Jiří Bílek
Bílá místa české historie 3
2012
strana 243 až 265:
Kdo napsal hezky česky psané rukopisy?

Když Václav Hanka přijel do Dvora Králové navštívit svého přítele Pankratia Borče, kaplana v místním kostele sv. Jana Křtitele, bylo na kalendáři datum 16. září roku 1817. Popovídali si a pak zamířili na oběd k děkanovi Janu Pušemu, který si nechtěl návštěvu šestadvacetiletého právníka, a hlavně nadějného slavisty z Prahy nechat ujít. Byl také vlastenec, a bylo proto samozřejmé, že u stolu se mluvilo především o slavné minulosti českého národa a o jeho nedůstojném postavení v současnosti. Děkan spíše jen mezi řečí prohodil, že i v jeho kostele se najdou památky na ony časy, kdy ještě Čechové bývali rekové. "Máme tu šípy dokonce ze Žižkovy doby," pověděl s pýchou. A host zareagoval přesně tak, jak očekával. "Byl byste tak laskav, pane děkane, a ukázal mi je?" zeptal se. "Jistě, jistě," odpověděl duchovní a potěšeně dodal: "A moc rád." Po dobrém obědě zamířil Hanka s Borčem do malého tmavého sklepení pod věží děkanského kostela - Puš se omluvil, na tolik schodů už mu tak dobře nesloužily nohy - a mladý milovník české historie si šípy dlouho prohlížel. A pak ho zaujaly listy a lístky pergamenu. "To je nějaká stará makulatura, co tu leží od nepaměti," vysvětlil mu Borč. "Kostelníci ji používají k utěsnění svíček ve stojanech." Když Hanka namítl, že je to velká škoda či přímo hřích, protože vypadají velmi starobyle, mávl rukou: "Kdo ví, co je to zač a kdo to sem kdy dal." Neměl nic proti tomu, aby si host onu makulaturu vzal s sebou k prostudování. Už na kruchtě, kde bylo více světla, Hanka při pohledu na jeden z pergamenů vykřikl překvapením: "Ale to je psáno česky!" V té chvíli se zrodil jeden z našich nejzajímavějších a současně také nejkontroverznějších objevů nejen celého 19. století, ale zároveň problém plný otazníků a velmi tvrdých sporů dlouho rozdělujících české vlastence na dva nesmiřitelné tábory. Vedl k několika lidským tragédiím a čekal na své konečné vyřešení půldruhého století. I když ani s těmi na první pohled zcela "neprůstřelnými" závěry odborníků to není zdaleka tak jednoznačné...

Probuzení českého národa

V našem putování po 19. století jsme se v předchozích kapitolách dostali až k jeho poslední čtvrtině. Je však třeba se nejen zastavit, ale dokonce vrátit zpátky až do desetiletí, kdy byl poražen císař Napoleon Bonaparte a vídeňský kongres "mezi tancem" narýsoval novou podobu evropského kontinentu. Napoleonské války přinesly také šíření myšlenek francouzské revoluce, v nichž pojem národ sehrával velmi významnou úlohu. Šlo jako snad ve všem o revoluční pojetí a s přispěním německé nacionální ideologie se vlastně zrodil moderní národ včetně poměrně přesného vymezení, co si pod tímto pojmem představit. Nebojme se složitý problém zjednodušit, podstatu zachováme: národ už nebyl jen společenstvím vázaným jazykem a kulturou, ale i společenstvím biologickým, které je nadřazeno nad každého jednotlivce. Pokud se má národ rozvíjet, nutně k tomu potřebuje svůj národní stát. A tam, kde se tak ještě nestalo, je třeba napřít úsilí k práci pro národ, která dříve nebo pozdějibude korunována úspěchem, až si většina lidí uvědomí, kdo je a kam patří. Proto je třeba provádět národní výchovu, probouzet lásku k vlasti a hrdost na svou otčinu. A co by k tomu mohlo posloužit lépe a více než poznávání slavných národních dějin. V některých dobových formulacích najdeme lecos, co psali a říkali už Jan Amos Komenský či Bohuslav Balbín, ale doba pokročila a národ začal být chápán jinak než v 17. nebo 18. století a národně osvobozenecký boj probíhající v Německu (ale nejen tam) jako kdyby všemu dával větší naléhavost a údernost. Nebylo zdaleka náhodné či jedinečné, že první desetiletí 19. století se stala důležitým předělem ve vývoji českého národního hnutí. Už nešlo jen o probuzení zájmu o zemi (vlast) a její minulost či kulturu, který byl navíc omezen na úzký okruh vzdělaných vlastenců píšících většinou německy, ale objevují se tzv. buditelé usilující o probuzení co nejširších lidových vrstev prostřednictvím češtiny zahnané až na samý okraj společnosti. Má se stát znovu svébytnou řečí národa a stejně svébytná má být i nová česká kultura.
