Dokumenty rkp. sporu

Bodhisatwa
Jsou Rukopisy falešné?
1937

Jsou Rukopisy falešné?

Stav bojů rukopisných a mé stanovisko k nim.

Když jsem v letech devadesátých minulého století vkročil na střední školu, byl již boj proti Rukopisům "vyřízen". Již zde stála Gebauerem odchovaná generace českých filologů, horlivě nás poučujíc o "drzém falsátoru" Hankovi a jeho "ničemném výrobku". Poněvadž pro tehdejší generaci byl ještě profesor učiněným bohem, vryla se nám ona ponaučení do srdcí jako neomylné evangelium pro celý život. Z horlivosti sami jsme si kupovali a pilně pročítali též různé tehdy po národě šířené "poučné" brožurky o "neslýchaně smělých podvodech" Hankových. Národ tehdy prodělával jakousi detektivní, pravdozvěstnou horečku. Kde kdo se chtěl zasloužiti a vyznamenati "odhalením" nových detailů na falsátorském díle Hankově. Po obráncích Rukopisů a jejich námitkách proti vývodům útočníků nebylo tehdy na veřejnosti již ani stopy. Jen jako terč posměšných vtipů se jejich jména ozývala.

Život šel pak dále a hovořiti vážně o Rukopisech, vysloviti pochybnost o skončení bojů o ně neb o sebe menším důkazu jich falešnosti oddekretováno bylo českým národem jako průkaz hrubé nekulturnosti. Na stavu tom nezměnila ničeho ani nenadálá sebevražda učence Píče r. 1911. Národ shledal onen neslýchaně surový, dosud nikde na světě na kulturním poli se nevyskytnuvší útok, jenž onomu všemi milovanému poctivci a idealistovi vtiskl sebevražednou zbraň do ruky, zcela v pořádku. Sotva několik nesmělých "ale" a "tentononc" se ozvalo.

Teprve po dlouhých dvaceti letech dovídá se česká širší veřejnost, že v Praze založil jakýsi zlobný, zarputilý stařík Mareš spolek na očistu Rukopisů. Ze staříka vyklubal se však záhy daleko za hranicemi proslulý profesor fysiologie na lékařské fakultě pražské. Bylo to pro mne nemalé překvapení, protože tento muž byl bohem, obdivovanou a milovanou modlou všech mých někdejších velmi četných kolegů mediků, a teď - pojednou tento jejich výkvět vědeckosti a osobní ušlechtilosti shledávám - nebesa - v čele obhájců rukopisných! Asi symptom senilního marasmu, vysvětluji sám sobě. Z omylu toho vyvedl mě a můj vrcholný údiv vyvolal však r. 1933 jménem obranné společnosti prof. Vrzalíkem vydaný Spis: "Poučení o nefalšovaných Rukopisech", jehož argumenty na obranu oněch památek mne, doznám upřímně, přímo ohromily: Neměl jsem, tak jako zajisté všechna česká inteligence, nejmenšího tušení, že by obhájci byli, a to již před půlstoletím, snesli tak významný, ba skoro naskrz všechny námitky proti Rukopisům vyvracející materiál.

Jsa již úplně prošlý bacily nedůvěry s takou vášnivostí a úsilím do celého národa pět decenií vpravovanými, odbyl jsem nejprve celý problém slovy, jež i český cestovatel Frič vyslovil brzy veřejně: "Nemám proti Rukopisům žádného předpojetí, avšak v pravost jejich uvěřiti nemohu, ježto mi nepraví ničeho ze staré kultury a jejich mluva jest řečí romantického básníka z 19. století." Nepočítal jsem však při tom se svým svědomím, které jest mým zlým, neúprosným pánem. A to začalo brzy svoji káravou řeč:

"Ty maloduchý, na svoji domnělou seriosnost a logičnost tak domýšlivý člověče, považuješ pod svoji důstojnost prostudovati všestranně tak důležitý kulturní problém svého národa, abys si získal o něm samostatný, spravedlivý úsudek, a oháníš se oněmi argumenty, o jichž plytkosti nemůžeš přece býti v pochybách? Zda nemá Homér, jenž spájel svou Illiadu a Odysseu z lidových písní tisíc let před Kristem, ještě květnatější a všemožnými epithety oplývající mluvu nežli romantikové 19. století? A což tvoje zamilované védské a sanskrtské památky indické? Vezmi např. jen takou Rigvédu I., zkomponovanou kolem r. 1500 před Kristem, a její píseň o Ušah-Jitřence. Zda se může s jejími dikcemi a básnickými obrazy měřiti výplod nejdivočejšího českého surrealisty? Jaký to básnický vzlet a sexuelní nevázanost! Hle: "Mladý muž jde za ženou, která ho vábí, jako slunce za jitřními červánky - Řeka dává brod, tak jako dívka povoluje objetí milencovu - Jako dívka nemající bratra vychází vstříc mužům (krvesmilstvo!) - V krásnýcih šatech jako žena toužící po manželu odhaluje jitřenka svá prsa jako nevěstka." (Z překladu Lesného: Indie a Indové, str. 124-6.) A poznání kulturního prostředí, jaké pak ti skytá Homér? Co tam poznáváš oproti dnešku nového? Myslí a mluví jeho rekové jinak nežli dnešní člověk? Nanejvýše potud, že mluví řečí dlouhou a strojenou, tak jak to básník potřebuje do veršů. Jinak však jest shoda s dneškem tak dokonalá, že si i po způsobu našich rvavých výrostků vyhrožují úderem, "až červená vystřikne". A kulturní předměty? Všeho všudy se dovídáme pouze, že ženy měly tehdy tak jako ještě naše babičky počátkem 19. století na starosti i "[........]" - domácí tkací stav a přeslici. Básníci se zkrátka již tehdy nevázali reálními popisy, nýbrž sledovali volně své vidiny. Ostatně, co se kulturních dokladů týče, znáš přece jejich ošemetnost. Jen si vzpomeň, že zákonník slavného tvůrce říše starobabylonské, Chamurábího (= Moudrý učitel) v Úru, vtesaný kolem r. 2100 před Kristem do dioritu, obsahuje i paragraf, jímž se stanoví trest smrti podvodnému staviteli, když dům se po stavbě zřítil. Aby tak i v Rukopisech byl podobný paragraf na stavitele pražské! A to přece dávno dobře víš, že podobnými námitkami, jako např. jsou Büdingrovy bubny, lze operovati pouze v českém národě, neboť všude jinde na světě dobře vědí, že buben náležel k prvým "objevům" člověka, jenž dospěl k němu prostě tím, že dutý kmen pod úderem jeho klacku zaduněl. Odtud jest buben hlavní musikální a telegrafickou pomůckou všech divochů na světě. Jakže? To ti ještě nestačí? Chceš namítati, že Rukopisy se v ostatní staročeské literatuře vyjímají jako bílá vrána a že při jejich namnoze pohanském obsahu jest zcela nemyslitelno, aby je byl vytvořil bigotně křesťanský středověk? Což pak znamenitý polský kronikář Dlugoš neuvádí v 15. století z lidových písní a podání celý rozsáhlý pohanský pantheon polský? A což neslaví dodnes na Ukrajině zpěvy a tanci nastolení boha jara - Jarila, představovaného sličnou dívkou, na slovenském Dětvansku pak bohyni letní úrody Vajánu a u nás Moranu? A co můžeš namítnouti proti výkladu Vrzalíkovu, že lahodná a od ostatních staročeských památek odlišná mluva Rukopisů pramení odtud, že tu jde o výtvory lidové, národní? Nic!"

