Brno-Obřany, 25. března 1975.
Pan
Dr. Karel Krejčí,
profesor Karlovy university.
Vážený pane profesore.
Především prosím o laskavé prominutí, že si dovoluji vyrušovati a obtěžovati Vás tímto dopisem; podnětem je Vaše překvapující a v mnohých vývodech neobvyklá stať "Některé nedořešené otázky kolem RKZ", otištěná nedávno ve Slavii (ročník XLII-1974, číslo 4, strany 378-396), kterou jsem s velkým zájmem a užitkem pečlivě pročetl. Další příčinou mé prosby o omluvu je okolnost, že se k Vám obrací zájemce o otázky související s RKZ, který není v graduovaném poměru s některou z věd, jímž přísluší právo a povinnost rozhodování ve stěžejním úkolu naší současné kultury.
Slušnost velí, abych se představil. Mé rodiště Obřany je položeno na úpatí velkého pravěkého Hradiska, obklopeného mnohými předhistorickými sídlišti a pohřebišti. Uplynulo již půl století od doby, kdy romantický mladistvý zápal přivedl mne s rýčem v ruce na jejich plochy. Záhy však zálibu v archeologii podstatně rozšířil, doplnil a ovlivnil zájem hlubší, soustavné shromažďování a studium odborné prehistorické literatury. Některé výsledky svých prací jsem zveřejnil ve větších, drobnějších a příležitostných statích, z nichž několik dále uvádím: "Bytová kultura lidu popelnicových polí na Hradisku u Obřan" (Příroda XXIX, č.8), "Nové naleziště fosilních kostí v Obřanech" (Příroda XXXII, 1), "Příspěvek k archeologickému výzkumu neolitické stanice na Holém kopci u Brna" (Příroda XXXIII, 10), "Byzantské nálezy ze staroslovanských hrobů u Maloměřic" (Příroda XXXV, 1), "Typologické zhodnocení záhadného rohovcového nástroje z neolitického sídliště u Maloměřic" (Příroda XXXVI, 1), "Jedinečný hrob pravěkého bojovníka u Obřan" (Příroda XXXV, 10), "Líchy, nová neolitická stanice u Obřan" (první zpracování štípaných nástrojů u nás, Příroda XXXVII, 1,2), "O hospodářsko-rolnickém základu života v pravěku na Moravě" (Příroda XXXVIII, 1), "Staroslovanské nálezy z hrobů u Maloměřic" (Příroda XXXVIII, 17), Czechoslovakia (American Journal of Archeology 1948, 1), "Příspěvek rozboru C 14 k datování hallstattského opevnění na Hradisku u Obřan" (Časopis Moravského musea 1960). V době mého dlouholetého působení v Moravském museu byla v rámci monografických prací (Scientiae sociales I) vydána obsáhlá monografie "Pravěké Hradisko u Obřan" (1962), "Dr. Jindřich Wankel a moravská prehistorie" (Sborník, Okresní vlastivědné museum v Blansku, 1971), "Výzkumy dra Wankla v Josefském údolí" (Zprávy vlastivědné z Adamova a okolí 1971, 3), "Halštatský pohřeb v Býčí skále" (Okresní vlastivědné museum v Blansku 1972), "Archeologický příspěvek k dějinám hradu Blanska" (Sborník OVM Blansko 1972-4). V rukopise leží "Dr. Jindřich Wankel. Život a dílo. Z kroniky moravského obrození". Neodlučitelnou součástí tohoto mého zájmu bylo i podrobné sledování vývoje archeologicko-prehistorického bádání u nás; v tomto směru dospěl jsem k poznatkům důležitým k posouzení doby vzniku RZK, neboť i tyto památky nesou samy v sobě důkazy svého dobového vzniku.
Kromě všeobecné archeologie zvláště vytrvale a nejsoustavněji poutal můj zájem soubor složek, které od dob Šafaříkových a Niederlových shrnujeme v pojem "starožitností slovanských". Naše pokolení jest svědkem radostného a převratného rozmachu slovanské archeologie u nás.
