Jan Tvrdík
OTÁZKA RUKOPISU
Seminární práce - 1997.
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.
O Rukopisech byly popsány už tisíce stran, napsány stovky knih, byla nevyvratitelně prokázána jejich podvrženost, dlouhá desetiletí se vedly spory o jejich pravost, mnozí lidé ve světle nových důkazů či domněnek měnili své názory ze dne na den a byli ochotni bojovat za pravdu v táboře těch, proti nimž nedávnou dobu předtím bojovali. Byly mnohokrát vědecky (chemicky, paleograficky, filologicky...) zkoumány, a přesto čtyřem z osmi falz bylo dokázáno padělání až po více než 150 letech a ani ta zbývající čtyři nebyla nikdy odhalena hned. V současné době by se mohlo zdát nesmyslné a samolibé vytvářet si staré památky jen proto, abychom nějaké měli. Je ovšem nutno uvědomit si, v jaké době byly tato památky vytvořeny a "objeveny". Byla to doba pro český národ jedna z nejtěžších v jeho dějinách, doba germanizačního útlaku, doba nesvobody, doba cenzury, a tomuto všemu mohl být konec, a ne-li úplný, tak alespoň počátek konce, kdyby se prokázalo, že český národ, Němci utlačovaný a podceňovaný, se může stavit svou historií na roveň národů jiných, ne-li výš.

Tomu všemu by Rukopisy ve své době posloužily, pokud by ovšem byly pravé, pokud by se prokázalo, že se jedná o staročeské památky (a je nutno si uvědomit, že tehdy tomu většina lidí věřila), prokázala by se zároveň s tím starobylost českého státního zřízení, kulturní úroveň předků, sláva a hrdinské činy, prokázalo by se, že již ve středověku disponoval český národ bohatou slovní zásobou atd.

Pokud by se tehdy prokázalo, že se jedná o padělky, byli bychom národem podvodníků? Ne, bylo by se ukázalo, že podvodníků je zde jen několik, a to navíc nebyli žádní malí podvodníčci, nýbrž velmi zruční a vzdělaní umělci a vědci, kteří dokázali napsat básně, jejichž kráse se podivil sám Goethe (nyní již víme, že se většinou nejednalo o básně původní, ale o básně poskládané z básní jiných - ovšem krásně poskládaných) a dokázali svá "díla" vytvořit tak, že i největší vědci té doby, nebo alespoň většina z nich, uvěřili v jejich pravost. Produkty jejich tvorby dokázaly v lidech vzbudit zájem o český národ, vlastenectví i touhu naučit se česky. Rukopisy sice tedy nesplnily své poslání dokázat, že historie českého národa je stejně bohatá jako historie národů jiných, ale splnily poslání jiné, a možná ještě bohulibější - vzbudily v lidech skomírající zájem o svůj národ.

Ve své práci hodlám stručně vylíčit historii vzniku, nálezu i odhalení jednotlivých "památek" v tom pořadí, v kterém spatřovaly světlo světa. Dále se budu věnovat tzv. "boji o pravost či nepravost rukopisů" včetně toho asi nejvýznamnějšího a nejsystematičtějšího v letech 80. a 90. 19. století. Poslední část věnuji "závěrečnému" zkoumání RKZ v letech 1968-71 v Kriminalistickém ústavu VB v Praze.

Prvním objeveným dokumentem byla Píseň vyšehradská (dále jen PV), kterou objevil v roce 1816 Josef Linda, tehdy Hankův spolubydlící a dobrý přítel, v deskách staré knihy, kterou míval pod nohama. Jednalo se o malou národní milostnou píseň, jejíž vznik byl kladen do 13. století. Jedná se o 17-ti veršovou skladbu, která apostrofuje starobylý Vyšehrad stojící na příkré skále, pod ní se valí řeka Vltava, u níž je vykreslena přírodní idyla se stinným křovím a zpívajícím slavíčkem. Do tohoto prostředí je zasazeno milostné toužení po vzdálené milence. Tato skladba byla poprvé chemicky zkoumána zřejmě společně s Milostnou písní krále Václava (MPKV) v r. 1857, o čemž však neexistuje nijaký záznam. Prvním prokazatelným zkoumáním prošla PV v roce 1886, o čemž svědčí protokol ze 16. června toho roku, který však také neobsahuje závěr, z něhož by vyplývalo, že se jedná o padělek, ale z takového tvrzení vychází. PV byla poprvé vydána Hankou v Starobylých skládáních roku 1817. V tomto roce se o ní také dověděl Dobrovský, který ji nejprve označil za pravou staročeskou památku a zařadil ji dokonce do své Historie, ale brzy prohlédl, poznal, že byl oklamán a že je PV podvrh. PV však také nedůvěřovalo mnoho lidí, např. F. L. Čelakovský dokonce označil i autory - jmenoval Lindu a Hanku. Hanka je také zřejmě jejím autorem, protože bylo objeveno mnoho paralel mezi PV a Hankovou vlastní tvorbou a také mezi PV a jednou ruskou lidovou písní, kterou Hanka prokazatelně znal. Hanka byl, jak vidno, velmi důkladným falzátorem, o čemž svědčí to, jak svá falza kryl falzy jiným. V případě PV se jednalo o její německý překlad datovaný do roku 1724.

Druhou objevenou staročeskou památkou byl Rukopis královédvorský (dále jen RK), který byl "objeven" 16. září 1817 Václavem Hankou a páterem Borčem v kostelním sklípku ve Dvoře Králové. Tento rukopis obsahoval 12 pergamenových stránek a 2 proužky [1], které byly označeny jako 25. - 28. kapitola 3. knihy staročeských básní - tímto se falzátor snažil naznačit, jaké nezměrné množství staročeské poezie by přinášely původní kodexy, kdyby se zachovaly úplné. RK měl pocházet asi ze 13. - 14. století. Nález obsahoval 6 skladeb epických, 2 skladby lyricko-epické a 6 básní lyrických. Za autory jsou označováni V. Hanka a J. Linda, přičemž Linda měl býti autorem epiky v RK a Hanka lyriky. Na Lindovo autorství poukazují náhodě se příčící shody mezi jeho vlastními pracemi, hrou Jaroslav Šternberg [2] a epickou básní Záře nad Pohanstvem, které vznikly buď před RK nebo vznikaly souběžně s ním, čímž je vyloučeno, že by se Linda mohl inspirovat Rukopisem pro své básně, jak se často vyjadřovali obhájci.
RK obsahoval zlomek, 61 desetislabičných veršů, epické básně Oldřich a Božena, který líčí vypuzení Poláků z Prahy statečnými Čechy pod vedením Oldřicha a Jaromíra r. 1004, dále báseň Beneš Heřmanóv aneb O pobití Sasíkov, kde je v 19 čtyřveršových slokách líčen historicky takřka nedoložený boj Beneše Heřmanova a selského lidu se Sasy pod Hrubou Skálou [3] (asi r. 1203). Další epickou skladbou je báseň O velikých bojech křesťan s Tatary, jinak také nazývaná Jaroslav. Tato báseň má 289 desetislabičných veršů a pojednává o vpádu "asijských hord tatarských" do našich zemí a o konečném vítězství Čechů nad Tatary pod vedením statečného vojevůdce Jaroslava, když předtím Tataři porazili vojska ruská i polská. Hlavní děj se klade pod Hostýn na Moravě (u Olomouce) do r. 1241. Čtvrtá epická báseň se jmenuje O vícestvie nad Vlaslavem, jinak též Čestmír a ve 245 verších popisuje pověst, jak Čestmír, vojevůdce pohanského knížete Neklana, pokořil odbojného luckého knížete Vlaslava. Skladba O slavném sědání [4] Ludiše a Lubor popisuje ve 136 osmislabičných verších rytířské klání na hradě knížete zálabského - vítěz turnaje, Lubor, je odměněn věncem z dubového listí z rukou knížecí dcery Ludiše. Posledním epickým číslem RK je Záboj, báseň o 260 verších, částečně volných, částečně desetislabičných, oslavná báseň velebící vítězství Záboje a Slavoje nad vetřelým německým vůdcem Luděkem. Dvě lyricko-epické básně RK jsou básně Zbyhoň a Jelen. V první z nich, v básni Zbyhoň, osvobozuje statečný jinoch svou milenku z náručí násilnického Zbyhoně, v Jelenu je zase krásný a mladý jinoch, zabitý svým sokem, přirovnáván k jelenovi. Písní lyrických, jak jsem již uvedl výše, je v RK 6, jejich náměty jsou povětšinou milostné a básně jsou nerýmované. Jedná se o pět kratších básní (12-16 veršů), to jsou Kytice, Róže, Žežhulice, Opuštěná a Skřivánek, a jednu báseň delší (42 veršů) Jahody. RK byl poprvé vydán Hankou r. 1819 a okamžitě byl s nadšením přijat všemi vlastenci, včetně Dobrovského, jen málokoho napadlo tehdy tvrdit, že tato památka není pravá. Byla tak dokonalá svým vzhledem, tak dokonale technicky provedená a byly v ní tak krásné básně, že skoro všichni tehdy, ve 20. letech 19. století uvěřili v její pravost a že její nepravost se podařilo dokázat až po !150 letech. Dobrovský přijal RK s nadšením a až do smrti jej ani nenapadlo, že by mohlo jít o falzum. RK totiž, pokud by tato objevená jeho část byla opravdu součástí tak velkého celku, jak naznačovala, by byl nejen největší a nejvýznamnější středověkou památkou naší, ale snad i všech Slovanů. V jeho pravost (RK) věřili skoro všichni učenci té doby i doby pozdější. Vedle Dobrovského i Palacký, Šafařík, Hálek, Neruda, Zeyer, Vrchlický, Smetana, Aleš, Mánes, Dvořák, Myslbek ad.

Třetím falzem v řadě je Rukopis zelenohorský (zkratka RZ) - památka nejstaršího původu ze všech, Hanka s Jungmannem, kteří ji také rozluštili, položili její vznik do 9. století. Tato "staročeská" památka se objevila za záhadných okolností v listopadu r. 1818, kdy purkrabí hrabě Kolovrat obdržel anonymní zásilku čtyř rukopisných listů, které obsahují zlomky dvou básní psaných desetislabičným veršem, jednalo se o básně Sněmy a Libušin soud. Podle většího zlomku, Libušina soudu, byla také báseň původně pojmenována. "Teprve v roce 1859 vypátral historik V. V. Tomek, že pergamenové listy RZ byly nalezeny přibližně ve stejném čase jako RK - tedy na podzim 1817 - na zámku Zelená Hora u Nepomuku, a proto se od Tomkovy doby Libušinu soudu říkalo Rukopis zelenohorský." [5] (název byl zřejmě upraven pro vzájemnou podobnost RZ a RK). Nálezcem byl důchodní Josef Kovář, který také zaslal RZ a dopis s vysvětlením purkrabímu. Básně RZ popisují boj z temné doby skvělého panství Libušina. Středem je spor rozhádaných bratrů Chrudoše a Šťáhlava o otcovské dědictví. Moudrá kněžna přednesla spor bratrů sněmu, dala sebrat hlasy svého národa, a rozhodla ve smyslu zvykového domácího práva, aby oba bratři spravovali majetek společně. Rozzlobený Chrudoš se však jako starší dovolával svého práva na celý statek, a pohanil za to kněžnu. Dále je líčena volba Přemysla za manžela Libušina. V době vzniku obou posledně jmenovaných památek málokoho napadlo tvrdit o nich, že jsou to falza, poněvadž málokdo si dokázal představit na počátku 19. století člověka, který by tak dokonalá falza dokázal nejen napsat, ale především vyrobit. Proto v pozdějších dobách byly hledány stopy po nějakém schopném chemiku v okruhu Hankových přátel, který byl zřejmě vedoucím této "falzátorské skupiny", a bylo objeveno jméno František Hořčička. Velmi nadaný muž, ve škole vždy výtečně prospívající, ať už na gymnáziu či na studiích filozofie, a ač o tom neexistují doklady, lze usuzovat, že i na studiích práv dosahoval dobrých výsledků, již jen z toho, že pobíral stipendium. V průběhu studia práv začal studovat na pražské malířské Akademii, a nakonec se také malířem stal, ale co je pro nás důležité, přibližně v době nálezu RZ (není znám přesný termín) zavítal na Zelenou Horu, kde měl v blízké vesnici Vrčeni vytvořit pro oltář kaple sv. Vojtěcha obraz Sv. Vojtěch žehrající zemi. Hořčička totiž v té době pracoval jako správce a restaurátor galerií knížete Rudolfa Colloreda, jehož bratr Jeroným vlastnil zámek na Zelené Hoře. A další důležitou věcí je, že Hořčička nebyl Hankův ledajaký přítel, byl totiž svědkem na Hankově svatbě!

Čtvrté falzum v pořadí bylo nalezené rok po nálezu RZ, tedy r. 1819, a neslo název Milostná píseň krále Václava (zkratka MPKV). Nálezcem byl bibliotékář u Křižovníku a skriptor Univerzitní knihovny a vládní cenzor J. W. Zimmermann. MPKV byla objevena Zimmermannem v deskách nějaké staré knihy, jednalo se o pergamenový list, na němž byla napsána MPKV, jejímž autorem měl být údajně Václav II. Z. sebevědomě označil MPKV za zlomek nejstarší české básně, prý z 12. stol. Tuto jeho informaci stroze opravil Dobrovský: teprve v roce 1253 totiž zemřel Václav I. (o jehož autorství se také uvažovalo, avšak později se prokázalo, že on tím autorem nebyl), z čehož vyplývá, že není možné, aby báseň, je-li jeho dílem, pocházela z 12. století. A navíc autorem měl býti Václav II., a ten zemřel až r. 1305. Nejdůležitějším faktem týkajícím se MPKV je ale báseň Jelen z RK, která byla napsána na rubu tohoto rukopisu, a která, pokud by se prokázala pravost MPKV by byla důležitým důkazem i pro prokázání pravosti RK. Byla li by totiž MPKV pravá, byl by pravý i opis Jelena na jejím rubu, a nemohl by jej tak pořídit falzátor (Hanka?, Zimmermann?) na konci druhého desetiletí 19. století. Toto falzum pořízené zřejmě za účelem získání důkazu o působení básní RK ve středověku je napsáno na pergamenu složeném ze tří sloupců, z nichž ty dva krajní někdo odstřihl (to dokazují zbytky písma po stranách básně Jelen), zatímco sloupec střední, na němž je báseň Jelen, zůstal nepoškozen. Autorem této památky je zřejmě Hanka nebo její nálezce Zimmermann.

Další nález učinil německý badatel E. G. Graff: jednalo se o staré české glosy v latinském slovníku Mater verborum (zkratka MV) asi z poloviny 13. století. Brzy po nálezu o tom Hanka uveřejnil článek, a to ve čtvrtém čísle prvního ročníku Časopisu českého musea r. 1827. V Museu také k nálezu došlo, a to tak, že Hanka předložil Graffovi, který zde studoval staré rukopisy a sbíral v nich materiál pro slovník staroněmecký, slovník Mater verborum, v němž potom Graff objevil glosy nejen německé, ale i české. Tato památka ukazovala na bohatost slovní zásoby staré češtiny. Vzbudila proto také zaslouženou pozornost, ale i podezření. Již v roce 1828 se slavista Kopitar vyjadřuje o své nevíře k právě objeveným glosám (měl pochybnosti o PV, RZ, a jako jeden z mála i o RK). V případě MV se však nechali obalamutit Šafařík, Palacký - vyzdvihoval "paleografickou nezávadnost památky", a dokonce i Dobrovský, jemuž se zdálo nemožné vytvořit tak dokonalý padělek. Tento padělek, ač opravdu vychytrale zhotoven, nebyl dokonalým. Na jeho "závadnost" přišel v roce 1877 A. Patera, který byl muzejním kustodem. Patera si totiž z MV vypsal všechny glosy a porovnával je s druhým exemplářem Mater verborum v Praze, s exemplářem z Univerzitní knihovny, jehož existenci si zřejmě falzátor neuvědomil. Je logické, že oba slovníky neměly totožné glosy, a to ani české, ani německé, poněvadž každý z nich procházel od středověku rukama jiných písařů, s jiným stupněm znalosti češtiny, ale latinská slova byla ve všech exemplářích MV stejná. A zde udělal falzátor chybu, když zkomolil některá latinská slova a udělal z nich česká. Potom už stačilo jen porovnat oba exempláře a falzum bylo na světě. Autor tohoto padělku je takřka jistý, je jím zřejmě V. Hanka, který byl knihovníkem Musea, a jen těžko mohl někdo zhotovit toto falzum bez jeho vědomí, tedy o tomto falzu při nejmenším věděl, a pak jej podstrčil Graffovi, a nebo byl jeho autorem sám.

V témže roce jako MV, tedy v roce 1827, byl nalezen další podvrh tzv. glosovaný žaltář, který obsahuje pravé české glosy ze 13. století, a navíc i český překlad žalmu 109 a začátku žalmu 145. Nález těchto překladů "provedl" opět Hanka, který také hned v roce 1827 je otiskl v Musejníku. Dlouho se potom o tomto nálezu mlčelo, a teprve až Patera r. 1879 zjistil paleografickým rozborem v této památce podvrh. Dr. Hrubý dalším paleografickým rozborem v roce 1917 prokázal, že falzátor použil dvě barvy a že to byl padělatel týž, jako u MV, kde však, na rozdíl od překladu žalmu 109 a začátku žalmu 145, pracoval výborně, takřka bezchybně. Rozdíl v pozornosti jakou věnoval oběma výše zmíněným památkám lze vysvětlit tím, že MV bylo podstatně důležitější pro prokázání pravosti RKZ.

O mnoho významnějším byl nález Evangelia sv. Jana (tedy spíše jeho zlomku - zkratka EJ), k čemuž došlo buď na konci r. 1827 nebo počátkem roku následujícího. První se o tomto novém "nálezu" p. Hanky zmínil v Musejníku 1828 Palacký, který tuto památku podle písma řadil do 9. století a označil ji za jednu z nejstarších památek nejen českých, ale i slovanských. Důležitou osobou pro osud EJ byl J. Dobrovský, který jej z počátku přivítal s radostí jako památku pravou, o čemž také 12. dubna 1828 píše svému příteli Feslovi do Štýrského Hradce. Tentýž den zasílá také příspěvek do vídeňského Hormayerova časopisu a oznamuje velmi důležitý nález. Za týden na to, po znovuzhlédnutí Hankova "objevu", ale zjišťuje, že se zmýlil, že se nejedná o památku pravou, a píše do Vídně svému příteli Kopitarovi dopis, v němž opravuje své mínění o EJ a prosí Kopitara, aby vysvětlil Hormayerovi, že "po zevrubnějším zkoumání nabyl jiného mínění" a že nemůže připustit, aby od něj taková zpráva vyšla na veřejnost. Současně přesvědčuje Hanku, aby tento svůj nový nález nevydával společně s glosami z MV (v jejichž pravost věřil), a Hanka jej kupodivu uposlechl, i když zase k obrovskému podivu to také není, uvědomíme-li si, jak velký vliv měl tehdy ve společnosti Dobrovský a jaké postavení, které by jistě nerad ztratil, měl Hanka. V následujícím roce 1829, po smrti Dobrovského, Hanka hned slavnostně oznamuje v Musejníku svůj nález EJ, které nalezl ve vazbě středověké knihy Disciplina et Doctrina Gymnasii Gorlicensis z roku 1595 [6]. Jednalo se o pergamen se třemi sloupci latinsko-českého evangelia sv. Jana, které Hanka podle písma zařadil do 10. nebo 11. století. Autorství EJ je znovu, a zřejmě právem, podsouváno Hankovi. EJ bylo paleograficky zkoumáno mnohokrát: Palacký o EJ v roce 1834 prohlásil, že bychom nadarmo hledali na celém světě písma méně podezřelého, že je o pravdě těchto vzácných zlomků přesvědčen jako o svém životě a že každý odborník se musí shodnout na tom, že se jedná o nepodezřelé písmo z 10. století. Podobně o EJ soudil i P. J. Šafařík a později i Gebauer, náš nejvýznamnější jazykovědec, který o EJ napsal dokonce celou knihu, kde dokazuje, že se jedná o památku pravou. Gebauer si ale netroufal odvolávat se jen na výsledek svého zkoumání, a proto požádal o posudek známého berlínského paleografa Wattenbacha, který mu odpověděl, že v EJ nenalézá nic podezřelého, co by prokazovalo, že by písmo nemohlo být pravé. Tvrdí, že velký prostor mezi řádky latinského písma byl vynecháván pro zamýšlené glosy a že obojí písmo, jak latinské, tak i české může být z 10. století. Ani tento názor ale Gebauerovi nestačí, pročež požádá o vyjádření univ. prof. Emlera, v té době našeho největšího odborníka v oboru paleografie, který 9. února 1881 prohlásil: "Ohledav nejdříve latinský text zlomku EJ v Museu král. Českého chovaný, přišel jsem k přesvědčení, že písmo jeho má všechny známky věku desátého a že tedy nutno jest položiti napsání památky této do řečeného století. Porovnav pak tvar skoro každého písmena interlineárního českého překladu s písmem textu latinského, nemohl jsem se ubrániti poznání, že oboje písmo (myšleno tím latinské a český překlad - pozn.) přičísti sluší osobě jedné [7], neboť způsob jednotlivých tahů písmen a spojování jich mezi sebou a s písmeny následujícími má při obou písmech takovou shodu, že jen od osoby jedné oba texty psány býti mohly..." [8] Za nedlouho na to, v roce 1886, při chemických zkouškách EJ, nedochází komise k jednoznačnému závěru o zfalšování EJ, ale vyslovuje pochybnosti o jeho pravosti. Zjistila totiž, že pod českým textem EJ jako by se nalézaly tuhové čáry, které se podobaly čarám tužkovým [9], a dále zjistila, že text je psán barvou, nikoliv inkoustem, jak se doposud všichni domnívali. To byly oprávněné důvody k pochybnostem, ale nikoliv důkazy. Ty přinesl až obhájce pravosti Rukopisů Ladislav Matoušek při tzv. vědecko-technickém ohledání EJ r. 1938. L. Matoušek společně s K. Andrlíkem totiž takřka po 100 letech (12. listopadu 1936) - od r. 1840 totiž nebyly k nalezení, a mělo se za to, že je Hanka zničil - náhodně objevili, při prohlížení materiálů vztahujících se k RKZ, dvě lepenkové desky, z nichž bylo sňato EJ. Mohli okamžitě potvrditi Palackého tvrzení z r. 1840, že na deskách se nalézají jak otisky písma latinského (nesporně pravého), tak i písma českého (sporného). A následným porovnáním těchto znovuobjevených desek s EJ, tedy mikroskopickým a fotografickým zkoumáním podali důkazy o tom, že EJ je podvrh, a to podvrh mistrný. Kdyby totiž falzátor desky zničil, jen těžko by mu někdo dokazoval jeho podvod, ale on chtěl svůj "výrobek" dokonalý a v této honbě za dokonalostí několikrát chybil. Napřed je ale nutno si objasnit, jak padělatel pracoval. Když strhl z desek EJ, zjistil, že se na deskách nachází inkoustový otisk latinského textu a že tedy musí zhotovit nejen meziřádkový překlad EJ, ale i jeho otisk na desky. Toho dosáhl tak, že napřed odstranil originální inkoustový otisk latinského textu, potom zhotovil český meziřádkový překlad latinského textu, přetáhl stejnou barvou i latinský originální text a společně znovu celý text otiskl na čisté desky. Tím se nám vynořuje první důkaz, a to ten, že ač jsou otisky na deskách psány jednou hmotou (barvou), tak na samotném listě EJ je barvou napsán jen text český, ale text latinský je psán inkoustem, z čehož vyplývá, že ačkoliv otisky na deskách pochází z jedné doby, není to z jedenáctého století, z něhož pochází původní latinský text, nýbrž ze století 19. a že se tedy jedná o falzifikát. Dále Matoušek zjistil, že místo aby falzátor strhl vrchní papírovou vrstvu lepenky a zanechal ji jen na místech, kde se nenalézaly žádné obtisky, riskoval v zájmu tom, aby zachoval "deskám jisté zdání věrohodnosti" [10], a "zanechal klihovou vrstvu i na těch místech, kde otisky byly jen nejasně patrny a spoléhal, že ujdou oku pátrajícího nedůvěřivce..." [11]. Na těchto místech můžeme nalézt pouze otisky latinské, avšak české nikoliv. Podobně doplatil padělatel i na to, že nevěnoval dostatečnou pozornost předsázkovému papíru, na němž se nám také dochovaly otisky latinského textu osamoceny, ale "po českém textu nikde ani stopy." Jiným omylem bylo to, že se padělateli jeden latinský a český otisk posunul o několik milimetrů dále než by ležely otisky pravé. Ovšem největší padělatelovou hrubkou bylo, když při přetiskování slov "at ozlaui ze" a jim odpovídajících slov latinských spletl, a přitiskl pergamenový originál místo na desku číslo dvě, na desku číslo jedna. Závěr vyplývající z těchto důkazů je jasný, jedná se o falzum. Chyby, kterých se falzátor dopustil ukazují i docela přesně na autora EJ, jímž byl takřka bez pochyby Hanka, jehož povaze přesně odpovídala povaha učiněných chyb - v jedněch věcech dokonalý, jinde udělá opravdu školáckou chybu.

Tímto se dostáváme k poslednímu v řadě rukopisných falz, k rukopisu nazvanému Libušino proroctví (dále jen LP). Hanka jeho objevení oznámil 28. června 1849 na schůzi historického odboru Královské české společnosti nauk v Praze. Jednalo se o sedm pergamenových proužků, "kteří štastně v hromadu náležejí, na nichž báseň Libušino proroctví z I. polovice XIV. století se nachází." Toto prohlášení zveřejnil Hanka ještě v témže roce v Musejníku, kde společně s ním poprvé publikoval i LP. Tato poslední památka byla ze všech památek nejslabší a nejprimitivnější, čímž se potvrzuje, protože stojí na samém konci celé řady rukopisných podvrhů, mínění, že Hanka sice nejspíše byl iniciátorem a duší vzniku všech falz, ale že rozhodně "je nevyráběl" sám. Tuto památku jako pravou odmítla už i značná část dřívějších obhájců (např. Šafařík) a je to důkazem, že družina falzátorů kolem Hanky, která nutně musela existovat (minimálně pro zhotovení RK a RZ), se z nějakého důvodu zužovala, a že poslední tři podvrhy jsou již dílem čistě Hankovým.

Boj o Rukopisy se začal již v době nálezů, kdy o pravosti přesvědčení vlastenci, tzv. Jungmannova škola, bojovali proti Dobrovskému a několika málo jeho přívržencům, jenž se snažil prokázat pravdu, o níž byl přesvědčen, že kromě RK, v jehož pravost věřil, jsou ostatní Rukopisy falza. A. Novák dělí tento boj na pět období:
I. Období od "objevení" RKZ do r. 1847,
II. Období 1847-1874,
III. Období 1875-1886,
IV. Období 1886-1910 a konečně
V. Období 1911-...
Za tři tečky bychom mohli dosadit buď rok 1936, kdy bylo prohlášeno za padělek EJ nebo rok 1971, kdy byla prokázána nepravost všem sporným Rukopisům. Toto dosazování konečného letopočtu boje o Rukopisy však není nutné ani důležité, protože ač je prokázáno a vědecky podloženo, že v případě všech Rukopisů se jedná o podvrhy, ještě nyní se najdou lidé, kteří o těchto důkazech pochybují. Ani ono dělení rukopisných sporů není, myslím, nutné. Boje o Rukopisy probíhaly plynule od r. 1824, kdy vystoupil Dobrovský proti pravosti RZ a PV až opravdu po naše dny, jen byl v některých obdobích hlasitější a jindy naopak více uzavřen jen ve vědeckých kruzích. Do první skupiny náleží období I., IV. a V., do druhé pak asi nejvíce období II. PV nejprve Dobrovský přijal s povděkem jako památku pravou a zařadil ji do svých Dějin české řeči a literatury, ale později po podrobnějším ohledání uznal svůj omyl. Pravý boj počal až po nálezu RZ. RZ byl psán bez mezer mezi slovy, a proto bylo velmi náročné jej rozluštit, nepodařilo se to Puchmajerovi, ani Dobrovskému, ale Hanka s Jungmannem jej rozluštili za tři dny. To byl jeden z důvodů, proč Dobrovský pojal proti LS podezření. Jak to že on, učitel Hankův a zkušený čtenář starých rukopisů, si s tím rukopisem nevěděl rady, zatímco jeho žáci, z nichž o Hankovi bylo známo, že často chyboval i ve čtení textů daleko jednodušších, jej rozluštili za pár dní? Dobrovský označil Libušin soud neboli RZ soukromě za padělek, který se snaží napodobovat RK např. tím "prkenným kopírováním desetislabičných veršů, které navíc nebyly ve středověku moc rozšířené. Dobrovský dedukoval, že Hanka s Jungmannem, okouzleni "nesporným" RK [12] (pozn. podle Dobrovského byl RK nesporně pravou památkou), se snažili napodobit jej. Dobrovský vycházel z toho, že byly oba Rukopisy nalezeny více než rok po sobě, tedy že falzátor(ři) měl(i) dost času na to, aby jej vytvořil(i). Později se však podařilo dokázat, že oba Rukopisy, RK i RZ, byly nalezeny přibližně ve stejnou dobu, a že je dokonce možné, že RZ byl nalezen dříve než RK [13], což Dobrovského hypotézu vyvrací.

Skupina kolem Hanky a Jungmanna se Dobrovského negativního mínění zalekla, a nepředložila RZ přímo před českou společnost, nýbrž bratr Josefa Jungmanna, Antonín, báseň Libušin soud opsal a zaslal do Varšavy, kde vyšla v roce 1820. O rok později vyšel LS v Rusku. Všude byl přijímán s ovacemi a nadšením jako nejstarší česká a snad i celoslovanská památka. Až po tomto kladném přijetí jej bratři Jungmannové roku 1822 otiskli ve svém časopise Krok. Tento krok přiměl Dobrovského, aby vystoupil veřejně. Učinil to v dubnu 1824 v Hormayerově Archivu článkem Literární podvod. Na tento Dobrovského článek rozhořčeně, ba dotčeně reagoval za obhájce V. A. Svoboda, který za Hankovu skupinu odpověděl 24. května 1824 v témže časopise článkem Libuše jako zákonodárkyně. Tón Svobodova článku byl velmi neuctivý a hrubý (učinil ve své odpovědi narážku i na Dobrovského občasnou duševní chorobu), jako byl ostatně ráz celého tehdejšího boje obhájců pravosti. Obviňuje Dobrovského, že odsoudil LS, aniž by si jej prohlédl, že nepodává pro své mínění nijakých důkazů a že "nejsa Čechem" necítí česky.. Svoboda také ke konci svého článku připouští, že by RZ mohl být padělán, ale tvrdí, že i kdyby tomu tak bylo nevidí důvodu proto, aby Dobrovský autora veřejně haněl, nýbrž jako opravdový učenec měl podotknouti, že se nejedná o rukopis středověký, ale měl vyzdvihnout krásu oněch veršů. Článek uzavírá prohlášením za všechny své přátele, kde píše: "Pokládali bychom se za šťastné, kdyby se mezi námi objevil druhý Chatterton [14], a prosili bychom ho, nekladouce zvláštní váhy na historickou přesnost jeho děl, aby jen hodně mnoho takových výtvorů složil ... Jsmeť z duše přesvědčeni, že geniální Chatterton prospívá víc kultuře než mužové (má na mysli Dobrovského), kteří přemrštěnou kritikou vylidňují století." Dobrovský nezůstal Svobodovi, a vůbec celé skupině, kterou Svoboda zastupoval, dlužen vysvětlení, jež podal v článku Předběžná odpověď na útoky pana V. S. V tomto článku ukázal argumenty, o něž opírá svá tvrzení, a po kterých ve svém článku tak horlivě volal Svoboda. Ukazuje nekonkrétně na autora (Dobrovský již dříve prohlásil, že za autory má Hanku, Jungmanna a Lindu nebo jen jednoho z nich - ?Hanku): "padělatel ... byl zcela zběhlý v ruském zpěvu Igorově (pozn. přeložil Hanka), v starých ruských písních (pozn. překládal a vydával Hanka) ... " Nazývá RZ slátaninou a uvádí již výše zmíněnou argumentaci o nápodobě RK, pozastavuje se nad směsí "staroslověnských, staročeských a novějších ruských slov", která "dodává uměleckému dílu půvabu, který musel vřelé vlastence mocně upoutati ..." a ukazuje také, že celý děj je s nepatrnými změnami převzat z Hájkovy kroniky, o níž se už v té době vědělo, že je historicky nepřesná a že spousta informací v ní jest vyfabulovaná. Prohlašuje v tomto svém článku za padělek také PV. Důstojně a velmi citlivě odmítá Svobodovy urážky, které jeho soud o RZ nazývaly "nehumánním" a "nevlasteneckým", které ironicky poukazovaly na to, jak se Dobrovský napoprvé spletl v soudu o PV, tou částí článku, kde píše: "Nyní pohrdají po zralém uvážení formulovaným soudem muže, který se sice mezi nimi nenarodil, ale byl mezi nimi vychován, jemuž česká sláva národní také ve věcech domácí literatury vždy ležela na srdci, a nazývají takový soud nevlasteneckým. Pan S. dokonce míní, že pochází jen z utkvělých myšlenek. Jak zdvořilé a humánní! Je snad česká sláva tím ohrožena, rozeznáváme-li pravé od nepravého?"

Za nepravé označil Dobrovský brzy poté také EJ (spor o pravost Svatojánského evangelia je v této práci zpracován samostatně již výše) - nejprve jej sice označil za pravé, ale již za týden na to, po dalším zhlédnutí rukopisu, svůj názor opravil. Tento svůj názor však po dohodě s Hankou, který mu slíbil, že svůj nový "nález" nevydá, nezveřejnil. Dobrovský však tušil, že Hanka čeká jen až zemře. Napsal o tom svému příteli, věhlasnému slavistovi a jednomu z mála svých přívrženců, Bartoloměji Kopitarovi, kterého pověřil, aby se ujal boje za pravdu, až Dobrovský už nebude moci bojovat, čehož, jak správně tušil, Hanka využije. Kopitar, který byl ve svých soudech o Rukopisech snad ještě radikálnější nežli Dobrovský, odsuzoval totiž nejen PV, RZ a EJ, ale i RK (po prozkoumání Dobrovským uváděných důkazů proti pravosti RZ naznal, že většina z nich by mohla platit i pro RK. Existuje prý dopis, v kterém se přímo ptá svého učitele, zdali nemá pochybnosti i o RK, ale odpověď, pokud kdy byla, se nedochovala) a glosy v Mater verborum, svá mínění dlouho vyslovoval jen v soukromí a dopisech. V roce 1837 s nimi začal vystupovat veřejně ve svých spisech.

Proti Kopitarovi se postavili František Palacký spolu s Pavlem Josefem Šafaříkem, kteří sepsali na obhajobu Rukopisů spis Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache (Nejstarší památky české řeči), kterýžto byl vydán v roce 1840. Autoři udělali velmi důkladný paleografický rozbor RZ, EJ a glos v MV. Jako obhájci ukazují ve svém spise na věci, jež dokazují nepodvrženost těchto "staročeských" památek, ale "pevné důkazy Dobrovského se přecházejí buď mlčením nebo se zlehčují jako prý jeho i vědy nedůstojné" [15]. Všechny památky v této práci hájené ale byly pozdějším vědeckým zkoumáním uznány za podvržené. Později měl vyjít i druhý svazek tohoto spisu, který se měl zabývat hlavně RK, tak se ale nikdy nestalo. Nyní se můžeme již jen dohadovat o tom, proč k vydání zmíněného druhého svazku nikdy nedošlo, ale ani od Šafaříka ani od Palackého se nám o tom nedochovaly žádné zmínky.

Další etapu bojů o Rukopisy odstartoval J. Fejfalík v roce 1857 spisem Über König Wenzel von Böhmen als deutschen Liederdichter und über die Unechtheit der altböhmischen Píseň milostná Krále Václava I.. Tento jeho spis byl útokem proti pravosti Milostné písně krále Václava a vynutil si jím prozkoumání rukopisu zvláštní komisí, v které byli samí čeští učenci. Komise prokázala, že se jedná o podvrh - MPKV je psána na palimpsestu z 15. století, ač měla být z 13. století. Komise ve svém závěru však nemluví pouze o MPKV, ale o "dvou propadlých rukopisech" - obecně se má za to, že oním rukopisem druhým je myšlena Píseň vyšehradská, která byla také zkoumána. Výsledkem zkoušek byl velmi zklamán P. J. Šafařík, který Rukopisům po celý život věřil a jehož kariéra byla založena na víře v pravost Rukopisů. Své zklamání a tušení dalších výsledků vyjádřil Šafařík v dopise Pogoninovi z 22. února 1857 (zkoušky se skončily 17. února, jejich výsledek byl ale vydán až 1. prosince), kde praví: "V prvých dvou sezeních, jichž jsem se zúčastnil, propadly žalostně dva staré zlomky. Jsou to hanebné padělky - a padělatele nesnadno uhodnouti ... nepochybně ještě více zdánlivě starých památek propadne ... Tedy k ostatním ztrátám ještě tato hanba!"

Po tomto výsledku zkoumání se začaly množit čím dál ostřejší odsouzení těchto památek. Jedním z nich byl anonymní článek Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten uveřejněný v říjnu 1858 v deníku Tagesbote aus Bohmen, jehož redaktorem byl David Kuh. Tento článek výslovně označoval Hanku "za původce staročeské básnické školy 19. století" [16] a zlehčoval také Palackého schopnosti v oboru paleografie, a proto Palacký napříště vykládal Rukopisy (především RK) z hlediska historického, a tak se pokoušel prokázat jejich pravost, v niž ale nepřestal věřit nikdy. Hanka nejprve o tomto nezakrytém útoku na svoji osobu mlčel, což donutilo Palackého, aby vystoupil sám proti tomuto článku. Až po této Palackého veřejné výzvě podal Hanka na redaktora Kuha žalobu. Hanka soud vyhrál. Později bylo zjištěno, po odtajnění záznamů vídeňské policie, že se jednalo o proces politický, jehož záměrem bylo zasadit ránu Čechům, kteří věřili v pravost RKZ, které posilovaly jejich národní cítění. Celý tento proces znesnadnil pozici pozdějším odpůrcům pravosti, protože od té doby "každá sebenepatrnější pochybnost o RKZ byla chápána jako útok na český národ, na jeho poklad, na jeho tradice a čest." [17]

Další ztrátou pro RKZ se staly glosy v MV, v nichž objevil podvrh A. Patera. Svůj objev, že české glosy MV, tedy valná většina z nich, jsou padělány, zveřejnil v Časopise českého Musea v roce 1877. Tímto objevem (podrobněji je o něm pojednáno výše v části věnované MV) klesla především lexikální podpora RK. Tento nový objev už řadíme podle Novákova rozdělení do třetího období. Po tomto zjištění následovalo odsouzení RZ a EJ ze strany mnoha slovanských odborníků. Odsoudili je např. Antonij Petruševič, Vikontij Vasilevič Makušev ad., kteří tehdy odsouhlasili plně názory Dobrovského.

S těmi se ztotožnil a proti pravosti RZ a EJ vystoupil i A. V. Šembera, profesor české řeči a literatury na vídeňské univerzitě, který dříve býval obhájcem. Nyní, po zjištění, že glosy v MV jsou padělané, uveřejnil o své nevíře v pravost RZ a EJ stať v Dějinách řeči a literatury československé z roku 1878 a ve zvlášť tomuto tématu věnovaném spise Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen, též zlomek Evangelia sv. Jana z roku 1879. Šembera se ve svých spisech odvolává na Dobrovského, ale nejen na něj, nýbrž i na posudky předních německých paleografů, např. Wattenbacha či Pertze. Za původce těchto děl prohlašuje Hanku s Lindou, ukazuje na podobnost mezi RZ a Lindovou Září nad pohanstvem, upozorňuje na stejné jazykové chyby v obou Rukopisech atd. Proti názorům Šemberovým se postavil Jan Gebauer spisem Staročeský zlomek evangelia svatojanského a filologické svědectví o jeho původu z roku 1880, kterým obhajuje - ano, ještě v roce 1880 byl Gebauer na straně obránců pravosti, o šest let později se po boku Masaryka ujal vedení tábora druhého - pravost EJ. Ohradil se i proti Šemberovu tvrzení, že i Mastičkář je podvrhem, protože jeho pravost byla dosvědčena chemickými a mikroskopickými zkouškami a nálezem neznámého zlomku A. Paterou.

Gebauer nebyl na straně obránců osamocen, spolu s ním za dokázání pravosti bojovali mnozí, např. V. Brandl, který vydal Obranu Libušina Soudu, dílo označované za nejvýznamnější z tehdejších obran, které ale zapůsobilo opačně než bylo jeho záměrem. Víceméně pouze rozšířila pochybnosti o pravosti RZ, místo aby je zažehnala. Brandl totiž upozornil na paleografické zvláštnosti, které zjistil v obou Rukopisech, tedy v RK stejně jako v RZ, čímž ovšem posunul vznik RZ do druhé poloviny 12. nebo na začátek 13. století, tedy o asi 300 let později, než bylo původně udáváno. Na druhém břehu rozbouřené řeky stál protivník pravosti RKZ, A. Vašek, který svou odbornou znalostí staročeštiny převyšoval většinu tehdejších učenců, včetně svého druha v boji, Šembery. Vašek (otec básníka Petra Bezruče) vydal v roce 1879 drobný spisek, nazvaný Filologický důkaz, že RK a RZ, též zlomek EJ jsou podvržená díla Vácslava Hanky, kde píše, že si jen těžko lze představit křesťanského básníka 14. století, který má názor polyteistický, kde se zmiňuje o doposud neznámých shodách mezi některými srbskými písněmi a lyrickými čísly RK, kde ale nejsilnějšími důkazy byly jeho jazykové rozbory, v nichž upozorňuje na podezřelou podobnost jazyka RZ s jazykem RK, která je nemožná vzhledem k tomu, že mezi jejich vznikem mělo být časové období několika století, dále ukazuje, že jazyk RKZ se liší od staročeské řeči nemožnými chybami, že je v obou Rukopisech užíváno stejných básnických obrazů, obratů a frází, že tedy musely vyjít ze stejné básnické školy, tedy nemohly vzniknout 300 let po sobě. Vašek objevil také, že některé chyby ve staročeském jazyce RKZ se shodují s chybami, které dělal Hanka ve svých Starobylých skládáních. V neposlední řadě také Vašek zveřejnil v tomto spise svůj názor, že vpisky v glosovaném žaltáři jsou padělané. Svým spisem Vašek ovlivnil Šemberu tak, že ten po seznámení se s Vaškovým spisem psal v nových pojednáních také proti pravosti RK. Filologickým důkazem se ale Vašek vrhl do náručí nemilosti a odsouzení za své názory ze strany vlastenectvím zaslepených obhájců, byl takřka vyobcován z české společnosti, a události, které nastaly po zveřejnění jeho názorů na RKZ ovlivnili i délku jeho života. Stal se bojovníkem za pravdu pro hrstku podobně smýšlejících lidí a terčem útoků, nejen vědeckých, ale zhusta i osobních, pro zbývající většinu národa, což urychlilo jeho smrt.

Nejdůležitějšími zdají se být boje, které začaly v druhé polovině 80. let. Vyvolaly je dva články v Athenaeu z 13. února 1886, článek nazvaný Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského od Jana Gebauera a článek redaktora Athenaea T. G. Masaryka, který byl jakousi přílohou článku prvního, což je již patrno z jeho názvu List redaktora "Athenaea", prof. T. G. Masaryka, ke spisovateli článků předešlých (má na mysli Gebauera). Gebauer se poprvé výrazně postavil na stranu odpůrců pravosti, až do vydání tohoto článku byl považován za jednoznačného obhájce. O tomto jeho obratu názorů svědčí jeho polemika s přítelem a kolegou ze střední školy J. Maškem. Maška jako obhájce totiž Gebauerův článek velmi zklamal a zdrtil, věděl totiž, že pokud se proti rukopisům obrátí takový znalec filologie jako byl Gebauer - neměli jsme v té době většího - znalec, kterému tehdejší náš nejznámější filolog F. Bartoš napsal: "Když činili filologické námitky Šembera i Vašek, nevěřil jsem jim, o Vás platí: "on to řekl", neboť takového znalce češtiny jsme posud neměli." Takže pochybnosti o Rukopisech vzrostou a tušil, že bude prokázána jejich padělanost, v kterou odmítal uvěřit. Ptal se prý tehdy sklíčeně Gebauera: "Čím budou nyní naši Jungmannové, Šafaříkové, Palačtí? Ti také věřili v pravost obou rukopisů (myslí tím RZ a RK, o většině ostatních už tehdy existovala spousta důkazů, která jim odpírala nárok na prohlašování se za pravé) a hájili je." Gebauer se marně snažil svému příteli vysvětlit, že velikosti takovýchto učenců nemůže takový omyl, navíc vzhledem k době, ve které se oni zmýlili, celkem logický, vůbec uškodit. Pak také svému příteli vysvětloval, že se snažil nalézt důkazy pro pravost, ale že to nešlo, že i Mašek kdyby RKZ zkoumal, by musel dojít k důkazům o padělanosti, a zeptal se jej: "Co jsem měl dělat, když jsem ten důkaz nalezl?" Mašek mu důrazně odpověděl: "Měl jste mlčet!" Celý tento popis jejich rozchodu, a především Maškova závěrečná odpověď, věrně ilustrují situaci doby, ve které Gebauer s Masarykem vystoupili proti Rukopisům. Rukopisy v té době byly posvátné památky nejstarší české kultury, ve školách se učilo, že jsou pravé, každý kdo se obrátil s nějakým důkazem proti pravosti byl uštván obránci, a teď přijde nějaký Masaryk, navíc ještě z Vídně, což u vlastenců vzbuzovalo pocit, že hodlá bránit německé zájmy, a Gebauer, dřívější horlivý obhájce, který před několika málo lety ještě polemizoval s "útočníkem" Šemberou a hájil proti němu pravost EJ, a chtějí vzít Čechům jejich největší památky, jejich středověké básnické skvosty, nad něž ve slovanských literaturách není. To se nesmělo stát.

Gebauer ve svém článku rozebíral RKZ z hlediska jazykového, Gebauer se snažil ve svém rozboru být objektivním, ač objevil v 6000 slovech, která dohromady čítají RKZ, asi 1000 chyb nebo odchylek, které nejsou ve staročeštině možny, uznává, ač to nepovažuje za pravděpodobné, že je možno, že tyto odchylky pouze nejsou doloženy, protože znalosti o staročeském jazyce pocházejí jen ze starých rukopisů, které ovšem nemusí podávat dokonalý obraz o středověké češtiny. Je to ukázka toho, proč požaduje další chemické a paleografické zkoušky, proč se nehodlá spoléhat jen na rozbor jazykovědný, když na 12. straně své rozpravy píše: "Zkouška chemická nařízena jest od r. 1880. Jak má komise býti sestavena a co má dělati, vypsal jednatel Českého Musea, p. prof. Jos. Emler ... Pro zkoušku paleografickou komise dosud zřízena není, ale zajisté bude lze ji zříditi ... Budou-li tyto zkoušky s to, aby bezpečně dokázaly starobylost RK i RZ, podřídí se tomu pochybnosti filologické a pro odchylky zejména jazykové bude nám očekávati a hledati pravděpodobných výkladů jiných." Ony nemožnosti nepovažuje Gebauer za nejzávažnější důkaz nepravosti (ostatně v dobách pozdějších bylo mnoho slov, která Gebauer uváděl jako ve staročeštině nemožná, objeveno a doloženo jinými, nesporně pravými rukopisy - i když i tak jich pořád hodně zůstalo), tím totiž byly koedience, tedy mluvnické chyby, které jsou v RK totožné s chybami, které má Dobrovský v obou svých gramatikách (české i staroslovanské), které byly Hankovi vodítkem.

Masaryk ve své "odpovědi" [18] na Gebauerův článek se nesoustřeďuje na nijaký konkrétní rozbor RKZ (později vydal rozbor estetický), ale stanovuje si svůj cíl, kterým není prokázání padělanosti Rukopisů, ale objasnění pravdy, o které si on myslí, že musí objevit v RKZ falza. Tento svůj názor formuloval v těchto větách: "Doma slýcháme pochybnosti o pravosti našich starých památek a pochybnosti ty často pronášejí mužové, kteří by památky ty rádi, velmi rádi obhájili a zachránili. Mohu vám jmenovati muže, o jejichž vlastenectví nemůže býti pochybnosti, kteří však RK buď zavrhují přímo, neb aspoň o pravosti jeho pochybují, - a mužové ti, kteří mají oči k vidění a rozum k myšlení, jsou proto zrádci národa?" Dále stanovil "stupnici průkaznosti" jednotlivých vědních oborů, v rámci kterých by měly být RKZ zkoumány. Na první místo ve své stupnici, kterým je myšlena nejmenší průkaznost, postavil výklad estetický a historický (kulturní). Na druhé místo řadí paleografii a chemii, přičemž chemie zdá se mu být průkaznější. O paleografickém zkoumání říká: "Rozhodne-li paleografie pro pravosť, pak je vyhráno, ale rozhodne-li pro nepravosť, resp. poví-li, že rukopis je dělaný v 19. století? Je potom prohráno? Není úplně: nemohl Hanka rukopis pravý někam odstraniti? - zkrátka, rukopis mohl by býti novým opisem, ze starého textu ... Takových a jiných možností je více, ale není ještě na čase o nich mluviti. V oblasti chemie si položil otázku: " ... nelze si pomysliti okolnosti, které dotčený rozklad inkoustu urychlily tak, že by i za 70 let inkoust tak mohl se proměniti, jak za jiných okolností inkoust starý 500 let?" Z tohoto svého důvodu měl Masaryk pochybnosti o naprosté průkaznosti chemického rozboru. Nejvýše postavil tedy Masaryk staročeskou gramatiku, která jediná naprosto jednoznačně, pokud odhalí chyby ve staročeštině Rukopisů nemající odůvodnění dialektické nebo nejsoucí podmíněné veršem, může prohlásit RKZ za falza nebo památky pravé.

