Zprávy České společnosti rukopisné

Slovotvorba složenin v kontextu národního obrození
Ing. arch. Radomil Šolc

To je trochu složitější název přednášky Jana Horálka na filozofické fakultě UK dne 20. října 1999, která měla přinést další quasidůkaz ke "středověké domnělosti" RKZ, jak se s oblibou říká.

Přesto měl přednášející jednu kritickou poznámku k nekonečným přehršlím nápadů některých protirukopisných bojovníků, stavějících svoji odbornou slávu na paralelách. Ale neodbočujme.

Vlastním námětem přednášky byly slovní složeniny typu sněhobílý, jakbysmet, pršiplášť, ale bez složenin vlastních jmen jako Jaromír. Autor sice poznamenal hned v úvodu, že jeho práce "byla trochu hračičkováním pro pobavení se", ale nakonec přece jenom může na něco ukázat. Nuže, co a jak.

J. Horálek (učitel na FF UK, spolupracovník Nové Přítomnosti atd.) "prohračičkoval" tak RKZ + obdobné středověké práce + obrozenecké básně první poloviny 19. století. Pro každou z nich vypočetl koeficient, který byl vytvořen počtem kompozit na počet řádků:

Srovnáme-li všechny tři oblasti, vidíme, že nejfrekventovanější je RZ, pak literatura obrozenecká, poté RK a stč. literatura:

10,7 (RZ) < 14 (obrození) < 41 (RK) < 153 (stč.)

Jak to vypadá v literatuře moderní? Autor uvádí pro zajímavost Horův Zpěv rodné zemi; ten má koeficient 19. A uvažuje: složeniny se užívají asi tam, kde básník potřebuje svoje verše zkrášlit, chce vytvořit výraznější, vyšší jazyk.

Co říci závěrem. Napadají nás zde dvě myšlenky. První, že výsledky porovnávání jsou zajímavé, snad by potřebovaly více příkladů. Na ono "hračičkování" můžeme mít při tom různý názor a výsledky si můžeme vysvětlovat různě. A druhá, že RKZ jako černá můra nedávají již sto a dvacet let odborníkům a ani "odborníkům" spát.

Další úvahy a výpočty nechme už jazykozpytcům.

František Palacký a MPKV
Ing. Jiří Urban

Pozornost, která v roce 1998 byla věnována osobnosti Františka Palackého, přinesla s sebou hodnocení Palackého vědecké práce v několika odborných publikacích. V knize Dr. Jiřího Kořalky [¹] je Palackého stanovisko k Rukopisům dáno do těsné souvislosti s MPKV. Nebude tudíž od věci shrnout zde některé skutečnosti.

Palacký se v Dějinách přiklání k názoru, že MPKV je středověkým českým překladem německé tvorby krále Václava I. V Ältesten Denkmäler je MPKV uvedena v přehledu nejstarších památek, ale není předmětem hlubšího rozboru. Ten se týká především RZ a některých dalších rukopisů.

Na sklonku svého života se pod vlivem Höflerových výpadů, že to byl právě Palacký, kdo uvedl falešnou MPKV do vědeckého světa, ohradil Palacký konstatováním, že MPKV mohl pouze dvakrát letmo shlédnout a že její bezcennost jej uchránila před jeho zvědavostí [², str. 192]. A podřídil se závěru komise, která roku 1857 prohlásila MPKV za falzum. Podřídil se ovšem neochotně, jak správně postřehl historik Kořalka [¹, str. 384]. Závěrem Palacký konstatuje, že sporná otázka staročeských rukopisů, o níž se tolik hovoří, není uzavřena. Které staročeské rukopisy tu měl Palacký na mysli nelze z uvedené formulace určit. Tím spíše je neoprávněné z toho konstruovat vlastní Palackého pochybnosti o pravosti RK nebo RZ. Palackého výrok o neuzavřenosti chápu jako respekt k opačnému přesvědčení. Soudy o vyřešenosti a uzavřenosti rukopisného problému obvykle slýcháme z úst těch, kteří v otázce Rukopisů přejímají cizí názory a nemohou připustit existenci jiného. K takovým Palacký nepatří.

Pokud se týče práce komise, která v roce 1857 klasifikovala MPKV jako falzum, je na místě připomenout, že její postup, kritizovaný Marešem v Pravdě, nebyl uznán ani současnou oficiální vědou, když se jevila potřeba zkoumat v Kriminalistickém ústavu po sto letech rukopis znovu. Ve vzpomínkách Vojtěcha Šafaříka [³, str. 352] je líčena jedna ze schůzek jmenované komise takto:

"Později 13. januaria 1857 kommisse sezvána, otec co dobrovolný svědek. Přijda tam, našel vše v nepořádku: žádný stůl ani stolice nepřichystány, každý přišel v jinou chvíli, Hanka v županu, ani si jich nevšímal, Rochleder nebyl vlastně ani dobře informován, oč se tu jedná. Vytasilť se skoumadlem svým (ferrocyanovodík), dána mu na zkoušku blána jiná vybledlá, na které ihned po skoumadle písmo se objevilo; pak natřena pomocí velikého štětce píseň Krále Václava; rezultát tentýž, co při zkoušce předběžné. Erben se díval z okna, Nebeský do knížek, jen otec byl u Rochledra; konečně rozešli se, ani protokol žádný nezavedše. Otec se velice mrzel, že se vůbec dal zavésti k věci tak neforemné a nelegalné, nejsa ani údem komissí. Rochleder pak ještě na ulici ptal se otce: »No, was haben wir gemacht? G`schmiert haben wir ... « Později teprvé protokol zhotoven, ač krátký a kusý a po domích všem přítomným ku podpisu posílán ..."

110 let po tomto zkoumání se přistoupilo k novému. Výsledky, které z něj má naše věda k dispozici, daly vznik rozvoji nových literárních žánrů (literatura faktu, nová literatura faktu). K rozřešení otázek datování jsou nedostatečné [⁴].

Marco Polo a jeho Milion
Mgr. Dana Mentzlová

O prázdninách jsme v televizi viděli německý dokumentární cyklus Tajemství dějin. První díl pojednával o Marcu Polovi, jenž prý sloužil 17 let v Číně jako guvernér Velkého chána Kublaje, a o jeho bestselleru Milion.

Marco Polo opustil Benátky v roce 1271 se svým otcem a strýcem. Měli získat mongolského chána za papežova spojence v boji proti islámu. Cesta do Číny, kde tehdy mongolský chán sídlil, trvala 3,5 roku. Ve své knize Milion Marco popisuje cestu, přírodní bohatství navštívených zemí, jmenuje mnoho měst a jejich vzdálenosti.

Obecně se dnes soudí, že část díla vychází z perských pramenů, mimo jiné proto, že vlastní jména se zde vyskytují v perské verzi, a zejména proto, že Marco Polo nezmiňuje mnohé podstatné věci, které cestou musel vidět. Ze samotné Číny Marco nezmiňuje pití čaje, čínské písmo, rozšířenou čínskou tiskovou techniku, Velkou čínskou zeď a jiná stavební díla, která v jeho době již existovala. Též se dopustil věcných omylů, například o mostu zvaném dnes Most Marca Pola píše, že má 27 oblouků místo správného čísla 11. Je také podivné, že by se benátský kupec stal důvěrníkem mongolského chána, jenž se ukazoval jen vyvoleným po složitém ceremoniálu. Marco jako první z cestovatelů popisuje vzhled chána, ale šablonovitě a všeobecně, chán je prý "statného vzrůstu, ani příliš malý, ani příliš obrovský, přiměřeně svalnatý, ani příliš tlustý, ani příliš hubený, obličej má bílý, oči černé a jiskřivé." Pozoruhodné je, že jméno Marco Polo se vůbec nevyskytuje v žádných východoasijských ani čínských pramenech. Marco tituluje chána jako muslimské prameny, jeho čínský ani mongolský titul nezná. Píše o nečistém mase jako muslim, myslel snad psí maso? O vepřovém, které Číňané často připravují, se výslovně nezmiňuje. Údaj z Milionu, že Marco byl tři roky guvernérem ve městě Jang-čou (Yangzhou), nesouhlasí s čínskými prameny. Naproti tomu jmenuje tři vyslance, jejichž jména mohl znát jen úzký okruh zasvěcených diplomatů a tato jména se shodují s jinými prameny. Marco Polo popisuje nadšeně Číňanky, ale nepíše o jejich podvázaných a zmrzačených nohách. Nepíše o kompasu, který již Číňané znali, ačkoli prý jel do Evropy na čínské lodi - měl prý výpravu doprovázet jako znalec mořeplavby.

Po návratu do Benátek žil Marco Polo nepovšimnut, jeho vrstevníci soudili, že si svá dobrodružství vymyslel. Milion údajně nadiktoval v janovském vězení, avšak v místním vězeňském archivu není jeho jméno uvedeno. Je podivné, že kniha je psána francouzsky, ačkoli Marco francouzsky neuměl. Existuje též mnohem kratší latinská verze Milionu. Podle sinoložky Frances Woodové Marco Polo cestoval pouze mezi Benátkami, Konstantinopolí a Krymem, zato měl přístup k perským pramenům a stýkal se s průvodci překupníků. V této době celou Asii ovládali Mongolové a v rámci jejich země kvetl svobodný obchod, na velkou vzdálenost putovaly informace a pohádky. Systém přenosu informací z centra říše byl dobře vypracovaný, což umožňovalo Mongolům udržení vlády nad územím.

Co z toho plyne pro výzkum RKZ? Je pravděpodobné, že Marco Polo čerpal z ústních vyprávění, která tehdy putovala z Číny až do Evropy, možná přímo z válečných písní. Ze stejných pramenů musel mít své informace i autor písně Jaroslav - i u něj je totiž nepravděpodobné, že by dotyčnou scénu věštění před bitvou sám viděl.

Rukopisy jako inspirační zdroj Karla Hynka Máchy
Mgr. Karel Nesměrák

RKZ se zanedlouho po svém objevu staly inspirací pro řadu umělců. K jejich básnické hodnotě se velmi kladně vyjadřoval např. Goethe. Text Rukopisu královédvorského se stal i inspiračním zdrojem K. H. Máchy. Podrobně se tímto tématem zabýval především Oldřich Králík [⁴].

V následujícím výčtu jsou paralelně uvedeny texty několika básní Karla Hynka Máchy a RK, včetně několika, které Králík neuvádí. Básně jsou citovány podle vydání z r. 1949 [⁵].

Poznámky

1. Kořalka J.: František Palacký. Argo, Praha 1998.

2. Palacký F.: Zur böhmischen Geschichtschreibung. 1872.

3. Zíbrt Č. (edit.): Co vyprávěl P. J. Šafařík rodině o svém mládí a životu [Vzpomínky Vojtěcha Šafaříka]. ČČM 1909, str. 337-363.

4. Urban J., Nesměrák K.: Fakta o Protokolech RKZ. Neklan 1996.

5. Králík O.: K. H. Mácha a Rukopisy. In: Realita slova Máchova. Sborník pojednání. Československý spisovatel, Praha 1967, str. 13 - 56.

6. Mácha K. H.: Máj a jiné básně. Nakladatelské družstvo Máje, Praha s. a. [ante 1949], 160 str.