Později se tomuto úsilí dostane názvu národní obrození a odborníci ho vymezí od sklonku 18. století do roku 1848. Šlo vlastně o proces národního uvědomování (ač mnozí soudí, že z počátku spíše národního probouzení), v němž byl národostní problém nadřazen všem ostatním včetně politickým a sociálním. Proto až na výjimky poměrně dlouho neoslovoval šlechtu a ani námezdně pracující (dělnictvo) ve městech a zůstával omezený na část středních vrstev a venkov. A protože každý národ musel mít své národní hodnoty, začaly se hledat či přímo vytvářet v podobě tzv. specificky národních hodnot v jazykové, literární a kulturní oblasti, které měly největší potenciál oslovit lidi. To někdy vedlo až k samoúčelnému slepému nacionalismu, či naopak ke komplexům národní méněcennosti. I proto nabyla obrovsky na významu historiografie přinášející doklady o velikosti a slávě předků či vyhledávání a uctívání památek dokládajících slavnou minulost. To vše dávalo podněty k jazykovým, literárním a kulturním snahám obrozenecké inteligence, jejichž cílem bylo zabránit dalšímu poněmčování a probudit v národě hrdost. Bylo samozřejmé, že snahy Čechů narážely na odpor "českých" Němců, kteří nezřídka operovali tezí o nadřazenosti Říše římské národa německého nad Českým královstvím i odvěké převahy německé kultury nad českou. Obrozenci na to samozřejmě reagovali a ono "potýkání" napomáhalo k ujasňování nejen vztahu mezi tzv. lokálním a zemským vlastenectvím, ale také postavení českého etnika v rámci slovanského světa i habsburské monarchie. Podobně jako pojem Němec zahrnoval Bavory, Sasy, Durynky a další "národy", tak i Slovan byl širším pojmem pro Čechy, Moravany, Poláky, Srby a další národy včetně Rusů, jejichž vlast se díky velikosti a síle změnila v "dubisko na východě", k němuž se vzhlíželo jako k ochránci a zachránci Slovanů - a trvalo dlouho, než mnozí pochopili to, co jiní už věděli dávno: že jsou to naděje zcela plané a zbytečné. A protože snahy o spolupráci Slovanů se alespoň v rámci monarchie míjeli účinkem, začal brzy Čech převažovat nad Slovanem neboli označení národnosti bylo nadřazeno etnicitě.
Formování českého národa či možná přesněji české společnosti bylo velmi zdlouhavým procesem s řadou odboček i návratů, ne vždy si vlastenci počínali tak, že bychom na ně mohli být hrdí (kdo však ví, jak bychom na jejich místě obstáli my, zda by to nebylo ještě horší), a sami mezi sebou vedli často žabomyší či osobní spory, ale jedno se jim upřít nedá: svou nezměrnou pílí a až buldočí vytrvalostí český národ opravdu i ve skutečně velmi nepříznivých podmínkách probudili a zformovali v moderní českou společnost. Trvalo to sice skoro celé století, ale již v jeho polovině bylo zřejmé, že už nepůjde pouze o jazykové požadavky, vydávání českých knih, hraní českého divadla či pořádání českých bálů a zakládání českých spolků, ale že o slovo se hlásí také česká politika usilující o různé formy české státnosti a samostatnosti.

Čtyři starobylé české texty

Připomínání slavné české minulosti muselo nutně vést k otázce: jak je možné, že se nezachovala nebo zatím nenašla žádná písemná literární památka zachycující významné osobnosti a události z úsvitu národních dějin? Řekové přece mají Ilias a Odysseu, Rusové své byliny, staroruské epické písně o historických událostech vznikající už od 11. století či Slovo o pluku Igorově, Němci slavnou Píseň o Nibelunzích, obrovský hrdinský epos o 2400 čtyřveršových strofách sepsaný na počátku 13. století podle starých germánských pověstí, Francouzi Píseň o Rolandovi, Srbové zpěvy starých guslarů, dokonce i Islanďané se mohou pochlubit Eddou neboli sbírkou mytologických a hrdinských básní sepsaných sice až ve 13. století, ale vracejících se až o sedm století do minulosti. Cožpak nikdo z našich dávných předků nezachytil podobně jako se tomu stalo jinde v případě Odyssea, knížete Vladimíra, Ilji Muromce, Rolanda, Siegfrieda, Brunhildy či Kriemhildy - a to jsme ještě zapomněli na zbrojmistra Hildebranda, hrdinu německé básně z 8. století, i mnohé další - také velké činy Sáma, Svatopluka, Libuše, Přemysla a jiných pohanských knížat známých z Kosmovy kroniky, Václava, Boleslava a dalších panovníků? A kde vlastně získal Kosmas ono bájné vyprávění starců? Neměl k dispozici nějaké staré rukopisy? Kam se poděly? Těch otázek bylo opravdu mnoho a všechny směřovaly k jednomu velkému "proč"? Proč jiní ano, a my ne, vždyť není jediný důvod, aby některý národ neměl vlastní hrdinské zpěvy a básně. Nebo snad opravdu nebylo české prostředí natolik vyspělé jako německé, jak tvrdí s neskrývanou radostí a škodolibostí ti, kteří nemají Čechy v lásce?
Nelze pochybovat o tom, že právě z těchto pocitů hraničících snad až se zoufalstvím se zrodil nápad vytvořit podobné starobylé písemné památky alespoň dodatečně. Nebyl ojedinělý, o podvrhy se ve zhruba stejné době pokusili v Anglii, Francii, Bulharsku, a dokonce i v Rusku a Německu, kde k tomu měli opravdu jen málo důvodů. V Čechách se od roku 1816 během čtyř let objevují hned čtyři rukopisy, které se hlásí do velmi dávné minulosti a zachycují ve formě hrdinských zpěvů události známé z pověstí či dokládají možnosti tehdejší češtiny ve vyjadřování milostných pocitů. Musely vyvolat obrovský zájem a ještě větší radost a pocit hrdosti, stejně tak ale nemohly nenarazit - nejprve u těch, kteří českému národnímu hnutí nepřáli, později i u nové generace českých historiků, která už nežila v romantických představách Slovanů s holubičí povahou a upřednostňovala historickou pravdu.
