Dokumenty rkp. sporu

Česká literatura
časopis pro literární vědu
Ročník 25 (1977).

Číslo 1, strana 46 až 53:
Petr Čornej
Vystoupení Zdeňka Nejedlého proti RKZ v roce 1937 a jeho ohlas.

Nové chemické zkoumání Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, které proběhlo před několika lety, přesvědčivě prokázalo jejich nepravost. Zdálo by se tedy, že není třeba se k této problematice vracet. V předkládané studii, jež má víceméně materiálový charakter, se ovšem nebudu zabývat dávno vyřešenou otázkou padělků, nýbrž se soustředím na politický dosah jedné etapy rukopisných bojů za první republiky. Tímto zaměřením přesahuje má práce rámec literární historie a přerůstá do roviny historické. Jestliže však chceme zachytit odezvu, kterou konkrétní literární dílo v určité době vyvolalo, nesmíme se podobným problémům vyhýbat.

Třicátá léta tohoto století byla obdobím zostřených třídních a mezinárodních rozporů, což se odrazilo v celém světovém dění. Přítomnost sílící fašistické hrozby vedla také v Československu k polarizaci společnosti v podstatě do dvou táborů - demokratického a pravicového. K tomuto procesu došlo také v řadách inteligence. Stále více byl pohled na otázky vědy, kultury a umění podmiňován nejen subjektivními politickými názory, ale i rychle se měnící politickou situací doma i v zahraničí. Naprostá většina české inteligence se postavila do demokratického tábora s odhodláním bojovat proti fašistickému nebezpečí. Avšak stejně jako v celém veřejném životě, tak i na kulturní frontě působily síly skrytě či otevřeně sympatizující s fašismem. Tyto spodní proudy, dobře finančně dotované, se pokoušely zvrátit stav ve svůj prospěch. Pro uskutečnění tohoto cíle se snažily získat především dezorientované jednotlivce a neuvědomělou část středoškolské a vysokoškolské mládeže. Nutno říci, že jejich úsilí nebylo mnohdy marné. Zvláště přitažlivou se zdála českým fašistům právě oblast kultury, kde bylo možné nahradit přímé politické působení působením nepřímým. K jejich hlavním zbraním náležel nacionalismus. Citlivou strunu národnostního vědomí se jim podařilo rozehrát zejména v určitých vrstvách mládeže, která se potom vrhala do nejrůznějších politických dobrodružství.

K nejvýznamnějším akcím tohoto druhu patřila insigniáda, která nakonec přerostla v kampaň pravice a fašistů proti pokrokovým představitelům naší literatury: K. Čapkovi, M. Majerové, J. Vodákovi, A. M. Tilschové, V. Nezvalovi a dalším. Na jaře 1937 vzrušil nejširší veřejnost znovu rozvířený spor o RKZ.

Od počátku století živořila rukopisná otázka v ústraní. Jasné výsledky společenskovědního bádání nepřijala pouze hrstka zatvrzelých obhájců, jež nepřestávala poukazovat na fakt, že exaktní vědy nikdy pravost RKZ nepopřely. Většinu obhájců spojoval vypjatý nacionalismus, který je na prahu třicátých let přivedl až do tábora českého fašismu. Jejich nejvýraznější osobností byl beze sporu profesor fyziologie na lékařské fakultě Karlovy univerzity František Mareš. [1] S postupujícím příklonem Marešovy skupiny k fašistickému hnutí se stalo z literárně historického problému opět významné politikum. RKZ začaly sloužit jako nástroj ideologického boje proti Hradu, proti buržoazně demokratickým stranám a pochopitelně i proti reformistům a komunistům. Základnu své činnosti nalezli obránci ve fašistické organizaci Vlajka. Je jistě příznačné, že nejaktivnější obhájce RKZ, Jan Vrzalík, byl zvolen místopředsedou Vlajky. [2]

Sdružení obránců na této platformě neposkytovalo však vhodnou možnost pro působení mezi širší veřejností, neboť mělo vyhraněně politický charakter. Snad z tohoto důvodu byla v roce 1932 ustavena Československá společnost rukopisná jako nepolitický svazek obhájců. O nepolitičnosti nemohlo být ovšem ani řeči. Vždyť Vrzalík figuroval hned od počátku existence společnosti jako její místopředseda (předsedou byl univerzitní profesor chemie Viktorin Vojtěch, sekretářem ing. Karel Andrlík). Rovněž Zprávy československé společnosti rukopisné nenechávaly nikoho na pochybách o politické orientaci nového sdružení. [3] Právě tento list šířil pomlouvačné řeči o předních odpůrcích Rukopisů. [4]

V událostech kolem RKZ sehrál významnou úlohu Zdeněk Nejedlý, tehdy již uznávaný vůdce levicové inteligence. Nejedlý vystoupil proti Rukopisům poprvé v roce 1906. Patřilo téměř k povinnosti mladé, nastupující generace historiků, literárních historiků a filologů, kteří ovládli vědecké kolbiště na přelomu století, aby v duchu tradic svých učitelů snesli další cenné důkazy proti padělkům. Nejedlý tak učinil ve dvou studiích, v nichž uplatnil přednosti žáka Gollova - schopnost jemné analýzy a vytříbený smysl pro kritiku pramene. Z hlediska vzdělaného historika a muzikologa prokázal anachronismus užití slov "kotle" a "lesní rohy" v Rukopise královédvorském. [5] O rok později upozornil i na méně známou falsátorskou činnost Václava Hanky. [6] Nejedlý v této době plně uznával pozitivistickou metodu, která se mu, ostatně jako téměř všem jeho vrstevníkům, zdála jedinou skutečnou vědeckou metodou. Chceme-li plně osvětlit vědecký vývoj Zdeňka Nejedlého, jeho směřování od pozitivismu k marxismu, nesmíme ztrácet ze zřetele ani jeho činnost zdánlivě okrajovou jako jsou např. právě boje o RKZ.

Československá společnost rukopisná vedla Nejedlého jako čelného odpůrce Rukopisů v patrnosti a dokonce mu zasílala svůj list. [7] Zpočátku nechávala Nejedlého bez větší pozornosti, útočila proti největším protagonistům protirukopisných bojů z konce minulého století, např. proti historiku Pekařovi. V peripetiích politického dění se však měnily i sympatie a antipatie redakce Zpráv vůči jednotlivým odpůrcům. Zatímco nacionalistu Pekaře počali členové Společnosti oceňovat jako velkého historika, obracela se jejich zášť proti lidem, kteří nikdy neskrývali svůj protifašistický postoj. [8] Je třeba říci, že činnost Společnosti se setkávala - i díky podpoře Vlajky - s poměrně velkým ohlasem v řadách nacionalistické, převážně středoškolské mládeže, i mezi určitými skupinami inteligence. [9] Proti tomuto klamání veřejnosti bylo nutné vystoupit.

Akce se ujal Svaz národního osvobození, který na jaře 1937 oznámil uspořádání cyklu šesti přednášek na téma Naše dnešní věda o otázce starých Rukopisů. Přednášky se měly konat v průběhu tří večerů (na každý večer byli plánováni dva přednášející) ve velké aule filozofické fakulty v Praze. Na této platformě se k boji proti RKZ sešli vědci rozdílného politického přesvědčení i světových názorů, které však spojovala oddanost vědecké pravdě a většinu z nich i demokratické a antifašistické smýšlení. Vedle nacionalisty Václava Vojtíška nacházíme mezi řečníky Františka Jílka-Oberpfalcera, evangelisty F. M. Bartoše a J. B. Čapka, materialisticky orientovaného historika Jana Slavíka a Zdeňka Nejedlého. Nejedlý ani na chvíli nezaváhal a využil této příležitosti k vyjádření věrnosti poznané pravdě i k manifestování svého politického názoru. V rámci cyklu mu připadl úkol nejtěžší: referovat o historii a politickém významu rukopisného sporu. Výčet předcházejících jmen ukazuje, jak docházelo k vytváření protifašistické fronty i mezi vědci.

Celý cyklus, jenž dostal i vzhledem k institucím, které jej zaštítily, výrazně politický nádech, vyvolal v kruzích Československé společnosti rukopisné bouři nevole. [10] Zejména aktivní příslušníci Vlajky mezi členy organizace reagovali na připravovanou akci ještě větší kampaní v nacionalistických kruzích. [11] Sama jejich iniciativa by ovšem nestačila vzbudit větší odezvu. Nabízené příležitosti se okamžitě chopila národně demokratická strana, která v podobných akcích viděla vždy šanci k demonstrování svého protihradního a protikomunistického stanoviska. Hlavně národovecká mládež se hodlala zúčastnit připravovaných přednášek.

Cyklus sám byl zahájen v napjaté politické atmosféře, což přitahovalo další zájemce. Příslušníci obou táborů, demokratického i nacionálního zaplňovali hojně přednáškovou síň, takže v každém okamžiku bylo možné očekávat srážku. První přednáška konaná 7. dubna proběhla však klidně. Řeč Václava Vojtíška byla vyslechnuta nacionalistickými obhájci RKZ pokojně a také Zprávy ji hodnotily shovívavě. Bezesporu se v tomto benevolentním přístupu projevil fakt, že známý archivář byl stoupencem národních demokratů. [12] Ani promluva F. Jílka-Oberpfalcera nevyvolala větší protesty. Na následující přednášce bylo již napětí zřejmé; [13] vrcholem celého cyklu se však stala přednáška závěrečná. 21. dubna 1937 měl být cyklus zakončen vystoupením J. B. Čapka a Zdeňka Nejedlého. Měl být zakončen, ale nebyl.

Osoba Zdeňka Nejedlého, pověstného "rudého" profesora, působila jako magnet. Velký sál filozofické fakulty byl zaplněn do posledního místečka, vtěsnalo se do něho přes 700 zájemců. Mezi nimi představovala značnou část nacionalistická mládež, která nepřišla poslouchat argumenty proti pravosti Rukopisů, nýbrž s očividným cílem přednášku znemožnit. Neklid v aule ještě zvyšovali Vrzalíkovi stoupenci, kteří přítomným rozdávali letáky s názvem Poznámky k nejnovější rukopisné kampani a programy hnutí Nové Československo (s heslem Odmítáme všechny, kdo nejsou arijského původu). Řada listů vyslala na přednášku své zpravodaje. Tisk správně tušil, že k něčemu dojde. Již během řeči docenta J. B. Čapka, jenž hovořil o literárně historické a estetické stránce RKZ, se ozývaly z řad publika výkřiky nesouhlasu. J. B. Čapkovi však bylo ještě dopřáno přednášku dokončit.

V mnohem těžší pozici se ocitl profesor Nejedlý. Mluvil o historickém a politickém významu rukopisných sporů. Text jeho přednášky se bohužel nezachoval, k dispozici máme pouze její záznam z pera Nejedlého žáka dr. Josefa Plavce. Vzhledem k tomu, že obsah přednášky není dnes naší vědecké veřejnosti znám, parafrázuji jej v následujících řádcích. [14]

Hned v úvodu své řeči upozornil Nejedlý, že Rukopisy vzbudily pochybnost už krátce po objevení. V prvním střetnutí o RKZ se srazila dvě stanoviska. Dobrovský, představitel osvícenství, zaujal skeptický a kritický postoj, proti němu se postavila mladá, romantická generace, reprezentovaná Jungmannem. Tento konflikt dvou názorů byl odrazem konfliktů ve společenské sféře; pěkně zobrazuje srážku šlechty s nastupujícím měšťanstvem. Šlechta nepotřebovala romantismus a jeho pojetí minulosti, měla vše, co chtěla. Odtud pramenila její střízlivost a racionalistické myšlení. Svět měšťanstva se nad šlechtu snažil vyvýšit. Proto přišel s RKZ. Rukopisy patří k typickým produktům romantického ovzduší, jež v tehdejší Evropě panovaio. Vždyť s padělky hlásícími se do středověku se setkáváme v mnoha zemích. Obhájci RKZ zvítězili plně po smrti Dobrovského. Romantická generace, jejímiž největšími představiteli byli Palacký a Šafařík, měla již jiný poměr k věci než skeptik Dobrovský. Cizina ovšem pravost RKZ nikdy neuznala, ač by to byl důležitý pramen evropské civilizace. Naopak, západoevropským národům byly problémy Rukopisů zcela lhostejné.

V padesátých letech se stará česká předbřeznová společnost změnila. Nepotřebovala již Píseň vyšehradskou, Libušino proroctví ani falsa v Mater verborum. S nástupem kritičtějšího myšlení se proti RKZ postavili z vědeckých i mravních důvodů i první Češi: Antonín Vašek a A. V. Šembera (před nimi už na množství nesrovnalostí poukazovali Němci: Max Büdinger a Julius Fejfalik). Je zajímavé, že mladočeské Národní listy, v jejichž redakci seděli přátelé Šemberovi, se proti jeho vystoupení neozvaly. Teprve v roce 1886, kdy se záležitost Rukopisů stala nejen otázkou vědecké cti, ale i záležitostí politickou, se staročeši i vůdci mladočeské strany postavili tvrdě na jejich obranu. Popud k velkému boji dal Gebauer, který nutně ke své práci na staročeském slovníku potřeboval odpověď na otázku, zda se může RKZ užívat bez kritiky. Již byly známy Hankovy padělky. V Národním muzeu se nalezly balíky jeho rukopisů, Hanka falšoval i staré mince...

Až sem Nejedlý domluvil. Dále nemohl. Je jasné, že Nejedlého v podstatě marxistický výklad, v němž události v kulturní sféře se jevily jako odraz zájmu společenských tříd, nemohl být pravici v sále po chuti. [15] Od počátku přednášky docházelo mezi posluchači k nepokojům. Národovecká mládež, jíž byla v místnosti většina, provázela řeč výkřiky nesouhlasu, které přerostly ve vřavu, když Nejedlý ve svém výkladu dospěl k roku 1886. Zmínka o Gebauerovi dala přítomným vlajkařům podnět k projevům nenávistného antisemitismu. [16] Obhájci, podporováni hlasivkami středoškolského studenstva, požadovali debatu; když jim předsedající dr. Jan Slavík odmítl udělit slovo, dosáhl řev vrcholu, takže nebylo jiné řešení než přednášku předčasně skončit. Tento moment považovali národovci za své vítězství a se vztyčenými pravicemi se dali do zpěvu Hej, Slované! Předsednicto i přednášející byli nuceni odebrat se z posluchárny zadním vchodem. Navzdory "národoveckému nadšení v obecenstvu", které prokazovalo, jaké straně patří jeho politické sympatie, demonstroval také Nejedlý své přesvědčení. Při odchodu pozdravil publikum rovněž vztyčenou pravicí - zaťatou v pěst!

Vůdce obhájců, prof. Vrzalík, byl nadšeným davem vyvolán k řečnickému pultu a po krátkém proslovu odnesen jásajícími přívrženci na ramenou z budovy. Před fakultou potom nacionalistická mládež volala po očistě Prahy od židovských emigrantů z Německa a uspořádala improvizovaný průvod od parlamentu kolem Mánesa na Karlovo náměstí.

Nedokončená přednáška spolu s výtržnostmi českých nacionalistů a fašistů vyvolala ohromný ohlas v tisku. Téměř všechny nejčtenější noviny a časopisy informovaly o bouřlivém závěrečném večeru protirukopisného cyklu. [17] V uveřejněných komentářích se opět projevilo rozdělení společnosti do dvou základních táborů. Komunistický tisk (Rudé právo, Haló-noviny), stejně jako orgány reformistických stran (České slovo, Právo lidu) a Národní osvobození se postavily plně na stranu Nejedlého, proti fašistům. [18] Odsoudily přerušení přednášky jako záměrný čin, jako "neslýchanou provokaci", o to horší, že se odehrála na akademické půdě. Spontánní a jednoznačné reakce demokratického tisku ukazují, že v určitých chvílích nacházela veškerá česká pokroková veřejnost, bez ohledu na politickou příslušnost, společný hlas, který dokázala pozvednout proti fašismu. Dokázala vytvářet protifašistickou frontu.

Pravicový tisk reagoval na události různě. Zatímco Národní listy takticky mlčely, spatřoval Polední list v Nejedlého přednášce demonstraci za lidovou frontu. Nejostřeji ovšem formulovaly své informace (pomineme-li Zprávy Československé společnosti rukopisné), fašistické listy Národní republika a Národní výzva. Mimo obvyklé osočování, že se protivníci snaží přenést spor z oblasti vědecké do oblasti politické (tohoto argumentu používali odpůrci i obhájci), soustředily své útoky na osobu Zdeňka Nejedlého. Zejména Národní výzva, orgán fašistického hnutí Nové Československo, se pokoušela Nejedlého co nejvíce očernit. [19]

Dozvuky v tisku však celá záležitost neskončila. Pořadatelé cyklu museli zajistit opakování Nejedlého přednášky, jinak by vzbudili dojem, že se nechali zastrašit fašistickými výtržnostmi. Po smutných zkušenostech nepřicházela již v úvahu akademická půda, na níž nesměla zasahovat policie. Pouhou dobrovolnou službou nebylo ovšem možné zajistit klidný průběh přednášky. Proto se Svaz národního osvobození obrátil na pražskou městskou radu se žádostí, aby propůjčila pro opakování řeči prof. Nejedlého sál Městské knihovny. Kulturní referent města Prahy, profesor Žípek, však odmítl vyhovět. Žípkovo záporné stanovisko se netýkalo obsahu a směru přednášky, bylo motivováno obavou, aby se Městská knihovna nestala jevištěm "pustých a nevěcných štvanic osobních".

Takový projev mohl být, a také byl, vykládán jako kapitulanství před Vrzalíkovou skupinou. Ostrou kritiku jednání pražského kulturního referenta přineslo Rudé právo: "On (rozuměj Žípek - pozn. P.Č.) má jedinou starost, aby se nepovykovalo v Městské knihovně. Neuvědomuje si, že jde ruku v ruce s p. Vrzalíkem a s fašistickými výtržníky... Jestliže z popudu pana prof. Žípka bylo znemožněno prof. Zdeňku Nejedlému hovořit o Rukopisech v Městské knihovně, v místnostech, které byly postaveny, aby se v nich přednášelo, je to neslýchaná ostuda. [20] V podobném duchu referovalo i Národní osvobození. [21] Naproti tomu si Žípek vysloužil pochvalu v Nedělním listě. [22]

Nicméně pořadatelstvu přednášek se podařilo přes veškeré nesnáze pronajmout na středu 29. 4. sál Jednoty soukromých úředníků ve Francouzské ulici na Vinohradech. Zajištěn byl i policejní dozor a pořadatelská služba z řad legionářů. Již několik dní před konáním přednášky se v tisku objevila informace, že jakémukoliv rušení řečníka bude zabráněno. Avšak i obhájcům se mělo dostat slyšení. Ovšem až po skončené přednášce. Prof. Nejedlý se rozhodl odpovídat na písemné dotazy publika.

Přes veškerá uvedená opatření se na Nejedlého proslov dostavilo opět množství lidí, kteří doufali v opakování svých "kousků", jimiž se neslavně prezentovali na filozofické fakultě. Tentokrát se značně zklamali. Předsedající dr. Jaroslav Werstadt zahájil večer přesným prohlášením "pravidel hry". Znovu varoval, že je pevně rozhodnut zakročit pevnou rukou proti každé provokaci. Na dotvrzení jeho slov seděl za předsednickým stolem policejní komisař. Po tomto dramatickém expozé začal hovořit Zdeněk Nejedlý. Raději než rozboru protichůdných a nepřesných novinových zpráv dejme přednost záznamu očitého svědka a přečteme si úvodní partii Nejedlého přednášky, jak ji zaznamenal Josef Plavec:

"Tato přednáška se odehrává za zvláštních okolností. Uvědomme si, co se dnes ve světě děje. Lidé bojují o život a my se hádáme o staré pergameny. Že mají svůj význam, je vidět na zájmu veřejnosti předešle i dnes. Kdyby šlo o staročeskou literaturu, stačil by na to malý sálek a ještě by byl poloprázdný. Tady byl vzbuzen spíše zájem laiků. Věda je v této věci už dávno jednotná. Metoda ukřičet debatu je zde charakteristická. Pokusil jsem se věc vyložit a odůvodnit. Ale těm lidem nejde o vědu - ti lidé nevidí a neslyší. Jejich cesta umlčet odpůrce je stará. Jsem-li ve společnosti těch, kdo bývali ukřičeni, pak jsem ve velmi dobré společnosti. Tato historie trvá už celých sto let a my ji můžeme pozorovat z velkého časového odstupu. Víme mnoho o vývoji české národní společnosti. V tom je náš úkol, z toho můžeme vyložit tyto boje. Mohu si snad troufnout říci, že mám k tomu kvalifikaci, když jsem studoval a vykládal o Smetanovi a Masarykovi." [23]

