Břetislav Barašík
Chemie není outsider ani v literárním sporu
1995
Časopis Českých Lékárníků  Ročník 67, číslo 7, 1995, strana 24 a 25:

Chemie není outsider ani v literárním sporu

"Národ náš takořka osudem předurčen jest k tomu, aby stále zápasil o národní byt svůj; úkolu tomu po staletí dosti činiti musí, ať již svou vinou, ať vinou cizích," napsal Josef Jireček v nově vzniklé polemice k pravosti Rukopisu zelenohorského a později rozšířené o spor o starobylost Rukopisu královédvorského (1859-1866).
Neuplynula dlouhá doba od soudního sporu Václava Hanky s redaktorem Davidem Kuhem, který v Tagesbote aus Böhmen uveřejnil anonymní článek, který bezdůvodně a drze označoval jmenovaného bibliotekáře Českého muzea za padělatele obou nesmírně cenných rukopisných zlomků (1859). Hanka soud vyhrál, redaktor byl odsouzen za utrhačství, ale trest nenastoupil. Roku 1860 po několikeré žádosti o omilostnění dosáhl svého u ministra spravedlnosti. Císař rozsudek zákonem zrušil, což zapůsobilo na Hanku, stále zdravého, že v lednu 1861 zemřel. Po slavném průvodu byl pochován na Vyšehradě.
Předehra budoucího sporu se odehrála ve Vídni, kde si vzali za cíl vyřídit česko-německý problém v království útokem na Rukopisy (platící za novodobou vozovou hradbu) samotnými Čechy podobně jako kdysi u Lipan. Vídeň začala jednat o možnosti chemických zkoušek obou artefaktů. Vyvstaly však obavy o jejich osud. Z dřívějších pokusů se usuzovalo, že Rukopisy přitom budou poškozeny a tomu se bránilo České muzeum. Veřejně se psalo, že kdyby Rukopisy nebyly uznány zkouškou za padělky, bylo by to nepříjemné.
Také Češi ve Vídni se podivně chystali uvítat tuto iniciativu a dr. Rokytanský přesvědčoval Šemberu, že "to by byl pravý vědec, kdo by přesvědčil Čechy v království, aby uznali padělanost Rukopisů". Šembera, zabezpečený vládními překlady výnosů do češtiny, začal opravovat své dřívější hodnocení staré české literatury. S kajícnou omluvou prohlašoval vše za padělky Václava Hanky (který na smrtelné posteli přísahal před pražským episkopátem, že nepadělal nic, z čeho je podezirán). Smutný osud poctivého pracovníka na národní nivě však hned tak brzy neskončil, jak ostatně dokazuje i dnešek.
Neruda, přítel Šemberova syna Kazimíra, to komentoval slovy: "Chlap se zbláznil docela!" Šemberův syn proklel Čechy, kteří se postavili na obranu vlastní kultury, a odnárodnil se.
Pokračování tragédie řízené z Vídně se přeneslo i do nového státu po roce 1918 - univerzita v nové republice pokračovala v trendu snah císařství. Nyní bylo i v Českém muzeu sestavit komisi pověřenou lučebními a mikroskopickými zkouškami všech rukopisů, zpochybňovaných univerzitními filology a historiky. Pověření do komise přijali prof. V. Šafařík, dr. Antonín (a nikoli Augustin, jak psal Drábek-Hanzlíček v A Century) Bělohoubek a Jan Lerch z německé univerzity, ale ten se ihned členství v komisi vzdal s odůvodněním, že "nemá odborné vědomosti, kterých při takové práci a s ní spojené velké odpovědnosti nevyhnutelně zapotřebí jest." Rezignace byla přijata. Zůstalo na Češích, jak v titulku svého článku uvádí Šafařík, pomoci v bryndě, do níž německá politika a věda vtlačily "nenávistné protivníky", když se německá chemie odmítla v této záležitosti angažovat.
Profesor Vojtěch Šafařík se s rukopisy seznámil již v rodině svého otce a sám se v roce 1858, v době sporu s anonymem, pokoušel se Staňkem o stanovení metody, jež by vedla k možnému chemickému ohodnocení stáří artefaktů. Profesor české techniky Bělohoubek byl obeznámen s laboratorním výzkumem a chemickými postupy uplatňovanými při zkoumání písemností a pergamenů. Před přijetím členství v muzejní komisi studoval rukopisy v Berlíně a věděl o laboratorní činnosti profesora lipské univezity Hermanna Kolbeho, vynálezce syntetických hnojiv (Kolbeho syntéza). Kolbe v roce 1884 navštívil České muzeum. Když si prohlédl rukopisy, zapsal do návštěvní knihy: "Když jsem viděl ty staročeské Rukopisy a bylo mi řečeno, že se pochybuje o jejich autenticitě, velmi jsem se podivil naivnosti těch lidí a myslím, že se tak děje jen proto, aby se mělo o čem psát." Pregnantní vyjádření ve slušném tónu, za tu "naivnost" tam patřila "hloupost".
Kategorický požadavek nepoškodit Rukopisy zvyšoval obtížnost postupů, pro něž nebyly do té doby získané spolehlivé metody. Profesor Kalousek, který sleduje jednání komisí, sděluje v červnu 1886 Marii Riegrové, že "komisse nebude do prázdnin hotova, neboť chemie nemá prostředků dokázati pravost," avšak již v prosinci podává "s velikou radostí zprávu, že Bělohoubek našel prostředek, kterýmž lze chemicky určitě rozeznati písmo nové od starého na pergameně psané, přičemž novým písmem rozumí se takové, jež jest mladší nebo ne o mnoho starší než sto let; onť každé inkoustové železité písmo dovede chemicky smazati, takže oko nic po něm nevidí; potom však písmo smazané, je-li o mnoho starší než sto let, dovede chemicky obživiti tak, že se může opět čísti; ale je-li písmo nové, neobživí se. Podle této zkoušky písmo na RK jest staré a důkaz ten podle mého zdání platí více než všechny ostatní dohromady, ježto se mohou ve prospěch RK uvésti; neboť v tomto positivním chemickém důkaze není nic subjektivního, kdežto v úvahách filologů a historiků subjektivnost rozhoduje tolik, že obojí strana na základě týchž vědomostí a premis dělá konkluse opačné..." Tak se jevila věc historikovi, který měl pět semestrů techniky - jaký rozdíl proti Gebauerovi s bohosloveckým německým seminářem a filologií, pilíři dogmatiky!
Veřejnost tedy mohla nyní očekávat konečné sdělení výsledků komisí, jež byly neveřejné a jejichž členové měli zachovat mlčenlivost až do sdělení závěrečného posudku. Výsledky měly být uveřejněny v Muzejním časopise, ale věci dopadly jinak. Při zkoušce iniciály N (Neklan) byly zjištěny tři barevné vrstvy - nejsvrchnější, málo zachovalou, tvořila berlínská modř, známá od 18. století, pod ní se nacházela zelená vrstva (zásaditý uhličitan měďnatý) a nejspodnější vrstva byla červená, podle všeho rumělková. V protokolu se pak uvádí: "Kázala tedy pouhá slušnost v oněch polemikách vytknouti vše a loyalně a nikoli jen faktum posledně uvedené, které je pro závěrečný posudek o Ruk. Kral. v souvislosti s ostatními výzkumy bez významu."
To se však nestalo, což právě charakterizuje způsob, jakým se vede boj proti Rukopisu královédvorskému. Zajímavé, že to trvá podnes, jak svědčí i poslední diskuse o berlínské modři v tisku. V závěrečném posudku, který shrnuje celé postupy při zkouškách, uvádí prof. Bělohoubek tuto charakteristiku: že písmo rukopisu kladlo značný odpor vlivu vody, dokonale vzdorovalo účinku sehnané kyseliny octové, barvilo se vodným roztokem vanadanu amonatého temněji, ožívalo roztokem žluté krevní soli po předchozím vyloužení kyselinou solnou a oživené se jen z malé části rozpouští v amoniaku.
"Ve všech těchto kusech souhlasí tedy RK na základě zkoušek provedených s rukopisy starobylými," píše prof. Bělohoubek. Padělky novodobé a rukopisy pocházející z věku 19. neposkytují celou řadu výše položených reakcí, nýbrž toliko v případě nejpříznivějším jednu nebo dvě. Dalším bádáním mikroskopickým a mikrochemickým jsem shledal, že pergamen RK má ráz pergamenů starých, úprava pergamenu, linkování a vše, co s tím souvisí, v ničem se neliší od rukopisů věku 14. a 15., že hmota rezavého písma RK co do povahy své mikroskopické souhlasí s povahou podobného a zrezovatělého písma těch věků, že se nikterak nerůzní červená písmena RK od rubrikace rukopisů těch věků, že se nacházejí také iniciálky RK co do svého tvaru mikroskopického i co do složení chemického barevné hmoty své (s jedinou výjimkou) v souhlasu s iniciálkami rukopisů stáří svrchu připomenutého. Modrá iniciálka N (v slově Neklan) byla původně provedena červeně (dle všeho rumělkou), později byla zelení přemalována (zásad. uhličitanem měďnatým) a teprve v nové době byla obnovena modří berlínskou. Tož jediná výjimka, však zevrubně a platně objasněna. Zlaté půdě iniciálek RK nelze také žádných výtek činiti."
Závěr Bělohoubkova posudku je pak zcela jednoznačný:
"Uváživ výsledky zkoumání zrale a nestranně dospívám při závěru této zprávy k posudku tomuto: Rukopis Královédvorský se chová po stránce mikroskopické a mikrochemické v podstatě tak jako nepochybně staré rukopisy z věku, do něhož se klade."
Tento posudek nebyl nikým rozumným vyvrácen.
Obsáhlé pojednání o celé zkoušce vyšlo v Časopise českého muzea roku 1887 s otištěnými protokoly. Publikování si vyžádal Bělohoubek sledující způsoby svého protivníka prof. Gebauera, který jako laik bezohledně a nevěcně kritizoval ohleduplného soupeře a v případě iniciálky N ztrpčil další průběh donekonečna protahovaného sporu. Neodborný a svéhlavý přístup filologa Gebauera vyústil ve svérázný názor, který vyslovil v Archivu für slawische Philologie (red. Jagič v Berlíně); totiž že výsledek filologie by měl být přijat všemi ostatními vědami, tudíž i chemií...
S vědomím budoucí polemiky prohlásil Bělohoubek, že po uveřejnění těchto dvou odpovědí (Aethenaeum přineslo zprávu o iniciále N ještě před ukončením zkoušek) se nehodlá "účastniti polemik dalších o věci této" a výslovně připomíná, aby se mlčení nevykládalo křivě a nebylo považováno za odklon od názoru a posudků uvedených v závěrečné zprávě. Věděl, co prohlašuje.
Spory pokračovaly dále. Profesor Píč obstaral paleografické posudky francouzských odborníků i Achille Rattiho, pozdějšího papeže Pia XI. Pracovalo se na rozvíjení poznatků o starobylosti Rukopisů; Česká akademie (Hlávka) vypsala roku 1912 cenu za obhájení jejich pravosti. Toto snažení nezadržela ani válka, takže v letech 1916-1917 se připravují další zkoušky s využitím nových chemických a fotografických možností (ing. Střemcha, ing. Schneider, MUDr. Fr. Mareš).
Bělohoubkův asistent publikoval v roce 1922 vyvrácení námitek proti závěrům svého profesora. Za dalších několik let přinášejí výsledky nových fotografických testů prof. V. Vojtěcha (prosvětlení fluorescenčními paprsky umožňující zjistit hloubku psací látky až k podkladu) kritiku všech, kteří znevažovali závažnost dosud shromážděných důkazů:
"Fakta, která uvedené vědní obory a ostatní obory exaktní v otázce Rukopisů zjistily, jsou pro otázku Rukopisů tak závažné, že vyhýbati se těmto poznatkům, případně odbývati je, jest pro objektivní vědu nedůstojné."
Roku 1931 se celá přírodovědecká fakulta Karlovy univerzity postavila za správnost Bělohoubkových postupů při zkoumání stáří rukopisů. Bělohoubek sám se po obraně v Osvětě (1888) odmlčel, znechucen způsoby svých kritiků-filologů, kteří o věci v Berlíně informovali formou neodborného pomlouvání, a obrátil se k praktickému využití svých znalostí ve farmacii. V roce 1887 založil Farmaceutickou společnost, jejíž periodikum Časopis českého lékárnictva umožňovalo rozvíjet pokrok ve zdravotnictví a bylo oceňováno širokou veřejností.
Předmluva ke Schneidrovým poznámkám hodnotí spornou otázku slovy: "Správnost konečného posudku Bělohoubkova potvrzuje se novým bádáním o nálezu RK, filologicky vyvrácením námitek Gebauerových, jakož i jinými závažnými důkazy, svědčícími o pravosti RKZ." Ovšem aparát protivníků, který se okamžitě organizoval v projevu Mojmíra Otruby roku 1991, se postaral o to, že publikace dr. Jul. Enderse Jazykovědný a estetický rozbor RKZ byla jazykovědným ústavem vrácena vydavateli (Neklan, Praha) s charakteristickým přípisem: Vědci nemají důvod pochybovat o úsudcích svých kolegů, vyjadřují naopak velké pochyby, zda je vůbec možno aktivně zvládnout literaturu, kterou cituje autor jako prameny; recenzování Endersových prací by si prý navíc vyžádalo závratný honorář.
Břetislav Barašík
Časopis Českých Lékárníků
Měsíčník stavovské lékárnické komory. Ročník 67., 1995.

Národní knihovna v Praze  [sign. Nc 1785]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná