František Bartoš
Filologický důkaz,
že "Moravské národní písně" jsou podvrženým dílem Františka Sušila.
Brno 1879
OBZOR Ročník 2. Číslo 14 (27.7.1879)
Obzor literární.
Strana 236 až 239:
Filologický důkaz, že "Moravské národní písně" jsou podvrženým dílem
Františka Sušila.
Když po skončených válkách francouzských u našich sousedů Němců národní
duch se probouzeti počal, když u nich Nibelungy a jiné staré básně veliké
obliby docházely a působením Herderovým i písní národních všude si všímáno,
když i Srbi a Rusové velikými sbírkami svých pisní národních se honosili, té
doby marnivosť "vlastenců" českých těžce nesla, že národ český ani starými
básněmi ani nějakou sbírkou písní národních vykázati se nemohl. Pomoc nebyla
tak nesnadna, jak by se na první pohled podobalo. Žiliť za onoho dva
znamenití básníci, v Čechách Vaceslav Hanka, na Moravě Fr. Sušil,
kteřížto dohodnuvše se mezi sebou úlohu si rozdělili a naivní "vlastence"
české i starými básněmi i písněmi národními oblažili. - Hanka maje před
rukama dosti starého pergaménu a všelijakých inkoustův a barviček vzal na se
úlohu vyhotoviti nějaké rukopisy starých básní epických a lyrických, Sušil
zase, rozuměje trochu muzice, uvázal se naskládati písní národních. Oba
mužové tito nepřistoupili k dílu svému ledabylo, nýbrž s náležitou
přípravou, jak se samo sebou rozumí. Hanka rozumoval takto, řeč za staré
doby nebyla ještě "bujným ořem ušlechtilé úrody, bezmezím se plaše
toulajícím" jazyka spisovného ještě nebylo, dialekty bujně rostly vedle sebe
a proplétaly se navzájem všelijak, jazyk se měnil, ale změny ty dály se
nevědomě a znenáhla, nebyloť na den a hodinu ustanoveno, kdy ten aneb onen
zákon přehlasovací platnosti nabude po všech vlastech. Dle toho tedy slátal
si starou češtinu - a tím se právě prozradil! Neboť jeho stará čeština
nehodí se všechna do škatulek přísné gramatiky, jakož v době nejnovější
dokázáno. Tedy s Hankou jsme hotovi, zbývá však ještě jeden falsarius mnohem
horší onoho, poněvadž nejen národních písní nafalšoval, nýbrž i muziku k nim
složil!
Moravské národní písně! Jak drahé vzpomínky budila slova ta posud v
srdci každého vlastence! S jakou zálibou zpívávali jsme: "Jenom ty mně
má panenko pověz," "Aj, zerzaj, zerzaj," "Běží voda, běží" atd. atd.!
Zpívávali, ale již nebudeme. Písně ty nám přinesly více škody než užitku.
Mnozíť zajisté pokládali je za živoucí pramen čisté řeči národní a české
dialektologie, čerpali z nich doklady gramatické i lexikální, vykládali dle
nich dialekty moravské, ale již nebudou! Písně ty jsou výtvorem pobloudilých
vlastenců Františka Sušila a Vaceslava Hanky.
Že Hanka, jako ve všech falsifikátech tak i v písních Sušilových své
nečisté prsty měl, poznati nejlépe z toho, že k jeho radě Sušil do nich
všelico připletl, co by bylo jako na důkaz pravosti jeho rukopisů. Tak, aby
doložil své rozvaděné bratry (m. rozvazené), poradil Hanka Sušilovi,
aby do písní vpašoval "budeš vyvaděna" (str. 293). Jako Libuše ku svým
kmetům mluví neslýchanou ellisí "nebudetě l' u vás po rozumu" tak u Sušila
"Formani só se radili, majíl' pro ni přece jeti" (82). Neslýchaný v češtině
tvar "bysi", jaký čteme ve "Zbyhoni" nalézáme také v písni ze Zašové na
Valašsku, kde jakživo tak se nemluvilo: "Abysi věděla" (308). V jedné
písni (791) čteme: "Sedni na voziček" a "na vozeček sedla" jen aby se
zachránil Hankův konieček. V Jaroslavu dopustil se Hanka strašné chyby
napsav: "Ostupi náděja vše křesťany" m. všech křesťan, tu bylo potřebí
několik dikladů na pomoc, pročež Sušil sloveso odejíti několikráte spojil s
akkus. m. s genit., jako: Odešel ja na půl míle (165). Všetci mia odchodila
(272). Moj tačičko mia smutnú odejze (443). Ve větě "ty si parob nad paroby
krále" pokládal Hanka "krále" za gen., nikoliv za adjektivum, pročež přispěl
Sušil i takovým - nečeským genit. - na pomoc: "Dybych já věděla, že sú to
(pérečka) Janíčka" (255), což je neslýcháno m. Janíčkovy. V Ruk. Kral.
Jelen hrdlo "píná" m. napíná, u Sušila praví šohaj: "Všecky budu rážať" m.
porážať (570). V Rukop. Kral. na junoši roste dubec, dub, což Sušil do
svých písní vpravil: "Až vyjedeme na kopeček na kopec, ukážeme práporeček,
práporec" (460). V písni od Podivína čteme husitský tábor, kteréhož
slova lid Moravský nezná, jen aby se doložil tatarský tábor "Jaroslava": "Ty
budeš paní na velkém dvoře a já budu pánem při tvém táboře" (797). Hanka
napsal v Ruk. Kral. dobysta meče, míně tím nejspíš genitiv sing. Ale
rozpomenuv se, že by v tom někdo akk. plur. spatřovati mohl, poněvadž je řeč
o dvou osobách, pošuškal Sušilovi, aby toto napsal: "Mládenci pod věnci, dvě
panny se svící" (394), kdež měl býti tolikéž plur. svícemi, vždyť každá měla
svoji svíci.
Nejpádnější však důkaz, že oba vlastenci pracovali do spolku, jest
Hankovo "k Neklanu radostnu uchu" a Sušilovo: "Smrc k panu residenci isě se
stroji" (13). Na obou místech má býti adjektivum poss., onde "Neklanovu",
zde "k pánově". Jaká to divná shoda! Co to bylo přemýšlení o vazbě této,
jeden navrhoval "Neklanovu", ale to se nehodí do verše, druhý "Neklaňu", ale
takového adjektiva není; ale čtverák Hanka se řehtal, mysle si: však oni za
50 let na to přijdou, že je to assimilace pádů v češtině zcela obyčejná!
Prozatím jen tolik, více toho shledá laskavý čtenář níže. Když tedy oba
vlastenci pracovali do spolku, rozumí se, že si ušil touž methodu oblíbil
jako Hanka, a tím právě se prozradil! I Sušil si myslil, že řeč lidu není
gramaticky ustálena, že bude tedy dobře dovolovati si všelijaké odchylky jak
formalní tak syntaktické, aby svému dílu dodal jakési samorostlosti, načež
myslil, že stačí ledabylá znalosť moravských dialektů. Vycházel tedy o
prázentnách do kraje, naučil se v dědině trochu místnímu dialektu, ale řádně
ani jednomu, zašel pak do hájíčku, sedl na travičku, vytáhl lejstra a jak
skládal tak skládal písně národní! Takové písně mohly ovšem nějaký čas
hověti marnivosti naivních "vlastenců", pro nás lidi vystřízlivělé nemají
však ceny žádné. A jaká také škoda, když se jich zřekneme? Vždyť nám ještě
zbudou písně nepochybně národní: "Proč Maria, proč si tak naříkáš", "Jedna,
dvě, tři, čtyry, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáctá hodina, ta
Pepíčka vzbudila", "Ku Praze je cesta dlouhá", "Poslechněte lidé málo" a m.
j. A zříci se jich musíme, neboť jsou falsifikátem, jakož dokáži z důvodů
1. dialektických, 2. formalních, 3. syntaktických,
4. lexikalních a ještě některých.
Pravili jsme, že Sušil vydav se na skládání písní "národních", ani
jednomu nářečí moravskému řádně se nenaučil, tuto jen několik dokladů: Ve
slovácké (!) písni skloňuje "Býle" (býlí) po způsobu pražského "uhlího":
"Pro jeden kúsek býlého (!) musím opustit milého" (190). Ve valašské písni
má tvar kostě (m. kosti), ve slovácké kúkoli (m. kúkol nebo kúkolu) a růží
(m. růžú): Rubaj maso a i kostě (464), Chodila po poli, trhala kúkoli (238),
Ty zakvitneš růží (797). Podivně vypadají tvary tyto slovesní v písních
valašských a slováckých: Šátečkem se přiodí (500), Ty Zašovské zvony, ony
pěkně zvoní (210) m. zvoňá, Pod synečkem zticha koně kráčé (306) m. kráčá,
Dva kapuni v stodole mlatěji (742), Snědí ti ho potkáni; snědijú ti ho
ploštice (v jedné písni 762). - Komu bych poslala chybě (m. chyba) Janko
tobě (187). - Nom. věci měl snad dodati písni rázu starožitného: Néni věci
možná (354).
Co se týká tvarů gramatických jak jmenných tak slovesních, tu dočítáme
se forem tak podivných, že se podobá, jako by jich byly natvořily malé děti
dle obyčejné u nich chybné anologie: Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem
malém žáčkovém (žáčkům) po jedném dávala (79). Byla sem u máti (mateře) 162.
S mátí se žehnala (s mateří) 454. Chodili od městu (města) k městu (532).
Kolači (koláčů) něni (744). A tam já oplaču svojich rodiči (rodičů) hrob
(489). Ach vy rodičovi (rodičové) co jste vy takovi (396). Před Holení na
rohú (367), toť prý gen. plur. = Holeňů t. domem! Za naše homne (našima) psi
ščekají (404).
Ještě podivnější jsou tvary slovesní: Ona byla studena, jak by byla
umřena (85). Mečem prohnatý (117). Dyž lužko scělala (stlala) 374. Vjoneček
zeleny ješče nezvědněny (376), Šohajek zapříhá, pořad se vobratí (vobrací)
393. Matka na dceru vyvoluje (vyvolává) 482. Ba i se mi spač chce, neřekla
mi jeho matka nevěsto uklaď (ulož, polož) se (497). Počkej sedláč, až ti
vyskáčé (vyskáčí) z komory kolače (525). Žaj (!) srpečku, žaj (žni) 556.
Nalej vína, šak my ti to zaplatíma (!) 564. Pojim ma za ruku (pojmi) 571.
Svej maměnky nenajdoval (!) m. nenacházel (779).
Když takových tvarů Sušil natvořil, rozumí se samo sebou, že jich řádně
užívati neuměl, je tedy syntaxe velmi slabá stránka jeho písní "národních".
Z pádů, jakož vůbec známo, nejčastěji u nás od jakživa genitivu
nesprávně užíváno. Jaký tedy div, že i Sušilovi pád ten nejvíce nesnází
spůsobil; jmenovitě s českým genitivem záporným a partitivním nevěděl si
rady. Záporného genitivu lid moravský posud užívá pravidelně a důsledně,
jinak jest v "národních" písních Sušilových! Není tu tvá Kateřina m. tvé
Kateřiny (90). Nic mí tu veselo není, dyž tu má panenka není m. mé panenky
(227). Paňmáma není doma m. paňmámy (609). - Svátečky nesvětila m. svátečků
(26). Něber polajový (věnec) 101. A já ju přec nechcu (203). Dokud ty
koníčky syneček nechytne (361). Ty mně nezaplatíš můj zelený vínek (377).
Pro tvé peří hladké nemám pokoj (387). Nežel, má panenko věnec zelenej
(441). Nedáte-li dukát, pojedeme odtad (446). Nechtěli jste ušit mojej milej
čižmy (522). Choť ja němam žádných peněz ani žádné šaty (602). - Také za
genitiv partitivní při slovesech s předložkou na složených položil akk.: Já
bych si natřásla rosenku studenú (88). Kde's ty jabka natrhala (384). -
Sloveso prositi pojí se pravidelně s genitivem osoby, Sušil spojil s ním
několikráte akk.: Dcera matku prosila (100). Di, popros moju matičku (604).
Proste chlapci moju mamu (637). - Též sloveso dopřáti s akkus. spojil: že
ste mi dopřáli tu vašu Aničku (451). - Sloveso doveděti se má dvojí vazbu
nepravidelnou: A já se to všecko dovím (m. toho všeho, 325) a: Až sa mamky
zdovím, teprv ti já povím (m. od mamky, 371). Nečeská je vazba: Chodníček
mně ubýval (65) m. chodníčka mně ubývalo! Pozbyla jsem ctnostný věnec (395)
m. ctnostného věnce. - Jako v náhradu za tyto nesprávné akkusativy položil
Sušil neméně nesprávné genitivy: Dali mi matička těsného lajblíčka (148).
Dala mu dcerečka pávího perečka za klobúček (729). Vrať mi mého housete
(729). Na moju hlavu věnka vila (782). A co máme říci této větě: "Chystal
hůlku můj tatíček, že sem nečesal koníček" (714). Podobá se, že Sušil o
koníčkách v čísle množném myslil, že jsou rodu ženského, a podle "rybiček"
utvořil si prapodivný genitiv plur. "koníček"! - Pěkná je také tato věta:
"Puč mně milá nožíček, ať vykrojím červíček!" (757). Kdyby byl falsarius
jenom tušil, že sloveso půjčiti se pojí s genitivem, jak snadno byl by
napsal správně: "Puč mně milá nožíčka, ať vykrojím červíčka!" - V některých
zase větách očekávali bychom za genitiv adjektiva, jako: Už jsme my užili
světa radosti (m. světské, 678). Nedaleko kostelíčka dveří (m. kostelních,
646). Jinde zase čteme genitiv za pád předložkový: Můj tatíček leží v třetím
hrobě zadních dveří (m. od zadních dveří, 492).
Slovesa pohybování pojí se jak známo s instrumentalem. Ale jako Hanka
položil nesprávně akk. "Lumír bieše pohýbal Vyšehrad i vše vlasti", tak
učinil i Sušil: Bodaj ťa, synečku, metalo vředisko (m. tebou, 343), jakož i
Dobšinský ve svých slovenských pohádkách chybně napsal: To kladivce vietor
neprestal pohybovati (str. 14). - Také ve větě: Pověz mně, děvečko, co je
mně závada (414) měl býti instr. "závadou".
Také pády předložkové prozrazují Sušilův falsifikát. Dva zlaté nože
nalezla. Jeden bodla proti srdce (84). Totě nevědomosť až úžasná! kdy kdo
jak živ něco takového slyšel? Proti, s akkusativem! Tento jediný příklad
stačil by na důkaz podvrženosti! Nebo: Matička nám umřela, to včera od včera
(100) m. včera večer! Seděly tam tři panenky. ony kostky hrály (257), na
str. 282 čteme správně: Hrajú děvčátka v kostku. Vzal on ju za ruku a ved ji
mezi kram (395). Jak to možná? Mezi jest vždy mezi dvěma alespoň předměty!
A což teprve to proslavené sloveso naše, jak s tím nakládal skladatel
národních písní! "Nejeď, Heřman, nejeď pro ni (82) m. nejezdi! Hěřmánek ve
sklepě hosťom víno leje (84) m. nalévá n. točí! Nepůjdu z Prešpurka až bude
rozmarýn kvést (560), Kury husy budou nésti (740). Kdy takové nestvůry vyšly
z úst lidu našeho?! Všude se mluví pokvete, ponesou! Toliko redaktoři naši
oznamují, že budou vést redakci. Sem náleží také prapodivné praesens: Bože
dobrý, co to vyznamená (392).
Mnohých sloves, jichž se od jakživa užívá za zvratná Sušil užil beze
zvratného se: Jala mu zpívati o šesteré radosti (35). Jala Maruška zpívati
(105). Už mně počínaly mé líčka měňati (59). Z vašeho synáčka nevinná
krev leje (98). Z vočí mně sloze lijó (575). Miloval mě, strojí mě
nechati (320). Zimna je vodzička, mam-li přes ňu brodzič (388).
Také vzhledem ku stránce lexikální falsator všelijak se prozradil. Na
str. 85 čteme na př. "Trp, ženičko, trp bolu". Co znamená "bolu"? Je to
nějaké neslýchané substant. bola, či snad chybný genitiv jména bol? Co
znamená "ošuměti" všichni víme, majíce na mysli "ošumnělý kabát". Jungmann
vykládá "krásy zbaven býti, oplchati". A hle, náš falsator slovu tomu
dal význam právě opačný, napsav na str. 203: "Aj hory, hory jak jste
ošuměly, dyž na vás rosička padala", což má asi znamenati, jak jste se staly
"šumnými", pěknými, bujnými; neboť rosička nepůsobí na bylinstvo tak, aby
"ošumělo" v obyčejném toho slova smysle. Neslýchaná je také v téže písni
frase, že "sytno" pršelo. V písni od Loštic (174) "vraný kůň stojí u
něho (šohaje), hraje nohó, žaluje ho", kterýžto patrný polonismus variant
téže písně od Kyjova má správně "lituje". Také polský "gošcinec" (silnice)
dostal se až k Podivínu: Ty půjdeš cestú a já hostýncem (797). Neslýcháno je
také "vnevoliti": "A ledva mne ta moja matička vněvolila ven" (208);
variant praví zřetelněji "vyhnala kyjem". Co by znamenala "panna rozená"
(405) nesnadno se dovtípiti: "Lúka široká, po ní se prochází panna rozená,
pěkná červená".
Na konec ještě několik zvláštnůstek: Jak živ jsem o tom nečuvala (264),
sotva by asi která žena na Moravě pověděla. Budzéme sa milovaci až do tvrdej
noci (267) je neslýcháno, říká se "tvrdý spánek", ale "tvrdá noc" zní
podivně. Zcela podle Hankových adjektiv neurčitého zakončení zní: "Měl jest
synek koně švárna (532)! - A jaké podivnosti geografické! Mimo každou
téměř dědinu moravskou teče Dunaj nebo Dunaječka (rodu žensk.), ba kdesi na
Moravě je také moře, neboť vypravuje se, že "kúpala se milá v mořu" (115).
Kdo není zaslepen marnivostí naivního vlastenectví, nebude se tuším
vzpírati, dáti za pravdu těmto mým důkazům filologickým a pokládati se mnou
"národní" písně moravské za to, čím skutečně jsou, za nepodařený fabrikát
Sušilův. Jest zajisté lépe, abychom si to sami řekli, nežli aby nám to
dokázal některý učenec německý nebo pobratimec ruský, alespoň takto
dokážeme, že v pravdě jsme národem filologickým.
Dojdou-li tyto moje důkazy uznání, nebyl bych neochoten z týchže důvodů
filologických dokázati, že i Alexandreis, legenda o sv. Kateřině a
kronika Dalimilova jsou podvržená díla nějakého falsáře, kterého, na tom
jsem se ještě neustanovil.
F. B.
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná