Aktuality v tisku

Lidové noviny
Věda, 7.9.2002

Strany 21 a 24:
Je nejstarší mapa Ameriky pravá?
Jaroslav Petr

Leží v knihovně Yaleovy univerzity nejstarší mapa amerického kontinentu, nakreslená dávno před první Kolumbovou výpravou? Nechali se odborníci napálit geniálním falzifikátorem? Nejnovější analýzy inkoustu a pergamenu jen přilily oleje do ohně sporů.

Správcům Beineckeovy knihovny při Yaleově univerzitě letos krvácelo srdce, když Douglas Donahue opatrně odřezával z okraje středověkého pergamenu tenoučký proužek. Oddychli si teprve ve chvíli, kdy Donahue svou piplavou práci dokončil a pergamen putoval zpět do bezpečí depozitáře knihovny, která za moderními zdmi z žuly, bronzu, mramoru a skla skrývá na půl milionu vzácných knih a miliony dalších dokumentů nedozírné historické ceny.

Výprava do země vína

Když se v polovině padesátých let vynořil z neznáma pergamen o rozměrech zhruba 28x41 cm s mapou zachycující obrysy Evropy, Asie, Afriky a část břehů Severní Ameriky včetně Grónska, nevzbudil mezi odborníky velkou pozornost.

V roce 1957 nabídl obchodník se starými tisky Irving Davies mapu londýnské British Library spolu se středověkým rukopisem Historia Tartorum (Vyprávění o Tatarech) popisujícím výpravu františkánského mnicha Giovanniho Da Pian Del Carpiniho do Mongolska.

O stáří rukopisu Historia Tartorum nebylo pochyb. Carpini podnikl cestu do Asie ve čtyřicátých letech 13. století a anonymní středověký písař sepsal cestovatelské zážitky italského mnicha někdy kolem roku 1440.

Větší potíže nastaly s datováním mapy. Ta byla podle Daviese svázána s rukopisem Historia Tartorum do jedněch dřevěných desek a byla i stejně stará. Všem bylo jasné, že pokud má Davies pravdu, představuje mapa skutečný unikát. Byla by hmatatelným důkazem, že katolická Evropa znala severoamerické pobřeží půl století před slavnou plavbou Kryštofa Kolumba.

Text na mapě naznačuje, že za podklad pro zakreslení části severoamerických břehů posloužily informace získané během výprav Vikingů Eirika Rudého a jeho syna Leifa Eiriksona, kteří na sklonku 10. století přistáli u břehů Grónska a v roce 1001 nebo 1002 pronikli i do oblasti dnešní Kanady a USA.

Vikingové tehdy dopluli až na New Foundland, jemuž dali jméno Země vína čili Vinland. Právě obrysy břehů Baffinova ostrova, Labradoru a New Foundlandu zachycuje mapa v levém horním rohu pod označením "Vinilanda Insula" čili "ostrov Vinland".

Moderní inkoust na starém pergamenu?

Donahue odvezl svůj titěrný poklad do Národní laboratoře amerického ministerstva energetiky v Brookhavenu. Čekali tam na něj Garman Harbottle a Jacqueline Olinová, kteří podrobili proužek pergamenu radiouhlíkovému datování.

Nad jeho výsledky propukl tříčlenný tým badatelů v jásot. Pergamen s údajně nejstarší známou mapou severoamerického pobřeží pochází z doby kolem roku 1434. Dřívější úvahy o tom, že mapa byla nakreslena pro účastníky basilejského koncilu konaného v letech 1431-1448, aby spolu s připojenými rukopisy demonstrovala úspěchy při šíření křesťanské víry po světě, rázem získaly pevnější půdu pod nohama.

"Tuto důležitou skutečnost musí brát na zřetel všichni, kdo tvrdí, že mapa je jen bezcenný padělek," prohlásila Jacqueline Olinová.

Výsledky rozborů z Brookhavenu neumlčely všechny hlasy zpochybňující autentičnost středověké mapy. Těm nedávno dodali na vážnosti Katherine Brownová a Robin Clark z londýnské University College analýzami inkoustu středověké mapy, jež odhalily přítomnost oxidu titaničitého.

Ten se stal běžnou složkou inkoustů až ve dvacátých letech 20. století. Podezření britských vědců vzbudil i nízký obsah železa, kterého by naopak mělo být ve středověkém inkoustu habaděj.

"Nepřipadá v úvahu, že by mapa byla nakreslena v 15. století," tvrdí Robin Clark.

Odborníci z British Library se v roce 1957 pozastavili nad skutečností, že díry vyžrané červy do mapy a svazku Historia Tartarum na sebe vůbec nenavazují. Usoudili z toho, že mapa nikdy netvořila jeden celek se spolehlivě datovaným rukopisem, a Daviesovu nabídku odmítli.

V té chvíli vstupují na scénu Američané. Obchodník se starými tisky Laurence Witten kupuje mapu a popis Carpiniho mongolské cesty za 3500 dolarů a obratem je nabídne správci sbírek středověké a renesanční literatury na Yaleově univerzitě v New Havenu Thomasi Marstenovi.

Newhavenský knihovník je zpočátku stejně skeptický jako Britové. Ale jen do chvíle, kdy mu překupník nabídne nádavkem i opis středověké encyklopedie Speculum historiale (Zrcadlo historie) dominikánského mnicha Vincenta z Beauvais.

Marsten si všiml, že spis Vincenta z Beauvais původně tvořil s mapou a rukopisem o Carpiniho misi jediný svazek. Když vložil středověkou encyklopedii mezi mapu a spis o Carpiniho cestě, díry po červech ve všech třech rukopisech na sebe souvisle navázaly. Mapa zachycující svět i s vikinským "ostrovem Vinland" rázem získala na hodnověrnosti.