Proti Gebauerovi vystoupil prof. Flajšhans, tehdy ještě obránce, článkem Boj o Rukopisy, v němž tvrdil, že RK je moravského původu, čímž vysvětloval Gebauerův argument, že jazyk RK se velmi často odchyluje v užívání koncovek adverbií -ě a -o od památek nesporných. Poměr těchto koncovek je v RK oproti památkám jiným takřka opačný. Flajnšhansův závěr vyvrací Gebauer dále tím, že kdyby byl RK ze 14. století, muselo by v něm být méně adverbií na -o než-li v Evangeliu vídeňském (památka moravského původu), které je (by bylo) památkou mladší, protože s dobou rostl počet adverbií na -o. Není tomu tak.

Gebauerův a Masarykův článek vyvolaly velkou bouři nevole, ale získaly i nové vzdělance pro boj na stranu odpůrců, kteří se pod vedením Masaryka soustředili kolem časopisu Athenaeum, v němž několik let, ale především v roce 1886, zveřejňovali své články o RKZ, jejich historické, paleografické, estetické, filologické, sociologické aj. rozbory a výklady. Mezi takové články patřily i Příspěvky k aesthetickému rozboru RK a RZ či Náčrt sociologického rozboru RK a RZ od prof. Masaryka. Masaryk se rozsáhle věnoval estetickému rozboru básní obou Rukopisů, kde kritizoval z hlediska uměleckého realismu některé básnické obrazy a obraty v jednotlivých básních, upozorňoval na podobnosti básní RKZ s ruskými lidovými básněmi, aby prokázal nepravost obou Rukopisů alespoň z hlediska estetického a sociologického, kterým nejvíce rozuměl, a v kterých dokázal správně a přesně argumentovat. Z hlediska estetického podal důkazy proti pravosti také O. Hostinský, a to v článku Glossy ke sporu o Rukopisy. Dalším, kdo se přidal na stranu "Aténčíků" byl historik, univ. prof. J. Goll, který zesílil pochybnosti o RKZ z hlediska historického spisem Historický rozbor básní RK: Oldřicha, Beneše Hermanova a Jaroslava, v němž poukazuje na nesporné prameny námětů těchto básní, některá historická fakta vyvrací jako výmysly, např. české vítězství nad Tatary u Olomouce v básni Jaroslav aj. V roce 1887 shrnul Gebauer pro učený svět výsledky dosavadních sporů v článku Unechtheit der Königinhofer und Grünberger Handschrift, kde také Masaryk uveřejnil svůj sociologický rozbor Skizze einer sociologischen Analyse KGH. Pro širokou veřejnost vydal Gebauer spis Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském v roce 1888. Na stranu odpůrců se, kromě již zmíněných, postavila řada dalších význačných učenců: J. Truhlář, J. Vlček, J. Vančura, K. Černý, A. Procházka, J. Flajšhans ad., byla to silná armáda, která šla za pravdou, poctivě zkoumala Rukopisy ze všech možných pohledů a stran, ukazovala na chyby. Proti nim stáli učenci neméně významní v čele s Juliem Grégrem, A. Paterou, J. B. Maškem, V. V. Tomkem či M. Hattalou, jejichž obranné články byly uveřejňovány především v Národních listech a Osvětě. Obránci se dovolávali toho, že porážka Tatarů od Čechů u Olomouce je doložena Pamětí Přibyslavskou [20], stejně jako některé výrazy RK jinde nedoložené. Byly to ale důkazy chabé oproti těm, které podávali odpůrci. Největším problémem, na který naráželi ve svých důkazech odpůrci, byla představa člověka, jenž by na začátku 19. století dokázal stvořit tak dokonalé padělky, že ani po 70 letech nelze jednoznačně dokázat jejich pravost nebo podvrženost. Na tento problém se zaměřil obhájce dr. František Bačkovský ve svém spise Jak znamenitým učencem by byl padělatel RKZ, kde upozorňuje především na vzdělání, které by padělatel musel mít z hlediska vývoje jazyka. Poznamenává, že falzátor by musel nejen staročeštinu výborně znát, ale i jiné obory a věci v r. 1817, "jichž ani za doby značně pozdější vynikající učenci čeští neznali." Vysvětluje také odchylky od podoby staré češtiny v té době známé, jejichž logickou návaznost (např. v RZ je užíváno adverbium "u", později z "u" vzniklo "už", dále souhláskou "j" bylo vytvořeno "juž", od něhož je již velmi blízko k současnému "již", jako další příklad uváděl dříve užívané "a" místo "ale", "i" místo slučovacího "a" a časový vývoj můžeme pozorovat i v porovnání RZ vs. RK.

Opravdově prokázat dobu vzniku musely tedy zkoušky paleografické a chemické, po kterých volali odpůrci, s přesvědčením, že se dokáže pravdivost jejich názoru, nikoliv názoru obhájců. Zkoušky razur v RK z roku 1880 a chemické zkoušky inkoustů obou Rukopisů v roce 1886 však nebyly prvními zkouškami RKZ. Již v roce 1835, a pak také v r. 1839 zkoumal chemik A. J. Corda RZ, v jehož písmu se pro jeho zelenou barvu pokoušel zjistit měď, což se mu nepodařilo, protože zkoumal jen vrchní vrstvu písma, zatímco měděnka pronikla do pergamenu [22]. Potom, co se mu nepodařilo měď v písmu RZ zjistit, prohlásil ve svých závěrech, že RZ je psán železitým inkoustem, tedy že je pravý a jedná se o nejstarší staročeskou památku. Po něm zkoumali RZ ještě: v roce 1843 G. Pertz, v roce 1848 dr. J. Wattenbach a v roce 1858 univ. prof. dr. T. Sieckel, který prohlašoval, že se jedná o falzifikát psaný zeleným inkoustem (ve středověku se psalo pouze černými a červenými inkousty), a nakonec také dr. J. Staněk, který zkoumal RZ ve stejném roce jako Sieckel, ale na rozdíl od něj prohlásil RZ za pravý.

Až po všech těchto zkouškách přišla řada na zkoušky v dějinách RKZ jedny z nejdůležitějších - zkoušky razurové z r. 1880 a chemické z r. 1886. Tyto vyvolal univ. prof. Hattala, který požadoval, aby v RK a Alexandreidě byly prozkoumány razury [23]. Členy komise se stali univ. profesoři Emler, Hattala a Gebauer, knihovník Vrťátko a zkoumatelem byl ustanoven prof. Vojtěch Šafařík (syn P. J. Šafaříka).

Nejprve byly zkoumány razury v Alexandreidě, a teprve koncem dubna 1880 se přistoupilo k RK. Odborníci zjistili dvě závažné okolnosti:
1. V RK se nachází 3krát až 4krát více razur než průměrně v jiných středověkých textech, z čehož M. Ivanov v knize Tajemství RKZ vyvozuje dva možné závěry - buď byl středověký písař velmi nedbalý, čemuž ale odporuje celkový vzhled RK, nebo že psal RK falzátor, který své časté chyby opravoval razurami.
2. V RK jsou razury dvojí, a to razury nesporně staré a vedle nich i razury nové, učiněné později. Vyvstalo tím několik otázek: "Kdy? Kým? Proč?" Hanka se u soudu v roce 1858 přiznal, že společně s Dobrovským prováděl na několika místech v RK opravy. Jenže, a to je podezřelé, oba druhy razur byly prováděny za účelem archaizace textu. Zdá se býti nelogické, že by se středověký písař RK pokoušel text archaizovat - k tomu neměl nejmenší důvod. "Naopak - středověký písař, pokud razurou či korekturou měnil gramatický tvar právě napsaného svého textu, se vždy snažil o jeho modernizaci." [24]

Dvojího typu razur si všiml už Gebauer, který zkoumal razury v RK již v roce 1870, tehdy ještě jako obhájce. Správně tehdy také poznamenal, a uvedl k tomu mnoho příkladů, že smyslem razur a korektur bylo text archaizovat. Jako obhájce z toho ovšem vyvozoval, že autor ze 14. století opisoval nepozorně text ještě starší a archaizoval text v čase směrem od 14. století zpět. Vylučoval však, že by autorem razur mohl být Hanka, který podle Gebauera v té době nemohl mít takové znalosti o staročeštině. S jeho závěry souhlasil i I. B. Mašek, který průzkum razur prováděl o šest let později.

Zpráva Musejní razurové komise vyšla v Musejníku 1881, nebyl zde však vysvětlen problém, proč oboje razury, jak staré, tak nové, mají text činit starším. O něco později se měl začít zkoumat inkoust. K tomu došlo ale až v roce 1886, kdy bylo chemické zkoumání inkoustů v Rukopisech vyvoláno články Gebauerovými a Masarykovými v Athenaeu. Komise se tehdy sešla 6. dubna a bylo na ní stanoveno, že provedení zkoušek se mají ujmout prof. Šafařík, prof. J. Lerch a prof. A. Bělohoubek. Lerch se zkoušek odmítl zúčastnit s odůvodněním, že nemá dostatečné znalosti. Byla tedy jmenována komise, v jejímž čele stáli Šafařík s Bělohoubkem a jejímiž dalšími členy byli univ. prof. dr. V. V. Tomek, univ. prof. dr. J. Gebauer, univ. prof. dr. J. Emler, univ. prof. dr. M. Hattala a knihovník Vrťátko.

