Zprávy České společnosti rukopisné

Lindův Šternberg aneb Rok výročí též Tajemství známé dvěma
Ing. arch. Radomil Šolc

Mnohá výročí vztahující se k Rukopisům probíhají také letos. Knihovníkovi Národního muzea Hankovi bude věnováno jinde více vzpomínek, a proto se omezme na jeho přítele z nejvěrnějších, jen o dva roky staršího, a před 185 lety s ním sdílejícího společný byt – Josefa Lindu. Byl to po čertech vychytralý čin, alespoň podle univ. doc. FFUK a prof. UKo v Bratislavě Josefa Hanuše (1862–1941, letos 60. výročí), který spojil pod jedním stropem dvojici geniálních falzifikátorů. Obyčejný smrtelník na vytvoření známého literárního zločinu by potřeboval alespoň pět let.

Pan profesor začal svoji antilindovskou činnost přes Ossiana. Dílo mělo lákavý titul Český Macpherson. Příspěvek k rozboru literární činnosti Josefa Lindy a k provenienci RK a RZ¹ . V něm věřil v důvěřivost důvěřivé veřejnosti, že mu tato důvěřivě spolkne obdobu postavy smyšlené z přediva pavučinné fantazie, Ossiana, s osobami Rukopisů pevně zachycených staletým písmem na stránkách pergamenů.

Víme, že s jídlem roste chuť, a tak v roce 1901 (sté výročí) vydal další vynikající spis Další svědectví o vynikající účasti Jos. Lindy na složení RKZ² . Psát tam mohl co chtěl – kdo by četl v originále obrozeneckou literaturu, a tak ho usvědčil z podivných přirovnávání? Rok 1906 (95. výročí) oslavil dílem Padesátiletí diskuse o Rukopisech³ . To už od roku 1886 (115. výročí) táhl věrně s kolegou Gebauerem káru moudrosti panenské Athény. Prof. Gebauer v ni zapřažen to dotáhl již dříve (120. výročí) na řádného člena Královské české společnosti nauk; na to byl jmenován Jeho Apoštolským Veličenstvem řádným oudem České akademie. Ale co hlavního: byl ještě vyznamenán rytířským křížem Řádu Františka Josefa I., a mohl mu potřást pomazanýma rukama. Císař pán si je jistě zamnul spokojeností, neboť novopečený držitel Řádu tak úspěšně dovršil dílo redaktora pražského Tagesbote Davida Kuha, aniž by si je vídeňský dvůr musel sám zašpinit protiprávními činy, jak se to stalo právě před 161 lety (tentokráte bez výročí, 1860).

Rok na to (160. výročí) další podunajský heroj, jinak Moravan Julius Fejfalík–Fejfalik–Feifalik, právě dokončuje svoje vrcholné dvouměsíční vysokoškolské studium na berlínské filozofické fakultě⁴ , aby následných osm let šel zase císařovi na onu pomazanou ruku, jako vždy se snažící uškrtit české uvědomění. Ale podobné žertíky šly stranou, když před Vánoci 1911 (90. výročí) prof. Píč dobrovolně skončil svůj život. Stalo se tak pod dojmem zesměšňujícího dopisu jistého anonymního septimána uveřejněném v Herbenově Času. Ač septimán byl bezpochyby jistě již odborníkem, přesto pro jistotu jeho ruku ještě vedl jeho tatínek jistý pražský univerzitní profesor, zakladatel Tschechische Revue v r. 1906 (95. výročí). Oba byli řízením osudu jak Němci, tak téhož jména, Kraus. Mladší to, vzhledem k uvedené praxi, dotáhl na advokáta⁵.

Vraťme se k hrdinovi naší úvahy, Lindovi, který umírá pětačtyřicetiletý, a bere tak s sebou do hrobu rukopisné tajemství. Alespoň podle některých odborníků, pro které to však paradoxně vůbec tajemstvím není. Spolupachatel Hanka umírá sedmdesátiletý (letos s dvojnásobným výročím), a bere tak s sebou do hrobu rukopisné tajemství taktéž. A smrt si nevybírá: umírají další a další spolupachatelé, jmenujme namátkou Horčičku, Máchu, Klicperu, Jungmanna, Palackého… Prostě ti, kteří v prvním dvacetiletí 19. století udrželi pero v ruce, a byli proto potencionálními padělateli. Svědčí o jejich zavilé zlomyslnosti, že žádný z těch – snad – desítek neprozradil, co by se oněm odborníkům mohlo hodit do krámu.

Linda byl novinářem, sloupkařem, povídkářem a satirikem. Měl tedy všechny předpoklady, aby mohl být i literárním spoluzločincem, ne-li přímo sólozločincem. Do dějin literatury však natrvalo vstoupil až svými dvěma stěžejními díly; ta jsou právě pro literární historiky Hanušova typu důkazem lámajícími padělateli vaz. Proto, jistě teď se zájmem, prolistujeme oběma spisy.

Prvním je Záře nad pohanstvem (1818)⁶. S dějem Rukopisů nemá nic společného, jak by se povrchnímu pozorovateli mohlo zdát. Ale stačí jenom dočíst podtitulek: „…aneb Václav i Boleslav“. Forma i stavba díla – blížícího se, soudobě řečeno, scenáři muzikálu – je velmi zajímavá: střídá se v něm próza, divadelní výstupy, zpěvy, básně a tanečky. Dílo je rozsáhlé, takže jeho dramatické zpracování by oživilo scénu antického amfiteátru bezmála od slunka do slunka. S RKZ má přesto společné jedno: bylo sepsáno v době, kdy údajní falzifikátoři je měli psát. Jak je jim Záře podobná, vizme v ukázce pars pro toto:

A tak mladá / a tak vnadná / žel je věku mladého, / řka oulisný / Ctirad mladý / ,poď neboj se žádného!’ / ,Jenom trochu / ctný jinochu / ponech mne oddechnouti!’ / ,Od srdce rad’ / pravil Ctirád / a jal se k ní sednout! / Pili stále / dál a dále / hlava jim šla do kola: / neviděli, / neslyšeli, / byli spiti do mola…⁷

Odborným jazykovědním rozborem pak Hanuš dokázal v Českém Macphersonovi, že „bez znalosti obou skladeb nedovedli bychom dobře porozuměti Lindově účasti při skládání rukopisných padělků…“⁸.

Jsme u druhé Lindovy práce. Je jí Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům, tentokráte skutečné divadelní drama (1823) ⁹ . Odehrává se v Olomouci, jeho okolí a na hoře Hostajnov roku 1241 (760. výročí). Práce s podtitulem „divadelní hra“ je stejně rozlehlá jako Záře. Lze proto předpokládat, že nemohla být, alespoň v plném znění – provozována¹⁰ . Vedle úmorného děje je překážkou bohatá výprava, desítky jednajících osob, davové, válečné scény, sborové zpěvy. Děj se opírá o RK; je z něj vytvořeno shakespearovské drama, jehož ctitelem Linda byl. Pro jakési srovnání můžeme říci, že je asi o pětinu delší než Hamlet. Ve hře se nám představuje Jaroslav jako rytíř v nejlepších letech; současně s ním tu vystupuje jeho manželka Alžběta, syn, statečný Zdeněk, a dcera na vdávání, Jaroslava . Pak Vneslav a Vestoň – „Čeští vladykové, vůdcové pluku a temů“. Zápletka je shakespearovsko-operetní: prvního své dceři vnucuje tatínek, zatímco druhého má Jaroslava ráda. Několik ukázek:

Olomoučtí obránci jsou v rozepři: „Zaraž! ty čpavá duše, tu tatarskou krev na meči hned v tobě setřu. Ty uštěpačná hadino! Po zemi tě rozšmejkám – …He! nenech se překypět! Sic má rozhoroucněná krev… Chlape, po věčnosti budu se za tebe honit, budu tě za chřtán držeti! – Co to? Jaroslav dává divadlo provozovati, jak udatný Záboj zvítězil nad nepřítelem.“ Pak jeden z bojovníků „vystoupí k muzice a řeční“ (cituje RK, rš): „Aj, prudkost vyrazila Luděkem, z hlučných vrahů proti Záboji. (Vyrazil naň Záboj s hořícíma očima) měří dub proti dubu ...“

K úrovni obou textů není již třeba nic dodávat. Linda pak v duchu Zábojově vytváří další strofy: „Vůkol vrchy, lesy bučí, / z lesklých oblak děsno hučí / Jaroslav rek tam i tady / v boji hrozném, boji vzteklém / plaší hrůzu na všad všady ...“ Dějem se proplétá milostná píseň na námět Kytice: „Lehkou nožkou po lučinách, / bílou ručkou po květinách, / v kytici ji trhala - / Její hoch si jde na věneček…“ Nejcitovanější rukopisné verše: „I bylo klání, bylo porubání… Aj, tu Jaroslav jak orel letí...“ Linda rozhojnil: „Děsný křikot z Tatarů dosvědčuje ze žalostných chřtánů nám v uši… Vzhůru tedy za mnou v krvavé rejdiště!“ Nejenom mytický Záboj, ale i realista Jaroslav je hudebně vzdělán: „(Položí huslarinu): Čechům kdo nevyloudí – nevydere!“

V děj je zapleten motiv lásky s tragickými vrcholy a peripetiemi. Oba soupeři z důvodů vlasteneckých i citových vyhledávají nejkrutější seče. Vestoň: „Odbírej se, mrtvý, ty skálo proti mému nebi! Tvá smrt kormoutí půl srdce mého… Pryč sklíčené tělo, pryč skoraní oudové! K Jaroslavě září naděje má!“ Ba i Jaroslava se z nešťastné lásky chopila nahého meče, vrhá se v krvavou lázeň. Buď v ní nalézt svého miláčka, nebo padnout: „Životem, kde smrt si rozkoš tropí, / lidu závaly se v hrobě klopí. / Hrůzo, hrůzo! Tam je Vestoň můj! / Za ním v seč a smrt. Povětří nemeškej mě!“

Ale konec dobrý, všechno dobré. Sok Vneslav – bohudíky – na Hostejnově padne. Pohřební panychida začíná: „Bratře! Vneslava nepálí žízeň, jeho tělo je studeno. / Jděte, zbraní vyrejpejte hrob u kaple!“

Proč je tu o Lindově díle psáno poněkud více. Je nutno, aby většina čtenářů, pokud je vůbec znala, ale nečetla, a ani číst nebude, se nenechala vodit za nos literárními historiky poplatným vidinám své příslušnosti. Nu, je to jejich povolání. Vždy je snadnější napsat kritický tlustospis (Neruda říká: „Lehko mluvit o něčem, o čem nevíme ničeho.“¹² ), než napsat z vlastní hlavy třeba jen fejeton nebo slušnou čtyřveršovou básničku. V blízkém závěru dokončeme podtitulek této statě. Je arabským příslovím vztahujícím se na davy padělatelů RZK: „Tajemství známé dvěma – přestává být tajemstvím.“

Končíme opět Nerudou. „Kdo nemůže svými verši nijak proniknout, ať si přibéře ještě jednoho takového, a už to půjde. Dva mazalové se mohou spojit a budou malovat jako Rafael. Dva hrnčíři budou dohromady tvořit díla michelangelská. Rád bych viděl Lindu a Hanku, jak to dělali. Jak se hádali…“¹³ (Povzdechl si už J. S. Machar nad oficiální literaturou: „Chudák Neruda.“¹⁴ )

Jan Neruda zemřel 22. srpna 1891, tedy před 110 lety. Další výročí. Jedno z nejdůležitějších. Snad se na ně nezapomene.

Hutka a Rukopisy
Ing. Jaroslav Gagan

Folkový zpěvák Jaroslav Hutka (nar. 1947 v Olomouci) vydal v roce 1974 album Stůj břízo zelená, živé nahrávky lidových písní ze sbírky Františka Sušila Moravské národní písně s podporou zpívajícího publika. V roce 1987 vyšlo toto album v reedici na CD, do textové přílohy Hutka napsal: „Někdy v září 1968 mi kolega Hvězdoň Cígner donesl Sušilovu sbírku se slovy, že jsou tam zajímavé texty. Když jsem sbírku ve vlaku do Olomouce víceméně náhodně otevřel, můj první pocit byl, že je to hankovský obrozenecký podvrh, protože ať jsem listoval jak chtěl, žádnou z těch písní jsem neznal a bylo jich tam tři tisíce. Potom mi jeden přítel historik vysvětlil, že ty písně jsou pravé, a na mne padl údiv, který trvá dodnes.“

Hutka si nedávno otevřel webovou stránku na internetu (www.hutka.cz), kde uveřejňuje texty písniček, fejetony a rozhovory pro tisk. Tam jsem objevil další Hutkova moudra dotýkající se Rukopisů. V roce 1998 v časopisu Mladý svět (č. 22) vyšel jeho rozhovor s redaktorem Janem Hlaváčem Osm let poté s pocitem spoluzavinění, kde řekl: „Slíbil jsem, že udělám v Rychnově v knihovně přednášku o moravských baladách sesbíraných začátkem minulého století. To je téma, jímž se vlastně nikdo nikdy nezabýval. Moravské balady se zdály inteligenci hýbající obrozením nezajímavé, protože se objevil Královédvorský a Zelenohorský rukopis, tedy hrdinský epos, který u nás nikdy nebyl. Podvrh, který ovlivnil české myšlení na sto let a zabil vše pravdivé, co tu před tím bylo.“

V roce 2000 vyšel opět v Mladém světě (č. 32) další rozhovor Jeden vlastenčil, druhý Sušil. Redaktor Hlaváč položil Hutkovi otázku: „Myslíte, že když se v roce 1817 vytasil Václav Hanka s padělaným Královédvorským rukopisem, širší společenská objednávka na hrdinský epos v Čechách vůbec neexistovala?“ Hutka odpověděl: „Hrdinský epos chtěli mít obrozenci, kteří se styděli za to, že ho nemají. Parta intelektuálů tedy vyrobila hrdinské zpěvy a začala je vtloukat lidem do hlavy. Já si myslím, že Královédvorský a Zelenohorský rukopis jsou jedním z důvodů, proč zapadla Sušilova sbírka. Konečně vznikly jasné, srozumitelné a nablblé pohádkové příběhy, daleko jednodušší než moravské balady, kterým obrozenci nerozuměli.“

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy nabídla Hutkovi, aby vedl seminář na téma Lidové balady. K tomu Hutka řekl: „Sednu si před studenty s kytarou, budu zpívat a někoho tím možná motivovat, aby se začal lidovými baladami zabývat. Já sám nemám buňky na to, abych k nim přistupoval jako k vědeckému materiálu. Pro mě je objev, že ty písně jsou, chci je zpívat a chci je zpívat správně.“

František Sušil (1804–1868) byl profesorem teologického ústavu v Brně. Lidové písně začal sbírat na popud Čelakovského (1824), první sbírka obsahovala 190 písní (vyšla 1835); v sešitech vycházely další písně, celá sbírka Moravské národní písně (1860) obsahovala 2361 písní. Obránci Rukopisů nacházeli v moravských písních slova, která podle Gebauera byla nemožná (Mašek, Flajšhans, Mareš). Vincenc Brandl v knize Obrana Libušina soudu (1879) polemizoval se Šemberou a Kopitarem, že česká poezie nezná desetislabičný verš. V Sušilově sbírce nalezl 57 písní složených tímto veršem; píseň Zbyhoň je složena dvanáctislabičným veršem, v Sušilovi je asi 150 takových písní. Ve stejném roce vydal Ant. Vašek spis Filologický důkaz, že RKZ, též zlomek Evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky. Na knihu reagoval další známý sběratel lidových písní Fr. Bartoš satirickým článkem Filologický důkaz, že Moravské národní písně jsou podvrženým dílem Fr. Sušila (časopis Obzor 1879). Doufejme, že se studenti FFUK nenechají příliš ovlivnit názory Jaroslava Hutky a sáhnou po dostupné sekundární literatuře.

J. S. Machar a RKZ
Mgr. Dana Mentzlová

Ve vlastním životopisu Konfese literáta¹⁵ popsal známý český spisovatel J. S. Machar své osobní zážitky z mládí, z nichž některé souvisejí s Rukopisy.

Takto vylíčil osobu Antonína Truhláře¹⁶ , zastánce pravosti Rukopisů, který zasáhl do rukopisného sporu v r. 1886 článkem Několik slov o našich starých Rukopisech: „V sextě byl mým profesorem češtiny Antonín Truhlář. Citlivá podivínská duše: četli jsme při nějaké příležitosti Kollárovu znělku Zalkání nad smrtí Jungmannovou, Truhlář vykládal, najednou se mu zlomil hlas a slzy veliké jako hráchy vyvalily se mu z očí. Úžasný specialista ve všelijakých těch Alexandreidách, Evangeliích, Žaltářích, Mastičkářích, knihách starého pána z Rosenberka, Satirách o řemeslnících, Tkadlečcích a jak se všecka ta stará skripta jmenují. Pravověrná duše v Rukopisech, nadšený tlumočník a hajitel jejich. Jedna z těch povah, jež si našla svůj svět, zavřela se v něj – a nyní se může Rusko pustit do války s Anglií, Bismarck opustit služby pruské a vstoupit jako praktikant třeba do rakouského ministerstva obchodu, dra Podlipného mohou si Francouzi zvolit za presidenta republiky – poslechne to, pokývne hlavou a za minutu neví, co se vlastně stalo; ale vzbudíte-li jej za mrazu – 20 °R ve 3 hodiny ráno a řeknete-li mu, že v Heidelberku mají český rukopis nějaké té Alexandreidy a že jsou v něm nějaké neznámé staročeské aoristy – tu se mu duše poplaší a neusne už do rána a hned bude psát, pak telegrafovat a potom si ještě sedne na vlak a zajede si tam sám. – Odborník – ale bez komiky těch odborníků. Vykládal tichým příjemným hlasem, v tonu toho hlasu chvěla se jeho láska a maně jste cítili, že nevykládá pro vás, ale že jest mu vůbec rozkoší mluvit o věcech mu milých. A tato upřímnost přesvědčení a vnitřní pravda tak působily, že neměl v češtině ani jednoho slabého žáka.“

Temné zákulisí rukopisného sporu odhaluje Machar ve svém vyprávění o společnosti, která se scházela v hostinci U sv. Tomáše na Malé Straně. Chodil tam tehdy Jakub Arbes a jiní literáti: „Valná část českých literátů a umělců sem zaletala, hovořilo se o všem možném a my, mladí, poslouchali. – Podivný jest ten náš český život! V těch dobách jsem jej začal poznávat a tam jsem obdržel první kapky otravy. K tomu stolu přišli lidé, kteří tu a tu věc, toho a toho člověka, tak a tak rozpoznali, tak a tak soudili a odsoudili; odsoudili je se spravedlivým hněvem a poctivým rozhořčením, které nemohly klamati – a ejhle, když měli o téže věci, o tomtéž člověku říci neb napsati týž soud veřejně, řekli a napsali pravý opak. Osoby, které před očima publika kráčely v šarlatu, byly zde vysvlečeny těmi, kteří jim na ulici nosili vlečku a já viděl žebrácká těla; o ten výklenek se odrážely jedině poctivé a upřímné úsudky o knihách, právě vyšlých; zde se přednášela naše literatura tak, jak skutečně jest, ubohá slabonohá žebračka, podpírající se o cizí berle; zde bylo vidno, že se cítí lotrovství a hlupství mocných, zde se řinčelo okovy, které se ukládají na šíje ve jménu vlastenectví a národnosti; zde se mluvilo otevřeně o hrůzovládě inteligentní luzy – všecko, všecko se řeklo, a všichni ti proroci pozdější, kteří začali vyrážet okenice v oknech našeho veřejného života, všichni ti neřekli ničeho nového, leda to, že to řekli veřejně. Rukopis královédvorský např. byl odsouzen u Tomáše před Gebauerem a Masarykem; Schauerova otázka¹⁷ o přimknutí se k cizímu velkému národu byla klidně a rozumně diskutována již tam; Ferd. Schulz, Eliška Krásnohorská, Frant. Zákrejs i Váceslav Vlček byli již tenkrát tak důkladně popraveni, že bych si byl mohl po desíti letech ušetřiti své katovské dílo – kdyby se to tenkrát ovšem veřejně také bylo napsalo.“

Hypertextové Protokoly
Ing. Jiří Urban

V únoru tohoto roku došlo na moji e-mailovou adresu významné oznámení, že podoba internetové verze Protokolů o zkoumání RKZ tzv. Ivanovovým týmem je definitivní a byla sdělena adresa, kde se tyto dokumenty nyní nacházejí: http://otokar.troja.mff.cuni.cz/RKZ/RKZ.htm.

Když jsem totiž v roce 1998 poukázal na některé odchylky internetových Protokolů od originálů, dostalo se mi odpovědi, že ještě nebyly oficiálně zveřejněny a že jsou ve stavu zrodu.

Současně s únorovým oznámením byla vyslovena i pozoruhodná podmínka, kterou zde doslovně reprodukuji: „Zmínění souhlasí s tím, aby Česká společnost rukopisná případně zařadila odkazy na výše uvedenou hypertextovou podobu Protokolů ze svých příslušných www stránek. Podmínkou ovšem je zřetelné uvedení faktu, že se jedná o Protokoly o zkoumáni Rukopisů královédvorského a zelenohorského a některých dalších rukopisů Národního muzea v Praze, které prováděli M. Ivanov, J. Josefík, J. Sitta, D. Srnec a J. Šonka v letech 1967–1971 a že závěry tohoto zkoumání hovoří proti pravosti RKZ.“

Pro ty, kteří se budou probírat stránkami Hypertextových Protokolů a jimž hrozí, že ztratí orientaci v množství nakupeného materiálu, dovoluji si doporučit, aby věnovali zvýšenou pozornost těm partiím, kde se dokazuje, že RK i RZ jsou palimpsesty. O interpretaci miniových značek v RZ toho bylo již napsáno dosti, proto se nyní omezím na problematiku dokumentace domnělého spodního písma v RK. Protože se v internetovské podobě nelze opřít o čísla stran, jako je tomu v klasické publikaci, uvádím příslušné názvy kapitol a jejich částí: RK -> Popisná část průzkumu -> Pergamen -> Zbytky odstraněného písma nebo výzdoby. Je možno srovnat s kritickým rozborem, uvedeném na našich WWW stránkách v oddíle RKZ a problematika palimpsestu.

Možná mi dáte za pravdu, že tyto zásadní dokumenty, na jejichž zveřejnění tiskem se před časem nenašly finanční prostředky, hypotézu o existenci spodního písma v RK příliš nepodporují.

Recenze

Katalog iluminovaných rukopisů KNM

Jednou z nejvýznamějších kodikologických prací vydanou v poslední době je bezesporu dílo Pavla Brodského Katalog iluminovaných rukopisů Knihovny Národního muzea v Praze (1. vydání, KLP – Koniasch Latin Press, Praha 2000, ISBN 80-85917-78-5. XLVI + 492 s. Vydáno jako 5. svazek edice Studie o rukopisech – Monographia). Katalog byl slavnostně presentován 14. března 2001 v Pantheonu Národního muzea, na tuto akci byla pozvána i Česká společnost rukopisná, zastoupená několika členy.

Sbírka rukopisů KNM byla dosud popsána jen Bartošovým Soupisem rukopisů KNM z let 1926–1927, který však většinu rukopisů zachycuje jen velmi zběžně a leckdy i s chybami. Kromě toho přirozeně nezachycuje pozdější přírůstky sbírky, která se od vydání Soupisu rozrostla o více jak třetinu.

Brodského Katalog zachycuje sice jen iluminované rukopisy, kterých popisuje 329, ale ty zahrnují většinu důležitých rukopisů ze sbírky KNM. Kromě rukopisů popsaných Bartošem, uvádí i nověji získané rukopisy a 41 zlomků, dosud v literatuře převážně neznámých. Důkladné popisy jednotlivých rukopisů – obsahující popis rukopisu, jeho provenienci, rozbor výzdoby a soupis literatury – doplňují černobílé fotografie a barevná příloha. Katalog je doplněn konkordacemi signatur, seznamy provenience a datace rukopisů, mnoha užitečnými rejstříky (jmenným, iluminátorů, věcným, heraldickým, biblickým a ikono-grafickým) a bohatým seznamem literatury.

V katalogu je popsána i řada rukopisů, řazených mezi tzv. sporné památky¹⁸ . Mezi rukopisy s falšovanými vpisky katalog řadí: Slovník latinsko-německo-český (kat. č. 19), Mater verborum (kat. č. 72), Jaroměřskou bibli (kat. č. 88), Decretum Gratiani (kat. č. 90), Liber viaticus (kat. č. 137) a Laus Mariae (kat. č. 247). Je zajímavé, že u několika rukopisů buď poznámka o zfalšovaných přípiscích chybí (Misál muzejní, kat č. 188 a Žaltář glosovaný, kat. č. 189) nebo se o jejich pravosti nepochybuje (Opera Bernardi Clarevalensis, kat. č. 93 a Františkánská bible, kat. č. 110). U rukopisu zvaného Právní sborník Jana Trubače (kat. č. 44) je dokonce poznámka, že doměnka o falzifikaci explicitu vyslovená Bartošem byla nověji vyvrácena F. Hofmannem. Na druhé straně se v katalogu objevují dvě nové sporné památky typu vpisků v pravých rukopisech, a to Rationale divinorum officiorum (kat. č. 206), kde Hanka patrně ne zcela věrně „obnovil“ vyškrabaný kolofon, a Brevíř z Roudnice (kat. č. 252), kde je v podezření zápis na fol. 5v. Kromě toho je v Katalogu u řady rukopisů (kat. čísla 31, 33, 103, 143, 149, 173 a 314) poznámka o vpiscích či obnovách vyškrabaných textů Václavem Hankou.

Katalog představuje velmi cenné dílo, díky množství publikovaných informací a fotografií a pečlivě vypracovaným rejstříkům. Jistě se tak stane velmi užitečnou pomůckou nejen pro orientaci v bohaté rukopisné sbírce KNM. Koupi tohoto pečlivě vypracovaného díla lze všem zájemcům jen doporučit. -kn-

Sporný explicit rukopisu Opera Bernardi Clarevallensis (KNM sign. XII A 15, fol. 305^v)

Diplomní práce Lucie Hradilové

Jak již je našim členům známo, v roce 1998 byla na Slezské univerzitě vypracována Lucií Hradilovou ročníková práce Pohled na rukopisný spor po roce 1945.

Autorka dále setrvala u našeho tématu a počátkem tohoto roku obhájila s výborným výsledkem diplomovou práci Česká společnost rukopisná. Historie a současnost spolku, jejíž jeden exemplář jsme měli potěšení převzít nedávno z autorčiných rukou.

Práce je úctyhodná svým objemem (250 stran) i obsahem, který stručně vystihuje následující přehled kapitol:

1. RKZ
2. ČSR
3. Formování předpokladů pro vznik ČSR
4. Obrana RKZ v rámci jiných organizací a seskupení
5. První období ČSR (1932–1941/5/)
6. Druhé období (1945–1952)
7. Rukopisná obrana v letech oficiální neexistence ČSR (1952–1993)
8. Třetí období ČSR (od r. 1993)
9. Portréty vybraných členů ČSR
   Závěr
   Exkurzy
   Summary
   Soupis použitých pramenů a literatury
   Přílohy

Ačkoliv autorka sama projevuje nespokojenost s mírou propracovanosti některých pasáží, je nutno konstatovat, že se velice dobře sžila s tématem, prozkoumala značné množství archivního materiálu a hlavně: projevila samostatný způsob myšlení.

Nás zejména potěší, že důrazně odmítá paušální obviňování rukopisné obrany z politické motivovanosti či diletantizmu a že vnáší do problému jasno tím, že některé krajnosti přesně specifikuje a rozlišuje.

Není cílem tohoto příspěvku analyzovat podrobně vše, co práce přináší. K tomu jistě dojde později od více posuzovatelů a věřme, že nejen z prostředí naší Společnosti. Domnívám se, že vydání práce tiskem by mohlo znamenat významný posun v dění okolo Rukopisů. -un-

Svět Julia Zeyera
Básník mýtů, dálek a samoty v prostředí obrozeneckých Čech
Česká televize, 2. program, 14.1.2001

Lyricko-snový půlhodinový pořad o nešťastném, rozervaném básníkovi, přesněji řečeno o jeho nešťastné, rozervané povaze. Lyricko-snové záběry odpovídající duchu Zeyerovy melancholie zachytily i několik obrazů a soch s rukopisnými náměty, ale bez komentáře. Jenom v úvodu padla o RKZ krátká věta "... Julius Zeyer byl inspirován českými pověstmi i Rukopisy, které básník obdivoval. Nedbal přitom případných nehistoričností...". Poprávu byl zařazen mezi Generaci Národního divadla.  -rš-

František Bílek (1872–1941)

Nové tisíciletí otevřela Jízdárna Pražského hradu soubornou výstavou díla sochaře, řezbáře, malíře, grafika, architekta, keramika a – hlavně – náboženského mystika Františka Bílka. Jeho práce, nepočítáme-li mohutné dřevořezy, jsou bez výjimky laděny černo-bíle, navíc zdůrazněny ještě jiskřivou bělobou. Jejich námět odpovídá Bílkovým vidinám, nadpozemským symbolům. Jim se vymyká několik portrétů např. Březinův a Zeyerův. Jediný akt (pálená hlína) je z doby jeho pařížského pobytu.

I přitažlivý Smetanův pomník, řešený pro Jabkenice (pracoval na něm v letech 1912-23) je plný nadpozemské alegorie. Skladatel – v životní velikosti – vyrůstá v mírném úklonu ze země; za ním se tyčí pět menhirovitých desek s nápisem "Jako brána do Přírody-chrámu". Jsou zdobeny reliéfy popisujícími Mistrův tragický život od Zrození, přes Lásku až po ďábelskou Hluchotu. Přesto dvě stély mají radostnější námět. Symbol Laskavosti a Moudrosti představovaný Libuší, a vyšehradského pěvce.

Bílkův odchod z "jeho světa" musel projít bez pozemského povšimnutí – bylo to v nejtemnější době okupace, době Heydrichova nástupu. -rš-

Křídla slávy aneb Čeští Pařížané a Francie

Minulé století se v Rudolfinu rozloučilo velkolepou výstavou uměleckých děl závěru století předminulého. Pařížský espirit tehdy sice nepřál končícímu romantickému vkusu, ale přesto jsme ve výstavních síních viděli ztvárnění několika středověkých námětů. Nepočítejme mezi ně ani Alegorie a Personifikace, blízké postavě Libušině (Liebscher, Schmid), či Lumíra (Špillar), nebo Maškovu téměř fantastickou Staroslovanskou tryznu (1915). Byl tu vystaven i milý Ženíškův olej Libušino proroctví.

Ale nejzajímavějším dílem byl návrh – nerealizovaného – freska určeného přímo pro výzdobu Rudolfina s námětem Čechie jako záštita míru a blahobytu (Ars et Pax, 1891, dnes ve Vídni) od Julia Schmida (1854–1935). Pětidílné panneau má ve svém středu trůnící Čechii, u jejíž nohou sedí dva hrdinové – v nich snadno poznáme Záboje a Slavoje. Ve čtvrtém oddílu starý Lumír nad jezerem pěje děvám svoje zkazky.

Za zmínku stojí i zde nevystavená známá díla Václava Brožíka (1851–1901) s vlasteneckými motivy, např. Jan Hus před koncilem (1883). Při jejich tvorbě sedával před plátnem bok po boku s J. V. Fričem (1829–1891), který ho povzbuzoval k tvorbě četbou Rukopisů. -rš-

Malířství probuzenecké doby

Muzeum ml. m. Prahy vystavuje tvorbu Karla Postla, umírajícího rok po nalezení RKZ, roku 1818, a jeho žáků. Význačné místo je věnováno litografiím Hankových a Machkových Dějin Čech v obrazech z let 1820–1832.

Je tu vystavena rytina Antonína Mánesa dedikovaná Františku hr. z Kolovrat a Liebsteinu (1820), zobrazující personifikovanou Čechii Libuší. Pak následuje řada nejznámějších prací Václava Markovského (1789-1846), která začíná Založením Prahy, Libušinou smrtí a Přemyslovým pohřbem. -rš-

Pozvánky

Přednášky Společnosti přátel starožitností

V I. pololetí roku 2001 pořádá Společnost přátel starožitností, které je Česká společnost rukopisná kolektivním členem následující přednášky:

Přednášky se konají v budově Muzea hl. m. Prahy (Na Poříčí 52, Praha 8), vždy ve čtvrtek od 17.30 hod.

Členské zprávy

Návěští o VIII. řádné valné hromadě ČSR

Je mi milou povinností pozvat k účasti na valné hromadě naší Společnosti, v tomto významném roce na počátku milénia.

Bude se konat v sobotu 28. dubna v Národním domě na Vinohradech (nám. Míru 9, Praha 2), tedy v místech, kde se scházeli někteří obránci ještě před založením Společnosti roku 1932. Tentokrát máme rezervován salonek v restauraci U Pešků v přízemí objektu, kam je lépe vstoupit z boční ulice (Korunní), ale přístup hlavním vchodem z náměstí Míru je také možný.

Oficiální začátek našeho rokování je stanoven na 13. hodinu. Salonek ovšem bude přístupný již od 11 hodin, kdy se restaurace otvírá.

Program valné hromady:
1. Zprávy o činnosti, hospodaření, knihovně a archivu
2. Přijímání nových členů
3. Volba nového výboru
4. Odborné přednášky
5. Volná rozprava

Dopravní spojení: Kdo pojede metrem, vystoupí na Náměstí míru na trase A. Jinak tudy projíždějí tramvaje č. 4, 10, 22, 23.

Věřím, že se na našem shromáždění setkáme v hojném počtu. -un-

Změny v bankovních účtech ČSR

Oznamujeme všem členům – zejména hradícím členské příspěvky bankovním převodem –, že vzhledem k neúměrně vysokým poplatkům za vedení účtu byl ke dni 13. března 2001 zrušen náš běžný bankovní účet u České spořitelny číslo 125707309/0800. Naše Společnost tedy má pouze spořící vkladový účet u Česko-slovenské obchodní banky číslo 156288258/5100. Na tento účet je možno hradit příspěvky pouze bankovním převodem, takže případné úhrady poštovní poukázkou zasílejte přímo na adresu pokladníka: Karel Nesměrák, Tusarova 24/1520, 170 00 Praha 7. -kn-

Žádáme členy, aby nám laskavě oznámili případné změny svých adres nebo případné problémy s doručováním Zpráv.

Poznámky

1. Listy filologické 27, 1900, s. 109–134, 241–291, 337–356 a 437–457.

2. Listy filologické 28, 1901, s. 235–267.

3. Listy filologické 33, 1906, s. 109–135 a 211–251.

4. Vladimír Kopecký: Plno záhad kolem Hanky. Práce, Praha 1969, s. 51a. Oproti tomu zn. Hš (opět Hanuš) v Ottově Slovníku naučném, sv. IX, s. 73, tvrdí v duchu tradičního zamlžování, že „studoval na universitě vídeňské, načež obdržev státní stipendium … v Berlíně horlivě studoval literaturu středověkou, jmenovitě německou“. Zaznamenání hodná je skutečnost, že (autokriticky?) nepoužíval žádný akademický titul.

5. Kdo je kdo v rukopisném sporu, http://kix.fsv.cvut/rkz/kdojekdo.htm.

6. Použito Máchalovo vydání z r. 1924, podle původního z r. 1818 u Fr. Fetterla. V úvodu, s. XI., Máchal tvrdí: „Záře byla napsána asi 1816.“

7. Všechny citace jsou podle originálu, tj. bez současných mluvnických úprav.

8. Josef Linda: Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům. Vydal Fr. Krčma. Novočeská knihovna č. X. Praha 1930. Úvod, s. XII.

9. Citováno podle vydání uvedeného v pozn. 8.

10. „Tu hru kdyby někdy dali v Praze – všecko by usnulo.“ F. L. Čelakovský, 1824.

11. V době bojů u Olomouce bylo Jaroslavovi asi 21 let, jeho otci Zdeslavovi z Chlumce nad Cidlinou asi 41 roků. Srv. Zákrejs V.: Bitva u Olomouce 1241. Díl I. Č-Sl.s.R., Praha 1938, s. 4–5.

12. Nerudův fejeton, Národní listy 11. 7. 1868.

13. Nerudův fejeton, tamtéž 29. 6. 1879.

14. Českým životem. Vesmír 1940 (psáno asi 1907).

15. Machar, J. S.: Konfese literáta. 2. díl. 3. vyd., G. Dubský, Praha 1920.

16. Srv. Truhlář A.: Několik slov o našich starých Rukopisech. Národní listy 26, 14.7. 1886, č. 193, příl. str. 1. (Neplést se známým odpůrcem RKZ Josefem Truhlářem – pozn. red.)

17. K tomu srv. Almanach rukopisné obrany 4, 1997, s. 92–100 (pozn. red.).

18. Srv. Nesměrák K.: Soupis sporných památek české literatury, řazených k RKZ. Almanach rukopisné obrany 3, 1995, s. 69–81; týž: Dodatky k soupisu sporných památek, řazených k RKZ. Almanach rukopisné obrany 5, 2000, s. 58–63.