Po tomto stručném úvodu zopakoval Nejedlý přehled rukopisného sporu ve stejném duchu jako v první přednášce. Zajímavý je závěr jeho řeči, v němž poukázal na politické důsledky protirukopisného vystoupení v letech 1886-1887. Vědecké odsouzení RKZ jako novodobých padělků přivedlo staročeskou stranu do krize, ze které se již nevzpamatovala. Odpůrci slavili vítězství. "Obnovovat tento boj dnes může jen malichernost.

Zůstala jen psychická atmosféra zneužívání RKZ... Obhájci nedávají nový materiál, nýbrž argumentují náboženstvím, vírou a vším jiným jen ne vědou. Je to starý svět v kterémkoli ohledu. Rukopisy jsou jejich prapor. Vše živé, mladé, pokrokové nedává se tím však zdržovat." [24]

Podobná slova se nemohla setkat s nejmenším porozuměním mezi přítomnými fašisty a nacionalisty. Policejní asistence se ukázala nezbytnou. Muži zákona byli nuceni čtyřikrát zasáhnout proti výtržníkům a vyvést je ze sálu. Za tento postup si ovšem policie vysloužila nenávist referentů pravicového tisku.

Po skončení přednášky se konala slíbená diskuse. Na většinu dotazů, které se týkaly české literatury minulého století, básnické osobnosti Václava Hanky a rukopisného boje reagoval Nejedlý pohotově a věcně. I na otázku posluchače, který se ptai, zda směřuje světový vývoj ke komunismu. "Jistě spíše ke komunismu nežli k fašismu," odvětil Nejedlý a vysloužil si potlesk zaplněného sálu. [25]

Tato odpověď byla tečkou za přednáškovým cyklem Svazu národního osvobození i za Nejedlého účastí v rukopisných sporech třicátých let. Neznamenala však konec diskuse mezi obhájci a odpůrci. Do pokračujícího střetnutí, v němž se odrážel i konflikt názorů na českou politiku, však Nejedlý již nezasáhl. [26] Jeho pozornost se stále více upínala k nejpalčivějším problémům současnosti.

Máme-li zhodnotit Nejedlého vystoupení proti RKZ v roce 1937, musíme si stále uvědomovat, v jakém ovzduší se odehrávalo. Aktivizace českých fašistů snažících se využít i Rukopisů pro cíle své propagandy, přiměla Nejedlého, starého odpůrce RKZ, aby do sporu zasáhl. Využil možností, kterou mu nabídl Svaz národního osvobození a v přednášce jednoznačně projevil své vědecké i politické cítění. Skutečnost, že cyklus nepořádala komunistická ani levicová organizace Nejedlému nevadila. Svým postojem dokázal, jak v dané chvíli chápe jednotnou protifašistickou frontu.

Rukopisné boje ve třicátých letech naznačily, podobně jako události insigniády a prezidentské volby v roce 1935, že vytvoření jednotné lidové fronty proti fašismu je možné. V tom spočívá jejich největší význam.

Poznámky:

[1] Problematice bojů o RKZ v letech první republiky se dosud věnoval pouze J. Kočí ve studii Spory o Rukopisy v české společnosti, Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání, Praha 1969, s. 25-48.

[2] J. Kočí. Čeští fašisté a obrana Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Dějiny a současnost, č. 9., 1967, s. 6-13.

[3] Zprávy Československé společnosti rukopisné byly občasníkem, který vycházel od roku 1935. Mezi autory příspěvků nalézáme hlavně přední funkcionáře sdružení Vrzalíka, Andrlíka, Třesku, Matouška a pochopitelně Františka Mareše, jehož členové společnosti pokládali za největšího žijícího českého myslitele.

[4] Zprávy chtěly budit dojem čistě odborného časopisu, který se zabývá pouze otázkami vědy. Ve skutečnosti se od jejich počátku setkáváme s osobními i politickými útoky proti odpůrcům RKZ. O politickém zaměření rukopisného sporu ve třicátých letech svědčí přehled novin a časopisů, které se stavěly pro a proti.
A. Pro pravost RKZ: Fronta, Vlajka, Stráž, Rozhled, Zvon, Psyché, Polední list, Expres, Národní listy, Pražský večerník, Polední lidové listy, Venkov, Hlas národní fronty, Národní stát, Průlom, Národní výzva, Demokrat, Družina, Národní liga, Fašistické listy, Národní politika, Klatovské listy, Samostatnost, Národní republika.
B. Proti pravosti RKZ: Listy pro umění a kritiku, Sobota, Přítomnost, Volná myšlenka, Slovo a slovesnost, Listy filologické, Národní osvobození, České slovo, Právo lidu, Lidové noviny, Demokratický střed, Rakovnické noviny, Pojizerské listy, Týden horských okresů, Kostnické listy, Rudé právo, Český časopis historický a další.

[5] Z. Nejedlý. Kotle a lesní rohy. Sborník prací historických k šedesátým narozeninám dvor. rady prof. dr. Jaroslava Golla, Praha 1906, s. 380-388.

[6] Z. Nejedlý. Z dozvuků bojů o RKZ. Listy filologické 33, 1906, s. 432-440.

[7] Společnost zasílala Zprávy Nejedlému až do jeho odchodu z vlasti na jaře 1939. V Nejedlého knihovně v Kabinetu Zdeňka Nejedlého Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV jsou uloženy výtisky Zpráv od roku 1935 do roku 1938.

[8] Nekrolog Pekařův, který napsal František Mareš, se vyznačuje neobyčejně mírným tónem, uvědomíme-li si, že ještě v roce 1935 byl tento historik rukopisnou společností napádán jako hlava odpůrců pravosti. Viz F. M., Za prof. Pekařem. Zprávy Československé společnosti rukopisné (dále jen Zprávy), č. 9-10, 1937, s. 4. V podobném duchu vyzněl i nekrolog J. Vrzalíka O Josefu Pekařovi učenci a člověku. Národní výzva 29. ledna 1937, roč. 3, č. 4, s. 2-3. V tomto případě nemůžeme přehlédnout ani informaci jednoho z účastníků rukopisných sporů, který mi sdělil, že Pekař krátce před smrtí prohlásil: "Obhájci RKZ nemají pravdu vědeckou, nýbrž pravdu citovou."

[9] Např. oktaván akademického gymnázia L. Malínský napsal brožuru Sloupy oficiální pověry o Rukopisech. Praha 1937.

[10] Spolupořadateli cyklu o Rukopisech byly následující organizace: Československá obec dobrovolců z let 1918-1919, Československá obec legionářská, Československá obec učitelská, Dělnická akademie, Družina československých válečných poškozenců, Kostnická jednota, Masarykův lidovýchovný ústav, Obec přátel legionářů, Spolek posluchačů filozofIe Karlovy univerzity, Svaz dělnických tělovýchovných jednot československých, Svaz národního osvobození, Svaz učitelstva československého, Ústřední rada církve československé, Ústřední škola dělnická a YMCA.

[11] "Opravdu byli jsme udiveni, jaká to fronta protirukopisných borců se našim zrakům představila. Tož takhle vypadá ta nová fronta proti RKZ! Opravdu, už dlouho jsme nebyli tak veselí, jako v neděli, když nám pan vrchní v kavárně přinesl Národní osvobození, kde jsme našli pohromadě v akci proti RKZ vál. poškozence s patejdlovskými zapětiminutodvanáctými legionáři, kališníky a sektáře, neznabohy, učitelskou inteligenci s ostatními kostelníky realismu. Tohleto se panu organizátorovi mravních sil asi mnoho nepovedlo." Nová fronta proti Rukopisům, Národní výzva 2. dubna 1937, roč. 3, č. 13, s. 4.

[12] "Prof. Vojtíška známe jako skromného, ale váženého a zasloužilého vědeckého pracovníka a jest nemyslitelno hledat u něho zlé úmysly. Obránci ukázali dostatek dobré vůle. Měl by jim ji oplatit." L. Matoušek - K. Třeska. Svaz národního osvobození ohlásil..., Zprávy č. 9-10, 1937, s. 14.

[13] Na druhé přednášce hovořil Jan Slavík o RKZ ze stránky sociologické a F. M. Bartoš se zabýval historickou kritikou RKZ.

[14] Historie a politický význam sporu rukopisného. Záznam přednášky Z. Nejedlého pořízený J. Plavcem, Kabinet Zdeňka Nejedlého, písemná pozůstalost, přednášky, kartón č. 3. Záznam činí 8 stran, na nichž jsou zachyceny obě Nejedlého přednášky (z 21.4. a z 29.4.1937). Kromě obsahu řeči vypsal Plavec i atmosféru prostředí a reakce publika, takže jeho postřehy umožňují přesnou rekonstrukci, která by na základě zpráv denního tisku nebyla možná. Protože se nejedná o doslovný záznam, uchyluji se v interpretaci přednášky k parafrázi.

[15] "Způsobem hodným lóžového školení mluvil (rozuměj ZN - pozn. P. Č.] vřele a tklivě o malém českém člověku, hledajícím v romantismu svoji duchovní sílu proti šlechtě a boháčům, což bylo posluchačstvem přijímáno s projevy bouřlivého veselí." Realistické Waterloo, Národní výzva 23. dubna 1937, roč. 3, č. 16, s. 1-2. K historicko-materialistickému pojetí dějin, které v uvedené přednášce není prosto určité schematizace, se Nejedlý propracoval až ve třicátých letech v souvislosti s prací na velké Leninově biografii.

[16] Nejedlý si Gebauera velice vážil. Srovnej Z. Nejedlý. Jan Gebauer. Pražská lidová revue 3, 1907, s. 129-132. O antisemitských výrocích na Gebauerovu adresu viz K. Červinková. Pravda vědecká a pravda ulice. Právo lidu 25. dubna 1937, roč. 46, č. 98, s. 3.

[17] Je zajímavé, že žádnou zprávu o incidentu nepřinesly Lidové noviny.

[18] "Z celého jednání vysvítá, že fašističtí provokatéři přišli na schůzi připraveni, což platí především o klubu Vlajka... Písemného materiálu a letáků přinesli na schůzi sice neobyčejně mnoho, ale chtěli jím manifestovat jen ve prospěch známé politické kliky, nikoliv ve prospěch své neochvějné víry v pravost Rukopisů." České slovo 22.4.1937, roč. 19, č. 93, s. 5.

[19] Ve fašistické organizaci Nové Československo byli sdruženi stoupenci nejreakčnějších názorů. Jestliže český fašismus se vyznačoval vystupňovaným nacionalismem, často ostře protiněmeckým, vidělo Nové Československo v hitlerovském Německu svého spojence. Plně souhlasilo s Frankovým pučem ve Španělsku a stavělo se za jednání se sudetskými Němci. Heslo Národní výzvy znělo: Proti marxismu, proti stranictví, za národ! Do Národní výzvy velmi pilně přispíval Vrzalík, kterému se zřejmě nezdály pravicové listy dost radikální.

[20] Ostuda města Prahy. Rudé právo 25. dubna 1937, roč. 17, č. 98, s. 4.

[21] Nečekaná ostuda hl. města Prahy. Národní osvobození 25. dubna 1937, roč. 14, č. 98, s. 4.

[22] Rudé právo k tomu dodává: "K této chvále panu prof. Žipkovi, nár.-soc. členu městské rady, skutečně musíme gratulovati." Co už všechno není bolševismem, Rudé právo 25. dubna 1937, roč. 17, č. 98, s. 4.

[23] J. Plavec, uvedená přednáška, s. 3.

[24] Tamtéž, s. 7.

[25] Tamtéž, s. 8.

[26] Po Mnichovu ovládli obhájci RKZ plně prostor, neboť pokrokoví představitelé odpůrců byli umlčeni. Avšak po 15. březnu 1939 nepovolila nacistická cenzura ani psát o Rukopisech, neboť v tom spatřovala projev českého nacionalismu. V roce 1941 byla Československá společnost rukopisná v podstatě donucena zastavit veřejnou činnost.

Česká literatura časopis pro literární vědu
Vydává ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Ročník 25 (1977). ACADEMIA, nakladatelství ČSAV.