Kralodvorský rukopis jest zlomek 12 listův a 2 proužků z kodexu, kterýž koncem XIII. věku psán byl (ČČM 1861, 197), obsahující osmero dějepravných zpěvů a šestero písní lyrických rázu prostonárodního. Václav Hanka za pobytu svého v Králové Dvoře nalezl jej dne 16. září 1817 v podvěžním sklepení tamního chrámu děkanského, kamž se v průvodu kaplana Pankracia Borče byl vydal, slyšev, že by tam byly starožitnosti. Hned nazejtří o nálezu svém psal Dobrovskému (ib. 1870, 220), pak příteli svému Václavovi A. Svobodovi, tehdá professoru na gymnasium jindřichohradeckém (ib. 1859, 399). Do veřejnosti první zprávu dal v předmluvě ke druhému svazku Starobylých Skládání, 1. února 1818 datované, že "na podzim v Kr. Dvoře nad Labem převzácný nejstarší rukopis šťastně prachu a molům vychvátil." Připojil tam (str. X. sld.) vyňatek z Výhoně. Věcnější návěští učiněno od samého Dobrovského ve přídavcích k dílu "Geschichte der böhmischen Sprache" 1818 (str. 385-390) a od Svobody ve vídenském časopise "Erneuerte vaterländische Blätter" 1818 (str. 52). Mimo to dotekl se nálezu J. H. Dambeck v Hesperu t. r. V Pražských Novinách oznámil jej Linda s ukázkou z Čestmíra 1818 (str. 115). Vydání celého rukopisu s předmluvou datovanou na první výročí nálezu a s německým překladem Svobodovým vyšlo teprv 1819. O tomto základním vydání Linda prosté učinil ohlášení ve Zvěstovateli (vycházevším od července 1820); šířeji o něm psali J. G. Meinert v Hormayerově Archivu (I. Heft 1819) a J. Jungmann v Dobroslavu. Větší skoro než v Čechách dojem mělo objevení Hankovo v Rusích a v Polsku. Hned 1820 admirál Alexander Šiškov s převodem ruským obsah rukopisu otisknouti dal v Izvěstijách ross. akademii; Valentin Skorochod Majewski úvahu o něm uveřejnil v Pamietniku warszawském (Sv. 5, 89-109), přiloučiv překlad Záboje. V Němcích k němu zřetel obrácen Fridrichem baronem De la Motte-Fouqué v "Reiseerinnerungen" (Dresden 1823), v Anglii Johnem Bowringem ve Foreign Quarterly Review 1825. Ponenáhlu i v Čechách tichá radost nad "pokladem v pravdě národním" počala ustupovati touze po hlubším proskumu. Leč uplynulo plné desetiletí, než Hanka a Svoboda dospěli k tomu, aby opatřili nové úpravnější vydání 1829, k němuž připojen dějepisný úvod Svobodův. Odtud Palacký vzal příčinu k sepsání obsáhlé úvahy ve vídenských "Jahrbücher der Literatur" a tím se rukopisu poprvé dostalo místnějšího ocenění. Göthe 1829 přeložil Kytici (Werke II. 341) a 1830 šířeji se o RKr. vyslovil v berlinských "Jahrbücher für wissenschaftliche Kritik" (Werke XXXII. 407 a XXXIII. 321). F. G. Eichhof podal rozbor RKr. ve své "Histoire de la langue et de la literature des Slaves" (Paris 1839). Leč počaly se ozývati i nepříznivé hlasy. Bartoloměj Kopitar již k Palackého úvaze v Jahrb. d. Lit. 1829 přidal podezřivou poznámku, i pokračoval směrem tím v lipském "Repertorium der gesammten deutschen Literatur" 1837 a v dílci svém "Hesychii epiglossista Russus" 1839. Palacký neopominul se opříti proti nájezdům těmto, jakkoli planomluvným, a 1840 spojil se s Šafaříkem k důkladné obraně jiných památek staročeských, Kopitarem osočených. Mezitím hrabě Josef Matyáš Thun zabral se do nového německého překladu, i vydal jej 1845; Šafařík a Palacký úvodem a poznámkami věcnými, jakož i novou úpravou textu českého publikaci Thunovu ozdobili a učinili z ní velmi závažnou pomůcku k porozumění starobylým těm zpěvům. Další veliký krok v tom učiněn 1852 rozpravou Václava Nebeského "Kralodvorský rukopis". Opravdový boj proti RKr. rozpředl se 1857. Tehdá rozhostila se u některých osob ve vládních kruzích podivinská myšlénka, že by se dokázáním lichosti některých památek historických národnímu hnutí v Čechách i na Moravě citelná zasadila rána. I nalezlo se několik osob, které díl vědomě díl bezděky sloužiti se jali snahám těmto, podporovaným mimo to kriticismem, an zvláště vídeňskou školou dějezpytnou naproti podání historickému v zemích rakouských vůbec tu s menším tu s větším zdarem byl provozován. Mezi památky, které tím uchváceny býti měly, náležel i RKr. Se strany učencův českých ovšem nemlčeno, a nyní, kde zápas ukončen, jen s nelíčenou útěchou hleděti lze na ovoce jeho. Pravost rkpu osvědčila se býti ryzou, nad to pak útoky nemálo přispěly k důkladnému osvětlení rukopisu i v částech i v celku. První náraz dán Juliem Feifalikem v rozpravě o Záviši z Falkenšteina 1857 (Sitzungsber. der m. schl. Ges. für Landeskunde). Na náraz Feifalikův odvětil Světozor Sl. Novin (č. 148) vybídnutím, ať pochybnosti maně pronešené pořádně dolíčí. Feifalik mlčel; zato dostalo se mu mluvnějšího soudruha v Praze. Učenec, jehož jméno posud zastřeno polotmou, ve feuilletonu politického listu "Tagesbote aus Böhmen" v listopadu 1858 vydal článek: "Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten", jímž způsobeno nemalé pohnutí. Palacký nemeškal odpovědíti v Bohemii s důkladem vědeckým. Zároveň pak Hanka vznesl na soud žalobu na redaktora Tagesbotu, Davida Kuha, pro urážku na cti, jelikož v listu jeho viněn byl, že on sám rukopis zhotoviv, za starožitnou památku jej vydával. Krajinský i vrchní zemský soud pražský rozsudky, 27. srpna a 15. října 1859 vynešenými, Davida Kuha, jelikož byl odpovědnost na sebe převzal, odsoudili za vinného. D. Kuh domáhal se na vyšších místech, aby souhlasné a tudíž samo sebou v moci práva postavené rozsudky jej minuly. Nicméně trvalo delší čas, nežli žádosti jeho vyhověno. Ministerium práv 28. února 1860 vydalo nařízení, kterým nejvyšší soud i při souhlasném znění rozsudkův nižších zmocněn byl v jistých okolnostech věc znovu před se bráti, čímž ohromná sposta prací na nejv. soud uvalena, až konečně 1871 nařízení bylo zrušeno. Na základě tom žádost D. Kuha v nové uvážení vzata a v prospěch jeho vyřízena rozsudkem 12. dubna 1860. Nejvyšší soud vyslovil se v ten způsob, že v nařknutí, jako by V. Hanka rukopis kralodvorský, památku tak vysoké ceny literární, byl složil, nic není obsaženo, ješto by se dotýkalo jeho cti. Co se tyto věci točily, zápas literární neustával. Max Büdinger, jeden z adeptův vídenské školy kritické, vytasil zbraň svou proti RKr. v Sybelově "Historische Zeitschrift" v Mnichově 1859. Jemu odpověděno ve Světozoru Sl. Novin, pak bezejmenou brožurou Dr. Josefa Alex. barona Helferta, v ČČM. od Václava Nebeského a v samém časopise Sybelově od Palackého. K rozhodnějším krokům odhodlali se odpůrci rukopisu teprv 1860. Mladý učenec, z historického semináře vídenského právě vystouplý, Eduard Josef Schwammel, ve spisech akademie vídenské prvotinou prací svých kritických jal se popírati porážku Mongolův u Olomouce 1241, odjímaje tím historický podklad básni Jaroslav, současně pak Fejfalik dokonal spis svůj o RKr. Pracoval na něm od 1858, odevšad sbíraje materiál. Tisk nedrahné té knížky trval nepoměrně dlouho, jelikož rozpravami čas po čase ve Světozoru Sl. N. uveřejňovanými Feifalik opět a opět nucena se viděl od náhledů svých upouštěti a tudíž osnovu svého díla měniti. Nedá se upříti, že Feifalik byl hlava velmi bystrá, vládnoucí nemalou známostí středověké literatury latinské i německé. Leč něco mu scházelo, něco ovšem velmi rozhodného, totiž známost staročeštiny a slovanského středověku v příčinách slovesných, společenských i dějinných vůbec. Přitom churavěl obecným vrstevníkův svých neduhem, velikou předpojatostí národní, kteráž mu nedopustila jasně prohlédati a usuzovati věci slovanské. Spis jeho uvítán od jeho stranníkův za rozhodující. Jedni, ano on sám, věštili, že mu Čechové budou odpovídati hrubostmi, jakož se toho ozvěna jeví i ve Wattenbachově kritice o spise bratří Jirečkův (Sybel Hist. Zeitschrift 1863); jiní, jako pražská Bohemie, předpovídali, že útok Feifalikův od Čechův bude umlčen. Ani jedno ani druhé se nezplnilo. V lednu 1862 vyšla obrana, sepsaná od bratří Josefa a Hermenegilda Jirečkův, jejíž vážný a přísně kritický postup uznání došel i v kruzích německých. Feifalik brzo potom, 30. června 1862, zemřel. Podivný byl pokus jeho, aby učencům dokázal, jak staré spisy padělati lze, aby se i oni dali tím oklamati. Složil totiž staroněmeckou ukolébavku, i vložil ji do jakéhos rukopisu vídenské dvorské bibliotheky. Když v něm objevena, nastaly rozpravy učené, ješto jedni uvěřili, jiní popírali, až pak po bedlivějším prohledání na rubu pergamenu nalezena poznámka drobným písmem hebrejským, kterým vše odhaleno a zámysl padělávky vysloven. Od té doby spor umlknul. Velice věci posloužilo i Vrťátkovo uveřejnění fotografického snímku celého rkp. 1862. Od té doby o rukopise mnohonásob psáno od J. B. Květa, od Dr. Legis-Glückseliga, od Dr. J. J. Hanuše, od Dr. Emila Komárka, od Antonína Jaroslava Vrťátka, od Karla Tieftrunka v ČČM., od L. Krummela, od J. Gebauera, od ruského akademika Kunika a nejnověji od N. Někrasova. RKr. přeložen do všech skoro řečí evropejských, do některých i několikráte. Padesátiletá památka objevení rukopisu hlučně slavena 1867 v Kralové Dvoře, když tehdá postavena socha Záboje. Památka objevitelova oslavena tam vystavěním divadla, 1874 otevřeného.