Tak tedy hovořilo svědomí a pod nutkáním jeho dosti neochotně (člověk nerad odkládá ustálený názor) počal jsem samostatně o problému rukopisném uvažovati. Již v samých začátcích narazil jsem přirozeně na nesnáze, s nimiž si ani sami vítězní odpůrci Rukopisů nevědí dosud rady. Koho vlastně v předpokladu falešnosti Rukopisů dlužno označiti za výrobce? Gebauer původně mínil prostě Hanku, později pak přece jen připustil nemožnost toho a přisoudil mu pomocníky. Básně prý složil Linda a Hanka je pouze "postaročeštil". Dnes se pomýšlí již na celou skupinu buditelů, ježto se všeobecně uznává, že ani Hanka s Lindou na úkol onen nestačili. Jest tu však ještě další a větší závada: I když předpokládáme, že celá společnost buditelská dala tu dohromady všechen svůj "um a kum", zustává úplnou záhadou, odkud čerpala svůj "staročeský" materiál slovní, když žádné podobné příručky tu nebylo. A přece jsou Rukopisy po té stránce tak dokonalé, že jim nelze ani jediného vyloženého lapsu vytknouti. Ba naopak, některé z oněch za nečeské označovaných výrazů jsou právě nemalou oporou jich pravosti. Tak např. slovo šuma ve významu lesa (báseň Jaroslav, verš 25), o jehož někdejší existenci v staré češtině svědčí dodnes Šumava, jež neznamená žádné "šumivé" horstvo, nýbrž "lesnaté", hvozd, Ptolemaiovu Gabrétu hýlê = Kozí hvozd. Jaká to nápadná shoda! Ostatně, i pokud se stránky gramatikální týče, lze právem, jak to i Vrzalík činí, namítnouti, že falsátoři nemohli ani plně čerpati z jediného tehdejšího pramene, Dobrovského slovanské gramatiky: lnstitutiones linguae slavicae d. v., neboť dílo nebylo tehdy ještě dokončeno a publikováno. A co říci na okolnost, že, jak profesor Vojtěch přesnými metodami optickochemickými bezpečně zjistil, pisatel, za nějž odpůrci označují tehdejšího gymn. profesora Svobodu, jenž prý krasopisně psal, ani jednou nenapsal omylem novočeský háček, čárku a tečku u slov, aby je pak musil vyškrabati. Před tímto jediným faktem musí každý seriosní protivník kapitulovati. A koruna všeho, že Rukopisy vyhovují bezvadně i po stránce palaeografické! Na pergamentech vyříznutých ze starých listin mohl ovšem falsátor psáti. Odkud však vzal svůj starožitný inkoust? Vždyť o chemii inkoustové neměl přece r. 1817 nikdo v lidstvu ani potuchy (nečestné protirukopisné tažení s berlínskou modří jest dnes ovšem již po zásluze vyřízeno).

Tyto nemožnosti a nelogičnosti v argumentaci odpůrců vystupují na světlo teprve dnes, když se počíná s náležitým klidem o věcech uvažovati a je se všech stránek zkoumati. Za dob bojů bylo tomu naopak. Hanka sám, člověk sice nadaný, avšak podle souhlasných úsudků velmi ukvapený, pracoval svými nerozvážnostmi přímo k propadnutí Rukopisů a usnadnění laciného vítězství odpůrcům tím, že, aby otupil jejich výtky, tajně svými přepisy a dodatky (nedbale provedenými!) falšoval glossy v staročeském Mater Verborum, jak toho podle jeho domnění obrana Rukopisů vyžadovala (a člověk také "seriosnosti" a přímo dětské mentality, vystudovaný a r. 1817 26-letý právník(!), měl podle odpůrců hráti čelnou roli při výrobě padělků!). S takou "obhajobou" měla ovšem protivná strana velmi lehkou práci. Výhody té využila též plně ve svůj prospěch, a jsouc přesvědčena o všeobecné méněcennosti svých odpůrců, zašla zcela nonchalantně za možnou mez a nakonec takto úplně znehodnotila mravně i věcně svůj vlastní zápas. Zkrátka u vědomí svého úplného vítězství zjednodušila si boj tak, že upustila od námahy, aby sledovala a seriosní protiargumentací vyvracela další vývody obhájců rukopisných, a přiklonivši se zřejmě k Lutherově známé zásadě: "Calumniate fortiter, semper aliquid haeret!" počala nejen sama hromadně vyráběti "důkazy a symptomy falešnosti", nýbrž si k tomu prostřednictvím Gebauerovým přibrala i univ. posluchače. A snaživí žáčkové snesli svému učiteli záhy těchto takou spoustu, že ji bylo lze takřka vážiti na metrické centy. Práce té se dokonce zúčastnilo i profesorstvo jistých oborů universitních. Každý podle své možnosti. Nutno však upřímně doznati, že to nebyl od nich nikterak pošetilý nápad, neboť vídeňská vláda přímo horečně sledovala celý zápas rukopisný, a ten, kdo mohl prokázati účast na potírání oněch památek, měl její plnou blahovůli v záležitostech karierních předem zajištěnu.

Takový jest obraz, jenž se v této fundamentální kulturní záležitosti národa našeho nestrannému pozorovateli podává. Dnešní stav její lze charakterisovati slovy: V českém národě stala se dosud v kulturním lidstvu neslýchaná věc: Má umělecky vysoce hodnotné, ba jedinečné rukopisy, nevěří v jejich starožitnost, nýbrž jest přesvědčen o jich falešnosti, při tom však není s to ani jediného bezpečného důkazu pro své stanovisko uvésti, naopak denně množí se důkazy opačné, možnost falsifikace vylučující. Tím přešel onen prolblém z původně výlučně kulturního v eminentně mravní a otázka dnes zní nikoliv, jsou-li Rukopisy pravé (pravý jest každý rukopis, jakmile nelze mu dokázati nepravost), nýbrž, má-li český národ ještě tolik mravní síly, aby je vůbec za pravé uznal. Já, člověk, mající život již za sebou a znající svůj národ dokonale po všech stránkách, jsem pevně přesvědčen, že jí nemá a nikdy již míti nebude. Ideálem valné většiny naší duševní elity národní jest dnes a zajisté zůstane i navždy tučná, panská sinekura (nejraději hned několik) a předmětem jejího zájmu a péče jsou proto a budou pouze cesty a metody vedoucí k uskutečnění tohoto vznešeného ideálu. Naše státní osamostatnění, jež přes noc učinilo z národa nuzáků vládnoucí živel a dalo mu kariérní a obohacovací možnosti, o nichž se mu nikdy ani nesnilo, bylo zároveň zatěžkací zkouškou jeho mravnosti, při níž naprosto propadl.

Proto v mých očích jest dnes rukopisný boj bezúčelnou utopií. Není pro koho bojovat a hájit pravost oněch památek. Proto též, jestliže v dalším sám podávám doklady mluvící důtklivě proti jejich falešnosti, činím tak pouze, abych vyplnil příkaz svědomí. Mé srdce zůstává při tom zcela chladno, neboť záležitost, i kdyby obrana snesla důkazy slunce jasnější, jeví se mi naprosto ztracenou. Český národ nemůže dnes potřebovati žádné pravé rukopisy, nýbrž jen plné žlaby.

Jaroslav

Prvá z mých čtyř poznámek k otázce rukopisné týká se obsáhlé epické básně rukopisu Královédvorského, Jaroslava. Jest pouhým prohloubením obranného důkazu, podaného za dob vrcholných bojů rukopisných bystrým Hermenegildem Jirečkem.

Jaroslav, tvořící zlatý hřeb Rukopisu, stal se záhy předmětem útoků. Gebauer mu s velkým důrazem vytkl celou řadu slovních obratů i vět shodných s českým překladem proslulého Millionu Marka Pola, a to s jeho staročeským opisem původního překladu, uloženým v pražském Museu. Za zcela Hanku z falsátorství usvědčující shledává zde domnělý fakt, že Hanka nepochopiv, že výraz "na dlí" znamená v Mil. "napodél", použil ho ve svém falsu zcela nesprávně a tím dal dotyčnému passu absurdní smysl, prozradiv se takto úplně se svým falšováním a jako autor Rukopisů. Jde o větu Mil.: "na dvé rozdělili tresť (třtinu, stéblo, prut) na dlí, i položie před sebú na zemi", která v Jaroslavu zní: "a na dli tresť črnú položichu a ju na dvě póle rozcěpichu".

Předpokládejme souhlasně s Gebauerem, že vskutku existoval taký falsátor, ať již to byl kdokoliv, a opisoval ze staročeského Millionu, t. j. z onoho musejního opisu původního překladu, pořízeného někdy kol r. 1325 a nám nedochovaného. Nuže, Million dí: "položie (tresť) před sebú na zemi". Úkonu tohoto, pro celý líčený výjev [1] takřka rozhodujícího, nemohl nezmíniti ani falsátor a mohl se tu hravě zhostiti povinnosti vytvořením verše "na zemi tresť črnú položichu". Jádrem věty jest kladení na zem. To věděl z kontextu i falsátor. Jestliže přes to místo "na zemi" píše "na dli", jest jasno, že výraz dli považoval za synonymum země a za žádné dlí - podél. Jde tudíž zde o otázku, zda výraz ten vskutku tehdy v češtině existoval či ne. Zodpověděl ji správně již svého času H. Jireček, dovodiv, že jde o staročeské slovo dlo n. = podlaha, o jehož někdejší existenci že svědčí dnešní jeho odvozeniny dlážka, dlažba i sama podlaha, t. j. po-dlaha, pokryv dlahy, dlážky. Jeho výklad není však v detailech úplně správný. Problém jest složitější, a to mají se věci takto: V arijštině západní existoval slovní kořen ter - tel - ve významu pronikati, dosahovati někam, po něco, šířiti se, z něhož pošlo lat. tellus = půda = řec. telia, pak germ. thela n. = půda, základ a staroslovanské t6lo n. = spodina, dno, půda (pramen: A. Fick: Wortschatz der indogerm. Grundsprache, III. 94). Poslední bylo kdysi všeslovanské a udrželo se ve tvaru tlo namnoze v řečích slovanských dodnes. Jak dokazuje jeho existence v nářečích moravských dodnes, měla je i čeština. V Čechách však se záhy ve středověku vlivem němčiny, která svoje thela n. přeměnila postupně v dilo, dil m. a diele f., dnešní to Diele f. = podlaha, přetvořilo v d6lě, d6le f. a na konec v dlě f., jehož akusativ dli shledáváme v Jaroslavu. Jde tu tedy v podstatě o jeden z oněch nejstarších germanismů v češtině a slovo, kolidujíc s předložkou dle, podle a j., bylo patrně již kol r. 1300 na vyhynutí. Tak a nejinak se zajisté věci zde mají.

Gebauer na konec svou argumentaci zde poněkud změnil, a nechávaje stranou otázku, zda Hanka slovo ono pochopil či ne, tvrdil, že tento v osudné nedbalosti opisování, a nepromysliv si náležitě scénu líčenou Millionem, přesunul je tam, kam nepatřilo. Tím sklesají ovšem jeho námitky zde na pouhou insinuaci, podezřívání, a to pro způsob boje jeho tábora velmi charakteristické. Bylo totiž až příliš okatě vystupující zásadou oněch lidí: Z řady možných výkladů věci vyber si ten nejnepříznivější a nejnemožnější a setrvej neochvějně na něm, ať namítá kdo chce, co chce. I zde bylo by hračkou dokázati popisem scény, že i "na dli" (nezapomeňme, že Rukopisy nemají ještě diakritických znamének, zavedených teprve poč. 15. století Husem) ve smyslu napodél zde zcela dobře obstojí, škoda však na to námahy. Též se nebudeme pozastavovati ani nad tím, že falsátoru, prohlášenému Gebauerovci za člověka krajně vychytralého a opatrného (a tím zajisté by býval musil v nejvyšší míře býti), se tu pojednou imputuje přímo chlapecká nedbalost a neopatrnost, totiž bezhlavé opisování z nejběžnější staročeské památky! Pouze si uvědomíme, že logický a jazykově bezvadný popis scény jeví v odporu Gebauerovi nikoliv Million, nýbrž právě Jaroslav. Million dí: "Tehdy ti (hadači) odpověděli a na dvé rozdělili tresť na dlí, i položie před sebú na zemi." Hadači neodpověděli, nýbrž počali teprve činiti přípravy k odpovědi. A co říci rčení "na dvé rozdělili (tresť) na dlí"? Kdyby ho byl použil skladatel Jaroslava, to by bylo bývalo jistě jásotu: "Ejhle, neklamný důkaz padělání! Žádný Čech kol r. 1300, kdy národ ještě měl jemné cítění jazykové, nemohl přece říci "dělím na dvé napodél", nýbrž prostě "štěpím, štípám v půle". Pro děliti napodél má přece čeština pojem "štěpiti". Ano, zcela správně. To asi věděl i pisatel Millionu, jenže se mu stala malá nehoda. Buď již čerpaje z prvopisu Millionu, anebo právě z Jaroslava, který tehdy by již byl musil existovati, narazil na ono mu již nesrozumitelné "na dli" = "na podlahu", pojal je jako jemu známé "na dlí" = napodél a přesunul, kam patřilo, totiž do předchozí věty k verbu štěpit, degradovav je v pouhé děliti. - Líčení v Jaroslavu naproti tomu zní: "Sebrachu sě naliť čaroději - hadači, hvězdáři, kůzelníci - na dvě strany kolo rozstúpichu - a na dli tresť črnú položichu - a ju na dvě póle rozcěpichu." Toť ovšem jazykově a myšlenkově něco jiného nežli v Millionu a tak tento převyšující, že spíše se zde vnuká závěr, že pisatel tohoto, nečerpal-li ze společného pramene s autorem Jaroslava, tedy bral přímo z tohoto díla. Myšlenku tuto vyslovil již před lety Fr. Letošník (viz Vrzalík: Poučení, 106) a uvedl pro své tvrzení, že pisatel Millionu naopak opisoval z Jaroslava, argument, kterého nelze věru lehce oddisputovati. V Jaroslavu praví totiž Kublaj čarodějům, "aby zvěstovali uhodnúce, kteraký by konec boj měl vzieti". A v Millionu jsou tatáž slova! Letošník však vtipně dí: "Že věta byla opsána z Jaroslava do Millionu a nikoliv naopak, dokazují slova "zvěstovali uhodnúce". To zbytečné "uhodnúce" vymyslil si totiž básník Jaroslava, aby dokončil verš (latin. originál Millionu má přece prosté: ut indicarent - aby oznámili), kdežto v Millionu znamená nemístný plconasmus, mluvící sám sebou pro původ z nějaké básně." K této argumentaci může ovšem nestranný posuzovatel říci pouze: "Zajisté!"

A na konec ještě maličkost. Český Million, z něhož Hanka měl jako falsátor tak neomaleně čerpati, užívá pro svého tatarského chána nesprávného pojmenování Chinchis, to jest Džingis. Správné znění bylo Džingischan, t. j. chan Džingisů, lidu nazvaného tak zřejmě odtud, že se živil řepou zvanou Řeky [.......] (čti gingis), nebo hlízami rostliny, jmenované v Indii džingi. Slovo jest arijské (viz i litevské žinginis = rost. ďáblík bahenní - Calla palustris, hlíznatá bylina rostoucí v močálech). Džingischan značí tedy pouze jméno povšechné, vlastní jméno onoho chána znělo Oktaj. Líčení Millionu jest tedy i v tom nepřesné. To asi postihl a podle soudu odpůrců špatně opravil i "bezhlavý opisovatel" Hanka, jenž volil tu název Kublajchan, proti jehož oprávněnosti povstal již prvý zapřisáhlý odpůrce Rukopisů, německý odborník Fejfalik. Obránci dnes proti tomu namítají (Vrzalík: Poučení, 108), že podle tvrzení samotného Marka Pola byl název onen povšechným epithetem oněch chánů a znamenal "krále králů", tedy označení i zde dobře upotřebitelné. Údaj Markův jest v podstatě správný. Přesně vzato, značí Kubilaj (tak znělo slovo přesně) "vítězný" a jest opět arijského původu. V gallštině shledáváme vyraz cob = vítězstí, v praslovanštině kób6 = zdar, jež přešlo i do staré češtiny a srbštiny atd. Jde o derivát arijského kořene kap-, kab- = zachycovati (lat. capere), zmocňovati se, odkudž i gallské kabalos = kobyla, t. j. chňapající, kousající zvíře, pak litevské kabe = naše skoba = zachycovadlo, háček. Kab (as), kob(os) znamenalo doslovně "vzatek", lup válečný apod. Též i chan, zkratka to původního, od Avarů v historii známého chagan = kozák, pastevec koz, pošlo z indoiranského chaga = koza a míněn jím vrchní pastevec stád, což byla u pravěkých nomádů nejvyšší hodnost, udílená nejznamenitějšímu muži (týž význam má podle germanistů i něm. Held = hrdina).

Dodatky těmito ocitáme se bezděčně u pramene oné, jak bych řekl, bídy rukopisné, lépe řečeno, kulturní bídy slovanské, specielně české. Našemu národu se stále s vědeckých katheder vykládá o krajní osvětové zaostalosti našich předků praslovanských, patrné prý nejen z nesčetných převzatků slovních od Germánů, nýbrž i z hojných výpůjček jazykových od Žlutých, Mongoloidů, čili jak hlasatelé říkají, Ugrofinů a Turkotatarů, jež jsou prý svědectvím tehdejší kulturní inferiority a otrockého poddanství našich předků oněm "hodnotným" rasám lidským. Vztahy germánskoslovanskými se zde pro jich obsáhlost zabývati nemůžeme. Jedno však o té slavené německé kultuře v pravěku možno již tu konstatovati: Lze vřele německým odborníkům gratulovati zde k jich mistrnému "aranžmá", pro něž našli tak vděčné žáčky a obdivovatele, jako jest vědecký svět slovanský, najmě český. Až však jednou nedbalý národ francouzský tu jejich pravěkou kulturu prostuduje a srovná se svou starokeltskou, rázem bude svět chudší o jednu velkou mydlinovou bublinu. Co se pak oněch vlivů mongoloidních ve slovanštině týče, zní zaručená pravda tak, že skutečnost je zcela opačná: Jazyková a kulturní zaostalost národů této rasy byla oproti Ariům ode vždy tak přímo úžasná, že nejen Slované, nýbrž nikdo z Ariů nepřevzal z jejich řečí ani jediného slova, kdežto oni samotni takou spoustu, že v ní nezřídka vlastní jejich jazyk takřka mizí. Všechny ony domnělé výpůjčky od Mongoloidů, jichž výpočet začíná zpravidla oním ubohým kragujem-krahujcem a jde přes kalpak-klobouk do nekonečna, patří prostě do říše bájí. Kraguj6 značí jednoduše praslovanského krákavce [2] (od arijského kořene krag-klag, pozdějšího krak-klak = křičeti, zvučeti; viz lat. clango, něm. Klage a litevské klegu-klegeti = hlučně se smáti, chechtati se, dokazující existenci kořene krag-klag i v praslovanštině) a klobouk-kalpak jest z arijského kalpati (sanskrt) = přizpůsobovati, ohýbati (viz sanskrt. kalpana = 'přizpůsobení, návod k upotřebení; sanskrt; Kalpana Manditika = Návod k použití modlitebních formulí) a tak dále.

Není, bohužel, možno zde o tomto důležitém osvětovém problému Ariů, zejména pak Slovanstva, blíže pojednati. Malou ukázku si však přece podáme, a to tu nejmenší a nejodlehlejší - z japonštiny. Nuže:

Jméno Japanu Nipon jest arirské Nipona = vodní, ostrovní země (viz sanskrtské nepa, nipa = voda, Nipa = vodní palma, iránské niphta - dnešní nift (ze starého naphta = voda, dnes petrolej), francouzské nippes = prádlo = "vodní věci", druhotně i šaty, zkrátka osobní "příslušnosti", ba i nábytek). Jógun = kníže je i budhistickoindické, sanskrtové jógin = silák (duševní), člověk, jenž jógou = sílením (duševním, prováděným askesí) hledí urychliti své radostné splynutí s Brahmou; jde o derivát arijského kořene jag- = síliti, sílu projevovati, hnáti (něm. jagen), odkudž baltolitevské jéga = síla, vypůjčené všemi Fino-Urálci k pojmenování ledu (= silného, pevného), existující i v maďarštině (jég = led), a slovanské jaga-, ježi-baba, t. j. mocná, čarodějná baba. - Samuraj = šlechtic značí válečníka, arijs. samarayas, t. j. účastníka samary (samara) - "hromadného boje" (od ara = boj pochází řec. Arés - bůh války). Stručně další: jap. fudži = oheň, "Feuer", sanskr. púdža, Fudžijama = ohnivá jáma (sanskr. slovo); nasa = noc; yuna = gejša do lázně, "junice"; torea = brána, "Thor"; geta = střevíc, sank. gata = chod; džoro = nevěstka, sansk. kara = děvčice; furo = horký, "feuerig"; jadoga = hostinec, "jídelna"; varadži = pletený střevíc, "vřecko"; kuro - černý, lat. curus = tmavý; sansk. karas = černý ("krytý") atd. Ba i onen rukopisný tábor, [3] vypůjčený Mongoloidy od lránců, u nichž značil topiště - tabhúra od tabheiti, tabhiti = topiti (viz skytskou bohyni rodinného krbu Tabhitî), paraduje tu též ve znění tabun(a). Též palestinská hora Tábor vděčí zajisté za své jméno starověkým Ariům, kdežto africký Tábor, město u Tanganjiky, středověkým obchodníkům perským.

Byli to též zajisté především Japonci, kteří arijská slova zavlekli ku všem kmenům indiánským v Americe. Tak např. u Azteků slula voda a, ahu (= aqua), dům kali (= sanskrt. kalia, kali = dům, "cella"; viz sanskrtské Himakali = dům, příbytek zimy, horstvo Himalája, t. j. hima-ulâya = "úl", bydliště zimy), v celé Americe pak až k Ohnivé Zemi zove se dodnes kmenový náčelník kazik (čti, jak psáno), což znamená našeho českého kazíka - rozkazovatele a masculinum k naší ctihodné Kazí, dceři Krokově. Výraz byl vzat buď od zmongolisovaných Slovanů, turkestanských Sartů, aneb od Iránců. Generálními jazykovými učiteli všech oněch surových hord (z iráns. urdhú = vznešený) mongoloidních, které se kdy z vnitra Asie na západ vyrojily, byli totiž turkestanští Iránci, u nichž se vždy jako na prvé stanici zastavili, pozvolna se doplňujíce, organisujíce a při tom ubohé domorodce iránské do krajnosti sužujíce. Tu také dostávali teprve svá jména, jež jsou proto veskrz arijská: Hun jest zendavestké hunu = zlý, Avar, arijské abhras = silný, veliký, řec. [.....], Tatar arijské tatara = ploditel (muž míval i na tři sta dětí) aneb snad i značí "tetřeva" - arijs. tatarva, Turek dobytkáře (Turka (=Turek) od vypůjčeného slavismu turu, tur = dobytče) atd.

Čtenáře asi udiví, že takové všestranně zajímavé, kulturně a jazykově velmi důležité věci slyší teprve ode mne, neznámého člověka, a nepodala mu je již dávno naše oficielní věda linguistická. Vysvětlení této záhady lze shrnouti krátce ve slova: Demoralisace a zbahnění řady našich vědeckých odborů, především linguistiky samé - bojem protirukopisným! Jím zaneseno bylo do teprve se rodící české vědy naprosté zpolitisování a autoritářství, jež musilo na konec otráviti duši a zdemoralisovati i pracovníka nejpoctivějších úmyslů. Jaképak duchamorné studie jazykozpytné, když na konec bude pravdou to, co a jak řekne prostě profesor Gebauer? Všichni se proslavují a dělají si osobní reklamu protirukopisnými nápady, na něž připadnou nezřídka na procházce nebo při pivě, a já se tady budu lopotiti, abych na konec snad dospěl bezděčně k resultátům poškozujícím jejich protirukopisné tažení a tím stal se prašivou ovcí mezi ostatními? Ne, tak si život kaziti nebudu! - Tak se uvažovalo.

A tak se stalo, že česká linguistika dospěla k dnešní své úrovni, již lze beze všech kritik a poznámek charakterisovati těmito výmluvnými ukázkami:

Za největšího srovnávacího linguistu českého uznaný, nedávno zemřelý univ. prof. Zubatý zanechal ve skrovné své literární pozůstalosti též pojednání o praslovanském pluhu, v němž dovozuje, že Slované "přejali předmět (pluh) i jméno (socha) po roce 700 př. Kr. od Skythů. Sami snad měli před tím téhož kmene slovo, totiž soka, totožné s litevským szaká = větev a spřízněné i s gotským hoha = pluh; ale slovo to, které mohlo býti dalším názvem prvotného rádla, ustoupil pak iránskému speciálnímu názvu zněvšímu asi sacha = rozsocha "hák takový", docela (nechtěje se vystavovati výtkám nesprávného podání jádra článku, cituji slova velebitele jeho, prof. Janko).

Skutečnost pak jest tato: Arijská linguistika vlastní tu dodnes tato k otázce příslušná slova: Sanskrtské çanku m. = pahýl = staroslov. sak6, dnešní suk, a pak sanskrt. çâkhá f = větev, rozsocha, litev. szaká f. Z celé iránštiny zná pak tu pouze novoperské šách = větev (podle přední autority, A. Ficka), jež musilo ovšem pojíti ze çâkha, šácha. Po nějakém slovu sacha, jež by značilo "hák takový" a zároveň pluh, není v iránštině ani nejmenší stopy. Naopak možno se vší určitostí říci, že neexistovalo, neboť Iránci měli pro pluh tytéž názvy jako Indové, tedy aratram = oradlo atd., v nichž však po onom není nejmenšího sledu. Naproti tomu měla slovanština zaručeně svoji vlastní çâkhu, z níž ve svém duchu jazykovém vytvořila dodnes existující šáchu, šíchu, šáchor, šáchořinu = rozsochatina, načechranina. Nějajké soka = pluh nemohlo však v ní existovati již z té prosté příčiny, že již od počátku měla kořen sok - ve významu znepřátelovgti, útočiti a jeho deriváty sočiti, sok, sokol. Toť samozřejmost. Pro svůj pluh odvodili si však asi Praslované jméno odjinud, totiž od arijského kořene sus = sušiti (viz Suzy = "suché"), sanskrt. sushyati, odkudž staroslov. s6chnati = schnouti, such6 = suchý atd. Tedy socha = sucha, suché dřevo; [4] Slované neužívali patrně k orání čerstvého zahroceného kůlu, nýbrž nechávali jej nejprve, aby ztvrdnul, na slunci vyschnouti. Totéž shledáváme i u Baltů, kde litevské žagrê = pluh pošlo od žagaras = suchá větev. Nebyl to ovšem kůl prostý, nýbrž rozsocha, za jejíž delší konce táhlo dobytče, a kratší, zaostřeny ryl do země. Že sochou míněn zde taký zvláštní dvojitý pahýl, "sochor", vidíme z toho, že slovo značilo zároveň tehdy fetiše, z něhož pak časem vznikla obráběním socha v dnešním smyslu. - Praslované si tudíž nevypůjčili od iránských Skythů žádnou sachu - sochu. Nemohli tak ani učiniti, a to z toho prostého důvodu, že, jak ethnograf Skythie Herodot kol r. 440 př. Kr. s nemalým důrazem dí, bylo rolnictví Skythům, potulným, na vozích bydlícím nomádům, zcela neznámou věcí a obilí si opatřovali od "otroků Oráčů" (rozuměj podmaněných Thráků).

Uvedené není ovšem ukázkou nějakých odborných nevědomostí, nýbrž pouze toho, s jakou lehkovážností, bez patřičných předběžných studií navykla si česká linguistika vlivem bojů rukopisných řešiti vážné kulturně historické problémy. Ona však si navykla i jiné věci, totiž např. takové:

Stařešina dnešních českých jazykozpytců podává ve svém popředním díle, jemuž Vrzalík roztrpčeně vytýká, že líčí Praslovany "jako surová, špinavá hovada", a kterému vytkl co do samostatnosti a poměru k souznačnému německému dílu Schraderovu před lety jistý odborník v kritice ještě něco mnohem závažnějšího, zcela vážně takové etymologie, jako jest tato: "govedo = hovado, s nímž nejspíše jest příbuzno i gum6no, dnešní humno". Na objasnění budiž dodáno, že jde tu o dva zcela primitivní jazykové poznatky, totiž o arijský kořen gu-, gau-, gav- = řváti a jeho slovanský derivát govedo - hovado a o kořen gham- = jíti, šlapati, odkudž pošla ghamâ = země, ghamaios - řecké [......] = sešlapaný, nízký, ozývající se v onom gum6nu - humnu a latinském humilis, humus.

A mýlil by se ten, jenž by se domníval, že onen duch vědecké nonchalantnosti, vanoucí ze Zubatého stati o pluhu, jest alespoň naší mladé generaci slavistů již cizí. Z domněnky té jej vyvádí hned např. náš dnešní nejpřednější representant slovanského jazykozpytu, jenž nás ve své publikaci poučuje, že existoval "starý slovanský a indoevropský kořen slov-, označující vláhu, vodnatost". Pravdou však jest, že žádný taký kořen slov- ve významu vláhy, vodnatosti u Ariů nikdy neexistoval a neexistuje dodnes, nýbrž že jej, a to jako pozdní, mladý produkt z původního çru- [5] çrau-, çrav- vytvořila pouze slovanština, a to jedině k označení vněmů sluchových - slov. Pouze germánština má vzdálené náznaky v subs. slobbe = Schlamm a slîva, slaiva = Schleim (odtud naše slíva, slivka = kluzká ovoc), avšak prvé pošlo z kořene sluf- a druhé ze slî- (podle přední autority germ. ling. A. Torpa, z Wortschatz der germ. Spracheinheit). - Co by se tak stalo, kdyby s takou odborností jako tento dnešní vůdce boje protirukopisného se vyjadřovali i obránci Rukopisů? Jistě by byli v okamžřku smeteni. Nejde zrovna o úplnou lapálii, nýbrž o tvrzení, že kořen slov-, znamenající zvuk a zastoupený v komplexu: sloviti, slovo, sláva atd., značil zároveň - v téže řeči - vodnatost!

Za takých poměrů nelze se pak ovšem diviti, když se na českém jazykozpytném Parnasu objeví i taký v linguistice naprosto negramotný člověk, jako byl univ. prof. Peisker, a opováží se klidně "řešiti" její problémy a vyráběti takto slovanskou "praehistorii", jež pochopitelně vyvolala v germánském světě nadšený applaus. Slovan = odevždy zvířecky zbabělé, sprosté, špinavé dobytče, otročící kdekterému přivandrovalci, to ano, výborně, pane autore, jen tak dále! - Peisker měl ovšem k tomu jednu velkou legitimaci v kapse - účast na protirukopisném boji.

Jaké plody z takého linguistického prostředí pošly, ukazuje nejnázorněji historie slova pán, jež Peisker spolu s názvem župan prohlásil za produkty z avarského kopan a zároveň ovšem za doklad slovanského otročení Avarům. Marné byly všechny vývody linguisty Hujera, že obě slova jsou staré, čistě arijské výrazy, tvrzení Peiskerovo zvítězilo. Nuže, nemálo ironií číšící skutečnost jest zde tato: Název pán, praarijské pánas = živitel, vládce (od pan- = živiti), existuje od nejstaršího pravěku u Indů a Iránců jako běžný název. Že kdysi bylo i v řečtině, svědčí jasně bůh stád Pán. V dnešní perštině vystupuje např. ve šlechtickém titulu marzpán = markrabě (= pán pohraničního území). Indickými a perskými obchodníky a kolonisty bylo pak rozneseno do nekonečna. Shledáváme je nejen v malajštině na Borneu (pan - embahan = vévoda, pán menšího území; pan - gerang = vezír, pan "Geschäftsführer"), nýbrž i v nejtemnější Africe, kde zkomoleno poněkud zní bhan, bwan, bhana, bwana. Universální černošský název pro Evropany zní bhani Uláya, t. j. páni Evropané; slovo Uláya jest zmíněné již indoiránském uláya = útulek, bydliště, vlast (z arijs. val., úl- = obkličovati, chrániti, odkudž z lat. aula = obestavěné prostranství, maďarské vár = pevnost, město a naše slovanské úl, jež ve znění ul, ula, ulus a významu vesnice, osady se uchytilo téměř u všech asijských Žlutokožců). Přišlí Peršané a Indové říkali zkrátka Černochům, že přicházejí z uláye - vlasti, a tak dostali odtud jméno nejen sami, nýbrž i všichni Běloši. - A nyní, dobrý čtenáři, srovnej s těmito fakty onu českou hádku o původu slova pán, a máš věrný obraz úrovně české slavistické linguistiky. Zda věda s tímto rozhledem a niveau může a jest oprávněna rozhodovati o pravosti Rukopisů, jimž i samým Gebauerem původně jako rozhodčí dovolávaná palaeografie přiřkla unisono pravost, nechť rozhodnou jiní.

Libušin soud.

Byla to jistě zloba osudu, jež mi usoudila napsání tohoto separátu. Jak jinak to nazvati, když jádrem jeho jsou náhodně zjištěné doklady pro pravost onoho nešťastného rukopisu Zelenohorského, jehož gamová "pračeština" vyvolává ryčný smích každého českého filologa a jenž nás oloupil o naši prvou, bujarou šlechtu lechy, pak milou, praslovanskou zádruhu atd., jež sice existovaly velmi plně a dlouho, avšak v naší vědě nesmějí dnes jestvovati, poněvadž o nich mluví též tento neblahý rukopis.

Mé poznámky zde týkají se naskrz jen všemi českými vědeckými odbory odsouzeného a historicky, kulturně, právnicky atd. za zcela "nemožný" oddekretovaného Libušina Soudu.

Všechny tyto kompromitující predikáty platily ovšem v neztenčené míře pouze do prvého osudného zahřmění, totiž vystoupení u nás vysmívaného linguisty Žunkoviče s jeho výkladem Tetvy, jež přichází v Soudu ve rčení, že oba svářící se bratři, jež Libuše měla souditi, Chrudoš a Šťaglav, byli synové Klena "z Tetvy Popelova". Tato záhadná tetva zůstala jazykovou sfingou od chvíle nalezení rukopisu a jedním z hlavních argumentů odpůrců rukopisných až do vystoupení Žunkovičova roku 1933, který přišel s vysvětlením, že v polském slovníku Orgelbrandově z r. 1861 se uvádí tetva a přikládá se jí význam "rod" a za dob pohanských i "dynastie". Dalším pátráním zjistil též dále ještě, že slovo přichází i v germanštině, a to ve výpočtu mythických anglosaských králů z dob pohanských, "před Vodanem", kde jako devátý se uvádí "Tactwa Beawing" (bližší viz ve Vrzalíkově Poučení).

O tomto Žunkovičově objevu možno říci pouze to, co též poví jednou nestranný líčitel bojů rukopisných, totiž že znamená vítězné skončení zápasu nezvratným průkazem jich pravosti (takých mají vlastně obránci jich již nělkolik a patří k nim i chemickooptické výzkumy Vojtěchovy, avšak tento vyniká největší lapidárností). Nutno totiž si uvědomiti, že ošemetný osud, chtěje patrně připraviti bohorovně domýšlivým rukopisoborcům porážku z ruky "nejmenšího z maličkých těchto", zařídil zde věci takto:

O existenci tetvy zvěděl evropský odborný svět roku 1835, kdy vydal Kemblés v Mnichově svoje Anglosachsische Stammgeschlechter s oním výpočtem králů. Jak jest samozřejmo, musil a též se i po čase dostal spis tento do rukou bibliotekáře Musea král. Českého - "falsátora" Hanky, který, jak Patera z jeho pozůstalosti zjistil, roku 1845 v něm též slovo Taetwa objevil a si do svých soukromých poznámek zapsal. Nález ten však naň neučinil vůbec žádného dojmu, lépe řečeno, jej zkrátka zatajil, protože sám veřejně již vyložil tetvu rukopisnou jako omyl písařův místo správného prý jetva, t. j. svaz, rus. sojuz (od jati)! Punctum.

A nyní jen malý dodatek. To, co Žunkovič o tetvě podal a jak ji obránci ruk. pojímají, potřebuje malého doplňku a opravy. Věc má se, přesně vzato, takto:

Ve slově tetva jde o odvozeninu z praarijského tata = rodič, příslušník rodiny, především otec a matka sami (výraz jest z dětského žvatlání). Sanskrt měl své tata, tâta = tatíček, jemu odpovídalo latinské tata a řecké [.... ....] atd.; litevština má dodnes têtis = ótec, a tetâ = teta; stejně slovanština má od pradob tata = otec a teta = teta; v germanštině existovalo anglosaské taeta = otec, pak starohornoněmecké toto m. = otec, a totâ f. = matka. Za zmínku stojí též praarijské tatia = otcovský, jež v sanskrtu znělo tatya, v latině tatius (viz Titus Tatius = Titus otcovský, t. j. otec, prarodič, jenž byl praotcem Titiů) atd. (vzato z A. Ficka: Sprachschatz der indogerm. Grundsprache, III, I, 87, 159). Tvar tatva, tätva, tetva může znamenati buď adjektivum otcovský, rodový - arij. tatvas, -â, anebo toto povýšené již na substantivum, tedy "otčinu", rod. Že výraz exístoval vskutku v praslovanštině a specielně i v nejstarší češtině a zněl původně tětva (z tjatva), svědčí jeho pozdější formy, polská dziatwa a zejména slovenská Dětva, jež znamenají "dietěnstvo" = potomstvo, rod, a vznikly tím, že etymologický nesrozumitelné již tětva bylo uvedeno v souvislost se slovem dieta - dítě. To jest, co třeba si zde uvědomiti.

Passus Soudu "tetvy Popelova" jest tudíž vyloženě nesprávný a má zníti "tetvy Popelovy" [6]. Není to však úhonou Rukopisu, nýbrž naopak jeho předností, a svědčí o tom, že báseň vznikla sice v pravěku českém, avšak byla z ústního podání napsána značně později a s jazykovými nesprávnostmi, povstalými neporozuměním starým výrazům jejím. Punctum!

Nedosti však na této ráně. Zdá se, že bohové rozhodli, aby Soud Libušin stal se na celé čáře i soudem nad všemi pochybovači o pravosti Rukopisů. Hle, co se mi vyrojilo pod rukama při zcela odlehlém, rukopisům na míle vzdáleném bádání:

Starý původ ruk. Zelenohorského dokazují neklamně i jména osob vystupujících v Soudu!

Jsou to názvy Chrudoš, Šťaglav a Popel.

O Chrudoši dí Gebauer ve svém Staročeském slovníku toto: "Chrud, -a, jméno osobní, Chrudim, -a = totéž." Z citovaných dokladů jest vidno, že názvy vyskytovaly se celkem beze změny. Tvaru Chrudoš neuvádí, což znamená, že existuje pouze v jím neuznávaném Soudu. Slovo pošlo ovšem z praslovanského chrad6. Toto však neznamená, jak se obránci - snad podle zcela ctihodných pramenů - domnívají, crispus, kudrnatý, nýbrž totéž, co jeho latinský protějšek crudus a galský croudis, totiž "unbiegsam, hart, fest" (W. Stokes: Urkeltischer Sprachschatz, IV, 98), tedy člověka neústupného, tvrdohlavého. V jádru jde tu o rozšířený arijský kořen kru- = raniti, jehož nejbližším derivátem jest adj. krut6, krutý; v češtině jest zastoupen ve slově chroust (z chradt6), odkudž i chroustavka, méně správně chrustavka = chrupavka. Týž kmen chrond- má i řecké [.....] = z tvrdých částic složený, neohebný, tvrdý, a [.....] = chrupavka (pův. [.....]).

Důkaz, že chrad6 nemohl znamenati kadeřavého, jest prostý. V cizích řečích žádné podobné slovo toho významu neexistuje vůbec, takže eventuelní převzetí nebylo odtud možno. V praslovanštině samotné lze pak pomýšleti pouze na nějakou odvozeninu od verba kratiti = kroutiti, odkudž pošlo i subst. krat6 = čes. krút, krut, dneš. zákrut (viz historické Suché Krúty, t. j. zákruty, výmoly v tamní vysoké hlinité výspě na pravém břehu Moravy). Odtud mohlo pak vzniknouti adj. krtav6 krútav6 = kroutivý, nic však jiného, nejméně pak již zkomolenina chrad6 vyloučená přímo předem proto, že chrad- existovalo již v jazyce jako zvláštní, samostatný kmen slovní, a to ve zmíněném významu nepoddajného. Starým, praslovanským odborným výrazem bylo zde naopak dodnešní adj. kučerav6 - kučeravý, vytvořené z arijského kaka, kuka, kika = výčnělek, chochol (kučera z kukjara). Naproti tomu něm. krausig pošlo z germ. krus- = žmoliti, kroutiti, "krušiti", takže jeho protějškem ve slovanštině jest ono krúťav6. Název Chrud měl by ovšem v staročeštině zníti přesně Chrúd a Chrudim Chrúdim, takže město Chrudim, t. j. Chrudimi = sídlo Chrudimovo, mělo by dnes slouti Chroudim; slova ta však patrně zkrátila souhlasně s krút6 - krut6 ve sledu denního užívání své ú v u.

Tedy resultát všeho: Jméno Chrudoš neznamená vůbec původní osobní název onoho muže, neboť naši předkové slovanští volili pro své děti vždy jména krásná, poetická, nýbrž přezdívku, zvolenou záměrně, t. j. se zřetelem k ději básně!

A to samé shledáváme i u Šťaglava - Šťáhlava (rukopis nemá ovšem zde znamének). Zní-li v Rukopisu slovo prostě Staglav, pak zajisté znamená Staviglava = Tvrdohlavce, je-li však psáno Stiaglav, Sstiaglav, tedy buď Štaglava - Šťaglava = Klackovitého, Hrubého - od subs. štaga = klacek, kůl (dnešní šťakejl, šťákle), doloženého v srbském štagalj = tyčová stěna, stavba, anebo spřežku Štagoglav, Štakoglav = Klackohlavý, Pařezohlavý, t. j. opět Tvrdohlavý. Tedy znova přezdívku téhož smyslu jako Chrudoš a k ději Soudu přiléhající! - Ten, kdo hledá záminky, může ovšem tvrditi, že přídomek značí vlastnost tělesnou, tedy štaglav = klackovitý, kůlovitý že znamená velikého člověka, "čahouna", avšak i tak musí připustiti, že předně pojetí toto není vzhledem k významu jména Chrudoš pravděpodobno, a za druhé, že slovo i tak značí nesympatickou přezdívku a tudíž opět zapadá do dějového rámce Soudu.

Slovo Štaga souvisí ovšem těsně s německým Stange = tyč, kůl, avšak přesto možno důvodně souditi, že nepošlo odtud, nýbrž že jest výtvorem slovanským. Že jsme totiž i my kdysi měli tento arijský kořen, stag-, steg-, dokazuje českosrbské stehno - stegno, to jest vzpěradlo. Jde tu o deriváty praarijského koř. stak-, stag- = vzpírati, podpírati, sanskrtské stakati, jenž dal původ v germanštině slovům Stock, Stahl, Stange, Stengel atd., v latině stagnum, v řečtině [..... , .....], v litevštině stengti = tuhnouti, síliti, v češtině pak vedle zmíněných i verbis, ztéci (hradby), vztekati se, t. j. vzepříti se, a vztek (= V6- staka, -stěka, -stek) (čerpáno polovinou z A. Ficka: Sprachsch. d. indog. Grundsprache, III, I, 246-7).

A nyní závěr obojího: Libušin Soud, ovšem ve zcela jiném podání, uvádí ještě Kosmas a Dalimil, avšak - bez těchto dvou jmen, která jsou volena se zřetelem na děj básně a jich nositele. Jest to zkrátka báseň "O dvou tvrdohlavcích". Kdo poradil falsátoru tato zcela neznámá a k ději přiléhající jména? Nemohl tak učiniti samozřejmě nikdo. Ta jména smyslově znali a záměrně zvolili pouze svědkové a současníci Libušina soudu! Ergo, báseň pochází vskutku přibližně z těchto dob. Alterum non datur.

To samo pak hlásá a předešlé skvěle doplňuje i onen Popel, pro kterého prý si Hanka zašel až do polské praehistorie. Jistě však nemusil tak daleko choditi, ba vůbec nikam, neboť název jest z téže dílny jako předešlé. Neznamená totiž ani dost málo náš dnešní popel (= po- pal, spálenina, anebo po- pel = poprach) - myšlenka taká byla by přímo hrubou urážkou našich předků, kteři volili vždy, jak řečeno, jména krásná, květnatá - nýbrž Popela = Tatíčka, praotce, zakladatele rodu, anebo snad i synonymum zmíněného latinského Tatiuis, totiž Popelij = Otcovský. Jest totiž derivátem praarijs. kořene pap-, pamp- = kypěti, růsti, kausativně pak: způsobovati něčí vzrůst, kypění, živiti (A. Fick: Sprachschatz der indogerm. Grundsprache, III, I, 137). Z četných odvozenin patří sem latinské pôpulus = topol, t. j. kypící, rychle rostoucí strom, a též i populus = lid, národ, t. j. nakypěnina, nárost; z našich je to pampeliška - litevs. pampala = nakypěná, šťavnatá rostlina, a též ovšem papula = tvář, papati - jísti, a papa = otec, živitel, latins. papa, homérské [......] atd. Tak jako v ruštině a jinde přešlo papa v pop, vzniklo zajisté i z praarijského a sanskrtského papala = tatíček, ve staré slovanštině papjala, popěla, popěl6, a náš Popel6. Tak se po pravdě věci mají.

O těchto faktech se ovšem Hankovi a jeho vrstevníkům ani nesnilo a též česká linguistika je zapomněla dosud svému národu objeviti a sděliti. Pro toho, kdo má byť jen nejprimitivnější znalosti ze srovnávací arijštiny, nejsou ani nejmenším překvapením. Vždyť nejen jazyková, nýbrž i názvová souvislost praslovanštiny se sanskrtem jest nad pomyšlení těsná. Takový rek Rámajány Bharata jest prostě náš slovanský Boruta, Bořita = bojovník, a naši slovanští Vlkové a Vlčkové znamenají sanskrtské Varky, Varkaly, Vrkaly, stejně časté to názvy jako onino u Slovanů atd. Ba, i ten praslovanský záhadný vlkodlak má svůj protějšek v sanskrtském synonymu varkacarman (= vlčí srst, kožišina). Zkrátka, Slované nejsou, jak se to snaží světu namluviti učenci germánští a po nich naši, lid, u něhož není ani stopy po bývalé kultuře praarijské, nýbrž pravdou jest pravý opak, který však, bohužel, dosud marně čeká na své objevení vědou slovanskou.

POZNÁMKY:

[1] Scéna odehrála se tak, že čaroději počali čísti ve svých knihách, načež se obé poloviny tresti počaly zvedati se země a spolu zápasiti, až polovina, značící Chana Kublaje, se položila přes druhou, oznamujíc takto jeho vítězství. Ve skutečnosti se ovšem odehrál děj tak, že za čtení počali okolostojící hadači křepčiti a při tom nepozorovaně některý nohou posunul polovinu Kublajovu přes druhou.

[2] Takové spory a disputace jsou ovšem možny pouze v linguistice české, neboť jinde se podobná věc vyřídí prostým konstatovánim, že záměna g v k a naopak jest v arijštině běžným zjevem (viz sansk. kakata, praslov. kokot = kohout, a jeho česko-polský derivát kohout-kogut) a tudíž že ten, jemuž nevyhovuje forma kraguj, může si ji klidně nahraditi "původním" krakuj. Turecké karagu (krahuj) znamená v oné řeči černavce, což svou absurdností samo již dokazuje cizí původ (tur. kara = černý, vypůjčené arijské karas = černý).

[3] Vzhledem ke znova vzplanuvším sporům o původ táboru v češtině, budiž podotčeno toto: 1. Slovo tábor (doslovně existuje i v maďarštině, a to shodně s Jaroslavem jak ve smyslu vojenského shromáždění odpočívajícího, tak i pochodujícího, tedy prostě ve významu armády. Staré líčení zhoubné pro Uhry bitvy s Tatary nad řekou Slanou - Šajó, dí doslovně, že "tatarský tábor sevřel vojsko uherské se dvou boků a rozdrtil". Většina maďarských odborníků soudí, že výraz ten byl právě tehdy převzat od Tatarů, menšina je považuje za starý název maďarský, přinesený z Asie. - 2. Husité nazvali své shromaždiště biblicky Táborem, t. j. horou Tábor, jinde pak Orebem, t. j. horou Oreb. Odtud sluli prví Táborité, druzí Orebité. Nuže, a to pak byla jim horou Táborem i každodenní pochodová zastávka, každé nahodilé ležení? Pak ovšem musilo toto slouti u Orebitů orebem. Kde však jest o takovém orebu zmínka ve staročeštině? Nechybí snad oné Pekařově myšlence Tábor = tábor vůbec potřebná logika?

[4] Též však možno zde vycházeti od çâkhy, zkrácené v çakha, jež by pak dalo socha.

[5] Ze západoarijs. kořene klu-, kleu- pošlo jen subst. kleveta.

[6] Podobně ovšem i Taetwa Beawing znamená buď "otcovský, prarodič", Beawing, anebo "rod, dynastie Beawingů".

Jsou Rukopisy falešné?
Napsal Bodhisatwa. Nákladem literárního spolku Krok v Opavě. Tiskem Lidových závodů tiskařských a nakladatelských v Olomouci. Cena 3 Kč. Formát 15.5 x 22.5 cm. Počet stran 16.