Encyklopedie & Rukopisy

Československá vlastivěda
(díl VII.)
Písemnictví
Praha 1933

Pod protektorátem Masarykovy akademie

strana 1O4 až 106:

První kdo z Vídně přinesl do Prahy romantický kult národní písně, a kdo její napodobení vyhlašoval za výsostnou činnost básnickou, byl Václav Hanka (1791-1861), žák Dobrovského a chráněnec Jungmannův, slavista mělký a nepůvodní, básník jenom chatrný, ale zato skvělý organisátor, který dovedl mocí své líbivé osobnosti učiniti na dlouhá desetiletí Museum království Českého, kde byl knihovníkem, středem slovanských styků. Poznav ruskou a srbskou národní epiku a klada ji hned vedle Homéra a Nibelunků, jal se litovati, že Čechové nemohou se v minulosti vykázati ničím podobným. I rozhodl se odpomoci tomuto bolestnému nedostatku po vzoru Chattertonově a Macphersonově. Z jeho přátel, které pro věc získal a jež dovedl ponechati zcela ve skrytu, aniž se na ně sneslo cokoliv z jeho velké slávy objevitelské, měl klasický filolog V. A. Svoboda úkol poněkud nejasný, za to podíl nadaného novináře a horlivého pěstitele starých vlasteneckých dějin ve formě románu a dramatu, Josefa Lindy (1789-1834), jest patrný: námětům epickým, na něž uzounká lyrická vloha Hankova nestačila, dal dějový spád a básnicky archaisující patinu. V hluboké tajnosti a s nemalým důvtipem se jali vyráběti českého Ossiana. S fantasií ne zcela všední se chopili nevyčerpatelné kroniky Hájkovy a vyšperkovali její zprávy o staročeském dávnověku; při tom jim byly pomůckami nejen ruské a srbské zpěvy hrdinské, nejen některé autentické památky staré slovesnosti domácí, ale i Homer a Tasso, Milton a Ossian, Chateaubriand a Jungmann; pro lyriku stačily jim jako vzor lidové písně české a ruské.

Davše svým rapsodiím zlomkovitě upraveným starožitný ráz obsahový a slohový, jali se je také jazykově archaisticky převlékati, a to do staročeštiny rázu dosti pochybného, nasvědčující, že se pisatelé u Dobrovského nedoučili. Nemenší byla námaha paleografického přepisu, po níž zbývalo jenom romantické mis-en-scéne. I v něm se ukázal Hanka skvělým mistrem režie: r. 1817 nalezl nedaleko svého rodiště v starodávném sklepení gotickém 8 skladeb epických a 6 lyrických písní, které po nalezišti nazvány "Rukopis Královédvorský", a roku následujícího mohl ohlásiti, že mu ze Zelené Hory byla tajemně poslána památka ještě starožitnější, epický zlomek "Libušin soud", jemuž dáno jméno "Rukopisu Zelenohorského". Podvod, kterému nemůžeme odepříti názvu pia fraus, se podařil, a Hankovi se za čin objevitelský dostalo v národě slávy, jaké by nebyl nikdy dosáhl ani jako básník ani jako filolog.

"Rukopis Zelenohorský" se vydával zhruba za dílo IX. století, "Rukopis Královédvorský" za výtvor věku XIII., ale i v něm vrstvou historickou a rytířskou prosvítalo starobylé pohanství a bohatýrství. Tato staročeská dávnověkost, vylíčená do překvapujících podrobností, svítí skvělými barvami samobytné a rozvité kultury. Dvojí mužný ideál vystaven jest na nejvyšší stupeň národního bytí: statečný rek chránící vlasti a jazyka proti náporu cizáků a nadšený, bohy milovaný pěvec, povzbuzující reky ke statečnosti - staročeský Záboj, s patrnou aureolou národního hrdiny z válek za osvobození a staročeský Lumír, zrozený z ducha ossianského, náleží ve své freskové syntési nesporně k nejpůsobivějším výtvorům českého romantismu. Vedle rekovnosti něha a důvěrný, až sentimentální poměr člověka k přírodě, propracovaný paralelismus přírodního dění a lidskéhe srdce, dívčí půvab, touha, oddání, zklamání a nadevším slastné a tajemné šumění lesa.

Tyto násilné archaismy a navršené anachronismy nevzbudily podezření, nýbrž nadšení, neboť úplně hověly dobové potřebě romantické i samolibosti národa, který právě procital z těžkého úpadku. Ale strakatá a chybná staročeština "Rukopisu Zelenohorského" pohnula hned kritického Dobrovského k úsudku, že jde o novověký padělek; varování patriarchovo bylo však úmyslně přeslechnuto mladší generací, z níž sami Palacký a Šafařík nejen podnikli soustavnou obranu Hankových falsifikátů, ale vybudovali na nich svá filologická, historická a starožitnická díla. Po více než čtyřicet let požívaly ve vlasti oba Rukopisy obecné úcty a inspirovaly svou úchvatnou visí národního pravěku také básníky, hudebníky a výtvarné umělce i sílily národní sebevědomí. S rozhorlením bylo odmítáno podezření, které nejprve o jejich jazyku a paleografické stránce, pak i o jejich duchu a slohu pronášeli cizí učenci, Büdinger a Fejfalik, poté i domácí filologové Šembera a Vašek. Teprve r. 1886 positivistická věda česká, které se v radikálním revisisonismu postavil v čelo T. G. Masaryk, provedla soustavný a přesvědčivý důkaz nepravosti obou Rukopisů, při němž připadla Janu Gebauerovi nejzávažnější práce linguistická, Jar. Gollovi úkol historický, T. G. Masarykovi a Jar. Vlčkovi podíl literárně dějepisný - vzpíraje se nejprve v tradicionalismu velmi pochopitelném, musil národ nakonec uznati pádné jejich argumenty. Zbývalo ještě zařaditi Hankovy a Lindovy výtvory do organického vývoje novočeské poesie, což vykonala se zdarem nová škola literárně historická, jmenovitě Jan Máchal a Jos. Hanuš, a sine ira et studio připustiti, že se v druhém desetiletí XIX. stol. zrodilo z romantického ducha a z nezištné, byť zvráceně orientované snahy prospěti národní kultuře, dílo, které v nepravém šatě archaistickém básnicky ztělesnilo vznešené představy o bohatýrském a kulturně vyspělém dávnověku. Na tomto vědeckém poznání novodobého původu, ale i romantické krásy obou Rukopisů nezmění již pranic stále obnovované obranné úsilí naukových ochotníků, kteří domnělými důkazy historickými, paleografickými a lučebnými marně zakrývají záměry politické, ne-li osobní.

Dr. Arne Novák ilustrační fotografie:
1) Faksimile 21. strany Královédvorského rukopisu.
2) Socha Záboje a Slavoje na mostě Palackého v Praze od J.V.Myslbeka.