čechách. Slavík našel a odůvodnil odchylky a
zjistil, že Kasurgis byla v Pražsku, Budorgis je staré hradiště
kouřimské, Redintuinon hradiště stradonické, Nomisterion -
Děčin a Marobudum v Chebsku, Astronomický údaj Kasurgis je tak
přesný, že určuje jeho polohu blíže Dolních Břežan /srovnej
násloví Kas-urgis a Kaz-ín; pozn. moje/. Nápadně souhlasí trojí
údaj Hájkův, že Kasurka byla ještě v době Libušině osadou
cizinců nedaleko Prahy na jih; /Ptolemeus měří vzdálenosti míst
dle denních pochodů a byla-li Kasurgis v Pražsku, nemůže být
Marbodum u Zbraslavi - pozn. moje/.
Zajímavé a podnětné jsou i další názory Slavíkovy.- Tak o
příchodu "pluků Čechových" z Durynska. Pět set let trvající
slovanská říše durynská byla Franky vyvrácena r. 530; více než
100 let trvají krvavé vzpoury. obyvatelstvo hromadně prchá na
východ a jv. Čech hledá novou vlast na soutoku tří řek, dva
kmeny chorvatské hledají útočiště v říši byzantské. Hypothesa o
příchodu Čecha má nápadné doklady: stará kronika bavorská,
"'bratrovražda, v Durynsku Ripp-berg /Řip/, Melnik, Vulta -
Vultaha /Vltava/. /Je tu ale i souhlas později učiněných
archeologických nálezů. Píčových a - Schránilových -, pozn.
moje/. Zajímavé jsou i další drobnější postřehy a hypotésy
Slavíkovy, m.j. o předcích jihočeského rodu Vítkoviců. -
Slavíkova kniha je výsledkem usilovného a hlubokého studia,
pramenů. Byla však umlčena. Neodbytně se vrací; v té
souvislosti na mysl skutečnost, na niž jsem již v r. 1946
poukázal ve stati "Němci o nás - my o sobě;" že takový profesor
pekař v soukromé korespondenci /viz "Listy úcty a přátelství"/
uznává shodu nálezů Slavíkových s tím co Pekař sám našel při
cvičeních seminárních, ale že veřejně nepublikoval nic z těchto
poznatků, jež by nezbytně vedly ke konfliktu s německými vědci.
J. Š-ý.
9) Rukopisy a Sir John Bowring.
V prosinci 1947 bude tomu 75 let, kdy v Londýně zemřel
viceadmirál Sir John Bowring, anglický státník, národohospodář
a badatel. K jeho jménu pojí se první překlady z Rukopisu
Královédvorského do angličtiny. Polyglotta Bowringa přivedl k
slovanské poesii hluboký zájem estetický. Roku 1821 vydal v
Londýně "Specimens of the Russian poets". Po anthologii ruské
následovaly r. 1827 polská."a srbská. K české poesii byl patrně
přiveden upozorněním Vuka Štefanoviče Karadžiče. Náhle se
vynořuje Bowringovo jméno /v letech 1827 až 1832/ v
korespondenci s českými buditeli /Jungmannem, Šafaříkem,
Čelakovským, Dobrovským, Hankou, Vinařickým/.
Bowring vydal: r. 1828 v časopise "Foreign Quarterly
Review" Jungmannův článek "History of Bohemian Literature"; r.
1830 v časopise "Westminster Review" - který založil spolu se
slavným Jeremiášem Benthamem - článek o RK: "Manuscript of the
Queen s Court, a collection of Old Bohemian Lyrico-Epic-Songs,
wíth other ancient Bohemian poems"; r. 7. 832 knihu: "Cheskian
Anthology", obsahujici výběr z českých básní.
Bowringův zájem o českou literaturu vyvolal v Čechách
pohnutí a radost. Vzájemná korespondence buditelů je toho
dokladem. Velmi bylo ceněno, že Bowring ukázal v Anglii i na
politické tužby a práva českého národa; až se někteří z
buditelů zalekli otevřenosti s jakou Bowring o českých věcech v
Anglii. psal. Vzpomeňme ho dnes s pocity vděčnosti za mohutné
morální povzbuzení, jaké dal buditelům právě v kritických
dobách počínajících let třicátých. Vzpomeňme ho též jako
ušlechtilého člověka, demokrata a přítele svobody. Když r. 1822
dedikoval caru Alexandru I. svůj druhý díl ruské anthologie,
vyjádřil v předmluvě některé myšlenky, které neztratily na
časovosti dodnes. Pravil tehdy carovi v rámci delší úvahy o
svobodě: "Despotism stará se o malou menšinu oběťmi většiny;
sobě samému dává co nejvíce autority, národu nenechává sílu a
nechce s ním sdíleti vzdělanost. Vláda příliš silná než aby na
ni působila vůle národa, nebo vláda, která si této vůle
nevšímá, je nutně vláda špatná."
Sir John Bowring zemřel v prosinci 1872 ve věku 80 let
/letos v říjnu uplynulo zároveň 155 let od jeho narození/ po
životě naplněném bohatou a všestrannou činností. Ve službách
diplomatických sjezdil takřka celý svět. Byl mimo jiné pověřen
zvláštním obchodním posláním ke králi siamskému a sepsal též
historii Siamu. R. 1843 stal se konsulem v Kantonu, r. 1854
guvernérem a viceadmirálem v Hongkongu.- Měly tedy Rukopisy
jako uvaděče na světové forum dva admirály; jedním z nich byl
Alexandr Šiškov, jenž r. 1821 vydal RZ v Petrohradské Akademii,
druhým právě vzpomenutý Bowring.
Jako příznačný detail buď uvedeno, že sběratel Dr. Prokop
Toman, líčící v knize "Studie a vzpomínky českého sběratele"
jak v r. 1918 objevil u kteréhosi antikváře Bowringovu
"Cheskian Anthology", zmiňuje se o této knize jako o netušeném
objevu. Existence Bowringova byla proň novinkou a informace o
něm získal až dotazem v Londýně. Tak - za všeobecného mlčení o
Rukopisech - upadla v zapomenutí památka muže, jehož si
buditelé vážili /Kollár zařadil jej ve Slávy dceři do Lethe,
zn. 110/ a jehož při jeho úmrtí ocenil Ferdinand Schulz vřelým
článkem v Osvětě. Vzpomeňme ho s vděčností alespoň v letošní
jubilejní rok!
U.
11) Drobné zprávy.
In memoriam Bedřicha Říhy.- Bedřich Říha, senátní president
Nejvyššího správního soudu v. v., zemřel 21. listopadu 1946 a
byl zpopelněn 26. 11. 1946. K našemu velkému žalu opustil naše
řady neúnavný badatel o staročeských památkách. Jako právní
autorita a soudce doplnil pronikavě poznání o pravosti RZK. Po
více jak dvacetiletém studiu seznámil se dokonale s odbornou
literaturou rukopisovou. Národní museum a četné archivy měly v
něm pilného badatele. Hledal - jak říkával jen fakta, fakta.
Opíral se hlavně o vědy exaktní; do svého zkoumání vznesl
pracovní methody bývalého soudce. Známo je jeho skvělé "Alibi
Václava Hanky". V této významné studii se podařilo B. Říhovi na
podkladě bohatého materiálu řetězem logických úvah, krok za
krokem, očistiti památku V. Hanky z nařčení padělání RZK.-
Neznámá je posud jeho poslední práce, rozmnožující doklady o
tom, že "berlínská modř" v iniciále NRK se ocitla v Rukopise
teprve v létech 1852 -1886. Sen. president Říha uveřejňoval své
práce zejména ve "Zprávách čs. společnosti rukopisné" a v
"Píseckém Obzoru". Současně s jinými badateli o životě Hankově
dospěl k přesvědčeni, že buditel Hanka byl nejzasloužilejším
pěstitelem slovanské vzájemnosti. B. Říha vynikal duchem i
srdcem. Byl to soudce spravedlivý. Osobnost pevných zásad, ale
naplněná citem, nesoucí pečeť mravní ušlechtilosti: Příznivá
sudba dopřála mu až do vysokého věku vzácnou tělesnou a duševní
svěžest. Činorodý zájem o RZK provázel ho do poslední chvíle
jeho vezdejšího života.- Česká společnost rukopisná zachová ho
povždy v dobré a čestné pamětí."
Jubileum 130. výročí nalezení. Rukopisu Královédvorského.-
Za mlčení české publicistiky tiše a nepozorovaně přešel den 16.
září 1947, den 130. výročí nalezení RK. Delegát naší
Společnosti navštívil v tento památný den Dvůr Králové a
položil věnec u tamějšího pomníku Václava Hanky. Zjistil u
příležitosti této návštěvy, že památka zapomínaného a
snižovaného buditele, horlivého , pěstitele slovanské
vzájemnosti, je ve Dvoře Králové s pietou uctívána a že pravý
význam václava Hanky je s porozuměním chápán.- Rádi to
sdělujeme.
Monolog prof. Dra. F. M. Bartoše, - Zatím co rukopisné
obraně je ukládáno mlčení, prof. Dr. F. M. Bartoš, známý
odpůrce RZK, vytiskl s malými doplňky znovu své staré
protirukopisné stati z doby předválečné a z doby okupace. Stalo
se tak v knize "Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský" -
kterou vydalo nakladatelství "Práce". V knize jsou přetištěny
staré omyly; autor na př. stále mluví o králi Václavu - II. /!/
v souvislosti s tatarským vpádem z r. 1241. Všechny námitky
proti pravosti, jež autor uvádí, byly již své doby vyvráceny ve
sborníku: "Proti sofismatům" a ve "Zprávách Společnosti". Prof.
Dr. Bartoš nic nového nyní neřekl; za nynějších poměrů
diskusních vede ovšem monolog. Jeho metoda historického
rozboru, převzatá od historiků Goilovy školy, operuje
jednoduchou, ale nepřekonatelnou praktikou: vyskytne-li se u RK
neshoda se středověkými prameny! je to dle Bartoše důkaz falsa;
když shoda s prameny je, bylo to padělatelem z nich opsáno a je
to zase důkaz falza! Tímto "vědeckým" postupem je možno
prohlásit většinu středověkých, textů za podvrhy. Zabývat se
tím je maření času.- Nejde však jen o chyby intelektu; horší je
jiný kaz; profesor Dr. Bartoš dopustil se na straně 109 své
knihy nepochopitelné záludnosti. Píše tam o obráncích RZK jako
o "spojencích okupační censury" ! Obránci jsou otužilí v
různých protivenstvích a zvyklí lecčemus. Nepředpokládali však,
že události nedávných let, jež jsou přece v čerstvé paměti
české veřejnosti, mohou být profesorem Husovy fakulty tak
podány, že se to rovná úplnému převrácení skutečnosti.
Připomínáme, že to byly Zprávy naší Společnosti. jež byly za
okupace zastaveny. Ale pro odpůrce nebylo tehdy nijakým risikem
proti Rukopisům psát. Naopak. Kdo vystoupil proti pravosti RZK
/a dělo se tak často/, ocitl se na stejné plošině s K. H.
Frankem, W. von Wolframem, O. Ulrichem, Schwabem, Bittnerem a
jinými čelnými mluvčími nacismu, kteří za okupace nám důrazně
připomínali, že "české probuzení se zrodilo z podvodu" a znovu
a znovu napadali Rukopisy jako falsa. Vzpomeňme jak Němci za
okupace velebili Evropana Dobrovského, jak snižovali Palackého
a všechny obránce RZK úhrnem. Každé vystoupení proti RZK bylo v
naprostém souladu s přáními a záměry okupantů. Kdo, zde za
okupace žil, ví dobře, jaký byl skutečný stav; ví to i prof.
Dr. F. M. Bartoš. Úžasné tvrzení na straně 109 jeho knihy řadí
se proto jako další výrazný příspěvek k dokladům o metodách
protirukopisného boje.
Pravda vítězí - ale nikoli automaticky, sama sebou, bez
lidského přičinění, bez vyznavačů ochotných bránit ji i proti
všem. Pravda o Rukopisech, podávající se z výsledků přesných
vědeckých prací, vyžaduje obhajoby, vyvěrající z rozumového
přesvědčení, opírajícího se o znalost fakt. Tuto znalost dá
odborná literatura. Apelujeme zejména na studující mládež, aby
se obeznámila s literaturou týkající se rukopisného sporu, a to
s literaturou obou táborů - jak s díly obránců tak s díly
odpůrců. Zájemcům můžeme obojí opatřit. Přání řiďte na: Českou
společnost rukopisnou, Praha I, Konviktská 13.
České vítězství nad Tatary je název spisku člena naší
Společnosti arch. A. Svobody. Autor podává v této studii
zajímavý příspěvek k historické bitvě z roku 1241 se zřetelem k
obsahu básně Jaroslav z RK. Cena knížky je Kčs 35.-. Adresa
autorova: Arch. A. Svoboda, Praha XII, Stalinova 102.
Členský příspěvek zůstává nezvýšen. Do těchto Zpráv jsou
vloženy složní listy k úhradě členských příspěvků za r. 1947.
Ježto se dosud nepodařilo obnovit normální publikační činnost
Společnosti, ponecháváme v platnosti dosavadní výši členského
příspěvku a neuskutečňujeme usnesení letošní valné hromady o
jeho zvýšení. Rádi a s díky však přijmeme případné dobrovolné
dary, kterými by ti, kdož mohou, přispěli k úhradě nákladů
spojených s těmito Zprávami.
---------------
ZPRÁVY
České společnosti rukopisné
1. Prosince 1949.
Vydává: Česká společnost rukopisná
Praha I, Konviktská ul. Č. 13.
Zprávy o XV. Řádné valné hromadě České společnosti
rukopisné.
Patnáctá řádná valná hromada naší Společnosti byla svolána
na den 30. května 1949 s počátkem v 19,30. Konala se v ruském
sále hotelu "Beránek" v Praze XII. Valné hromadě předsedal a
její jednání řídil Ing. Vilém Götzl. - Po uvítání přítomných a
úvodním projevu věnoval předsedající vzpomínku členům
Společnosti, kteří zemřeli v údobí mezi XIV. A XV. Valnou
hromadou, nebo o jejichž úmrtí jsme se v té době dověděli. Jsou
to tito členové:
Dr. Vojtěch Viktorin, profesor Karlovy v Praze
university
Beneš František, vrch. Fin. rada v Jičíně
Dr. Černušák Jaroslav, lékař v Slaném
Fencl Matěj, děkan v Uhřiněvsi
Hartl František, ředitel měšť. školy v Jičíně
Hrubý Prokop, vrch. účetní v.v. v Jilemnici
Chalupa František, minist. Rada v.v. v Kostelci
n/O.
Nečas Metod., gymn. Profesor v.v. v Brně
Obrovský Jakub, profesor Akademie výtv. v Praze
umění
Ing. Polka Ferdinand v Praze
Prudič Josef, učitel průmyslové školy v Kutné Hoře
Röhling Vladislav, akad. malíř a grafik v Praze
Šťovíček Ferdinand, magistr, ředitel v Praze
v.v.
Msgre Tenora R., arcikněz v Náměští n/O.
Ing. Vancl Jan v Hrabačově
Veselý Karel, magistr, ředitel v.v. v Praze
Zachystal Dominik, ředitel Hypoteční v Táboře
banky v.v.
Dr. Ing. Zákrejs Vladimír v Hradci Králové
Zedník Antonín, statkář v Praze
Účastníci valné hromady povstáním uctili památku zesnulých
a vyslechli projev, v němž předsedající pojednal o velikosti
ztráty, způsobené Společnosti odchodem tolika vzácných jedinců,
oddaných myšlence obrany Rukopisů.
Knihovník Společnosti J. S. Vopravil přednesl pak úvahu na
thema "František Palacký a jeho vztah k Rukopisům". V přednášce
nastínil přehled činnosti Palackého na straně rukopisné obrany
a zdůraznil kompetenci a povolanost Palackého jakožto znalce k
vynesení soudu v tomto sporu. Výtah z přednášky uveden v těchto
Zprávách.
Po skončení přednášky přikročil předsedající k dalšímu
programu valné hromady. Poznamenává, že je zvyklostí čísti na
valných hromadách zápis o předchozí valné hromadě. Pan vrch.
insp. Slezák navrhuje, aby od čtení tohoto zápisu bylo
upuštěno; jeho návrh jednomyslně schválen.
Následují zprávy funkcionářů:
Ing. Urban podal zprávu jednatelskou, v níž m. j. uvedl:
Ke dni 15. května t. r. Vykazoval členský seznam celkem 347
členů. Z toho bylo 38 členů zakládajících. Dle územního
rozdělení připadá z uvedeného počtu 193 členů na Prahu, 106 na
Čechy mimo Prahu, 46 na Moravu, 2 na Slovensko, - Ve srovnání
se stavem členstva v létě roku předchozího vyplývá úbytek 29
členů. Vykázaný úbytek pramení převážnou většinou z úmrtí.
Projevila se tak zesílenou měrou tendence patrná již za
okupace: Věková skladba našeho členstva posunuje se v
neprospěch členů mladých, jejichž příliv se zastavil. - V
rozboru příčin tohoto zjevu poukázala jednatelská zpráva na
omezené možnosti publikační, které nepřipouštějí, aby mládež,
jež jinak je dychtivá poučení v této věci, byla o výsledcích
nové rukopisné obrany soustavně zpravována.
V další části jednatelské zprávy konstatováno, že v
uplynulém správním období byla vydána dvě čísla "Zpráv"
rozmnožená na cyklostylu, byla konána přednáška k poctě
zesnulého předsedy prof. Dra Vojtěcha a Dra Ing. Zákrejse;
výbor konal celkem 26 schůzí, rozsah vyřízené agendy je patrný
ze zprávy archiváře.
V závěru poukázáno na to že když v roce, 1886 zahajovali.
realističtí kritikové útok na Rukopisy, měli pro publikováni
svých domyslů a konstrukcí neomezenou volnost projevu, jaká
byla znakem liberalistické společnosti koncem 19. století.
Naproti tomu plody badatelské podávající rozhodující
důkazy pro pravost, které má dnes obrana k disposici tehdejších
možností projevu postrádají. Tento stav zakresluje skutečný
obraz rukopisného sporu.
Pokladník Společnosti minist. rada v.v. Schmidt přednesl
zprávu pokladní: - Z celkového úhrnu čistého jmění Společnosti
ve výši 56.637.80 Kčs většina, t.j. Kčs 44.533.60, připadá na
vklady ve vázaných platidlech. Účetní závěrka končí sice
přebytkem. Kčs 3.708.70, když se však, uváží, že v příjmech
Společnosti za rok 1948 figuruje kromě členských příspěvků ve
výši Kčs 11.508.- též položka dary ve výši Kčs 7.220.-, je
patrno, že bez této vzácné obětavosti členstva by závěrka
končila deficitem převyšujícím Kčs 3.000.--.
Ing. Skokánek přečetl, zprávu přehližitelů účtů; na jeho
návrh udali valná hromada odstupujícímu výboru jednomyslně
absolutorium.
Řed. Šohájek podal zprávu archiváře, doplněnou zevrubnou
zprávou bibliografickou a kronikářskou. - Ve zprávě archivářské
konstatoval, že oproti loňskému stavu archivu 1530 kusů
vykazuje letošní stav archivu 1629 kusů; vyplývá tedy přírůstek
99 kusů. Je to přírůstek menší než byl loňského roku. K tomu
přistupuje 318 kusů z archivu Dra Perka. Nezpracovány jsou
dosud přírůstky z archivu sen. presidenta Dra Říhy a z
pozůstalosti po prof. Dru Vojtěchovi. - V připojené zprávě
bibliografické podal řed. Šohájek přehled vyšlých knih -
významnějších novinářských zpráv týkajících se Rukopisů. V
závěru svého projevu zmínil se podrobněji o večeru uspořádaném
dne 25.X.1948 k poctě zesnulého předsedy prof. Dra Vojtěcha a
Dra Ing. Zákrejse /viz Zprávy z 1. XI., 1948/ a přednesl radu
svých osobních vzpomínek na oba tyto význačné representanty
rukopisné obrany.
J. S. Vopravil přednesl zprávu knihovnickou, v níž uvedl
další přírůstky odborné literatury získané pro Společnost.
Předsedající Ing. Götzl konstatuje, že všechny zprávy
přednesené, funkcionáři byly vzaty se souhlasem na vědomí.
Přikročuje k dalšímu bodu programu, jímž je volba výboru.
Úvodem k tomuto bodu řekl: "Úmrtím našeho předsedy prof., Dra
Vojtěcha dostalo se mi cti. že z rozhodnutí a na návrh výboru
mám převzíti předsednickou funkci. Rád slibuji, že učiním vše,
co je v mých silách a jsem si vědom nedostatků. Bylo mým
přáním, aby místo pana prof. Dra Vojtěcha nastoupil muž
nějakého zvučeného jména odborného. Bohužel nezdařilo se nám
získati vhodnou osobu, která by mohla a chtěla v dnešní době
tuto funkci přijmouti.- Dle stanov volí valná hromada; předsedu
- 10 členů výboru - čtyři náhradníky - dva přehližitele účtů.
Volby možno provésti lístky nebo aklamací, dle rozhodnutí valné
hromady. Lístky jsou připraveny."
Na návrh z řad účastníků valné hromady byly provedeny volby
aklamací (zvednutím ruky) a jednomyslně zvolen výbor v
následující sestavě, oznámené valné hromadě předsedajícím:
Předseda: Ing. Vilém Götzl
10 členů výboru: František Adámek
Ing. Karel Andrlík
Dr. Jan Hlávka
Jindřich Pazelt
Miloslav Schmidt
Ing. Bohumil Střemcha
Jan Šerý
Jindřich Šohájek
Ing. Karel Urban
J. S. Vopravil
4 náhradníci Břetislav Barašík
gen. Karel Heřman
Robert Jedlička
Leopold Zubr
2 přehližitelé účtů: Václav Režný
Ing. Lubor Skokánek
Předseda přistupuje nato k dalšímu bodu programu, jímž jsou
volné návrhy. Zjišťuje, že výboru nebyly takové návrhy podány a
že nikdo z přítomných se nehlásí ke slovu. Děkuje přítomným za
jejich účast; projevuje naději, že vydáváním cyklostylovaných
Zpráv bude možno i nadále udržeti styk s členstvem a končí
valnou hromadu ve 22 hodin 10 minut.
-.-.-.-
J. S. Vopravil :
František Palacký a jeho vztah k Rukopisům.
/Výňatky ze stejnojmenné přednášky, proslovené dne 21.
června l949 na valné hromadě České společnosti rukopisné/
František Palacký - již samo jméno vytváří ve vědomí národa
skvělý obraz duchovního velikána, historiografa, kterého v
Čechách do dnešních časů nikdo vědecky nedorostl. Muž, jenž
pocházel z generace, které pravda a čest byly nade vše, napsal
si do svého štítu heslo: "Svůj k svému a vždy dle pravdy !"
Tomu heslu zůstal věren po celý život. Bylo mu krédem nejen
jako člověku, ale i jako vědci. Jeho odkaz politický i
historický zhodnotily už dřívější generace - mám tu ovšem na
mysli zejména generaci let padesátých až sedmdesátých v minulém
století - tím, že Františka Palackého jmenovaly Otcem národa
což je titul, kterého se nedostalo kromě Otce vlasti Karla IV.
