Cit pro přírodu je Rukopisům vlastní shodně s ostatní orální epikou a lyrikou hlavně slovanskou. Řídí se ovšem speciálními zákonitostmi, k nimž znovu podotýkáme, že je osvícení nebo osvícenští obrozenci sotva mohli znát.
Předně zjišťujeme, že v R i v jiných textech téhož typu zcela chybí smysl pro novodobé -- chceme-li, tedy romantické -- líčení přírodních krás (Kuklinková, str. 75 nn). Pro primitivnějšího člověka byly vody, lesy, hory atd. buď nepřátelskými nebo pomocnými a blahodárnými silami. Spojení ,,stříbropěnná Vltava , zlatonosná Otava, zlatopíská hlína'', ,,dúbraviny unie'' (v našem výkladu = prospěšné dřeviny, Rozbor kap. 13) neupomínají na moderní sentimentalismus , ale na užitečnou řemeslnou činnost našich předků. Je samozřejmé, že tu spolupůsobilo i citlivé vnímání; kdo se kdy plavil třebas i po dnešní znečištěné Vltavě, mohl ji při slunečním svitu klidně přirovnat k tekoucímu, tavícímu se stříbru.
Nesmíme však ani na chvíli podléhat takovým utilitaristickým hlediskům. Promítání lidské psychy do přírody nebo naopak je Rukopisům i všem Slovanům vlastní; u národů jiných ethnických skupin je tento směr myšlení a cítění slabší. Nejnápadnější rozdíl se projevuje v klasickém starověku. Homérské eposy mají spoustu příměrů konstruovaných na podkladě přírodních jevů, jsou tu plastické detaily podané s velkým básnickým uměním, ale chybí tomu duše. O ,,Einfuhlung '' nebo ,,empathy'' tu lze hovořit jen v měřítku značně omezeném.
O původu tohoto niterného prolínání pěvce s jeho okolím, jeho nálad nebo osudů s analogickými jevy mimo něj se už hodně psalo; názory bývají protichůdné, a to i při rozborech R. Hodně se mluvilo o pozůstatcích prastarého animismu nebo typicky slovanském přírodním pantheismu . Svědectví o tom, že naši předkové uctívali nebeská tělesa, stromy, řeky a potoky, ba i některá zvířata, jsou příliš početná a jednomyslná, než aby bylo možno pochybovat o jejich průkaznosti (Růžička, str. 151 nn). Buslajev (Syntax, část jeho HM, str. 58 nn, Moskva 1975) si bystře povšiml, jak se shoduje gramatický rod zvířat a rostlin se jmény osob; ve starší literatuře bychom stěží nalezli přirovnání o muži, že byl ,,pružný jako kočka''. Pozůstatky této zákonitosti jsou i v R: vlaštovka - dívka, zlá žena (podle Chrudoše Libuše) - zmije; duše vrahů = sovy; silný hrdina = lev, tur, býk, dub; uvadlá růže = opuštěná milenka; bystrý jelen = udatný mladík; hoch a dívka = párek holubů; Záboj = ostříž aj. Většina těchto dokladů je přímo nebo v blízkých analogiích též u Buslajeva. Pěvec nikdy přírodu neanalysuje, neboť ta tvoří část jeho ,,básnického aparátu'', je oživena. Putilov (Russkij..., str. 77 nn) pokládá některé motivy -- blízké Rukopisům -- za velmi archaické; řeka chrání své lidi a pomáhá jim (Záb.), prchající dívka se mění ve strom (řecký mythos o Dafne, ale dosti podobný je i Jel.). Dle některých (M. Václavek, str. 14 nn) věřili naši předkové, že celá okolní příroda prožívá totéž co člověk (tedy Vltava v LS, les v Jel., řeky v Záb. atd.). Byla by tu i spojitost s alegorickým výkladem některých písní v R, např. Sbyh., kde býval viděn vítězný zápas přicházejícího jara s poraženou zimou. Zaznamenáváme též mínění opačné. Podle Květa (str. 133 nn) je druhý jelen ze stejnojmenné písně (není-li totožný s prvním) obrazem pěvcovy touhy, aby neodčinitelné, totiž smrt jinocha, byla odčiněna. Uznal bych toto hledisko, kdyby bylo možno prokázat, že Jel. je neukončen; jeho závěr skutečně jako by napovídal pomstu a hněv bohů.
Zcela jistě je onen ,,animismus'' nebo ,,pantheismus '' jedním z hlavních zdrojů slovanského citu pro přírodu, ale varuji před imputováním alegorií Rukopisům. Předně je povaha Čechů, ,,slovanských Prušáků'' spíše střízlivá, realistická, majíc daleko k ruské chandře nebo k polskému mesianismu. Dále: styl i jazyk R, jak jsme viděli, se nedá vklínit do starších ryze pohanských dob, ač ovšem je nutno mít stále na paměti, že nemáme k ruce ,,archetyp'', lze-li o něm při orální poesii vůbec mluvit. A konečně nedovolovala přílišné splývání s přírodou ona sama. Život v našich zemích byl neskonale těžší než třeba v Indii. Její obyvatelé mohli nebo snad ještě mohou si dovolit pokládat některá zvířata jako třeba skot domácí za posvátná, uctívat Ganges atd., kdežto naší dávní předkové neznali takřka nic než boj a těžkou práci, jestliže chtěli ve svém prostředí obstát, i když ovšem ponechávali nadpřirozeným silám, tedy bohům, posvátné háje (části lesa ,,hájené'') s nedotknutelnými ,,dřevy'' a ptactvem (Záb.).
Přestože se i v nové době vyskytují myslitelé uvažující ve své ,,přírodní filosofii'' o duši rostlin a zvířat (Velenovský) , přetrvává animismus, jak tento směr zjednodušeně nazýváme, v novější lidové písni spíše formálně, jak o tom bude ještě řeč. Za nejbližší pravdě bych uznal výklady Gebauerovy z doby, kdy byl tento vynikající učenec a vždy racionalista obráncem R (LF 1, 1874, str. 97 nn a 225 nn, LF 2, 1875, str. 19 nn). Je tu pohled spíše psychologický, k němuž uvádíme aspoň jeden příklad: pěvec LS byl vlastenec a měl dojem, že se i Vltava kalí sama, kdežto v novější poesii by byl k tomuto duševnímu hnutí výrazněji připojen vnější podnět.
Pěkný rozbor tohoto ,,vcítění'' podal Pongs (I, str. 175 nn), který rozlišoval ,,Beseelung'', oduševnění přírody, postupuje-li slovesné dílo z lidského nitra navenek, a ,,Einfuhlung'', kdy zdroj je ve vnějším světě a působí na nitro člověka. První typ je prý spíše v epice a v dramatu (Shakespeare - personifikace lidských hnutí, promítaných do přírody nebo do kosmu, třeba, jak dodávám, je spánek ,,natures soft nurse'' - sladká chůva přírody), druhý v lyrice, v reflexích a v lidových písních. P. cituje často W. Whitmana . My se spokojíme pojmem ,,Einfuhlung '' nebo ,,empathy'', protože vždy jde o jednotu člověka s přírodou. Osoba, o niž jde, je středem textu, vyprávění stejně jako lyrického citu, takže bychom mohli poměr pěvců ke světu nazvat anthropocentrickým. Tím však není řečeno, že by se v R projevila nějaká třeba falsifikátorova ,,macha'', smíme-li užít zdrojů a cílů afektu, jak to učinil Pongs, ale jsou možná i dělidla jiná: zda se příroda přímo účastní děje nebo jen citu. Vyrovnávání a splývání obou Pongsových typů vyjadřuje paralelismus, o němž pojednáváme dále. Pro rozbor R je méně důležitá a jistě i hůře přístupná otázka, zda pěvec v zasahování přírody -- tohoto Fichteova Ne-já -- věřil nebo nevěřil; a jak se na věc díval písař, zda na něj ještě působila stará tradice. Je možné, že se v Čest., kde je tažení českých vojsk vázáno na slunce, nemluvilo původně o tomto nebeském tělesu, ale o nějakém božstvu.
Přenášení lidských vlastností, ba i jmen na předměty neživé lze sledovat spíše na hrdinské poesii anglosaské, staré německé, francouzské nebo skandinávské (Artušův meč Excalibur, Rolandův Durandala roh Oliphant, Skarphedynova sekyra Rimegyge atd.). Čech jako by byl i zde střízlivější a praktičtější, takže se tento rys R víže na naše zásadní odmítnutí alegorického myšlení v těchto textech. Nicméně tu nalézáme náznaky obdobného citu třeba v označení ,,bystrá kopie, bystrá braň'' v Jar. a v Záb., ale postrádáme jakéhokoli ,,numinisování'' zbraní. Dokonce tu není jmenován ani kůň,. ač bychom to čekali v Jah. a třebaže se vnucuje vzpomínka na Horymírova Šemíka nebo Markova Šarace; ale vřelý poměr k tomuto zvířeti jistě vyjadřuje přirovnání, že koníček byl ,,jako snížek bílý''. Další prolínání člověka s přírodou: Vltava se kalí zármutkem, ale nezasahuje přímo do příběhu, spíše napomáhá dějové exposici; v Ben. je apostrofováno slunce, slunečko; o slunci v Čest. viz výše; Jel. je cele proniknut přírodou, dub vyrůstá z těla zabitého, lesy nad ním lkají, jelen jej navštěvuje a krahujci oznamují smrt; jinoch mlčky truchlící ve Sbyh. je zasazen do němého lesa; milenci jsou ve svém spojení takřka ztotožněni s párem holubů; v Jah. se vytýká trnům, že ublížily dívce; v Róži je tato květina oslovena, že předčasně uvadla jako láska milenců, ve Skř. má pták zanést uvězněnému ,,drahému'' pozdrav, v Žez. jsou poměry v přírodě analogicky přiblíženy životu panny a reflexe pronášena dialogem s kukačkou. Jindy však projevuje živá i neživá příroda znatelnější účast na ději, ba může být i přímým jeho nositelem. V LS přináší vlaštovka důležitou zprávu, v Záb. dvě řeky topí nepřátele a pomáhají svým ,,zvěstům'', tedy přátelům a známým na druhý břeh; nějaká poselství nebo prohlášení jistě zprostředkovala i vrána v Zl., jak důvodně soudíme ze slovných i thematických shod v lidových písních, obsahujících obdobný motiv. Také v Kyt. jde impuls z přírody k osobě, neboť se nepřipomíná jen lidská činnost -- puštění kytice po vodě -- ale i zasazení a pěstování fial a růží před jejich natrháním a uvitím.
Ale příroda není vždy jen soucitná nebo pomáhající, umí být i nevšímavá, ne-li vysměvačná. Tak oslovuje pěvec ,,slunce, slunečko'' ozařující ,,biedné ludi''. Zvlášť působivý je úvod Op., kde se osiřelá, osamělá dívka bolestně táže lesů, proč se ,,darmo'' zelenají, když ona má takový žal. Snad se i Třebízský , který právě tyto verše vkládá ve své ,,Anežce Přemyslovně'' do úst lidové pěvkyni, cítil též nemocen a nešťasten, že nechal ze svého nitra vytrysknout tento kongeniální projev.
Abychom tuto rozmanitost, u padělatele jistě stěží pochopitelnou, ještě rozhojnili, upozorňujeme na úplně odlišné myšlení PV, kde by se milenec sám chtěl proměnit ve slavíka. To je ovšem motiv z lidových písní též známý, ale v R se s ním nesetkáváme; je však v Igoru a také v lidové písni německé, jistě též jinde. Ještě vzdálenější je však Rukopisům světobol PV, v němž se s milenkou ocitá celá okolní příroda, kde ,,vše budí milost'' (tj. lásku) a ,,všeliký živok'' projevuje smutek. S počáteční apotheosou Vyšehradu tu dostáváme typický ,,mozaikový'' výtvor, sestavený ne bez logiky a vkusu, ale úplně jinak než písně R. Je nepochopitelné, proč z těchto faktů ani odpůrci, ani obránci nevyvodili platné důsledky.
Básnický prostředek, jejž zde rozbíráme, prošel ovšem dlouhým vývojem, jenž asi není ani dnes ukončen. Představujeme si věci tak, že nejstarší stadium (samozřejmě v orální poesii) zobrazovalo přírodu plně oduševnělou, kdy zasahují do děje i do citových projevů zvířata, stromy, řeky a nebeská tělesa, jako by to byly živé bytosti. V R jsou zřejmé pozůstatky tohoto nazírání, ale nastává tu již ,,odosobnění'' přírody, jejíž mysl nebo duch přechází do pěvcova nebo básníkova nitra. Tyto impulsy jsoou ovšem kvalitou i kvantitou u různých slovesných umělců rozdílné. Timofejev (str. 33) uvádí příklad, jak čtyři malíři zpodobnili tutéž krajinu, ale každý obraz byl jiný.
Ale tento vývoj ,,vcítění'' byl v dějinném průřezu ve slovesném i výtvarném umění na dlouho přerván. Citu pro přírodu nebyl nakloněn ani křesťanský supranaturalismus, ani osvícenství nebo neoklasicismus. Proto nemohly -- vedle jiných příčin -- R dlouho dojít pozornosti nebo dokonce ocenění u středověkého ,,intelektuála''. Namátkou vzpomínáme na Petrarcu (de Vries, The nature..., str. 39), který při výstupu na horu prý potlačoval ,,hříšné'' pocity z krásy krajiny. Teprve romantismus 19. století přinesl obrat, ač oficiálně se city a každý sentiment nadále potlačoval (u panovnických dvorů, mezi diplomaty, vojáky a někdy i v církvi). Uznáváme ovšem, že našim buditelům byla zásadní myšlenka maší orální epiky -- vítězný obranný boj proti nepříteli -- nadmíru blízká, že také hověla hlubším, bezprostřednějším a nekompromisním citům obrozenců. Je to však návrat k duši národa, nikoli její umělé konstruování falsem. Jak již řečeno, trvala kontinuita staročeské i novější lyriky bez přerušení. Ale změny nastaly i v tomto žánru. Poměr osobnosti a přírody by bylo možno pro R označit graficky 27#27 nebo 28#28. Část oběma kruhům společná je největší v Jel., Sbyh. a Žez. Lidová píseň z 19. století zachovala původnější ráz na východě našeho území, i tam začíná zpěv velmi často apostrofováním přírody, ale stručněji a se slabší návazností na další obsah. Někdy je sice možno tuto ,,ustavičnou personifikaci '' (Marčok, Estetika, str. 39 nn) chápat jako symbolické návěstí toho, co přijde, ale jindy nacházíme spíše jen dědičnou formuli nebo v nejlepším případě navození nálady. Za příklad se uvádí třeba polský krakowiak:
Po zielonym gaju skacze sobie sroczka,
spodobaly mi sie u dzewczyny oczka ... atd.
Připojujeme několik příkladů z jinonárodních literatur. Zde zatím paralely těsněji souvisící s našimi dosavadními poznatky o starém ,,vcítění'' : Bezcitnost lesů, stind. u Grincera, str. 352 nn. Vesna se všemi svými půvaby rozteskňuje Ramu , ztrativšího Situ. Obdobně též o podzimu. Ve staroindických písních ovšem nejde jen o kontrasty, ale také o podobnost citu. Když Ravana ohrožuje Situ , odumírají stromy, ochabuje proud řek, utichá vítr, pláčou vodopády atd. (Grincer, str. 351). Když umírá Nastasja Romanovna, matka Ivana Hrozného, projevují smutek lodi, plachtoví, vlajky, moře, větry, stromy, řeky, oblaka, bystřiny, lesy (Bowra, Heroic, str. 447). Jde tu o byliny různého stáří, ale pojící se k témuž thematu. V sch. jsou tyto projevy poněkud řidší, ale i zde zasahují přímo do děje ,,besselte Dinge'': hora, planina, hvězdy, dokonce i luky a šípy, ovšem i kukačka nebo havran (Maretič, passim s citáty ruských analogií). Další shody u Štúra, str. 24 nn. S osudy hrdinů bývají apostrofovány a spojovány hory, lesy, řeky, stromy, různí ptáci (pozoruhodné je, že se v R nevyskytuje sokol), oblaka. Zvlášť zajímavý je citát z bulh. folkloru (str. 256): ,,Lese, proč jsi uvadl, uschl? Způsobil to mráz nebo vedro? Ne, srdce cítí hoře nad zajatci v rukou Turků. Tak pláčou i skály''; rozmluvy s koněm aj. Vzpomínáme tu hlavně na Róži. Dále cituje Štúr (str. 36) z ukrajinské poesie, jak bříza truchlí nad řáděním Tatarů a podává o tom zprávu kukačce. Putilov (Russkij, str. 81) má v písni o Marji Jurjevně volání: ,,Už vy oj esi, lesy dremúčija/ rozodvin6tes6 vy, lesi ti nadve/ propustite monja da na svjatuju Rus6!'' U Tatarů mluví v písních i stromy mezi sebou i neživá příroda s lidmi (Chadwickové III, 187). Další případy uvedeme v kapitole o thematických shodách