Dokumenty rkp. sporu

Kamil Bednář
Telegraficky o RKZ

Sto let nebo snad ještě déle jsou sestrojovány nové a nové obžaloby domnělého padělatele RKZ Václava Hanky. Přitom se zapomíná, že předpokládaný padělatel Rukopisů nemusel ještě s jistotou být Hanka! Ačli šlo vůbec o nějakého padělatele. Neboť v té obnovované úpornosti, s jakou se shánějí stále nové - vždy definitivně už platné - důkazy padělanosti, je sémě nejistoty. Fakt je ten, že o Rukopisy se vede zápas ustavičně, ať otevřeně či skrytě. Dodnes. A snad i do budoucna. Ten problém se zdá málem začarovaný. Ale jaký to je padělek, když ještě po sto padesáti letech dovede rozněcovat k nadšení či nenávisti, a strhuje i dnešní mladé, kteří už si nejsou vědomi žádných postranních důvodů k popírání či obhajování! Rukopisy sehrály nepopíratelně jedinečnou roli v boji o naši národní samostatnost, proto ať pravé či nepravé patří jednou provždy k pokladům našeho písemnictví. Svého času šlo při nich více o politiku než o zkoumání pravdy. Politický aspekt již dnes nehraje roli. Nic se nestane, prohlásíme-li je za padělek nebo je uznáme za pravé, či budeme otázku chápat jako nerozřešitelnou. Že utrpí pár autorit? Což se děje pokrok jinak než tím, že vždy nějaká autorita utrpí, aniž ztratí svůj zásadní význam? Vadí dnes někomu, že autor geniálního operního libreta k Prodané nevěstě Karel Sabina byl v policejních službách?

To sestrojování obžalob Václava Hanky mi připomíná cosi zdánlivě zcela odlehlého. Světově proslulý detektivkář Earle St. Gardner, autor vskutku velký a jedna z humanistických osobností tohoto století, nebral svou vášeň pro luštění soudních případů na lehkou váhu. Založil "Soud posledního odvolání", kde vynikající právníci dělali pro spravedlnost víc než se obvykle dělává. Vybírají si případy, kde je obžalovaný takřka z 99% usvědčen, a přece tvrdí, že je nevinen a dovolává se toho ubohého 1%, které není proti němu. Vskutku takových případů je dost. Domnělý pachatel je nalezen u mrtvoly s nožem v ruce, na noži je krev zabitého, všechno usvědčuje přistiženého, a přece - je tu několik podezřelých nejistot a po usilovném pátrání se prokáže nevina člověka, jinak už předem ztraceného! Jedno procento vyvrátilo 99 procent. I Hanka se mi zdá v roli obžalovaného, proti němuž se sestrojují stále tíživější obžaloby! (Že se čas od času od některých upouští, to už asi patří k věci.) Devadesát devět procent se zdá Hanku beznadějně usvědčovat, A přece je tu jedno ubohé procento (nebo snad i více) nejistoty o tom, zda a jakým právem vlastně je z padělků usvědčován právě Hanka, a zda Rukopisy vůbec jsou padělané. Nemluvím tím ani proti Rukopisům, ani je neobhajuji. Přiznávám jen, že se mi tato otázka nezdá rozřešená. Kolikrát jsem už už uznal, že jsou asi padělkem, ale stačilo se podívat třeba jen na dva tři verše -

    Vlaslav strašno po zemi sě koti
    i v bok i vzad, vstáti nemožéše,
    morena jej sypáše v noc črnú...

a rázem tu zas byl dojem, že tuto silnou poesii nemohl u nás nikdo napsat těsně před rokem 1817. (Poznamenávám, že v originále Rukopisy nemají interpunkci, ani nejsou členěny do veršových řádek.) Ale sotva se ustálím v přesvědčení o pravosti, začnou se vynořovat pochyby, i kdyby jen ta, že R. Zelenohorský nezapře tutéž básnickou dílnu, v jaké vznikl i R. Královédvorský, a je po jistotě.

    Klaněchu sě leši i vladyky
    i počěchu ticho govoriti,
    govoriti ticho mezu sobú               (RZ - Libušin soud)
    
    Aj, skočichu všici v dol Zaboju,
    i tiščechu jej v přesilná paži,
    i s prsú na prsy vši kladechu rucě,
    věhlasno dávachu slova k slovóm      (RK - Záboj a Slavoj)

Ovšem připustit, že RZ a RK jsou z téže básnické dílny, znamená vynést ortel nad pravostí. Nebo snad - snad - ve 13. stol. tu byla básnická individualita, která svým rukopisem přebásňovala starší předlohy z různých dob? Nemožné! Nepravděpodobné! A už jsme zase v bludném kruhu.

Co je nutno především brát v úvahu, je fakt, že RKZ jsou dílo neobyčejné básnické síly. Co do "básnického spáru" je možno je srovnávat s Erbenovou Kyticí nebo s Bezručem. To nebylo vždy chápáno. Někdy se mluvilo o Rukopisech jako o břídilském výtvoru. Ještě nedávno jsem s lítostí četl, že sám Jaroslav Seifert pokládá RKZ za poesii nevelké ceny. Mýlí se. RKZ nesehrály svou roli v zápase našeho národa o samostatnost jen pro svou tendenci či svůj posilující vliv, a tím začly být pokládány za velké dílo. RKZ sehrály tuto svou historickou roli protože jsou velké básnické dílo. Jejich krása fascinuje dodnes a to je i příčina, proč se neustále rozněcuje boj "za pravost - proti pravosti", který by asi jinak už dávno byl pohřben v prachu zapomenutí, tak jako třeba Josefa Lindy (domnělého Hankova společníka) románek Záře nad pohanstvem, který čerpá z téže české praminulosti a dokonce nápadně shodným jazykem s RKZ. I kdybychom připustili, že Hanka posbíral slovní a motivický materiál odjinud (např. ze slovinského Kačiče z 18. stol.), šlo by o něco podobného dnešním montážím a kolážím (podobně ostatně sbíral materiál Erben), ale pouhý materiál je hliněné tělo, jemuž je nutno teprve vdechnout duši - a ten, kdo RKZ dejme tomu "montoval", byl velký básník, protože je tu ještě právě ta duše, totiž tempo básní, dynamika, rozvržení obrazů, celistvost tvůrčího vrhu, patos, který je vystaven z mohutné inspirace a nikoli fušersky slátán. To je to, co by už nikdy nemělo být opomenuto při budoucím bádání: fakt, že tu jde o skutečné umělecké dílo, které má svůj plný dech, bytostnou jistotu a jehož krása vyplývá z dramatického usilování vyjádřit základní pocit díla. Poslední slovo v řešení záhad RKZ budou mít asi básníci, kteří nejspíš jsou schopni pochopit umělecké dílo jako životem pulsující celek, nikoli jen jako mechanický soubor částí.

Rád bych se svěřil se svou zkušeností, tuším asi první tohoto druhu. Asi před deseti lety jsem si předsevzal, že RKZ jako dílo psané jazykem dnes už dosti obtížným přeložím do moderní češtiny. Podobně jsem už předtím dělal Legendu o svaté Kateřině. Že jsou Rukopisy padělané, to jsem měl za nesporné, šlo mi o něco jiného, než je popírat či obhajovat. Mým úmyslem bylo upozornit i dnes na ně jako na jeden z pramenů poesie v české řeči. Jsem totiž přesvědčen, že nové se rodí jen z prohloubeného poznání starého, tedy z tradice vsáté do tvůrčího povědomí tak, až si sama vynutí novotvar. Jako už dosti zkušený překladatel poesie jsem věděl, že čím je překládané dílo ryzejší, tím bohatší má to, co nazývám jeho podhoubím, totiž zjev, že slova i obrazy jako by měly hluboko jdoucí kořínky, k nímž musí překladatel sestupovat, aby získal dostatečnou zásobu slov a obrazů v řeči, do které překládá. Z praxe jsem také věděl, že leckdy básně na první pohled atraktivní často toto podhoubí takřka nemají, jsou vytvořeny povrchem a zůstávají na povrchu a překladatel nakonec nemá co překládat, leda zas jen slovní pěnu. Naproti tomu silné a ryzí básně, ač právě proto na překlad těžké, toto podhoubí mají, každé slovo v nich je přesné, vyrůstá z hloubky, je zákonité. Můžeme tu mluvit jaksi o dvojí podobě básně: o té povrchové a o té spodní, hlubinné. Patří to k tajemstvím básnické tvorby. A překladatel buď cítí předlohu pod sebou a musí jí ze svého přidávat (čím víc je báseň povrchnější) nebo se sám cítí zoufale pod předlohou a leckdy ani nenajde ekvivalentní výraz k originálu.

Jak jsem byl překvapen, když se Rukopisy při překladu "chovaly jako pravé" (smím-li tu užít terminologie z chemických pokusů). Naprosto nebyly povrchní, naopak měly tu kořennou hloubku, své podhoubí, a jako překladatel jsem se často nedostal na jejich úroveň, třebaže jsem měl už k dispozici básnickou češtinu, jak ji generace vytříbily za stopadesát let.

Kdyby to byl novodobý padělek z r. 1817, kdyby to byly básně napsané v básnickém jazyce, jaký měli k dispozici Hanka a Linda, a bylo to ke všemu ještě přeloženo do "chatrné" Hankovy staročeštiny, jak by pak mohly mít tu hlubinnou sílu a ryzost, tu básnickou suverénnost, jakou snad teprve překladatel může plně pocítit? Prakticky řečeno: jestliže ani my dnes nejsme dobře schopni přeložit Rukopisy zpětně do novější češtiny (a vím proč tu mluvím v množném čísle) plyne z toho to, že by to tím méně dovedli Hanka s Lindou. Nedovedli by tedy ani rekonstruovat vlastní předpokládanou předlohu. Pravdou je, že Hanka sám některá místa v Rukopisech špatně četl i vykládal, ale to se přešlo tvrzením, že byl tak rafinovaný a jen to předstíral, aby zmátl stopu.

Některé příklady:

   Takto stasta obě straně
   proti sobě bez hnutia
   na zasazenú patú
   na pevnú lýtku.

(Můj překlad, při veškeré mé snaze slabší originálu):

   A tak stály obě strany
   bez hnutí proti sobě,
   patami zasazeny,
   opřeny lýtkem.                (Beneš Heřmanův)

Báseň Jaroslav je psána nepochybně pravidelným desetislabičným veršem, kde bychom musili předpokládat, že domnělá hankovsko-lindovská předloha v novočeštině, potom přeložená do staročeštiny, musila mít v každém verši ne víc než deset slabik. Jak by asi zněla novočeská předloha u takovýchto veršů, které by se nutně v novočeštině protáhly:

   uderi svým mečem na ščít střiebrn - ?

Zkuste to, musíme-li dnes užít termínu "štít stříbrný" - nehledíc k tomu, že verš musí končit trochejem:

(Mé nouzové řešení: "v stříbrný štít udeřiv svým mečem") - !

Někde se autor Rukopisů pohybuje v reáliích, nám už neznámých, s takovou jistotou, s jakou by se v nich sotva vyznal napodobitel po několika stoletích od doby, do níž je báseň situována: Vojska před bitvou pochodují přehlídkou kolem obětiště, kde se na ohni obětuje bohům za vítězství jalovice. Autor to popisuje takto:

    Voji ozvučení hlukem
    jdu pod jednom, oružie nesúce:
    prokný jde kol oběti bohóm slávu hlásáše,
    i zacházeje, zezvučel nemeškáše.

(Mé - opět nouzové - řešení:

    Oddíly provázené břeskným zněním
    za sebou šly a nesly zbraně,
    každý kol oběti prošel
    a bohům slávu provolával
    a nemeškal zacházeje
    udeřit o štít.)

(Dnes si umíme představit "voje, jak jdou po jednom a nesou zbraně" - nebo snad opravdu jsou tu míněni jednotlivci? "Prokný" - každý - to se týká vojů či jedinců? Umíme pochopit, že "hlásat slávu bohům" mohl být nějaký obřadní pokřik, ale co je myšleno obrazem jedince či voje, který zachází a "nemešká zazvučet?" Já si vypomohl "úderem o štít", ale to v originále není. Autorovi básně to je ovšem samozřejmé tak, že to nepotřeboval vysvětlovat. Padělatel by si to byl musil vysvětlit obšírněji především sám sobě!) Krátkost místa mi znemožňuje uvést takových problematických míst celou řadu. Překladatelská metoda se tu podobá jakémusi rentgenu, který ozařuje originál zevnitř. A já si neuměl představit, že by takto nedobytně mohl vypadat "padělek", zvláště když Hankovy básně nebo Lindova próza, takto ozářeny zevnitř, se takřka rozsypávají v prach.

Hanka ovšem nebyl špatný básník na svou dobu. Zrovna tak Linda byl na svou dobu pozoruhodným slovesným tvůrcem a není náhodou, že sám Mácha v něm viděl jeden ze svých vzorů. Linda vskutku byl Máchovým předchůdcem na místech, kde již připravoval půdu romantismu. Ale to byla poesie umělá, nikoli lidová, jakou jsou či chtějí být Rukopisy. Hanka pak má ve svých básních vedle míst slušných, působivých, verše někdy přímo nehorázné, tak nehorázné, že lze pokládat za vyloučené, aby Hanka Rukopisy vůbec jen napodobil, natož napsal. Jak povšechně zacházel Hanka s českým básnickým jazykem, lze k jeho cti poznat např. z Hankova málo známého překladu Gesnerových Idyl (1819):


  Ó ty, ješto líbeznější jsi nežli rosící jitro, ty se svýma velikýma
  modrýma očima; spanile vějí temní vlasové tvoji pod věncem z kvítí,
  a pohrávají s větry. Líbeznotě, když se červení rtové tvoji k usmívání
  otvírají; líbezněji ještě, když se k zpívání otvírají. Poslouchal jsem
  tě, Chloe! Poslouchal jsem tě, jak jsi za onoho jitra u studénky
  zpívala, již dva duby zastiňují...

Úroveň docela slušná. Ježto překlad vyšel dva roky po nalezení RK, zajímal jsem se, zda tu bude něco, co by Rukopisy připomínalo. Ale jen tu a tam se mihnou známé ražby, známá intonace, typická slova:

  Blažený, komu Muzy příznivy jsou.

(srovn. v RK "Pěvce dobra milují bozi")

  - ...to všecko dávají mi Bohové a oni mne milují, protože jsem ctnosten...
  - ...a pod jejich koňmi drnčela země...
  - ...a dým hořícího Naefelsa naplňoval ouval...
  - ...plesajíce vejš a vejš ve lsknoucím se vzduchu...

Je toho mizivě málo a stačí srovnat pregnantní, kovově znějící, ryzí verš z RK "Pěvce dobra milujú bozi, pěj, tobě ot nich dáno v srdce proti vrahóm" s hankovským "ctnostem" a obdobným vztahem k bohům - bez napětí, bez síly, abychom usoudil, že spíš se Hanka obohatil slovníkem RKZ, než aby byl jejich tvůrcem.

Citlivý znalec poesie pozná celkem bezpečně, dostane-li před sebe dva texty, který z nich je originál a který odvozeninou, epigonstvím. Pozná také, kdy ovlivněný text není v poměru k prvému textu epigonstvím, ale osobitým, novým tvarem. Dalo by se to ukázat např. na vztahu Halasova verše k verši jeho předchůdců Bohuslava Reynka a Georga Trakla. Halas, oběma básníky ovlivněný, nicméně si přetavil jejich vliv v osobitý vlastní tón. Podobné znalecké zkoumání se přímo nabízí ve vztahu RKZ k Lindově "Záři nad pohanstvem". Jazyk je v obou případech stejný. Je možné jen dvojí: buď RKZ napsal Linda, nebo je četl dříve než napsal Záři a epigonsky podlehl jejich stylu. Toto tvrdím plně přesvědčen, nemohu uvěřit, že by Linda mohl být autorem RKZ či jejich částí. Bylo by možné ještě jen jedno: že by Lindův výtvor uchopil pravý velký básník a přetvořil jej ve velkou poesii. Ale je to myslitelné?

Uvedu jen jediný, zato však významný příklad. V básni Záboj a Slavoj je líčena tato situace: synové pokořeného knížete, Záboj a Slavoj, se scházejí za okupace území tajně v lese a cvičí se tam ve zbrani. Domů se pak vracejí - rozkosem, čili každý jiným směrem:

    tamo pokrysta i vracesta se rozkosem...
   (tam se oba skryli a vraceli se rozkosem)

Ale pozor! Hanka ještě v r. 1851 četl "rozkošem"! Toto slovo by ovšem prokazovalo básnický nevkus, primitivnost představy o životě na okupovaném sídle knížete, stylistickou neobratnost. Čteno však "rozkosem" dá to veršům pointu, situaci jasný, logický smysl, je to vyvrcholení psychologické situace. V Rukopisech už se jinak toto slovo nevyskytuje. Zato se vyskytuje u Lindy, a ne jednou, dá se říci, že se to "rozkoší" u Lindy přímo hemží. Cituji ze Záře nad pohanstvem namátkou


   str. 12: "rozkoš a plesání jest Bohům jako libá vůně"
            "koho milují Bohové, tomu dávají do srdce rozkoš"
            "jak rozkoš pohybovala každým"
   str. 13: "ty si mi dal dnes do srdce rozkoš"
   str. 14: "rozkošné místo"
   str. 15: "chtěly zkoušeti rozkošného poskakování" - atd.

Linda je tím slovem skoro posedlý. A teď srovnávejme: kde je původnost - ve střídmé, pregnantně jasné architektuře Rukopisů, či u Lindy v jeho neumělém zacházení s jazykem, kde vedle silnějších míst se objevují přímo nehorázné směšnosti? Není jiné volby: Linda je v poměru k jazyku Rukopisů pouhým epigonem. Nepřijal jejich vliv ani natolik, aby mu dal pečeť vlastní osobitosti. Linda by mohl být autorem Rukopisů - jejich epiky - námětově, ale to by předpokládalo dozorčí ruku ryzího, snad geniálního básníka.

V poslední době tři knihy přispěly zase do diskuse. Vl. Kopeckého "Plno záhad kolem Hanky" záslužně kreslí portrét Hanky konečně také jednou jako slušného a své doby uctívaného člověka a tím klade otazník nad tvrzení, že byl-li tu padělatel, byl to nezbytně Hanka?
Kamil Bednář,
(rukopis 1969).