žádnému jinému českému politikovi. Titul čestný, avšak
svrchovanou měrou zasloužený. Palackého "Dějiny" zůstaly stále
živým dílem lásky, k vlasti z které vyrůstaly. Jen některá
kritická studia v posledním půlstoletí prohloubila a doplnila
leckteré podrobnosti, avšak monumentální celek této neklasické
národní pentalogie zůstal nedotčen v své kráse a dokonalosti.
Důkaz pro to, že přežije i v budoucnu všecky bědy a chmury
tížící český lid.
Hledal-li by kdo pramen této jiskřící národní jistoty, pak
jej nalezne tam, kde jej nalezl i Otec národa František Palacký
:
v r u k o p i s e c h K r á l o v é d v o r s k é m
i Z e l e n o h o r s k é m , které napájely počátky díla
velkého historika.
Vzpomeňme jen neblahých, let německé okupace a všimněme si
proti komu a proti čemu se soustřeďovala nejprudší palba
protičeské goebbelsovsko propagandy - proti Františku Palackému
a proti Rukopisům rovným dílem. Němci totiž, byvše poučeni už
dávno předtím samou českou realistickou vědou, velmi dobře
věděli, že Palackého nelze odlučovat od Rukopisů a naopak.
Proto všechny výpady proti Palackému, jsou sloučeny s výpady
proti Rukopisům a opačně.
Palacký se obíral Rukopisy s vřelou láskou, jakou si
zaslouží odkaz předků dávných věků, kteří nám odhalili závoj
věci dosud nepoznaných. Na tomto odkazu postavil své
nesmrtelné a gigantické dílo o českých dějinách a od tohoto
odkazu se neodlučoval ani v svých drobných politických statích,
kde často uvádí a cituje odstavce z Rukopisů, A všechnu svou
lásku k Rukopisům vyslovil takto : "My, staří současníci, my
víme vyprávět o tom, jak se nám s objevením Rukopisů otevřel
náhle nový netušený svět, s jakou čarovnou mocí tloukly na naše
srdce ty tak nezvyklé a přece zvonící zvuky, jak rychle
následkem toho vyšší a přece přirozenější vzlet ve fantasii
obrazu a slově nahradil a.. zatlačil dosavadní umělé plynutí
české řeči. A nebyla to pouze ona neočekávaná náplň nových
silnějších slovesných tvarů a obrazů, co nás překvapilo, ale
nás nadchla, v poměru k novějšímu, i mnohem bohatší;
pružnější, vznešenější stavba řeči." - Mužná a krásná slova,
kterými vědec vyjadřuje svůj vřelý vztah k památkám, jimž se
příští generace dovedly kruté a cynicky - vysmívat ...
Tato generace nedala na sebe dlouho čekat K jejímu
vystoupení došlo za málo let po tom, kdy Otec národa František
Palacký zemřel. Bylo to truchlivé jaro roku 1876, kdy dne 26.
května naposledy vydechl. Vpravdě královský pohřeb, který mu
byl vypraven nikdy nebude předstižen co do opravdového, smutku
a upřímné účasti všeho českého a slovanského lidu vůbec.
Protičeská persekuce vídeňské vlády měla potom volné ruce. A to
i v otázce protirukopisného boje. K učencům německým počali se
přidávat i učenci z řad českých, řekl bych spíše, že někteří
byli z kruhů "austro-českých". Ba, Vídeň potřebovala učenců
rázu Dobrovského, nikoli Palackého.
A tak léta ubíhala a s nimi přibývalo obránců i odpůrců.
Dosavadní česká věda se začala kritisovat a "přehodnocovat". A
tu došlo i na Palackého, jehož autorita byla pozvolna
zlehčována. Jak slabé a nedonošené byly asi důkazy odpůrců
pravostí. Rukopisů, poznáváme již z té maličkosti, že
bezradnost s "falsátory" Hankou Lindou a Svobodou zavinila, že
byli hledáni další "spolupachatelé" v Markovi, Klicperovi, ba i
v Jungmannovi a dokonce i František Palacký měl být členem této
"podvodnické" společnosti českého národního obrození.
Není ovšem úkolem této stručné přednášky vypočítávat všecky
hrubosti proti. Palackému jako obránci Rukopisů. Spíše je
úkolem těchto několika posledních zmínek upozornit na společný
pramen i podmínky všech těchto útoků. Pozadí je dnes již jasné
a vysvětlené. Lví podíl v tom všem mají ovšem Rukopisy samy.
Vídeňská vláda si totiž velmi brzo a velmi dobře uvědomila, jak
nebezpečnou, věcí jsou v rukou porobeného národa. Připisovala
jim značný protiněmecký význam a politický ráz. V z á j m u
s t á t u m u s i l a a c h t ě l a p r o t i n i m
b o j o v a t . Šlo jen o to, aby boj byl vybojován jinde než
na politickém kolbišti - a skutečně - ochotníci se brzy našli.
Nejprve ovšem z řad německých a potom také z řad českých, ať
vědomě neb nevědomě.
Boj se stal konečně věcí politickou, avšak se stanoviska
obránců pravosti h l a v n ě s y m b o l e m b o j e n
o v é h o č e s k é h o v ě d e c k é h o m y š l e n
í p r o t i n ě m e c k é m u m y š 1 e n í v č e s
k é v ě d ě . Víme z Palackého spisů velmi dobře, že Palacký
sám bojoval za tuto pravdu. Palacký chápal: "Čechové již příliš
dlouho, podavše se do učení Němcům samostatně mysliti se
ostýchali; čas je procitnuti !" Víme také dobře, že na počátku
tohoto století jasně formuloval v této věci své poznatky také
jeden z největších obhájců pravosti univ. prof. Dr. František
Mareš: A v tom zůstal smysl boje rukopisné obrany do dnešního
dne nezměněn.
Bohumil Střemcha:
Augustin Karel Josef Corda
K stočtyřicátému výročí jeho narození a k stému výročí jeho
smrti
Kdo dnes ví o tomto muži? A přece to byl neobyčejný učenec
i umělec, který - bohužel - opustil tento svět předčasně, ve
věku 40 let. Nás ovšem zajímá v prvé řadě pro svoje zkoumání
"Libušina soudu" čili Zelenohorského rukopisu. Nejprve však
podám krátký životopis Cordův podle těchto pramenů: Riegrův
slovník naučný, Mayerův "Lexikon" a článek profesora dr.
Ferdinanda Prantla v Nár. Pol." ze dne 28.X. l934.
A. K. J. Corda narodil se jako syn obchodníka suknem v
Liberci dne 22. října 1809. V útlém věku osiřel, zpočátku se ho
ujala jeho babička, později bydlel u svého strýce D. A. Cordy v
Praze. Jelikož se mu strýc málo věnoval, zůstal Corda odkázán
na sebe sama. Jako chudý student protloukal se životem jak
mohl, ale již ve 14 letech se zálibou pozoroval slaboučký hoch
byliny a maličké živočichy drobnohledem. Pro nedostatek
prostředku byl nucen přerušiti svá studia na pražské
polytechnice a byl pak nějaký čas úředníkem v tehdá známém
Batkově obchodním podniku. Teprve později mohl s podporou prof.
Krombholze pokračovat ve svých vysokoškolských studiích, a to
na lékařské fakultě, aniž je však dokončil. R. 1827 je v prvním
ročníku "Časopisu českého musea" krásná Cordou kreslená tabule,
a r. 1829 vyšel 1. sešit jeho spisu "Monographia
Rhizospermarum et Hepaticarum". Tu bylo Cordovi 20 let ! Na
základě tohoto spisu byl Alexandrem z Humboldtu povolán do
Berlína, kde se zabýval hlavně botanickými výzkumy
makroskopickými. Měl nevšední zájem o přírodní vědy a
neobyčejné vlohy pro kreslení a bystré pozorovací nadání. Takto
upoutal na sebe zájem mnoha badatelů jako hr. Šternberga, prof.
Krombholze, Bolzana, Humboldta a j., kteří mu umožňovali další
studium. Avšak největší část svých, vědomostí nenabyl Corda ve
školách, nýbrž vlastní pílí. V prvé řadě vynikal jako
mikroskopik a jeho na základě pečlivého pozorování provádění
kresby jsou tak přesně a věrné, že v mnohých případech podržely
svůj význam do dnešní doby. Již ve věku osmnácti let uveřejnil
v Opitzových sbornících svá prvá pozorování houbařská
/mytologická/ a to popis nového rodu Stegonosporium. Zápasil
však stále s nedostatkem a přes to i s nedostatečnými,
primitivními pomůckami konal důležitá pozorování a prováděl
názorné, přesné kresby ve spolupráci s několika staršími
badateli, jimž hlavně pomáhal při mikroskopování a kreslení
tabulí, jichž počet jde do set. M. j. kreslil vyobrazení pro
Krombholzovo dílo o německé květeně a pro Sternbergovo
vynikající dílo "Flora der Vorwelt" atd. Přičiněním hr.
Šternberga stal se Corda r. 1835 kustodem zoologických a
později také botanických sbírek Musea.
Hlavním oborem vědecké činnosti Cordovy byla botanika a tu
v prvé řadě houbařství. Byl také plným právem nazván
zakladatelem moderní botaniky. Zde uvádím doslova výrok prof.
Dr. Prantala : "Význam jeho klasického díla o houbách" Icones
fungorum" etc., v němž po prvé použil pro výzkum hub
mikroskopických metod, se dobou neumenšil, nýbrž spíše stoupá.
Podobně je tomu v paleobotanice, v níž se stal důstojným
nástupcem Šternbergovým. Mnohé jeho názory systematické,
zpočátku odmítané, se ukázaly správnými, stejně jako závěry
jeho mikroskopických studií. Za zmínku stojí, že se pokusil
podati i soustavný popis českých trilobitů. Jeho dílo o nich
vzniklo z ušlechtilého podnětu zameziti cizinci - Joachimu
Barrandovi, který tehdá právě počínal se svým monumentálním
výzkumem české prvohorní zvířeny - popisování českých přírodnin
a ukázati, že i domácí badatelé jsou podobné práce schopni."
Shora zmíněné dílo o českých trilobitech "Prodrom einer
Monographie der böhmischen Trilobiten" /J. Hawle a A. J. K.
Corda/, obsahuje sedm tabulí Cordových skvělých kreseb, z nichž
první činí téměř dojem fotografie. Motto knihy je : "Pour bien
savoir une chose il faut en savoir les détails" /La
Rochefoucauld/ t. j.: Abychom dobře znali věc, je nutno znáti
její podrobnosti. Kniha vyšla v Praze r. 1847. Ale již r. 1837
vyšel v Lipsku Cordův foliový spis "Prachtflora europaischer
Schimmelbildungen" s 25 barevnými tabulemi podle vlastních
původních maleb a ještě po jeho smrti vycházely další díly jeho
šestisvazkového díla "Icanes fungorum" atd. a to od r. 1837 do
r. 1858.
Corda psal však také mnoha článků ve spolupráci s "Jednotou
pro povznesení průmyslu v Čechách", jejímž byl komisařem. I tu
byl Corda svým použitím mikroskopického zkoumání průkopníkem
moderní technologie a zbožíznalství.
Na žádost a náklad knížete Fr. Collerodo-Mansfelda vypravil
se Corda se Stürmerem v říjnu r. 1848 na výzkumnou cestu do
Ameriky, hlavně do Texasu, kde horlivě sbíral přírodniny pro
Museum. V srpnu r. 1849 vracel se z New-Orleansu brémskou lodí
"Victoria", která se však za prudké bouře kol. 16. září
potopila u západoindických ostrovů. Netušíme ani, co by byl,
ještě vykonal tento muž světového významu, a jak by byl ještě
proslavil českou vědu. Čest jeho památce !
Z tohoto krátkého životopisu vysvítá Cordova uznávaná
vědecká přesnost, již jsem měl sám příležitost poznati na jeho
obdivuhodných mikrokresbách s připojenými novodobými
mikrofotografiemi těchže objektů, a to na společné výstavě
Mánesových Květin s květin a hub a mikrokreseb Cordových v
"Mánesu" r. 1934. I odborníci potvrzovali, že Cordovy
mikrokresby jsou mnohdy názornější než mikrofotografie.
Z předeslaného seznáváme, že Palacký a P. J. Šafařík
nemohli zvoliti povolanějšího znalce ku prozkoumání "Libušina
soudu" /R-Z/, proti jehož pravosti po léta vystupovali nejen
Dobrovský, ale i Němci, kteří prohlašovali, LS za padělek
hlavně na základě, nedostatečných znalostí a záměrného
zkreslování dějin ve prospěch Němců a opačně v neprospěch Čechů
a Slováků vůbec. Palacký a Šafařík přikročili k sepsání svého
vzorně vědeckého díla "Die ältestan Denkmäler der böhmischen
Sprache". /Nejstarší památky jazyka českého/ /Praha 1840/
teprve po velmi bedlivém, řadu let trvajícím všestranném
studiu. Palacký sám prostudoval v evropských knihovnách,
obzvláště také ve Vatikáně tisíce starých listin. K tomu ještě
požádali A. Cordu o mikrochemické zkoumání Libušina soudu,
jelikož zkoumání roku 1824 provedeno nebylo. Když totiž přišel
Jos. Steinmann, profesor chemie na pražskou polytechnice, s
historikem Millauerem ku provedení chemické zkoušky LS do
Musea, zeptal se ho Dobrovský, nebude-li Rukopis zkoumáním
poškozen, načež St. odvětil, že část R. zajisté padne za oběť.
Tu Dobrovský zkoušku nedovolil s poznámkou: "Es könnte am Ende
doch echt sein !" /Mohlo by to na konec přece jenom býti pravé
!/. Steinmann pak řekl, že zelená "barva" stejně nevydrží ani
tři roky. Dnes je tomu již 125 let a ta "barva" je tu ještě ! R
1835 navlhčili Palacký a Šafařík písmena ogubi s okolním
pergamenem v levém horním rohu 4. strany LS slabě duběnkovou
kyselinou, načež toto místo během několika dnů zhnědlo, jak
ještě dnes vidíme. Je to neklamný důkaz přítomnosti železa. R.
1835 prováděl Corda mnoho pokusů napodobiti barvu písma LS na
velmi starých pergamenech avšak marně. Zkoumal pak
mikroskopicky a chemicky pergamen, písmo a červená písmena i
zvláštní červené značky, napsané na mnohých místech přes písmo
běžné. Takto zjistil, že červená písmena, byla původně
provedena rumělkou a později, po staletích opravována suřikem,
jímž jsou provedeny také zmíněné záhadné značky, jež považují
Palacký a Šafařík za deklamační nebo zpěvní značky. - Pergamen
prohlásil Corda za nesporně prastarý a pomocí /ferro/kyanidu
draselného zjistil v písmu i na povrchu pergamenu přítomnost
železa, z čehož usoudil, že ku psaní použitý inkoust byl
železito-duběnkový a nikoliv rostlinná barva, jak prohlásil
Steinmann r. 1824.
O svých výzkumech sepsal Corda dvě podrobné zprávy, a to
dne 2. ledna a 7. března 1840. Pro nedostatek místa nelze tato
dobrozdání zde uvésti celá, pročež uvedu pouze některá důležitá
místa z nich v překladu.
Z dobrozdání ze dne 2. ledna vyjímám: "Pergamen je velmi,
hrubě zpracován, jak dokazuje jeho nejvýš nestejná síla,
zřetelné stopy souběžných světlejších pruhů po mízdřícím noži a
jednotlivá místa druhého, třetího a čtvrtého listu i nestejná
hladkost. ... Jakým způsobem byl pergamen zpracován, nelze
zjistiti, zdá se však, že nebyl nikdy hladký, nýbrž vždy daleko
drsnější než se jeví u římských a italských rukopisů a také
hrubší než středověké. Má dnes ještě mnoho pružnosti.
"Co do inkoustu, mohu jej prohlásiti jen za železitý, jak
nesporně prokazují pozůstalé zbytky pomocí zkoumadel, ... Co do
ozdoby písmen, musíme podotknouti, že tato byla provedena dvěma
barvami a ve dvou různých dobách, a při velmi bedlivém zkoumání
mohli bychom byti v pokušení, předpokládati tři různé ozdoby."
"Dřívější malba byla provedena rumělkou, pozdější šuříkem
... Všechny rumělkou provedené ozdoby vyznačují se slabým
nánosem, mdlým povrchem a zvláštní rumělkovou barvou. Jsou
mdlé, protože obsahují už jen velmi málo klihu, a jsou vždy pod
daleko pozdější ozdobou šuříkovou. ..."
Z dobrozdání ze dne 7. března 1840 uvádím : "Co do rozboru
inkoustu našeho Rukopisu, jejž máme před sebou, zkoumali jsme
pokusmo dva, svými inkousty podobné rukopisy, jež mají tutéž
vlastnost, že po setření vlastní, vrchní mdlé vrstvy inkoustové
zbývá zelené písmo, jako s vlákny pergamenu chemicky sloučená
část inkoustu."
Tu si dovoluji poznamenati. : Ke zkoumání těchto rukopisů
obzvláště částečně ještě zachovalé černohnědé vrchní vrstvy
písma přiměla Cordu ta okolnost, že věděl, že nálezce LS /RZ/,
Josef Kovář setřel vlhkou houbou stávající ještě temné písmo,
ale zajisté také to, že při pokusu, Palackým a Šafaříkem
uvedeném na str. 20., když Cordou kyanidem draselným potřené"
původně zelené místo /RZ/ se nestalo sice čistě modrým /jak by
to bylo při obsahu železa v písmu - poznámka moje/, avšak
modrofialovým a po uschnutí krvavě červeným." To ale nasvědčuje
přítomnosti mědi ! Corda tomu - jak se zdá - nedůvěřoval, a
proto provedl zkoušku se seškrabanou vrchní vrstvou dvou
rukopisů s částečně také již zeleným písmem, jak v dalším je
líčeno, a proto také ve svém posudku klade důraz na to, že ve
zkoumaném prášku písma nenašel ani stopy mědi, jak dále uvidíme
:
Zpráva Cordova pokračuje :
"Jeden z těchto rukopisů je "Missale vetustissimum" čís.
466 z dvanáctého stol., druhý "Divi Augustini de operibus sex
dierum" čis. 22 z třináctého století; oba jsou z rukopisných
sbírek českého národního musea. U obou rukopisů jest inkoustová
hmota částečně ještě tak zachována, že je černohnědá a
šetřením, či seškrabáním se jí dá mnoho nabýti, při čemž však
zelené písmo zůstává úplně zachováno. Tyto seškrabané inkousty
obou rukopisů jsem každý zvlášť pečlivě zkoumal a zjistil, že
oba neobsahují ani stopy mědi, či jiné kovové zásady a že
inkoust oněch rukopisů musel být vyroben právě tak, jako nyní
používané; že je sloučeninou duběnkové kyseliny se železem a
nikoliv ustrojená neb neustrojná barva ! ... Proto zde, s
přírodovědeckého stanoviska a podle prostého stavu písma
prohlašuji tuto listinu /t.j. RZ, poznámka překladatele/ za
prastarou, nehledě na tvar písma, jazyk a zkratky a na později
připojené značky /zpěvní značky?/ Musí nutně býti ještě starší
nežli ostatní nám známé české rukopisy, jež mají velmi zřídka a
nemají nikdy v tak vysokém stupni tuto změnu barvy a značné
okolky kol každého písmene. Byl by to asi z největších
uměleckých kousků výrobce pergamenu, nebo úmyslného padělatele,
dáti pergamenu onen zvláštní, jen staletým upotřebením
způsobený vzhled stáří. Táto úprava pergamenu by se přirozeně
byla musela provésti před popsáním, avšak i v tomto případě
chtěl bych viděti to péro, jemuž by se podařilo vepsati písmo
té síly, pomocí inkoustu nebo barvy bez pojidla, jako zde, tak
ostře a přesně do bludiště živočišných vláken, aniž roztékáním
a stékáním se stalo písmo samo nezřetelným a zůstalo čitelným a
jako zde proniklo tak důkladně, ohraničeně a hluboce nejvýš
nestejnou, hustou hmotu pergamenu. Umělou změnou povrchu
pergamenu nebylo by však ještě ničeho dosaženo; bylo by nutno
přetvořiti i vlákno, či spíše jeho hmotu takovým způsobem, jak
se to stalo upotřebením a neznámými vlivy staletí snad jednoho
tisíciletí. Považoval bych za velmi směšné, kdyby někdo, i při
chatrné technické a starožitnické zkušenosti a trošce cviku v
duševním vidění /pozorování/, tento náš Rukopis chtěl považovat
za stvůru novější doby; proti tomu zajisté každého chrání
zdravý lidský rozum a maličkost vědeckého vzdělání. - - - "
K tomuto dobrozdání připojují P. a Š. tuto poznámku : "Jak
vítán nám nyní musí býti výsledek tak pečlivého a obezřetného
zkoumání, a jak málo můžeme pochybovat o jeho správnosti, tak
přece nechceme opominouti, abychom připojili svůj názor, že při
výrobě inkoustu, jímž náš Rukopis byl psán muselo působiti
kromě duběnkové kyseliny a železa, ještě jiné činidlo; vždyť,
pouze za předpokladu zvláštního způsobu výroby inkoustu zdá se
nám býti vysvětlitelné, že na příklad v "Martyrologiu Romanu"
kláštera rajhradského z IX. stol. vypadají připsané slovansko-
cyrilské řádky právě tak zeleně jako náš Rukopis, kdežto
latinský text, na těchže listech psaný, má obyčejný černohnědý
inkoust. Ještě nápadnější je podobný zjev u roudnického
"Nekrologa", rukopisu hraběcí Thunovské knihovny v Děčíně ze
XIV. století. Zde jsou některá později připsaná jména zemřelých
právě tak zelená, kdežto jiná jména před i za nimi, často v
téže řádce jinou rukou psaná si zachovala obyčejnou barvu
starého písma. Tento rozdíl barev si nedovedeme jinak
vysvětliti, nežli rozdílem v upotřebeném inkoustu samém."
Vidíme z právě uvedeného názoru Palackého a Šafaříka
ohledně přítomnosti dalšího činidla v inkoustech zelených
Rukopisů, jak bystře a pozorně sledovali i práce do jejich
oboru nespadající. A uhodli správně!
Oproti shora vylíčených pečlivým studiím a výzkumům stojí
za vážnou zmínku, jakých autorit a jak "důkladných" posudků a
"výzkumům" se dovolává praotec českých odpůrců RZK, který
"poučil" také prof. Masaryka před jeho příchodem do Prahy /Viz:
"Hovory s T. G. M.", II. lid, vydání /1946/, str. 62 nahoře/.
Alois Vojtěch Šembera píše na př. na straně 52 svého spisu
"Libušin Soud jest podvržen" /Vídeň 1879/ m.j. "Zvláště
zajímavé jest ohledání Libušina Soudu, jež předsevzal šestý
znalec, dr. Gustav Winter, úředník c.k. dvorského archivu a po
prof. Sicklovi přední paleograf Vídeňský a výpověď jeho o něm
vynešená. K mému požádání sepsán jest latinský text Zlomku
evangelium sv. Jana, jehož snímek přidán jest k Šafaříkovu
spisu: Die ältesten Denkmäler atd., a z které doby pochází
Libušin Soud, ohledal dr. Winter velmi bedlivě několik řádků
řečeného evangelium, a přirovnav písmo v něm k písmu několika
fotografovaných spisů původních ze století X. a XI., pravil
určitě "toto latinské písmo jest velmi staré, pochází jistě z
XI. a hledíc k některým literám snad i z X. století." Když pak
jsem mu předložil snímek Libušina Soudu, tu pozastaviv se a
pohleděv na první list a několik písmen na něm, tázal se mne: a
to že prý je staré? /und das soll alt sein?/, načež když jsem
mu odpověděl, že někteří kladou ten rukopis do IX. století,
usmál se, složil knihu a usmívavě mi ji vrátil. A bylo po
ohledání. " - Skutečně "zvláště zajímavé" ! Tomu se říká
"ohledání", to se nazývá vědecký posudek " Originálu neviděl a
podíval se "na několik písmen lithografického snímku, tedy
ruční napodobeniny, před kterou sami autoři díla "Die alt.
Denkm. d. böhm. Spr.", Palacký a Šafařík, varují pro její
vadnost, a odkazují ve svém díle odborníky na originál pro
případ studia LS !
Dále píše Šembera na str. 53 : "K témuž výpadku jako
paleografické vyšetřování vedlo i zkoušení chemické Libušina
soudu r. 1824 předsevzaté. K vybídnutí Dobrovského zkoušel toho
roku profesor chemie na technice Pražské a potomně /1829 -
1834/ jednatel musejní Josef Steinmann, rodem z Ústí nad
Orlicí, u přítomnosti Dobrovského a prof. Millauera, ostouzený
rukopis a vyřkl, že písmo v něm jest nové a zelená barva
taková, že nevydrží a ni tři léta."
Jak již shora řečeno, tato zkouška právě na žádost
Dobrovského vůbec konána nebyla a zelená "barva" trvá do dneška
! Sám Šembera musel r. 1879 věděž, že ta "barva" ještě trvá;
vždyť /dal zhotoviti vyobrazení první strany Libušina Soudu pro
uvedené svoje dílo, kromě snímku jednoho zlomku Freisingského.
Vyobrazení jsou nazývána na titulním listě "světlotisky", což
je hrubá mystifikace, jelikož vypodobeniny dosti chatrné ! A
podle tohoto "světlotisku" poznal "drobnohledem" na pohovce
profesor Vašek, že nejen Lib. S. ale i RK a E. sv. J. jsou
podvrhy Hankovy, o čemž se musí dovědět celý svět !!! /" Z
kroniky rodu Bezručova", Vít Šedivec, Brno 1937, I. část, str.
58/. Zázračná věda! -
Šembera pak uvádí poznámku Dobrovského ohledně jazykové
stránky, načež v tomtéž odstavci na str. 53 píše dále: "Později
/1840/ vynesl o Libušině Soudu dobré zdání jiného znění
přírodovědec A. Corda /Die ältesten Denkmäler, str. 177/,
kteráž však nemá do sebe náležité důkladnosti a jasnosti a
tudíž rozhodující moci."
Tedy rozhodující moc mají: vůbec nekonané zkoušky
Steinmannovy, posudek dr. Wintera, jenž originálu neviděl,
pětiminutová prohlídka Petruševičova atd. ! Opět ukázka
"poctivé" vědy, která chtěla národ český očistit od lží a
podvodu !
Na str. 51 píše Šembera : "Roku 1875 ohledal Libušin Soud v
Praze chvalně známý paleograf Antonín Petruševič, kanovník
Lvovský, i nalezl, že jest to palimpsest jako Píseň krále
Václava; spodní písmo z XIII. věku proráží dle něho posud skrze
vlákna pergamenu, vrchní písmo má na sobě zřejmé známky
padělanosti a pod řádky spatřují se tažené linie též ze XIII.
století. "Toto napsal Petruševič do časopisu "Slovo" č. 44,
kdež jmenuje Libušin Soud starým cárem /vetoška/. Prohlídka
trvala pět minut !
K tomuto poznamenávám : R. 1913 byl jsem požádán Davorinem
Žunkovičem o provedení palimpsestických fotografií LS /RZ/, aby
bylo zjištěno do kterého století spadá domněle vyškrabané
písmo. Zjistil jsem však již pouhým průhledem, že to je pouze
pergamenem místy prosáklé písmo druhé strany*),
_______________
*) Neznal jsem tehdá ještě dílo Palackého a Šafaříka. Tam
stojí na str. 19 : "... Nicméně nelze nikde nalézti ani
nejmenší stopy, že by to byl "codex rescriptus" ... t.j.
palimpsest, čili pergamen, s něhož bylo původní písmo
seškrabáno a pak byl znovu popsán.
což také po víceletém podrobném zkoumání novodobými
methodami a prostředky potvrdil profesor vědecké fotografie a
fotochemie na Karlově universitě, dr. Viktorin Vojtěch, a to
svými fluorografiemi, provedenými ultrafialovými paprsky. R.
1913 a 1914 provedl jsem sice výzkumné snímky RZ /LS/, avšak za
jiným účelem. R. 1920 řídil jsem provádění snímků RZ v
"Grafické Unii" v Praze za tímtéž účelem. O tom však jindy.
K shora uvedenému podrobnému zkoumání A. Cordy dovoluji si
podotknouti toto:
Teprve věhlasný chemik Vojtěch Šafařík, syn Pavla Josefa
Šafaříka, zjistil, že zelená barva písma LS pochází od mědi.
Zůstalo mu však záhadou, čím vlastně Rukopis byl psán, jelikož
se do té doby nevědělo, že inkousty středověké obsahovaly někdy
i měď. I prof. dr. Stoklasa zjistil přítomnost mědi. Barvu
písma LS tvoří totiž zásaditý uhličitan mědnatý /v případě
malachit a měděnka na měděných střechách, bronzových sochách
atd./. Univ. prof. dr. Fr. Mareš vyložil, že měď se dostala
velmi jednoduchým způsobem do železitých inkoustů tím, že při
výrobě zelené skalice bylo používáno též kyzů obsahujících
železo i měď. V ranném středověku totiž vyráběla se zelená
skalice z kyzu krychleného, t. zv. Kočičího zlata /pyrit = Fe
S2/ vlhčením a zvětráváním na vzduchu, při čemž stékající
roztok tvořivší se zelené skalice se schytával. V přírodě
vyskytují se však také kyzy jež obsahují železo i měď. Je to
chalkopyrit = Cu Fe S2. Při zvětrávání tohoto tvoří se směs
zelené i modré skalice. Bylo-li takového roztoku použito k
výrobě inkoustu, přidáním odvaru duběnek, vznikl inkoust, který
po zvětrání a setření svrchní vrstvy písma zanechal zelené
písmo, jejž tvoří měděnka. - Jak na jiném místě řečeno v
posudku Cordově, nenašel tento ani stopy mědi v seškrabaném
zbytku hnědočerného písma dvou musejních Rukopisů, avšak na
povrchu pergamenu LS zjistil rovněž železo. Toto železo pochází
od toho, že nálezce LS, Josef Kovář, důchodní na Zelené Hoře,
vlhkou houbou čistil při nálezu silně zašpiněný pergamen. Tím
rozetřel po celém povrchu pergamenu zpuchřelé černé písmo
Rukopisu, které obsahovalo tanát železitý, kdežto nerozpustná a
s pergamenem chemicky sloučená měděnka zůstala zachována.
Proč ale tedy není stopy mědi ve vrchní vrstvě písma ? -
Již v březnu r. 1935 jsem napsal o tom článek, v němž jsem
vyslovil svůj názor na tuto záhadu. Článek však nevyšel. Po
nějaké době jsem sdělil svůj názor v přítomnosti prof. Ing.
chem. Karla Andrlíka univ. profesorovi dr. Viktorinu
Vojtěchovi. Domníval jsem se totiž, že duběnková kyselina má
větší afinitu /příbuznost/ k železu nežli k mědi, takže ze
směsi roztoků skalic přidáním duběnkového odvaru vznikl pouze
tanát železitý, kdežto skalice modrá zůstala nezměněně v
roztoku. Takto při psaní vnikla velmi snadno do pergamenu, ale
jemný prášek tanátu železitého zůstal, smíšen s pojidlem na
povrchu pergamenu přilepen. Po zvětrání této svrchní vrstvy
během velmi dlouhé doby a po jejím setření, zůstala v pergameně
ona část inkoustu, jež obsahuje měď, t.j. během staletí v
měděnku proměněnou modrou skalici. A tu máme současně
jednoduché vysvětlení zmíněných okolků kol písmen : Kdežto
písmo tvořené černým práškem a pojidlem při psaní rychle na
povrchu pergamenu zaschlo a zůstalo ostře ohraničené, šířil se
roztok modré skalice snadno nejen do hloubky pergamenu, ale
také po stranách kol písmen. Podle hustoty dotyčných míst
pergamenu a podle množství právě v péru písaře se nacházejícího
inkoustu, šířil se roztok v pergameně více či méně, pročež
okolky nejsou všude stejny.
K mému shora uvedenému názoru o afinitě stavěl se prof.
Vojtěch skepticky a podotkl, že by se to muselo zkoumat.
Dotyčné pokusy provedl později skutečně s prof. Andrlíkem a
těmito zkouškami byla správnost mého názoru plně potvrzena, což
p. prof. Andrlík na vzpomínkové přednášce o zesnulém univ.
prof. dr. Vojtěchovi na podzim r. 1948 prohlásil. Tím jest ale
také vysvětleno, proč Corda v seškrabaném písmu dvou musejních
Rukopisů měď nalézti nemohl !
Popis těchto zkoušek jakož i podrobnou zprávu o pečlivých
výzkumech a pozorováních, jež jsme prováděli od r. 1936 s prof.
Vojtěchem za účelem poznání postupu stárnutí písma a doby
stárnutí, s pomocí značného počtu datovaných úředních listin,
jakož i o pokusech s umělým stárnutím písma podá příště pan
profesor Andrlík na základě přesných záznamů.
Bohumil střemcha:
Okolky u písma železitého.
Navazuje na předcházející pojednání, upozorňuji na obdobný
zjev okolků také u písma železitými inkousty provedeného. Viděl
jsem nejednou kol ještě krásně černého písma železitého na
starých papírových listinách velmi značné rezavé okolky, ba i
papírem až na druhou stranu proniklé, rozplizlé písmo. /Tu
záleží ovšem také na jakosti, na klížení papíru/. Zde je
příčinou to, ze při velkém nadbytku zelené skalice v inkoustu,
bylo též mnoho dobrého pojidlo v něm. Toto pojidlo tvořilo
ochranný obal kol přejemných zrníček tanátu železitého, čímž
bylo zabráněno okysličování vlastního písma a pronikla někdy až
na druhou stranu papíru, nechráněná pojidlem, se přetvořila
během doby v rez. Toť patrně také vysvětlení t. zv. "dvojího
duktu" některých rukopisů.
Stává se však také, jak jsme při společných pokusech s
prof. Vojtěchem poznali na ústřižcích starých pergamenových
Rukopisů, že některé rukopisy, přes velké stáří /z XIII. a XIV.
stol./, mají do dneška sytě černé, lesklé písmo bez okolků.
Měli jsme na př. ústřižek rukopisu ze XIV. stol. s lesklým
černým písmem, s jehož pergamenu bylo místy písmo oprýskané,
aniž zanechalo rezavých stop ! Odloupali jsme další písmeno a
pergamen pod ním byl čistě bílý, okolí však zašpiněné. Když
jsme pak potřeli dříve již oprýskané i posléze uvedené místo
sulfokyanidem, objevila se zcela jasně a ostře původní písmena
červeně, což dokazuje přítomnost železa. Je to důkaz, že zcela
nepatrné, i po odloupnutí písma neviditelné množství zelené
skalice, vniklé do pergamenu jako roztok, obsažený v inkoustu,
bylo množstvím pojidla také chráněno před okysličováním, anebo
ještě spíše, že toto množství zelené skalice bylo tak nesmírně
malé, že i po okysličení zůstalo neviditelné, jak patrno z
dříve již oprýskaných míst, kde vzduch měl přístup, aniž
nastalo viditelné zrezavění písma.
Podle šetření, prováděného společně s prof. Vojtěchem
nastává pouhé hnědnutí písma za dlouhou dobu. O co nepoměrně
delší čas vyžaduje pak úplné zetlení a setření vrchní vrstvy
písma, až zbude pouze do pergamenu jako roztok vniklá část
inkoustu, t.j. nadbytečná zelená skalice, během doby proměněná
v kysličník železitý /rez/, sloučený s pergamenem, jak tomu
bylo u RK již při nálezu ! A právě v délce doby, kterou
vyžaduje rozklad, zetlení pojidla jemného prášku /tanátu
železitého/ a tím opadáni vrchní vrstvy písma, tkví těžiště pro
posouzení stáří písma a nejen ve zjištění, je-li písmo
provedeno barvou či kovovým inkoustem. Při tom přichází také v
úvahu množství a jakost pojidla a jak byl ten který rukopis
chráněn před škodlivými vlivy, hlavně před vlhkem. Jde tu vůbec
o dalekosáhlé vnitřní, slohové /strukturální/ změny hmot,
pozvolné přemísťování atomů, až i vyhranění /krystalizaci/, jež
nelze nijakým způsobem uměle, urychleně provésti, leda snad
atomickou cestou. A ta - zdá se mi - Hankovi přece ještě známa.
----------
Jan Šerý
Záhadné značky v Rukopise Zelenohorském.
V Rukopise Zelenohorském jsou kromě červených iniciál a
červenými pruhy označených počátečních písmen každého slova
ještě zvláštní červené značky, které již vzbudily pozornost
Purkyňovu a o kterých je též zmínka v Palackého a Safaříkově
společném díle "Die Aeltesten Dermäler" z r. 1840, /v paragrafu
8/ na str. 28 tohoto díla jsou uvedeny tvary těchto značek ;
praví se tam o nich m.j. : "... Vortragszeichen oder Noten,
denen gemäss der Sänger oder Declamator bei dem Vortrage dieser
Stellen seine. Stime zu verstärken, zu dämpfen, höher oder
tiefer zu tragen hatte. "Přesný smysl těchto značek v RZ nikdy
vyložen nebyl. - Neúnavný badatel v otázce Rukopisů, pan Ing.
B. Střemcha obrátiv se již před časem v této věci na odborníky
vědy hudební, byl jimi, utvrzen v názoru, že některé z těchto
znaků jsou shodná s neumami, totiž hudebními značkami, kterých
se používalo před vynálezem nynějších hudebních not, zvláště v
gregoriánském chorálu.
Do doby hluboké deprese rukopisné obrany, která následovala
po realistické kampani z osmdesátých let devatenáctého věku,
spadá vyjítí zajímavého českého díla o dějinách hudby. Je to
"Všeobecný dějepis hudby" od K. Steckera, vyšla r. 1892.
Materiál snesený v této knize k otázce hudebních značek nebyl
tehdejší desorientovanou obranou využit. Je to pochopitelné
uvážíme-li mentalitu, jaká ve věci Rukopisů začala tehdy
opanovávat českou mysl.
Hudebně odborné údaje, citované v následujícím odstavci,
jsou vzaty ze Steckerovy výše citované knihy, a to z dílu I,
str. 8 a další:
Neuma je slovo původu řeckého /neuo = dávati pokyn/ vzaté z
řecké hudby ještě před Řehořem Velikým /kol r. 600/. Způsob
přednesu gregoriánského chorálu není dosud ujasněn. Byl
částečně monotónně deklamační, částečně zpěvný, zvláště v t.zv.
"jubilus" či "jubilatio"; byly to vokalisace značných rozměrů,
bez textu, bohatě kolorované, vyznačující jásotem vzruch
citový, nadšení /aleluja, graduale/. Neumy, podobné
stenografickým značkám, nadpisované nad text, označovaly pouze
zdvih nebo pokles hlasu, ne však rozsah intervalu, zda o jeden
či více tonů. Pro tuto nejasnost sloužily pouze co pomůcka
paměti tomu, kdo melodii znal, ale pro neznalého byly bez ceny,
melodie se z nich nedopátral. - Neum je ohromný počet, většinou
jsou dnes nesrozumitelné, poněvadž v každém klášteře si je
přizpůsobovali dle svého. Některé z nich v tak zvaných
zkratkách zachoval se i v dnešním notovém písmě. - Tento způsob
nemohl stačiti ke zpěvu vícehlasému a proto jeho zakladatel
HUCBALD /Hugbaldus, Ubaldus, Uchubaldus, 840-932/ mnich v
Elnonském klášteře sv. Amanda ve Flandrech /nynější Belgie/
veliký ctitel zpěvu řeckého a autor četných odborných spisů o
hudbě, vynalezl zvláštní písmo /písmo Hucbaldovo či dasijské/
od řec. prosodia daseia/. Základem jeho je t. zv. řecká digama
F, jehož vrchní příčka je buď nahrazena ležatou vlnovkou nebo
obloučkem nahoru anebo dolů otevřeným. K těmto znakům připojil
znaky I, N, X a obraceje znaky ty buď jako zrcadlový obraz nebo
hlavou dolů dostává tak 18 znaků v rozsahu 18 tónů t.j. 2 oktáv
a 4 tonů od G až k c2. Rozsah postačitelný pro tehdejší
chrámové sbory /schola cantorum/ kde proti sedmi hlasům mužským
bývalo 15 až 20 chlapců. Zde tedy měla každá značka svoji
absolutní hodnotu. Jejich praktické použití nám však dnes není
úplně jasné ; jak Stecker výslovně praví. /str. 105/ "notace
dasijská jest jednou z oněch statí dějin hudebního písma, nad
nimiž rozkládá se podnes temno neproniknutelné." - Co bylo
vykonáno, jsou jen pokusy o výklad. Jedním z předních badatelů
o této věci byl učený benediktin Martin Gebert v XVIII.
století. Pro svoji těžkopádnost se písmo Hucbaldovo rozšířilo
jen v sousedních oblastech Flander a sousedního Německa a
zaniklo, když o sto let později Quido z Arezza /995-1050/
položil základy k nynější notové soustavě.
Na pohled je to bizzarní situace, pokoušíme-li se luštiti v
staročeské pohanské rhapsodii neumy gregoriánského zpěvu. V
celé básni však není místa, které by uráželo křesťanský cit a
zmínka o očistném ohni a vodě nemůže být závadou, udržely-li se
ordalie ohněm a vodou až do křesťanského středověku. Ostatně v
Nibelungách psaných křesťanským mnichem a v Edě či Beowulfu
jest pohanských prvků mnohem více.
Pro nejasnost nelze přesně počet hudebních znaků v RZ udati
; z celkového počtu as 78 jest jich 45 Hucbaldových, 10
neurčitých a 23 gregoriánských. Kdo má po ruce výzkumné
fotografie Vojtěchovy, vydané Českou Akademií, nechť věnuje
pozornost tabulím XXIX a XXX. Jde o roentgenogramy pořizované
Vojtěchem za účelem zjištění přítomnosti těžkých kovů v RZ.
Značky vystupují na těchto tabulích kontrastně světle proti
tmavému pozadí. Znaků bude as více než jak výše uvedeno, ale
některé jsou zakryty kolorovanými iniciálami nebo splývají s
červenými znaky počátečních písmen.
Pozoruhodné je ono záhadné "Hanka fecit" po slovech "stupí
kněžna ... na stol oten," které není as ničím jiným než obdobou
svrchu zmíněné jubilace /jásotu/ z gregoriánského chorálu /bez
textu ! !/ kde byly původní znaky přemalováním částečně
porušeny.
Ovšem použití značek v RZ neodpovídá pokus o výklad jich
použití jak jej uvádí Stecker na straně 107 dle cizích
odborníků. Můžeme však býti klidni ; když tolik odborníků
světových jmen nedovedlo rozptýliti ono "temno neproniknutelné"
v kodoxech nesporně pravých, spokojme se tím, že značky ty v
Rukopise Zelenohorském skutečně jsou. Leda bychom připustili
absurdní domněnku, že Hanka ty značky znati mohl. - Zajisté,
kdyby "Vševěd" byl býval důkladně prostudoval v 18. století
vydaný objemný codex citovaného již opata Gerberta z kláštera
St. Blasien ve Schwarzwaldě : "Scriptores ecclesiastici de
musica sacra potissimum !" - Jak uvésti tyto skutečnosti v
souvislost ?
Možno-li uváděti romantické fantasie pp. Hrubého nebo F. M.
Bartoše, které po způsobu filmových scénářů ukazují jak Hanka
padělal RK, za vědecky postačitelné důkazy padělanosti, buď mně
dovoleno vyslovení následující hypotésy. /Snad mi budou
přímluvšími i nedávné sensační objevy archeologické v Budči,
Kouřimi a na Moravě a počne se snad více uvažovati o tom, že ti
naši předkové přec jen nebyli tak surová láje jak to líčí
Kosmas a jak učili Dobrovský, Peisker a naše moderní věda.
Před léty hovoříval jsem často o RZ se zemřelým historikem
Dr. Salabou. Uvedu jeho náhledy : Vratislav II, příznivec
slovanské liturgie, byl na Vyšehradě, kde byla slovanská
kapitula, korunován na krále opatem Božetěchem dle slovanského
ritu 1086, patrně na vlastní přání královo. Ježto korunovační
obřad příslušelo provésti pouze biskupovi, byl Božetěch,
výborný malíř a řezbář, odsouzen biskupem ke známému pokání,
aby vlastnoručně vyřezaný krucifix v životní velikosti donesl
na vlastních bedrech do Říma.
K slavnosti korunovační namaloval Božetěch obraz Libušina
soudu, před kterým byl recitován starší upravený zpěv. Dr.
Salaba měl za to, že zpívání před obrazy na poutích, jak se
ještě v 19. století u nás místy dochovalo, je zbytek tohoto
starého způsobu.
O účelu této demonstrace /přednesení Libušina soudu za
Vratislavovy korunovace/ lze zastávat hypotésu, že nově
korunovaný král chtěl zdůraznit svou rovnocennost s ostatními
evropskými panovníky, chtěl ukázat, že není pouze potomkem
oráče, nýbrž že pochází ze starobylé krve knížecí.
Báseň sepsána původně glagolicí, čemuž nasvědčuje
skutečnost, že jery originálu nahrazeny v přepisu písmenem e.
Když Břetislav II. R. 1097 vypudil mnichy slovanské ze
sázavského kláštera, noví latinští mniši neměli k svým
předchůdcům poměr zcela nevlídný, jak o tom svědčí duch
latinské Kroniky sázavské.
Některý z nových mnichů, který přepisoval báseň z glagolice
latinkou, byl - snad vlastním pobytem ve Flandrech či stykem s
někým kdo tam studoval - obeznámen s neumami a s tehdy modním
dasijským notovým písmem a použil jich k označení jak nutno
zpěvy recitovati. Způsob přednesu snad znal z vlastního
poznatku a znaků použil po svém rozumu. /Na tomto místě nutno
vzpomenout starého tvrzení Dra Zákrejse, že heroické zpěvy
české neskandovaly, ale zpívaly./
Příklad svatého Vojtěcha, který studoval v Magdeburce a
kronikáře Kosmy, který byl v Lutychu /(v blíz. způsob.
Huchbaldova/ nebyl jistě ojedinělý a tudíž poznání nových
vynálezů Hucbaldových, který byl též odborným vědeckým
spisovatelem o hudbě gregoriánské, žádnou nemožností. Srovnejme
data: Hucbald 840-932 ; Vratislav : korunovace 1086, + 1092 ;
Božetěch + 1096 ; kronikář Kosmas 1045 - 1125.
Je na místě další hypotésa, že ze Sázavského kláštera
dostal se opis zpěvu do rodiny Šternberků /Střímělice/ a když
tito nabyli v 15. století Zelené Hory, že tam byl přenesen buď
s celým rodovým archivem nebo z osobní záliby některého
příslušníka rodu.
-------------
"Záře nad pohanstvem", vyobrazení z dávnověkosti
vlastenecké od Josefa Lindy, který právě s poukazem na toto
dílo bývá často od odpůrců Rukopisů označován jako autor
epických básní v RK, vyšla znovu v r. 1949 v edici "Národní
klenotnice" v úpravě Václava Stejskala. Tato úprava záleží v
tom, že původní mnohdy kostrbatá čeština autorova byla
přizpůsobena nynějšímu spisovnému jazyku vypuštěním nemožných
novotvarů, nepřirozených složenin a koncovek a často i změnou
slovosledu. Avšak i po této úpravě zůstává Lindovo dílo svým
prostoduchým líčením pohanského pravěku českého, naivním
veršováním lidových zpěvů, předváděním celého staročeského
Olympu (Svantovít, Perun, Volos, Mílek, Krosyna, Lada, Živa/ a
zejména také groteskní přímo staročeštinou, ve které pohanský
velekněz vzývá Svantovíta, samo o sobě dostačujícím dokladem,
že Linda spolutvůrcem ušlechtilých epických zpěvů Rukopisu
Královédvorského býti nemohl.
-------------
VÝROČNÍ ZPRÁVA
České společnosti rukopisné
1. Prosince 1951. Vydává: Česká
společnost rukopisná
Praha I, Konviktská ul. Č. 13.
Zprávy o XVIII. řádné valné hromadě České společnosti
rukopisné.
Sedmnáctá řádná valná hromada naší Společnosti konala se v
pondělí dne 28. 5. 1951 s počátkem v 19.30 v Praze II., Spálená
ul. 11, za účasti 31 členů a 12 hostí.
Jednání valné hromady zahájil I. Místopředseda řed.
Jindřich Šohájek, který v úvodním projevu vzpomněl těchto
členů, o jichž úmrtí v posledním správním roce došla nás zpráva
do dne valné hromady:
Ing. Götzl Vilém, předseda Čes. Spol. v Praze
rukopisné ..................
Binko Zdeněk, knihtiskař v Praze
........................................
............
Heřman Karel, brig. generál v.v. v Praze
........................................
.
Hušek Bedřich, obchodník v Pardubicích
........................................
..........
Janotová Jana, choť plukovníka v Praze
........................................
...
MUDr. Karas František, plukovník zdrav. v Praze
v.v. .....................
Koděra Josef, ústř. Inspektor ČSD v.v. v Praze
................................
Pokorný Augustin J., profesor v Praze
........................................
.....
Ing. Šťastný Josef
.........................................................
. v Babyloně u České Kubice
JUDr. Vorel Zdeněk, sekč. šéf. v.v. v Praze
.....................................
Ve vzpomínkovém projevu ocenil předsedající zásluhy
zesnulého předsedy Ing. Viléma Götzla, poukázal na obětavost
pp. Binka a Koděry jakož i na literární činnost p. gener.
Heřmana na poli jazykozpytu. - Nato udělil slovo J. S.
Vopravilovi, který přednesl pojednání "Neznámý Jan Neruda".
Výtah z této přednášky je podán samostatně.
Po pětiminutové přestávce, jež následovala, přikročeno k
dalšímu bodu programu, jímž byly zprávy funkcionářů. - Druhý
jednatel Ing. Urban podal zprávu jednatelskou, v níž zachytil
činnost Společnosti v uplynulém roce. - Pokladník min. rada
Schmidt podal zprávu pokladní, ze které vyplynul následující
obraz hospodářského stavu společnosti: - Z úhrnné částky
vykázaného čistého jmění ve výši Kčs 55.486.-- připadají více
než dvě třetiny, t.j. Kčs 37.515.-- na vklady vázané. Z
celkového úhrnu vydání ve výši Kčs 22.391.-- vedoucí výdajovou
položku představuje částka Kčs 5.274.40, vynaložená na
rozmnožení a expedici Zpráv. Mimořádně byly výdaje tohoto
správního roku zvýšeny o částku 5.000.--, kterou byl zaplacen
dluh ze zápůjčky uzavřené výborem v roce 1946 na vázané vklady
u tehdejší Zemské banky v Praze. Vzhledem k tomuto mimořádnému
výdaji nestačil v tomto roce na krytí vydání Společnosti úhrn
příjmových položek ve výši Kčs 20.509.50 /z čehož na členské
příspěvky připadá Kčs 9.035.-- a na dary a věnování Kčs 2.350.-
-/, takže pokladní zpráva vykazuje deficit ve výši Kčs 1.882.--
.
Předsedající podal pak ve funkci archiváře zprávu o archivu
Společnosti, ke které připojil zevrubný přehled bibliografický
o časopisecké a knižní literatuře týkající se RZK.
Nato přikročeno k volbě výboru. Předsedající zjišťuje, že z
řad členstva nebyl k tomuto bodu podán žádný návrh. Předkládá
tudíž valnému shromáždění kandidátku výboru, jež bez námitky
přijata. Jednomyslně aklamací zvolen výbor v následující
sestavě:
Předseda: Dr. Jan Hlávka. - Deset členů výbor: F. Adámek -
Ing. K. Andrlík - Dr. O. Lacina - J. Pazelt - M. Schmidt - B.
Střemcha - J. Šerý - J. Šohájek - Ing. K. Urban - J. S.
Vopravil. Čtyři náhradníci: B. Barašík - R. Jedlička - A.
Svoboda - Ing. R. Weichert. - Dva přehližitelé účtů: V. Režný -
Ing. L. Skokánek.
Po provedené volbě ujímá se slova nově zvolený předseda Dr.
Jan Hlávka. Žádá předsedajícího ř. J. Šohájka, aby nadále
podržel řízení dnešní valné hromady a v krátkém projevu zmínil
se o kořenech svého zájmu o Rukopisy, v kteréžto souvislosti
vzpomněl vlivu svého strýce Hlávky, zakladatele České Akademie,
a prehistorika L. Píče.
K bodu "volné návrhy" přihlásil se o slovo člen výboru min.
rada Schmidt. Oznámil, že v nejbližších dnech dovrší sedmdesát
let věku dosavadní místopředseda Společnosti p. řed. J.
Šohájek. Líčí jeho dlouholeté zásluhy v prostředí společnosti a
aktivní účast na obraně RZK; navrhuje jeho zvolení čestným
členem a prosí předsedu Dra Hlávku, aby dal o tomto návrhu
hlasovat. Tento návrh byl jednomyslně přijat za potlesku
přítomných.
Pan řed. Šohájek děkuje za udělenou poctu. V retrospektivní
vzpomínce líčí svou účast při vzniku Společnosti.
---
V ustavující výborové schůzi, jež se konala dne 4. června
t.r., došlo k následujícímu rozdělení funkci: I. místopředseda
J. Šohájek, II. místopředseda M. Schmidt; I. jednatel Ing. K.
Andrlík; II. jednatel Ing. K. Urban; pokladník M. Schmidt,
archivář J. Šohájek; knihovník J.S. Vopravil. Používaje
oprávnění plynoucího z §u 10 stanov, rozšířil výbor počet členů
zvolených valnou hromadou kooptací o p. Jiřího Veselého,
posluchače Karlovy university. Hlášení o ustavení výboru podáno
v předepsané lhůtě Ústřednímu národnímu výboru v Praze I.
U.
J. S. Vopravil:
NEZNÁMÝ JAN NERUDA.
Výňatky ze stejnojmenné přednášky, proslovené dne 28.
května 1951 na valné hromadě České společnosti rukopisné/.
Při studiu života a díla Jana Nerudy mě napadla myšlenka,
jaký byl asi vztah Jana Nerudy k pravosti rukopisů
Královédvorského a Zelenohorského. Napadla mě zejména proto, že
jsem viděl, jak často je Nerudovo dílo skreslováno. A přiznávám
se: byla, to i zvědavost na názor muže, o jehož smyslu pro
pravdu a kritiku nebylo a není pochyb, a jehož intuice dovedla
tak jasnozřivě bojovat o Bedřicha Smetanu, Mánesa, Tyrše a
sokolskou myšlenku.
Vždyť co je běžně známo o Janu Nerudovi a jeho vztahu k
Rukopisům? Kromě toho, že Jan Neruda poslal odpůrcům pravosti
rozmarnou a ironickou poznámku, že padělanost Rukopisů "lze
dokázati ostatně také se stanoviska řeznického" - takřka nic. V
době svého studia o Janu Nerudovi jsem se zabýval mnoha spisy
zdánlivě vyčerpávajícími biografickou látku. O Rukopisech ve
vztahu k Janu Nerudovi tu takřka nebylo zmínky, a obraz
podávající se z těchto pramenů zdál se přisvědčovati obecnému
mínění, že Neruda stál úplně stranou zápasu o pravost našich
starobylých památek. A prolistujeme-li staré i moderní obrany
Rukopisů zjistíme, že sice konstatují Nerudu jako obránce, ale
málo se ho dovolávají. A tu zponenáhlu pociťujeme činnost sil,
které Nerudův názor na Rukopisy a jeho účast v rukopisném sporu
záměrně zamlžily a skreslily.
Hle, tolik superlativů uštědřovala kritika Janu Nerudovi -
kosmopolitovi, avšak vzápětí dovedla ledově mlčet, šlo-li o
Jana Nerudu - obránce pravosti rukopisů Královédvorského a
Zelenohorského.
Sledujeme-li činnost Jana Nerudy se zřetelem k bojům o
pravost Rukopisů, pak nalézáme množství důkazů pro tvrzení, že
Jan Neruda v ě ř i l, a proto b o j o v a l o pravost
Rukopisů celým srdcem, celou svou rozumovou podstatou. Podává
se to ze dvou pramenů z Nerudova novinářského díla a z jeho
dochované korespondence. Některé jeho dopisy, literární
kritikou kupodivu pomíjené, dávají výmluvný pohled do Nerudova
nitra a odhalují, co proň rukopisný spor znamenal. O těchto
svědeckých dokladech Nerudova postoje pojednám při jiné
příležitosti. V tomto výtahu uvedl bych jen několik ukázek z
Nerudových projevů novinářských týkajících se RKZ.
