V jedné z našich úvodních kapitol jsme se snažili odůvodnit, že každé literární dílo -- ba v širších souvislostech i každý artefakt vůbec -- musí obsahovat i kladnou tendenci ve smyslu mravním. Správně bylo kdesi napsáno, že ,,umělecky'' je možno ztvárnit třeba i návod, jak se vloupat do banky. Špatný čtenář -- ve smyslu ethickém -- si vybere špatné příklady i z nejmorálnější knihy.
Estetickým postulátem ovšem je, aby byl mravní ideál podán bez kýčovitosti, bez školometského poučování a násilné tendence. Věc správně vystihl třeba Timofejev (např. na str. 339), že čtenář, ovšem mravně vyspělý, by měl mít v daných situacích pocit, že by mluvil i jednal tak jako ,,kladný'' hrdina příběhu. S částečným posunutím této formulace by se dalo říci totéž také o lyrice. W. Emrich (v Mecklenburgově výboru, str. 63 nn) žádá, aby byl hrdina při svých počinech ,,konfrontován s obsáhlejšími životními zkušenostmi''. Zde jsem maně vzpomenul děje v Jar., kde se líčí události na Hostýně : s jedné strany krutá žízeň, s druhé nelítostný nepřítel, číselně daleko silnější: jistě konfrontace a podnět k hrdinství, jak si jen lze přát. Jistěže je také osud dívky z Op. v zásadě tragický v širším smyslu slova, i zde je žádaná konfrontace, ovšem bez vnitřního zápasu. Čím jednodušší, někdy zdánlivě jen vnějškový děj, tím hlubší může být etika, jak dovozuje citovaný estetik . Přes veškerou zdánlivou prostotu a přímočarost (nebo právě proto) je nutno souhlasit s V.B. Nebeským, ČČM 1852 III, str. 135 (u Květa, str. 10), že se v R setkáváme se ,,souměrnou lidskostí'', tedy, jak můžeme dodat, s ethickou universálností povah i děje. Pisatel dokládá své mínění hlavně ze Záboje, kde hrdina spojuje přirozenost a hloubku citu s rozumem, sílu s prostým afektem, lásku k vlasti s nenávistí k vetřelci atd. Také v ostatním obsahu R se ustavičně shledáváme s epickými ctnostmi, ač někdy též s nectnostmi: s hrdinstvím, zbožností, obětavostí, věrností, sociálním citem -- ale i s náběhem k drsnosti a smyslnosti. I zevní líčení (ovšem velmi zběžné) postav, oděvu, výzbroje, i popisy krajiny se tu slévají s dějem v jeden harmonický celek. Dostáváme se tak opět k Timofejevu (str. 94), jenž konstatuje v dobré epice ,,věčný obraz'' ideálu národního i všelidového, tak jak je ztělesněn v Igoru . Doporučujeme, aby se rčení o dualismu obsahu a formy užívalo opatrně, v R je jedno imanentní druhému. Totéž lze říci o Homérovi a Shakespearovi , ač oba representují žánry zcela odlišné.
Nyní lépe chápeme, proč si česká společnost před vystoupením positivistů a ve své lepší části též po něm tak vážila Rukopisů. Nešlo ani tak o ztrátu nejcennějších stč. literárních památek, o jejich podíl na znalosti o našem raném středověku, tím méně i nějaké úzkoprsé politikaření, ale hlavně o ducha, o vnitřní náplň těchto skladeb. Proto mluví Seykora o literárním skvostu, jímž by měl být celý národ napájen již od kojeneckého věku; a proto použil Žunkovič (str. 116) proti odpůrcům těchto nadmíru trpkých, ale bohužel pravdivých slov: ,,Oloupili mládež o všechny ideály, vytrhli jí z prsou tlukoucí srdce vlastenectví a vsadili jí do prsou kus uhle; zahodili na hnojiště viditelný důkaz bývalé kulturní výše českého národa, zašlapali drsnýma nohama vzcházející osení národního sebevědomí a národní hrdosti, změnili vlastenecký cit mládeže v hrubé sobectví... vzbudili proti českému národu v celém světě nedůvěru po mravní stránce; zlehčili slovanskou vědu a zneužili ,,svobody bádání'', ano k opětovným zradám, které na slovanských národech byly spáchány na bojištích a v politice, připojili ještě zradu vědou.''
Etická náplň orálních epik -- vedle jiných předností tohoto žánru -- vede ovšem i k tomu, že staré motivy byly nově zpracovávány pozdějšími epiky, romanopisci nebo dramatiky. Z R to platí snad nejvíce o Jar. (Linda, Podlipská , Křelina aj.), nemluvě o náboženských písních hostýnských . Herdrův názor o holubičí povaze Slovanů již snad nikdo nesdílí, ač dlouho přetrvával (Adámek, Zprávy 1946, č. 2, str. 3 s odkazy na Niederleho aj.). Stručně lze tu povšechně říci: naši předkové byli takoví jako snad všichni národové v mladém věku: k přátelům dobří, k nepřátelům zlí. Milovali mír, byli povahy svobodomyslné, chceme-li demokratické, byli duševně velmi čilí, věrní až za hrob. S domnělým protiněmeckým nacionalismem (vulgárně chápaným) se již starší obránci dávno vypořádali hlavně odkazy na tytéž tendence v ostatní stč. literatuře; postoj Dalimilův nebo Alx, ba i některých legend znal už každý lepší prvorepublikánský středoškolák. Uvidíme, že domácí ,,vrazi'', hlavně Lučané nebo zrádci a věrolomníci z vlastních řad byli ve větším opovržení a zášť proti nim prudší než odpor proti Sasům, Polákům, vojsku Karla Velikého (?), ba snad i proti Tatarům. Je v tom kus české psychy, ale není valný rozdíl proti obdobným citovým projevům v totožném žánru jinde.
Náš úvod se tu musí též obrátit k imputované velkomyslnosti v jednání hlavních osob v R a k jejímu opaku -- k přílišné krutosti. První z obou vlastností by bylo snad skutečně možno označit za ,,novoromantickou''. Její příznaky nebo náznaky bychom snad mohli z našich textů asi na dvou místech vyvodit, ale přímo doložena není. Nenajdeme ani druhý extrém; je v Homérovi, ale dosti vzácně (Maretič, Naša, str. 308 nn, Chadwickové II, str. 88 nn, I, 77 s doklady ze starogermánské a britské epiky). Pohřbívání zaživa, uřezávání nosů a uší nebo navíjení odsouzencových střev na hřídel (vesměs v Dalimilovi ) v R není, ač taková nebo podobná zvěrstva prováděli i Tataři, jak je ze starých zpráv i z lidové tradice dostatečně doloženo. V Jar. však čteme jen o stínání hlav a jejich nošení k chánovu stanu. Pěvec se o tom zmiňuje, ale přes nepochybný vnitřní nesouhlas nepřipojuje žádný morální odsudek.