Stalo se zítra
Antologie české a slovenské science fiction
1984
Strana 302 až 305:
Dominik Dvořák
PŘÍSPĚVEK K OTÁZCE PRAVOSTI TZV. RUKOPISU KRÁLOVÉHRADECKÉHO

"Nemělo se radši dělat nic, než tohle ve spěchu!"
"Zítra už bychom určitě neudělali nic. I tak to bylo nebezpečné protahování."
"Obávám se, že takhle se nadělá víc škody než užitku."
"Cožpak vy, vy jste byl vždycky pesimista."
"Že nesdílím vaše přehnaně optimistické a nevědecké názory, ještě neznamená, že jsem naprostý pesimista."
"Tak proč jste tady?"
"Protože i když tomu sám nevěřím, nechci, aby mi někdo mohl později vyčítat, že sem pro... z chranu českého národa něco neudělal, něco opomenul."
"To stejně bude, nebojte se. Být po mém, nezůstali bychom u trapného napravování škod, odstranili bychom příčiny samy; víte co myslím: Moravské pole, Lipany, Bílá hora..."
"Nezačínejte! Víte, že s vámi naprosto nesouhlasím!"
Za vády takovéto, příslušící spíše osobám světským a neurozeným, sedlákům spíše než kněžím, ubírali se ke Dvoru Králové dva preláti. Pokud by jim poutník, mající cestu s nimi společnou, chtěl naslouchati, poklusávaje v prachu cesty podle jejich koní, podivil by se. Ne řeči světské, ale i jazyku podivnému, kterým ti dva spolu promlouvali. Bylť podoben brebentění německému, však poutník náš, znalý němčiny, nerozuměl by slovům ani větám. Však ani naslouchati dlouho mu nebylo, neboť jeden z oděnců, poklusávající ve skupince vzadu za preláty, popohnal koně a úderem plochého meče do ramene zvědavce odehnal.
A jak se ocitl na úrovni svých pánů, promluvil k nim:
"Měli byste sebou hodit, nebo nám zavřou brány před nosem." I byloť divné, že za takovou řeč neuctivou kněz jeden ani druhý pacholka svého nepokáral, nýbrž oba koně své popohnali k městu, které bylo vidět již nedaleko.
I viděl poutník, který nebyl hlupákem, neboť dobu drahnou strávil před časem v koleji jedné univerzity (i když to se až do dob dnešních nevylučuje), jen koňské zadky mizející v oblacích prachu, zvedaného z cesty údery kopyt. I jemu bylo přidat do kroku, neboť tak jako oba preláti chtěl vyhledat přístřeší za hradbami města. A doraziv tam šťastně, zobracel kapsy svého pláště, by nalezl zakutálený penízek, pojedl něco v krčmě nedaleko kostela děkanského a pak zůstal sedět nad pohárem vína, mimochodem mizerného, neboť krčmář nestydatě křtil je vodou. Tak vyslechl druhý rozhovor, jejž vedli čtyři zbrojenci u vedlejšího stolu; řeč jejich byla jakousi podivnou směsicí češtiny, náležitě pokroucené a komolené, s němčinou, ovšem podobnou spíše řeči prelátů než jazyku německých měšťanů v Čechách, s mnoha slovy latinskými:
"Ani za nic bych v tomhle věku žít nechtěl."
"Kamaráde, ochutnal jsi ale pivo, co nabídl děkan těm dvěma, to je něco jiného než brykská břečka!"
"Stejně, pivo nepivo, zlatý čtyřiadvacátý století."
"Drž tlamu, kecej jenom o pivě anebo o..."
"Ženských," sborově ho doplnili tři ostatní.
"Jo. Nechtějte se setkat i s jinými zajímavostmi tohoto období." Kývl k ohništi, na němž se opékalo kuřátko.
"Nebo se chceš taky takhle upéct?"
"Ono to nakonec taky nejni marný téma," jeden z nich se zalíbením poplácal po zadku krčmářku, vskutku nikoli ošklivou. Ta byla na takové hosty zvyklá, a bránit se uměla. Avšak když v koženém váčku zacinkaly penízky, sklonila se krčmářka ke stolu vojáků a hlasem tichým jim něco sdělovala. Ti se smíchem odešli a odběhl i podomek, sloužící v kuchyni. Z mlsných pohledů zbrojenců nebylo nesnadno uhodnout, jakou službu jim krčmářka prokázala. Záhy poté se zvedl i poutník a odebral se na lože v přístěnku krčmy. Noc jeho však byla neklidná, štěnice a jiný obtížný hmyz domnívaly se, že se jim nabízí vydatná svačina v osobě poutníkově. Vstal tedy časně, pojedl něco sýra a chleba, z posledních peněz zaplatil a chystal se vyrazit na další cestu.
Ježto však ani poutníkovi nebyly světské svody cizí, neprošel bez povšimnutí kolem kašny, u níž se právě shromáždily děvečky z okolních domů, nabírající vodu. Byl to pro poutníka příjemný pohled na mladé dívky, po ránu narychlo přioděné, kterak se přes roubení kašny nakláněly, aby do štoudví a věder nabraly vodu. Nutno říci, že poutníkův zrak se s potěšením zastavoval na nahé kůži jejich stehen, která se při tom odhalovala. Donesla se mu k sluchu i řeč jedné z nich, ale poutník nevěnoval jí příliš pozornosti. Byla to děvečka z domu děkanova a vyprávěla ostatním o dvou cizincích, kteří dnešní noc v jejich domě přespali:
"Zvláštní páni. Pravili mému pánu, že cestují z Říma do Kladska a že mají po cestě několik zvláštních úkolů. Řekl mi to Janek, který jim u stolu posluhoval. Mluvili sice s pánem latinsky, ale s kaplanem, který je Němec, jakousi špatnou němčinou, neboť náš kaplan více všelijakým dílům světským než latině a vůbec službě a záležitostem duchovním pozornost věnuje. Dále pak obdarovali děkanský chrám kalichem umné práce. Dnes ráno šli si prohlédnout chrám a setrvali dlouho v modlitbách." Avšak záhy poté se děvečky rozešly, neboť z několika oken v okolí jaly se je plísnit jejich paní, mnohými slovy jim vyčítajíce lenost a daremné maření času u kašny. U kostela bylo pak poutníkovi znovu potkati oba preláty. Starší právě říkal mladšímu:
"Podle všeho by tam měly být v naprostém bezpečí."
"Jste si tím jist?"
"Ta část kostela nebyla - nebo vlastně nebude nikdy příliš přestavována."
"Takže nyní už se můžeme v klidu vrátit."
"Není třeba spěchat - teď už ne."
Poutník pokračoval dále ve své cestě, nikterak se nezabývaje obsahem jejich slov. Viděl, jak zašli do domu děkanského, a sotva mu sešli z očí, sešli mu i z mysli. Vydal se k bráně a vyrazil na sever.
Stalo se však, že když k polednímu usedl do stínu stromů k prameni, aby si odpočal a pojedl něco sýra, který mu zbyl od rána, uslyšel zvuk kopyt. Usoudil, že bude nejlépe ukrýt se - nebylo v těch dobách nejbezpečněji. I uviděl, že myšlenku na odpočinek pojali i oba preláti, zřejmě pokračujíci ve svém putování. Zatímco jejich koně se popásali na svěží trávě nedaleko rostoucí, oba muži pokračovali v jedné ze svých hádek. Starší říkal:
"Ano, na konci osmnáctého a začátku devatenáctého století budou historicky přijatelné podmínky pro obnovu národa - vlastně byly čí jak to je, ale proč se tedy národ nezvedl sám?«
"Všechny podmínky splněny jsou, ale náhodou chybí pár lidí, kteří by byli s to dát první popud. Vždyť víte, že hnutí tehdy vzniklo, ale bylo potlačeno germanizací. Chybělo pár argumentů v pravý čas. Když už nechcete měnit starší historii - je poslední možnost udělat to teď."
"Celá ta akce byla připravená tak narychlo..."
"Sám dobře víte, jak policie stíhá stroje pro cestu časem. Myslím, že náš je vůbec jediný použitelný stroj, který se podařilo dokončit, a obávám se důvodně, že v tuto chvíli už základna ani neexistuje."
"Takže rozhodnout se musíme už teď."
"Jistě. Buď návrat, nebo..."
"Ano. Bojím se odsouzení a navíc... jsem pro nebo."
"Rukopisy vyzvedne z Dvora Králové kdokoliv z nás, až se bude domnívat, že je nejvhodnější čas. Chemicky budou prokazatelně původní."
Poutník, který nechápal smysl této řeči, usoudil, že bude nejlépe zmizet, a opatrně vylezl druhou stranou křoví. Obešel zbrojence a vydal se na další cestu. Opusťme ho nyní a vyhledejme podivné ležení, skládajíci se ze tří vozů, do kterého o něco později vjíždějí oba preláti v doprovodu vojáků. U ohně zatím čekají další muži. Když uslyšeli příchozí, radostně jim vyšli vstříc. Byla mezi nimi i jedna žena.
"Co vy zde?" s údivem se otázal jeden z prelátů.
"Na poslední chvíli se nám zdařilo uprchnout, když policie odhalila základnu. Nebojte se, vyhodili jsme ji do vzduchu."
"Je tedy akce rozhodnuta."
Mladší se otočil k vojákům:
"Pánové, je nám líto, ale bylo to riziko akce, za kterou jste dostali zaplaceno. Máte možnost výběru: buď se vrátit do našeho věku, kde vás čeká policie, anebo zůstat tady. Necháme vám tu případně pár věcí, které vám do začátku pomohou."
Vojáci na sebe pohlédli nerozhodně.
"Nemusím vám, myslím, připomínat tresty za porušení nedotknutelnosti času. To znamená pracovní tábor na Marsu, nebo..."
"Je tu ještě možnost odejít do jiného období mezi tímto a naším věkem?" přerušil ho jeden z vojáků.
"Bohužel, váš stroj je stavěn na přesný návrat."
"Dobrá, rozmyslíme si to."
"Zatím se rozhodne o nás. Vy už máte většinou vybráni lidi, které... nahradíte?" obrátil se k lidem okolo ohně.
"Všichni."
"A jak vy, pane kolego?" obrátil se mladší prelát ke staršímu.
"Myslím, že teď už je to jasné."
"Prosím. Pánové, vy už si se strojem poradíte sami. My vám děkujeme za spolupráci a nezapomeňte vše na závěr zlikvidovat," pravil k vojákům.
"Prosím, přátelé, program je ve stroji připraven. Budu teď podle dohodnutého seznamu číst vaše... nová jména a vy budete po jednom vcházet do přístroje ve voze a stisknete vždy startovací tlačítko. Hodně štěstí v budoucnosti!"
"Hodně štěstí, přátelé, a udělejme všichni ve svých obdobích to nejlepší pro svůj národ!" pravil starý prelát, ale to už ho volal mladší:
"Josef Dobrovský!"
"Doubravský, pane kolego Jungmanne, budu Doubravský," řekl, vcházeje do stroje.
"Hanka..."
"Němcová..."
"Palacký..."
"Thám Karel Ignác..."
"Thám Václav..."
"Čelakovský..."
"Purkyně..."

Stalo se zítra
Antologie české a slovenské science fiction. Sestavil Ivo Železný. Vydalo nakladatelství Svoboda. Vydání první. Praha 1984. (Náklad 50001-96600 výtisků).
©  Dominik Dvořák
©  Svoboda