Viktor Dyk
Ničemou snadno a rychle
Národní Listy 67, č. 160, 12.6.1927
Někdy přihodí se vám taková nepříjemná historie. Včera ještě byl jste
člověk tak říkajíc slušný. Včera si vás vážili ti, kdož dnes uvědomili si
propastnou vaši ničemnost. Ne pouze si vás vážili, měli vás rádi. Ale stalo
se něco, co úplně podrylo jejich vážnost a lásku: stal jste se snadno a
rychle ničemou. Petr míní, že něco je bílé a vy, že je to černé. Pavel
míní, že něco je černé a vy, že je to bílé. Ano, jste u Petra i Pavla
dokonalým ničemou a nemáte ani té útěchy, že byste tvrdil o Petrovi a
Pavlovi totéž.
Není nic tak rozpínavého, jako pravdy domácí výroby. Podstatný znak
jejich je, že nejsou soběstačné. Majitelé pravdy mohli by se spokojiti tím,
že mají pravdu. Ale dobrý našinec se tím nespokojí. Teprve tehdy má ze své
pravdy požitek, může-li svou pravdou rozbíti cizí hlavu. Boj o pravdu netrvá
u nás ostatně nikdy dlouho. Velmi promptně se z něho stane rvačka.
Proto rozumní lidé uhýbají se pravdám a přikrčí se, aby jim nespadly na
hlavu. Oddávají se samotářství, zahalí se do neproniknutelného mlčení.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Možno, že bychom získali, přitakavše pravdě,
která se se svou dýkou rozběhla po ulici, šílíc a zuříc; ale v blízkém
sousedství může číhat pravda ne méně zuřivá a vyzbrojená; upadne v Scylly,
kdo se vyhnul Charybdě. Filosofe, mlč!
Nuže, nezůstanu filosofem. Neuniknete svému osudu. Ve hvězdách bylo to
psáno: ničemou snadno a rychle. A vedle mužů, kteří řeknou: "Až do
dneška jsme si vás vážili, avšak - -" vyskytne se sbor méně uctivý: "Tohle
ještě jsme u něho čekali." Ano. V bystré analyse ničemností národní
demokracie, kterou s profesionální vervou podniká myslitel brněnský,
prohlásil, že náš nacionalismus je dvojí mysli a dvojího jazyka. "Jistě ani
Dyk ani dr. Kramář nevěří v pravost Rukopisů, ale hovějí
předsudkům davu..." Praskne-li u nás nějaká šeredná aféra, mívají někteří
lidé zdravou a účelnou taktiku: chodí kolem jakoby nic a usmívají se jakoby
nic. A po několika dnech opravdu jako by nic. Vydržet se musí.
U čerta, co dělám na této rukopisné galeji? Nikomu ještě čest ani slávu
nepřinesla. Nikdo mne nenutil, abych řekl, věřím-li či nevěřím v pravost
Rukopisů; nikdo mne nenutil, abych se vrhl mezi bodáky dvou rozvášněných
stran. Hlas rozvahy těžko proniká tam, kde se rozkřikuje vášeň; a zdá se, že
jdeme vstříc reprise všeho toho neutěšeného, co se objevilo za minulých bojů
o Rukopisy. Nuže, povaha je povaha; vím to vše a přece pálím si prsty, vím
to vše a přece volám: Klid!
Nevidím zlo v tom, že se rozcházejí v určité straně či v určitém jejím
listě mínění o pravosti Rukopisů. Zlo by bylo spíše v tom, kdyby strana
nutila straníky k něčemu, co se s jejich vnitřním přesvědčením otázek
nesrovnává. Zlé by bylo teprve, kdyby při tolika rozporech, jež tříští
politické naše jednotky do atomisace, staly se ještě Rukopisy podnětem ne
veřejných diskusí, ale politických agitací. Zlé by bylo, kdyby proto, že
důvody, jež přesvědčují jedny, nepřesvědčují jiných, bylo nutno, aby
přesvědčení bili se s nepřesvědčenými. Zlé by bylo, kdyby boj o pravdu vedl
se klacky.
Nuže, je toho venku kus, ať je to venku celé: když ničemou, ne na půl.
Ne pouze, že vidím v duchu, kterým se vedly polemiky poslední doby něco
nezdravého. Tvrdí se, že otázka pravosti Rukopisů je odbytá, že je to věc
res judicata. Osměluji se říci, že pro mne to res judicata
není, anebo, chce-li kdo, že nepovažuji obnovu řízení za vyloučenou,
poněvadž byly pominuty nebo nedostatečně vyšetřeny okolnosti závažné. Bylo
řečeno, že spor o Rukopisy netýká se čtvrté třídy Akademie věd a umění.
A přece jen a jen umělec, ne vědec, může pochopiti váhu a dosah
námitky, že proti nepravděpodobnosti vzniku Rukopisů v době, do které se
kladly, stojí stejná nepravděpodobnost, že by mohly Rukopisy vzniknout na
počátku devatenáctého století podvodem Hankovy skupiny. Připouštím-li, že v
Rukopisech jsou dílka hodnoty umělecké, stojím před problémem, kdo byl
schopen ze zmíněné skupiny je utvořiti. Nestačí zjistit jisté analogie v
jiných literaturách, analogie obsahu; technický básnický
problém je ještě závažnější. Dílo básnické nelze vysvětlit kompilacemi;
je třeba živé vody, aby z mrtvých údů učinila živý celek. Kde, u koho byla?
A byla-li u koho, je pravděpodobno, že by odsoudil se falsator k
věčnému mlčení? I autor "Slezských písní" aspoň v lístcích přátelům
připomíná Petra Bezruče.
A když už tak daleko jsem zašel, doznám něco prof. Pekařovi, který se
divil, že Rukopisy ještě nedaly podnět k románovému či dramatickému
zpracování jistě zajímavé látky; ano, byla to právě myšlenka na takové
románové zpracování, která mne vedla k úvahám, s dnešního oficielního
stanoviska kacířským. Byla potřeba postav a jejich vnitřního zdůvodnění.
Quis, quid, quibus auxiliis, quo modo, quando? Všecky oficielní hypothésy
připadaly mi neudržitelny: což možno na př. z Hanky vytesat monumentální
figuru hrdiny, jenž zmizí pokorně jako tvůrce, aby umožnil úspěch
díla? Muže odříkavého, mlčenlivého, muže nejnesnadnější lidské oběti?
Zbývá hypothesa konsortia. Čím více spoluviníků, tím větší pravděpodobnost
prozrazení. Projde to ještě u podvodu, který možno provésti na ráz; stopy
jeho lze zatajiti. Ale nežli spoluprací "skupiny Hankovy" vzniklo dílo, jež
mystifikovalo Goetha jako básníka, Palackého jako historika a jež Gebauer
teprve v pozdějším věku odvážil se odsoudit, musila předcházet lopotná práce
snad let. Nejprve poetická koncepce; potom pilování a úprava archaistická;
posléze technická výroba falsifikátu. O tom všem byla nutna výměna názorů,
styk, častý styk. Bylo možno, aby tyto přípravy byly dokonale utajeny, aby
nic z vývoje falsa neproniklo?
Autor "Kosti", který dovede dáti dějinám plnokrevný život, ztroskotal
by, kdyby chtěl podati poněkud pravděpodobné vylíčení podvodu Hankovy
skupiny. Já si aspoň netroufal. Zbývala by - ulpíme-li na výrazu
"podvod" - zvláštní literární nepravděpodobnost: zjištěný podvod s
nezjištěnými podvodníky. Zahájiti řízení trestní s neznámými pachateli je
trochu pozdě; ale snad by bylo prospělo zjištění pravdy, kdyby se byla
vydatněji uplatnila hlediska kriminalisty v této pro mne temné aféře.
Ti, kteří se dosud o to pokoušeli, nepřesvědčili mne, bohužel, o své
detektivní genialitě. A tak stojí tu pro mne nepravděpodobnost proti
nepravděpodobnosti dosud.
U čerta, co dělal jsem na té galeji? Nikomu ještě čest ni slávy
nepřinesla. Rozumní lidé respektují uznané a oficielní pravdu do té doby,
než se nastolí a uzná jiná oficielní pravda. Rozumní lidé nehasí, co je
nepálí. A pak jaká smělost mínit, že o díle básnickém nejspíše sluší
mluviti básníku.
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná