Prof. Ing. Karel Andrlík
Chemie o Rukopisech
Popírati, že by chemie, mikroskopie a fotochemie mohly vnésti světlo do sporu o RKZ, bylo by stejně nesmyslné, jako popírati znalecký hlas chemie v nejrůznějších sporech, kde jde o zkoumání nějaké hmoty. Bylo tedy zcela správné, když prof. Gebauer na počátku rukopisného sporu prohlásil: "Budou-li tyto (chemické, mikroskopické a paleografické) zkoušky RKZ s to, aby bezpečně dokázaly starobylost RKZ, podřídí se tomu pochybnosti filologické a pro odchylky bude nám hledati pravděpodobných výkladů jiných".
Chemické a mikroskopické zkoušení RKZ bylo usneseno roku 1886. Tehdy správní výbor Musea ustanovil komisi, v níž zasedal: Gebauer, Tomek, Emler, Hattala, Šafařík, Bělohoubek, Vrťátko a Černý. Úkolem jejím bylo chemické a mikroskopické zkoušení nejen RK a RZ, ale i některých jiných rukopisů.
Když Bělohoubek a Vojtěch Šafařík (na sobě nezávisle) prozkoumali RK a chemickými zkouškami potvrdili starobylost jeho písma, vyvolali tím drsné útoky odpůrců. Ač tedy filologie ústy svého představitele prohlásila, že vědy historické podřídí se vědám exaktním, nestalo se tak. Původní stanovisko bylo okamžitě opuštěno, jakmile se ukázalo, že posudek chemiků proti očekávání Gebauerovu vyzněl pro pravost. Zdrženlivá, přísně věcná mluva chemiků byla přehlušena a potlačena obratně vedenou kampaní novinářskou. Nemohouce otřásti fakty Bělohoubkova zkoumání, bagatelisovali a zesměšňovali odpůrci význam chemie v rukopisovém sporu vůbec. Tato jejich taktika trvá dodnes. "Jak to, že o básních má rozhodovat nějaká chemie? Jak může chemik posuzovat slovesný umělecký projev?" Je ovšem hrubý omyl, klade-li kdo takové otázky. Vždyť chemie, mikroskopie a fotochemie při zkoušení nějakého rukopisu nehodnotí to, co bylo psáno, nýbrž čím bylo psáno. Tyto vědní obory přihlížejí v daném problému toliko ke hmotné podstatě písma a podkladu, na němž psáno.
Dříve než v stručných rysech pojednám o možnostech a mezích chemického zkoumání písma jakož i o metodách, jimiž při tom chemik postupuje, nutno předeslati několik informativních slov o látkách užívaných ku psaní.
Dlužno rozeznávati: 1. barvu, 2. barvivo, 3. inkoust.
Pro RKZ předem vylučujeme barvivo, t.j. synthetickou látku rozpustnou ve vodě, vnikající při psaní hluboko do podkladu, na př. anilin, ježto první upotřebitelné barvivo bylo objeveno Perkinem roku 1856, tedy téměř čtyřicet let po nálezu RKZ. Zbývá tedy - jako pro všechny rukopisy od starověku do prvé půle 19. století - v podstatě alternativa: barva nebo inkoust. Konstantujeme již nyní, že pracemi Bělohoubkovými a Šafaříkovými, ověřenými zcela bezpečně moderními metodami univ. prof. Vojtěcha, bylo nezvratně zjištěno, že oba Rukopisy byly psány inkoustem. Je to skutečnost neobyčejně důležitá a - jak z dalšího uvidíme - poskytla chemikům takové důkazové možnosti, kterých by se jim nedostalo, kdyby Rukopisy byly psány barvou. Tím nemá býti snad řečeno, že každý rukopis, psaný barvou, třeba pokládati za podezřelý. Známe řadu středověkých rukopisů nesporně pravých, psaných barvou. Třeba však míti na mysli, že padělatel chtějící napodobiti vzhled starého písma, mohl by tak - ve světle dnešních zkušeností - učiniti s jakou takous nadějí na úspěch jen s pomocí barvy, kdežto při použití inkoustu byl by odsouzen předem ke ztroskotání. K ujasnění věci porovnejme vlastnosti barvy a inkoustu.
Barva je nerozpustný nerostný prášek, který před použitím třeba rozmíchat s pojidlem (bílkem, klihem, klovatinou); je to látka chemicky i fysikálně nečinná; do podkladu nevniká, zůstává na povrchu; i po velmi dlouhé době se chemicky takměř nemění a dá se s povrchu podkladu lehce odstranit. Příkladem takové barvy je atrament (saze rozetřené s pojidlem), jímž byly psány některé staré rukopisy.
Inkoust *) je koloidní roztok kovových sloučenin (železnatých nebo měďnatých). Tyto roztoky nezůstávají jen na povrchu podkladu; pronikají hluboko do jeho hmoty a průběhem doby -- za spolupůsobení vlivů atmosférických -- se chemicky mění. Je-li podkladem písma pergamen, dochází průběhem doby k pevné vazbě tanátu železitého (u inkoustu duběnko-železnatého) s kožními vlákny pergamenu.
*) Míněny jsou zde inkousty tzv. duběnkové, ne inkousty dnešní, které jsou jiného složení a obsahují vždy barvivo.
Chemické změny v písmu psaném inkoustem jeví se navenek především změnou barvy. Působením vzduchu mění se tanát železitý a po velmi dlouhé době přechází v rez. Čím je písmo starší, tím je jeho čerň slabší. Doba potřebná k této proměně závisí na různých okolnostech; na př. na složení inkoustu (na poměru jednotlivých součástí), na povaze podkladu a konečně na prostředí, v němž byl rukopis uložen. Tak na př. rukopisy psané inkousty s větším množstvím klovatiny zůstávají velmi dlouho černé. Spolu s univ. prof. Dr. Vojtěchem jsme zjistili zkouškami na zaručeně datovaných starých rukopisech, že -- pokud nejde o písmo s abnormálně velkým obsahem klovatiny -- nabývá písmo psané inkoustem duběnko-železnatým teprve po 70 letech barvy černohnědé, písmo ještě starší bývá již někdy rezavé.
Jaká byla barva písma RK v době nálezu? Původní zpráva o tom pochází již z roku 1829, to je 12 let po nálezu. K tehdejšímu vydání RK bylo totiž přiloženo facsimile jedné stránky provedené žlutohnědou barvou, které podle Nebeského "... dosti věrně napodobuje rysy a barvu písma co do známek hlavních" (ČČM 1852). Je skutečností, že rezavost písma RK se od doby nálezu do dneška nezměnilo. To je přímým důkazem, že chemické změny písma byly již v době nálezu ukončeny a že jde o písmo nesporně starobylé, které nemohlo býti psáno v době nálezu.
Mohlo by se snad namítat, že lze vyrobiti inkoust, který by v krátkém čase změnil barvu, anebo že lze nějakým způsobem rezavění písma urychlit. Avšak po rozsáhlých pokusech, které provedl univ. prof. Dr. Vojtěch s inkousty duběnkoželeznatými různé kyselosti, různého poměru třísloviny a soli železnaté, lze tvrdit, že takový inkoust připraviti - nelze.
Písmo RZ je zelené. Z Jungmannovy korespondence je známo, že německý chemik Steinmann prohlásil r. 1824, že RZ je padělek a že zelená barva jeho písma nevydrží ani tři roky. Steinmann se mýlil. Zelené zbarvení písma RZ trvá nezměněně dodnes. Tento rukopis byl vyzkoušen V. Šafaříkem, který zjistil, že jde o písmo psané rovněž inkoustem, obsahujícím však vedle sloučeniny železnaté také sloučeninu měďnatou. Tato měďnatá sloučenina vnikla hluboko do pergamenu a dlouhým působením vzduchu přeměnila se v měděnku. Taková přeměna trvá staletí. Ježto již při nálezu RZ z roku 1817 bylo jeho písmo zelené, je to neklamnou známkou, že RZ nemohl býti psán v době nálezu, nýbrž o staletí dříve. Při tom písmo RZ úplně vniklo do hmoty pergamenu; i pro dnešního chemika by bylo však nerozřešitelným úkolem, jak dostat hluboko do struktury pergamenu a spojit s jeho hmotou nerozpustný zásaditý uhličitan měďnatý, jímž měděnka v podstatě je.