Hle, jak se dovedl Jan Neruda vypořádat s nařčením Hanky a
Lindy, že spolu padělali Rukopisy. Učinil tak ve feuilletonu
"Bláznivý svět" 29. června 1879 v "Národních listech". Vyjímám
z něho počátek:
".... Je to čas skrz naskrz bláznivý! Nejen Rukopis
Zelenohorský, teď i písně rukopisu Královédvorského jsou prý
padělány - člověku jde, hlava kolem. Linda a Hanka měli prý
tajnou dílnu na dělání staré češtiny. Pro sebe nedovedl přec z
nich žádný z nich tak zvláště poeticky kloudného, a vzdor tomu
jsou prý titánsky krásná romance "Záboj" a ten ladný "Jaroslav"
od nich! Tu by bylo vidět, co dělají "spojené" síly! Pokyn pro
následovníky! Kdo nemůže svými verši nijak proniknout, ať si
přibéře ještě jednoho takového a už to půjde. Dva mazalové se
mohou spojit a budou malovat jako Rafael. Dva hrnčíři budou
dohromady tvořit díla michelangelská. Rád bych viděl Lindu a
Hanku, jak to dělali! Jak se hádali mezi sebou, má-li "se
Vojmír vzradovat" jenom "vele" nebo hned "vele a vele". A jak
mezi sebou závodili. Když jeden konstatoval, že "běháše jelen
po horách", vzal druhý honem péro a zaznamenal, že "poletova
holub se dřeva na dřevo". Když jeden se rozpřáh a spustil:
"Znamenajte staří, mladí, o pótkách i o sědání..." rozpřáh se
druhý ihned ještě výš a volal: Zvěstuju vám pověst veleslavnú,
o velikých pótkách: lutých bojech" - nastojte, divte se,
sbírejte veškerý svůj rozum, bude to Vašemu sluchu divno,
nadivno! Sbírali jsme svůj rozum po celé půlstoletí, obdivovali
jsme se zcela upřímně staré poesii české a teď prý se najednou
máme obdivovat velkolepým duchům Lindovi a Hankovi - českým
Macphersonům, ba větším než Macpherson. Proč pak ne, obdivování
je věc zcela nevinná, ba dle Jean Paula "pro ušlechtilejší
částky lidského ústrojí" i velice zdravá - když ale nevíme,
komu se obdivovat vlastně! A naši Hattalové a Gebauerové mlčí.
Musím těm pánům říci, že jsou mně právě teď
nejinteresantnějšími v celém národě - ba že my všichni visíme
na jejich rtech!
Přiléhavě také komentuje vzplanutí bojů o pravost RKZ v
roce 1886, v svém feuilletonu "Po masopustě", který vyšel v
"Národních listech" 14. března 1886, když praví kdesi uprostřed
feuilletonu toto:
"Čeho pak nám nebe udělí pro tuhle dobu postní? Něco
polemik o Rukopise Králodvorském to je jisto. Když ví člověk
ale konečný výsledek už napřed. Profesor Gebauer říká sám, že
teď věci nějak nerozumí. O profesoru Masarykovi pak, jenž má
zcela jiný obor, ví se to tedy i bez říkání. Zkrátka počet
následující: Tak jako Hanka + Linda + Svoboda nedovedli Rukopis
udělat, nedovede jej Gebauer Masaryk zhubit - účet jasný."
V článku "Všeobecné slovo v záležitosti Rukopisu
Královédvorského" /15.4.1886/ se Neruda zabývá vážnou obranou a
v úvodu praví:
Někteří lidé naši rádi říkávají, že Rukopisy Z. a K.
"odporují tomu, co o kulturním stavu dávných svých předků
českých známe." Nevíme, co tím v l a s t n ě říci chtějí a co
všechno o n i znají. S t o p y s t a r o č e s k é k u l t
u r y s m e t l o k ř e s ť a n s t v í, s m í t a l y n e
u s t á v a j í c í t é rn ě ř v á l k y, s m e t l a t l a
č í c í s e k n á m k u l t u r a "z á p a d n í", s m e
t l y p ů l s t a l e t é b o u ř e h u s i t s k é, smetlo
děsné pronásledování všech duševních zjevů, vyhánění českých
rodin, utrácení českých knih atd., po třicetileté válce, a co o
těch pradávných časech vím, sestavujeme teprve nyní, co
nejpracněji, v mosaikový obraz z linguistického bádání, ze
sporých některých svých písních národních, vykopanin na
žárovištích a hřbitovech, z paralel se životem ostatních národů
slovanských a.t.p.
Myslí-li ti páni ale výrokem svým, že nemohla u nás v
českém národě, býti poesie t a k charakteristická, t a k
mohutná, jaká se nám jeví právě tedy v písních na př. RK, bylo
by to ovšem tvrzení přímo lehkomyslné. Zajisté nebudou chtít
snad tvrdit, že dávní praotcové naši neměli nadání poetického,
že by národ náš snad tedy vůbec postrádal nadání toho".
Jan Neruda se exponoval pro pravost Rukopisů způsobem
výrazným a zřetelným. V celém jeho díle nalézáme sympatické
zmínky nebo odkazy k Rukopisům. Láska k Rukopisům ho provázela
celý život.
Čtyřicet let od smrti prof. Dra Ladislava Píče.
Dne 19. prosince 1951 naplňuje se čtyřicet let od smrti
vynikajícího českého vědce a obránce Rukopisů, profesora Dra
Ladislava Píče. Jeho význam v české vědě archeologicko-
prehistorické osvětlil náležitě člen výboru archeolog F. Adámek
ve Zprávách z 1. prosince 1947, článkem psaným u příležitosti
stých Píčových narozenin. Odkazujeme k němu čtenáře. Velikost
Píčovy vědecké osobnosti, v něm zachycená, byla vývojem
archeologie za uplynulá 4 léta zatím ještě zdůrazněna; ať tím,
že archeologická věda přejímá Píčovy pracovní methody, ať tím,
že postupně dospívá, k potvrzení výsledků, k nimž kdysi Píč
došel.
Dnes připomeňme si toliko dramatické události podzimu roku
1911, jichž vyvrcholením byl 19. prosinec 1911, den dobrovolné
Píčovy smrti. - Ve snaze najít neutrální vědecké prostředí pro
revisi dosavadních paleografických názorů o RK, odebral se Píč
v září 1911 do Paříže. Ukázku RK /dva listy/ předložil
paleografům Bergerovi, Coudercovi, Chatelaionovi, Omontovi,
Prou, s nimiž střídavě diskutoval od 26. září do 11. X. Přesto,
že do mínění těchto odborníků zasáhl pařížský slavista Louis
Leger jenž, instruován z Prahy osobami z tábora odpůrců,
vyjadřoval jejich názory a do jisté míry porušil ono objektivní
milieu, které Píč hledal, dopadl úsudek francouzských
odborníků takto: Couderc /z Bibliotheque Nationala/ vydal
opatrné stylisované prohlášení - po poradě se svým šéfem
Omontem v němž připouští Pravost RK; Omont se vydání písemného
posudku vyhnul. Berger vyslovil se o Rukopisu velmi příznivě,
položil jej na počátek XIV. století; Prou rovněž datoval RK do
XIV. století; Chatelain /ze Sorbony/ kladl RK do XIII. století;
po případě do počátku XIV. století.
Z Paříže odebral se Píč do Milana, kde vyhledal tamější dva
vyhlášené paleografy, ředitele historického archivu Ettore
Vergu a ředitele Ambrosiánské knihovny Achille Ratti-ho. Verga
stejně jako Chatelain - kladl RK do XIII. Až XIV. století.
Ratti jej kladl do konce XIV. až do počátku XV. věku; řekl mimo
jiné; že písmo RK tvarem i barvou upomíná na rukopisy vlámské.
Výsledek Píčovy cesty byl tedy následující: - Ze sedmi
dotázaných paleografů šest dalo posudek vyznívající pro
pravost. Jeden /Omont/ nedal takový posudek, ale zdržel se i
vydání jakéhokoli posudku opačného.
Radostně vrací se Píč s tímto výsledkem do Čech, sděluje
jej ve svém okolí, připravuje zprávu pro museum. Okamžitě
začíná proti němu tažení. Píč podcenil cynismus tábora odpůrců,
kteří nedostatek argumentů dovedli nahrazovat schopností v
organisaci různých tažení zákulisních i veřejných, v
ovlivňování veřejného mínění, v podvracení odborného věhlasu i
lidské důstojnosti toho, jehož názor se příčil názoru jejich.
Odpůrci nasadili proti Píčovi páky v musejním výboru, jenž
projednávání zprávy o stanovisku zahraničních paleografů
odsunul. Připravili i kampaň tiskovou. Dne 17. prosince
uveřejňuje Píč v "Národní Politice" článek "Rukopis
Královédvorský před 'mezinárodním soudem paleografů skvěle
obstál". Den nato vyšel v "Čase" článek "septimánův"
zesměšňující Píče jako vědce i člověka. Dne 19. prosince se Píč
zastřelil. Těžko říci, co mu zlomilo více srdce. zda článek v
"Času" nebo počin musejního výboru, odsouvající jeho zprávu z
pořadu jednání a znevažující tak význam jeho cesty. Patrně se
obojí uplatnilo a snad k tomu přistoupila i hořkost z pohledu
na letargii národního celku, kterému malá pohyblivá menšina
dovedla s takovým úspěchem vnukat své falešné představy a
zastírat pravdu.
V toku času uběhly zatím čtyři desítky let. V tomto odstupu
význam Píčův ustavičně roste. "My dnes navazujeme na Píče,
vracíme se k němu" - řekl archeolog Dr. J. Neustupný při -
Píčových jubilejních oslavách v r. 1947 - "Píč byl velký člověk
a když se po 30 letech ukazuje správnost jeho vědeckého díla,
je to svědectví o jeho genialitě". Naproti tomu ze skupiny
odpůrců, kteří kdysi Píče ke smrti dohnali, někteří upadli v
zapomenutí, u jiných se ukázalo, že domnělý jejich přínos
národní kultuře je ve skutečnosti falešnou mincí, u vůdčích
organisátorů celého boje pak neúprosný soud dějin postupně
redukuje jejich přeceněný význam a ještě redukovat bude.
U.
Upozornění členstvu !
Reorganisace spolkového života.
Zákon o dobrovolných organisacích a shromážděních z 12.
července 1951 č. 68 Sbírky, doplněný vyhláškou ministerstva
vnitra z 20.9.1951, vytváří nové poměry pro spolkový život.
Tato změna se přirozeně týká také naší Společnosti.
Citovaný zákon stanoví, že spolky vzniklé před 1. říjnem
1951 /což je případ naší Společnosti/, které vyvíjejí svou
činnost ve shodě se zájmy pracujícího lidu, mohou se přeměnit v
dobrovolné organisace nebo se do nich včlenit. Označení
"dobrovolná organisace" nastupuje místo dosavadního pojmu
"spolek". - Bude-li Společnosti dovoleno, aby pokračovala
nadále jako samostatná organisace, předpokládá to, že bude
Společnosti schválen organisační řád /obdoba dosavadních
stanov/ na kterém by se usnesla. K tomuto schválení je v
případě naší Společnosti kompetentní ministerstvo vnitra, ježto
u nás jde o obvod činnosti přesahující území kraje. - Jiným
řešením bylo by včlenění Společnosti do jiné organisace.
V §u 9 /stanoví zákon, že k rozchodu spolku stačí usnesení
představenstva /výboru/; tím ruší se dosavadní kompetence
mimořádné valné hromady v tomto bodě. Další důležité ustanovení
zákona je v §10, jenž stanoví, že až do své přeměny, včlenění
nebo zániku vykonávají spolky nadále svou činnost podle
dosavadních stanov.
Dle informací opatřených výborem Společnosti na úředních
místech budou dosavadní dvě normy /zákon a vyhláška
ministerstva/ doplněny ještě dalším prováděcím nařízením
upravujícím podrobnosti.
Je snahou výboru nalézti takové řešení, jež v souladu s
platnými předpisy zabezpečilo by pokračování v dosavadním
poslání Společnosti. Neopomeneme zpraviti členstvo o vývoji v
této věci.
-----------
Šekový účet Čes. společnosti rukopisné má číslo Č - 4501.