Nejprve v roce 1816 objevil sedmadvacetiletý student pražské univerzity Josef Linda na deskách staré knihy rukopis nazvaný Píseň vyšehradská (nazývaná také Píseň pod Vyšehradem). Uplynul zhruba rok a vystudovaný právník Václav Hanka našel ve Dvoře Králové další památku, která byla nazvána Rukopis královédvorský. Staré pergameny - tucet celých a dva, z nichž zbyly jen proužky - obsahovaly šest epických a šest lyrických básní a dvě epicko-lyrické. Mnohem zásadnější bylo ale sdělení v textu, že jde o čtyři kapitoly třetího dílu neboli o pouhý zlomek mnohem rozsáhlejší sbírky. V listopadu roku 1818 dostal nejvyšší purkrabí hrabě František Antonín Kolowrat-Libštejnský velkou obálku, v níž bylo několik pergamenů popsaných podivným písmem a nepodepsaný dopis, v němž pisatel sděloval, že listy našel v domácím archivu svého pána, který by je jako "zarytý Němec" jistě spálil. Proto je posílá panu hraběti, který se významně zasloužil o vybudování Vlasteneckého (později Národního) muzea. Až v roce 1859 zjistil V. V. Tomek, že odesilatelem byl důchodní Josef Kovář ze zámku Zelená Hora u Nepomuku. Tehdy se také původní název Libušin soud změnil na Rukopis zelenohorský. Konečně v následujícím roce našel křižovnický bibliotekář a současně skriptor Univerzitní knihovny Jan W. Zimmermann další starobylý rukopis, který byl nazván Milostná píseň krále Václava. Zajímavé bylo, že obsahoval také báseň Jelen známou již z Rukopisu královédvorského.
Údajné starobylé rukopisy či české texty, které se objevily v pozdějších letech - glosy v slovníku Mater verborum v roce 1829, zlomek českého překladu evangelia sv. Jana (1828) či Libušino proroctví (1849) - jen zmíníme, v případu, kterému se budeme věnovat, sehrály jen podružnou (či také žádnou) roli a na to, že jde o padělky, se přišlo poměrně brzy.
Pokud si přiblížíme čtyři staročeské památky objevené v letech 1816-1819, potom Píseň vyšehradská měla být sepsána někdy ve 12. století, Rukopis královédvorský se písmem hlásil do 14. století, Rukopis zelenohorský do 10. století a Milostná píseň krále Václava do 13. či 14. století. Shrnuto a podtrženo: našel se tolik vytoužený doklad toho, že i naši dávní předkové skládali hrdinské zpěvy, které byly zapisovány už od 10. století a oslavovaly slavné činy předků dokonce od dob Sámových.
Zejména objev Rukopisu královédvorkého vyvolal obrovské nadšení, vždyť představoval unikátní doklad nejen české, ale i vysoké kulturní úrovně a vzdělanosti Slovanů. Václav Hanka ho také v roce 1819 poprvé vydal - stejně jako později Rukopis zelenohorský, Píseň vyšehradskou i Milostnou píseň krále Václava - a stal se slavným. Postupně obdržel vyznamenání od císaře Ferdinanda I. i Františka Josefa I., ruského cara Alexandra I. a Mikuláše I., stal se rytířem řádu sv. Vladimíra, získal řadu zahraničních zlatých medailí za umění a vědu i diplomy od předních evropských univerzit a vědeckých akademií. Byl opravdu zahrnut tolika poctami, až se to zdá neskutečné. Za většinu ocenění mohlo to, že oba rukopisy vyšly v několika českých vydáních a byly vydány i v překladech v zahraničí, dostaly se tak do povědomí vzdělanců ve většině Evropy.
A přesto se ve vzduchu vznášelo něco podivného. Hanka a Linda byli kamarádi, kteří nejen studovali u Josefa Dobrovského, ale dokonce spolu bydleli v jednom podnájmu (a milovali dceru svého bytného Barboru, která dala přednost Hankovi, což vedlo v roce 1822 ke konci kamarádství). Také třetí z objevitelů starých rukopisů J. W. Zimmermann se dobře znal s Lindou i Hankou (a Lindu dokonce nějaký čas později zaměstnával), jen na rozdíl od nich nepatřil k ctitelům Dobrovského, ale naopak k jeho odpůrcům. Sám Dobrovský, považovaný za jednoho z největších znalců českého jazyka a literatury, byl nálezem Rukopisu královédvorského nadšen. Považoval jej za pravý pocházející z let 1290-1310 a oceňoval zejména jeho vysokou historickou cenu a jazykovou úroveň. Vůči Písni vyšehradské a Rukopisu zelenohorskému měl vážné výhrady a považoval je za padělky. Bylo opravdu podivné, že zatímco on si s textem Rukopisu zelenohorského nevěděl rady, byl totiž napsán bez mezer mezi slovy, předložkami i spojkami, jeho dva bývalí žáci V. Hanka a Josef Jungmann ho přečetli bez problémů. Snad v tom byl i velký kus ješitnosti slovutného vědce, ale jeho závěr, že "jednoho z těch pánů nebo oba já za skladatele a pana Lindu za písaře držím", vzbudil velký rozruch. Napadení se samozřejmě bránili a našli vysvětlení i pro to, že rukopis byl napsán na již jednou použitém pergamenu neboli odborně na palimpsestu. To se ve středověku dělalo vzhledem k ceně psacího materiálu poměrně běžně. Přesto byl Rukopis zelenohorský vyřazen z rukopisného fondu Vlasteneckého muzea.
Stalo se to, co se v tzv. sporu u rukopisy (ale nejen v něm) stane ještě mnohokrát - více než šedesátiletý Dobrovský byl generací mladších historiků a badatelů (třicetiletým F. Palackým, o deset let mladším Pavlem Josefem Šafaříkem, čtyřicetiletým J. Jungmannem, Hankou, Lindou i dalšími) označen za hyperkritického "staromilce", kterému už to tolik nemyslí. Palacký se dokonce za rukopisy v následujících letech postavil celou svou autoritou a podle nich zpracoval první část svých Dějin národu českého v Čechách a na Moravě. V roce 1829 Dobrovský zemřel a zdálo se, že sporům o pravosti rukopisů bude konec.

Upřímní vlastenci a renegáti podplacení zednáři

První pochybnosti o pravosti rukopisů přišly sice v roce 1840 ze Slovinska, když Bartoloměj Kopitar poukázal na jejich podobu se srbskými hrdinskými zpěvy, ale byl to ojedinělý hlas, který neměl větší odezvu. Vždyť ve stejném roce vydali F. Palacký a P. J. Šafařík rozsáhlou vědeckou práci, která autenticitu rukopisů potvrdila. Byly i nadále považovány za pravé - Rukopis zelenohorský se opět vrátil po smrti Dobrovského na své místo ve Vlasteneckém muzeu - a sloužily v období metternichovského absolutismu jako velmi účinný nástroj pro pozvedávání národní hrdosti a podněcování vlastenců k účinné podpoře českého národního hnutí. Staly se i jeho zbraní proti národnostnímu útlaku, vždyť Rukopis královédvorský vyzníval silně protiněmecky. Jestliže ještě na přelomu 18. a 19. století mnozí soudili, že konec českého národa je neodvratný stejně jako konec češtiny, jíž se mluvilo jen na venkově a v lidových vrstvách poněmčených měst, potom ve dvacátých či čtyřicátých letech už situace vypadala zcela jinak. Vzdělaní a majetnější Češi už nemluvili a nepsali jen německy, ale stále více se u nich prosazovala čeština, kterou mluvilo i větší množství lidí v Praze. Vypadalo to skoro jako zázrak - a nebojme se toho slova.
Bylo asi zákonité, že přišel protiútok, který měl více než vědecké pozadí politické a stál za ním pražský policejní ředitel Anton von Päumann, jenž chtěl vydávání "protiněmeckých" rukopisů zakázat. Záminkou mu bylo slavnostní odhalení sochy mytického pěvce Záboje na náměstí ve Dvoře Králové 29. září 1857 k 40. výročí nalezení Rukopisu královédvorského, jehož se zúčastnil i V. Hanka. Německý tisk akci označil za "ryze nacionalistickou" a nejvyšší policejní úřad ve Vídni pověřil pražskou policii, aby vše náležitě vyšetřila. Ta však nic protistátního nenašla, ale Päumann se nehodlal vzdát a šel na to "od lesa". V říjnu 1858 napadl Hanku pražský německý list Tagesbote aus Böhmen a v pěti článcích ho označil za falzátora - prý všechny ty "slavné rukopisy" zhotovil sám. Napadený téměř sedmdesátiletý knihovník Muzea království českého, a především slavný muž by se možná spokojil s odpovědí, kterou otiskl, ale Palacký, který rovněž vystoupil na obranu rukopisů a další vlastenci ho přiměli, aby podal na odpovědného redaktora Davida Kuha žalobu. Soud byl poměrně krátký a obžalovaný byl v srpnu následujícího roku odsouzen na dva měsíce do vězení. Když ani vrchní zemský soud nevyhověl jeho odvolání, osvobodil Kuha Nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni.
Už o tři roky dříve se však ozval pochybovačný hlas i z "českého tábora", když literární historik Julius Fejfalík navrhl, aby pravost rukopisů (včetně Písně vyšehradské a Milostné písně krále Václava) byla podrobena vědeckému zkoumání pravosti. To se stalo v roce 1858, ale z neznámých důvodů jen u Písně vyšehradské a Milostné písně krále Václava, které byly shledány na základě chemického zkoumání za padělky. O pravosti Rukopisu královédvorského a zelenohorského dál větší pochybnosti nebyly.
V roce 1876 zemřel F. Palacký, který vahou své osobnosti dával rukopisům punc pravosti, a již o tři roky později vydal profesor české řeči a literatury na vídeňské univerzitě Alois Vojtěch Šembera útlý spis Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen a ukázal na V. Hanku a J. Lindu jako autory. Útok z Vídně by se ještě dal pochopit, ale za několik měsíců vydal gymnaziální profesor Antonín Vašek, otec Petra Bezruče, spis s dlouhým, ale všeříkajícím názvem: Filologický důkaz, že rukopis Královédvorský a Zelenohorský, též zlomek Evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky. Ale o jazykových nesrovnalostech či chybách rukopisů nikdo diskutovat nechtěl, autor byl označen za "nepřítele a zrádce českého národa" - nejtvrději proti němu vystoupili brněnský archivář a historik Vincenc Brandl a folklorní badatel František Bartoš - a zostuzený a nenávistí zlomený profesor se stal první nepřímou obětí boje o rukopisy: útoky na něj urychlily jeho smrt. Dodejme ještě, že sám Hanka se už bránit nemohl, protože zemřel v roce 1861.
Po rozdělení pražské univerzity na českou a německou v roce 1882 se čekalo, jak se k rukopisům postaví oficiální česká věda. V polovině února 1886 vyšel ve vědeckém časopise Athenaeum článek podepsaný profesorem Janem Gebauerem považovaným za největšího znalce staré české gramatiky. Shrňme si jeho obsah do několika málo vět: Gebauer jako zastánce pravosti rukopisů je dlouhé roky studoval a objevil tolik jazykových zvláštností a nesrovnalostí, že bylo třeba rukopisy nově prozkoumat ve spolupráci se specialisty z dalších oborů. K článku byly připojeny poznámky vydavatele časopisu Tomáše Garrigua Masaryka, z nichž ta nejodvážnější říkala, že rukopisy nejsou jen historický či vědecký problém, ale také politický, a především mravní: žádný národ nesmí odvozovat svou identitu od lži, byť jakkoliv dobře míněné a úspěšné.
Zastánci pravosti rukopisů ihned vyrazili do protiútoku, když nejvlivnější český deník Národní listy vydávaný Juliem Grégrem, který stál v čele mladočechů, přirovnal Gebauera a Masaryka k "cizím minérům", kteří přišli jen proto, "aby podryli naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší společnosti". Oba jsou "renegáti, pěstující nabubřelou a arogantní německou vědu". Vždyť Gebauer dokonce zpochybnil rukopisy v encyklopedii, vydané německy v Lipsku! K útokům docházelo i na stránkách dalších listů, kde si servítky nebrali Adolf Heyduk či Eliška Krásnohorská, psalo se dokonce o "nové Bílé hoře" či o tom, že Gebauer a Masaryk byli "podplaceni zednáři". Původně vědecký spor se změnil v politickou aféru a boj o rukopisy se tentokrát stal veřejnou záležitostí, kterou všichni sledovali a probírali i v hospodách. Proti Gebauerovi jako svému bývalému žáku se postavil profesor Martin Hattala, který dokonce sáhl k osobním podpásovým útokům. Opět tu došlo k dalšímu "střetu generací" - na jedné straně "staří harcovníci" blížící se šedesátce nebo ji překračující vedení Grégrem, V. V. Tomkem, Josefem Jirečkem či Hattalou podporovaní F. L. Riegrem, na druhé třicátníci a čtyřicátníci Masaryk a Gebauer a s nimi mladý historik Jaroslav Goll a estetik Otakar Hostinský. Ti i jejich stoupenci byli zatlačeni do defenzivy, protože odborným argumentům málokdo rozuměl, zatímco na obranu nejvzácnější památky národní literatury slyšel skoro každý. Přiznejme i to, že obránci rukopisů se uchylovali k dost nečestným metodám boje - nakladatel odmítl dál vydávat Athenaeum, Masarykovi odepřeli potvrdit titul řádného profesora Filozofické fakulty, Gebauer byl několikrát varován, že se ho někdo chystá zbít: byl to konečně on, kdo nesl hlavní tíhu boje, ač později se vyzvedávaly hlavně zásluhy Masaryka.
Nakonec měly rozhodnout chemické zkoušky, jimiž byli pověřeni profesoři Vojtěch Šafařík (syn P. J. Šafaříka) a Antonín Bělohoubek, kteří pracovali nezávisle na sobě. Jejich závěry měli posoudit členové komise, v níž zasedli čtyři univerzitní profesoři V. V. Tomek, J. Gebauer, Josef Emler a M. Hattala. Nešlo o první "chemický pohled" na rukopisy, už v roce 1835 zkoumal Rukopis zelenohorský kustod Českého muzea a chemik August Josef Corda, který však k jednoznačnému závěru nedospěl. Protokoly dostala komise na konci roku 1886 - Šafaříkův měl 10 stránek, Bělohoubkův 90. Nejdůležitější byl samozřejmě závěr: podle Šafaříka i Bělohoubka byl Rukopis královédvorský "starobylého původu". Druhý jmenovaný ještě přidal, že rukopis byl někdy po roce 1704 restaurován - tehdy totiž byla objevena tzv. berlínská modř použitá na jedné z iniciál.
Jestliže historické, jazykovědné, literárně historické i paleografické závěry jednoznačně hovořily pro falzum, pak chemické analýzy ukazovaly na pravost, alespoň v případě Rukopisu královédvorského. Bylo to opravdu zapeklité, ale nakonec se většina odborníků i veřejnosti přiklonila k názoru, že rukopisy jsou opravdu padělky, které s největší pravděpodobností zhotovili V. Hanka a J. Linda v dobré víře, že tím pomohou českému národu a jeho boji za národní práva. Navíc v roce 1899 nalezl profesor Ladislav Dolanský na Rukopisu zelenohorském (údajný) Hankův podpis.

Smutný konec slavného archeologa

Na konci roku 1911 si boj o rukopisy vyžádal další oběť. Profesor Josef Ladislav Píč byl žákem V. V. Tomka, redaktorem časopisu Památky archeologické, učitelem na univerzitě, hřmotným mužem s cvikrem, starým mládencem a také jednatelem Archeologického sboru Muzea Království českého a ředitelem sbírek jeho prehistorického oddělení. Především však byl významným archeologem, který se skupinou dobrovolníků, jíž se s nadsázkou říkalo Píčova družina, po dlouhé roky prováděl výzkumy v terénu a v letech 1899-1909 vydal šestisvazkové Starožitnosti země české, jedno ze základních děl naší archeologie. Byl to on, kdo přinesl do vědeckého světa tzv. dobu římskou jako označení pro období od 1. do 4. století. Stal se bez přehánění žijící legendou, jejíž slovo mělo nesmírnou váhu. I on se musel vyrovnat s otázkou rukopisů ve chvíli, kdy se chystal zpracovat období slovanského osídlení Čech. Možná byl přesvědčený o pravosti Rukopisu královédvorského, snad jen chtěl skončit se všemi spory a pochybnostmi, ale v září 1911 udělal něco, co badatel nedělá: vypůjčil si na reverz dva listy rukopisu a odjel s nimi - a s dalšími písemnostmi pro možnost srovnání - tajně do Paříže. Tam se přes známého dostal k největšímu francouzskému odborníkovi na středověké rukopisy Coudecovi, který po paleografickém rozboru a chemickém testu prohlásil, že předložený rukopis pochází ze 14. století. Po dalších ne vždy příjemných jednáních dostal Píč posudek podepsaný několika francouzskými experty, kteří sice otevřeně středověký původ Rukopisu královédvorského nezpochybnili, ale ani nepotvrdili: sami uvedli, že nejsou odborníky na vývoj latinského písma ve střední Evropě. Pokud Píč počítal s tím, že zahraniční znalci mu poskytnou pádné argumenty pro pravost rukopisů, potom v Paříži neuspěl.
Jeho další cesta vedla do Milána, kde se mu od archivářů a odborníků slavné Ambrosiánské knihovny podařilo získat to, po čem tolik toužil - posudky potvrzující starobylost předložených stránek Rukopisu královédvorského, který měl pocházet ze 14.-15. století.
Když se v půlce října vrátil do Prahy, chtěl samozřejmě co nejdříve seznámit se svým úspěchem vedení muzea, ale to odmítlo zařadit jeho vystoupení na svou nejbližší schůzi. Vyčítalo mu vážné porušení předpisů, protože část Rukopisu královédvorského vylákal podvodem od profesora Mourka, který v době jeho pobytu v zahraničí zemřel. Píč se rozhodl podle rady svého přítele otisknout zprávu o svém úspěchu v Národních listech a článek s názvem Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál vyšel 17. prosince. Autor v přílišné euforii nejen popsal podrobně výsledky své cesty, ale neodpustil si útok na odpůrce pravosti rukopisu z pražské univerzity, kteří "naučili celou generaci dívati se s úšklebkem na nejvzácnější památku naší literatury".
Zasel tím vítr, který vyvolal bouři, a ta se nakonec obrátila proti němu. Vedle odborných argumentů v ní bylo plno osobních útoků, opět šli "mladí" proti "starému", který "nedovedl vpravdě vědecky mysliti a vědecky pracovati" a těch ran bylo tolik, že se Píč psychicky zhroutil a 19. prosince 1911 se ve svém bytě zastřelil. Měsíc před svými pětašedesátými narozeninami. Byl pohřben 22. prosince na Olšanech a v březnu následujícího roku převezen na vyšehradský Slavín. Přejme mu, že si již nemohl přečíst noviny se stanoviskem třiceti profesorů a předních odborníků, které zpochybňovalo výsledky bádání provedených v zahraničí. A protože jeho odpůrci získali navrch, nedošlo ani k plánovanému odhalení pamětní desky, ani k pojmenování jednoho ze sálu s prehistorickými exponáty v muzeu jeho jménem, a dokonce ani Památky archeologické, jež od roku 1887 pečlivě a s láskou vedl, mu nevěnovali zvláštní svazek. Podivný vděk muži, který přes všechny své nedostatky a omyly učinil z české archeologie skutečnou vědu, dal řád a systém české prehistorii a vytvořil jedinečnou archeologickou sbírku.
Když se blížilo sté výročí objevení Rukopisu královédvorského, rozhodla se Česká akademie věd a umění vydat jej spolu s Rukopisem zelenohorským jako faksimile a v roce 1913 požádala univerzitního profesora Viktorina Vojtěcha, který patřil k odpůrcům jejich pravosti, aby se tohoto úkolu ujal. Ale ještě dřív, než se stačil projekt pořádně rozeběhnout, přišla první světová válka. Posledním kamínkem do mozaiky sporů o rukopisy před vznikem samostatného Československa se tak stala studie předního paleografa profesora Gustava Friedricha, autora první české učebnice paleografie, který se podílel také na nejdůležitější edici listin Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Ve studii z roku 1914 shromáždil dostatek argumentů k závěru, že Rukopis královédvorský i zelenohorský jsou novověká falza.

Prospěšná zbožná lež

Příprava nového vydání Rukopisu královédvorského se nakonec hodně protáhla. Profesor V. Vojtěch se jí po skončení války věnoval opravdu pečlivě a využíval při tom výsledků rozvoje fotografické techniky a postupů. V letech 1927-1928 "bylo učiněno přes 400 zkoušek" a výsledky zkoumání pomocí nejnovějších vědeckých poznatků vedly k závěrům, že rukopis není psán na palimpsestu, a nepodařilo se najít nic, co by svědčilo o tom, že je novodobým padělkem. Profesor, který původně patřil k odpůrcům pravosti rukopisů, se změnil v jejich obhájce. Faximilové vydání však světlo světa nespatřilo.
V letech první republiky to obhájci pravosti rukopisů neměli právě snadné, vždyť prezidentem se stal T. G. Masaryk, jeden z hlavních odpůrců jejich autenticity. Vědecké spory byly stále častěji nahrazovány politicky motivovanými postoji a většina odborníků na historii, paleografii či jazykovědu se do nich nezapojovala. Uvolněný prostor obsadili "nadšení diletanti", mezi nimiž však nechyběli ani odborníci z oborů, jako byla filozofie, biologie nebo medicína. Například profesor Vojtěch se pokoušel vyrobit inkoust, jímž byl Rukopis královédvorský napsán, ale marně: tázal se proto, zda "je možno předpokládati, že by tehdejší chemická věda měla bližší znalosti o inkoustech, jejich složení a jejich koloidních vlastnostech". Za zmínku stojí chemický "přezkum" zprávy profesora Bělohoubka z roku 1886 uskutečněný v roce 1935 na Přírodovědecké fakultě univerzity na podnět univerzitního profesora J. V. Šimáka, který předal komisi vědců-profesorů bojujících proti pravosti rukopisů. Pět vážených profesorů však bylo nezvykle opatrných: Nic nenasvědčuje tomu, že by závěry profesora Bělohoubka nebyly náležitě podloženy, další by bylo možné až po novém důkladném výzkumu, jehož přínos však není předem jistý.
V roce 1932 založili obhájci pravosti rukopisů Československou společnost rukopisnou, která zastávala značně pravicové postoje a spíše než s Masarykem-odborníkem bojovala s Masarykem-politikem. Vedle fyziologa Františka Mareše, který se ve třicátých letech snažil o rehabilitaci rukopisů, patřil k nejnadšenějším zastáncům pravosti "starodávných památek" Jan Vrzalík. Rodák z Moravy sice vystudoval u profesora Josefa Pekaře, ale k historii se stavěl poměrně svérázně. Už od roku 1926 pracoval a funkcionařil v různých profašistických či přímo fašistických spolcích a vydával časopis Vlajka bojující "proti partajnictví, za národ a potírání realismu", který se stal hlavním propagátorem pravosti rukopisů včetně názorů České společnosti rukopisné. Právě na jejích stránkách zahájil boj za pravost rukopisů a v roce 1934 vydal pod pseudonymem Jan Evangelista Hanka spis Stovražba, v němž dost nevybíravě útočil na ty, kteří zastávali opačný názor. Následně uspořádal přednáškové turné po vlastech českých i moravských, na němž vycházel z premisy, že "normální člověk, nezatěžovaný různými znalostmi, pochopí, že Rukopisy jsou pravé". Ve svých snahách pokračoval za nacistické okupace, kdy se angažoval i v Národním souručenství. Přesto byl ještě před koncem války vyhozen pro "politickou nespolehlivost" z místa, začal také trpět vleklou oční chorobou, která nakonec vedla k oslepnutí. Po osvobození v roce 1945 byl obviněn z kolaborace, ale podařilo se mu očistit. Když se naučil slepeckému písmu, pokračoval ve svém boji za pravost rukopisů až do roku 1971, kdy zemřel. O jeho názory stejně jako sepisované paměti však už nikdo zájem neměl. Stal se tak dalším v dlouhé řadě těch, jejichž životní osudy spor o rukopisy výrazně a velmi negativně poznamenal.
Po obnovení Československa, a zejména po únoru 1948 se o rukopisech příliš nediskutovalo ani nepsalo. Byly považovány za padělek vyrobený V. Hankou a J. Lindou a byly tak prezentovány i ve školních učebnicích. Přesto zůstávala řada otazníků týkajících se především Rukopisu královédvorského. Až uvolnění šedesátých let umožnilo, aby z podnětu historika Miroslava Ivanova a s podporou Jiřího Hájka, ministra školství a kultury, a Josefa Smrkovského proběhlo v letech 1967-1970 nové zkoumání Písně vyšehradské, Rukopisů královédvorského a zelenohorského i Milostné písně krále Václava v Kriminalistickém ústavu. S využitím v té době nejmodernějších technik se zaměřilo téměř výhradně na "chemickou stránku" neboli na to, zda jsou rukopisy skutečně novodobými padělky. Bylo to pátrání opravdu detektivní a skončilo závěrem, že opravdu jsou - i u Rukopisu královédvorského se podařilo zjistit, že byl napsán na již použitém pergamenu, a nikoliv ve 14. nebo 15. století. Analýzy také odhalily velmi složitý, a nebojme se říct, i rafinovaný způsob vytváření falz, kdy autoři využili i většiny iniciál a velkých písmen původního textu (často upravených). Miroslav Ivanov ve svých knížkách o "tajemstvích rukopisů" k "hlavním podezřelým" V. Hankovi a J. Lindovi přiřadil malíře a Hankova přítele Františka Horčičku, v roce 1816 čtyřicetiletého. Jako zeť historika Františka Martina Pelcla patřil mezi zapálené vlastence, s Hankou si dopisoval neumělou staroslověnštinou, a hlavně byl zkušeným restaurátorem obrazů experimentujícím s barvami. Zpod jeho štětce vyšlo několik malířských falz, především při restaurování starých maleb. Krátce před objevením Rukopisu zelenohorského pracoval na zámku Zelená Hora. Zdálo se, že autoři textu i ten, který jej přenesl na pergameny, jsou odhaleni a že na tomto místě bychom mohli udělat příslovečnou tečku, ale nemůžeme.
O tom, že všechny rukopisy objevené v letech 1816 až 1819 jsou novodobé padělky, se pochybovat opravdu nedá, otazník však stále zůstává nad jejich autorstvím. Václav Hanka jako muzejní bibliotekář měl na svědomí řadu falz, ale ty jsou s rukopisy nesouměřitelné a objevily se většinou jen v knihách, které měl v péči. Měl sice jedinečné znalosti o staré češtině (i dalších slovanských jazycích), ale kdo srovná jeho básnickou tvorbu s rukopisy, nemůže nevidět onen propastný rozdíl mezi sotva "průměrným" básníkem a mimořádně talentovaným autorem rukopisů. I kdyby je přece jen sepsal, sám by nikdy staré pergameny vyrobit nedokázal a Horčičkův podíl je spíše jen pravděpodobností než jistotou. A velmi pochybné se také mnohým zdá, že by neobyčejně ješitný a po pochvalách a ocenění toužící Hanka vydržel o svém "nejznámějším a nejúspěšnějším" díle mlčet až do smrti a nezanechat třeba alespoň dopis s přiznáním. K padělatelům patřil také J. Linda, který byl sice lepším básníkem než Hanka, ale ani on se k autorovi básní z dávné minulosti moc nepřibližuje. Navíc se s Hankou nedlouho po objevení rukopisů rozešel - možná za to mohla krásná Barbora, která dala přednost Hankovi, třeba se nemohl vyrovnat s tím, jak všichni velebí kamaráda, který ho snad ještě navíc připravil o podíl na slávě, když podvod připravený oběma "vzal" jen na sebe. Nechal kamaráda objevit pouze Píseň vyšehradskou, zatímco sám našel Rukopis královédvorský.
Někteří badatelé upozorňují, že nejen technické provedení rukopisů, ale i jejich obsah svědčí pro autorství někoho staršího, mnohem zkušenějšího a vzdělanějšího, než byl v roce 1817 teprve pětadvacetiletý Hanka. Bez významu jistě nemusí být ani to, že duch rukopisů odpovídá době o nějaké to desetiletí starší, není v nich romantické slavjanofilství (tolik typické pro Hanku), a dokonce jejich jazyk se nedá srovnávat s tehdejší ještě neohrabanou obrozeneckou češtinou. Někdy bývá za skutečného autora považován Rafael Ungar, správce Univerzitní knihovny, jindy se nesměle poukazuje dokonce na J. Jungmanna, v podezření jsou také někteří Horčičkovi starší přátelé. Ukázat prstem na někoho s jistotou však nelze.
Možná až tomu bude v roce 2017 dvě stě let od objevu Rukopisu královédvorského, splní se odhodlání České společnosti rukopisné prokázat k tomuto výročí novou chemickou analýzou pravost jejich písma a definitivně tak "vyvrátit falešné mýty o rukopiseh". Zjištění Kriminalistického ústavu z konce šedesátých let nepovažují její členové za zcela objektivní a s mnoha závěry M. Ivanova nesouhlasí. Skoro se chce říct, že dospěla nová mladá generace historiků, paleografů, lingvistů a jiných odborníků, kteří si to znovu chtějí se "starými" ve sporu o rukopisy "pořádně rozdat".
Zatím vše ukazuje na to, že rukopisy byly tím, co latiníci nazývají "pia fraus" neboli "zbožná lež". Vznikly v době, kdy se zatím ještě nepočetným vlastencům zdálo nutné postavit český národ na úroveň ostatním, a potvrdit tak jeho právo na další vývoj. Autorům nešlo o vlastní prospěch či zisk, ale o samotnou existenci českého národa a češtiny. Rukopisy v tom přes všechny spory kolem jejich pravosti opravdu sehrály velmi důležitou úlohu. Mají také obrovskou literární hodnotu, vždyť představují samotné počátky novodobé české poezie - a na velmi vysoké úrovni. Až dvě desetiletí po jejich objevu sjede jako blesk z čistého nebe Máchův Máj, který ale jen málokteří pochopí a docení. To s rukopisy to bylo jiné - podle nich složil B. Smetana svou Libuši, Zdeněk Fibich symfonickou báseň Záboj, Slavoj a Luděk, inspirovaly Julia Zeyera, Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, Vojtěcha Hynaise, Josefa Václava Myslbeka i další naše přední umělce. Jedno se jim opravdu upřít nedá: staly se pevným základem pro další růst českého sebeuvědomování, dodávaly naději i hrdost a současně byly majákem ukazujícím směr k mnohem šťastnější budoucnosti. Kdo tohle dokázal, zaslouží si hlubokou poklonu a poděkování.

Poznámka:
V textu je několik drobných překlepů a chyb, které jsem opravil (JAG).
- Hanku napadl list Tagesbote aus Böhmen (nikoliv Tagblatt)
- v článku je chybně jméno V. Linda místo J. Linda (celkem 5x)
- autor pod pseudonymem J. E. Hanka myslí Jana Vrzalíka, ale byl to Vladimír Zákrejs, který pod pseudonymem J.E.H. napsal stovky článků. Vydal dvojdílný spis Stovražba (nikoliv Stovražda)!

Bílá místa české historie 3
19. století - Pro císaře pána a jeho rodinu. Napsal PhDr. Jiří Bílek. Vydal Knižní klub. Praha 2012. Formát 24 x 15 cm. Počet stran 424.
©  Jiří Bílek
©  Knižní klub