Neodborník se často ptá, jakým způsobem se při takovém chemickém zkoušení písma postupuje. V krátkém pojednání lze na tuto otázku odpověděti jen v hlavních rysech. - Zkoušením nejrůznějších hmot zabývá se chemie zkušebná čili analytická, jejímž úkolem je určování jednotlivých prvků nebo jejich sloučenin ve zkoumané látce. Má-li chemik k disposici dostatečné množství zkoumané látky, je jeho úkol poměrně snadný. Převede zkoušenou látku v roztok, na který působí různými zkoumadly, to je roztoky látek známých. Podle výsledku zjistí poměrně snadno jaký prvek nebo sloučenina je podstatou zkoušené látky. Zejména velmi rychlé a naprosto přesné je zjišťování přítomnosti sloučenin kovových.
Obtížné je však zkoušení tam, kde množství zkoušené látky je nepatrné. Tak je tomu u zkoumání písma. Počítáme-li, že kapka inkoustu váží asi 0,2 g a že jednou kapkou se napíše asi 20 slov po 3 písmenech, připadá na jedno písmeno po vypaření vody asi 0,0002 g, tedy tak nepatrné množství, že jen nejcitlivější chemické reakce mohou prozradit, jakou sloučeninu onen prášek hmoty obsahuje. Úloha ta je v našem případě ještě komplikována tím, že při zkoušení Rukopisů musilo s nimi být velmi opatrně zacházeno. Tím více vyniká způsob, jakým se Bělohoubek i Šafařík daného úkolu zhostili; práce obou těchto badatelů jsou v tomto ohledu původní, v dějinách analytické chemie takřka ojedinělé, ježto před nimi nebyla známa methoda, jak při tomto zkoušení postupovat.
Při zkoumání RK volil Bělohoubek tento postup: Podrobil především důkladné mikroskopické prohlídce pergamen RK a současně i pergameny jiných starých rukopisů středověkých. Zjistil srovnáním, že pergamen RK je mnohem méně zachovalý, na některých místech až houbovitý, a že na žádném nepopsaném místě nedal chemickou reakci na železo. Vlastní zkoumání hmotné podstaty písma provedena na mnoha místech tímto způsobem: Písmo očištěno štětečkem namočeným do destilované vody a potom na takto očištěné písmenko naneseno skleněnou tyčinkou něco kyseliny solné. Písmeno se okamžitě rozpustilo a vzniklá kapka roztoku byla nassáta do dvou kousků filtračního papíru. Na jednom vznikla kápnutím čpavku rezavá skvrna (reakce na železo), na druhém působením sirníku amonného skvrna černozelená (druhá reakce na železo); na prázdné místo po rozpuštěném písmenu, které bylo štětečkem dokonale promyto destilovanou vodou, kápnut roztok taninu; tu se okamžitě objevilo původní písmeno zřetelně - Bělohoubek píše "oživlo" (třetí reakce na železo). Podle těchto reakcí mohl Bělohoubek prohlásit, že písmeno RK je psáno inkoustem železnatým; opakoval však tyto reakce ještě na více písmenech na různých stránkách a také s jinými činidly, zejména s roztokem ferrokyanidu draselného, vesměs s výsledkem positivním. Nezávisle na Bělohoubkovi dospěl k témuž výsledku i prof. Šafařík.
Po vyšetření písma prozkoumal Bělohoubek důkladně iniciálky, zejména sledoval, z jakých barevných vrstev jsou jednotlivé iniciálky složeny. Nepatrnou část vyzlacení rozpustil na hodinkovém sklíčku v lučavce královské a příslušnými reagenciemi zjistil, že jde o pravé zlato. Všestranný výzkum Bělohoubkův týkal se i jiných stránek hmotné podstaty RK; s podrobnostmi může se každý seznámit prostudováním příslušné literatury, zde omezil jsem se jen na krátké vylíčení použité methody výzkumu.
