Zprávy České společnosti rukopisné

Sedmý mýtus*
Ing. Jiří Urban

Václav Klaus jistě mnohé překvapil svým projevem na konferenci o TGM, která se konala na Pražském hradě. Podle toho, jak zpracovaly projev Lidové noviny 4.3.2000, zmínil předseda sněmovny 6 mýtů, které se váží k osobě prvního presidenta.

V tom ovšem není zahrnuto mýtické hodnocení Masarykova protirukopisného vystoupení. Tedy něco k tomu.

V souvislosti s Masarykovým bojem se zpravidla akcentuje pouze to, že byl za svoje názory vulgárně napadán. Tato "pravda", bohatě dokládaná citáty z dobových novin, neříká nic o úrovni polemiky v odborných časopisech, tedy nic o věcné podstatě sporu, o tom, zda Masaryk měl vždycky pravdu nebo zda a kolikrát se mýlil. Těmto otázkám se pěstitelé Masarykova kultu pozorně vyhýbají.

Musíme se také ptát, zda Masaryk nenese kus viny na zbytečném vyhrocení sporu. K tomu je třeba pochopit dobu vypuknutí velkých rukopisných bojů. Bylo to krátce po dostavění Národního divadla, které je naplněno duchem Rukopisů, které znamenaly opravdu mnoho. Ale již Neruda, se vyjádřil, že národ by se jich dovedel zříci, kdyby byly předloženy skutečné důkazy jejich padělání. To se ovšem nestalo. Byly sneseny jen domněnky a podezření.

Proto se také často uvádí, že Masaryk vyjádřil jen pochybnosti. To je jen půl pravdy. Masaryk sice místy hovoril o pochybnostech, ale zároveň jednal tak, jakoby věc již byla vyřízena. A tím hlavně provokoval svoje okolí. Bráfovi sděloval, že v Gebauerově článku bude dokázána padělanost RK. Václavu Vlčkovi zase zvěstoval, že strojí funus Rukopisu královédvorskému. Nebyla zde tedy náležitá zdrženlivost. I zcela nestranný E. Denis, kterého musíme zařadit do tábora odpůrců Rukopisů, vytkl Masarykovi, že při prosazování svého názoru nebyl dost humánní.

Kytička k výročí 1850-1886
Ing. arch. Radomil Šolc

Po vodě k děvě kytice plyje,
kytice vonná z viol a róží.

Tak zní doslovný výňatek z jedné Rukopisné písně, jejichž pravzorů nacházeli naši strážci pravdy snad na desítky, a to od Baltu až po Jadran. Z nich pak bibliotékář Václav Hanka pečlivě pospojoval svoji šesnáctivetšovou Kytici Rukopisu královédvorského. Zhruba - co jeden řádek, to jeden vzor.

V Atheneu z r. 1886 k nim přidal prof. T. Masaryk další důkaz, tentokrát botanický:

"... O této kytici smíme pochybovati, je-li kytice z viol a růží možnou, přirozenou kyticí: fialky již dávno nekvetou, když kvetou růže, alespoň v našich končinách - a proto bezpečně smíme tvrditi, že kytice taková zavání spíše skleníkem nežli přírodou. Dozajista, jak jsem již řekl, kytice z viol a růží není možná v písních prostonárodních."

V Životě svatého Ivana, psaného v r. 1657 Bedřichem Briedelem v duchu barokního lidového básnictví, lze nalézt další - dosud odborné veřejnosti unikající - vzor:

Ach! vy zemské hvězdičky,
růže polní a fialo

Z uvedeného citátu vyplývají dvě možnosti: jedna dobrá, druhá ještě lepší:

• buď Bedřich Briedel nikdy nežil, a notorický falzifikátor Václav Hanka si ho vymyslel (podle vzoru Beneše Heřmanova a Jaroslava ze Šternberka) i s příslušnou básní,

• nebo Bedřich Briedel i s básní vskutku existoval, a Hanka onen verš použil v pátém řádku jako šesnáctý podklad své rukopisné písně Kytice.

Které z obou řešení neodporuje záhadě RKZ necháme na odborném týmu s malým historicko-botanickým dodatkem: ač geniální podvodník, Hanka tu přehlédl, že již barok znal skleníky.

Poznámky

*) Text byl zveřejněn v elektronické konferenci k Rukopisům.