Domnívám se, že jsem se Vám těmito řádky aspoň zčásti představil a mohu snad očekávat dojem, že můj zájem o RZK a tím i o Vaši studii vyvěrá jen z upřimných a věcných pohnutek.
S RZK jsem se poprve setkal více než před půl stoletím ve školních škamnách, kdy mým vděčně vzpomínaným učitelem literatury byl známý literární kritik a spisovatel František Götz; končil tehdy právě svůj učitelský úděl a odcházel jako dramaturg do Národního divadla v Praze. Pamatuji si přesně, jak nám kreslil křídou na tabuli tehdy ještě platné "Hanka fecit". O rok později podával nám svůj výklad o R profesor češtiny a byl jsem z látky o RZK také s úspěchem zkoušen. Výklad profesora, opírající se plně o "1.000 chyb v jazyku RZK", o "berlínskou modř" v písmu, o "Hanka fecit", končil rozhorleným závěrem: "Ti, kteří ještě dnes tvrdí, že R jsou pravé, jsou lumpové a darebáci!" Bylo mně tehdy nepochopitelné, že vůbec někdo může ještě věřit v pravost R, když se v RZ Hanka dokonce podepsal a každý se o tom mohl přesvědčit od roku 1899 ve vědecké revui takové váhy, jako byly Listy filologické (Dolanského stať). Dr. Friedrich sice dávno "Hanka fecit" odvolal, existence kryptogramu byla dále při zkoumáních R několikrát odmítnuta, ale dosud se tento "Hankův podpis" proti R uplatňuje (Dr. Jan Skutil, Dvojí výročí R, Vlastivědná ročenka okresního archivu v Blansku 1967, 48). Postupem času se RZK stále vracely do mého myšlení, v němž se tvrdě svářily dojmy, vzniklé z protichůdných vývodů obránců i odpůrců. Rozhodl jsem se, že si o R zjednám jasno srovnáním přínosů obou stran. Doplnil jsem (a stále ještě shromažďuji) literaturu o R, soustavně ji studoval a neúprosně si klestil cestu k pravdě tou "džunglí", jak jste nyní nazval dlouhý zápas o R až do jubilejního roku. Byla to cesta trudná, namáhavá, své touze po konečné pravdě věnoval jsem po dlouhá léta všechen svůj čas a síly. To snažení bylo míněno ryze osobně, bylo podniknuto pro vlastní mé poučení, duchovní pokoj. Někdy došlo k otřesnému setkání s materáliemi, jako např. v oblasti jazykozpytu. Dobrovský viděl ve "vynikajících" zpěvech RK "správný jazyk"; Vašek (Filologický důkaz, 1879) nalézal v RZK "tolik gramatických a lexikálných chyb", že jejich češtinu "za pravou a starou prohlásiti nemožno", RZ je dokonce "slátán" ze slov staroslovanských, ruských, srbských, staro- i novočeských a konečně i vymyšlených. Gebauer chtěl pochybnosti filologické podříditi zkouškám chemickým, mikroskopickým a paleografickým, jestliže bezpečně dokáží starobylost RZK. Zubatý odsoudil R z důvodu "strakatiny tvarů" v jazyku R. Flajšhans považoval jazyk i pravopis RZK za "krásný a důsledný". Weingart se vyjádřil, že "mluvnická soustava obou rukopisů K i Z je docela jiná, nežli jaká je u pravých památek staročeských, takže tu není žádného smíření", podle Trávníčka zase "autorovo dílo v RK v hrubých rysech se shoduje ve svém mluvnickém složení s jazykem staročeských památek". Na čí straně bylo tedy průkazné vědecké poznání?
RZK byly v době "velkých bojů" 1886 odsouzeny jako "drzé" novodobé padělky také proto, že předkládaly uměle a romanticky vytvořený obraz kultury, po níž není ani potuchy, neboť Slované čeští prý žili v "kulturní chudobě" bez možností vlastního tvůrčího přínosu. Věcné důsledky nových objevů odsunuly dřívější nazírání do historie bádání a podaly úplně nový, skutečný obraz života dávných Slovanů v našich zemích a jejich kultury. Nové objevy mají souběžnou odezvu ve staré vrstvě básní RZK, zejména v RZ, Záboji, Čestmíru a Jelenu. Je naprosto jasné, že dnes slovanská archeologie poskytuje dostatečně bohatý průkazný materiál k přehodnocení dosavadních hledisek; je nejvýš nutné, aby konečně i v tomto vědním oboru došlo k nestrannému prozkoumání RZK a upustilo se od příležitostných a okrajových výpadů proti těmto památkám, mezi nimiž nechybí ani podkládání něčeho, co v R není.
Loni byla znovu oživena záležitost "kamenných mlatů" v RZK jako dokladu jejich novodobého původu. V roce 1939 dr. Josef Skutil "R a archeologie" (Věda a život VI, 3) byl přesvědčen, že autor RZK měl na mysli "mlaty kamenné", čímž mu vznikl "nemožný anachronismus", který přirozeně nevadil starožitníkovi počátku minulého století. Do doby Thomsenovy (1836) nikdo nevěděl, že tato kamenná industrie jest vlastně typickým výrobkem neolitika ... Z řad obrany R byla tehdy záležitost uvedena na pravou míru (Zprávy České společnosti rukopisné II, 1940, 5). Loni byla vydána zajímavá a cenná kniha mladého prehistorika dra Karla Sklenáře "Učenci a pohané. Pětadvacet příběhů z dějin české archeologie", v níž na 16-ti místech autor útočí na R; domnívá se, že "v Rukopisech jsou zmínky o k a m e n n ý c h mlatech", ve skutečnosti mnohem starších nástrojích. Tento názor potřebuje ovšem opravy: v RZ není vůbec zmínky o mlatech, výskyt této zbraně je vázán pouze na RK; zde jest m l a t zmíněn: v "Čestmíru" 1x, v "Záboji" 8x, ve "Zbihoni" 3x, v "Jelenu" 1x. V RK je vždy uveden jen "mlat", ani jedenkrát ne "kamenný mlat". Je tomu tak v Alexandreidě, v Dalimilovi, v Klaterovi a ve třech staroslověnských pramenech. Že si autoři jednotlivých básní RK určitě nepředstavovali mlaty kamenné dosvědčuje "Zbihoň": "jemu hlavu těžek ž e l e z n ý mlat". Také staroslověnský kodex supraslský zná "mlat7 železnij". Tento případ s mlaty jest typickým příkladem bojů proti R: obraně jsou už dlouhou dobu zcela uzavřeny vědecké časopisy, tisk, sdělovací prostředky, takže nemůže rovnoměrně poukázat na zřejmé omyly, kdežto prehistorik se sice mýlí, ale svou domněnkou nesprávně ovlivňuje proti R zcela volně veřejnost.
Ve Vaší vzácné studii jest řada vývodů, které mění vžité představy. Především jest to otázka autora obou R. Vyřazujete "notorického podvodníka" Hanku, Lindu i J. Jungmanna. Činíte to způsobem, že nutno mluvit o bezpečných důkazech. Upozorňujete na nedostatek času a mládí Hanky, který nebyl vynikajícím básníkem, stejně i Linda. Výhodněji se projevuje Jungmann, ale fakta (velmi jemně cítící básník, vynikající nad soudobý průměr tvorbou vlastní i překlady) nedostačují k závěru o vytvoření RZK, které vysoko vyčnívají z obrozenecké hladiny. Vaše závěry o Hankovi jsou v souladu se stanoviskem obrany, která už dříve poukazovala na tyto okolnosti. Vaše stanovisko má však nesmírný dosah: hlavním opěrným sloupem v době "velkých bojů" proti R 1886 byly především jazykozpytné studie Jana Gebauera. Průkaznost jeho protirukopisných tvrzení byla neodlučitelně spjata jen s osobou Hankovou, jeho věděním a nevěděním (Poučení o padělaných R, 1888; O nové obraně padělaného RK, 1896). Jestliže Hanka nebyl padělatelem RZK, je tedy celé protirukopisné dílo velkého jazykozpytce otřeseno a rozvráceno v základech.
Vysoko oceňujete RZK jako básně, tedy díla umělecká, jejichž jazyk má všechny rysy skutečného, cílevědomě a se zdarem tvořeného jazyka básnického. Síla a krása tohoto jazyka vytvořila základy pro moderní český jazyk básnický. Už skoro sto let trvá hledání básníka se schopnostmi tento jazyk vytvořit, neboť "podvodník a kompilátor na to nestačí". Hledání básníka? Snad básníků! Není pochyb, že tvůrcem RZ byl básník jeden, "Záboje" druhý, "Čestmíra" třetí, "Jelena" čtvrtý, jestliže se omezíme na nejstarší vrstvu básní RK. Tedy už ne "hrubá", "nepěkná" "slátanina" (Naše doba VI, 479-480; TGM "Sociální otázka" II, 62)! Kladete otázku, zda v počátcích řady tvůrců RZK nemohl být nějaký Bohuslav Balbín nebo Pešina z Čechorodu, talentem básnickým Hanku převyšující. Uvažujete i o možnosti, že od prvotního vzniku v době baroka až do nalezení prošly R několikerou redakcí, než jim dal konečnou podobu ten, kdo básně napsal na pergamenový palimpsest, nejpravděpodobněji malíř, grafik a výrobce inkoustů František Horčička. Zároveň zjišťujete, že "velmi pregnantní znaky preromantismu, jak se jevil kolem r. 1817, v RZK zásadně chybí", není v nich "subjektivní ryz ossianovský", neprojevuje se v nich nijak "romantické slavjanofilství", příznačné od konce 18. věku atd.
Považujete však RZK za plod "doby, kdy pokročilé osvícenství bylo již silně prostoupeno prvky ranného romantismu" (historismus, kult dávnověkosti, republikánský patriotismus), což vede k posunutí vzniku rukopisné akce "o deset let, ne-li desetiletí do minulosti".
Jest ovšem možná jen jedna pravda. Shodou okolností jsou zachovány originály RZK, které byly po stránce hmotné (pergamen, písmo, barvy) několikrát zkoumány nezaujatými odborníky (Corda, Staněk, Bělohoubek, V. Šafařík, Schneider, Stoklasa, Střemcha, Andrlík, Vojtěch), v podstatě s jednoznačným závěrem o jejich stáří.
O RK vyjádřil se Dr. Antonín Bělohoubek, profesor VUT (Časopis Českého musea 1887/III) takto: "Uváživ výsledky zkoumání RK zrale a nestranně, dospívám při závěrku této zprávy k posudku tomuto: Rukopis Kralodvorský se chová po stránce mikroskopické a mikrochemické v podstatě tak jako nepochybně starobylé rukopisy z věku, do něhož se klade". Bělohoubkovi se podařilo "provésti přímý důkaz, že RK nepochází z věku devatenáctého". Všechny zkoušky RZK provedené vynikajícím chemikem J. Stoklasou "vyzněly zcela přesvědčivě kladně", pokud se týče stáří a proto o pravosti nikdy nepochyboval. Dr. Viktorin Vojtěch, profesor Karlovy university (RKZ - dokumentární fotografie, 1930; Zprávy Československé společnosti rukopisné 1936/4, 1937/9-10, 1940/10) zkoumal na přání České Akademie věd a umění RZK po dvacet let dokumentárními a výzkumnými fotografiemi pomocí metody fluorescenční za pomoci roentgenových, ultrafialových a infračervených paprsků, selektivních filtrů. Výsledek: "Nebyly nalezeny žádné známky, které by svědčily o tom, že RZK jsou novodobým padělkem". "Moje fotochemické práce nenalezly ani nejmenší stopy, která by nasvědčovala jejich podvržení".
Nelze tedy RZK v době preromantismu a romantismu zakotvit.
Sledování vývoje archeologie a prehistorie totiž také naprosto důsledně vylučuje novodobý vznik Rukopisů. Jejich podstata po této stránce je závislá pouze na poměrech dob, do nichž se historicky hlásí, při čemž jsou sledovatelné vývojové tendence. Archeologicko-prehistoricky tvoří R vyhraněný svébytný svět, doložitelný a ověřitelný teprve na základě bádání od doby Vocelovy, vcelku však až v důsledku poznání v časech dalších, ba až nejposlednějších. Snůška nečestných "pohanských" starožitností a tím i časově souběžných poznatků prehistorických v 18. a na počátku 19. věku, kdy se nevědělo o časové stratigrafii a různém dobovém i etickém původu archeologických památek, nemohly být živnou půdou pro vznik RZK.
V příkrém rozporu s dobou romantického nazírání je i povaha starých českých Slovanů, jak ji podávají RZK v souladu s historickými prameny a slovanskou archeologií.
V údobí "velkých bojů" proti Rukopisům roku 1886 a dále bylo jako doklad jejich novodobého původu vytvořeno mínění, že RZK se obsahem "nijak nevymykají době svého objevení", ba ozývají se z nich "hesla novověké humanity a romantismu herderovského" (Athenaeum 1886, II, 296; J. Herben "Masarykova sekta a Gollova škola", 1912, 7-8), Češi jsou v R líčeni jako "národ holubičí". Prehistorik Dr. J. Schránil ("Země české doby knížecí", 1932, 7) také se domníval, že R "vyrůstaly z dobového ovzduší romantismu", který "na počátku XIX. století vytvořil o nejstarších našich dějinách nový, umělý mythus, staroslovanskou idylu, jež odpovídala citové náladě doby".
Jak se skutečně projevuje povaha starých českých Slovanů v RZK, omezíme-li se na základní pojem národa "holubičího" nebo "bojovného"? Už krásná stará a doložená jména v RZ svědčí o bojovnosti svých nositelů: Lutobor = muž, jenž dovede statečně bojovati, lítý bojovník, Ratibor = od rat-vojna a boriti-bojovati. RK: "voje" "udatného lva" "silného Záboje" "soptajú krutost", "ránu na ránu soptichu krutú krutost", "hnátu lúto po vrazech", na koních nesou za nimi "krutost" až k šedým horám, kde "dobúři" "pomsta" vojsk, potom se vracejících "vyhubit všě králevo"; "hrabivé meče" "vojivného" Vlaslava, valící se "dým po dědinách", "po dědinách sténánie žalostivých hlasóv", Kruvoj "sdieše hoře v dědinách ohněm i mečem", "rozpálená krutost" Čestmírových vojsk, junoša "rozrazi mlatem Zbihoněvi hlavu" i "všě v hradě pobi", "chodievá v luté boje", "braniú mocnú rozráže vrahóv shluky", to vše má být obrazem národa krotkého jak "holubice"? To podle odpůrců R musí být plod obrozenského humanismu, to je ten "nový, umělý mythus, staroslovanská idyla"? To jsou ti Slované, kteří "znali vojnu sotva dle jména"?
Archeologické výzkumy objevují na pohřebištích 8.-10. století početnou třídu "mužů" = velmožů, družiníků, bojovníků-jezdců (viz "Záboje"), jejichž výzbroj mluví jednoznačně o bojovnosti a válkách Slovanů těch starých dob.
Zábojovy voje vystupují jen v jiném vydání jako Svatopluk za Velké Moravy, který 884 s velkým vojskem vtrhl do Panonie, kde "strašně a krutě" "jako vlk hospodaří, ohněm a mečem největší část pustoší, ničí a maří" (anály fuldské). Válečná a bojovná stránka slovanské povahy v R shoduje se se starými svědectvími o obyvatelích Čech. Už za Karla Velikého, tedy z časů Zábojových, je zmínka, že "Češi jsou zuřivější než šelmy"; Helmond výslovně poznamenal o Češích, že jsou "národ bojovný", v latinských verších o sv. Vojtěchu vystupují Čechy jako "kraj zbraněmi i hrdinami proslulý" a u Vavřince jsou Čechy "proslavené hrdinskými a bojovnými muži". Ještě za Přemysla I. bylo známo v Němcích přísloví: "Ten válej s Čechy, kdo nechceš živ býti!" (Dalimil).
Povaha starých Slovanů českých je tedy tatáž v historii i v RKZ, jejichž tvůrci neznali umělá, dobově vzdálená schemata obrozenského romantismu s jeho mythem o "holubičím národě".
Jedním z důvodů, proč jste pane profesore znovu přistoupil k otázce RZK, byla nedávná chemická zkoumání obou rukopisů, provedená tzv. "Ivanovovým týmem" v laboratořích Kriminalistického ústavu Ministerstva vnitra. V knihách dra M. Ivanova jsou odstavce o styku s členy "týmu". Průběh a výsledky těchto bádání jsou zaznamenány v protokolech (asi 180 stran), jejichž zveřejnění je však velmi ztěžováno a po léta již odsunováno. Byla provedena a ukončena i jakási dodatečná oponentura a revise zmíněných zkoumání jinými pracovníky KÚ MV, ale dodnes o smyslu a výsledku přezkoumání panuje hluboké mlčení. Bylo by velkým omylem se domnívat, že obránci RZK by nepřipustili nová řešení některých otázek s RZK souvisejících. Jedna zásada je však obraně společná: o stáří RZK mohou rozhodovati a rozhodnouti pouze přesné důkazy, získané objektivním vědeckým zkoumáním, nikoliv tedy doměnky, z jejichž houští odpůrci R stále ještě nemohou vybřednout, anebo vývody, které vypadají jako důkazy jen zdánlivě, jsou nespolehlivé a nejisté.
Poněvadž znění protokolů o zkoumání RZK "Ivanovovým týmem" není známo, nezbývá, než spokojit se (doufejme, že prozatím) jen těmi výňatky, které dr. M. Ivanov zveřejnil ve svých knihách "Tajemství RKZ" (1969, = kniha I), "Záhada RK" (1970, = kniha II) a v Literárních novinách (1967, č. 17-28).
Ze závěru protokolu je v knize II, str. 77-78
uvedeno:
1) Původně na pergamenu RZ byl napsán text žaltáře písmem 13. stol.
2) Po odložení žaltáře bylo pergamenu užito na vazbu.
3) Po zrušení vazby byl odstraněn žaltář.
4) Text RZ napsán přes nepatrné zbytky písma žaltáře zhruba do stejných řádek
s použitím neodstraněných iniciál a majuskulí.
RZ tedy není památkou z věku do něhož se hlásí.
Jestliže palimpsest RZ je v tomto pojetí bezpečně dokázaný, potom výrazněji zasahují do věci paleografické posudky obránců: některá písmena RZ, zejména E,N,Z vylučují až 14. století, linie inkoustové jsou typickým příznakem 13. věku (V. Brandl), typ písmene a svědčí, že RZ nebyl psán před druhou polovinou 13. století (Emler). Zjištění palimpsestu by tedy nebylo v rozporu s dřívějšími paleografickými posudky obránců. Nejnověji klade nám zachovaný opis RZ do 13. století na podkladě obšírných a průkazných jazykových výzkumů dr. J. Enders.
Rozhodně však není přijatelná domněnka dra Ivanova: "Běží tedy o podvrh. Definitivní tečka". Poněvadž původní text žaltáře byl smíván "asi slabou kyselinou, lze oprávněně soudit, že to snad udělal někdo, kdo rozuměl technologickým postupům při restaurování starých památek - tedy František Horčička, Hankův nejbližší přítel." Bylo několikrát bezpečně dokázáno výzkumy chemickými a fotochemickými, že písmo RZ nepochází z nové doby, nevzniklo na počátku 19. století. Dr. Ivanov sice cituje např. jasné závěry Vojtěchovy, ale jde obvyklou cestou odpůrců: nesdílí je, nevyvozuje z nich samozřejmé důsledky a uchyluje se k domněnkám.
Zelenohorský důchodní Josef Kovář doprovodil roku 1818 svou zásilku originálu RZ Museu listem, v němž výslovně píše, že nečisté a zaprášené pergameny po nálezu pomocí vody a houby umyl; při tom v písmu "se čerň proměnila v zeleň". Tato změna vzhledu písma nemohla býti dlouho vysvětlena. Corda reagiencemi zjistil na pergamenu i písmu železité součástky, až V. Šafařík a Stoklasa nezávisle na sobě dokázali poprvé v písmu měď. Těžký kov měď v písmu RZ znovu potvrdil Vojtěch. Už Stoklasovi bylo známo, že zeleň písma vzniká u rukopisů psaných inkousty vyrobenými ze směsi zelené (= železo) a modré (= měď) skalice. Střemcha usoudil na základě slučovacích schopností mezi prvky, že tanin z duběnek (odvar se přidával do inkoustů jako barvivo) má větší afinitu k železu zelené skalice, než-li k mědi skalice modré. Že tedy vznikne jen tanát železnatý, modrá skalice zůstane v roztoku nezměněna, roztok samozřejmě hned vnikne do pergamenu, kdežto přejemný prášek železnatých přísad do pergamenu vniknout nemůže a zůstává na jeho povrchu jen přilepen pojidlem. Měď z modré skalice v pletivu pergamenu se prodlením dlouhého času změní v zelenou měděnku (Zprávy České společnosti rukopisné 1.XI.1949 a Oběžník téže společnosti 1949). Střemchův objev byl již r. 1935 několika přesnými pokusy v plném rozsahu potvrzen Vojtěchem a Andrlíkem na Karlově universitě. Kovář tedy vodou a houbou setřel zvětralou a zpuchřelou železitou krustu písma RZ z povrchu pergamenu a tím se objevila zelená měděnka prosáklá do jeho hloubky. Poněvadž při nalezení RZ byly chemické změny v hmotě písma dávno již ukončeny, nezbylo než soudit, že RZ nemohl býti vyroben v nové době, čili, že to není novodobý padělek (Vojtěch). Kovářova slova o změně barvy písma osvětlili Šafařík a Palacký v rukopisu kláštera v Rajhradě, v němž jsou cyrilské přípisky. Na některých písmech lpěl na povrchu hnědý železitý škraloup, který již při nejmenším dotyku odpadl a pod ním objevila se hluboko do pergamenu zeleň měděnky.
Dr. Ivanov (II: 62; I: 598) však tvrdí, že zelené písmo RZ "má spíše charakter barvy", "zjištěná krusta není černá, ale špinavě zelená". "Nemohl tedy důchodní Kovář setřít černou krustu z písma RZ (vrchní část inkoustu), poněvadž neexistovala".
Stojí tedy proti sobě historický doklad (dopis Kovářův) z roku 1818 o smytí tmavého škraloupu z písma RZ a na podkladě dnešního stavu rukopisu vzniklé tvrzení "Ivanovova týmu", že tato krusta neexistovala.
Komise vrátila se také ke Gebauerovu "proužkovému důkazu", který "má něco do sebe" (II: 198-9). Nové je vysvětlování vzniku proužků; nevznikly odstřižením větších částí stránek, nýbrž odpadnutím v místech přehybů. Tyto byly "ve chvíli, kdy pergameny dostal do rukou falsátor, už tak chatrné, že musel poloodpadlé části listu odtrhnout úplně - a tak vznikly dva proužky" (II: 204). Falsátor "psal už na proužek, psal až do konce a tady se mu psací hmota přelila přes okraj proužku" (II: 161). "Je naprosto vyloučeno, aby přeliv vznikl u pravé památky ...". "Ivanovovu týmu" však ušlo, že na místech přelivů byly k žádosti prof. Gebauera provedeny chemické zkoušky (ČČM 1887), při nichž reagencie splynuly na hranu proužku. Jestliže oba proužky vznikly odtrhnutím poloodpadlého pergamenu v místech přehybů, potom psací látka už ve staré době vnikla při psaní do štěrbin v místech přerušení souvislosti pergamenů. Kniha, v níž dr. Ivanov takto píše o přelivech-důkazech podvržení RK, byla vydána roku 1970; mám v ruce doklad o tom, že "se ta věc ... bude ještě jednou prověřovat. Část komise je totiž ještě na vahách ..." (23.1.1971). Ještě na počátku roku 1971 nebyla tedy záležitost přelivů v Ivanovově formulaci jasná a jistá, ale knihou byla již r. 1970 veřejnost ovlivněna proti pravosti RK.
Podle Ivanovovy hypotézy (II: 50) technologickou stránku podvrhů "mohl obstarat jedině František Horčička ...". Proč? Jaký důkaz? Spojitost Horčičky s R není faktum dosud neobjevené, píše o tom už ve svém zuřivém protičeském pamfletu "Der Kampf um die Königinhofer Handschrift" Dr. Paul Kisch roku 1918.
Báseň zvaná "Jaroslav" v RK nemá "vnitřních rozporů", které "závěr s Jaroslavem v popředí vnáší do textu básně". Je v básni jasné, že část "veleslavné pověsti" od počátku připomenutí Hostajnova (viz hostajný v Tkadlečkovi) až po "Minu búřa" týká se jednoznačně pouze dnešního Hostýna, obleženého Tatary. Podotýkám, že autor "Jaroslava" dobře znal relief hostýnské krajiny. Zde se místo "Vratislava" neobjevil "jako deus ex machina Jaroslav", ani v obležené hostýnské pevnosti, ani nebyl přiveden "zvenčí". O Jaroslavu u Hostýna báseň neví, je v tomto směru bez "další nelogičnosti". Odpor křesťanů na Hostýně (boje zde báseň podrobně uvádí) a strašná bouře s blesky bijícími v stany Tatarů a hromy ukončí tatarské obležení (podle starých pramenů měli Tataři před blesky a hromy příslovečnou hrůzu). "Minu búřa" je zřetelný šev, předěl mezi tím co bylo u Hostýna a mezi dalším dějem u Olomouce. K Olomouci směřují "voje" ze "všech vlastí, ze všech krajin země". Jde zřejmě o zemskou moravskou hotovost, v níž byl přítomen i básník "Jaroslava" ("naliť srážajevě strany obě"). V okolí Olomouce došlo ke střetnutí vojsk s Tatry, k tvrdým bojům, až "křestěné počechu utíkati, Tateré je lutým davem hnáti". Teprve nyní "Jaroslav jak orel letě" a "Češie za ním jako krupobitie". Jasná mluva: bylo to české královské vojsko vedené Jaroslavem, který boj rozhodne zabitím "Kublajevica" v souboji. V bojích u Olomouce "pozdvihaje sě mhla ote pracha" a v básni není ani slova o útoku českých vojsk "zrovna, když tam začalo pršet".
Závěrem dovolte, abych se dotknul ještě jedné stránky Vaší studie; otevřela znovu nezahojenou starou bolestivou ránu, neboť úplně pomíjí celou věcnou práci obrany RZK, vykonanou již zhruba za uplynulé století, jakoby v jejích vývodech a důkazech nebylo ničeho věcného k posouzení stáří RZK a otázek s nimi souvisejících.
Jestliže Jste pane profesore dočetl tento dopis až do konce a neušel Vaší laskavé pozornosti, prosím o shovívavost; tyto řádky nevznikly z tvrdohlavého lpění na osobních představách, ani z důvodu neoprávněného útoku na některé části Vaší studie ve "Slavii". Prosím, abyste dopis bral jako hlas prostého zájemce o důkazy k věcnému posouzení stáří RZK, kterému jde jen o tyto korunní svědky staré kultury národa a očistění našeho skvělého obrození od pohanství.
Přeji Vám upřimně zdraví, klid a pohodu ve Vaší záslužné vědecké práci.