Movitý mecenáš Paul Mellon koupil oba rukopisy i s mapou za milion dolarů a věnoval je Beineckeově knihovně Yaleovy univerzity. Úspěšnost této obchodní transakce nenarušila ani skutečnost, že nikdo nevěděl, odkud překupníci vzácné tisky získali, a existovalo podezření, že mohly být zcizeny z archivu katedrály ve španělské Zaragoze.

Inkoustový hlavolam

Odborná veřejnost se rozdělila na dva tábory. Jedni se chytali za hlavu a viděli v novém přírůstku Beineckeovy knihovny vyhozené peníze, druzí se nad ním rozplývali jako nad jedinečným důkazem faktu, že vikinské znalosti z výprav podnikaných na přelomu 10. a 11. století na severoamerické pobřeží přežívaly v Evropě po více než čtyřech stoletích.

Odpůrci pravosti mapy Vinlandu se opírali o nesporný fakt, že mapa není psána stejným písařem a stejným inkoustem jako oba hodnověrně datované rukopisy. Druhá strana namítala, že je jen logické, aby mapy kreslil specialista na kartografii, a ne písař kopírující knihy. Kartograf také mohl použít jiný typ inkoustu.

Popravdě řečeno mohl být dávný autor mapy ke změně inkoustu donucen okolnostmi. Když chtěl v komentáři k mapě polichotit prelátům basilejského koncilu dlouhým výčtem úspěchů katolických misionářů, musel hodně šetřit místem. Kromě výpravy biskupa Eirika Gnupssona mezi vinlandské Vikingy a indiány se muselo dostat i na Carpiniho misi mezi Mongoly, transatlantické výpravy irského svatého Brendana a další smělé počiny.

Písmena těchto poznámek nejsou vyšší než milimetr a řádky jsou o málo vyšší než 2 mm. Dnešní badatelé je čtou jen s pomocí silné lupy a lámou si hlavu s tím, jak byly napsány.

Středověký inkoust vyráběný z duběnek byl příliš hustý a milimetrové "blešky" se jím napsat nedaly. Dnešní badatelé nedokázali na pergamenu vykouzlit čáru tenčí než 0,7 mm.

Někteří odborníci se domnívají, že pro kresbu mapy a její průvodní text bylo proto použito inkoustu ze sazí, kterým v 15. století psali své náboženské texty němečtí Židé. Ti si libovali v tenkých liniích písma a jejich inkousty byly ve srovnání s duběnkovou "klasikou" o poznání řidší.

Nejzručnější falzifikátor?

Jasno měly vnést do těchto sporů chemické rozbory. Výsledky nedávné Clarkovy analýzy však jen oživily pochybnosti, jež vyvstaly už v roce 1973, když americký chemik Walter McCrone objevil na mapě Vinlandu stopy po oxidu titaničitém přidávaném do inkoustových pigmentů teprve v posledních osmdesáti letech.

Následné analýzy provedené americkým chemikem Thomasem Cahillem v roce 1985 ale v mapě podezřelý oxid neprokázaly a nepatrné stopy čistého titanu připsal Cahill na vrub znečištění mapy prachem.

Clark a Brownová se rozhodli rozřešit "inkoustové dilema" pomocí špičkové technologie. Osvítili čáry na mapě laserem a pozorovali výsledný rozptyl paprsků pod speciálním mikroskopem. Právě z vlnové délky rozptýleného záření laseru usuzovali Clark a Brownová na chemické složení použitého inkoustu.

Středověký duběnkový inkoust vděčil za svou barvu železitým sloučeninám taninových tříslovin. Časem se inkoust rozkládá a namalované čáry získávají světlejší okraje. Stejný vzhled mají i čáry zachycující obrysy pevnin na vinlandské mapě. Clark je ale přesvědčen, že mapa Vinlandu vděčí za tento vzhled šikovnosti padělatele, který nejprve vyrobil "nažloutlou čáru" pomocí pigmentu obsahujícího oxid titaničitý a následně pak uhlíkatým pigmentem doplnil tmavý střed každé z linií.

Na Thomase Cahilla působícího na University of California v americkém Davisu neudělaly Clarkovy závěry velký dojem.

"Výsledky jeho analýz jsou dost ubohé," ohrnuje nad Clarkovými analýzami nos Robert Withnall, který už dlouhá léta využívá stejnou techniku pro zkoumání uměleckých předmětů na britské University of Greenwich.

Jacqueline Olinová má pro výsledky britských rivalů jiné logické vysvětlení. Podle ní se oxid titaničitý vyskytoval i v některých středověkých duběnkových inkoustech. Vinlandská mapa byla podle Olinové nakreslena inkoustem ze sazí, do kterého se dostala malá množství oxidu titaničitého a železa poté, co si středověký kartograf nalil "židovský" inkoust do kalamáře se zbytky tradičního inkoustu z duběnek.

Spor o mapu Vinlandu tak zůstává nerozhodnut. Stále více badatelů si jen stěží umí představit, že by někdo mapu padělal. Například otvory po červech procházejí v některých místech skrz naskrz mapou i oběma knihami a jejich stěny nesou typické zubovité stopy po kusadlech, jež by za současného stavu techniky zřejmě nikdo nedokázal hodnověrně napodobit.

"Za svou profesionální kariéru jsem viděl bezpočet padělaných děr po červech," tvrdí britský expert George Painter, který zkoumal mapu Vinlandu poté, co byla nabídnuta londýnské British Library. "Ale tyhle jsou bezesporu pravé. Náš milý červíček se prokousal už hotovou mapou, protože jeho chodbičky procházejí i místy s textem a čarami."

"Jestli je to padělek, pak byl jeho autor tím nejzručnějším zločincem, jaký se kdy zrodil," dodává Garman Harbottle.