Česká literatura
Číslo 2 (1970)
Strana 203 a 204: recenze knihy
Vladimír Kopecký
Plno záhad kolem Hanky
Nakladatelství Práce 1969
PLNO ZÁHAD KOLEM HANKY - tak se jmenuje elaborát Vladimíra Kopeckého,
vydaný nakladatelstvím Práce v edici 300 minut. Stálí čtenáři
edice byli asi trochu překvapeni. Nejde o jakousi svůdnou špiónku, ani o
Hanku Maškovou, ale o Hanku Václava a jeho soudní spor s Davidem Kuhem z
roku 1859. Tím se Kopeckého vzrušené líčení soudní epopeje dostává také
poněkud do oblasti zájmu literární historie a literární historik začne číst,
dychtiv nových poučení. Jenže hned po pěti minutách se třeba dočte, že
"fantastové mu (Hankovi - pozn. rec.) přičetli i nálezy takových rukopisů,
které objevili úplně jiní lidé na úplně různých místech... Václav Hanka
neměl v životě nic společného s Rukopisem zelenohorským, s nálezem
Václavovy písně nebo Písně pod Vyšehradem. Mnoho jednoduchých záležitostí se
tak zkomplikovalo, že nás z toho ještě dnes bolí hlava". A tak dále.
Není snad nutno víc dodávat. Člověku je jen líto energie, kterou museli
postupně vyplýtvat autor, redaktor, tiskař a nakonec i čtenář.
Připojuji-li přesto jednu poznámku, pak jen k tomu, co pokládám za
symptomatické pro duchovní klíma, v němž se dnes pohybují tzv. obránci
Rukopisů. Pro Kopeckého vůbec neexistuje otázka pravosti RKZ; předstírá, že
v tomto ohledu není o čem pochybovat, resp. že boj o Rukopisy
se omezoval na zjištění, byl-li Hanka falzátorem, či ne. Soustřeďuje se tedy
výhradně na průběh a pozadí (skutečné i domnělé) procesu z r. 1859
a pražský soudní verdikt, jímž byl Kuh odsouzen a Hanka "vyhrál", má pro něj
pečeť nezvratné, právně objektivně zjištěné pravdy. Asi tak podle rovnice:
soud rozhodl, že Hanka není falzátorem = Královédvorský rukopis je pravý - a
s podtextem: kdo pochybuje o soudním výroku, dopouští se pohrdání
soudem a měl by vlastně být souzen. Chtělo by se jen připsat Sancta
simplicitas, kdyby celou věc nezkomplikoval výrok vídeňského Nejvyššího
soudního dvora, jímž byl pražský rozsudek de facto zrušen. A tady se
Kopecký dostává ve svém rozhorlení do úvah, k nimž prostě nelze mlčet.
Podle něho jde o národním záštím motivované surové potlačení legality, jehož
důsledky pociťujeme dodnes. Byl tak prý vytvořen "precedens, který u nás
otevřel cestu k typické bulvárnosti tisku... tisk mohl od té doby i v
jiných případech formovat veřejné mínění podle zásad subjektivní pravdy ...
rozvoj svobody tisku na našem území ... se vyvinul značně zcestně ... Proto
tam, kde byla v roce 1860 zakopána legalita a morálka, musíme ji zpět znovu
vykopat, abychom napravili, co bylo porušeno". Jenže nejde tak o svobodu
tisku jako o svobodu hledání vědecké pravdy a vídenští soudcové - na
rozdíl od dnešního obhájce RKZ - měli skutečně hluboce vyvinuté právní
cítění. Uvědomili si, že soud nemůže právně rozhodovat ve vědeckém sporu,
protože prostě není kompetentní v samém meritu věci. Ať bezprostřední
pohnutkou jejich rozhodnutí bylo cokoli, nelze dodnes neobdivovat moudrost
jejich rozhodnutí. I když by vědci (bohužel nejen vědci) měli podstatně
snazší život, kdyby s každým vědeckým sporem stačilo dojít k soudu.
Antonín Boháč
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná