Karel Čapek
Nové skládánie o velikém pobitie Tataróv
1917
Národní listy (roč. 57; č. 313; 14.11.1917; strana 3)
Na paměť stoletého výročí nálezu Královédvorského rukopisu vydala edice
Veraikon tento nepodepsaný pamflet, patrně dílo současníka bojů o pravost
Rukopisů, kteréžto boje toto "skládánie" archaicky opěvuje. Je to satira
trochu těžce obutá, ale vtipná a barvitá. K ní pojí se karikatury
Zd. Kratochvíla, dnes (vedle Boettingra) jediného karikaturisty českého,
odečteme-li svěží zvířecí žánr J. Lady, jenž vyšel z Francouze Rabiera.
Roku 1910 kreslil Kratochvíl ilustrace k Havlíčkovým Tyrolským elegiím; tehdy
jeho karikatura byla daleko intimnější, vzdušnější, jaksi obrazovější nežli
dnes; čára plynula skicovně, někdy až krasopisně; vlastní zkarikovanost
neležela tehdy v přednesu, v jisté vehemenci a přehnanosti linie, nýbrž ve
vyhledaném detailu, v drobné a pozorné invenci situační. I dnes zůstává
u něho důraz na komický detail (oděvu, gesta atd.), jenže nyní jej sleduje s
krutou, přehánějící pozorností; přitom linie sama ostře a řezavě karikuje.
Krutost, ba ošklivost detailu spojuje Kratochvíla s karikaturou
T. T. Heina; hlavní rozdíl je, že Kratochvíl si libuje v klikaté,
divé, přímo fantastické siluetě, jež mimovolně připomíná malajské stínohry.
Jeho listy nabývají postupně rázu zmučeného a pochmurně těžkého; prvotní
lyričnost ve vedení čáry i v koncepci ustupuje stále vyhrocenější
pesimistické hořkosti. Lze si vzpomenouti na pohřešovaného Gellnera, jehož
karikatury při vší nehorázné břitkosti uchovaly si jistou bujnost; nebylo to
veselí ze světa, ale aspoň radost z útoku. Proti tomu lze říci, že
karikatura Kratochvílova není vlastně tendenční, protože je náladově
bezútěšná.
Poznámky:
Veraikon - grafický dvouměsíčník (vycházel 1912 až 1937 v redakci
A. Dolenského, E. Pacovského a J. Konůpka)
nepodepsaný pamflet - podle F. X. Šaldy byl autorem prof. E. Kastner
(1845 - 1909)
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná