KRÁLOVÉDVORSKÝ RUKOPIS. Pod tímto jménem známý manuskript, uložený v knihovně Českého národního muzea, obsahuje na dvanácti pergamenových listech (12^o) čtrnáct staročeských nerýmovaných básní (z první jen konec) epického a lyrického obsahu. Uvádí se zde s krátkým sdělením obsahu a s několika poznámkami, které mají přispět k porozumění a k posouzení uvedeného obsahu.
1)  Oldřich, konec epické básně, 61 desítislabičných veršů. Sedm vladyků (kmenových náčelníků) se sešlo s ozbrojenými zástupy v lese; k nim přichází v temné noci Výhoň Dub s knížetem Oldrou; Oldra je vyzván, aby vedl shromážděné proti zlým Polanům, kteří se zmocnili Prahy; za svítání dorazí k vltavskému mostu; když se most otvírá pro pastýře, vskočí na něj Oldra a za ním vladykové a ozbrojenci, přepadnou spící Polany a zaženou je na útěk; Jaromír se stává znovu pánem země a z toho se těší Praha a celá země. Historicky je podkladem tohoto vyprávění vyhnání Poláků z Prahy 1004, o němž podávají zprávu Thietmar von Merseburg (zemř. 1018), Kosmas (zemř. 1125) a jiní kronikáři (Tomek, Časopis Českého Musea 1849, 2, 23 n.); zvláštní styčné body má báseň s verzí podanou v Hájkově kronice (1541).
2)  Beneš Heřmanóv, epická báseň o 19 čtyřřádkových slokách. Zatímco kníže s ozbrojeným lidem mešká v dáli u Otty, přicházejí Sasové od Zhořeleckých hor do země a plení; Beneš vyzývá k odporu; lid se shromáždí ozbrojen cepy u Hrubé Skály, porazí pod Benešovým vedením Němce, takže ti se musí dát na útěk. Historicky není událost odpovídající tomuto vyprávění prokázána. Kdyby se něco takového přece jen bylo stalo nebo by to mělo být přijato, muselo by se to hledat v oné době, kdy kníže s ozbrojeným lidem dlel u Otty; proto by se hodil podle Palackého (Dějiny I³, 2, 113) r. 1203, kdy Přemysl Otakar, přívrženec Otty IV., vytáhl proti jeho odpůrci Filipovi Švábskému do Durynska; na zpáteční cestě táhl Míšní a mstil se v této zemi. Benessius filius Hermanni je prokázán Palackým (Časopis vlastenského Musea, 1829, 41 n.) ze starých listin 1197-1219.
3)  Jaroslav, epická báseň o 289 desítislabičných verších. V krajině, jíž vévodí Olomouc, je nevysoká hora, nazývaná Hostajnov, kde Matka Boží činí zázraky. Dlouho panoval mír v našich zemích, až křesťané zavraždili dceru tatarského chána. Ta podnikla cestu do západních zemí a tady ji Němci, dychtící po jejím majetku, zabili. Aby pomstil dceru, vyrazil Kublaj do války proti Západu. Králové na Západě o tom uslyší, dohodnou se na společné obraně a očekávají chána v nížině. Hadači a kouzelníci, dotázaní Kublajem, předpovídají šťastný výsledek nadcházejícího boje. Bitva začíná a Tataři mají blízko k porážce, ale vystupují kouzelníci, připomínka věštěného vítězství dodá Tatarům nové odvahy a ti v bitvě zvítězí. Dvě království jsou jim poddána, starý Kyjev a rozlehlý Novgorod. Bída a nářek se šíří v zemích. shromáždí se čtyři vojska, ale Uhři a Poláci jsou poraženi a Tataři proniknou až k Olomouci. Tady se podaří zástupu křesťanských bojovníků pod vedením Vněslavovým prolomit tatarskou záplavu, obsadit horu (Hostajnov), kde činí Matka Boží zázraky, a opevnit se zde táborem. Tataři zaútočí na tento tábor, ale jsou odraženi. Druhý den trápí křesťany horko a žízeň; mnozí reptají, Vestoň radí, aby se křesťané Tatarům vzdali, Vratislav je od tohoto kroku zdržuje, vede je do kapličky, aby se tu dovolali boží pomoci, a bohatý déšť přináší záchranu. Mezitím přicházejí také pomocné zástupy ze všech stran k Olomouci, vzplane poslední bitva, Jaroslav zabije Kublajova syna; zastrašeni prchají nepřátelé na Východ a Haná je osvobozena od Tatarů. Obsah básně souhlasí vcelku a v mnohých podrobnostech se starým ústním podáním, jehož východiskem a podkladem je opět historický velký vpád Tatarů 1238-41 a snad také další nepřátelské nájezdy. Začátek, potrestání křesťanů za vraždu spáchanou na tatarské kněžně, připomíná legendu o sv. Hedvice (matce slezského knížete Jindřicha II., který zahynul 9. dubna 1241 u Lehnice v boji proti Tatarům; legenda je otištěna v Kloseho Geschichte von Breslau I, 422, částečně také v Palackého O vpádu Mongolů 402-404), a německou píseň Die Tatarenfürstin (Arnim - Brentano, Wunderhorn II., 258; Erlach, Volkslieder II., 324-326). Druhý díl - boj hrdinského křesťanského zástupu u Olomouce - má mnoho souhlasného s moravskou místní pověstí, která je zaznamenána od poloviny 17. stol. několikrát (ve Widmannově Jahresbericht des Hradischer Jesuitencollegiums 1658, v Pešinově Ucalegonu 1663, v Krugerově Sacri pulveres 1669) a také se vyskytuje zpracována v jedné písni k Matce Boží Hostajnovské z minulého století (otištěno Bartošem, Časopis Matice Moravské 1871, 74-75). Mnohé jednotlivosti ukazují podobnost s Kronikou Trajánskou. Vražda, kterou Němci vykonají z hrabivosti na dceři tatarského chána, je líčena nápadně podobným způsobem, jako ve staroruské "Ipatijevské kronice" (vydané 1843) vražda, kterou Němci ze Středy ve Slezsku spáchali rovněž ze ziskuchtivosti na vnučce Michajla Vsevolodoviče, knížete Černigova a Haliče (viz Jireček, Echtheit 159 n.); pověst udělala ze zavražděné ruské princezny tatarskou a tím způsobem může být tatarské soužení prohlášeno za boží trest seslaný na křesťany. Předpověď vítězství před začátkem první bitvy má svou předlohu v Marco Polově Milionu a vypůjčila si doslovné znění dvou veršů ze staročeského překladu téhož díla (Listy filologické 1875, 101 n., Archiv für slavische Philologie 2, 143 n.). Známosti s Milionem Marca Pola je možné připsat asi také to, že autor Jaroslava jmenuje tatarského chána Kublajem; Kublaj vládl 1260-94, vpád do Evropy 1238-41 se udál pod vládou chána Oklaje.
4)  Čestmír, epická báseň, dílem v desítislabičných verších. Kníže Vlaslav potupil knížete Neklana a vyplenil jeho zemi; aby ho potrestal, vyzývá Neklan Čestmíra k válečnému tažení. Čestmír shromažďuje vojsko, přichází po jednodenní cestě do vypleněné krajiny a dovídá se od naříkajících obyvatel, že je navštívil Kruvoj s ohněm a mečem, odehnal jejich stáda a zajal jejich vojvodu. Čestmír slíbí, že čin pomstí a přenocuje v krajině. Za rozbřesku táhnou jeho zástupy ke Kruvojovu opevnění a podniknou útok ze dvojí strany: zatímco jedna část útočí zezadu, sleze druhá část hradby z přední starny a zmocní se opevnění. Kruvoj je popraven, Vojmír se přidá k Čestmírovu tažení. Na cestě přinášejí děkovnou oběť. K poledni dorazí Čestmír na bitevní pole, kde ho očekává Vlaslav. Vojmír se zalekne nepřátelské převahy; Čestmír oklame nepřítele zdáním své síly, napadne ho ze dvou stran, střetne se během boje se samotným Vlaslavem a srazí ho k zemi; Vlaslav zápasí se smrtí a umírá, jeho lidé se dají na útěk. Tu lze srovnat, co vypráví Kosmas o boji lstivého knížete Lučanů (který panoval Lučanům, českému kmeni v krajině kolem Žatce) proti knížeti Čechů (t.j. kmene, který zaujímal Prahu a střední Čechy), bojácnému Neklanovi; Neklan se nechá zastupovat statečným Tyrem, který zvítězí nad Lučany, ale sám také padne. Podobně u Dalimila a.j.
5)  Ludiše, epická báseň o 136 osmislabičných verších. Mocný kníže ze Zálabí pozve všechny své pány k hostině. Páni přicházejí a hodují, hody dodávají síly údům a odvahy mysli, a kníže pány osloví: sezval je, aby se dověděl, kteří z nich mu mohou být nejvíce užiteční, neboť v německém sousedství je asi moudré být i v míru připraven na válku. Páni vstanou od stolů, na louce před hradem se připravuje klání. Kníže se stařešiny, kněžna se zemankami, knížecí dcera Ludiše s dívkami budou přihlížet s pavlače. Kníže určí prvního zápasníka, ten se jmenuje a vyzve svého soupeře a porazí ho; totéž udělá druhý zápasník, jehož určí kněžna; třetího zápasníka stanoví Ludiše a jmenuje jím Lubora; ten vyzve a porazí dva protivníky, nechá třetího, aby se dobrovolně přihlásil, a porazí také toho. Páni vedou vítěze před knížecí rodinu, Ludiše mu nasadí věnec z dubových ratolestí. Historická událost, na níž by mohla báseň spočívat, není známa a nepotřebuje ani být předpokládána.
6)  Záboj, epická báseň zčásti v desítislabičných verších. Se skály přehlíží Záboj svou zemi a je pohledem sklíčen. Ze zármutku se vzchopí k činu. Pozve své druhy k setkání v lese a líčí jim v alegorické písni stav jejich utlačené otčiny a také cestu k jejímu osvobození: otec zemřel, cizák vtrhl do země, vydává rozkazy v cizí řeči, dovoluje mít jen jednu manželku, zrušil domácí náboženství a zavedl cizí; ale pár bratří se připravil k boji o záchranu a vydal se do něho. Druhové jsou Zábojovou písní uchváceni a získáni, domluví se na osvobozovacím boji. Ten vede Záboj, po boku mu stojí jeho bratr Slavoj, cizáky vede Luděk. Zábojovi přívrženci se shromáždí v lese, vedou úder proti hlavě nepřítele a podstoupí tvrdý boj; Záboj a Luděk se během něho vzájemně vyhledají, Luděk padá ranou Zábojova mlatu, cizáci se dají na útěk, Záboj je pronásleduje a uzavře jednání bohulibými činy, když dá pohřbít mrtvoly padlých a přinést děkovnou oběť bohům. Také pro tuto báseň není známa žádná historická příhoda; domněnky, které byly vyjádřeny, mají jen ten smysl, že odpovídající událost by se byla mohla stát v době po 797 (Tomek, Abhandlungen der k. böhmischen Gesellsch. der Wissensch. 1863-64, 47 n.) nebo okolo r. 805-806 (Jireček, "Echtheit" 162).
7)  Zbyhoň, báseň o 53 dvanáctislabičných verších. Jinoch s nářkem kráčí kolem hradu, kde je držena jeho milá, unesena Zbyhoněm; sebere odvahu, vnikne do hradu vydávaje se za zbloudilého lovce, zabije Zbyhoně a získá zpět svou milou. Paralelně s odloučením a opětovným shledáním mileneckého páru probíhá v básni odloučení a znovunalezení páru holoubků. Určitou podobnost nabízí maloruská píseň ve sbírce Žegoty Pauliho II, 92 (1840).
8)  Kytice, píseň o 32 pětislabičných (nebo 16 desítislabičných) verších, vyslovuje dívčinu touhu po neznámém milém. Děva přišla k potoku, aby nabrala vodu, vidí plavat po vodě kytičku, sáhne po ní (padá při tom do vody) a když pak květiny apostrofuje, vyznává s důrazem: kdyby věděla, kdo květy pěstoval, kdo je svázal do kytice, kdo hodil kytici do vody, tomu by chtěla dát zlatý prsten, jehlici z vlasů, věneček s hlavy. Jiné slovanské písně podobného obsahu nás poučují, k jakému účelu, podle slovanské symboliky, se házely kytice květů do vody, a co to znamenalo, když se taková kytice vytáhla: květiny byly házeny do vody dívkami a chlapci, když se chtěli dovědět, kdo bude koho milým druhem, a když děvče chytilo kytici, kterou vhodil do vody chlapec, mělo se stát jeho milou (srv. "Listy filologické" 1877, 245 násl.). Goethe tuto píseň přeložil ("Das Sträusschen. Altböhmisch"), ale také ji obměnil: dívka mluví s kytičkou, když ta ještě plave na vodě, pak teprve ji chce chytit a spadne přitom do studeného proudu.
9)  Jahody, píseň o 42 střídavě osmi a šestislabičných verších. Dívka hledá jahody, zarazí si do nohy trn a nemůže na ni šlápnout. Milý jde pro koně, aby odvezl zraněnou domů, a ta zatím žaluje, co asi na to řekne matka, která dceru vždy varovala, aby se měla před chlapci na pozoru; proč by se jim ale měla vyhýbat, když jsou to docela dobří lidé! Mezitím je milý zpátky, laská se s děvčetem až do slunce západu, vezme milou do náručí a jede domů. Nějakou podobnost obsahuje polská lidová píseň (u Wójcického, "Piesni ludu" 1836, I, 162). Matčino varování, aby se vyhýbala chlapcům, a dceřinu námitku, že chlapci jsou přece docela dobří lidé, nalézáme také ve dvou novočeských písňových variantách (ve sbírkách od Sušila 1859, 401 a Erbena 134).
10)  Jelen, ve 32 verších. Jinoch chodil po horách, nesl hrdou zbraň a rozrazil shluk nepřátel, avšak krutý nepřítel ho lstivě přepadl a zabil; děvy oplakávají jeho smrt. Paralelně s mladíkem je v básni zmíněn jelen: proběhne horami, nese krásné parohy, přichází k hrobu jinocha a natahuje své štíhlé hrdlo vzhůru po listech dubu nad jinochovým hrobem. Co se týká tohoto paralelismu, je třeba srovnat moravskou píseň (Sušil 523), kde se podobným způsobem vypráví vedle sebe o smrti jelena a myslivce. Jiná moravská lidová píseň, o sv. Jiří, začíná slovy: svatý Jiří chodil po horách (Sušil 37); podobně naše báseň: horami proběhl jelen, po horách chodil jinoch.
11)  Róže, píseň o 16 sedmi a osmislabičných verších. Dívka apostrofuje růži, proč časně rozkvetla a pak sežehnuta mrazem uvadla a opadala; a vypráví dále, že večer marně očekávala milého, potom usnula a ve snu se jí zdálo, že se jí smekl prstýnek s prstu a drahý kamínek z kroužku se ztratil, a že nemohla kamínek znovu najít. Tato ztráta znamená ve slovanské lidové poezii ztrátu milého; dívka to také tak chápe, a spatřujíc v časně rozkvetlé a nešťastné růži obraz svého vlastního neštěstí dává výraz svým citům, když mluví k růži a vypráví neštěstí věštící a také už vyplněný sen. Podklady pro toto vysvětlení a zároveň paralely k této písni jsou v českých, ruských i jihoslovanských lidových písních. V jedné moravské písni (Sušil 597) se praví výslovně, že ztráta kamene z prstenu znamená pláč. V ruské písni (Rybnikov III, 299, "Archiv für slavische Philologie" I, 103-106) se vyplňuje tentýž sen týmž způsobem. Jiné paralely nalézáme v "Listy filol." 1876, 158 n.
12)  Zezhulice, píseň o střídavě osmi a sedmislabičných verších. Žežulka žaluje, proč není pořád jaro, a jí naproti se táže dívka: jak by mohlo zrát žito, dozrát jablko, klasy by zmrzly na stojato, kdyby bylo pořád jaro, pořád zima, pořád podzim? Jak teskno by muselo být také děvčeti, kdyby mělo zůstat pořád samo? Podobná maloruská píseň je ve sbírce Žegoty Pauliho "Piesni ludu ruskiego" (1839) I, 125.
13)  Opuščená nebo Zamúcená, píseň o 14 střídavě osmi a sedmislabičných verších. Děvče apostrofuje temné Miletínské lesy, proč se stále zelenají. (Jejich zeleň, tak to musíme brát, je dívce znamením vnitřního klidu a šťastné spokojenosti). Dívka by také ráda chtěla neplakat a nebýt zarmoucená, chtěla by být klidná a spokojená; ale jak by mohla, když její otec a matka leží v hrobě, když nemá bratra ani sestru, a když jí vzali milého! Podobnou apostrofu temných lesů má jedna ruská píseň u Sacharova (2, 252) a ještě jiná u Kirějevského (1. 90). Osiřelost a opuštěnost je popisována velmi podobným způsobem v některých novočeských písňových variantách (Sušil 488 a 489, Erben 108).
14)  Skřivánek, píseň o 16 střídavě sedmi a šestislabičných verších. Skřivánek se táže smutné dívky po příčině její žalosti a dívka odpovídá, že její milý byl odveden na hrad; kdyby měla pero, chtěla by napsat dopis, a skřivánek by jej mohl zanést milému; protože ale ani pero ani list není k mání, dává dívka milého pozdravovat po skřivánkovi a má mu vyřídit, že zmírá hořem. Také tato píseň má četné paralely ve slovanské lidové poezii; ptáci mluví s lidmi a slouží jako poslové lásky, píší se dopisy (viz Jireček, "Echtheit" 67, Vuk 2, 237).
  --  Po stránce  p o e t i c k é   jsou zejména písně vysoce cenné; jsou plny přirozené svěžesti a půvabu a je možné je připočítat k nejkrásnějším slovanským lidovým písním. V epických básních se projevuje dobře uvážená kompozice děje a dílem také jedna vedoucí myšlenka; v obojím směru patří zejména "Záboj" a "Jaroslav" k nejkrásnějším epickým básním v české řeči. V kompozici ukazují "Záboj" a "Čestmír", dále "Zbyhoň" a "Jelen" mnoho podobnosti. - Rukopis objevil 1817 Václav Hanka v přítomnosti jiných v kostelním kamenném výklenku ve Dvoře Králové a vydal jej 1819 s německým překladem V. A. Svobody; od té doby jsou vydání stále četnější (mezi nimi také fotografické vydání 1862) a právě tak překlady do všech slovanských a do většiny evropských jazyků. Rukopis byl pokládán za pravý a umisťován na konec 13.stol., až 1837 Kopitar (pod jménem Cosmas Luden, v Gersdorfově "Repetitorium der gesammten deutschen Literatur", Bd. 14, 183) vyslovil názor, že rukopis by mohl být nepravý. Mezitím Hanka upadl do podezření, že falšoval staročeské texty, a taková falza byla také prokázána. V důsledku toho je kritika oprávněna, ba povinna, hledat zvláštní ověření pro pravost nebo nepravost každého textu, jehož provenience souvisí s Hankou, tedy také pro Královédvorský rukopis. Tento náhled si razil cestu a od 1858 měl za následek ne lehko přehlédnutelnou řadu prohlášení, v kterých z jedné strany byla předkládána svědectví proti pravosti rukopisu, z druhé strany pak tato vyvracena a uváděna svědectví pro pravost. Literatura, která z toho vyrostla, je pro starší fázi kontroverze uvedena a zpracována v díle bratří Josefa a Hermenegilda Jirečků "Echtheit der Königinhofer Handschrift" (Praha 1862); přehled všeho toho, co o tomto předmětu vyšlo až do 1868 napsáno v německém jazyce, podává Krummelův článek "Die Literatur über die Königinhofer Handschrift" v Heidelberger Jahrbücher 1868; chronologický a věcný přehled toho všeho do 1877 (zčásti až do 1879) nabízí zevrubný spis Storoženkův "Rukopisi Zelenogorskaja i Kraledvorskaja" (1. sešit, Kyjev 1880, 291 str. 4^o). Shrnutí a zvážení všech svědectví, pro a contra, dosud nebylo podniknuto a nemůže být provedeno, dokud chybí důležitá část svědectví. Trojí věc je třeba vzít v úvahu: jazyk, obsah a manuskript. Jazyk se odchyluje od běžné stopy dialektu, které ukazují na Moravu. Co se týče obsahu, je třeba položit váhu na souhlas nebo nesouhlas epických básní s historickými zprávami jen potud, pokud tato okolnost je s to dodat nějaké jisté svědectví; všeobecně není nesouhlas s dějinami žádným důkazem proti pravosti. Důležitý je starodávný nebo novodobý charakter básní. Přesto tu má subjektivní stanovisko příliš velký prostor, táž báseň se zdá jedněm starobylou, druhým moderní. Velmi důležité pro zkoumající kritiku jsou četné případy, kde jednotlivé formy, obraty, myšlenky nebo dokonce slovní znění souhlasí s jinými texty; takovými texty jsou zejména slovanské lidové písně, dále staroruská "Ipatijevská kronika", staročeská "Alexandreis", tak zvaný "Rukopis Hradecký", "Stilfrid", "Milion", "Trajánská kronika", "Zelenohorský rukopis", některé spisy Hankovy a jemu připisovaná falza. Ve vztahu k jazyku a obsahu je už mnohé prozkoumáno a zjištěno, ale zdaleka ještě ne všechno. Naproti tomu přesné chemické a paleognostické přezkoumání manuskriptu, které nařídil správní výbor Českého národního muzea 1881, se teprve očekává. Bude-li taková zkouška s to najít přesný rezultát, a prokáže-li se při tom manuskript jako starý, potom naleznou jazykové odchylky vysvětlení dílem jako dialektické zvláštnosti, dílem zůstanou jako problémy nebo chyby. Dopadne-li však zkouška nepříznivě, bude třeba zodpovědět další otázku, totiž jak mohl být dán dohromady obsah rukopisu, obsah s mnoha výše zmíněnými paralelami, které jej svažují se slovanskými lidovými písněmi, známými až později (po 1817), a s řadou jednotlivostí, které byly zpočátku nesrozumitelné nebo byly pokládány za pochybené a chybné, ale při pozdějším zkoumání se ukázaly jako správné a vysvětlitelné.