Nejprve se zkoumala Milostná píseň krále Václava, pak Píseň vyšehradská, dále některé glosy z musejního Žaltáře, Evangelium sv. Jana, glosy v Mater verborum, Libušino proroctví, a dokonce i Mastičkář. RK přišel na řadu jako poslední. Šafařík i Bělohoubek jej zkoumali samostatně a až koncem roku 1886 předložili své výsledky komisi na posouzení: Šafaříkova zpráva obsahovala 10 stran, Bělohoubkova 90. Ze závěrů obou vyplývalo, jak to ve své zprávě formuloval Šafařík, že "RK je starobylého původu". Nutno podotknout, že zkoumání bylo zaměřeno především na Rukopis královédvorský, protože v případě ostatních falz se jednalo víceméně o potvrzení závěrů zkoušek dřívějších - šlo zde, v případě MPKV, PV a LP o jasné podvrhy.

Bělohoubkovo zkoumání bylo důkladnější a rozsáhlejší. Bělohoubek porovnával 26 listin novodobých a 10 ze 14. století - RK se při všech zkouškách zachoval jako pergameny staré. Bělohoubkův závěr zněl takto: "Rukopis královédvorský se chová po stránce mikroskopické a mikrochemické v podstatě tak, jako nepochybně staré rukopisy z věku, do něhož se klade." V roce 1887 v Osvětě svůj názor formuloval opatrněji, když řekl: "Domnívám se, že se mně podařilo provésti přímý důkaz, že RK nepochází z věku 19." Přitom se domníval, že přímý důkaz o původu RK ve 14. století není možné podat. Uplynul další rok a Bělohoubek již tvrdil, že se ve své zprávě pravosti RK nedotkl, prý pro nemožnost dokázat tuto pouze zkouškami chemickými (toto tvrzení nebylo pravdivé, stačí porovnat jej se závěrem Bělohoubkovy studie uvedeným na této straně výše).

Odpůrci se ale ani po seznámení s oběma zprávami nevzdali a bojovali dál. Tak i Gebauer, který dříve prohlásil, že právě chemické a paleografické zkoušky mají spor rozhodnout. Gebauer se nezachoval taktně a čistě, když, proti dohodě komise, že výsledky zkoušek se nebudou zveřejňovat, pokud nebude zkoumání u konce, zveřejnil dílčí Bělohoubkův poznatek, že v iniciále N ve slově Neklan v RK se nachází berlínská modř známá teprve od roku 1704. Gebauer ale úmyslně zamlčel, když tuto zprávu předkládal veřejnosti, že Bělohoubek objevil berlínskou modř ve třetí vrstvě iniciálky, tedy že pod ní zjistil barvu červenou a zelenou. Iniciálka mohla tedy být později přemalována, jak také vyvozoval Bělohoubek. Později, v roce 1938, zjistil pravdivost tohoto tvrzení ing. B. Střemcha, když porovnával faksimilie [25] této stránky RK z let 1835, 1843 a 1847. Na faksimilii z roku 1835 je svrchní vrstva krusta písma ještě zelená, zatímco později již modrá, tedy k přemalování iniciály došlo podle Střemchy po roce 1835.

Bojovníci za nepravost se ale chytali všeho. Zajímavý důkaz Hankova falzátorství podal prof. L. Dolanský v roce 1899, když na 4. straně RZ, na třetím řádku zdola, kde jedině není text dopsán do konce, a kde se místo textu nachází jakási spleť červených čar, vyčetl Hankovo přiznání, slova "Hanka fecit" znamenající "Hanka udělal". Roku 1911 vak B. Střemcha a D. Žunkovič prohlásili, po prozkoumání fotografické reprodukce, že nelze v tomto propletenci zjistit žádná slova, čímž Dolanského "důkaz" padl.

Spory neustaly ani potom, co i odpůrce univ. prof. V. Vojtěch, pověřený novým zkoumáním v letech 1927-28, potvrdil správnost všech dosavadních zkoumání: "Nebyly nalezeny žádné známky, které by svědčily o tom, že RKZ jsou novodobými padělky." I pak následovaly spousty hádek, tahanic a dalších zkoumání všech možných rukopisů (např. zkoumání EJ z roku 1938, které prokázalo jeho podvrženost - viz. v části věnované EJ), ale konečný důkaz přineslo až zkoumání v letech 1968-71 v Kriminalistickém ústavu VB v Praze.

Tehdy byla na popud odpůrce M. Ivanova a obhájce J. Šonky ustavena komise, v níž kromě dvou zmíněných mužů byl ještě restaurátor J. Josefík a odborníci Kriminalistického ústavu VB, Jindřich Sitta a Dobroslav Srnec. Tato komise provedla závěrečné zkoumání v otázce Rukopisů, které trvalo i s jistými, politicky podmíněnými průtahy, 3 roky, a jehož výsledek byl jednoznačný: MPKV, PV, RZ i RK (komise zkoumala jen tyto čtyři rukopisy, poněvadž jen o nich byly pochybnosti) jsou všechno padělky z 19. století, nikoliv středověké rukopisy.

První byla prozkoumána Píseň vyšehradská, o níž bylo zjištěno, že je psána na palimpsestu, což znamená, že dnešní text je psán na pergamenu, na němž se původně nacházel text originální, středověký. Dále bylo zjištěno, že celý text PV vykazuje dvojí tahy - první text byl psán hnědavým psacím prostředkem a později obtažen měďnatou sloučeninou, kterou na hnědavý text nanesl nejspíše Linda. To, že se jednalo o Lindovu práci řekl Jungmann, který ale tvrdil, že "... neznalé písmeny p. Linda, čehož ovšem činiti neměl, černidlem přetáhl ..." Omyl ve všem, kromě toho, že to Linda neměl dělat, Linda totiž neobtáhl jen některá písmena, nýbrž celý text, a neobtahoval text pro jeho snadnější čtení, ale kvůli tomu, aby celý text vapadal starší, a navíc to učinil psacím prostředkem, kterým se kolem roku 1816 nepsalo. Zajímavé. Tedy PV je padělek.

Druhá na řadě byla Milostná píseň krále Václava. Připomeňme si její vzhled. MPKV se skládala ze tří sloupců (běžně značené A, B, C), z nichž na prostředním (B) byla napsaná MPKV z jedné strany a na rubu báseň Jelen, obsažená i v R (pokud by se prokázala její pravost, musel by být pravý, středověký, i RK). Krajní sloupce (A, C) byly odstřiženy tak, že se zachovaly pouze jednotlivá písmena, nedávající samostatně smysl. A tyto sloupce falzátora prozradily. Kriminalisté totiž pod sloupci A a C zjistili starší text, který se s vrchním textem sloupců A a C shodoval, zatímco na sloupci B byl pod vrchním textem zjištěn text jiný - latinský z konce 13. nebo začátku 14. století. Není tedy pravda, jak se dříve tvrdilo, že spodní text v MPKV pochází z 15. století. Falzátora prozradily vlastně jen sloupce A a C, u nichž se překrývající se texty shodovaly, zatímco u sloupce B tomu tak nebylo. Kdyby se jednalo o památku pravou muselo by se totéž co u sloupců A a C zjistit u sloupce prostředního. Nestalo se tak. Závěr: MPKV je podvrh.

Na RZ již byla falzátorova práce skvělá. Jedná se o falzum jaké je nevídané ve světové literatuře, o velmi vynalézavý a dokonale provedený padělek. V průběhu zkoušek se ale i v tomto případě podařilo kriminalistům falzárora odhalit. Zjistili, že falzátor napsal RZ na pergamen, na němž byly původně latinsky psané Davidovy žalmy ze 13. století, odstranil z tohoto pergamenu původní, inkoustem psaný text, z něhož zanechal jen iniciály C, V, D a částečně i první iniciálu D, kterou změnil na A. Poté dopsal na pergamen text RZ tak, aby byly využity původní iniciály, čehož dosahoval velmi obtížně, neboť musel velmi často měnit hustotu písma, blížil-li se k iniciálám, což se stalo podpůrným důkazem proti pravosti. Tím největším, a naprosto nevyvratitelným důkazem byl fakt, že RZ je psán na pergamenu ze 13. století, ač se jeho text jazykově i paleograficky hlásí do století 10. Závěr komise zněl: "Rukopis zelenohorský, napsaný na předloženém nám pergamenu, není tedy památkou středověkou." [27]

Poslední zkoumanou památkou byl Rukopis královédvorský, který byl proveden technologicky velmi podobně jako RZ, snad jen ještě dokonaleji. Závěrečný Protokol o něm praví toto: "RK je psán na palimpsestu, z něhož bylo původní písmo odstraněno vymytím a vyškrábáním. Poté byly listy oříznuty na dnešní velikost. Řezy okrajů pergamenu byly znečištěny klihem, jehož bylo zároveň použito k zakrytí nedostatečně odstraněných zbytků původního písma spolu s roztokem železité soli ... Iniciály RK byly zhotoveny na místech iniciál odstraněného textu. Technologie iluminátorovy práce neodpovídá středověku a použití berlínské modři pod zlatem svědčí, že iniciály nemohly vzniknout před 18. stoletím ... Z uvedeného souhrnu zjištění soudíme, že RK ve své dnešní podobě, jako památka hmotná, není původu středověkého." [28]

Co dodat na závěr? V otázce rukopisných padělků z počátku 19. století je odhaleno vše kromě autorů básní v RKZ a kromě "výrobců" všech výše zmíněných podvrhů. I v těchto otázkách některé věci ukazují na konkrétní, nejdůvodněji podezřelé osoby. Na Lindu a především Hanku jako skladatele básní RKZ, na jednoho z nich také jako na překladatele textů do staročeštiny - tím ale mohl být i Jungmann nebo Svoboda, na Hankova přítele Hořčičku jako na geniálního chemického "pomocníka", který se zabýval vymýváním starého písma z použitých pergamenů a psacími látkami, které 150 let vrtaly hlavou mnoha věhlasným chemikům, aby nakonec bylo zjištěno, že se ani nejedná o inkousty, ale pouze jejich dokonalé imitace, a na mnohá další jména domnělých padělatelů, které zde není nutno ani vyjmenovávat, protože už asi navždy, pokud se nenajde nezvratný důkaz o mylnosti tohoto tvrzení (těžko se bude hledat), se bude ve školách učit, že autory RKZ jsou Hanka s Lindou, jakož i jejich nálezci a snad i výrobci. Ale budiž, vždyť i takhle to mohlo být. V této otázce totiž není zcela jasno, a bude-li kdy, uvidíme. Jedno je ale jisté, tato falza, ať už je jejich autorem kdokoliv, obsahují krásné básně, pomohla k pozvednutí sebevědomí českého národa a jejich témata podnítila řady umělců mnoha desetiletí k vytvoření úžasných děl - za mnohé jmenujme Smetanu, Dvořáka, Alše, Nerudu, Myslbeka či Vrchlického. Rukopisy samy o sobě jako hmotné památky tedy českému národu nikterak neuškodily. Spíše to "hašteření" kolem nich lze považovat za škodlivé, ale asi bylo nevyhnutelné a nutné.


POZNÁMKY:

1 - Ve svém dopise Dobrovskému, ze 17. září 1817, píše ale Hanka, že: "... celých lístků je toliko dvanáct a čtyři rozřezáni ..." Zanedlouho na to přiváží do Prahy dvanáct celých lístků a dva rozřezané proužky. Lze z toho vyvozovat mnoho hypotéz, ale dodnes nebylo zjištěno kolik kusů pergamenu Hanka opravdu nalezl.

2 - Pro potvrzení vypisuji z knihy Tajemství RKZ (s. 175) od M. Ivanova tento příklad: 

Lindova hra                         báseň Záboj z RK

Hučí divá řeka,                     Hučie divá řeka,
vlna za vlnou se valí:              vlna za vlnú sě válé,
hučela vše vojska skok na skok,     hučechu vši voji, skok na skok
vše se hnalo přes bouřící řeku,     vě sě hnáše přes búřúcú řeku,
vody uchvátili množství cizích ...  vody uchvátichu mnostvie cuzích ...

3 - Toto vlastní jméno užité v RK, řadícím se do 13. století, se začalo užívat až v 18. století, a v 13. století ani neexistoval hrad, který by stál na místě Hrubé Skály. Je to jedna z věcí, která nepřímo ukazuje na Hanku jako skladatele této básně. Hanka žil v místech, kde se Hrubá Skála nachází a je prvním přepisovatelem RK do novočeštiny, který tato slova píše s velkými písmeny (v originále RK je psáno: "... hrubou skalou ...") jako konkrétní Hrubou Skálu u Trosek a nikoliv jako nějakou skálu, jejíž povrch by byl hrubý.

4 - sědání = klání, souboj

5 - In: Ivanov, Miroslav - Tajemství RKZ (s. 222 -223).

6 - Pravdivost této informace byla potvrzena až roku 1938 L. Matouškem.

7 - Brněnský univerzitní profesor Václav Hrubý k tomuto poznamenal, že se opravdu jedná o jednu osobu, ale ne o osobu středověkého písaře, nýbrž o osobu padělatele. Později se ukázalo, že tento názor je správný.

8 - In: Matoušek, Ladislav - Po stopách pravdy a podvodu (s. 26).

9 - Tužka se u nás ale začala hojněji objevovat až v 15. století, zatímco EJ měl být z 10. století.

10 - In: Matoušek, Ladislav - Po stopách pravdy a podvodu (s. 76).

11 - viz. Tamtéž.

12 - V otázce názoru Dobrovského na RK je velmi zajímavé a ojedinělé mínění F. M. Bartoše, který ve své knize Rukopisy královédvorský a zelenohorský píše na s. 41 - 42 toto: "Je v tom mnoho tragiky, kterou je tak bohat celý život vznešeného patriarchy našeho obrození, že to byl on sám, kdo založil slávu RK a kdo tento padělek chránil před kritikou ještě dávno po vlastní smrti nesmírnou svou autoritou - a to přes to, že sám později pozbyl víry i v pravost RK a že tento druhý padělek snášel zřejmě jen z touhy po klidu, z nedostatku sil, kterých by byl potřeboval na boj proti němu."

13 - V. V. Tomek při pátrání po původu RZ v roce 1859 vyslýchal i nepomuckého děkana Josefa Zemana, který vypověděl: "S nalezením rukopisu Libušina soudu nejsou žádné rozmanité okolnosti spojeny. Nestalo se předsevzaným bádáním po spisech starověkých, nýbrž jen tak maní a náhodou roku 1817."

14 - Chatterton byl britský "nálezce" středověkých rukopisů. Nejprve objevil v roce 1768 středověkou povídku a o něco později nalezl středověké básně z 15. století, od jakéhosi mnicha Rowleyho. Brzy se ale prokázalo, že se jedná o novodobé padělky a Chatertton spáchal v roce 1770 sebevraždu.

15 - In: Jakubec, Jan - Dějiny literatury české II (od osvícenství po družinu máje), (s. 363)

16 - Článek byl reakcí pražské policie na oslavy výročí 40ti let od nalezení RK ve Dvoře Králové, jejichž vrcholem bylo odhalení sochy Záboje. Byl napsán za účelem rozvíření diskuse o RKZ, která měla vést k prokázání falešnosti obou Rukopisů. To se policii, která celou tuto akci tajně vedla nepodařilo, ale i přesto zesílily pochybnosti o Rukopisech.

17 - In: Ivanov, Miroslav - Tajemství RKZ (s. 348)

18 - Obhájci často zpochybňovali, že článek Masarykův byl napsán později než článek Gebauerův - Masarykův článek je datován 18. 1. 1886, ač byl napsán nejdříve 21. 6. 1886 - a snažili se tím prokázat nepoctivost jednání těchto mužů. A ačkoliv jejich jednání v tomto případě bylo nepoctivé, přínos a kvalita jejich článků je neodiskutovatelná.

19 - V. Flajšhans byl velmi zajímavou osobností, co se týče jeho postoje k RKZ. Byl to jeden z nejvýznamnějších Gebauerových žáků, a také se nejprve zařadil mezi odpůrce. Svůj postoj změnil v roce 1896, kdy napsal do Musejníku obranu RKZ, ale za pár let se znovu vrátil do tábora odpůrců.

20 - Paměť přibyslavská je novověké falzum, nejspíše z roku 1834, které mělo potvrzovat historické události popisované v RK, ale které, jak dokázal bedlivým rozborem v Athenaeu v roce 1890 G. Friedrich, bylo vyrobeno podle Hájka.

21 - Vývoj tohoto adverbia od "u" k "již" vyložil v roce 1860 prof. M. Hattala.

22 - Měď ve středověkých rukopisech se podařilo chemikům zjistit až v 60. a 70. letech, čímž vyvstává otázka mnohokrát již položená: "Jak to mohl vědět šestadvacetiletý Hanka, který navíc nebyl v chemii vzdělán, již v roce 1817?" Nemohl. Musel mít při ruce nějakého pomocníka, kterým byl nespíše jeho přítel F. Hořčička.

23 - razura = oprava písma vyškrábáním

24 - In: Ivanov, Miroslav - Tajemství RKZ (s. 472)

25 - faksimilie = věrná napodobenina rukopisu nebo tisku

26 - Že se jedná o Davidovy žalmy, zjistili odborníci KÚ VB rozluštěním záhadného spletence čar, v němž Dolanský v r. 1899 viděl kraptogram "Hanka fecit", v kterém J. Josefík zjistil slovo psalmus = žalm. Na základě tohoto poznatku byla hledána čtveřice žalmů začínající stejnými majuskulemi, jako obsahuje RZ. Čtyři žalmy po sobě následující a mající na počátku stejná velká písmena, která jsou v RZ, nebyly objeveny. Ale vezmeme-li v potaz i další Josefíkův objev nebo lépe hypotézu, že na místě, kde je v RZ první iniciála A, bylo dříve písmeno s bříškem, musí nám už být jasné, že na pergamenu, na němž je dnes RZ, obsahující iniciálky A, C, V, D, byly dříve latinsky psané Davidovy žalmy, které začínají iniciálami D, C, V a D.

27 - In: Ivanov, Miroslav - Utajené protokoly aneb Geniální podvod (s. 116)

28 - In: Ivanov, Miroslav - Utajené protokoly aneb Geniální podvod (s. 121)

LITERATURA:

1. Ivanov, Miroslav: Tajemství RKZ, Mladá fronta, Praha 1969.
2. Bartoš, F. M. : Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, Práce, Praha 1946.
3. Ivanov, Miroslav: Utajené protokoly aneb Geniální podvod, Nakladatelství MV ČR Centurion, Praha 1994.
4. Ivanov, Miroslav: Záhada Rukopisu královédvorského, Novinář, Praha 1970.
5. Matoušek, Ladislav: Za pravdou Rukopisů, Tři pruty Svatoplukovy, Praha 1938.
6. Gebauer, Jan: Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královedvorského a zelenohorského, Praha 1886.
7. Masaryk, Tomáš Garrique: List redaktora "Athenaea", prof. T. G. Masaryka, ke spisovateli článků předešlých (J. Gebauer - pozn.), Praha 1886.
8. Masaryk, Tomáš Garrique: Příspěvky k aesthetickému rozboru RKho a RZho, Praha 1886.
9. Dobrovský, Josef: Výbor z díla (uspořádal Benjamin Jedlička), Státní nakladatelství krásné literatury, Praha 1953.
10. Matoušek, Ladislav: Po stopách pravdy a podvodu, Tři pruty Svatoplukovy, Praha 1939.
11. Jakubec, Jan: Dějiny literatury české II (od osvícenství po družinu máje), nákladem Jana Laichlera, Praha 1934.
12. Novák, Arne / Novák, Jan V. : Přehledné dějiny literatury české, Atlantis, Brno 1995.
13. Bačkovský, František: Jak znamenitým učencem by byl padělatel Rukopisu královédvorského a zelenohorského, vlastním nákladem, Praha 1889.
14. Bačkovský, František: Na obranu proti některým Masarykovcům a Gebauerovcům, vlastním nákladem, Praha 1887.
15. Machovec, Milan: Josef Dobrovský, Svobodné slovo, Praha 1964.
16. Neruda, Jan: Literatura I, Státní nakladatelství krásné literatury, Praha 1957.

Téma: OTÁZKA RUKOPISU
Seminární práce Jana Tvrdíka, studenta 1. ročníku (ČJ - OV) na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. 1997.
©  Jan Tvrdík