1817      16. září

Ve věžní komoře děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem "nalezl" básník a filolog V. Hanka domnělý zlomek rozsáhlé sbírky staročeských básní (nazvaný podle místa nálezu Rukopis královédvorský); na dvanácti pergamenových listech a dvou úzkých proužcích bylo zapsáno 6 epických básní, v nichž se líčily historické příběhy z nejstaršího období českých dějin, 2 skladby lyricko-epické a 6 lyrických básní. Rukopis byl kladen do let 1290-1310 a vzbudil obrovský ohlas v české společnosti (J. Dobrovský vyslovil pochybnosti); postupně byl přeložen do řady evropských jazyků.

1818      listopad

Nejvyšší český purkrabí hrabě F. A. Kolovrat anonymně obdržel tajemnou zásilku, v níž byly 4 pergamenové listy se starobylým českým textem, mělo jít o zlomek vůbec nejstarší staročeské literární památky, hlásící se do 9. století. Jeden takový zlomek naznačoval, že jde o skladbu popisující jednání starého českého sněmu, druhý (obsáhlejší) líčil známou pověst o Libušině soudu nad Chrudošem a Šťáhlavem. Teprve roku 1859 se zjistilo, že rukopis byl nalezen v knížecím zámku v Zelené Hoře na Plzeňsku (odtud Rukopis zelenohorský). První pochybnosti o pravosti obou Rukopisů se objevily brzy po jejich "objevení" (zejména ostře vystoupil J. Dobrovský). Přesto romantičtí vlastenci Rukopis zelenohorský vydali doma i v zahraničí. Za původce obou Rukopisů bývá označován V. Hanka (a také J. Linda).

1886      13. února

Profesor J. Gebauer uveřejnil v únorovém čísle Masarykova časopisu Athenaeum dva články s názvem Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského společně s kritickým článkem T. G. Masaryka; Gebauerovy pochybnosti vyšly tiskem už v prosinci 1885 v jedné německé encyklopedii. Na obranu Rukopisů se postavili V. V. Tomek, J. Kalousek, J. Emler, a zejména M. Hattala; 11. května t. r. uveřejnili ve staročeském Hlasu národa své oficiální stanovisko pravosti Rukopisů. Spor překročil univerzitní a vědeckou půdu a stal se politickou záležitostí. Na obhajobu Rukopisů se postavili F. L. Rieger a A. P. Trojan.