Pořádali jsme tam někdy pravé akademie. Živě si pamatuji zvláště na
jednu. Zvolili jsme k tomu Záboje z Rukopisu králodvorského, jeden soudruh,
slynoucí mezi námi jako budoucí Mozart, složil k té básni zvláštní hudební
průvod a představení odbývalo se v travnaté roklině, jejíž jedna stráň byla
hustě zarostlá křovím. Posluchačstvo stálo a leželo dole na trávě, já pak
vystoupil na skalisko, vyčnívající z křoví na stráni, i začal jsem s ohromným
pathosem a výraznými gesty přednášeti:
"Z črna lesa vystupuje skála,
na skálu vystúpi silný Záboj..."
a když jsem došel k místu, kde "stúpi Záboj najnížeje dolóv a vze varito
zvučno", tu stranou houštiny, kde ukryl se před tím skladatel hudebního
průvodu s několika zpěváky, zazněla píseň Zábojova, provázená zvuky varita,
kteréž ovšem zastupoval nějaký hudební nástroj novověký, načež mu jiný
ukrytý zpěvák jakožto Slavoj odpovídal recitativem, - a tak vpadali oba
hrdinové básně a později také Luděk do mé přednášky všude tam, kde báseň
uvádí jejich vlastní zpěvy a řeči. V zápalu svém jsme ani nepozorovali,
že zatím kruh auditoria rozmnožil se o nečekaného posluchače - samého pana
vicerektora [dr. František Srdínko], který upozorněn zvuky a hlasy z
rokliny, potichu se přiblížil a s úsměvem naši produkci sledoval. Byl to
však úsměv blahovolný, a když jsme skončili, zahájil sám první hlučnou salvu
potlesku, načež nás učinkující ještě zvlášť pochválil a dodal, proti takové
zábavě že ovšem ničeho nenamítá, narážeje tím na obvyklejší, méně nevinné
kratochvíle naše. A zasloužili jsme si věru pochvaly, alespoň za ten perný
kus práce, jaké nám dalo memorování, jakož i přesné odříkání a odzpívání
staročeského textu.
Avšak pro Rukopis králodvorský byli bychom podnikli všechno na světě.
Vždyť víte, čím tehdáž byl každému Čechu. A také nám v konviktě byl
skutečným paladiem, naší největší chloubou a nejpádnější zbraní proti
německým soudruhům, kdykoliv se začali vychloubati duševní povýšeností svého
národa nad naším. Ve mnohém jiném jsme museli, aspoň v duchu,
s bolestí uznati správnost jejich důvodů; ale byla jedna zbraň, která
nám vždy pomáhala z tísně; drahocenný rukopis. Před tím se přece hluboce
uklonil a z něho překládal sám velmistr básnictví německého. Němečtí
soudruzi, pokud si publicistických projevů všímali, měli ovšem pohotově
jízlivou námitku podvrženosti; ale jestliže některý vytasil se s výtkami
Büdingerovými, Fejfalíkovými a jiných popěračů pravosti, zasypali jsme ho
takovou spoustou protidůvodů a dotírali naň s takovým rozhořčením uraženého
nejsvětějšího přesvědčení svého, že brzy malomyslně umlkal. Byli jsme při
těch zápasech ve výhodě nejen svou zdrcující číselnou převahou, takže
málokterý troufal si podrážditi nás na tomto místě nejcitlivějším, nýbrž i
větší znalostí věci; neboť kdežto oni pochytili leda sem tam povrchně
nějakou námitku z "Tagesbota", hltali jsme my v pravém slova
smyslu, kde co na obranu této věci, pro nás tehdáž nejdůležitější, bylo
napsáno. A bylo toho v letech 1859 a 1860 hojně: články, brožury i
posměšné písně o Fejfalikiádách atd. Kde co vyšlo, hned to někdo
přinesl do konviktu a šlo to z ruky do ruky. Jako vítězné bulletiny létaly
od pultu k pultu zprávy o novém nějakém triumfu obránců, jak na příklad
Fejfalík hanebnou porážku utrpěl se svým prý nehistorickým bubnem, když mu
ten a ten obránce nad slunce jasněji dokazuje, že bubnů ve vojskách českých
i jiných užíváno již ve 12. století atd. Hned jsme pak pádnost
takových důkazů zkoušeli na nečetných německých soudruzích, neboť mezi námi
Čechy pochybovačů tehdáž vůbec nebylo. A znenáhla i na německé naší
straně utichal všecken odpor. Žádný z nich alespoň netroufal si zjevně
nám čeliti. A my jsme byli přesvědčeni, že útoky na naše rukopisy
odraženy jsou na vždy! -"
První vydání vzpomínek "Druhý květ" vyšlo roku 1899.
Svatopluk Čech: Druhý květ
Odlesky přítomnosti a minulosti. Vydala Mladá fronta, nakladatelství ČSM.
Praha 1957. Náklad 10400 výtisků.
Formát 19 x 12,5 cm. Počet stran 216.
Městská lidová knihovna v Praze [sign. AA 12295]
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná