Dopis Fr. Braunera příteli A. V. Šemberovi

V Praze dne 3. března 1878

Milý Vojtěchu!

Svou poslední zásilkou jsi mne velice zarmoutil, neboť neočekával jsem nikdy, že se postavíš tak rozhodně, po mém přesvědčení a citu bez podstatné příčiny na tu stranu, při níž nechtě nyní stojíš, od níž ale odvrátiti se nemůžeš. Nejsem filologem, (a děkuju osudu, který mně na tuto dráhu nedal vkročiti), ale mám tak hluboké přesvědčení o pravosti a přesnosti naší nejstarší literární památky, že mně již nikdo nevyvrátí těmi a takovými argumenty, jakých se dosud užilo, z rozličných úmyslů, proti pravosti Libušina soudu. Úsudek můj hlavně spočívá na onom nevýslovném citu a přesvědčení, dle něhož dle biblické pověsti král Šalamoun rozsoudil spor dvou žen o dítě. Žádná z nich nemohla přímo dokázat, že je dítě její, a přece soudce rozeznal pravou matku a rozsoudil dle toho!
Nikoli tedy dle materie, nebo slovíček jednotlivých, ale dle ducha zpěvu soudím a přesvědčen jsem, že žádný ze všech těch lidí, kdož Zelenohorský rukopis kdykoliv v rukou měli a o něm se hádali, nebyl by s to sepsati báseň takovou. Nejméně ale Hanka nebo Linda, jež oba jsem osobně znal.
Jsem též přesvědčen, že žádný závod tiskařský, papírnický nebo knihařský, ani žádný kreslič nedovedl by padělati právě takové dva proužky pergamenu se vším všudy, na nichž napsán je Libušin soud, aby nebyly k poznání.
Mimo to však mám z vlastní zkušenosti podrobné a dosti vážné zprávy o nalezení Zelenohorského rukopisu a nakládání s ním, než do musea přišel, které mě úplně přesvědčují o nepravosti všeho toho, cožkoliv se proti tomuto rukopisu posud uvádí. Přišel jsem k tomu šťastnou náhodou; neboť jak víš, jsem zástupcem jak na sněmu, tak i v říšské radě již od roku 1848 krajiny Přeštické a Nepomucké (Zelenohorské).
Přicházím tam každý druhý nebo třetí rok a měl jsem často osobní styky s osobami, které mně mnohé podrobnosti o nalezení R. Z. a nakládání s ním z vlastní zkušenosti vyprávěly. Jmenovitě byl to onen ctihodný stařeček P. Zeman, byvší r. 1817 lokalistou na Prádle, před tím anebo potom zámeckým kaplanem na Zelené hoře a konečně děkanem v Nepomukách, (jehož svědectví jest v musejním časopise obsaženo), který mi mnohé podrobnosti o tom vyprávěl, které nejmenší pochybnosti o tom nedopouštějí, že Libušin soud podvržen nebyl.
Děkan Zeman, stařeček naskrz počestný, duchaplný, i až do své smrti čiperný, s přesvědčením o pravosti R. Z. zemřel; avšak žijou posud ještě dva, mně dobře známí lidé, kteří co mladíci již v letech 1820-tých na Zelenohorském panství byli ve službě; totiž hutní inšpektor Jungmann a bývalý Zelenohorský ředitel, nyní inšpektor hospodářský ve Slatiňanech p. Liedl, kteří oba dosti vážných podrobností o věci, ovšem z podání, avšak s objevením rukopisu současných znají a mně o nich vyprávěli.
I nebožtík p. Rettig, byvší několik let rektorem v Nepomukách, pátral po tom, kterak se to mělo s nalezením a objevením Zelenohorského rukopisu, a i ten byl přesvědčen o jeho pravosti.
Nemohu ti zatajiti, kterak jsem toho nesmírně litoval, že jsi se odvážil k takovému kroku! Neznám ovšem všecky Tvé argumenty; ale to, co jsi napsal o tom pro publikum to nepřesvědčí nikoho, kdo právě nemá intencí prohlásiti Libušin súd za "falsifikát" stůj co stůj, a těch lidí není třeba ani přesvědčovati, ani možná vyvrátiti náhledy jejich.
Neměj mi za zlé, že Ti bez obalu pravím, jak to na srdci mám. Jsem k tomu oprávněn co Tvůj nejstarší přítel a již proto také, že jsi mně svůj spis zvláště zaslal; tedy odpovídám k němu. Tím jsme si quitt a proto nemusí přestati naše staré přátelství.
Měj se dobře! Na shledanou! Tvůj starý přítel

Fr. Brauner.
Alois Vojtěch Šembera
Sestavil Emanuel Škorpil. Vydal Výbor výstavy A. V. Šembery ve Vysokém Mýtě roku 1946.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná