J A S O Ň
časopis poučný a zábavný.
1859
Strana 19 a 20:
Útok M. Büdingera proti Kralodvorskému rukopisu.

Zlý to čas, v kterémž nevědomost na poli vědy se rozkládá a nerozum na literární soudní stolici se usazuje, ale útěchou zase jest, že nevědomost sama sebe odkrývá a hanobí, jakož nerozum samu sebe odsuzuje.
Jelikož M. Büdinger v obžalobě své obsažené v 1. sešitu historického časopisu od Jindřicha ze Sybelu vydaného (1859) proti přesnosti rukopisu Králodvorského a Libušina soudu nic podstatného nedokázal a nijakými důvody pravdu svého mínění neosvědčil, tedy zavrhujem onu poúvahu jeho jakožto plod vědu snižující nevědomosti a nerozumného náběhu proti pravdě a spravedlnosti. -
Následkem útoku anonymova v "Tagesbote" kde Libušin soud přímo za falsifikát prohlášen byl a spolu celý Rukopis Kralodvorský v patrné podezření se uváděl, vystoupil M. Büdinger, ne snad aby pouhé to podezření potvrdil a k novým skoumáním Rukopisu pobídnul, alebrž co přímý zavrhovatel dotčených skládání, vezma na se tvář důkladného znalce a muže, který nejen všech základních pramenů vědom jest, alebrž jejž i přísná logika u zastávání předmětu jeho podporuje. Leč ta tvář se objevuje co pouhá jen maska, za kterouž prostá nevědomost a řada nápadných nedůsledností se kryje.
Pravíť sám: "Nach den einfachsten Grundsätzen der Kritik muss man in zweifelhaften Fragen allemal von etwas völlig Sicherem und Unbestrittenem ausgehen, um einen Maassstab für die Beurtheilung des Unsicheren und Zweifelhaften zu gewinnen. Bei Schriftstücken von zweifelhafter Echtheit kommt aber zu der sachlichen Beurtheilung noch die derjenigen Person, welche mit derselben selbst hervorgetreten ist. Glücklicher Weise können wir in beiden Beziehungen sicheren Boden gcwinnen. -
To jest jakoby řekl: Nejen Rukopis Králodvorský sám proti sobě, alebrž i osoba vynálezce jeho proti němu svědčí. - Kdyby jen to "Sichere und Unbestrittene," z kterého p. Büdinger vyšel, nebylo tak nejisté a zdravému rozumu odporující, neboť jistý a bezodporný jest v celém spisku jeho pouze úmysl zavrhovati věc, kteréž nerozumí a k jejímuž pochopení se mu ani dostatečných vědomostí, ani nutné znalosti poměrů nedostává.
Již způsob nalezení Rukopisu mu částečně za důkaz slouží, neboť praví: "Ausser der Höhle, in welcher Simonides einen Theil seiner Manuskripte gefunden haben will, ist uns nichts Aehnliches bekannt. - Nechť se p. B. podívá do "Roberti loci censura quorundam scriptorum etc. Lond. 1614." - a Franc. de Amato Musaeum literarium etc. Neap. 1721. a nechť nahlídne do dějin rukopisů a vynalezení jich vůbec a přesvědčí se o okolnostech mnohem podezřelejších, v nichž se namnoze vynalézaly, aniž je to v podezření uvedlo. Bylať to skoro vždycky jen šťastná náhoda, kterou se na světlo dostaly. Mimo jiné i historie nalezení mnohých rukopisů v Anglicku se nacházejících o tom svědčí. Jeden z nejstarších rukopisů našel se v klášteře sv. Irenaea v Lyoně náhodou a byl od Theodora de Beza do Cambridge přinešen. - Spisy Platonovy jež lord Clarke 1803 do Anglicka přivezl, nalezeny byly též náhodou na ostrově Patmosu. Tu v kostelích a klášterních kobkách se množství rukopisů chovalo, a náhoda-li jim nepřála, i zašlo. Zde připomínáme i p. anonymovi v "Tagesbote" že nám při Ruk. Král. nevadí ani jedinnost těch pozůstatků. I Vellejus Paterculus pouze v jediném rukopisu se našel, který brzo po vytisknutí zase se ztratil, též mezi latinskými: Alinucius Felix a Lactantius de mortibus persecutorum, a mezi Řeky Hesykius byly unica. Byzantinský dějepisec Dukas se nachází v jediném jen rukopisu pařížském a nelze bylo posud se jiného dopíditi. - Avšak vraťme se k p. Büdingrovi a povězme mu, že způsob, jakým se Rukopis náš vynašel nepřipouští ani nejmenšího podezření, což zřejmě a skvěle se dokáže bedlivým vyšetřením úředním, jehož výsledků se dosti brzo dočká. Ba mohli bychom směle zvolati, zde-li klam a podvržení, tedy nestojí žádného nepodvrženého rukopisu ohledem na vynalezení jeho, neboť jiných zde svědků, nežli jakými se Simonides vykázati může a jiný způsob vynalezení nežli jakým k. př. hrabě Giacomo Leopardi (+ 1837) svými domácně vynalezenými dvěma odami Anakreonovými učený svět klamati se snažil. - Právě způsob vynalezení R. K. jest nám skvělým důvodem proti všelikým nařknutím, byťby i jiných palaeografických a filologických nebylo, o kterýchž ovšem pan Büdinger soud pronésti nemůže, nejsa jazyka českého tak schopen jak od soudce požadujem a neznaje rukopis než z facsimilu k tištěnému vydání přiloženého! -- Ba sám vyznává, že o palaeografické stránce rukopisu souditi mu nelze, a co o facsimilu mluví, jest tak nejapné, že by se mu i školák vysmál, jakž teprv mužové, jimž se bylo starožitnými rukopisy mnohdykráte probírati a je skoumati!
Když tedy, jak ouředním vyšetřováním se osvětlí a znalcům již dávno mimo pochybnost stojí, - způsob nalezení R. K. podezření nedopouští, když p. B. original rukopisu nezná a palaeografických důvodů proti němu uvésti nemůže, tuť mu ovšem jen filologické a historické momenty dotčeného spisu k posouzení zbývají. Avšak i o filologii zde pomlčeti musíme, neboť jakým zbrojem vystoupiti jest proti bezbrannému a úplně bezbranný, co pravé dítě s českým abecedářem v ruce stál by p. Büdinger slovanské filologii vstříc, neboť ten trochet slovančiny, s jakým se p. B. vytasil, nestačil by u nás ani kvartánovi ku školní zkoušce, jakž tedy jemu na filologické bojiště? - Kdyby někdo u nás vaše Niebelungy v některém ohledu odsoudil, neznaje se ni v nové, ni v staré němčině, což byste se naň obořili a vším právem! - Tuť se tedy kompetence soudnosti p. B. valně ztenčuje a zbývá mu posléze jen domnělá, právě za vlasy přivlečená historická nesouměrnost.
Avšak ne! Ještě něco vynašel p. B. Verš jest podle srbských způsoben, což i sám Kopitár tvrdil! Že však Kopitár při jinakých velkých zásluhách přece neomylným nebyl, o tom vědí všickni slavisté, a zde omyl jeho tím méně váží, čím méně jej odůvodnit a čím zřejměji vysvítá, že důmínka jeho z předpojaté vůle vyšla. I Dobrovský, jinak muž velkých kritických nadání, zaslechna o vynalezení Libušina soudu velmi nekriticky se projevil, že si R. K. líbiti nechal, ale s tím novým vynálezem aby mu už nepřicházeli! -
Ale věc zůstane věcí nazdor všem, jimž se nelíbila a nelíbí! Divné jest nám toliko, že domnělý moderní spisovatel "Libušina soudu" plod svůj spolu s R. K. neohlásil aneb spisovatel tohoto na L. s. nepočkal, by se věc na jednou odbyla, a ještě divnější, že spisovatel L. s. zase tím srbským veršem psal, ač podezření během roku už bylo zbuzeno. Bylť-by co chytrý člověk zajisté se všemu vyhnul co proslulý slov. filolog ve Vídni proti R. K. namítal, aneb aspoň s posláním na příhodnější časy byl čekal! - Avšak R. K. jen z menší částky tím tak zvaným desítislabičným srbským veršem složen jest, a tu cesura po čtvrté slabice taky nevšady dopadává, jak p. B. soudí. Ba verš R. K. hlavně poukazuje na zcela jiný způsob veršování, nežli o jakém se p. B. zdá a škoda že první maloruské dumy o dvě leta později tiskem vyšly, než R. K., byliť by se od německých soudců za vzory jeho vyhlásily.
Co se způsobu seřadění R. K. týká, byl by p. B. se jedné směšnosti méně dopustil, kdyby se o tom byl nezmínil. Že to však učinil, dokázal opět jak logicky smýšlí a jak se ve sbírkách básní vůbec zná, hledaje soustavy, kde jí skoro nikdy nestává. - Avšak p. B., jakožto dějepisec hlavní zřetel svůj obrátil na historické momenty v R. K. obsažené, a tu ovšem se z široka rozložil. Musiliť bychom zde veškerá jeho slova uvésti a proti nim zase svědectví starých i nových dějepisců, musiliť bychom opětovati co s Palackým, Nebeským a Jirečkem (v Světozorů 1858) už vyjasněno, čímž by i článek náš na knihu vzrostl. Poukazujeme tedy zde pouze na právě vyšlou brožurku: Max Büdinger und die Königinhofer Geschwister. (Prag 1859) kde se o tom obšírněji dočísti lze, jakož co nevidět i odjinud důkladná osvětlení vyjdou. - - Nejen běh udalostí, alebrž mnohem zřetelněji vyhlašují ty bubny hromné Rukopis náš za falsifikat! Avšak celá ta řada spisů a citátů, jež p. B. uvádí na osvědčení, že v XI. století bubnů tu i tam nebylo, nestačuje nám na důkaz že by Čechové je byli neznali, a ono osudné "tympanum bellicum signum bohemorum," jež u Vinc. Prag. se nalezá, větší zatím pro nás má váhy nežli uvedení jeho svědkové od prvního do posledního. - Ledacos se u nás vědělo, o čem se zahraničním sousedům ani nezdálo, a to nejen v XI. století. - Hájek prý též mluví o bubnech, jest tedy R. K. podle Hájka spracován, ba podle německého překladu Hájkovy kroniky, ba snad i básně vůbec německy sepsány byly! - Podle německého Hájka tedy německy složeny - a teprv do češtiny přeloženy! - To jest něco nového. Psalť tedy R. K. němec, který ani tolik česky neuměl, aby starého kronikáře v originálu k tomu použil. Sandlův překlad Hájka v staré němčině od roku 1596 jest ale také pochoutka, na kterou se neodváží, kdo jen trochu česky čísti umí. A nemotorný ten překlad a Svobodův překlad K. R. poskytují p. Büdingerovi momenty ku porovnáváním, jejichž výsledky se vyznamenávají svrchovaností nerozumu.
Porovnává sobě podobné věty ba i jednotlivá slova, a totož v obojím textu zvláště vyznamenává. Z toho vysvítá že právě tento překlad K. R., jejž p. B. před sebou ležeti měl by as býti mohl originálem českého K. R., neboť jiné překlady jináče zní a - přišly vůbec teprv později. - Nevíme kterak by to p. B. navlékl, kdyby se mu uložila úloha, i jiné zpěvy R. K. z Hájkovy kroniky vyvoditi a to z německé od Sandla, kdyby i Oldřich a Boleslav skutečně jen nejmenší známku takového padělání do sebe měl! Co se podobností některých týká jež se u vypravování děje vyskytují, byloť by rozuměji souditi, že starý kronikář Hájek měl hojnost pověstí českých všeho druhu před sebou i onu o Oldřichu a Boleslavu znal dle textu R. K. - Avšak postupme k věci! -
Kdo má býti ten falsifikator? - Podezření se uvaluje na p. Hanku, neboť "Proroctvie Libušino" prý jest falsifikát, jehož se dopustil, tedy se souditi dá, že i R. K. Že to však p. Hanka nebyl a býti nemohl jest dostatečně dokázáno. Ba B. sám udává že R. K. bezpochyby dříve německy byl psán a německého Hájka k němu použito. Podle domnělé shodnosti německého Hájka s německým překladem R. K. by se domýšleti mělo, že snad domnělý první překladatel R. K. V. Svoboda byl "domnělým" spisovatelem německého originalu, jehož domnělý překlad později uveřejnil.
Kdyby B. schopen byl, jen schopen byl, porovnati německý překlad s originálem Rukopisu snadno by mu bylo nepatrným logickým processem pravdě se přiblížiti. Avšak on nezná ani Rukopis náš v originálu, ani historii jeho, sice by mu pouhé species facti, kterak se první překlad Svobodův do němčiny překládal oči otevřelo. Snadnější by bylo bývalo původní německý originál za překlad vydati a uveřejniti, beze všech obtíží jež český text prvnímu překladateli způsoboval. O tom ovšem p. B. ale neví, neví a přece soudí!
Nelze nám však zde vyčerpati veškerou látku, opětovati co od zkušenějších jinde už řečeno a poukazovati zevrubně na to, co ve věci této ještě se učiní a učiniti musí. Obmezujem se zde jen na malou čásť nedůvodných výčitek, jako na okázku, kterak se o literárním našem životě soudí, neboť pokud nám známo, ozývají se v literárních i mimoliterárních novinách německých od některých časů hlasy, jež s neutajeným ousměchem na nejdražší náš poklad ukazují. Stopy, jichž jsme se nejnověji ohledem na "Libušin soud" dopídili, uvedou nás bohdá ještě blíže ku pravdě, kterak to s domnělými falsifikaty českými stojí. Co chemickým a filologickým rozebráním osvětleno, to se způsobem základným a neklamnými svědky dosti brzo potvrdí.
Nedůvěra v přesnost "Libušina soudu" rozličnými osobami zbuzená velice nám posloužila. Bylať by otázka tato snad ještě tak dlouho protivníkům vstříc nerozhodnuta ostala, až by i posledních očitých svědků o vynalezení pokladů našich bylo už nestálo. Avšak nabyli jsme smutné přesvědčení, že netečnost některých lidí dále sahá, nežli se s pravým vlastenectvím srovnává. Bez útoků odpůrců by se byl snad ještě žádný nezmínil o způsobu vynalezení Libušina soudu, ač by se to bez ujmy osob už po léta bylo státi mohlo a mělo. Mezi tím, nejen že už někteří zemřeli, již by byli co svědkové platného hlasu byli podati mohli, ale ztratily se, jak doslýcháme i drahné rukopisy Libušinu soudu podobné a pocházející z místa, kde tento se našel. Budeť o tom později ještě řeči. Podotkneme zde toliko, že mimo Libušin soud i jiný drahný rukopis na Zelené Hoře se vynacházel, leč do Uher kamsi zapůjčen, více navrácen nebyl. Obsahoval důležité a obšírné pojednání sporů českých Templářů s Římem a pocházel přímo z archivu řehole této. Byl psán v jazyku latinském. P. Václav Krolmus, jemuž rukopis ten na místě do rukou se dostal, učinil některé výtahy z něho, jež se u něho chovají.
Žijící dosud svědkové nalezení "Libušina soudu" jsou: p. Jos. Zeman, děkan a biskupský vikář, onoho času exposita v Pradle, který rukopis tenkráte v rukou měl a jej četl, pak p. J. Roman Voříšek na Žinkově.
Ze zemřelých svědků zde podotkneme Frant. Horčičku, malíře pražského a opatrovníka knížecí obrazárny na Zelené Hoře, který též zavázán byl mlčeti o vynálezu, by z toho velké mrzutosti nepovstaly.
Horčička jsa 1818 návštěvou v Nepomukách u děkana p. Boubele, vypravoval mu, jaké hádky o pravosti Libušina soudu v Praze se objevují. P. děkan se usmál a sdělil vše zevrubně co se nálezu týkalo, opětuje žádost, by se to tajemství uchovalo.
R. 1852, když i mladý kníže Koloredo byl zemřel a žádného nebezpečenství už nestálo, vypravoval Horčička veškerou tu udalost dotčeného nálezu několika osobám, předně p. Krolmusovi, jenž celý příběh zevrubně do památní knihy své si zaznamenal, napotom i p. Hankovi, jejž byl později i vyzval k obraně proti nařknutím. P. Hanka se zajisté pamatuje na slova Horčičkova. Požádal Horčičku, by mu vyjádření svá písemně potvrdil, což tenkráte (od 1825-1852) Horčička, jsa ve službě knížečí neučinil. (Horčička umřel teprv 1856). Avšak pamětníci vypravování Horčičkova jsou i pánové: Dr. Jan Špot, Aug. Máj, cís. kr. finanční rada, Fr. Novotný, Fr. Holina, komorník křížovnický a Jos. Urban, měšťan pražský.

Strana 30:
Útok M. Büdingera proti Kralodvorskému rukopisu.
(Dokončení.)

Jest tedy i náhodné vynalezení Libušina soudu tolikerými svědky dokázáno a potvrzeno, že dle nejnovějších osvětlení případnosti této jenom zlomyslný šílenec pochybovati může na vyložené pravdě.
A věru šílenstvím, zlomyslným a namnoze i směšným - možná-li nemocnému mozku se smáti - jest celý náběh Büdingerův, neboť překypuje nedůslednostmi a dochází na výsledky, ježto nejen znalcům se hnusiti musí, ale i obyčejnému zdravému rozumu vzdorují. - Co vězí za tím: "Es ist ein Pergamentsblatt, das man einen auf der öffentlichen Bibliothek, als Skriptor beschäftigten, durchaus ehrlichen Mann, den P. Zimmermann finden liess." atd. Tak může jen nevěda mluviti, který nemá ani ponětí o způsobu, jakým se dotčený pergament našel. Pan Zimmermann, jakožto "durchaus ehrlicher Mann" neměl zajisté žádného účastenství na falsifikaci; byl tedy oklamán? - Neškodilo by, kdyby p. B. celý ten svůj logický process, s uvedením všech podrobností projevil a realně provedl, kterak se to při okolnostech naší kr. universitní biblioteky provésti dalo, aby vynálezci ušlo, že ho někdo za blázna má, a kdo? -
Ano, to kdo jest veliká otázka! P. B. však jest znamenitý skoumatel a poukazuje nám na pravou cestu, a poučuje nás o novém způsobu přemýšlení. Marně si znalcové novější literatury české hlavy lámou, který as z našich básníků byl spisovatelem R. K. a L. s. A hle, cokolivěk jich známe, ani jeden nebyl tak důmyslným básníkem, takovým znalcem starých jazykových forem, že by jimi byl vládnout mohl tak, jak v R. jimi ovládáno, takovým znalcem dějepisu a starobylého rázu, takovým paleografem a konečně i chemikem, aby to tak chytře a v tak krátké době uspořádal a provedl a konečně tak chytrým podvodníkem, aby tu v Králových Dvorech do staré zvonice kousků těch pergamenů byl naházel, tam zase na Zelené Hoře obšírnou báseň byl kdes ve sklepě ukryl, tu jiný kus do biblioteky podstrčil atd.
To přesahuje sílu jednotlivcovu! Proto B. se známou genialností uvádí: "Wenn man eine Vermuthung über den Verfasser wagen dürfte, so möchte man glauben, es müsse derselbe sein, sein, der das Gedicht "Jaromír und Udalrich" vorfasst hat! - Z toho vysvítá, že bylo pracovníků více. - Ejhle! Ani jednoho tak ženialního básníka v řadách svých jste neuznali, vy nevděční Čechové, a p. B. vás poučuje, že jste jich měli za novějších časů více! - Že pak nám je nejmenuje! A že nám neukazuje, podle kterých stránek německého Hájka as L. s. pracován jest, a že nám neukazuje, jak as báseň tato v původně německé formě vyhlížela, neboť báseň "Jaromír a Oldřich" jest dle p. B. skoro doslovně z německého Hájka a jak se zdá původně německy sepsána, důsledně tedy i L. s. v podobné podezření upadá, jsa, dle B. bezpochyby plodem toho samého fabrikanta.
Do rozebírání gramatické a paleografické stránky L. s. se M. B. ani nepouští, a to dobře se poradil, neboť slepý nesuď o barvách; avšak odvolává se na pana Miklošiče, a pak "was das Paleographische betrifft, so gestehen die Vertheider selbst zu, dass hier die schwächste Seite ihres Schatzes liegt, und werden wohl nicht wieder darauf zurückkommen."
Tu se však p. B. velice zmýlil, a opět známou svou nevědomost osvědčil. Miklošičovy náhledy stran jazyka L. s. už dávno překonány jsou a znovu p. Hattalou úplně odstraněny. Staví-li se ale p. B. na překonaná stanoviska ve vědě a na ně se odvolává, nových vývinů neznaje, tuť ovšem se s ním hádati nebudeme a může se tím samým způsobem p. B. v historii odvolati na německého Hájka, jejž zná, když odporovati mu bylo některé staro-české historické listině, kterouž nezná. P. B. je ohledem na vše, co drahných našich památek se týká, úplným nevědomem, on nezná ani věc, o které se mluviti opovážil, ani vyšší poměry ani podrobnější okolnosti její. Vychází z úmyslu a vymýšlenin. Co si sám nevymyslil, to neví, co mu jiní nevysvětlili, tomu nerozumí. Ale ti, již jsou byli prorokové jeho, sami jsou nevěděli, a těm, již vědí, nerozumí. Takž se rozpadává ta budova jeho jako papírová budka dětská, do níž ranní větřík zafoukl. Není zde naší úlohou, abychom p. B. dokazovali, že R. K. není padělán, záleží nám toliko ukázati, jak hloupí jsou někdy lidé, jižto se na věci odvažují, ku kterým nedospěli! A kdyby p. B. v jiných věcech byl sám Tacitus, ohledem na R. K., nevíce platí slovo jeho než kteréhokoliv malého abecedníka na české škole; že však p. B. Tacitem není, to vědí i jiní než my, a že "komu s hůry dáno není, ten v apatice nekoupí," to p. B. svým výbuchem zřejmě dokázal.
Úvahy, jako jeho, by byly s to namnoze nedůvěru zbuditi proti logice, která v německé vědě panuje, kde tato na Slovany dopadává!

J A S O Ň  časopis poučný a zábavný.
Odpovědný redaktor: Jan Erazim Sojka. 1859.

Knihovna České společnosti rukopisné  [sign. 119]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná