Chorvatská středověká literatura má zajímavý dokument známý pod různými jmény jako Chorvatská kronika, Ljetopis popa Dukljanina, Dukljaninova chronika nebo zkrátka Dukljanin. Rukopis nalezl Papalić v Krajině, nedaleko Makarsky, někdy kolem roku 1500. Autor nám své jméno neprozradil. Víme jen, že je katolickým knězem v Baru. Bohužel, rukopis se nám nedochoval. Naštěstí v roce 1510 byl text přeložen do latiny Markem Marulićem. Marulić asi psal cyrilicí, ale roku 1546 jeho překlad přepsal Kaletić latinkou. Originál Maruličova překladu se nedochoval, ale dochoval se Kaletićův přepis. Ten je uložen ve Vatikánské knihovně a slouží za podklad všem následujícím studiím tohoto dokumentu.
Kritikové dělí text na dvě části. První začíná autorovým vysvětlením, že jakožto stařec byl požádán ostatními duchovními dukelského arcibiskupství, jakož i jinými lidmi starými i mladými, aby své vědomosti zapsal pro jejich poučení a potěšeni, a aby pověsti přeložil z jazyka slovanského do latiny. Pokračuje líčením vpádu Ostrogotů a jejich válkami s říší Velkomoravskou a Chorvatskou, které snad spadají do desátého století. Zdá se, že tyto informace jsou „z druhé ruky.“ Druhá část dokumentu je vlastní vypravováni autora. Obsahuje dějiny Slovanů na pobřeží Jaderského moře v oblasti mezi řekou Neretvou a hranicí Albanie.
Rački klade vznik kroniky do období mezi rokem 1143 a 1153.
Na prvni kritiku nečekal Dukljanin dlouho. Již v polovině šestnáctého století napsal Lucić spis „Ioannis Lucii Notae ad historiam presbyteri Dioclatis Regnum Slavorum dictam“ (Jana Lučiće Poznámky k dějinám kněze djuklanského zvaným Království slovanské) a od té doby je tato kronika neustále předmětem studia. Mezi staršími autory jsou Cervarius Tubero a Mauro Orbini. V devatenáctém a dvacátém století se mu věnovali Franjo Rački, Ivan Črnčić, Nikola Radojčić, F. Šišić, Slavko Mijušković, Nikola Banašević a jiní. Mezi českými autory se mu věnoval Lubomír E. Havlík.
Celkem se dějepisci shodují na tom, že jakožto zdroj historických informací tato kronika velkou cenu nemá. Snad jenom Imre Boba ve své nesmírně zajímavé knize „Moravia´s History Reconsidered,“ kde klade velkomoravský Velehrad do dnešní Mitrovice, používá Dukljaninovy kroniky, aby vysvětlil zmatek kolem osoby krále Svatopluka.
Mne zaujaly některé pasáže textu, které připomínají pasáže v RK. Je to především popis bitvy s Řeky v 38. kapitole. Princ Dobroslav, vnuk svatého Vladimíra, žije ve vyhnanství, zatím co Srbsko je pod řeckou nadvládou. Řekové Srby sužují, jejich ženy a dcery znásilňují, tak Dobroslav se svými pěti syny v jednom dni povraždí všechny řecké magnáty v celé Dalmácii. Dalmatinci jsou nadšení a zvolí si ho za krále. Ovšem byzantský císař jejich nadšení nesdílí a vyšle prince Armenopola s velkou armádou, aby Dobroslava a jeho syny ztrestal. Armenopolova armáda táboří nedaleko Dobroslavova sídla. Dobroslav se synem Radoslavem pobijí stráže, vniknou do Armenopolova tábora od západu a Radoslav „...pervenit ad Ducem, quem cum recognovisset, gladio percussit, atque de equo in terram projecit; quod videntes Graeci in fugam converti sunt...“ (...proniknul k princi, a když jej poznal, probodnul ho mečem a svrhnul s koně. Když to Řekové videli, dali se na útěk...) Tato pasáž připomíná scénu, kde Jaroslav taky pronikne do tábora Tatarů, taky probodne jejich prince, ten taky spadne s koně, načež se Tataři taky dají na útěk. V obou scénách následuje velké mordování utíkajících.
Další podobnost nacházím o něco dále: byzantský císař vyšle novou armádu, posílenou vojsky sousedů Dobroslavova království. Velení je svěřeno Luttovidovi, „principi Regionis Chelnani“ a jakémusi Cursiliovi, „qui illis diebus Durachiam totamque terram Durachiorum tenebat.“ (...který tou dobou držel Drač a všechno dračské území.) Luttovid a Cursilius mají za úkol zmocnit se Dobroslava i jeho synů. Ti se se svým vojskem soustředili „in Cermoniza“ a hrozí jim, že je Cursilius napadne zezadu. Dobroslav vidí, že v otevřené bitvě by byl poražen, tak rozešle své vojsko po okolních horách a rozkáže jim, aby v pravý čas troubili na „trouby a rohy“ (podobnost s turnajem u kněze Zálabského?) a tak působili dojmem, že nepřátele obklíčili. Sám s „Goyslauem a Radoslauem“ o půlnoci vpadne do nepřátelského tábora. Jeho vojáci po okolí troubí, Řekové se domnívají, že jsou obklíčeni silnou armádou a dají se na útěk. Zmatek panuje i ve vojsku Dobroslavově: syn Goyslaus ho ve tmě nepozná a srazí ho s koně, ale otec není raněn a odpustí mu to. Princ Luttovid vyzve Goyslava na souboj. Oba se dostaví se dvěma vojáky a „...unus ex Goyslavi militibus nomine Vdobic impetum faciens in Luttovid Principem percussit eum, et in terram projecit...“ (...jeden z vojáků Goyslavových, jménem Udobić, zaútočil na Luttovida, probodnul ho a srazil ho na zem...) Nepřátelé se domnívají, že je jejich velitel zabit a prchají. Luttovid, ač raněn, se zmocní koně a prchá. Goyslauus celý den pronásleduje a morduje prchající nepřátele.
Noční přepadení má hodně společného s vyhnáním Polské posádky z pražského hradu. Ale hlavní podobnost vidím mezi touto bitvou a Zábojem. Nejen souboj mezi oběma veliteli, ale hlavně podobnost jmen: Luttovid = Luděk, Goyslavus (Vojislav?) = Slavoj, Udobić = Záboj. Máme pouze latinisovaná jména slovanských bojovníků: není vyloučeno, že jejich skutečná jména zněla ještě podobněji jejich českým protikladům.
Co z toho plyne? - Skeptik namítne, že v obou případech jde o tentýž druh středověkého válečnictví a že podobných paralel jsou kroniky plny. Odpůrci starobylosti RK asi usoudí, že věc „nade všechny pochyby dokazuje,“ že Václav Hanka Ljetopisu použil k svému „podvrhu.“
Já se domnívám, že autorem textu RKZ není Čech, ale vzdělaný Jihoslovan žijící v Čechách nebo na Moravě. Dobře znal starou češtinu. Byl odchovancem srbského nacionalismu známého z hrdinských zpěvů o kralevici Markovi. Do Čech mohl přijít jako student Karlovy university, nebo jako uprchlík před Turky. (Hromadné utíkání je dokumentováno v dobových spisech.) Zjistil, že Čechům schází hrdinská epická poesie, jakou znal ve své vlasti a jaká byla tou dobou „v módě.“ Tak se pokusil mezeru vyplnit. Použil formy a námětů, které mu byly blízké, ale přizpůsobil je české historii a českému bájesloví.
Mám-li pravdu, pak jsou RKZ z doby kolem roku 1500, tedy z doby nálezu a překladu Ljetopisu. Jejich vyspělý jazyk, poetická invence, básnická forma, podobnosti s Hájkovou kronikou, jihoslovanské prvky, některé anachronismy, jakož i veškeré argumenty přírodovědecké nekladou žádné překážky.