U postupu vylíčeného při zkoumání písma pozastavme se však u jedné okolnosti, která poskytla důkaz pravosti mimořádné průkazné ceny. Je to výše již zmíněné "oživnutí" písma. Bělohoubkovi bylo nápadné, že prázdné místo, které vzniklo po rozpuštění písmene ve zředěné kyselině solné a po důkladném promyti destilovanou vodou, potřeno roztokem taninu, dává ještě reakci na železo. Narazil na zjev, který zevrubně osvětlil řadou dalších srovnávacích zkoušek na rukopisech různého původu a stáří, že totiž písmo nedávno napsané dá se příslušnými chemikaliemi lehce a beze zbytku s podkladu odstranit (i s pergamenu), kdežto písmo staré jen velmi obtížně a nedokonale (zejména ne s pergamenu). Fysikální chemie vysvětluje tento zjev pevnou vazbou třísloviny duběnkového inkoustu s bílkovinou zvířecí kůže. U rukopisů velmi starých zjistil Bělohoubek, že po odstranění zrakem viditelného obrysu písmene podaří se vždy vyvolat utajený obraz písmene z nitra pergamenu. U rukopisů nových nebo jen desítky let starých toto oživování se nezdařilo. Tyto srovnávací zkoušky prováděl Bělohoubek na materiálu z 13. a 14. století, dále ze století 17. a 18., při čemž prozkoumal celkem 28 listin a 7 rukopisů uměle vyrobených. Píše o tom takto: "Měl jsem tudíž po ruce listiny různého stáří, různého původu a různým inkoustem duběnkovým, psané na pergamenu různým způsobem upraveným, přesto neposkytla ani jediná z oněch listin věku nynějšího kladné reakce..."
Tak zasáhla v letech 1886 až 1887 do sporu o Rukopisy chemie a mikroskopie. České veřejnosti to bohužel nestačilo ... Přišla doba, kdy už nebylo téměř ani jediného vědeckého obránce Rukopisů. Tehdy napsal polský dějepisec Boguslawski (1906): "Otázka nezůstala dokončena, přijde čas, že ji vyzdvihnou ještě naši nástupci a ujmou se jí s větším klidem než dosud a s větší láskou k pravdě a dojdou k těm závěrům, k jakým docházeli Šafařík, Palacký, Vocel, Jirečkové, Tomek, Kalousek a jiní ..."
Jinými cestami, na konec však ke stejnému výsledku - to jest k potvrzení pravosti RKZ - ubíral se výzkum fotochemický, jehož korunou jsou práce univ. profesora Dra Vojtěcha.
Již prostá fotografie popisná je s to doplniti novými zjištěními obraz, vnímaný pouhým okem. Když byl RK po prvé fotografován J. Rokosem 1861, přinesly získané obrazy mnohá překvapení. Zřetelně na nich vystoupila některá nejasná místa až dosud špatně čtená, zejména vynikl kontrast pozdějších přípisků a oprav provedených Hankou. Po druhé byl RK fotografován Husníkem roku 1889, za použití modrého filtru komplementárního na barvu písma RK (jež je, jak známo, rezavě žlutá až hnědá). Husníkovy fotografie zachytily RK neobyčejně výrazně a posloužily také I. B. Maškovi - kromě originálu - k jeho jedinečnému rozboru a vyvrácení t. zv. "proužkového důkazu" Gebauerova. Husník fotografoval roku 1889 též RK. - K fotografickému zkoumání RZ přikročil roku 1913 Ing. B. Střemcha, jenž na žádost Davorina Žunkoviče fotografoval RZ s cílem zjistiti zda RZ je palimpsest, jak tvrdil Petruszewicz v roce 1875, či nikoli. Při těchto pracích zjistil m. j., že domnělý zbytek "vyškrabaného písma" je písmo prosáklé s druhé strany listu. Fotografií RZ zabýval se též Horák. Všechny tyto pokusy lze úhrnem označiti jako fotografii dokumentární, popisnou, zachycující povrch Rukopisů, nepronikající však do jejich nitra.
Novou epochu na poli fotochemického výzkumu značí moderní fotografování neviditelnými paprsky. Tato výzkumná methoda opírá se o použití paprsků nacházejících se za fialovým i za červeným koncem spektra. Mezi paprsky za fialovým koncem spektra, jež všechny nejsou ve svých účincích ještě zcela probádány, je skupina t. zv. záření ultrafialového. Záření ultrafialové je neviditelné. Je možno uměle je vyrobiti na př. rozžhavením rtuťových par elektrickým proudem. Každé světlo je při dopadu na nějaký předmět zčásti odraženo, zčásti absorbováno. Ultrafialové krátkovlnné paprsky jsou však rozdílně absorbovány i takovými látkami, jež jinak absorbují stejně dlouhovlnné paprsky obyčejného světla. To znamená, že na př. dvě látky v obyčejném světle na pohled stejné objeví se při ozáření paprsky ultrafialovými jako látky různého složení.
Tímto způsobem dají se velmi rychle rozeznati na př. oleje, papíry, barvy a jiné hmoty, jež v bílém světle se jeví jako shodné, ale jejichž hmotná podstata je různá.
Čtenář se nyní nepochybně optá, jak tuto rozlišovací schopnost ultrafialového záření postihneme, když přece jde o paprsky neviditelné?
To se může státi buď obtížnou cestou fotografie přímé, nebo snadněji methodou nepřímou, t. zv. fluorescenční. Podstata fluorescence tkví ve vlastnosti některých hmot měniti dopadající ultrafialové záření krátkovlnné v záření dlouhovlnné - viditelné oku. Fluorescenční záření dá se fotografovati, při čemž fotografická deska zachytí - zejména při použití vhodných filtrů - i fluorescence slabé slabé, okem těžko postižitelné. Ozáří-li se na př. pergamenový rukopis ultrafialovými paprsky, tu zejména intensivně fluoreskují hmoty organické (pergamen, kdežto látky minerální (na př. kovové inkousty), fluoreskují slabě. Fotografie takto fluoreskujícího rukopisu zachytí pak i písmo, jež zraku nebo obyčejné fotografii zůstalo by skryté.
Jinou skupinou krátkovlnných paprsků jsou známé paprsky Roentgenovy. Mají tak krátkou vlnovou délku, že pronikají hmotou různých předmětů a ve stínových obrazech, zachycených na stínítku nebo na fotografické desce, rozliší hmotné složení prostředí, kterým procházejí. Procházejí přirozeně nerušeně organickou hmotou jako je pergamen; nesnadněji procházejí kovy, zejména kovy těžkými.
Paprsky infračervené jsou neviditelné paprsky dlouhovlnné, nacházející se za červeným okrajem spektra. Tyto paprsky hrají důležitou roli ve vojenství; pronikají mlhou, kouřem, lze jimi fotografovati za tmy. Dvě zajímavé novinky americké armády, vyzkoušené v této válce proti Japonsku - "sniperscope" a "snooperscope" spočívají na principu infračervených paprsků (Sniperscope je puška vybavená miřidly, umožňujícími vyhledání cíle za tmy; snooperscope je optický přístroj, namontovaný na zvláštní přílbě, umožňující pozorování za noci.) S hlediska zkoumání psaných textů je významné, že na rozdíl od paprsků ultrafialových pronikají paprsky infračervené do hloubky pozorovaného předmětu; je tedy možno fotografovati jimi i to, co je pod povrchem. Jich zviditelnění zprostředkuje fotografická deska, opatřená emulsí citlivou na tyto paprsky.
Při zkoumání RKZ bylo profesorem Dr. Vojtěchem použito všech tří druhů paprsků: ultrafialových, Roentgenových a infračervených. Popud k těmto pracím dala r. 1913 Česká akademie věd a umění, která se ke stoletému jubileu nálezu RKZ (1917) hodlala vydati jejich přesné fascimilové snímky. Prof. Dr. Vojtěch přistoupil k této práci s vírou v padělanost Rukopisů. Napsal o tom: ".. jako téměř všichni z naší generace byl jsem i já přesvědčen, že Rukopisy jsou padělány. Zvláště přispěla k tomu, zpráva Dolenského o nalezení tak zvaného kryptogramu Hanka fecit r. 1899..."
První orientační práce provedl prof. Dr. Vojtěch v lednu 1914. Válka však jeho činnost přerušila. K jejímu obnovení se vrátil až v míru. Bylo to na prospěch věci, neboť - jak prof. Dr. V. líčí - "methody fotografického zkoumání se zatím zdokonalily, mohl jsem si opatřiti příslušné přístroje a získati nové zkušenosti." - Hlavní výzkumné práce byly učiněny v r. 1927 a na počátku r. 1928. Celkem bylo zhotoveno na 400 snímků, pořízených jak paprsky viditelnými při použití různých filtrů, tak i paprsky neviditelnými.
Na žádném z obou Rukopisů nenalezly se stopy po vyškrabaném písmu; nebylo prokázáno, že by Rukopisy byly palimpsesty. Roentgenogramy jasně ukázaly odchylnost inkoustu použitého u RZ od inkoustu, jímž byl psán RK; železitá substance inkoustu RK propustila Roengenovy paprsky, kdežto inkoust RZ Roengenovy paprsky zadržel; tím byla v inkoustu RZ prokázána přítomnost kovu větší hustoty než je železo. Jak již bylo vyloženo, písmo RZ obsahuje sloučeninu měďnatou. Na roentgenogramech vystoupily jasně sloučeniny těžkých kovů v iniciálkách (rumělka a minium).
Zvláštní pozornost věnoval prof. Dr. Vojtěch proslulému "kryptogramu Hanka fecit", který již v r. 1911 označil Žunkovič jako klam. Prof. Dr. Vojtěch fotografoval příslušné místo RZ mnohokráte, při různém směru osvětlení, za použití různých paprsků a různých filtrů a ve značném zvětšení. Výsledkem zkoumání bylo, že tak zv. "Hanka fecit" definitivně se ukázalo být buď osudným omylem nebo podvodem. Tak skončil důkaz, který spolu s "berlínskou modří" přivodil rozhodující zvrat v mínění české veřejnosti na zlomu století a vedl k proniknutí názoru, že RKZ jsou falsa. Dnes je prokázáno, že v té spleti čar, různými barvami provedené, Hanka podepsán není.
Vojtěchovy výzkumné fotografie vyvrátily také jednou pro vždy Gebauerův tak zvaný "proužkový důkaz". Silně zvětšené výzkumné fotografie proužků ukazují, že bylo psáno až ke kraji nezkomoleného původního listu pergamenu; lze na nich dokonce jasně rozeznati místo, na němž bylo písmo strženo.
Výsledky, k nimž prof. Dr. Vojtěch dospěl, byly ovšem nemalým překvapením pro ty, kdož od fotochemického zkoumání očekávali pro RKZ "hřeb do rakve". Byla zde fakta, získaná bezvadným vědeckým postupem a nebylo možno sprovoditi je se světa. Byl tedy učiněn aspoň pokus neutralisovati je. To se stalo tím způsobem, že k Vojtěchovým fotografiím, vydaným r. 1930 Unií, přidány byly "Poznámky", psané odpůrcem pravosti, profesorem V. Flajšhansem, jenž - jak známo - není chemik, ani fysik, nýbrž filolog. Profesor Flajšhans shrnul v Poznámkách vše, co odpůrci RKZ kdy vytýkali, bez zřetele k materiálu, který snesla obrana. Opakoval námitky dávno překonané a vyvrácené. Oproti tomuto zastíracímu verbalistickému pokusu tím výmluvněji se uplatňuje suchá mluva fakt, jež kniha podává na fotografických tabulích Vojtěchových. Ta se nedají oddiskutovati.

Oběžník ČSR 1946/č. 2, 3
Almanach rukopisné obrany III

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná